Vyšehrad (1880)

Kruh epických básní, Julius Zeyer

Diplomatická verze Ediční verze
JULIUS ZEYER
VYŠEHRAD KRUH EPICKÝCH BÁSNÍ.
PRAHA. NÁKLADEM KNIHTISKÁRNY: MILITKÝ A NOVÁK POMOCÍ „LUMÍRA“ 1880.
[I] J. V. SLÁDKOVI.
E come i gru van cantando lor lai, Facendo in aer di sè lunga riga, Così vid’ io venir..... Ombre... Inf.
.....e questo a quel ch’io vidi,---- È tanto, che non basta a dicer poco. Parad.
J. Z.
[III] OBSAH.
Libuša1[VII] Zelený vítěz4947 Vlasta9795 Ctirad139137 Lumír195193
[V]
Libuša.
[VII] I. I.
 Jak v zimní noci hvězdy na nebi, tak hemžili se slavní rekové po cestách vedoucích na Vyšehrad. Byl slavný den, kdy dcera Krokova na zlatém stolci sedíc soudila o činech bohatýrských, konaných po celý rok v končinách zemí všech. U každé brány hradu svatého, jichž sedm vedlo v širou krajinu, stál v stínu šumícího stromu rek, by hosta vítal slovem přátelským, by slabému poskytnul pomoci, by mečem zradu plašil od prahu. U zlaté brány proti východu, jež junné slunce vítá, Lumír stál pod lipou, bílým květem posetou. Sám Krok mu zlatou bránu odevzdal, a ustanovil Truta hrdinu, by strážcem byl u brány železné, jež vzdorovala bouřím severu. Dub mohutný rozkládal větve své u oné brány záře modravé, nad jejíž obloukem výr ohromný svá křídla rozpínal, a žlutýma co zlato očima, v nichž lidský um se tajil, zlobně zíral v slunný den. [1] Trut opíral se o svůj velký štít, bouř zvěstovalo jeho obočí, neb strmou cestou k bráně vedoucí, jel na vraníku Chrudoš, temný rek, a vedle koně žena kráčela, a skrývala svůj bledý obličej do dlaní, které déle zadržet juž nedovedly usedavý pláč. Trut povznes’ nad ní mohutný svůj štít, a jako vichr zazněl jeho hlas: „Kdo je ta žena, a proč trýzníš ji? Proč vineš jejích vlasů temný proud kol ruky, která chránit měla by, ne tupit ženu, bohů luzný tvor? Pusť na svobodu bledou zajatou!“ Tak zvolá Trut, a Chrudoš směje se: „Od které doby, Trute hrdino, štít mohutný tvůj chrání nevinu a krásu luzných, chvějících se děv? Proč zapomněl’s na velký úkol svůj, když na Sázavě vodě, tekoucí kol šedých skal, jsi ženu uchvátil a zavlek’ v skrýš, kde’s málo o to dbal, že lesy lkaly jejím pokřikem? Jak tenkrát ty, tak učinil i já a nevydám svou kořist nikomu!“ Trut odpoví mu na to hněvivě: „O, kéž bych v boj se s tebou pustit směl, kéž nevázala by mne povinnost! Jak potrestal bych mlatem drzou lež!... Já v temných lesích bloudil, rostoucích na ladném břehu vody Sázavy, když úzkostlivý křik a volání mne vyrušily z dum a myšlének. 2 Jak vítr letím k místu, odkud křik a pláč a žalostivé volání mi v ucho zní, a hle, co spatřil jsem: skrýš vystavenou z šedých balvanů, v ní lesních běsů neskrocený tlum, jenž do tmy vleče ženu bělostnou! Tu zamával jsem mlatem nad hlavou, a bušil plnou silou ramen svých do běsů, prchajících divoce, a kvílících pod tíží pádných ran. Pak vyvedl jsem ženu bělostnou, jež nahé tělo halí v temný plášť svých vonných vlasů, na břeh Sázavy, a ona, sedajíc na kyprý mech, mne k odpočinku zvala s úsměvem, a promluvila hlasem přesladkým: „Dík tobě, muži páží mohutných! Věz, koho zachránila síla tvá: Jsemť Sázava, a ladná voda ta jest domem mým; můj choť jest Černoboh... Ne láska uvedla mne bělostnou na zlaté jeho lůžko; mocnější než sami bozi, mračný osud jest. Po boku chotě neznám radosti a duše moje plna touhy jest!... Dnes vynořila jsem se z chladných vln a pletla v tmavé vlasy divizny, a žalovala hvězdám trýzeň svou. Tu vyvrh’ nepřátelský, tmavý hvozd, jenž přece mojí vláhou pájí se, roj lesních běsů, chlípných, divokých... Ó, jak ti odplatím tvou odvahu? Buď stříbrný můj dům též domem tvým! Pojď se mnou v jasnou tůň a přebývej na věky se mnou, láskou blažený!“ 3 Tak děla bohyně, a kladla mi na hlavu věnec z květů třpytících se jako bílá pěna Sázavy... Já ale vstal a mlčky odcházel; mne nevábila krásná bohyně, zář hvězdnější mi duší zářila, já zpomínal na ženu lepější... Po mnohých dnech, po bojích krvavých, jež podstoupil jsem proti nestvůrám, zas vrátil jsem se k břehům Sázavy. Byl večer juž a hvězdy svítily, a měsíc ozařoval stříbrně sluj šerou ze šedivých balvanů, jež čněly z vod jak výspa strmící. Před slují zuřil v kole tmavý vír a plnil jemným deštěm její hloub, a měsíc měnil jasné krůpěje, jež nocí letly v perle zářivé; les divizen tam kvetl vysoký a bledé zlato květů houpalo jak drahé kamy vzdušné světlušky, a cosi jako mlha bělavá tam míhalo se, mísíc smutný hlas v rej prchavých a šplounajících vln. Mne vábilo to sluje tajemství, ten truchlý zpěv, ten přelud mlhavý, já řeku přebrodil a přeplul vír. „Ó Trute!“ zazněl náhle sladký hlas, a z hloubi sluje blížila se mi má tmavovlasá bílá bohyně. Jak byla bledá, smutná, nyjící! Jak chvěla se, když takto mluvila: 4 „Já mnoho, Trute, mnoho trpěla od oné dobydoby, kdy jsi odešel bez slova lásky, pohrdaje mnou. Věz, pod svým srdcem chovala jsem plod, plod lásky Černoboha chmurného. To dítě kulo zradu v lůně mém; když spala jsem, tu prozradilo vše, o čem jsem v bdění snila, celý den... Tak dozvěděl se choť, že láskou mru, že po tobě jen toužím, Trute můj, a rozzuřen nad mojí nevěrou, rozsápal nehty bílá ňadra má a vyrval zrádné dítě z útrob mých... Já zšílela tou krutou bolestí a kletby mojí neodvratná moc mé dítě zachvátila neblahé... Mou kletbou zapadlo v ten černý mrak, jenž plouží se nad navou bezslunnou, a dřímota, ta bytost bez tvaru, mu kojnou jest, a neurčité sny jsou jeho potravou, a netopýr, ta stvůra Černoboha, druhem jest nešťastné bytosti, již pod srdcem jsem nosila, já lásky zbavená, já vlastní kletbou sama prokletá!“ Tak v hvězdné noci lkala bohyně a vnořila se v pěnu chladných vln... Ty vidíš, Chrudoši, že neschvátil jsem žádné ženy, a že drze lhal, kdo opak tvrdil, nebyl’s-li to sám, jenž vymyslil tu křivou o mně zvěst!“ Tak mluvil Trut, a Chrudoš na to děl: „Co je mi, Trute, po tvých podnicích? Já nestarám se o tvé bohyně. Jdi s cesty, dej mi vejít do hradu, 5 sic zkusíš mého meče břitký hrot! Jakého strážce má to Libuša, jenž od bran bohatýry plaší jí, když vzácnou kořist nesou jí co dar?