Země.

Země. J.V. SLÁDKOVI.
Já spočíval v trávě slunné hory, když poledne zlatě táhlo bory klid nesouc v lůně. V dáli zmíraly větrů spory tichým jak vzdechem, a z rudé kory vanula vůně. Pode mnou krajina sladce snila, k nebesům zírala, světlo pila nadšená žitím. Tu duše má duši pochopila dřímavé hmoty, jež se mnou nyla mrákotným bytím. Já hluboko v květy nořil čelo a blahem tak se mi srdce chvělo, jakoby v strety milené bytosti letět chtělo, a mocného cos mě k tomu mělo v zem tisknout rety. Šelestem travin a bzučením much země v tom tiše mi zašeptla v sluch výčitku jemně: „Teď miluješ mne, až hvězdný však ruch „vzejde na nebi, zda ještě tvůj duch „vzpomene temně, „jak drahým jest můj kvetoucí luh? „Pak volati budeš z hloubi svých tuh 113 „k noci o křídla, „by nesla tě z prachu v zářící kruh „luznějších světů neb v měsíčných duh „tajemná zřídla!“ Já pohled’ na lesy, na modrých hor čnějící čelo, na plující chor bělavých mraků – a uchvácen něhou, já na úkor nadzemských snů, zvolal v šumící bor se slzou v zraku: „Ó vzejde doba, kdy budu dlíti „na prahu hvězd, však vím, že pak zříti „bude mi sladko „v stranu, kde fantóm tvůj zeleně svítí, „a budu toužit a budu nýti – „po tobě, matko!“ 114