BLANKA.

BLANKA.
PANÍ MARII SLÁDKOVÉ.
[37] OSOBY:
René, král sicilský, vévoda anjouský. Johana de Lavale, druhá jeho žena. Blanka, jeho dcera z levého boku. Palaméd, provencalský rytíř. Valori, králův tajemník. Abatyše kláštera sv. Kateřiny.
Herold. Rytíři, pážata, jeptišky.
Čas: 15. století.
[38] (Starý růžový sad kláštera sv. Kateřiny poblíž Angersu. Mezi kvetoucími keři studánka s mramorovou obrubou. Sem tam omšené sochy s pozlacenými aureolami. Na pravo průčelí kláštera, plné výklenků a skulptur a s jemně vytesaným, břečtanem obrostlým portikem. Sad končí v levo vysokým stromovím a v pozadí terassou, na kterou několik širokých kamenných schodů vede.)
Scéna I. Král René, Valori a několik rytířů přichází z levé strany
Král. Čti na rychlo mi ještě listinu, než při hlaholu trub ji uslyší můj dvůr a všechen lid... Jak svěží vzduch zde mezi kvetoucími růžemi! Hle, celé věkem šedé průčelí plá zlatem večera, i lilie, jež ve výklenku kloní pokorně své hlavy k nohoum bohorodice, se rudým světlem rdí, a vlaštovky, jež švitořivé hnízda hledají pod starou římsou, jak by vracely se z kraje pohádek, kde zlatý pel jim napadal na křídla modravá! Valori. Mám tedy číst, můj pane královský? [39] Král. Ó popřej mi přec trochu oddechu, jsem unaven tou hlučnou slavností. Jest život lidský jako stoupání na horu vysokou, jejížto chlum nám vyhlídku slibuje do ráje. Spěch divoký nás žene k temenu a když je dosáhnem, tu vidíme, že slíbený ten ráj juž za námi, že ráj byl tam, odkud jsme spěchali, a krokem loudavým se beřem pak po druhé straně dolů do stínu... Ty’s samý spěch, od činu ku činu bys letěl! Zapomínáš, že jsem stár, že po každém se kroku zastavím, bych zpět se ohlíd’ v dálnou minulost. Valori. Můj pane, odpusť, sám jsi přikázal, bych rychle čet’ – Král. Máš pravdu, Valori. Na louce před klášterem blíží se mysterium juž ku konci, a hned po svaté hře začíná karuzel a velké hody v zahradách, a chci, by slavně přečtla se ta listina než slunce zapadne. Vždyť došla mne dnes zpráva určitá, že dorazí sem ještě tuto noc burgundský princ, a proto nutno jest, by dcera má juž skvělým jmenem honosila se. Nuž tedy čti, juž pilně naslouchám. Valori (čte.) „Já René, král sicilský, hlásám všem „svým věrným baronům a měšťanům, 40 „že tímto Blanku, drahou dceru svou, „jež ve Provenci žije v skrytosti „u dámy z Blandaretu na hradě, „za dědičku svou pravou uznávám, „že jméno vévodkyně z Forbinu „jí udílím a kněžny anjouské. „jest Blanka dítě moje jediné, „jež neschvátila nenasytná smrt, „a prosím všechny, kdož mi věrní jsou, „by milovali celým srdcem ji.“ Král. „By milovali celým srdcem ji!“ Má Blanko, dítě, ó ty netušíš, co těmi slovy žádám pro tebe! Jest láska hloubkou moři podobná, kdo prozkoumal kdy její prohlubeň? A odkud ty bys vzala vědomost? Tvé celé žití bylo slunným dnem, a lásky cenu poznáš v neštěstí.,.neštěstí... Ó dcero kvetoucí Provence, pojď, syn knížat burgundských juž touhou mře, by na zlatý tě prestol posadil, jejž réva jímá v náruč zelenou. Co na tom záleží, že koruna se svezla s šedé hlavy Renéa, když diadém se zaskví z démantů na bílém čele Blanky anjouské? Nuž vzhůru, páni, hle, jsem mladým zas’, chci na koně! Ať začne karuzel! jak zní ta slova, milý Valori? ... „a prosím všechny, kdož mi věrní jsou, „by milovali celým srdcem ji...“ (Všichni odejdou.)
