Libuša.

Julius Zeyer

Libuša.
[VII] I. I.
 Jak v zimní noci hvězdy na nebi, tak hemžili se slavní rekové po cestách vedoucích na Vyšehrad. Byl slavný den, kdy dcera Krokova na zlatém stolci sedíc soudila o činech bohatýrských, konaných po celý rok v končinách zemí všech. U každé brány hradu svatého, jichž sedm vedlo v širou krajinu, stál v stínu šumícího stromu rek, by hosta vítal slovem přátelským, by slabému poskytnul pomoci, by mečem zradu plašil od prahu. U zlaté brány proti východu, jež junné slunce vítá, Lumír stál pod lipou, bílým květem posetou. Sám Krok mu zlatou bránu odevzdal, a ustanovil Truta hrdinu, by strážcem byl u brány železné, jež vzdorovala bouřím severu. Dub mohutný rozkládal větve své u oné brány záře modravé, nad jejíž obloukem výr ohromný svá křídla rozpínal, a žlutýma co zlato očima, v nichž lidský um se tajil, zlobně zíral v slunný den. [1] Trut opíral se o svůj velký štít, bouř zvěstovalo jeho obočí, neb strmou cestou k bráně vedoucí, jel na vraníku Chrudoš, temný rek, a vedle koně žena kráčela, a skrývala svůj bledý obličej do dlaní, které déle zadržet juž nedovedly usedavý pláč. Trut povznes’ nad ní mohutný svůj štít, a jako vichr zazněl jeho hlas: „Kdo je ta žena, a proč trýzníš ji? Proč vineš jejích vlasů temný proud kol ruky, která chránit měla by, ne tupit ženu, bohů luzný tvor? Pusť na svobodu bledou zajatou!“ Tak zvolá Trut, a Chrudoš směje se: „Od které doby, Trute hrdino, štít mohutný tvůj chrání nevinu a krásu luzných, chvějících se děv? Proč zapomněl’s na velký úkol svůj, když na Sázavě vodě, tekoucí kol šedých skal, jsi ženu uchvátil a zavlek’ v skrýš, kde’s málo o to dbal, že lesy lkaly jejím pokřikem? Jak tenkrát ty, tak učinil i já a nevydám svou kořist nikomu!“ Trut odpoví mu na to hněvivě: „O, kéž bych v boj se s tebou pustit směl, kéž nevázala by mne povinnost! Jak potrestal bych mlatem drzou lež!... Já v temných lesích bloudil, rostoucích na ladném břehu vody Sázavy, když úzkostlivý křik a volání mne vyrušily z dum a myšlének. 2 Jak vítr letím k místu, odkud křik a pláč a žalostivé volání mi v ucho zní, a hle, co spatřil jsem: skrýš vystavenou z šedých balvanů, v ní lesních běsů neskrocený tlum, jenž do tmy vleče ženu bělostnou! Tu zamával jsem mlatem nad hlavou, a bušil plnou silou ramen svých do běsů, prchajících divoce, a kvílících pod tíží pádných ran. Pak vyvedl jsem ženu bělostnou, jež nahé tělo halí v temný plášť svých vonných vlasů, na břeh Sázavy, a ona, sedajíc na kyprý mech, mne k odpočinku zvala s úsměvem, a promluvila hlasem přesladkým: „Dík tobě, muži páží mohutných! Věz, koho zachránila síla tvá: Jsemť Sázava, a ladná voda ta jest domem mým; můj choť jest Černoboh... Ne láska uvedla mne bělostnou na zlaté jeho lůžko; mocnější než sami bozi, mračný osud jest. Po boku chotě neznám radosti a duše moje plna touhy jest!... Dnes vynořila jsem se z chladných vln a pletla v tmavé vlasy divizny, a žalovala hvězdám trýzeň svou. Tu vyvrh’ nepřátelský, tmavý hvozd, jenž přece mojí vláhou pájí se, roj lesních běsů, chlípných, divokých... Ó, jak ti odplatím tvou odvahu? Buď stříbrný můj dům též domem tvým! Pojď se mnou v jasnou tůň a přebývej na věky se mnou, láskou blažený!“ 3 Tak děla bohyně, a kladla mi na hlavu věnec z květů třpytících se jako bílá pěna Sázavy... Já ale vstal a mlčky odcházel; mne nevábila krásná bohyně, zář hvězdnější mi duší zářila, já zpomínal na ženu lepější... Po mnohých dnech, po bojích krvavých, jež podstoupil jsem proti nestvůrám, zas vrátil jsem se k břehům Sázavy. Byl večer juž a hvězdy svítily, a měsíc ozařoval stříbrně sluj šerou ze šedivých balvanů, jež čněly z vod jak výspa strmící. Před slují zuřil v kole tmavý vír a plnil jemným deštěm její hloub, a měsíc měnil jasné krůpěje, jež nocí letly v perle zářivé; les divizen tam kvetl vysoký a bledé zlato květů houpalo jak drahé kamy vzdušné světlušky, a cosi jako mlha bělavá tam míhalo se, mísíc smutný hlas v rej prchavých a šplounajících vln. Mne vábilo to sluje tajemství, ten truchlý zpěv, ten přelud mlhavý, já řeku přebrodil a přeplul vír. „Ó Trute!“ zazněl náhle sladký hlas, a z hloubi sluje blížila se mi má tmavovlasá bílá bohyně. Jak byla bledá, smutná, nyjící! Jak chvěla se, když takto mluvila: 4 „Já mnoho, Trute, mnoho trpěla od oné dobydoby, kdy jsi odešel bez slova lásky, pohrdaje mnou. Věz, pod svým srdcem chovala jsem plod, plod lásky Černoboha chmurného. To dítě kulo zradu v lůně mém; když spala jsem, tu prozradilo vše, o čem jsem v bdění snila, celý den... Tak dozvěděl se choť, že láskou mru, že po tobě jen toužím, Trute můj, a rozzuřen nad mojí nevěrou, rozsápal nehty bílá ňadra má a vyrval zrádné dítě z útrob mých... Já zšílela tou krutou bolestí a kletby mojí neodvratná moc mé dítě zachvátila neblahé... Mou kletbou zapadlo v ten černý mrak, jenž plouží se nad navou bezslunnou, a dřímota, ta bytost bez tvaru, mu kojnou jest, a neurčité sny jsou jeho potravou, a netopýr, ta stvůra Černoboha, druhem jest nešťastné bytosti, již pod srdcem jsem nosila, já lásky zbavená, já vlastní kletbou sama prokletá!“ Tak v hvězdné noci lkala bohyně a vnořila se v pěnu chladných vln... Ty vidíš, Chrudoši, že neschvátil jsem žádné ženy, a že drze lhal, kdo opak tvrdil, nebyl’s-li to sám, jenž vymyslil tu křivou o mně zvěst!“ Tak mluvil Trut, a Chrudoš na to děl: „Co je mi, Trute, po tvých podnicích? Já nestarám se o tvé bohyně. Jdi s cesty, dej mi vejít do hradu, 5 sic zkusíš mého meče břitký hrot! Jakého strážce má to Libuša, jenž od bran bohatýry plaší jí, když vzácnou kořist nesou jí co dar?“ Trut sebou ale nehne, jako dub na prahu stojí s čelem hrozícím. „Já znám tě, Chrudoši, znám tvoji zlost, a darem tvým Libuša pohrdne, pro násilí nemá než nenávist, a proto, Chrudoši, dím naposled, pusť na svobodu bledou ženu tu, sic odženu tě mlatem od prahu!“ Tak zvolá Trut a zvedá silnou zbraň; tu zamyslí se Chrudoš, temný rek, pak pustí dlouhé vlasy zajaté a vrhá temný pohled na Truta. „Ty zpomeneš si, Trute, na ten den, kdy ustoupil jsem hrdým vzdorům tvým!