“ Trut sebou ale nehne, jako dub na prahu stojí s čelem hrozícím. „Já znám tě, Chrudoši, znám tvoji zlost, a darem tvým Libuša pohrdne, pro násilí nemá než nenávist, a proto, Chrudoši, dím naposled, pusť na svobodu bledou ženu tu, sic odženu tě mlatem od prahu!“ Tak zvolá Trut a zvedá silnou zbraň; tu zamyslí se Chrudoš, temný rek, pak pustí dlouhé vlasy zajaté a vrhá temný pohled na Truta. „Ty zpomeneš si, Trute, na ten den, kdy ustoupil jsem hrdým vzdorům tvým!“ Tak hrozí Chrudoš, oře bodaje, a spěchá větrem branou vysokou do prostranného hradu nádvoří. Trut vezme bledou dívku za ruku. „Jsi volna,“ praví jí, „pojď do hradu, tam odpočineš si, a povíš pak, kde otec tvůj, a kam tě vésti mám.“ – V tom zazní celým hradem jásání, neb Libuša se zjeví pod lipou a stoupá volně k stolci zlatému. Jak bílá hvězda svítí šerem lip, jak bílé mlhy vlají závoje, jak bledé zlato vlasy tekou jí na vonná roucha stříbrem protkaná, a bezedný, jak ohvězděná noc, je velkých očí tmavý, svatý div. 6 Když usměje se, podobá se líc junnému slunci, které nad hory se vynoří z bledého úsvitu; když promluví, zní sladce její hlas a mohutně jak záchvěv zlatých strun pod božskou rukou pěvce proroka. Jak sosna stojí přímá, vysoká, u prostřed děv svých, vyšší o čelo nad všechny ostatní... Teď pozvedne své bílé ruce, z kterých line zář jak z luny, větev lípy ulomí a spojíc oba konce utvoří z ní věnec, sladkým květem hvězděný; a sestry její, Kaša hrdinná, a Tetka vezdy snivá, nyjící, na stolci usednou o stupeň níž, a kynou rukama, by přistoupil blíž zástup bohatýrů nadšených. A Kaša takto k mužům promluví: „Ó muži silných paží, vítejte! Vám zdar na zlatém hradě otců mých! Juž hlásejte své činy hrdinné, by za odměnu věnec zelený se zaskvěl tomu reku na skráni, kterému Libuša jej přisoudí.“ Tu rozstoupí se bohatýrů dav, a Domoslav se stolci přiblíží, a klaní se, a takto počíná: „Buď sláva ti, ó kněžno vznešená, ty bílá hvězdo, květe zázračný! Lesk tvého jmena plní celý svět, a hudba jeho zní až v končinách, kde světlo nebes hasne věčnou tmou... Věz, Libušo, že jsem ti příbuzen, 7 neb v žilách proudí Lechova mi krev, a k vůli tomu dali přednost mi ti bohatýři, shromáždění zde, ne k vůli činům, jež jsem vykonal; ty nezaslouží pocty takové, vší velikosti, věz, že postrádám, jen vůle moje, kněžno, velká jest... Jsem vládcem v Tatrách, hrdě strmících, a jmeno mého otce, Druhan zní. Dům zlatý vystavil si otec můj a osadil jej jasným křišťálem, tak svítí nocí v šírou krajinukrajinu, jakoby hvězdami byl posetý; a modrá voda teče kolkolem, a javorové lesy zdvihají svá šumná temena až do oblak, a hází husté stíny na náš dům, a sílají nám ptáků milý zpěv do zlatoskvoucích síní bludiště. A za lesy se hory budují, a za horami vyšší hory zas, tak modré jako blankyt nebes sám, a čela jejich věnčí bílý sníh, a Runa, nebetyčná obryně, jest strážkyní nesmírných pokladů, jež bozi spásy uložili v klín těch krásných hor, jež domovem mi jsou. To nikdo neví, kněžno vznešená, co zlata skryto v skalách tatranských! Vždyť každý potok, jenž se temení zpod nakupených v lesích balvanů, a všechny řeky, všechny bystřice, jež z ňader Tatry tekou, žehnané, v svém písku zlato valí blyštící, 8 a zasáhneš-li šípem koroptev, neb jeřabici mezi jalovcem, tu zlatá zrnka najdeš v útrobách těch ptáků, když tvůj posvěcený nůž je zbožně chystá k tiché oběti pod starý dub, jenž šeptá v soumraku, neb pod javor, jenž sluncem směje se... Vlast moji nyní znáš, ó Libušo; slyš milostivě další moji řeč... O Runě zmínil jsem se obryni, nuž, seznej blíže její osudy. Kdekoli Runa kráčí, bohyně, tam roste ryzí zlato v šlápějích, jež noha její ryje v tvrdost skal, a každý kámen, jehož dotkne se, ten mění v zlato hmotu bezcennou. Já v letních nocích často vídal jiji, jak na temeni Tater seděla, jak na svém stolci, kněžno, sedíš ty. Své bílé nohy v řece koupala, jež plání spěchá, řítící se s hor, a čelem sahala až do nebes, a hvězdami si vlasy věnčila, jež jako požár nocí svítily; zas jindy ryla nehty bledou tvář a bila pěstmi ňadra sněhová, neb krutě odňal osud děti jí, a žalujíc jak z jara kukačka, na bozích žádá syny ztracené, a lesy naše klaní čela v prach a lidi jímá bledolící strach, když hromným hlasem Runa zapláče, když rozzuří se bolem zoufalým, když ruka její horou zatřásá, jak mladá dívka keřem květoucím, 9 až balvany se řítí s rachotem do klína temných lesů v dolinách! Však marně zuří její zoufalost jak v zrádné sítě polapená zvěř, neb neuprosná nava nevydánevydá, co do věčné pohřbila jednou tmy... Nuž, deset synů kvetlo v naději kol Runy v zlatém domě v podzemí, a Runa smávala se blaženstvím, a její smích hřměl jako vodopád, a srdce její rostlo pýchou tak, že hrozilohrozilo, že prsa rozpoltí, a Runa stoupala na hřbety hor, a chlouba její k hvězdám duněla, když s chlumů zavolala v šírý svět: „Kdo vyrovná se z bohů synům mým? Tak silni jsou jak horské bystřice, jež hromem letí s příkrých úbočin! A krásní jsou ti moji rekové jak mladé duby v záři večera, a hrdí jsou jak Tater orlové, jež k slunci nese bohovzdorný let!“ Tak chlubila se často bohyně, a roznítila v prsou synů svých vzdor rouhavý, který je zahubil... Na chlumu hory, která do nebes se chmurně noří, velká vatra plá a v jejích plamenech dlí stále Čas, ten nejstarší všech bohů, největší, ten všeho pramen, všeho jistý hrob, jenž byl a jest a bude na věky; před jeho dechem bozi chvějí se, a svaté jeho vatře blíží se jen tajuplné ony bytosti, 10 jež zahaleny šerem odvěkým osudu závoj tkají mlčíce... V své pýše pravili si synové neblahé Runy jednou po lovu: „Kvas strojme z ulovené kořisti, a boží vatra budiž ohněm námnám, při kterém upečem’ své jeleny.“ A se smíchem se brali na horu a blížili se vatře posvátné; při pohledu na matky sudice, jež kolem vatry mlčky kráčely, dech tajil se jim sice úžasem, přec ale sáhli rukou rouhavou po plamenu, jímž světy rodí se. A vatra vzdmula se, a sudice pozdvihly ruce svoje kamenné, a synům Runy náhle zdálo se, že sesula se hora strmící a že je pochovává v balvany. Tak krušily je pěstě kamenné, a vichr zaburácel divoce a roznes bílý popel po světě – to bylo vše, co Runě zůstalo z desíti synů pyšné naděje... Můj otec sebral popel po horách a postavil jej v zlaté nádobě na skálu, kterou Runa miluje, neb stavívala synů kolébku na její témě, mechem porostlé. – Tři noci na to zachvěl se náš dům, a tato slova hřměla vichřicí: „Zde vezmi za odměnu za svůj čin klíč pokladů mých, skrytých v hlubinách!