41 Scéna II. Abatyše otvírá pomalu klášterní fortnu, a vyjde s Blankou v poutnickém obleku.
Abatyše. Zde usednem, sem nikdo nepřijde, zde svatý klid a ani ozvěna se toho hluku nenese až sem, jenž posvátnou budovou hlaholí dnes od rána proti vší zvyklosti. Nemohu dlouho s vámi rozmlouvat, mne volá ku královně povinnost; já myslím, věru, že bych pro dnešek vám byla odepřela slyšení, list dámy z Blandaretu žádá však mé nejvřelejší pro vás přátelství. Blanka. Jsem vděčna vám za vaši laskavost. Abatyše. Co žádáte si tedy ode mne? Blanka. Ach, matko velebná, jest srdce mé tak plné a tak choré! Měla bych se se vším svěřit vám, však kvapí čas a prosím tedy snažně, řekněte, jestli je možné, abych slyšení u královny dosáhla ještě dnes. Ta rozmluva můj osud rozřeší. Abatyše. Jak bledá jste! Mé dítě, je to bol snad duševní, jenž vás tak skličuje, či pouze unavení tělesné? Však upokojte se, jest právě dnes den příznivý pro to, co žádáte. 42 Blanka. Ach, bohudík! Vy stále mluvíte o dnešním dnu co o dnu slavnostním, má zvláštní význam pro váš svatý dům? Abatyše. Vy přicházíte, dítě, z daleka, jak vidím, když se takto tážete. Ten velký svátek, který slavíme, se slavností nazývá amfóry. Král René získal, málo tomu let, pro starý klášter náš tu nádobu, již svatá Majdalena přinesla do Provence, tu svatou nádobu, již v Káně při svatbě náš spasitel svou božskou rukou žehnal, první div když před očima světa učinil a vodu změnil v víno nejsladší. je nádoba zrobena z porfýru, a táhlé její hrdlo třpytí se všech druhů drahokamy vzácnými, a výklenek, v němž stojí celý rok, svým zlatým bleskem oslňuje zrak. V den slavnosti na louce před domem se provozuje náboženská hra, jež do podrobna líčí onen děj, při kterém svědkem byla amfóra, U stolu v jemně tkaných závojích se nevěsta usmívá spanilá, dav hostů zpívá písně veselé a plavovlasá matka Ježíše v plášť blankytný se halí, protkaný jak nebe stříbrnými hvězdami, a šeptá svému synu do ucha, že není vína více v nádobách. A svaté hře jest král a královna a celý dvůr vždy přítomen, a lid se na vše dívá s velkým nadšením. 43 A když je svatba v Káně u konce, tu vstane královna a uchopí se svaté nádoby a naplní i sladkým vínem, vejde mezi lid a lije zlatý, vonný révy tok do číší všech, kteří je nastaví. Blanka. Jak krásná vaše slavnost amfóry! Abatyše. ’Sléz vejde královna v ten starý sad a lije vína ’slední krůpěje pod keře květoucí a nabere zde z hluboké a chladné studánky do urny čisté vody, vlije ji pak zase zpět a vrátí nádobu nám umytou. A proto, říká se, jest vůně našich růží sladká tak, že svatým vínem ovlaženy jsou, a písně ptáků, kteří hnízdí zde, jsou prý tak snivé a tak lahodné, že ze studánky pijou, do které se urna noří, na níž spočíval zrak syna člověka... Nuž, buďte zde, já spěchám ku královně. Blanka. Poslyšte jen jedno ještě slovo. Říká se, že král René jest dobrý, šlechetný, a ráda tomu věřím, rcete, co o Johaně soudíte z Lavalu. Abatyše. Co soudím o Johaně z Lavalu? Za krátkou chvíli sama poznáte, zda hodna toho muže dobrého, 44 jenž v stinném chrámě toho kláštera ji pojal za ženu... Já ukážu vám komnatu, kde na něj čekala, když pro ni přijel v slavném průvodu. Zdě potaženy bílým atlasem jsou pravým divem, ptáci ohniví a pestré květy vyšívány jsou tak dovedně na půdě sněhové, že zpívat zdají se a dýchati, jim každý připisoval sladký pach, jenž ze stříbrných lahvic šířil se, jež v tvaru lilií na lodyhách sbor pážat v rukou držel rozmilých, jim každý připisoval sladký zpěv, jenž do komnat se nesl ze zahrad – (Slyšet hluk a volání.) hra u konce, a já zde mařím čas! (Odejde rychle do domu.) Scéna III.
Blanka. Mám zůstati aneb mám uprchnout? Jak málo poučila dlouhá řeč mne abatyše! Co si počít mám? Již pozdě prchat, královna je zde. (Královna, abatyše a několik bíle oděných novicek vyjdou z domu a berou se ke studánce.) Jak krásná je, a zdá se dobrou být. Co asi šeptá abatyše jí? Zrak její hledá mne. Již blíží se. Scéna IV.