“ Tak hrozí Chrudoš, oře bodaje, a spěchá větrem branou vysokou do prostranného hradu nádvoří. Trut vezme bledou dívku za ruku. „Jsi volna,“ praví jí, „pojď do hradu, tam odpočineš si, a povíš pak, kde otec tvůj, a kam tě vésti mám.“ – V tom zazní celým hradem jásání, neb Libuša se zjeví pod lipou a stoupá volně k stolci zlatému. Jak bílá hvězda svítí šerem lip, jak bílé mlhy vlají závoje, jak bledé zlato vlasy tekou jí na vonná roucha stříbrem protkaná, a bezedný, jak ohvězděná noc, je velkých očí tmavý, svatý div. 6 Když usměje se, podobá se líc junnému slunci, které nad hory se vynoří z bledého úsvitu; když promluví, zní sladce její hlas a mohutně jak záchvěv zlatých strun pod božskou rukou pěvce proroka. Jak sosna stojí přímá, vysoká, u prostřed děv svých, vyšší o čelo nad všechny ostatní... Teď pozvedne své bílé ruce, z kterých line zář jak z luny, větev lípy ulomí a spojíc oba konce utvoří z ní věnec, sladkým květem hvězděný; a sestry její, Kaša hrdinná, a Tetka vezdy snivá, nyjící, na stolci usednou o stupeň níž, a kynou rukama, by přistoupil blíž zástup bohatýrů nadšených. A Kaša takto k mužům promluví: „Ó muži silných paží, vítejte! Vám zdar na zlatém hradě otců mých! Juž hlásejte své činy hrdinné, by za odměnu věnec zelený se zaskvěl tomu reku na skráni, kterému Libuša jej přisoudí.“ Tu rozstoupí se bohatýrů dav, a Domoslav se stolci přiblíží, a klaní se, a takto počíná: „Buď sláva ti, ó kněžno vznešená, ty bílá hvězdo, květe zázračný! Lesk tvého jmena plní celý svět, a hudba jeho zní až v končinách, kde světlo nebes hasne věčnou tmou... Věz, Libušo, že jsem ti příbuzen, 7 neb v žilách proudí Lechova mi krev, a k vůli tomu dali přednost mi ti bohatýři, shromáždění zde, ne k vůli činům, jež jsem vykonal; ty nezaslouží pocty takové, vší velikosti, věz, že postrádám, jen vůle moje, kněžno, velká jest... Jsem vládcem v Tatrách, hrdě strmících, a jmeno mého otce, Druhan zní. Dům zlatý vystavil si otec můj a osadil jej jasným křišťálem, tak svítí nocí v šírou krajinukrajinu, jakoby hvězdami byl posetý; a modrá voda teče kolkolem, a javorové lesy zdvihají svá šumná temena až do oblak, a hází husté stíny na náš dům, a sílají nám ptáků milý zpěv do zlatoskvoucích síní bludiště. A za lesy se hory budují, a za horami vyšší hory zas, tak modré jako blankyt nebes sám, a čela jejich věnčí bílý sníh, a Runa, nebetyčná obryně, jest strážkyní nesmírných pokladů, jež bozi spásy uložili v klín těch krásných hor, jež domovem mi jsou. To nikdo neví, kněžno vznešená, co zlata skryto v skalách tatranských! Vždyť každý potok, jenž se temení zpod nakupených v lesích balvanů, a všechny řeky, všechny bystřice, jež z ňader Tatry tekou, žehnané, v svém písku zlato valí blyštící, 8 a zasáhneš-li šípem koroptev, neb jeřabici mezi jalovcem, tu zlatá zrnka najdeš v útrobách těch ptáků, když tvůj posvěcený nůž je zbožně chystá k tiché oběti pod starý dub, jenž šeptá v soumraku, neb pod javor, jenž sluncem směje se... Vlast moji nyní znáš, ó Libušo; slyš milostivě další moji řeč... O Runě zmínil jsem se obryni, nuž, seznej blíže její osudy. Kdekoli Runa kráčí, bohyně, tam roste ryzí zlato v šlápějích, jež noha její ryje v tvrdost skal, a každý kámen, jehož dotkne se, ten mění v zlato hmotu bezcennou. Já v letních nocích často vídal jiji, jak na temeni Tater seděla, jak na svém stolci, kněžno, sedíš ty. Své bílé nohy v řece koupala, jež plání spěchá, řítící se s hor, a čelem sahala až do nebes, a hvězdami si vlasy věnčila, jež jako požár nocí svítily; zas jindy ryla nehty bledou tvář a bila pěstmi ňadra sněhová, neb krutě odňal osud děti jí, a žalujíc jak z jara kukačka, na bozích žádá syny ztracené, a lesy naše klaní čela v prach a lidi jímá bledolící strach, když hromným hlasem Runa zapláče, když rozzuří se bolem zoufalým, když ruka její horou zatřásá, jak mladá dívka keřem květoucím, 9 až balvany se řítí s rachotem do klína temných lesů v dolinách! Však marně zuří její zoufalost jak v zrádné sítě polapená zvěř, neb neuprosná nava nevydánevydá, co do věčné pohřbila jednou tmy... Nuž, deset synů kvetlo v naději kol Runy v zlatém domě v podzemí, a Runa smávala se blaženstvím, a její smích hřměl jako vodopád, a srdce její rostlo pýchou tak, že hrozilohrozilo, že prsa rozpoltí, a Runa stoupala na hřbety hor, a chlouba její k hvězdám duněla, když s chlumů zavolala v šírý svět: „Kdo vyrovná se z bohů synům mým? Tak silni jsou jak horské bystřice, jež hromem letí s příkrých úbočin! A krásní jsou ti moji rekové jak mladé duby v záři večera, a hrdí jsou jak Tater orlové, jež k slunci nese bohovzdorný let!“ Tak chlubila se často bohyně, a roznítila v prsou synů svých vzdor rouhavý, který je zahubil... Na chlumu hory, která do nebes se chmurně noří, velká vatra plá a v jejích plamenech dlí stále Čas, ten nejstarší všech bohů, největší, ten všeho pramen, všeho jistý hrob, jenž byl a jest a bude na věky; před jeho dechem bozi chvějí se, a svaté jeho vatře blíží se jen tajuplné ony bytosti, 10 jež zahaleny šerem odvěkým osudu závoj tkají mlčíce... V své pýše pravili si synové neblahé Runy jednou po lovu: „Kvas strojme z ulovené kořisti, a boží vatra budiž ohněm námnám, při kterém upečem’ své jeleny.“ A se smíchem se brali na horu a blížili se vatře posvátné; při pohledu na matky sudice, jež kolem vatry mlčky kráčely, dech tajil se jim sice úžasem, přec ale sáhli rukou rouhavou po plamenu, jímž světy rodí se. A vatra vzdmula se, a sudice pozdvihly ruce svoje kamenné, a synům Runy náhle zdálo se, že sesula se hora strmící a že je pochovává v balvany. Tak krušily je pěstě kamenné, a vichr zaburácel divoce a roznes bílý popel po světě – to bylo vše, co Runě zůstalo z desíti synů pyšné naděje... Můj otec sebral popel po horách a postavil jej v zlaté nádobě na skálu, kterou Runa miluje, neb stavívala synů kolébku na její témě, mechem porostlé. – Tři noci na to zachvěl se náš dům, a tato slova hřměla vichřicí: „Zde vezmi za odměnu za svůj čin klíč pokladů mých, skrytých v hlubinách!