Borovice.

Borovice.
Padla v lese borovice pod sekerou krutou, větve její úpějíce ryjou v zem se dutou, zlaté slzy pryskyřice vyronila v mechy, za trýzeň svou, mučednice, dala vonné vzdechy. V kusy sápali jí tělo. odvlekli ji z lesů, stromů lkání za ní znělo, trpěla bez hlesu. V temnou skrýš ji uschovali, ležela jak v hrobě, sny tu její zalétaly k zlaté jara době. Zpomínala potmě lesů, jimiž vítr věje, poledne když v květném vřesu paprsky své seje. Zpomínala bílé luny, zářících hvězd zjevu, táhlých tonů kosa, žluny, slavičího zpěvu. 124 Truchlila, že zavržena v hrobě vlhkém hnije, v nepaměť že pohroužena, o samotě nyje. Truchlila, a léta něhy minula, a zima přikvačila s vichry, sněhy, žezlo mráz teď třímá. Zpomněli tu borovice, vlekli ji na světlo, zdálo se, s ní do světnice jaro jak vlétlo. Plála v krbu čarnou září, linulo z ní teplo, jásala, že zimu maří, tmu že mění v světlo. Jásala, že novou vesnu kouzlila svým plamem, probouzela chmurné ze snů sladce letním klamem. Zpívala, jak pták jí zpíval, pokud stála v boru, hučela jak větrů příval v rozlíceném sporu. Jiskry její jako rosa, jako duha hrály, lítaly jak včela, vosa, světluškou se zdály. Viděla, jak všechněm v síni čarem rudé záře zaplašila s čela stíny, úsměv vlila v tváře, 125 viděla, že báseň snivou v srdcích roznítila, zašuměla píseň tklivou, víc juž netruchlila. Nebylo jí žel už žití, slunečného svitu, ani šumných větrů v mýti, ani rosy kmitu. Zmírala, jak fénix zmírá, v glorii a lesku, duše k hvězdám všehomíra šlehla v jasném blesku. 126