Královna (pozdvihnouc porfyrovou urnu). Nastav svou číš, ty dívko spanilá. Blanka. Já jiné číše nemám, paní má, 45 než srdce své, jež po tvé milosti co po nápoji touží nejsladším. Královna (s úsměvem) Toť dobře hodí se, neb prázdný jest až na dno džbán – Blanka. Tvá duše plna však tím slitováním, které poskytneš jak mannu duši mojí prahnoucí? Královna. Zde odneste tu svatou nádobu! (odevzdá urnu jeptiškám které s abatyši odejdou.) Blanka. Teď, svatý bože, buď mi milostiv! Královna. Jsme samy. Nuže, mluv, co žádáš si? Blanka (mlčí chvilku.) Já místo odpovědi osmělím se klást vám otázku... Já slyšela, že král René kdys v horách hispanských tak prudkou láskou k ženě překrásné a hrdé vzplanul, že na královnu, na trůn a korunu, na celý svět si více nevzpomněl. Jak čarem jat žil v starém hradě polorozpadlém, jejž někdy vystavěli maurové, až sama vyslala jej milenka, by trůn svůj hájil, který nepřítel mu schvátit hrozil. Odešel René, a když po dlouhých bojích vrátil se, tu kryla vlhká země milenku... S ním bývala sierra rájem jí 46 a lunošeré lesy šumící, a síň, v které se puklé kolumny jak mátohy nořily ze stínu, bez jeho lásky žíti nemohla a shasla jako plamen ve větru... Král vlastní rukou rozryl její hrob, chtěl zemi vyrvat kořist násilím, leč našel v rakvi bílou kostru jen té, jejíž krásu víc než andělskou za nesmrtelnou byl vždy pokládal. Bol šílený se změnil v tichý trud; po celé dni bez slova dumal král, a štětec, kterým vládne mistrně, byl v bolu útěchou mu jedinou. Na temnou desku kostru maloval své milenky, pak pochoval ji zas a odnes’ obraz z pustých oněch hor, kam noha jeho nevkročila víc, a v jeho komnatě ten obraz prý až posud visí... Rcete, paní má, zda neozvala nikdy žárlivost se v prsou vám, když jste si vzpomněla na dávné oné lásky horoucnost? Královna. Ač, dívko, smělá tvoje otázka, chci odpovědít přec, pro sladký zvuk, jenž hrdličím tvým hlasem chvěje se. Mé srdce neví, co to žárlivost, a s láskou vzpomínám na první choť, již král René ctil z celé duše své, a s obdivem a vřelou soustrastí o ženě oné často rozjímám, jež v pustých horách nyjíc zemřela, báj zlatou lásky věrně chovajíc ve hloubi duše své. 47 Blanka. Ó buď vám dík! Teď mohu bez obavy promluvit. Jsemť Blanka, dcera krále Renéa a ženy, která žalem zemřela, když nevracel se k ní. Královna (objímajíc ji.) Ó dítě mé, jak tebe miluji! A otec tvůj jak touží po tobě! Co znamená však tajný příchod tvůj, když veřejně se celá řada chystá slavností ku poctě tvé? Jak skvělá budoucnost ti kyne! Netušíš, že čeká tě choť spanilý v purpuru knížecím. Blanka. Co hlásáte mi, paní královská, to pro mne není více tajemstvím, mně dáma z Blandaretu svěřila vše, co mne čeká zde, a proto jen jsem přišla po tajmu. O sňatku tom já slyšet nechci! Srdce bouří se mi v prsou! Nechci toho knížete! Královna (stranou). Toť podivné. Co asi vězí v tom? Blanka. Ó mějte slitování! Slyšte mne: já nenávidím toho knížete. Královna. A přec jej neznáš. Co to znamená? Blanka (zmateně). To neznamená nic... Já vyrostla tak vzdálená od světa, v skrytosti 48 u dámy z Blandaretu na hradě, kam nikdo nepřichází celý rok. Já přírodu miluju, samotu, les plný stínu – právě jako vy... A nenávidím lichou nádheru, slov prázdných hluk – tak právě jako vy... Královna (s úsměvem). Pak přivykneš – tak právě jako já. Blanka. Já nesvolím! Královna. Tak směle vzdoruješ? Ty víš, jak málo štěstí usmálo se na krále po celý žití čas. Od něho uč se klidně trpěti. Trůn sicilský mu odňat, Neapol jest ztracena, a titul královský jest pouhým stínem, jenž ho sleduje. A král, tvůj otec? Klidně maluje na obraze, jenž sluje „Mrtvý král“. Na trůnu sedí bledá mrtvola, jíž berla z ruky padá, koruna se s hlavy sveze jí – a kolem rtů hrá úsměv vítězící nad smrtí a nad nicotou žití lidského. Blanka. Nuž, otec sám tak dává příklad mi, jak hledět mám na slávu vezdejší. Královna. Což kdyby ale v hloubi srdce přec sen hrdý choval přes vše sklamání, sen, uvidět své dítě na trůnu, jenž mezi nejpyšnější čítá se? Ty’s jediná, jež ještě