“ 11 A síní zamihlo cos bělavě jak ruka ohromná, a zlatý květ na stole hořel rudým plamenem – klíč ku pokladům skrytým v hlubinách... Vše to, co nyní tobě povídám, co dítě juž jsem slýchal u ohně za dlouhých večerů, když venku mráz a řvoucí vichřice hvozd hubily, a šeří vlci vyli ku hvězdám; však více ještě duši jímalojímalo, co matka moje, předouc u krbu, nám dětem vykládala žasnoucím: Jak Čech a Lech kraj nový hledali pro děti své a jejich potomky, jak rodných bohů zlaté obrazy na plecích odnesli, jak nalezli kraj žírný, osudem jim určený. A vždy a vždy má mysl těkala v ten za horami dálný, žirný kraj, kde příbuzný mi lid se usadil, a touha vidět jej se zmocnila mé mladé duše... Pozděj’ slýchal jsem, jak moudrý Krok, tvůj otec, soudil lid, jak Nivu pojal, ženu velebnou, jež k němu z končin přišla zázračných, kde věčné světlo vládne, nikdy noc svým černým křídlem slunce nezatmí, jak oblak sněhotřpytných labutí ji na Vyšehrad nesl posvátný, zpěv sladký lije v noční tišinu... To vše jsem slýchal s velkým podivem; a jednou v lese s otcem slídíce po stopě mohutného medvěda ku skále přišli jsme, kde podivné 12 si mušky zlaté hnízdo stavěly. Jak okřídlené jiskry míhaly se mušky v slunci, pily květin pel a vracely se v dům svůj bzučíce. Ten dům byl s velkým umem vystaven a sladká z něho vůně dýchala, a vznášela se lesem daleko. Div mušek tak můj otec vysvětlil: „Když Niva třetí dceru zrodila, jež Libuša se zove, cítila, že hlava její obestřena mhou. Chce rukou zlaté vlasy pohladit, však sotva bílou dlaní zavadí o krásné čelo, rozplyne se mhla, a zlatých mušek třpytící se roj vylétne z čela šumem lahodným, a vrhne se na běloskvoucí květ, jenž v noci napadal co vonný sníh, na znamení, že věštka zrozena, tak čistá jako sněhu bělostnost, tak svatá jako slunce zlatá tvář, duch hluboký jak blankyt nebeský... A proto že ty mušky vytryskly jak paprslek ze čela Nivina, kde povstaly co o Libuši sny, proto se nazývají včelami, a proto má je v úctě všechen lid...“ Od oné doby, kněžno Libušo, tvé jmeno utkvělo mi v paměti, a choval jsem je jako drahý skvost tak hluboce ve srdce úkrytu, že nerozlučně srostlo s bytostí mou vlastní, a když nyní přišel čas, kde ženu pojmout touží duše má, 13 tu obrátil jsem směle kroky své ku Vyšehradu, nad nímž vysoce tří velkých sluncí zář se rozlévá, a největší z tří sluncí zázračných, chci v náruč strhnout, tebetebe, paní má! ... Já vím, že z reků velkých vyvolit bys mohla muže tebe hodného, však uvaž dlouhý lásky mojí sen, a pomni velkých v Tatrách pokladů, k nimž chovám zlatý klíč, a zpomeň si, že pokrevenství blízké pojí nás, můj lid a tvůj že sbratřen od věků! A nezasluhuji-li ještě dnes, by větev lípy skráň mi věnčila, ó uhlídáš, že jsa tvým manželem tak velké činy v světě vykonám, že úžas zbudím lidí budoucích!“ Tak mluvil Domoslav; ryk ohromný se rozlehal po celém nádvoří, když skončiv mlčel, ždaje odpověď; a jak když vichr klasy rozčeří, že pole jezeru se podobá, tak rozvlnil se zástup přítomných, jen Libuša na zlatém stolci svém jak dříve nepohnutě seděla, a zářila jak slunce posvátné... Hluk utichl, a hudbou dojemnou byl její hlashlas, když takto mluvila: „Mne zlaté tvoje hory nevábí, a moc a sláva v srdci nebudí ni stínu ohlasu! Já miluji svůj lid. Ta láska plní duši mou, pro jinou lásku místa nenajdu. 14 Já v tobě vítám bratra milého, však nemluviž mi více o svých snech, chci volně žít, a v sňatek nevejdu.“ – Tak mluvíc obrátí se k zástupu a kynouc věncem zvolá s úsměvem: „Hle, bledou děvu vede statný Trut; mluvmluv, příteli, odkud ji přivádíš? Rci, jaký boj jsi pro ni bojoval?“ Tu ozývá se Chrudoš temný rek: „Ta děva, kněžno, jest mou kořistí, já povím ti, jak jsem jí vydobyl... Věz, že jsem mnohý rok a mnohý den po šírém světě bloudil hledaje to štěstí, které stále prchalo mi s cesty jako v lese plachá laň. Však jednou stalo se, že na večer jsem lesem bloudil, temným, hlubokým – a tam jsem našel posléz štěstí své. Pod starým dubem člověka jsem zřel, jenž bledý potácel se smrti vstříc, byl kmet to schřadlý, s lící uvadlou. Když zahlíd’ mne, tu na mne zavolal: „Kdokoli jsi, sem ke mně přistup blíž. Když doušek čerstvé vody podáš mi, za odměnu ti svěřím tajemství, jež mnohý draze by mi zaplatil!“ Já podal vody a kmet posilněn mi těmi slovy splnil daný slib: „Netaž se po mém rodě, člověče, rod můj mne vyvrh’, a já prokletý bez krovu, bez přístřeší, bez bratra jak vyhnanec se toulal po světě. Mne nikdo nezval, abych ohni blíž si zased’, nikdo nepodal mi chleb, 15 a nežádal, bych děti požehnal, než na novo se vydám na cestu. Les tmavý, zvěří opuštěná skrýš, to jediný můj byt byl po leta... Tak bloudícího zanesl mne krok můj unavený jednou k Otavě. Na vrchu vysokém, jenž ve vodách své paty koupá, prastarý stál hrad. Les tmavý ploužil se až pod okna, a staré sosny, temné, dumavé, do vlhké síně pnuly větve své jak obrů roztažená ramena. Kdo hrad ten vystavil a obýval, zvěst o tom mlčí. Bledí duchové jej obletují jako mohylu, a jejich pláč zní lesem příšerně. Já doufal, že dům prázdný naleznu, však přede mnou se usídlil v něm muž, a jmeno toho muže Chobol zní. Jak mne, i jeho zapřel vlastní rod pro krev, vylitou rukou rouhavou. A Chobol v hradě žil jak dravá zvěř, před jeho zjevem chvěl se celý kraj, a žádná loď po křivé Otavě bez platu kolem plouti nesměla, neb s chlumu vrchu válel balvany a krušil jimi stromy, lidi, zvěř... Ten večer, když jsem k němu zavítal, byl onen večer lidem posvátný, kdy narození slunce slaví se, kdy světla znova navrácený bůh po zemi chodí, dveře nechaje za sebou otevřeny do kořán blahého ráje, jehož odlesk pak co zlatá záře padá zemi v tvář... 16 Sníh ležel kolkolem, a tuhý mráz jak úpír mízu stromu v lese ssál, tma byla všude, pouze v hradu plál jak rudé slunce oheň veliký, a zápasil jak s běsy se stíny, jež ve všech koutech síně vězely. Před ohněm dumal Chobol o vraždě. Když zahlíd’ mne, jak ze sna probuzen se zachvěl, kynul mimi, bych přistoup’ blíž, a šeptem takto ke mně promluvil: „Tři noci juž, co oka nezavru, mne děsí v chodbách hrozná příšera, je neurčitá jako smrti stín, chci vyskoumatvyskoumat, jaká to nestvůra. Dnes rozdělal jsem oheň veliký a naházel v něj čarné kořání, co k sobě bludné duchy přiláká, a omamuje bledé příšery. Pojď se mnou do tmy za mohutný sloup, to odvahu dá člověkučlověku, když ví, že srdce lidské bije na blízku.