“ 11 A síní zamihlo cos bělavě jak ruka ohromná, a zlatý květ na stole hořel rudým plamenem – klíč ku pokladům skrytým v hlubinách... Vše to, co nyní tobě povídám, co dítě juž jsem slýchal u ohně za dlouhých večerů, když venku mráz a řvoucí vichřice hvozd hubily, a šeří vlci vyli ku hvězdám; však více ještě duši jímalojímalo, co matka moje, předouc u krbu, nám dětem vykládala žasnoucím: Jak Čech a Lech kraj nový hledali pro děti své a jejich potomky, jak rodných bohů zlaté obrazy na plecích odnesli, jak nalezli kraj žírný, osudem jim určený. A vždy a vždy má mysl těkala v ten za horami dálný, žirný kraj, kde příbuzný mi lid se usadil, a touha vidět jej se zmocnila mé mladé duše... Pozděj’ slýchal jsem, jak moudrý Krok, tvůj otec, soudil lid, jak Nivu pojal, ženu velebnou, jež k němu z končin přišla zázračných, kde věčné světlo vládne, nikdy noc svým černým křídlem slunce nezatmí, jak oblak sněhotřpytných labutí ji na Vyšehrad nesl posvátný, zpěv sladký lije v noční tišinu... To vše jsem slýchal s velkým podivem; a jednou v lese s otcem slídíce po stopě mohutného medvěda ku skále přišli jsme, kde podivné 12 si mušky zlaté hnízdo stavěly. Jak okřídlené jiskry míhaly se mušky v slunci, pily květin pel a vracely se v dům svůj bzučíce. Ten dům byl s velkým umem vystaven a sladká z něho vůně dýchala, a vznášela se lesem daleko. Div mušek tak můj otec vysvětlil: „Když Niva třetí dceru zrodila, jež Libuša se zove, cítila, že hlava její obestřena mhou. Chce rukou zlaté vlasy pohladit, však sotva bílou dlaní zavadí o krásné čelo, rozplyne se mhla, a zlatých mušek třpytící se roj vylétne z čela šumem lahodným, a vrhne se na běloskvoucí květ, jenž v noci napadal co vonný sníh, na znamení, že věštka zrozena, tak čistá jako sněhu bělostnost, tak svatá jako slunce zlatá tvář, duch hluboký jak blankyt nebeský... A proto že ty mušky vytryskly jak paprslek ze čela Nivina, kde povstaly co o Libuši sny, proto se nazývají včelami, a proto má je v úctě všechen lid...“ Od oné doby, kněžno Libušo, tvé jmeno utkvělo mi v paměti, a choval jsem je jako drahý skvost tak hluboce ve srdce úkrytu, že nerozlučně srostlo s bytostí mou vlastní, a když nyní přišel čas, kde ženu pojmout touží duše má, 13 tu obrátil jsem směle kroky své ku Vyšehradu, nad nímž vysoce tří velkých sluncí zář se rozlévá, a největší z tří sluncí zázračných, chci v náruč strhnout, tebetebe, paní má! ... Já vím, že z reků velkých vyvolit bys mohla muže tebe hodného, však uvaž dlouhý lásky mojí sen, a pomni velkých v Tatrách pokladů, k nimž chovám zlatý klíč, a zpomeň si, že pokrevenství blízké pojí nás, můj lid a tvůj že sbratřen od věků! A nezasluhuji-li ještě dnes, by větev lípy skráň mi věnčila, ó uhlídáš, že jsa tvým manželem tak velké činy v světě vykonám, že úžas zbudím lidí budoucích!“ Tak mluvil Domoslav; ryk ohromný se rozlehal po celém nádvoří, když skončiv mlčel, ždaje odpověď; a jak když vichr klasy rozčeří, že pole jezeru se podobá, tak rozvlnil se zástup přítomných, jen Libuša na zlatém stolci svém jak dříve nepohnutě seděla, a zářila jak slunce posvátné... Hluk utichl, a hudbou dojemnou byl její hlashlas, když takto mluvila: „Mne zlaté tvoje hory nevábí, a moc a sláva v srdci nebudí ni stínu ohlasu! Já miluji svůj lid. Ta láska plní duši mou, pro jinou lásku místa nenajdu. 14 Já v tobě vítám bratra milého, však nemluviž mi více o svých snech, chci volně žít, a v sňatek nevejdu.“ – Tak mluvíc obrátí se k zástupu a kynouc věncem zvolá s úsměvem: „Hle, bledou děvu vede statný Trut; mluvmluv, příteli, odkud ji přivádíš? Rci, jaký boj jsi pro ni bojoval?“ Tu ozývá se Chrudoš temný rek: „Ta děva, kněžno, jest mou kořistí, já povím ti, jak jsem jí vydobyl... Věz, že jsem mnohý rok a mnohý den po šírém světě bloudil hledaje to štěstí, které stále prchalo mi s cesty jako v lese plachá laň. Však jednou stalo se, že na večer jsem lesem bloudil, temným, hlubokým – a tam jsem našel posléz štěstí své. Pod starým dubem člověka jsem zřel, jenž bledý potácel se smrti vstříc, byl kmet to schřadlý, s lící uvadlou. Když zahlíd’ mne, tu na mne zavolal: „Kdokoli jsi, sem ke mně přistup blíž. Když doušek čerstvé vody podáš mi, za odměnu ti svěřím tajemství, jež mnohý draze by mi zaplatil!“ Já podal vody a kmet posilněn mi těmi slovy splnil daný slib: „Netaž se po mém rodě, člověče, rod můj mne vyvrh’, a já prokletý bez krovu, bez přístřeší, bez bratra jak vyhnanec se toulal po světě. Mne nikdo nezval, abych ohni blíž si zased’, nikdo nepodal mi chleb, 15 a nežádal, bych děti požehnal, než na novo se vydám na cestu. Les tmavý, zvěří opuštěná skrýš, to jediný můj byt byl po leta... Tak bloudícího zanesl mne krok můj unavený jednou k Otavě. Na vrchu vysokém, jenž ve vodách své paty koupá, prastarý stál hrad. Les tmavý ploužil se až pod okna, a staré sosny, temné, dumavé, do vlhké síně pnuly větve své jak obrů roztažená ramena. Kdo hrad ten vystavil a obýval, zvěst o tom mlčí. Bledí duchové jej obletují jako mohylu, a jejich pláč zní lesem příšerně. Já doufal, že dům prázdný naleznu, však přede mnou se usídlil v něm muž, a jmeno toho muže Chobol zní. Jak mne, i jeho zapřel vlastní rod pro krev, vylitou rukou rouhavou. A Chobol v hradě žil jak dravá zvěř, před jeho zjevem chvěl se celý kraj, a žádná loď po křivé Otavě bez platu kolem plouti nesměla, neb s chlumu vrchu válel balvany a krušil jimi stromy, lidi, zvěř... Ten večer, když jsem k němu zavítal, byl onen večer lidem posvátný, kdy narození slunce slaví se, kdy světla znova navrácený bůh po zemi chodí, dveře nechaje za sebou otevřeny do kořán blahého ráje, jehož odlesk pak co zlatá záře padá zemi v tvář... 16 Sníh ležel kolkolem, a tuhý mráz jak úpír mízu stromu v lese ssál, tma byla všude, pouze v hradu plál jak rudé slunce oheň veliký, a zápasil jak s běsy se stíny, jež ve všech koutech síně vězely. Před ohněm dumal Chobol o vraždě. Když zahlíd’ mne, jak ze sna probuzen se zachvěl, kynul mimi, bych přistoup’ blíž, a šeptem takto ke mně promluvil: „Tři noci juž, co oka nezavru, mne děsí v chodbách hrozná příšera, je neurčitá jako smrti stín, chci vyskoumatvyskoumat, jaká to nestvůra. Dnes rozdělal jsem oheň veliký a naházel v něj čarné kořání, co k sobě bludné duchy přiláká, a omamuje bledé příšery. Pojď se mnou do tmy za mohutný sloup, to odvahu dá člověkučlověku, když ví, že srdce lidské bije na blízku.