Padla v lese borovice
pod sekerou krutou,
větve její úpějíce
ryjou v zem se dutou,
zlaté slzy pryskyřice
vyronila v mechy,
za trýzeň svou, mučednice,
dala vonné vzdechy.
V kusy sápali jí tělo.
odvlekli ji z lesů,
stromů lkání za ní znělo,
trpěla bez hlesu.
V temnou skrýš ji uschovali,
ležela jak v hrobě,
sny tu její zalétaly
k zlaté jara době.
Zpomínala potmě lesů,
jimiž vítr věje,
poledne když v květném vřesu
paprsky své seje.
Zpomínala bílé luny,
zářících hvězd zjevu,
táhlých tonů kosa, žluny,
slavičího zpěvu.
Truchlila, že zavržena
v hrobě vlhkém hnije,
v nepaměť že pohroužena,
o samotě nyje.
Truchlila, a léta něhy
minula, a zima
přikvačila s vichry, sněhy,
žezlo mráz teď třímá.
Zpomněli tu borovice,
vlekli ji na světlo,
zdálo se, s ní do světnice
jaro jak vlétlo.
Plála v krbu čarnou září,
linulo z ní teplo,
jásala, že zimu maří,
tmu že mění v světlo.
Jásala, že novou vesnu
kouzlila svým plamem,
probouzela chmurné ze snů
sladce letním klamem.
Zpívala, jak pták jí zpíval,
pokud stála v boru,
hučela jak větrů příval
v rozlíceném sporu.
Jiskry její jako rosa,
jako duha hrály,
lítaly jak včela, vosa,
světluškou se zdály.
Viděla, jak všechněm v síni
čarem rudé záře
zaplašila s čela stíny,
úsměv vlila v tváře,
viděla, že báseň snivou
v srdcích roznítila,
zašuměla píseň tklivou,
víc juž netruchlila.
Nebylo jí žel už žití,
slunečného svitu,
ani šumných větrů v mýti,
ani rosy kmitu.
Zmírala, jak fénix zmírá,
v glorii a lesku,
duše k hvězdám všehomíra
šlehla v jasném blesku.