zbyla mu 49 z všech jeho dětí. Slzy polily mne včera, když jsem symbol viděla, jímž značí svého domu neštěstí. Snět zlatá je to, na níž jediný se lupen zelená, a heslo zní: „Mře zeleň mi“... Tím lupenem jsi ty! Blanka. (za kulisami se ozve volání slávy). Můj bože, jaká strast! Královna (spěchá na terasu.) Pojď rychle sem! Viz svého otce prostřed rytířstva! Hleď na tu bledou a velebnou tvář, a rci, zda nepodmaní pohledem. Blanka. Můj otec! Ó jak hledí vznešeně! A jaká kolem něho nádhera. Královna. A jak jej každý z duše miluje... Tak na příklad ten rytíř, který tam na pravo jede v černém brnění a v krznu z zeleného damašku – Blanka. Na bílém koni s černou čabrakou, jež lemovaná zlatým třepením? Královna. Teď hledí sem – Blanka (odvrátí se rychle). Ó bože, Palaméd; Královna. Co je ti, dítě, a proč chvěješ se? 50 Blanka. Vy kázala jste, abych hleděla na toho rytíře – Královna (sestupujíc do sadu). Chci říci ti, že král René snad nemá přítele, jenž by mu dražší toho muže byl. Dvě leta juž, co přišel Palaméd, by bojů všech se s králem súčastnil, a víc než jednou život nasadil, by krále zachránil, a miluje jej král jak syna vlastního. Však žel, že láska nejmocnější nemůže čar zlomit, kterým trpí Palaméd. Za jednu noc oněměl zázrakem, zlá vůle hubí jej – Blanka (rychle). Ó nevěřte! Královna. Co o tom víš? Blanka (klopí zrak). Já nevím ničeho. Královna. Nuž, tedy slyš. Zlým kouzlem oněměl za jednu noc z příčiny neznámé. Král svolal nejslavnější lékaře, leč marné byly jejich pokusy, ač odměna kynula bohatá. Když viděl král, že věda lékařů tak málo zmohla – Blanka. Vím, co činil pak. Dal heroldem po celé Francii 51 tak rozhlásit: „Kdokoli zapudí „zlý čar, jímž trpí rytíř Palaméd, „nechť žádá, cokoli je v moci mé, „a bez odkladu přání vyplním, „když v odporu nebude s mojí ctí.“ Královna. Tak rozhlásili naši heroldi, však nikdo posud nepřihlásil se. Blanka. Vy mýlíte se, paní královská. V té chvíli snad čte král René můj list, v němž slibuju rytíře vyhojit. Pod rouškou kouzelnice pokusím se o ten div – jenž divem nebude. Královna. Jsem překvapena, jak mám rozumět – Blanka (klesne). Klam delší byl by hříchem. Vizte mne u nohou svých! Chci se vám svěřiti. Královna. Vstaň, vstaň! Co uslyším? Blanka. Že Palaméd k málo němým jest jak vy a já. Čar žádný neodňal mu řeči moc, já jediná jsem vinna této lži. Královna. Vstaň, pravím ti a mluv bez hádanek. Blanka (vstane). Nuž poslechnu, chci vše vám vyznati... já žila klidně v luzné samotě, 52 kde dámy z Blandaretu stojí hrad. Háj kaštanový táhne od zámku se podél řeky k skalám omšeným, na jejichž chlumu klášter panenský jak bílé hnízdo leží, zahrada se vine kolem běloskvoucích zdí jak velká z pestrých květů girlanda, a v bílých rouších sestry velebné po stupních vrytých v skálu vznáší se v dol do kaple jak světlí andělé, jež Jakub ve snu viděl kráčeti po příčlích nebeského žebříku. O velkonocích častovala tam vždy dáma z Blandaretu chudinu, a hody tyto krajem prosluly, a mnoho hostů zavítalo vždy do kláštera k dojemné slavnosti. (Mlčí.) Královna. Nuž dále, mluv. Blanka. Dvě leta to as, co s dámou z Blandaretu jela jsem zas velkonoce slavit... (zamlčí se.) Královna. Nuž, co dál? Blanka. ...A Palaméd tam přijel tenkrát též. Já ponejprv na bílou sobotu jej v chrámě viděla... Stál opodál a hleděl na mne stále upřeně... Já zlobila se, neboť, věřte mi, že zrakem svým rušil mou modlitbu. Královna (s úsměvem). Já věřím ti. 53 Blanka. Den druhý po hodech, při kterých sloužili jsme chudině, háj čekal nás a luzné procházky. Já tenkrát slyšela, jak s otcem mým v obleku pastýře a pastýřky po lesích bloudíte a po nivách; ta myšlenka se tak mně líbila, že pro sebe a pro své přítelky jsem objednala oblek pastýřský. Já šedé šaty měla, červenou na hlavě karkuli; já slyšela, že tak se strojíte. Já chtěla být tak krásna jako vy – ó, odpusťte! Královna. Ty úlisná! Blanka. My hájem bloudily. Vzduch teplý byl a vonný nadmíru, a jakby hudbou zvonů nasycen, a tráva byla plna bílých hvězd. Pod starou olivou se třpytila jak stříbro studánka. Já chtěla zřít svůj nový oblek v jejím zrcadle, však když jsem k jasné vodě nahnula svou tvář, tu vykřikla jsem leknutím – vždyť Palaméd z ní na mne hleděl zas’. Stál opřen o kmen staré olivy, na biretu korunu z pavích per, již jemu, trubaduru slavnému, sbor krásných dam byl za odměnu dal, a v ruce loutnu stříbrostrunnou měl. Já chtěla prchat, on však chopil mne za ruku, chýlil k tváři mé svůj ret... chtěl políbiti mne... Já útěkem to zamezila... 