“ A sotva že nás ukryl sloupu stín, v síň vešla velká, šerá vlčice, a přímo k ohni vyjíc běžela. Div netušený zrakům zjevil se: U ohně spadla k zemi šerá srsť, a bledá žena, krásná, vysoká tam stála s očima tak tmavýma jak zimní noc, plnýma divých snů. Hled její plachý těkal po síni a bílé ruce hřála nad ohněm. Čím dál tím více zmocňoval se sen těch plachých, divých očí vlčice, až v spánek klesla těžký, hluboký. 17 Tu vešel Chobol, pozved’ vlčí srsť, a kynul, bych s ním vyšel ze síně. U brány hradu v pravo stojí dub, před dubem balvan leží omšený. „Odval ten kámen,“ Chobol velí mi, a když jsem poslech’, zela přede mnou jak hrobka temná, úzká prostora. Tam vrhl Chobol srsť, já přivalil zas kámen poslušně, pak opět v síň jsme spolu vešli k spící vlčici; a Chobol nahou její krásou zpit ji budil ze sna divým líbáním. Jak střela vyletěla, temný blesk jí z oka šleh’, však Chobol držel ji tak pevně jako řeku krutý mráz. „Jsi moje,“ pravil, „nepustím tě víc.“ A oči její tmavé hledaly po šeré síni odhozenou srsť, a bílé její ruce halily sníh nahých ňader cudně kšticemi. „Jsem tedy tvá,“ mu posléz pravila, a opět vkrádal hluboký se sen v ty divé, plaché zraky zvířecí, a ústa její ze sna šeptala: „Juž déle lesem bloudit nebudu? Dej pozor, muži, abych nikde srsť svou nenašla, kterous mi zrádně vzal! Jsemť, muži, tedy tvou! A věnem mým jsou všechny ty nesmírné poklady, jež vídala jsem v lesních doupatech a v slujích podzemních se třpytiti jak hory z hvězd, jak proudy paprsků. 18 A pokud po boku ti budu dlít co žena, majíc lidskou podobu, zbraň nepřátel tě žádná nezraní...“ Zrak Chobolův jak požár zazářil, juž hltal duší všechny poklady, o kterých žena ze sna mluvila. Já ale prchal ještě v onu noc od hradu, v jehož tajuplných zdech se divý sňatek slavil Chobolův, neb uhod’ jsem, že sdílet tajemství s tím mužem nebezpečí velkou jest... Čas plyne rychle, drahná léta južjuž, co událo se, co ti sděluji. Jsem jist, že Chobol zlatem naplnil těch nekonečných kobek bludiště, jež od hradu se táhne k Otavě. Nuž, nyní víš mé celé tajemství.“ – Tak mluvil ke mně starý onen muž a zemřel na to brzy pod dubem. Já ale spěšně kroky obrátil ku křivé Otavě a našel hrad, kde Chobol v manželství žil s vlčicí. Byl večer južjuž, když jsem tam dorazil; u krbu v síni velké seděla na křesle vytesaném z kamene ta dívka, kterou vidíš před sebou, a předla, hledíc mlčky do ohně. Na otázkuotázku, kým jest, tak odpoví: „Kdo nezná bohatého Chobola? Jsemť jeho dcera, dítě jediné; máť moje sluje Nynva jako já.“ A předla dál; když nit se přetrhla, od ohně ke mně vzhledla s povzdechem. 19 „Jest za našimi lesy ještě svět?“ Tak táže se, a já jí vylíčil, co na svých potulkách jsem uviděl, a ona naslouchá, a plachý zrak se noří hloub a hloub do zraků mých; pojednou ale vstane, ukáže na okno, kterým zmírající den se vkrádá do síněsíně, a zašeptá: „Hle, otec s matkou z lesa vrací se, ukryj se rychle, on tě usmrtí!“ Já viděl vlčici a Chobola; na ramenech měl Chobol velký štít, ten naplněn byl zlatem zářícím a drahými všech barev kameny, a žena jeho před ním kráčela jak jedle štíhlá, plachá jako laň. Když přišli k bráně, sedla vlčice na balvan pod dub, zahloubala se do myšlenek a zadívala se do černých lesů kolíbajících své vrcholky pod hradem hluboko. A Chobol zlato v bráně vysypal a s prázdným štítem v les se navrátil, by opět naplnil jej poklady. Když byla sama, Nynva vlčice, tu přisedl jsem pod dub vedle ní, a vzal ji za ruku a promluvil: „Což nestýská se v úzkém domě ti po lesích, které konce nemají?“ A ona vzhledla na hvozd šumící, nad nímž se skvěla hvězda v soumraku, a vzdychajíc mi takto odpoví: „Jak těžký sen to vězí v paměti, že nebyla jsem někdy člověkem, 20 že ve hvozdě jsem žila jako zvěř, a mocná touha stále v srdci vře, by onen čas se zase navrátil.“ „To není sen,“ jí na to odpovím, „ty bylas druhdy šerá vlčice, srsť tvoje leží zde pod balvanem.“ Po těchto slovech Nynva vyskočí, zrak hoří divoce a příšerně. „Ó muži,“ zvolá, „muži podivný, dík tobě za to slovo, které mne jak z těžkých snů probouzí k životu!“ A mezi její řečí odvalil jsem těžký kámen, objevil tu srsť, již Chobol někdy tam byl uschoval, a Nynva vyjíc na ni vrhne se, srsť těsně k jejím údům přilehá, a Nynva padá v staré zakletí. V tom okamžiku, když co vlčice se k lesu brala, zjevil Chobol se, štít opět plný maje pokladů. Zbled’ jako mrtvolamrtvola, když uviděl, co s ženou stalo se, po noži sáh’, štít plný zlata k zemi řítil se a Chobol pádil, by mne usmrtil. Já ale ušetřil mu dlouhý boj, šíp můj pronik’ mu prsa vzedmutá, vždyť nechránil jej déle žádný čar, když po boku mu žena nedlela, a táhlým hrdlem duše prchala a vyletěla ústy řvoucími, a lkajíc ptáky lesu plašila... Teď vrátil jsem se opět v hradu síň; na krbu rudě uhlí zářilo, a tmou se bělel Nynvy obličej. 21 Já ved’ ji k oknu, z lesů temnoty hlas její matky, šeré vlčice, k nám vnikal příšerný jak Morana, a velká hvězda lila jasnou zář, a zrcadlila v temné krvi se, jež z prsou tekla reka Chobola. Tu Nynva na kolena vrhla se: „Jsem tvou, můj pane, se mnou čiňčiň, co chceš, já ukážu ti všechny poklady, jež nakupeny leží pod hradem.“ Tak vydobyl jsem velké bohatství, a odvezl je na svůj dávný hrad, jenž Motol sluje, a ta dívka zde jest Nynva krásná moje zajatá; jak dar ji vezmi vzácný z ruky mé.“ Tak končil Chrudoš, smělý, temný rek, a zasmušeně zvolá Libuša: „Ó Chrudoši, jaká to odvaha, že v prostřed bohatýrů chlubíš se tak podlým činem, hodným zlosyna! Lesť jen a zráda, hrubé násilí ti pomáhaly při tvých podnicích. Čin takový, jaký jsi spáchal ty, ten nevěnčí se věncem lípovým! Jen hanba podílem jest lupičů!