“ A sotva že nás ukryl sloupu stín, v síň vešla velká, šerá vlčice, a přímo k ohni vyjíc běžela. Div netušený zrakům zjevil se: U ohně spadla k zemi šerá srsť, a bledá žena, krásná, vysoká tam stála s očima tak tmavýma jak zimní noc, plnýma divých snů. Hled její plachý těkal po síni a bílé ruce hřála nad ohněm. Čím dál tím více zmocňoval se sen těch plachých, divých očí vlčice, až v spánek klesla těžký, hluboký. 17 Tu vešel Chobol, pozved’ vlčí srsť, a kynul, bych s ním vyšel ze síně. U brány hradu v pravo stojí dub, před dubem balvan leží omšený. „Odval ten kámen,“ Chobol velí mi, a když jsem poslech’, zela přede mnou jak hrobka temná, úzká prostora. Tam vrhl Chobol srsť, já přivalil zas kámen poslušně, pak opět v síň jsme spolu vešli k spící vlčici; a Chobol nahou její krásou zpit ji budil ze sna divým líbáním. Jak střela vyletěla, temný blesk jí z oka šleh’, však Chobol držel ji tak pevně jako řeku krutý mráz. „Jsi moje,“ pravil, „nepustím tě víc.“ A oči její tmavé hledaly po šeré síni odhozenou srsť, a bílé její ruce halily sníh nahých ňader cudně kšticemi. „Jsem tedy tvá,“ mu posléz pravila, a opět vkrádal hluboký se sen v ty divé, plaché zraky zvířecí, a ústa její ze sna šeptala: „Juž déle lesem bloudit nebudu? Dej pozor, muži, abych nikde srsť svou nenašla, kterous mi zrádně vzal! Jsemť, muži, tedy tvou! A věnem mým jsou všechny ty nesmírné poklady, jež vídala jsem v lesních doupatech a v slujích podzemních se třpytiti jak hory z hvězd, jak proudy paprsků. 18 A pokud po boku ti budu dlít co žena, majíc lidskou podobu, zbraň nepřátel tě žádná nezraní...“ Zrak Chobolův jak požár zazářil, juž hltal duší všechny poklady, o kterých žena ze sna mluvila. Já ale prchal ještě v onu noc od hradu, v jehož tajuplných zdech se divý sňatek slavil Chobolův, neb uhod’ jsem, že sdílet tajemství s tím mužem nebezpečí velkou jest... Čas plyne rychle, drahná léta južjuž, co událo se, co ti sděluji. Jsem jist, že Chobol zlatem naplnil těch nekonečných kobek bludiště, jež od hradu se táhne k Otavě. Nuž, nyní víš mé celé tajemství.“ – Tak mluvil ke mně starý onen muž a zemřel na to brzy pod dubem. Já ale spěšně kroky obrátil ku křivé Otavě a našel hrad, kde Chobol v manželství žil s vlčicí. Byl večer južjuž, když jsem tam dorazil; u krbu v síni velké seděla na křesle vytesaném z kamene ta dívka, kterou vidíš před sebou, a předla, hledíc mlčky do ohně. Na otázkuotázku, kým jest, tak odpoví: „Kdo nezná bohatého Chobola? Jsemť jeho dcera, dítě jediné; máť moje sluje Nynva jako já.“ A předla dál; když nit se přetrhla, od ohně ke mně vzhledla s povzdechem. 19 „Jest za našimi lesy ještě svět?“ Tak táže se, a já jí vylíčil, co na svých potulkách jsem uviděl, a ona naslouchá, a plachý zrak se noří hloub a hloub do zraků mých; pojednou ale vstane, ukáže na okno, kterým zmírající den se vkrádá do síněsíně, a zašeptá: „Hle, otec s matkou z lesa vrací se, ukryj se rychle, on tě usmrtí!“ Já viděl vlčici a Chobola; na ramenech měl Chobol velký štít, ten naplněn byl zlatem zářícím a drahými všech barev kameny, a žena jeho před ním kráčela jak jedle štíhlá, plachá jako laň. Když přišli k bráně, sedla vlčice na balvan pod dub, zahloubala se do myšlenek a zadívala se do černých lesů kolíbajících své vrcholky pod hradem hluboko. A Chobol zlato v bráně vysypal a s prázdným štítem v les se navrátil, by opět naplnil jej poklady. Když byla sama, Nynva vlčice, tu přisedl jsem pod dub vedle ní, a vzal ji za ruku a promluvil: „Což nestýská se v úzkém domě ti po lesích, které konce nemají?“ A ona vzhledla na hvozd šumící, nad nímž se skvěla hvězda v soumraku, a vzdychajíc mi takto odpoví: „Jak těžký sen to vězí v paměti, že nebyla jsem někdy člověkem, 20 že ve hvozdě jsem žila jako zvěř, a mocná touha stále v srdci vře, by onen čas se zase navrátil.“ „To není sen,“ jí na to odpovím, „ty bylas druhdy šerá vlčice, srsť tvoje leží zde pod balvanem.“ Po těchto slovech Nynva vyskočí, zrak hoří divoce a příšerně. „Ó muži,“ zvolá, „muži podivný, dík tobě za to slovo, které mne jak z těžkých snů probouzí k životu!“ A mezi její řečí odvalil jsem těžký kámen, objevil tu srsť, již Chobol někdy tam byl uschoval, a Nynva vyjíc na ni vrhne se, srsť těsně k jejím údům přilehá, a Nynva padá v staré zakletí. V tom okamžiku, když co vlčice se k lesu brala, zjevil Chobol se, štít opět plný maje pokladů. Zbled’ jako mrtvolamrtvola, když uviděl, co s ženou stalo se, po noži sáh’, štít plný zlata k zemi řítil se a Chobol pádil, by mne usmrtil. Já ale ušetřil mu dlouhý boj, šíp můj pronik’ mu prsa vzedmutá, vždyť nechránil jej déle žádný čar, když po boku mu žena nedlela, a táhlým hrdlem duše prchala a vyletěla ústy řvoucími, a lkajíc ptáky lesu plašila... Teď vrátil jsem se opět v hradu síň; na krbu rudě uhlí zářilo, a tmou se bělel Nynvy obličej. 21 Já ved’ ji k oknu, z lesů temnoty hlas její matky, šeré vlčice, k nám vnikal příšerný jak Morana, a velká hvězda lila jasnou zář, a zrcadlila v temné krvi se, jež z prsou tekla reka Chobola. Tu Nynva na kolena vrhla se: „Jsem tvou, můj pane, se mnou čiňčiň, co chceš, já ukážu ti všechny poklady, jež nakupeny leží pod hradem.“ Tak vydobyl jsem velké bohatství, a odvezl je na svůj dávný hrad, jenž Motol sluje, a ta dívka zde jest Nynva krásná moje zajatá; jak dar ji vezmi vzácný z ruky mé.