54 Královna (s líčenou nevolí). Zasluhuje trest ten smělec odvážný! To prominout mu nelze... Ne, tak když svého krále dceru ctí, že... Blanka (rychle). Ó, musím vysvětlit, to smělost nebyla tak veliká, jak se vám zdá, ne, on byl v právu svém, neb dáma z Blandaretu zavedla ten zvyk, že všichni, kteří v neděli se velkonoční někde potkali, se pozdravili míru polibkem.... To nevěděl ostatně, královskou že dcerou jsem, vždyť pouze věděla to dáma z Blandaretu. Královna. Arci, pak věc jinak vypadá; však řekni mi, když k němu právo měl, proč odepřít mu pozdrav míru proti stanovám? Blanka. Já zlobila se, že mou modlitbu byl rušil v bílou sobotu, a pak... Královna. A pak? Blanka. Že v noci o něm snila jsem, o něm a jeho paví koruně! Královna. I do tvých snů se vetřít odvážil? Nu, vidíš, že jen přece smělcem jest. 55 Blanka. Ba, bohužel! Však slyšte mne jen dál. Když k večeru jsme jeli na hrad zpět, tu Palaméd a jiní rytíři nás provázeli. On jel vedle mne, a jeho hlas mi stále v sluchu zněl. Co mluvil, nevím, mně však zdálo se, že kaštanový háj a luny svit se podobaly krásné pohádce. já nevím, jak se stalo, zůstali jsme pozadu na cestě uzounké... On tázal se, proč nenávidím jej, děl mi, že cítí se jak vyhoštěn by z luna věrných byl, když v svatý den mu odepřen byl míru polibek... On přísahal při rytířské své cti, že za ten polibek chce vykonat vše, co mu uložím, a jeho hlas se chvěl, a slza v očích blýskala se mu, a oči moje zvlhly též, a srdce chvělo se – já dala mu ten polibek, o nějž tak prosil mne... Byl boží hod, já podrobila se jen dámy z Blandaretu zákonům. Královna (hrozí ji prstem). Ó dívko pokrytecká, zchytralá! Blanka (s pláčem). Vy káráte mne? Jak jsem nešťasťná. Jak nenávidím toho rytíře! Královna. Tak zdá se mi. Však povídej jen dál. Blanka. Když políbil mne, rychle zmizela ta soustrast, již jsem k němu cítila, 56 a stará zloba zchvátila mne zas’. „Vy přísahal jste,“ zvolala jsem teď, „že vykonáte, co vám uložím? „já kážu vám, byste se němým stal, „by nikdy chvějící se hlas „váš jinou dívku k činu nesvábil, „jejž z duše lituju!“ On poklonil se mlčky přede mnou a odešel... Teď znáte čar, jenž rety váže mu! Královna. Toť přepodivná věru pohádka, a řekni mi, jak se as skončit má? Blanka. Já před rytíře vstoupím, poprosím, by odpustil mi co jsem spáchala... Mně věru líto jest, já myslila, že do opravdy slib ten nebéře. Tak vyhojím jej z jeho němoty a za odměnu pak si vyžádám od krále, aby nezasnoubil mne s burgundským knížetem... Královna. Toť smělá hra! Blanka. Bez vaší pomoci bych váhala. Já ale vím, že vaše dobrota se vaší kráse jistě vyrovná... Královna. Ó pochlebnice! Jsi však jista též, že Palaméd tvé přání vyplní? Což kdyby tvrdost tvoji ztrestat chtěl a němým zůstal? 57 Blanka. Jak, vy myslíte, že chladně by mne vydal jinému? Královna (s úsměvem). Proč ne? Blanka. Ó, bože, vy mne lekáte! O, věru, pak... Královna. Nuž pak? Blanka (zmateně). Já slyším hluk! Královna. Ty miluješ jej? Blanka (rychle). Ne, to nevěřte, ó, naopak... Královna. Teď slyším také hluk. To král se blíží, vejdi rychle v dům. Ať zbožné sestry v zlaté závoje a temné pláště dobře halí tě. Zde prsten můj, by rozkaz plnily. Já v pravý čas tě opět zavolám. (Blanka odejde do kláštera.) Královna (hledí za ní). Ty miluješ jej, dívko ubohá. Jak mladé ptáče v kleci srdce tvé ti v ňadrách skáče, v strachu plaší se před vlastním stínem! Buď však pokojná, bílá holubice! Třeba by 58 kol archy divé vody bouřily, přec zelenou nalezneš ratolest! Scéna V. Král, Palaméd, Valori a několik rytířů.