“ Tu zařve Chrudoš jako divý tur: „Kdo dal titi, ženoženo, právo souditi o činech rukou mužů konaných? Své podniky jen proto hlásal jsem zde před tebou, bys jasně viděla, že síla u mne jest a odvaha, bys nahlédla, že déle potrvat juž nemůže ta věru směšná hra, již provádíš všem mužům k potupě! 22 Já mnoho viděl zemí dalekých, a všude mužům vládne zas jen muž, pro kratochvíl je žena stvořena, pro ukojení chtíčů bouřlivých! Vstaň se stolce, kam sám teď zasednu!“ Po dvoře ticho bylo hluboké, neb úžas mění lidi v kameny, a kněžna vstane hrdě se stolce, a zahalí do bílých závojů líc zářící jak luna na nebi, líc smutnou jako bledá Morana. „Zde stojí stolec prázdný,“ klidně dí, „nechť na něj vstoupí tenten, jejž zvolíte. Já slabá žena jsem. Mně zdálo se, že pouhou láskou vládnout možno jest, já myslila, že silou největší ta láska jest, a byl to klamný sen. Vy vidíte, že vládnout neumím, neb nedovedu víc – než milovat...“ Po těchto slovech zahřmí jako bouř křik přítomných, a každý zvedá zbraň nad hlavou Chrudoše, jenž nepohnut na místě stojí, jako černý mrak. Tu zazní hromem Trutův velký hlas: „Ku branám Vyšehradu zlatého! Po stezkách jako zmije plouží se dav ozbrojených přátel Chrudoše!“ A mžikem pádí všechno ku branám, a brzy zazní mečů bušení, a děvy Libušiny naplní hrad bědováním, tlačí kolem ní se jako holubice při bouři. 23 Však kněžna stojí klidná, vznešená, a jako slunce září svatá líc jí bílým, stříbrotkaným závojem, a velká slza s oka kane jí a zasvítí jak hvězda na nebi, a tichým krokem kněžna vystoupí na hradbu vysokou a otevře naproti bojujícím náruč svou, tu labutí, tu cudnou, čarovnou, a takto zvolá hlasem přesladkým: „Nač bojovat? Nač prolévati krev? Vždyť ustupuji! Muže vyvolte! Já odejdu a žehnat tomu chci, jejž zvolíte na stolec otců mých!“ A mžikem ukončen jest divý boj, zbraň padá z rukou mužů zuřivých, mír vrací se na zlatý Krokův hrad, jen Chrudoš třímá ještě těžký mlat, jen v jeho srdci bouří ještě hněv a bledolící závisť hlodá jej, a rozzuřen, tak laje spojencům: „Proč váhati? Proč boje vzdáti se? Což bojíte se ženy? Hanba vám! Vy třtiny, jimiž vítr prázdných slov dle libosti si hraje, hanba vám! Zde vizte, jak tu modlu skácím v prach, jež v osidla vás lstivě lapila!“ A smělým krokem kněžně blíží se, a Libuša upírá velký zrak, ten hluboký, jejž nelze vyskoumat, v němž světlo nebes s nocí pojí se, na škubající, zbledlou jeho tvář, a Chrudoš její velebností jat se zachvěje a mráz mu tělem jde, 24 a couvá pomalupomalu, jak divá zvěř před velkým ohněm couvá zmatená. Třikráte zvedá rukou rouhavou meč proti čelu, na němž sídlí duch, a třikrát přemůže ho její zrak, ten velký, plný snů a paprsků... A hlava jeho k prsoum kloní se, strach jímá srdce jeho divoké, strach nepochopitelný, ohromný, a Chrudoš zavyje jak šerý vlk, a prchá z hradu jako proklatec, a Nynva, bledá jeho zajatá, ta vzpřímí se, jakoby střásala sen těžký se sebe, pak upírá na stopu do prachu, již jeho krok tam zanechal, svůj smutný, plachý hled a sleduje ji jako lovčí pes... Tak volným krokem vyšla z brány ven a zmizelazmizela, jak v noci zmizí stín... A kolkolem se ticho rozkládá, div jímá ještě srdce veškeré, Trut ale, strážce brány severní, tak promluví ku kněžně vznešené: „Ó Libušo, boj skončen zázrakem, když z čisté duše tvojí lásky proud tak svatě vytryskl, však srdce všech jest ponořeno v bolu hlubokém, nad slovem, které vyšlo z tvojích úst. Ty dále soudit nechceš juž svůj lid! Ó Libušo, ty nesmíš odejít, a zanechat nás v krutém nesváru! Ty víš, že osud sám, že bohové pro blaho tvého lidu určili, bys zaujala stolec otců svých... 25 Jsem přítelem tvým věrným, ty to víš, byl mužem jsem juž silným, když tvá máť tě porodila, Niva velebná, a od té dobydoby, co tě otec tvůj, můj druh, do náručí mé položil jak děcko třídenní, od doby té jsem neznal povinnosti světější než chránit tebe silou veškerou, než milovat tě víc než celý svět. Nuž, přítel ten ti praví, Libušo, že odejíti odsud nemůžeš... Kdo ale ví, jak dlouho bohové ti ponechají věrnou radu mou? Kdo ale ví, jak dlouho bohové tu sílu ponechají páži mé, jež bojovat chce vezdy pro tebe? Kdo uhodne, kdy mračná Morana mne schvátí v navy bezeslunný klín? Ó Libušo, kdo pak tě chránit má, až bohatýrů, kteří strážci ti jsou u bran Vyšehradu, nebude juž víc? Mou radou protoproto, kněžnokněžno, slyš! Jdi, usedni na zlatý stolec svůj, buď dále paní naší vznešenou, však po tvém boku ať zasedne choť! Buď dále láskou lidu vládnoucí, však muže síla buď ti podporou! Ne darmo mluvil k tobě Domoslav o sňatku! Bozi sami vnukli mu to slovo, které k tobě promluvil!“ Tak končil Trut, a v nebes výšinách hrom zaburácel silou takovou, že zdálo se, že klenba blankytná se dolů bořila na žirnou zem, 26 a hrom když utich’, zaburácel zas jak vichr shromážděných mužů křik: „Buď dále naší paní vznešenou, však po tvém boku ať zasedne muž! Ty slyšelas, že bozi tomu chtí! Vol mezi námi, dcero Krokova!“ Jak květina, když vichr zlomí ji, na zlatý stolec klesla Libuša, pak pozvedla svou hlavu, spanilou jak zora jarní, zahleděla se do modrých nebes, a tak mluvila: „Proč nemohu, o bozi, sestoupit se stolce toho, na nějž osud vrh’ mne slabou dívku? Avšak setrvám! Já o tom snila projít životem tak volná jako vítr nivami, vy určili jste jinakjinak, bohové, buď vůle vaše, já se podrobím.“ Ta slova muži slyší s jásotem, a kněžna halí v závoj opět líc, a podepírá se o sestry své, o Tetku povždy snivou, nyjící, o Kašu moudrou, silnou, hrdinnou. A sestry mužům rukou kývají, by odešli, a tito poslušní ze dvora odchází, a každému vře v hloubi srdce smělá naděje, že Libuša jej zvolí za chotě... A Vyšehradem ticho zavládne. U sedmi jeho bran ti mužové, jež Krok za strážce hradu svatého byl ustanovil, ve stínu stromů bdí, 27 a ve dvoře pod lipou šumící na zlatém stolci sedí Libuša, a sestry její, pohrouženy v žal... II. II.