“ Tak končil Chrudoš, smělý, temný rek, a zasmušeně zvolá Libuša: „Ó Chrudoši, jaká to odvaha, že v prostřed bohatýrů chlubíš se tak podlým činem, hodným zlosyna! Lesť jen a zráda, hrubé násilí ti pomáhaly při tvých podnicích. Čin takový, jaký jsi spáchal ty, ten nevěnčí se věncem lípovým! Jen hanba podílem jest lupičů!“ Tu zařve Chrudoš jako divý tur: „Kdo dal titi, ženoženo, právo souditi o činech rukou mužů konaných? Své podniky jen proto hlásal jsem zde před tebou, bys jasně viděla, že síla u mne jest a odvaha, bys nahlédla, že déle potrvat juž nemůže ta věru směšná hra, již provádíš všem mužům k potupě! 22 Já mnoho viděl zemí dalekých, a všude mužům vládne zas jen muž, pro kratochvíl je žena stvořena, pro ukojení chtíčů bouřlivých! Vstaň se stolce, kam sám teď zasednu!“ Po dvoře ticho bylo hluboké, neb úžas mění lidi v kameny, a kněžna vstane hrdě se stolce, a zahalí do bílých závojů líc zářící jak luna na nebi, líc smutnou jako bledá Morana. „Zde stojí stolec prázdný,“ klidně dí, „nechť na něj vstoupí tenten, jejž zvolíte. Já slabá žena jsem. Mně zdálo se, že pouhou láskou vládnout možno jest, já myslila, že silou největší ta láska jest, a byl to klamný sen. Vy vidíte, že vládnout neumím, neb nedovedu víc – než milovat...“ Po těchto slovech zahřmí jako bouř křik přítomných, a každý zvedá zbraň nad hlavou Chrudoše, jenž nepohnut na místě stojí, jako černý mrak. Tu zazní hromem Trutův velký hlas: „Ku branám Vyšehradu zlatého! Po stezkách jako zmije plouží se dav ozbrojených přátel Chrudoše!“ A mžikem pádí všechno ku branám, a brzy zazní mečů bušení, a děvy Libušiny naplní hrad bědováním, tlačí kolem ní se jako holubice při bouři. 23 Však kněžna stojí klidná, vznešená, a jako slunce září svatá líc jí bílým, stříbrotkaným závojem, a velká slza s oka kane jí a zasvítí jak hvězda na nebi, a tichým krokem kněžna vystoupí na hradbu vysokou a otevře naproti bojujícím náruč svou, tu labutí, tu cudnou, čarovnou, a takto zvolá hlasem přesladkým: „Nač bojovat? Nač prolévati krev? Vždyť ustupuji! Muže vyvolte! Já odejdu a žehnat tomu chci, jejž zvolíte na stolec otců mých!“ A mžikem ukončen jest divý boj, zbraň padá z rukou mužů zuřivých, mír vrací se na zlatý Krokův hrad, jen Chrudoš třímá ještě těžký mlat, jen v jeho srdci bouří ještě hněv a bledolící závisť hlodá jej, a rozzuřen, tak laje spojencům: „Proč váhati? Proč boje vzdáti se? Což bojíte se ženy? Hanba vám! Vy třtiny, jimiž vítr prázdných slov dle libosti si hraje, hanba vám! Zde vizte, jak tu modlu skácím v prach, jež v osidla vás lstivě lapila!“ A smělým krokem kněžně blíží se, a Libuša upírá velký zrak, ten hluboký, jejž nelze vyskoumat, v němž světlo nebes s nocí pojí se, na škubající, zbledlou jeho tvář, a Chrudoš její velebností jat se zachvěje a mráz mu tělem jde, 24 a couvá pomalupomalu, jak divá zvěř před velkým ohněm couvá zmatená. Třikráte zvedá rukou rouhavou meč proti čelu, na němž sídlí duch, a třikrát přemůže ho její zrak, ten velký, plný snů a paprsků... A hlava jeho k prsoum kloní se, strach jímá srdce jeho divoké, strach nepochopitelný, ohromný, a Chrudoš zavyje jak šerý vlk, a prchá z hradu jako proklatec, a Nynva, bledá jeho zajatá, ta vzpřímí se, jakoby střásala sen těžký se sebe, pak upírá na stopu do prachu, již jeho krok tam zanechal, svůj smutný, plachý hled a sleduje ji jako lovčí pes... Tak volným krokem vyšla z brány ven a zmizelazmizela, jak v noci zmizí stín... A kolkolem se ticho rozkládá, div jímá ještě srdce veškeré, Trut ale, strážce brány severní, tak promluví ku kněžně vznešené: „Ó Libušo, boj skončen zázrakem, když z čisté duše tvojí lásky proud tak svatě vytryskl, však srdce všech jest ponořeno v bolu hlubokém, nad slovem, které vyšlo z tvojích úst. Ty dále soudit nechceš juž svůj lid! Ó Libušo, ty nesmíš odejít, a zanechat nás v krutém nesváru! Ty víš, že osud sám, že bohové pro blaho tvého lidu určili, bys zaujala stolec otců svých... 25 Jsem přítelem tvým věrným, ty to víš, byl mužem jsem juž silným, když tvá máť tě porodila, Niva velebná, a od té dobydoby, co tě otec tvůj, můj druh, do náručí mé položil jak děcko třídenní, od doby té jsem neznal povinnosti světější než chránit tebe silou veškerou, než milovat tě víc než celý svět. Nuž, přítel ten ti praví, Libušo, že odejíti odsud nemůžeš... Kdo ale ví, jak dlouho bohové ti ponechají věrnou radu mou? Kdo ale ví, jak dlouho bohové tu sílu ponechají páži mé, jež bojovat chce vezdy pro tebe? Kdo uhodne, kdy mračná Morana mne schvátí v navy bezeslunný klín? Ó Libušo, kdo pak tě chránit má, až bohatýrů, kteří strážci ti jsou u bran Vyšehradu, nebude juž víc? Mou radou protoproto, kněžnokněžno, slyš! Jdi, usedni na zlatý stolec svůj, buď dále paní naší vznešenou, však po tvém boku ať zasedne choť! Buď dále láskou lidu vládnoucí, však muže síla buď ti podporou! Ne darmo mluvil k tobě Domoslav o sňatku! Bozi sami vnukli mu to slovo, které k tobě promluvil!“ Tak končil Trut, a v nebes výšinách hrom zaburácel silou takovou, že zdálo se, že klenba blankytná se dolů bořila na žirnou zem, 26 a hrom když utich’, zaburácel zas jak vichr shromážděných mužů křik: „Buď dále naší paní vznešenou, však po tvém boku ať zasedne muž! Ty slyšelas, že bozi tomu chtí! Vol mezi námi, dcero Krokova!“ Jak květina, když vichr zlomí ji, na zlatý stolec klesla Libuša, pak pozvedla svou hlavu, spanilou jak zora jarní, zahleděla se do modrých nebes, a tak mluvila: „Proč nemohu, o bozi, sestoupit se stolce toho, na nějž osud vrh’ mne slabou dívku? Avšak setrvám! Já o tom snila projít životem tak volná jako vítr nivami, vy určili jste jinakjinak, bohové, buď vůle vaše, já se podrobím.“ Ta slova muži slyší s jásotem, a kněžna halí v závoj opět líc, a podepírá se o sestry své, o Tetku povždy snivou, nyjící, o Kašu moudrou, silnou, hrdinnou. A sestry mužům rukou kývají, by odešli, a tito poslušní ze dvora odchází, a každému vře v hloubi srdce smělá naděje, že Libuša jej zvolí za chotě... A Vyšehradem ticho zavládne. U sedmi jeho bran ti mužové, jež Krok za strážce hradu svatého byl ustanovil, ve stínu stromů bdí, 27 a ve dvoře pod lipou šumící na zlatém stolci sedí Libuša, a sestry její, pohrouženy v žal... II. II.