Král. Já všudy hledám vás. Já chvěju se, ó, slyšte, co se stalo... Jeli jsme juž v ohradu, kde slavný karuzel se odbývá, já čekal na vás jen, bych znamení dal, aby listina se přečítala, jejíž obsah znám vám jest. Tu pojednou se vyskytla před koněm mým, jenž zděšen vzpřímil se, shrbená žena, smědá cigánka, a ruka její třímá pergamen, jejž podá mně, očima blýskajíc, a temná slova mručíc před sebe. Hned na to zmizela, a slyšte teď, co divného ten hlásá pergamen. (Kyne tajemníkovi.) Valori (čte). „Než východ jako purpurový květ „otevře kalich svůj, v němž slunce plá „jak rosy krůpěj, zlatá, ohromná, „já Palaméda, tvého rytíře, „ti uzdravím a získám odměnu.“ Král. Co činit mám? Já přece nemohu do rukou čarodějné cigánky vydati Palaméda, kterého jak syna svého vroucně miluji? Palaméd (jeví posuňky svou vděčnost).
59 Královna. Já sama mluvila zde s lékařem, jenž Palaméda hojit slibuje, ta cigánka mu byla poslem jen. Zjev nezvyklý ten cizí lékař jest, nuž vězte, že to dívka spanilá jak zora v máji, přišla z daleka a věřím v její velkou čaromoc, Ó rcete, rytíři, zda svěříte se rukoum, jimž vás odporučuji? Palaméd (klekne a políbí královně ruku).
Královna. Ó vstaňte, rytíři; ten slavný den se skončí slavněji než započal. Vím, ještě dnes že zdravý budete. Palaméd (potřásá hlavou).
Královna. Jak malá vaše víra, příteli, Já lékaři hleděla hluboko do snivých zraků, duši andělskou jsem zřela na dně jich, a každý div jest možný duchu, nese-li jej vzlet do nebe orlem nebo skřivánkem. Král. Tvá duše, ženo, jako světlý ráj, v němž květy září svaté naděje. Když tebe slyším, vrací víra se v mou truchlou mysl, a jak paprslek z mhy duhu kouzlí mnohobarevnou, tak slovo tvoje volá představy vždy plné jasu před můj smutný zrak! 60 Královna. Vy příliš chválíte mne, pane můj, kéž takovou bych vskutku byla, jak vy vidíte mne!... Avšak lékař náš, mně zdá se, ozývá se klepáním. (Otevře dvířka klášterní.) Blanka (vyjde zakuklena a pod hustými závoji). Ó bože, já se třesu. Odvaha má prchá jako bystrokřídlý pták. Král. Co šeptá vám, má paní, tajemně? Královna. Hlas její nikdo nesmí slyšet z vás, chce o samotě zůstat s rytířem. Zář měsíce jí nutnou potřebou ku léčení, a měsíc vychází teď právě nad loukou a jeho lesk hrá stříbrem temnomodrým blankytem. Chce chvějící se jeho paprslek na ret rytíře svádět koruntem, jenž, čarovný, jí hoří v prstenu. Nuž pojďte! Uchylme se v skvělý stan, jejž z drahých tkanin panny velebné nám postavily v stín květoucích líp. Buď, dívko, tobě zdar! Král. Bůh s tebou buď, ať přispějou ti jeho andělé! (všickni mimo Blanku a Palaméda odcházejí v levo.) 61 Scéna VI. (Palaméd a Blanka stojí, každý na jednom konci jeviště. On pohlíží zvědavě na ni, a ona klopí hlavu. Královna přichází tiše a nepozorovaně a zůstane v pozadí za růžovým keřem.)
Královna. Ubohé dítě, jest jak zničena! Chci zůstat zde, snad bude pomoc má jí zapotřebí. Nuž, kdy začne přec? Blanka (učiní odhodlaně několik kroků a strhne si závoj). Zde vizte, rytíři! Palaméd (jeví posuňkem překvapení).
Blanka. Ó zanechte té přetvářky! Vždyť beze svědků jsme. Nebuďte němým dél, já propouštím vás ze slibu. Jste volný. Mluvte přec! Palaméd (vezme ji za ruku a ukazuje, že nemůže mluvit).