 Noc temnomodrá zemí zavládla a zahalila v stíny Vyšehrad; u brány železné se rozléhal, šum dubu, v nějž se mísil tichý pláč, to plakal TrutTrut, když takto rozjímal: „Teď přišel tedy neblahý ten čas, o němž jsem v strachu sníval po leta! Muž usedne na stolec vedle ní. Já pro ni nebudu než cizincem, jen upomínkou na minulé dny, a lhostejně se od mne odvrátí, by slunnou tváří na něj zářila... A přece jedině jsi plnila, ó Libušo, mou duši blaženstvím, zjev žádné druhé ženy nevnikl do mého nitra, tys jen svítilasvítila, ó hvězdo, pustou tmou mé samoty! Já viděl vzrůstat tě, a vznášet se tak vysoko, že povždy zdálo se, že žádná ruka lidská nesáhne tak vysokovysoko, by rušila tvůj let! A nyní chýlíš křídlo svoje v prach, bys žila jako žena pozemská, a mne vyvolil krutý jakýs bůh za nástroj, bych ti k tomu poradil!“ Tak plakal Trut, a hlavu opíral o šumícího dubu silný peň. Tu zdálo se, že luna vychází, 28 tak zaproudilo světlo noční tmou, a před Trutem se kněžna zjevila; jak ranní mlhou světlo východu, tak zářily jí vlasy závojem, a hlasem sladkým k němu mluvila: „Ó Trute, nejdražší můj příteli, hle, k tobě přicházím, když odnikud mi rady není ani těšitel! Bol hluboký mé sestry skličuje, a není v celém hradě nikoho, jenž zapomenuv zájmu vlastního, by pamětliv byl těžké úlohy, již osud vložil v slabé ruce mé... Kde najdu muže, jenž by o můj lid tou láskou dbal, jak někdy moudrý Krok, můj drahý otec, druh tvůj milený? Kde je ten muž, jenž nikdy sílu svou, ten velký bohů dar neznesvětil, krev lidskou nikdy v boji neprolil? Jen takovému svěřím Vyšehrad!“ A mezi tímtím, co takto mluvila, Trut polykal své slzy násilně, a odpověděl s klidnou rozvahou: „Ty sama, dcero moje, řeklas to, kde je ten rek, jenž krve neprolil? Já otevru ti bránu železnou, na bílý kůň svůj sedni zázračný, jeď v širou, nekonečnou krajinu, taž každého se, koho bohové ti v cestu pošlou, ba i zemřelých se taž, již pod mohylou dřímají – kdo odpoví ti na tu otázku?“ Tak mluvil Trut a Libušina tvář se náhle vyjasnila úsměvem: 29 „Já věděla, ó Trute,“ odpoví, „že moudrost tvoje radou bude mi! Kdo jiný poskytl by pomoci, než Niva, matka moje velebná, jež pod vysokou dříme mohylou? Nuž, otevři mi bránu železnou, a přiveď bílého mi koně sem. Já třikráte obejedu mohylu, a třikrát drahé jmeno zavolám, své drahé matky, Nivy velebné, ta odpoví na moji otázku!“ Tak Libuša radostně zvolala a upírala temný, čarný zrak na bělotřpytnou hvězdu severní, jež nad železnou branou zářila, toť byla hvězda Nivy velebné. A Trut poslušně spěchal pro koně, a cestou sobě takto hovořil: „Buď klidné, srdce, v prsou mohutných! Co žádáš víc než pro ni krvácet? Vždyť vidno přec, že osud vede ji.“ Tak konejšil Trut duše nepokoj a přived’ koně k bráně železné, pak otevřel veřeje dokořán, a jako oblak vznášel bílý kůň se lunnou nocí v širou krajinu; jak hvězdy jeho oči svítily, a hříva měkká, dlouhá, zářící jak krásné ženy vonné kadeře, mu splývala až k zlatým podkovám. Trut hleděl s klidným srdcem za koněm; bylť oř ten darem Nivy velebné, a pocházel z těch krajin zázračných, kde věčné světlo svítí, z krajin těch, 30 v nichž Niva sama byla zrozena, a věděl Trut, že nikdy nebezpéč se kněžně přiblížiti nemůže, když na něm jezdí, neb před smrtí svou mu byla Niva ještě žehnala, a šeptala mu čarná slova v sluch, a zavěsila světlý drahokam, jenž v sobě tajil sílu chránící, mu kolem šíje krásně ohnuté. Kůň vznášel se jak oblak prchavý, a Libuša se ohlížela kol, a vlhké její oči ssály noc, tu tichou, lunnou, plnou zázraků do hlubin svých, a v duši věštkyně se ozývalo cos jak šeptání, jak vání velkých dějů budoucích, a tušila, že rozřeší se dnes, v té noci ještě osud veliký, a hlava její k prsoum klesala a ze rtů linula jí modlitba, by bozi přijali ji za obět, by všechno utrpení určené, pro onen lid, který jí drahým byl, na její bedra bozi vložili... A když pak vzhůru k nebi hleděla, tu utrhla se hvězda zářící z řad sester svých a dolů padala, jak nebeského stromu zlatý plod. Čím níže padala, tím vzrůstala, až náhle jako slunce vzplanula, a v plápolu modravých paprsků se objevila Niva velebná. Tu rozevřela kněžna náruč svou, by objala ten drahý, jasný stín, 31 však Niva před ní plaše prchala a kynula jí rukou průhlednou, by sledovala hvězdný její let. A lunnou nocí stále prchajíc, svou dceru vedla Niva velebná až na úpatí nebetyčných skal, jež v nedosáhlou dálku táhly se. Tam ale náhle v noci zmizela, jak bludička, jež shasne úsvitem, a Libuša tak nocí žaluje: „Ó máti moje, Nivo velebná, proč k těmto stěnám zaved’ mne tvůj stín? Ty skály povždy byly záhadou všem smrtelným, jen orla smělý let nad chmurné jejich chlumy vznesl se; co bozi za ně skryli, neuhod’ a neuhodne žádný smrtelník, vždyť v lůno jejich cesta nevede.“ Tak žalovala nocí Libuša, však náhle zamlčí se podivem: před zrakem jejím v luny záplavě sluj zeje, jako tlama ještěra, a cestou, vedoucí do bezedna, blesk měsíce se míhá jako had. Tu vzplane duše velké věštkyně jak požár šlehající v nebes tvář: „Ó bozi,“ zvolá, „vůle vaše buď! Vy slyšeli jste vřelou modlitbu, již nocí sýlala jsem nadšeně. Ta cesta vede v chmurnou navu snad? Vy přijmete co obět za můj lid, můj život, který vaším darem jest?“ A bez meškání koně pohání, by v sluj ji nesl tmavě zející... 32 Oř dlouho zdráhal se, pak vešel v hrob, v němž kroky jeho duní příšerně, kde vítr vzdychá, pláče, lká a mřemře, by znova dul, kde s vlhkých, černých stěn dešť k zemi padá dutě zvonící... A na konci té chodby hrobové se bělá světlo stále rostoucí, a brzy zpozoruje věštkyně, že bělá se tak východ z bludiště... To nejsou pláně navy mrákotné, co udivené zraky její zří! Dol zelený se rozprostírá v dál, síť stříbrná vod tiše tekoucích jej ovlažuje, stáda bohatá, tu bílých koní, tam brunátných krav, po lukách bloudí pestře květoucích, a vonná pole v dáli vlní se, a stromy kolíbají poklady svých zlatých plodů v záři měsíce. A jeden z nich až k nebi vyrůstá a vpouští v lůno země opět zas své těžké větve, plné ovoce, a tvoří takto stínuplný dům, pod jehož střechou klokot slavíka se ozývá a kosů sladký zpěv, a šumícími jeho stěnami blesk měsíce se do vnitř prodírá, když noční vánek lehce sčeří je. Teď zašustily větve listnaté, a vysoká, velebná postava se vynořila náhle v jasnou noc: Muž v tmavém rouše stál před Libušou, o dlouhou hůl se těžce podpíral, a hlava byla květy věnčena, 33 již pestře rostou u vod bublavých; tvář jeho ale lidská nebyla, tvar její mohútného tura byl, však na čele sídlila velebnost, a z očí velká duše svítila, a poznala Libuša vnuknutím, že Veles před ní stojí, mocný bůh, jenž stáda chrání svatou rukou svou. A s koně skočíc, zadržela dech: a klaněla se před ním hluboce, a Veles mluvil hlasem velikým, jenž odrážel se od skal jako bouř, a těmi slovy vítal Libušu: „Buď zdráva, děvo zraků zářících! Jak dlouho čekám na tvůj příchod juž! Ty spásu neseš, žehnán buď tvůj krok!