Kadydža a zjev.
(Z novelly „Xaver“.)
Po celý dlouhý měsíc Ramadan
ve sluji stinné klečel Mahomed.
Od prahu sluje nesmírná se poušť
do dálky ztrácí v snivém mlčení,
neduje vánek s výšin nadzemských
a žhavý safír širá nebes báň...
Nesmírná poušť a velké mlčení!
Ó, toto dumné, slavné mlčení
jest hlasem velkým, jenž se ozývá,
kdy hlasy malé světa malého
doznívají a mizí ve své nic
bez stopy u vesmíra souladu...
A celou duší slouchá Mahomed.
Nevzpomněl Mekky, města rodného,
Kadydži celování zapomněl
a temné její oko gazelly
a sluncejasnou její mysli zář
a sladkou, jako z Tajef hrozny, řeč.
Však náhle vstane s tváří zděšenou
a oko plane jako v šílenství
a v divém chvatu řídí kroky své
tam, kde se Mekka bělá jako bod.
Bez únavy dřív noha nestane
až k večeru, když hvězda stříbrná
nad domem ženy kouzlem vychází
a snivé světlo lije v vonný sad,
kde nardus, mirra dýše sladký pach,
kde granát stele v trávu plody své,
169
kde palma dumá u vod tekoucích.
Tam Kadydža na zlatém koberci
na prahu sedí v chladu večerním
v šarlatném rouše, s bílým závojem.
Tu před ní stane mlčky Mahomed.
A ona dí: „Co z pouště přicházíš,
ty, jehož duše moje miluje,
co přicházíš s tím zrakem truchlivým?
Ó zdráv buď, muži, jehož jméno jest
mi lahodnější nad mirru a nard!
To čelo vyjasni, jež čisté jest
jak slunce, odpočiň si ve vzdušné,
vší vůní naplněné zahradě!“
Tu pojal ji za ruku bělostnou:
„Ne sám jsem přišel, se mnouť hrozný host.“
A ona ohlíží se kol a kol:
„Ty blouzníš, Mahomede, vždyť jsi sám!
Kde host je tvůj, by vešel v naši síň
a usedl pod pestré ponebí,
jež vznáší se na sloupích stříbrných?
Na desky z cedru nápoj postavím
a plody stromů, sluncem zlíbané.“
Však Mahomed se chmurně usmívá:
„Nejídá stromu plodů, nedotkne
se nápoje host, jenž mne sleduje.“
„Je duchem snad?“ se žena zachvěla,
a manžel její hlavou zakýval.
„Ó, ženo, slyš, co trápí duši mou:
Po celý dlouhý měsíc Ramadan
já v sluji pouště klečel v modlitbě
a uchvácena proudem myšlének
ku samé nebes výši nesla se
ve vírné bouři duše nadšená....nadšená...
Tu uzřel jsem, co žádný smrtelník
170
na širém světě posud neuzřel:
že všehomírem vládne jeden bůh,
že není bohův mimo něj, jsem shléd.
Na trůnu sedí slunce jasnějším
a myriady duchův slouží mu...
Kol jeho hlavy jako vodopád
u věčném hromu hučí vichřice,
a hukot ten je pouze křídel šum
těch andělů, již vůli plní mu.
A meteóry, nocí letící,
ty ohnivými jsou jen kameny,
jež ruce jeho sluhů metají,
by roj nečistých duchů zahnali,
již plouží se kol trůnu jako psi.
A hle, můj lid ve tupé slepotě,
své čelo bije v chrámě nesvatém
před modlou urobenou z agátu,
rtem černý kámen Kaaby líbaje,
a nezná jsoucnost boha živého!
Kdy oči jeho slepé prohlídnou?
Kdo probudí mu duši z dřímoty? –
Tak dumal jsem, tu zazní – velký div! –
po celé poušti tajůplný hlas
a šumí v listí palmy žíznivé,
a hučí v tvrdé skály útrobách,
a každé zrnko písku zazní tak,
jak útlých dítek rtové růžoví,
a samum žhavým jícnem bouří to
vstříc slunci, které rudým mrakem mu
ta samá slova dává v odpověď,
jež on sám řval, když burně z pouště vzlét’.
A obsah toho světa jitření?
– „Vstaň, Mahomede, poslem božím buď!“
Tu oči zavřel jsem, bych odplašil
ten blud, by nezavlekl duši mou
na pokraj závratného bezedna,
171
jež zeje temně v ústret člověku
co hrozná noc, co děsné šílenství,
když hrdě překročí mez střídmosti.
A opět když jsem vzhléd’ na tichý kraj,
na slunce svit a úsměv blankytu,
vše dřímalo jak vždy pod vedrem dne;
však přede mnou stál muž, stál světlý stín
a ústa jeho šeptem mluvila:
– „Vstaň, Mahomede, poslem božím buď!“
Tu prchal jsem a stojím před tebou,
a vedle mne ten světlý stojí stín.
Ó ženo, mluv, jak poznám pravdu přec,
zda božím sluhou on, či oka klam,
zda duch nečistý, nebo anděl snad?
Ó, pochybenství chmuru rozežeň,
ty ženo čistá jako slunce líc!
Tvá moudrost hodna muže dobrého,
tvé srdce ryzí jako démant jest,
a sladká, jako z Tajef hrozny, řeč!“
Kadydža ruku jeho uchopí
a tiše vede jej pod domu krov,
jak dítě chorobné, a stane pak
u prostřed síně, krásně klenuté,
kde lampa tráví olej voňavý
a stříbrosvit svůj sýlá mřížemi
ven do sadu, kde vody šplounají,
kde marhaniku a oranže květ
jak hvězdy padající noří se
do porosené trávy, v mokrý klín.
Na muže svého moudrá žena zří
a těsně sbírá řasy závoje:
„Ty posud vidíš, muži, světlý stín?“
„Jak tebe vidím, jasně, určitě!
On práh překročil, prošel oponou
a stojí zde, kde pestré ponebí
se řasně nese sloupím stříbrným.“
172
Tu rázem strhne žena závoj svůj,
a krása její oslňuje zrak,
jak luna lepá, hájem svítící
na modrých nebes sklonku zářivém,
když tajůplná noc a velebná
svou rosu kane na zem žíznivou,
a vánek šeptá při plesání hvězd.
„A vidíš posud, muži, světlý stín?
U sloupu stojí posud ponebí?“
„Ne! Zmizel teď, ni stopy po něm zde!“
Tu zajásá Kadydža, ženy vzor,
a hlavu kloní, na zem poklekne:
„Ty prorokem jsi boha živého,
ty spící duši lidu probudíš
a sláva tvoje projde světem vším,
a já jsem první v tebe věřící!
Ten světlý stín byl božím andělem,
to nebyl démon, vábící tě v blud,
to nebyl duch nečistý, věř mi, věř!
On úctu měl pro odhalenou líc –
kdo ženskost ctí, ten není démonem!
Je duše ženy lesklým křišťálem,
kde bůh se shlíží s krásy úsměvem,
kdo boha slaví, lesk ten neskalí
nesvatým hrubých prstů dotknutím,
a nepomží též dechem závistným
to zrcadlo pro boží smavou tvář.
On úctu měl, on z úcty odešel,
když odhalenou viděl moji líc:
to zlý duch nebyl, nebyl démon to –
a proto, Mahomede, jdi, ó jdi
ven v širý svět, a poslem božím buď!“
173