 Noc temnomodrá zemí zavládla a zahalila v stíny Vyšehrad; u brány železné se rozléhal, šum dubu, v nějž se mísil tichý pláč, to plakal TrutTrut, když takto rozjímal: „Teď přišel tedy neblahý ten čas, o němž jsem v strachu sníval po leta! Muž usedne na stolec vedle ní. Já pro ni nebudu než cizincem, jen upomínkou na minulé dny, a lhostejně se od mne odvrátí, by slunnou tváří na něj zářila... A přece jedině jsi plnila, ó Libušo, mou duši blaženstvím, zjev žádné druhé ženy nevnikl do mého nitra, tys jen svítilasvítila, ó hvězdo, pustou tmou mé samoty! Já viděl vzrůstat tě, a vznášet se tak vysoko, že povždy zdálo se, že žádná ruka lidská nesáhne tak vysokovysoko, by rušila tvůj let! A nyní chýlíš křídlo svoje v prach, bys žila jako žena pozemská, a mne vyvolil krutý jakýs bůh za nástroj, bych ti k tomu poradil!“ Tak plakal Trut, a hlavu opíral o šumícího dubu silný peň. Tu zdálo se, že luna vychází, 28 tak zaproudilo světlo noční tmou, a před Trutem se kněžna zjevila; jak ranní mlhou světlo východu, tak zářily jí vlasy závojem, a hlasem sladkým k němu mluvila: „Ó Trute, nejdražší můj příteli, hle, k tobě přicházím, když odnikud mi rady není ani těšitel! Bol hluboký mé sestry skličuje, a není v celém hradě nikoho, jenž zapomenuv zájmu vlastního, by pamětliv byl těžké úlohy, již osud vložil v slabé ruce mé... Kde najdu muže, jenž by o můj lid tou láskou dbal, jak někdy moudrý Krok, můj drahý otec, druh tvůj milený? Kde je ten muž, jenž nikdy sílu svou, ten velký bohů dar neznesvětil, krev lidskou nikdy v boji neprolil? Jen takovému svěřím Vyšehrad!“ A mezi tímtím, co takto mluvila, Trut polykal své slzy násilně, a odpověděl s klidnou rozvahou: „Ty sama, dcero moje, řeklas to, kde je ten rek, jenž krve neprolil? Já otevru ti bránu železnou, na bílý kůň svůj sedni zázračný, jeď v širou, nekonečnou krajinu, taž každého se, koho bohové ti v cestu pošlou, ba i zemřelých se taž, již pod mohylou dřímají – kdo odpoví ti na tu otázku?“ Tak mluvil Trut a Libušina tvář se náhle vyjasnila úsměvem: 29 „Já věděla, ó Trute,“ odpoví, „že moudrost tvoje radou bude mi! Kdo jiný poskytl by pomoci, než Niva, matka moje velebná, jež pod vysokou dříme mohylou? Nuž, otevři mi bránu železnou, a přiveď bílého mi koně sem. Já třikráte obejedu mohylu, a třikrát drahé jmeno zavolám, své drahé matky, Nivy velebné, ta odpoví na moji otázku!“ Tak Libuša radostně zvolala a upírala temný, čarný zrak na bělotřpytnou hvězdu severní, jež nad železnou branou zářila, toť byla hvězda Nivy velebné. A Trut poslušně spěchal pro koně, a cestou sobě takto hovořil: „Buď klidné, srdce, v prsou mohutných! Co žádáš víc než pro ni krvácet? Vždyť vidno přec, že osud vede ji.“ Tak konejšil Trut duše nepokoj a přived’ koně k bráně železné, pak otevřel veřeje dokořán, a jako oblak vznášel bílý kůň se lunnou nocí v širou krajinu; jak hvězdy jeho oči svítily, a hříva měkká, dlouhá, zářící jak krásné ženy vonné kadeře, mu splývala až k zlatým podkovám. Trut hleděl s klidným srdcem za koněm; bylť oř ten darem Nivy velebné, a pocházel z těch krajin zázračných, kde věčné světlo svítí, z krajin těch, 30 v nichž Niva sama byla zrozena, a věděl Trut, že nikdy nebezpéč se kněžně přiblížiti nemůže, když na něm jezdí, neb před smrtí svou mu byla Niva ještě žehnala, a šeptala mu čarná slova v sluch, a zavěsila světlý drahokam, jenž v sobě tajil sílu chránící, mu kolem šíje krásně ohnuté. Kůň vznášel se jak oblak prchavý, a Libuša se ohlížela kol, a vlhké její oči ssály noc, tu tichou, lunnou, plnou zázraků do hlubin svých, a v duši věštkyně se ozývalo cos jak šeptání, jak vání velkých dějů budoucích, a tušila, že rozřeší se dnes, v té noci ještě osud veliký, a hlava její k prsoum klesala a ze rtů linula jí modlitba, by bozi přijali ji za obět, by všechno utrpení určené, pro onen lid, který jí drahým byl, na její bedra bozi vložili... A když pak vzhůru k nebi hleděla, tu utrhla se hvězda zářící z řad sester svých a dolů padala, jak nebeského stromu zlatý plod. Čím níže padala, tím vzrůstala, až náhle jako slunce vzplanula, a v plápolu modravých paprsků se objevila Niva velebná. Tu rozevřela kněžna náruč svou, by objala ten drahý, jasný stín, 31 však Niva před ní plaše prchala a kynula jí rukou průhlednou, by sledovala hvězdný její let. A lunnou nocí stále prchajíc, svou dceru vedla Niva velebná až na úpatí nebetyčných skal, jež v nedosáhlou dálku táhly se. Tam ale náhle v noci zmizela, jak bludička, jež shasne úsvitem, a Libuša tak nocí žaluje: „Ó máti moje, Nivo velebná, proč k těmto stěnám zaved’ mne tvůj stín? Ty skály povždy byly záhadou všem smrtelným, jen orla smělý let nad chmurné jejich chlumy vznesl se; co bozi za ně skryli, neuhod’ a neuhodne žádný smrtelník, vždyť v lůno jejich cesta nevede.“ Tak žalovala nocí Libuša, však náhle zamlčí se podivem: před zrakem jejím v luny záplavě sluj zeje, jako tlama ještěra, a cestou, vedoucí do bezedna, blesk měsíce se míhá jako had. Tu vzplane duše velké věštkyně jak požár šlehající v nebes tvář: „Ó bozi,“ zvolá, „vůle vaše buď! Vy slyšeli jste vřelou modlitbu, již nocí sýlala jsem nadšeně. Ta cesta vede v chmurnou navu snad? Vy přijmete co obět za můj lid, můj život, který vaším darem jest?“ A bez meškání koně pohání, by v sluj ji nesl tmavě zející... 