“ A Libuša se kloní ještě níž, a rety její v zmatku šeptají: „Já marně pátrám po smyslu tvých slov...“ Bůh Veles na to takto promluví: „Od doby nepamětné, pradávné já vyvolil si tichý tento dol za příbytek, a málo jenom kdy do zlatých dvorců nebes zavítám, bych s bohy hodům zased’ za stoly, bych s nimi kráčel v síně z oblaků, kde vonné kvítí v kupách modrá se, jímž blahé ruce bohyň sypají báň nebeskou, jež nad zemí se pne, kde zelená se bejlí veškeré, jímž bozi pokrývají země tvář, kde v slunci hory ledu třpytí se, jímž z mraků bouří temné věštice. 34 U břehů tiše tekoucích zde vod svá stáda pasu, a když k večeru za mraky spěje slunce vševidné, tu vstoupám vzhůru na vrcholy skal, jež nachem věnčí loučící se den, a kynu slunci pozdrav poslední, pak zapěju si píseň, na kterou mi hromem odpovídá ozvěna, a vznáším se zas’ dolů povolvněpovlovně, a útlé panny vlasů zelených, jež přebývají v jasných pramenech skal zubovitě k nebi strmících, ty vrhají se za mnou s vlnami vod padajících střemhlav v údolí, pak vyhoupnou se z tůně stříbrné, a zpívajíce, reje provádí, a spájí duši moji rozkoší... Však jednou, když jsem seděl na chlumu těch skal, jež obkličují údolí, sen přemohl mne, a když zbudil jsem se z dřímoty své hluboké, tu zřímzřím, ruch podivný že nocí panuje. Na temných mračnech střelci jezdili, po krajinách a horách vysokých se hnali s luky, s stromy, s balvany; za nimi řítily se střelice, a zeměplazi, kteří v hlubinách se rodí po tmě, táhli v zápětí, a vichr hnal tu divou směsici naproti kmitajícím nebesům. Já, podiven, se tážu duše své, co znamená as běsů výprava? V tom zaslechl jsem tento rozhovor: 35 „Kam spěcháš!“ zvolal starý lesní běs na lepotvárnou, divou střelici, jež uhánějíc šípy brousila, a takto zněla její odpověď: „Ty tážeš se, o běsi loudavý? Chcem napraviti staré bezpráví! Nač ponechati světlým bohům moc? Bůh temný, starší boha Svaroha, Noc s bohem temným panovala juž, když světlý bůh se v život probudil; když nesčíslných očí zlatý zrak se rozbřesk’ mu v hvězd slavné rojení, tu spatřil boha temného a děl: „Kdo jsi?“ A ten mu odpověděl: „Bůh.“ Bůh Svaroh na to potopil se v tůň vod odvěkých a temných jako noc, z vln světorodných těchto peřejí na povrch velký křemen vynesl, a sklenul z něho světa oblohu, pak rozraziv ji mocnou rukou v půl, tak pravil hrdě bohu temnému: „Juž u konce tvá vláda bezměrná, buď spokojen, že ponechám ti půl té oblohy, již celou stvořil jsem.“ Po těchto slovech božským čelem svým o zářící zavadil oblohu, a jako v létě stříbrný se dešť na zemi lije z šedých oblaků, tak vytrysk’ liják jisker ohnivých hned z oblohy, a z každé jiskry té se zrodil světlý bůh neb bohyně. Voj blahých bohů zpěvem zajásal, a poprvé od svého stvoření při zpěvu tom se země zachvěla tou nepochopitelnou radostí, 36 jež děsnouVesnou sluje; úsměv zelený šleh’ tváří její dosud brunátnou, a nesčetnými květů zrakoma se zahleděla v modrá nebesa, odkud je neodvrací nikdy víc... A temný bůh to světla vítězství zří okem zasmušeným, postaví svůj stolec na oblaka severní, a bije čelem o oblohy půl, jež jemu ponechána za podíl. Tu prší temnou nocí běsové, a od té doby v stálém zápasu a v boji bez konce se měříme, jak tobě dobře povědomo jest! Však nyní sbírá síly veškeré bůh temný k boji, jenž snad poslední. My proti světlým bohům táhneme, nám chce se vydobýti nebes ráj, my krví světlých bohů ukojit chcem záští staré jako samý svět. Nechť zhyne světlo, nechť zas zavládne noc svatá, nerušená, prastará!“ Tak mluví lepotvárná střelice, a lesní běs, jenž němě naslouchá, dub vyrve mohútný a vrhá se v směs temných bohů, nový spojenec. Já ale spěchal bohy varovat a burcovat je ze snů blažených. Bouř tmavých křídel běsů hučela juž k branám nebes neostřeženým, a moře očí záštím planoucích, se valilo na samý ráje práh. Já zařval turem, a můj velký hlas se nesl nekonečným prostorem, 37 a světy zachvěly se leknutím. Hned chopí každý z bohů zbraně se, seč neslýchaná, nikdy vídaná, zem pokrývá i nebe padlými. Krev valila se v proudech nesmírných, hrom burácel svým hlasem kovovým, až bohy ohlušil i běsů voj, a celé nebe otvíralo se a záplavy chrlilo ohnivé. Dech nestačí, bych vše ti pověděl, co bohové i běsi podnikli v tom boji, který nemá rovného! To jenom věz, že běsi podlehli, že pršeli jak v létě hustý dešť tři dlouhé dny, tři noci k tomu též, na zem, jež bez ustání úpěla, když přemoženi na ni padali, a zoufale své spáry zaťali, v tvář její trpělivou, posvátnou. Dnes ještě chová stopy oněch dnů na povrchu, vždyť každé dítě ví, že všechny nenadále dolíky na nivách, s nebe padající voj zlých běsů matce zemi zaryl v tvář... Však nejen běsi s hrůzou nesmrtnou boj onen zachovali v paměti, i mnohý z bohů zasmušuje se, když zpomene na smutný onen den, a Slunce nejvíce, syn Svarohův. Když ze sna zbudil jej můj hřmící hlas, tu spěchal letem v světlodštící dům, kam zlaté svoje koně zavírá, by nezaběhli v prostor bezměrnýbezměrný, co on svou svatou hlavu noří v klín 38 své matky, aby nových nabyl sil. Nad jeho oře není silnějších, jich řehtání se nebes prostorem jak letních hromů rachot rozléhá, když zadupou, tu nebem zatřesou, a ženou-li se s vichrem o závod po bílé dráze chvějících se hvězd, tu pokrývají prachem celý svět. Ty koně Slunce zapřáhlo v svůj vůz, a deštíc jasné střely, letělo v tlum nejhustší bojovných nepřátel. Ti před ním prchali, jak před vichrem sníh letí v bouři v hustých kotoučích, a bohatýrská jeho odvaha boj rozhodla pro bohy příznivě. Však v okamžení, když již vracelo vůz k branám nebes Slunce vítězné, v tom okamžení sebral síly své bůh temný, prchající s vojem svým, a vrazil dlouhé kopí obrovské, jež od východu v západ sahalo, vší silou v Slunce, s vozu strhl je, a prchal s kořistí svou na zemi. Bez vlády svaté Slunce trčelo na dlouhém kopí, které temný bůh do země zarazil, a zlatá krev se lila z rány Slunce v černý prach... Tma vládla nebem, bozi zoufali, a matka země řvala v nebes tvář o pomoc jako utýraná zvěř, neb vlasy její, hvozdy zelené, ty zahořely ihned plamenem, a modré vody v dým se měnily, a letěly, motýly obrovské, 39 ku tmavým, osiřelým nebesům, a hory, skály roztály jak sníh, a tekly jako slzy obrovské, po žhavé její tváři zmučené... Žal nesmírný se zmocnil bohů všechvšech, když trýzeň matky země viděli, skok jediný, a všickni octli se u kopí, na němž Slunce trčelo, a rázem přelomili silnou žerď, a k nebi vrátili se se Sluncem... Tak na zmar přišla běsů divá zlosť. A země znova v úsměv rozkvětla, a zlatá krev, již Slunce zronilo, ta vnikla zemi v tmavé útroby, a země počala, a zrodil se jí syn, a ze strachu, by běsové jej nezavlekli do tmy bezedné, dal Svaroh skalám, hradícím ten dol