Blanka. Ó netrapte mne dél! Zasloužím trest, však pykala jsem trpce tvrdost svou po celý čas v své truchlé samotě. Proč o sobě nedal jste slyšeti? Já čekala vás. Ó, vy mlčíte? Chci před vámi se pokořiti v prach, když žádáte, bych odprosila vás – (chce kleknout). Palaméd (jí zdržuje). Ó, Blanko, zadržte! Jsem překonán! Zde na kolenou ležím před vámi, a první slovo, které ze rtů mi 62 zas’ znovu plyne, buď o lásce mé. Ó dívko, jejíž hvězdná bělostnost mou duši září plní, jejíž zrak se rozkvětlým podobá violkám – Blanka. Ó zadržte! Já věru myslila, že vysech’ výmluvnosti vaší zdroj za dlouhý čas té vaší němoty. Palaméd. Když zima mine, skřivan s jásotem se vrhá v nebes tůň. Jest písně byt jak lásky v duši, nikdy nevnikne tam burácení vichřic severních. Blanka. Nuž, Palaméde, vy jste vyhojen! Teď král mi dlužen dáti odměnu. Palaméd. Ó slovo nehodné tak krásných úst! Já myslil, že jste proto přišla sem, že činu svého litovala jste, já bláhový juž doufat začínal, že hrdé vaše srdce pohnuto, že oči vaše snad se naplní tím snivým leskem, slzou třpytivou, jak tenkrát v lese sladce šumícím, vás ale, vidím, přived’ bídný zisk! Mráz jímá duši mou a němota zas těžce na mne padá železná. Blanka. Vy křivdíte mi krutě, rytíři. To není zisk, to jest jen zoufalost, jež opět k vašim nohoum vrhá mne! (Klekne.) Já nevstanu, až slavně slíbíte, 63 že vyslyšíte vřelou prosbu mou. Mám vejít v sňatek, jenž mne usmrtí, a jeho zrušení jest odměna, již žádat chci! Ve vaší ruce jest mé spasení! Palaméd (stranou). Zas naděj vrací se. Blanka (vstane). Vy mlčíte? Vy klidně strpíte, by jako kořist svou mne odvedl princ burgundský? Vy srdce nemáte! Palaméd. Princ burgundský? Můj bože, pak jste vy – Blanka. Jsem Blanka, dcera krále Renéa. Palaméd. Pak vzdej se, srdce, blahé naděje! Květ lásky zlomen, v prachu rozkrušen, svět pustý jest a nebe beze hvězd! (Zakryje si tvář.) Blanka. Ó Palaméde, buďte mužem přec! Kde, slabá dívka, sílu bráti mám, když vy klesáte? Srdce puká mi – (stranou) Můj bože, co to mluvím, nešťastná! Palaméd. Ó díky za to slovo, princezno. Vy k mému bolu nejste lhostejná? Ó uvidíte, budu hrdinou! Chci dokrvácet v temném úkrytu jak jelen v lese, šípem raněný; juž nikdy nevkročím vám do cesty, 64 by mého utrpení černý stín na světlou dráhu žití vašeho ni na okamžik nepad’... Rcete mi však ještě, než se vzdálím na věky, že nebyl klam to, lichý, marný sen, co tenkrát v lese jsem se domníval ve zraku vašem čísti unylém! Ó princezno, pro boha, řekněte, že kdybych nebyl prostým rytířem, neb kdyby vy jste kněžnou nebyla, že violové zraky v milosti by na mne zářily, že bělostné to čelo, s něhož slunných vlasů proud se vonný lije, by se schýlilo k věrnému srdci, které v hrudi zde k vám láskou mře!... Ó běda! Mlčíte? Blanka (s namáháním). Vy zapomínáte... Má povinnost... Palaméd. Ó slovo chladné jako mráz a smrt! A to je celá vaše odpověď? Nuž, vykonám též svoji povinnost, buď dík vám, že mi v paměť voláte, co činit sluší mi. Chci vysvětlit vše králi, jeho milosti, svou lež chci vyznati a její příčinu, nechť ztrestá těžce odvážnou mou hru. Vy ale klidně v sňatek vejděte, jste zrozena pro zlatý pýchy trůn! Jak velká v očích světa budete, bůh ale malé vaše srdce zná, a hříchem jest mu ona lakomost, jež tvrdě odepřela almužnu vlahého oka srdci chorému! (odkvapí v levo.) 65 Scéna VII. Blanka. Ó běda mně! Jsem navždy ztracena! (Zakryje si tvář a pláče.) Královna. Zde nejrychlejší pomoc potřebí, jen lstí lze vyrvat její vyznání. (Spěchá k Blance.) Nuž, jak jsi pochodila, lékařko? Blanka (utírá si slzy). Princ burgundský mým bude manželem, Juž v lásku nevěřím. On vydá mne a moje tajemství, já příslovím se stanu u lidí. Královna. Ó dítě mé, o lásce nemluv. Štěstí veliké, že jeho lásce jsi se bránila. Mne právě došlo velké tajemství, jest Palaméd tvým bratrem pokrevním. Blanka (vášnivě). Pak sesujte se, svatá nebesa, a země pohlť mne! Tak velký hřích se od počátku světa nespáchal, neb každá krůpěj krve v těle mém vře láskou k němu, každá myšlenka jest modlitba, jejíž on idólem! Královna. Co řekla’s, nešťastná? Blanka. Že miluju ho silou veškerou! 66 Palaméd (zjeví se a zůstane v pozadí). Co slyšel jsem? Blanka. Bez Palaméda život můj jest poušť, já zahynu jak v chmurné sierře neblahá matka moje zhynula... Však ona aspoň směla zpomínat bez hříchu, který v žilách mrazí krev... Ó noci, ukryj mne, ó odveďte mne v klášter, abych v kobce podzemní slzami jméno Palamédovo si z paměti vymyla! Palaméd (klesne před ni na koleno.) Dívko, stůj! Ty myslila’s, že zradit bych tě moh’?... Já pykal slov svých, než jsem učinil tři kroky odsud... Ty mne miluješ, ať odsud odvedou mne k popravě, co na tom záleží? Já ke rtům přec jsem kalich nahnul blaha bez mezí! Blanka. (tulíc se ku královně.) On neví? Královna. Ticha buď! Byla to lest a výmysl, on není bratrem tvým. Blanka. Já štěstím umírám. Klesne(Klesne na polo omdlelá v jeho náruč). 67 Palaméd. Ó, Blanko má, já svými polibky tě vzkřísím zas’! Scéna VIII. (Král a jeho dvůr přichází z levé strany. Pážata nesou pochodně a svíčky.)