32 Oř dlouho zdráhal se, pak vešel v hrob, v němž kroky jeho duní příšerně, kde vítr vzdychá, pláče, lká a mřemře, by znova dul, kde s vlhkých, černých stěn dešť k zemi padá dutě zvonící... A na konci té chodby hrobové se bělá světlo stále rostoucí, a brzy zpozoruje věštkyně, že bělá se tak východ z bludiště... To nejsou pláně navy mrákotné, co udivené zraky její zří! Dol zelený se rozprostírá v dál, síť stříbrná vod tiše tekoucích jej ovlažuje, stáda bohatá, tu bílých koní, tam brunátných krav, po lukách bloudí pestře květoucích, a vonná pole v dáli vlní se, a stromy kolíbají poklady svých zlatých plodů v záři měsíce. A jeden z nich až k nebi vyrůstá a vpouští v lůno země opět zas své těžké větve, plné ovoce, a tvoří takto stínuplný dům, pod jehož střechou klokot slavíka se ozývá a kosů sladký zpěv, a šumícími jeho stěnami blesk měsíce se do vnitř prodírá, když noční vánek lehce sčeří je. Teď zašustily větve listnaté, a vysoká, velebná postava se vynořila náhle v jasnou noc: Muž v tmavém rouše stál před Libušou, o dlouhou hůl se těžce podpíral, a hlava byla květy věnčena, 33 již pestře rostou u vod bublavých; tvář jeho ale lidská nebyla, tvar její mohútného tura byl, však na čele sídlila velebnost, a z očí velká duše svítila, a poznala Libuša vnuknutím, že Veles před ní stojí, mocný bůh, jenž stáda chrání svatou rukou svou. A s koně skočíc, zadržela dech: a klaněla se před ním hluboce, a Veles mluvil hlasem velikým, jenž odrážel se od skal jako bouř, a těmi slovy vítal Libušu: „Buď zdráva, děvo zraků zářících! Jak dlouho čekám na tvůj příchod juž! Ty spásu neseš, žehnán buď tvůj krok!“ A Libuša se kloní ještě níž, a rety její v zmatku šeptají: „Já marně pátrám po smyslu tvých slov...“ Bůh Veles na to takto promluví: „Od doby nepamětné, pradávné já vyvolil si tichý tento dol za příbytek, a málo jenom kdy do zlatých dvorců nebes zavítám, bych s bohy hodům zased’ za stoly, bych s nimi kráčel v síně z oblaků, kde vonné kvítí v kupách modrá se, jímž blahé ruce bohyň sypají báň nebeskou, jež nad zemí se pne, kde zelená se bejlí veškeré, jímž bozi pokrývají země tvář, kde v slunci hory ledu třpytí se, jímž z mraků bouří temné věštice. 34 U břehů tiše tekoucích zde vod svá stáda pasu, a když k večeru za mraky spěje slunce vševidné, tu vstoupám vzhůru na vrcholy skal, jež nachem věnčí loučící se den, a kynu slunci pozdrav poslední, pak zapěju si píseň, na kterou mi hromem odpovídá ozvěna, a vznáším se zas’ dolů povolvněpovlovně, a útlé panny vlasů zelených, jež přebývají v jasných pramenech skal zubovitě k nebi strmících, ty vrhají se za mnou s vlnami vod padajících střemhlav v údolí, pak vyhoupnou se z tůně stříbrné, a zpívajíce, reje provádí, a spájí duši moji rozkoší... Však jednou, když jsem seděl na chlumu těch skal, jež obkličují údolí, sen přemohl mne, a když zbudil jsem se z dřímoty své hluboké, tu zřímzřím, ruch podivný že nocí panuje. Na temných mračnech střelci jezdili, po krajinách a horách vysokých se hnali s luky, s stromy, s balvany; za nimi řítily se střelice, a zeměplazi, kteří v hlubinách se rodí po tmě, táhli v zápětí, a vichr hnal tu divou směsici naproti kmitajícím nebesům. Já, podiven, se tážu duše své, co znamená as běsů výprava? V tom zaslechl jsem tento rozhovor: 35 „Kam spěcháš!“ zvolal starý lesní běs na lepotvárnou, divou střelici, jež uhánějíc šípy brousila, a takto zněla její odpověď: „Ty tážeš se, o běsi loudavý? Chcem napraviti staré bezpráví! Nač ponechati světlým bohům moc? Bůh temný, starší boha Svaroha, Noc s bohem temným panovala juž, když světlý bůh se v život probudil; když nesčíslných očí zlatý zrak se rozbřesk’ mu v hvězd slavné rojení, tu spatřil boha temného a děl: „Kdo jsi?“ A ten mu odpověděl: „Bůh.“ Bůh Svaroh na to potopil se v tůň vod odvěkých a temných jako noc, z vln světorodných těchto peřejí na povrch velký křemen vynesl, a sklenul z něho světa oblohu, pak rozraziv ji mocnou rukou v půl, tak pravil hrdě bohu temnému: „Juž u konce tvá vláda bezměrná, buď spokojen, že ponechám ti půl té oblohy, již celou stvořil jsem.“ Po těchto slovech božským čelem svým o zářící zavadil oblohu, a jako v létě stříbrný se dešť na zemi lije z šedých oblaků, tak vytrysk’ liják jisker ohnivých hned z oblohy, a z každé jiskry té se zrodil světlý bůh neb bohyně. Voj blahých bohů zpěvem zajásal, a poprvé od svého stvoření při zpěvu tom se země zachvěla tou nepochopitelnou radostí, 36 jež děsnouVesnou sluje; úsměv zelený šleh’ tváří její dosud brunátnou, a nesčetnými květů zrakoma se zahleděla v modrá nebesa, odkud je neodvrací nikdy víc... A temný bůh to světla vítězství zří okem zasmušeným, postaví svůj stolec na oblaka severní, a bije čelem o oblohy půl, jež jemu ponechána za podíl. Tu prší temnou nocí běsové, a od té doby v stálém zápasu a v boji bez konce se měříme, jak tobě dobře povědomo jest! Však nyní sbírá síly veškeré bůh temný k boji, jenž snad poslední. My proti světlým bohům táhneme, nám chce se vydobýti nebes ráj, my krví světlých bohů ukojit chcem záští staré jako samý svět. Nechť zhyne světlo, nechť zas zavládne noc svatá, nerušená, prastará!“ Tak mluví lepotvárná střelice, a lesní běs, jenž němě naslouchá, dub vyrve mohútný a vrhá se v směs temných bohů, nový spojenec. Já ale spěchal bohy varovat a burcovat je ze snů blažených. Bouř tmavých křídel běsů hučela juž k branám nebes neostřeženým, a moře očí záštím planoucích, se valilo na samý ráje práh. Já zařval turem, a můj velký hlas se nesl nekonečným prostorem, 37 a světy zachvěly se leknutím. Hned chopí každý z bohů zbraně se, seč neslýchaná, nikdy vídaná, zem pokrývá i nebe padlými. Krev valila se v proudech nesmírných, hrom burácel svým hlasem kovovým, až bohy ohlušil i běsů voj, a celé nebe otvíralo se a záplavy chrlilo ohnivé. Dech nestačí, bych vše ti pověděl, co bohové i běsi podnikli v tom boji, který nemá rovného! To jenom věz, že běsi podlehli, že pršeli jak v létě hustý dešť tři dlouhé dny, tři noci k tomu též, na zem, jež bez ustání úpěla, když přemoženi na ni padali, a zoufale své spáry zaťali, v tvář její trpělivou, posvátnou. Dnes ještě chová stopy oněch dnů na povrchu, vždyť každé dítě ví, že všechny nenadále dolíky na nivách, s nebe padající voj zlých běsů matce zemi zaryl v tvář... Však nejen běsi s hrůzou nesmrtnou boj onen zachovali v paměti, i mnohý z bohů zasmušuje se, když zpomene na smutný onen den, a Slunce nejvíce, syn Svarohův. Když ze sna zbudil jej můj hřmící hlas, tu spěchal letem v světlodštící dům, kam zlaté svoje koně zavírá, by nezaběhli v prostor bezměrnýbezměrný, co on svou svatou hlavu noří v klín 38 své matky, aby nových nabyl sil. Nad jeho