zde, v nedostupné růsti útesy, a země syn byl v ruku moji dán. Jak vlhá hrouda, dlouho, po věky, na ňadrech země ležel nepohnut, a v dlouhém snu mu matka šeptala své vlastní, dávné sny, jež prosnila pod vlnou nepohnuté pravody, než z její tůně vynořila se, o zašlých pokoleních obrovských, pak o tajemstvích, která vyčetla z hvězd, kterým věčně zírá v světlý zrak, a posléz o té slasti beze dna, jež celou její bytost proniklapronikla, když první vykvětla z ní rostlina... A jednou probudil se polibkem, jejž slunce na čelo mu nadechlo, 40 a povstal. V páži síla obrovská se hlásila, a v hlavě myšlenky se rojily; jak blyskavice dřív jen zahrály, však brzy vyšlehla mu v duchu moudrost jasným plamenem, a všechny matky země staré sny mu táhly duší šumem dávných vod... A ramena se u výš zvedala a srdcem jeho touha zavládla po bohorovných činech velikých, když zpomínal na boje prazvířat v těch slujích, z kterých ohně šlehaly – pak ale opět oko zvlhlo mu, když zachvěl se při něžné zpomínce na první onen sladkovonný květ... A zlaté slunce s nebe zvolalo: „Sny svaté dlouho kolíbaly tě a vnikaly jak teplé paprsky do žirné nivy velké duše tvé, kde v skrytosti myšlenky klíčily, jež vzešly teď co přebohatá žeň. Buď jmeno tvoje, synu, Přemysl, buď velkým bohatýrem moudrosti, a nikdy neprolívej ruka tvá krev člověka, ba tvora žádného!“ – Na skalách slétaly se sudice, vzduch chvěl se velkým jejich voláním, a takto Přemyslovi věštily: „Z nás mluví osud, který silnější jest bohů všech, a starší nežli svět. Boj bohů světlých s bohy temnými juž nikdy více neobnoví se, jen v srdci lidí svár ten potrvá, a časem vzplane mezi národy. 41 Zlost běsů ústy reka temného pohaní děvu, čistou, vznešenou, ta vnikne v tiché tvoje údolí, ó synu země, moudrý Přemysle, a pojme-li tě, reku, za muže, pak bude šťasten její lid, neb ty mu veliký dar onen přineseš, jejž slunce Tobě dá a matka zem. Tím darem silný bude její lid, až v boji napadnou jej národy!...“ Tak na skalinách pěly sudice, a slunce vrhlo na zem zlatý pluh a zlaté jarmo, dary převzácné, a Přemysl hned jarmo položil na silné šíje turů pasoucích se na luzích a zapřáhl je v pluh. Ryl brázdu hlubokou, a jeho máť hned z vlhkých ňader žito vydala, jež ihned v slunci v zlato uzrálo. A údolí mé brzo změnilo se v ráj, kde zlatá pole poklady svých klasů vlní jako jezera. Však v srdci syna Slunce, Přemysla, plá bez přestání touha nesmírná po oné děvě, o níž sudice mu pěly, budoucnost mu věštíce, po onom lidu, který spasit má... A ty jsi přišla, děvo vznešená, ty vyvolená samým osudem, ty luzná spáso reka Přemysla!... Ó hleď ten bílý oblak, který sem se nese k nám, ten kryje Přemysla.“ Tak končí Veles, stáda chránící, a Libuša se kolem rozhlíží, 42 na vonná pole vánkem zvlněná, na stromy, které sázel Přemysl, na stáda, hlasu jeho poslušná, na celý bohy žehnaný ten kraj, kde štěstí přebývá a svatý mír, – a takto z hloubi duše rozjímá: „Ten svatý mír, to štěstí beze chmur, ty dary vzácné pluhu zlatého, to vše se lidu mému dostane, když uvedu Přemysla v Vyšehrad. Jak ráda dávám výhost zlatým snům o volnosti, za cenu takovou! Chci sestoupit se stolce věštího, chci prostou ženou být, jak jiné jsou, juž nechci více k hvězdám vzlétati, když vůle bohů za mne určila... Ó zajisté že bílý oblak ten kol jeho těla stkali bohové, bych nezemřela náhlým úžasem. Jest Přemysl snad stvůrou ohyzdnou; kdo ví, snad hlava jeho tuří jest, jak Velesova hlava obrovská, sto rukou snad mu z těla vyrůstá, by všemi zrna sil do hloubi brázd...“ A třikrát zachvěje se Libuša a třikrát bledne velkým úžasem, však nedbá strachu vlastní duše své, a upírajíc oči na oblak, jenž před ní stojí, sejme zlatý kruh, jejž někdy na prst Niva velebná jí byla vsadila, a hodí jej v sloup bílého, hustého oblaku. 43 „Já s tebou snoubím se,“ tak zašeptá, a z oblaku zní jásající zpěv jak hejna skřivánků, a Libuša, tvář halíc v závoj svůj, tak promluví: „Já odcházím, a jestli bohové náš sňatek schválili, pak nalezneš, ó muži, po mé stopě zlatý dům, jejž vystavěli moji otcové!“ Tak dí a sedá na kůň zmatená, a Veles, mocný bůhbůh, jenž chráncem stád, ten uvil rychle z klasů zelených pro skráně kněžny věnec bohatý a vložil jí ho tiše na hlavu, již před ním při loučení skláněla. A když se zlatých vlasů dotekly ty plné klasy, ihned dozrály a zářily jak zora úsvitem, jenž na východě kmítat začínal... Kůň bílý šerem letěl s Libušou, a v ňadrech jejích plálo nadšení, a zdvíhala své ruce k nebesům, a žehnala ten drahý širý kraj, a z věnce z klasů zrna pršela, a stébla vyrůstala ze země, a nové klasy na nich kývaly a uzrávaly ihned zázrakem a tvořily pruh zlatý za kněžnou až v samé Vyšehradu nádvoří, až k stupňům stolce, který pod lipou jak slunce svítil ranním přísvitem. A z osení, jež takto povstalo, jak oblaka se hejna skřivanů v výš vznášela, a zpěvem jásavým vše ze sna budila, a s podivem 44 zřel každý na ten zlatých klasů pruh, a všichni spěchali na nádvoří, kde Libuša na stolci uprostřed svých dívek stála, s věncem na hlavě... A mezi tím co jela úsvitem, skal temných hradba spadla vysoká, a dol, v němž Přemysl byl vyrostl, se sloučil takto s krajem ostatním, a Přemysl vystoupil z oblaků a velký, krásný, kráčel po stopě, již zralé klasy zlatě tvořily, a vešel v okamžiku v Vyšehrad, když slunce v plné slávě zaplálo, a Libušu a stolec světlem svým jak nachem polilo; a nad hradem se duha sklenula, když jeho krok na dvoře před stolcem se zastavil. Tu vstala Kaša, věštím vnuknutím jak bleskem dotknuta, a zvolala: „Hle manžel, jejž si kněžna zvolila! Hle muž, jejž bozi posýlají nám, by vládl nad námi jak někdy Krok!“ Po těchto slovech podala mu číš, by uvítala jej, a Přemysl do medoviny hodil prsten svůj, jejž Libuša na sňatku znamení mu byla podala, pak vrátil číš... A kněžna vidouc nynínyní, že to muž, jejž osud k blahu lidu vyvolil, se stolce k němu naklonila se a zašeptala hlasem přesladkým: „Buď vítán, choti, v domě otců mých!“ 45 Tu vypukl lid v jásot nesmírný, a bohatýři jati nadšením, do štítů meči svými bušili, a všichni přivítali Přemysla... A zlatou branou, u níž Lumír stál, do dvoru vjeli tuři Přemysla a vlekli těžce zlatý jeho pluh, a Přemysl vystoupil na stolec: „Hle,“ zvolal, „jaký tobě nesu dar, ó lide, milovaný Libušou!“ V tom okamžení zem se rozstoupla a vatra velká v dvoře vzplanula, a Trut uchvátil v jednu ruku mlat a držel druhou do vatry svůj meč, pak bušil mlatem v rozžhavený kov a rázem utvořil z něj radlici. Tu bohatýři s velkým jásotem své meče po něm v pluhy měnili. Tak zvučel Vyšehrad po celý den do padající noci ranami, a takto used’ moudrý Přemysl, jejž země byla v ňadrech chovala, na zlatý stolec vedle Libuše, již Niva, dcera světla, zrodila. 46

Kniha Vyšehrad (1880)
Autor Julius Zeyer

Další vydání

Libuša. v knize Vyšehrad (1886)