Král. Má dcera zde? Onať tou lékařkou? Pan rytíř mluví, avšak podivná ta jeho řeč... A Blanka, zdá se mi, že příliš naslouchá. Blanka. Ó Bože můj! Král. Jsem věru překvapen a prohlížím tu vaši lest. Kde studovala jste tu přepodivnou svoji magii? Zatkněte oba! Zráda patrná! Blanka. Jsme ztraceni! Ó běda! Královna. Ještě ne. Král zlobí se, toť dobré znamení, u něho na mrak rychle sleduje zas zlatý slunce svit. Král. Vy, paní má, též vinna jste. Vy klidně hledíte na smělé počínání milenců. a nehrozíte mého hněvu se. 68 Královna. Jsem vinna, avšak viny velký díl jest váš, můj pane. Král. Jak to myslíte? Královna. Dnes ráno, než jsme vyšli k slavnosti, na stolku svém jsem našla pergamen a vonnou z polních kvítků kytici. Ten pergamen byl popsán známou mi a drahou rukou, schovala jsem jej na srdce své... A hle co napsal jste. (Čte:) „Šel z rána pastýř v porosený les, „jenž jarním chmýřím ves se zelenal, „v němž květem pažit hvězdil se i vřes, „a potok kvítím šumné vlny hnal. „A sladké zvuky v sluch mu vnikaly, „a vystoup’ na strom, aby lépe zřel, „proč snivě tak a mile vrkali „ve hnízdě holubi, jež v lásce měl. „Když na večer pak rudě oheň plál, „a k pastýři se milá tulila, „tu bajka holubí, již v duši ssál, „mu z vlhkých očí snivě mluvila“..mluvila.“... Tak napsal jste, Renée, příteli... Já myslila, když posud mladé tak to vaše srdce, schopné procítit tu bajku holubí, ten sladký bol, že snadně žal milenců pochopí, a s slzou v očích jsem vám žehnala za velikost tu vaši, která se ve věcech, které malé zdají se, vždy neskonale krásně zjevuje. To přízrak jesti mysli vznešené. Vždyť neodvrací slunce nesmírné se od krůpěje rosy, promění 69 tu krůpěj raděj v třpytný drahokam, by s mořem zápasila o krásu! já myslila, že jednám v souhlasu s mým básníkem – Král. Zadržte, Johano! Co ze mne činíte? Jak klokot jest váš hlas! Mé oko zvlhlo, když jste čtla ta prostá slova, která ruka má na rychlo, bez umění napsala. Když vlastní slova mne tak pohnula, jak byl bych hluchým k zvukům andělským, jež z krásné vaší duše linou se? Královna. Jak dobrý jste! Jak blaží úsměv váš! Ó, usmějte se na ty děti též. Král. Vy znáte, paní, moje záměry. Princ burgundský – Královna. Si najde nevěstu! Jest srdce vaší dcery podobné těm rajským ptákům, o nichž bájí se, že přiletují na posvátný Nil... Když krutá ruka v klece vězní je, pak zmírají... Král. Ó, luzný, pyšný sne o novém lesku slávy veliké, mám pohřbít tě? Královna. Když zpráva došla vás, že Neapol je ztracen, maloval 70 jste právě v dílně své, a zpráva ta tak málo hnula vás, že nepřestal jste ani chvíli dále pracovat. Dnes méně moudrým nechcete snad být? Král. Ó, toho chraň mne bůh! Však proč ta lest – Královna. Já přísahám, že vše vám vysvětlím, že nebylo zde lsti, jak zdá se vám. Král. Pak svoluji! (Palaméd a Blanka kleknou.) Proč nespěcháte sem na srdce mé? Královna. Sejměte korunu! Stín její plaší, buďte Renéem bez masky Medusy! Král (sejme helmu s korunou). Já nejsem zlý – Blanka a Palaméd. Náš otče! Královna. Konečně. Král. Vy vidíte, že do vousu se slzy řinou mi, ó nemyslete, že snad trpké jsou! Ne, slzy, které pláče radostí nad blahem jiných, jsou jak balsámy, jež v Sábě kanou s palem vysokých! (Zazní hudba za kulisami). 71 Co znamená však kotlů víření, co fanfáry? Herold (vstoupí). Vévoda burgundský! Královna. Jest vítaný! Nuž spěchejme mu vstříc a ohlašme mu štěstí rodinné! (všickni odcházejí.) 72