oře není silnějších, jich řehtání se nebes prostorem jak letních hromů rachot rozléhá, když zadupou, tu nebem zatřesou, a ženou-li se s vichrem o závod po bílé dráze chvějících se hvězd, tu pokrývají prachem celý svět. Ty koně Slunce zapřáhlo v svůj vůz, a deštíc jasné střely, letělo v tlum nejhustší bojovných nepřátel. Ti před ním prchali, jak před vichrem sníh letí v bouři v hustých kotoučích, a bohatýrská jeho odvaha boj rozhodla pro bohy příznivě. Však v okamžení, když již vracelo vůz k branám nebes Slunce vítězné, v tom okamžení sebral síly své bůh temný, prchající s vojem svým, a vrazil dlouhé kopí obrovské, jež od východu v západ sahalo, vší silou v Slunce, s vozu strhl je, a prchal s kořistí svou na zemi. Bez vlády svaté Slunce trčelo na dlouhém kopí, které temný bůh do země zarazil, a zlatá krev se lila z rány Slunce v černý prach... Tma vládla nebem, bozi zoufali, a matka země řvala v nebes tvář o pomoc jako utýraná zvěř, neb vlasy její, hvozdy zelené, ty zahořely ihned plamenem, a modré vody v dým se měnily, a letěly, motýly obrovské, 39 ku tmavým, osiřelým nebesům, a hory, skály roztály jak sníh, a tekly jako slzy obrovské, po žhavé její tváři zmučené... Žal nesmírný se zmocnil bohů všechvšech, když trýzeň matky země viděli, skok jediný, a všickni octli se u kopí, na němž Slunce trčelo, a rázem přelomili silnou žerď, a k nebi vrátili se se Sluncem... Tak na zmar přišla běsů divá zlosť. A země znova v úsměv rozkvětla, a zlatá krev, již Slunce zronilo, ta vnikla zemi v tmavé útroby, a země počala, a zrodil se jí syn, a ze strachu, by běsové jej nezavlekli do tmy bezedné, dal Svaroh skalám, hradícím ten dol zde, v nedostupné růsti útesy, a země syn byl v ruku moji dán. Jak vlhá hrouda, dlouho, po věky, na ňadrech země ležel nepohnut, a v dlouhém snu mu matka šeptala své vlastní, dávné sny, jež prosnila pod vlnou nepohnuté pravody, než z její tůně vynořila se, o zašlých pokoleních obrovských, pak o tajemstvích, která vyčetla z hvězd, kterým věčně zírá v světlý zrak, a posléz o té slasti beze dna, jež celou její bytost proniklapronikla, když první vykvětla z ní rostlina... A jednou probudil se polibkem, jejž slunce na čelo mu nadechlo, 40 a povstal. V páži síla obrovská se hlásila, a v hlavě myšlenky se rojily; jak blyskavice dřív jen zahrály, však brzy vyšlehla mu v duchu moudrost jasným plamenem, a všechny matky země staré sny mu táhly duší šumem dávných vod... A ramena se u výš zvedala a srdcem jeho touha zavládla po bohorovných činech velikých, když zpomínal na boje prazvířat v těch slujích, z kterých ohně šlehaly – pak ale opět oko zvlhlo mu, když zachvěl se při něžné zpomínce na první onen sladkovonný květ... A zlaté slunce s nebe zvolalo: „Sny svaté dlouho kolíbaly tě a vnikaly jak teplé paprsky do žirné nivy velké duše tvé, kde v skrytosti myšlenky klíčily, jež vzešly teď co přebohatá žeň. Buď jmeno tvoje, synu, Přemysl, buď velkým bohatýrem moudrosti, a nikdy neprolívej ruka tvá krev člověka, ba tvora žádného!“ – Na skalách slétaly se sudice, vzduch chvěl se velkým jejich voláním, a takto Přemyslovi věštily: „Z nás mluví osud, který silnější jest bohů všech, a starší nežli svět. Boj bohů světlých s bohy temnými juž nikdy více neobnoví se, jen v srdci lidí svár ten potrvá, a časem vzplane mezi národy. 41 Zlost běsů ústy reka temného pohaní děvu, čistou, vznešenou, ta vnikne v tiché tvoje údolí, ó synu země, moudrý Přemysle, a pojme-li tě, reku, za muže, pak bude šťasten její lid, neb ty mu veliký dar onen přineseš, jejž slunce Tobě dá a matka zem. Tím darem silný bude její lid, až v boji napadnou jej národy!...“ Tak na skalinách pěly sudice, a slunce vrhlo na zem zlatý pluh a zlaté jarmo, dary převzácné, a Přemysl hned jarmo položil na silné šíje turů pasoucích se na luzích a zapřáhl je v pluh. Ryl brázdu hlubokou, a jeho máť hned z vlhkých ňader žito vydala, jež ihned v slunci v zlato uzrálo. A údolí mé brzo změnilo se v ráj, kde zlatá pole poklady svých klasů vlní jako jezera. Však v srdci syna Slunce, Přemysla, plá bez přestání touha nesmírná po oné děvě, o níž sudice mu pěly, budoucnost mu věštíce, po onom lidu, který spasit má... A ty jsi přišla, děvo vznešená, ty vyvolená samým osudem, ty luzná spáso reka Přemysla!... Ó hleď ten bílý oblak, který sem se nese k nám, ten kryje Přemysla.“ Tak končí Veles, stáda chránící, a Libuša se kolem rozhlíží, 42 na vonná pole vánkem zvlněná, na stromy, které sázel Přemysl, na stáda, hlasu jeho poslušná, na celý bohy žehnaný ten kraj, kde štěstí přebývá a svatý mír, – a takto z hloubi duše rozjímá: „Ten svatý mír, to štěstí beze chmur, ty dary vzácné pluhu zlatého, to vše se lidu mému dostane, když uvedu Přemysla v Vyšehrad. Jak ráda dávám výhost zlatým snům o volnosti, za cenu takovou! Chci sestoupit se stolce věštího, chci prostou ženou být, jak jiné jsou, juž nechci více k hvězdám vzlétati, když vůle bohů za mne určila... Ó zajisté že bílý oblak ten kol jeho těla stkali bohové, bych nezemřela náhlým úžasem. Jest Přemysl snad stvůrou ohyzdnou; kdo ví, snad hlava jeho tuří jest, jak Velesova hlava obrovská, sto rukou snad mu z těla vyrůstá, by všemi zrna sil do hloubi brázd...“ A třikrát zachvěje se Libuša a třikrát bledne velkým úžasem, však nedbá strachu vlastní duše své, a upírajíc oči na oblak, jenž před ní stojí, sejme zlatý kruh, jejž někdy na prst Niva velebná jí byla vsadila, a hodí jej v sloup bílého, hustého oblaku. 43 „Já s tebou snoubím se,“ tak zašeptá, a z oblaku zní jásající zpěv jak hejna skřivánků, a Libuša, tvář halíc v závoj svůj, tak promluví: „Já odcházím, a jestli bohové náš sňatek schválili, pak nalezneš, ó muži, po mé stopě zlatý dům, jejž vystavěli moji otcové!“ Tak dí a sedá na kůň zmatená, a Veles, mocný bůhbůh, jenž chráncem stád, ten uvil rychle z klasů zelených pro skráně kněžny věnec bohatý a vložil jí ho tiše na hlavu, již před ním při loučení skláněla. A když se zlatých vlasů dotekly ty plné klasy, ihned dozrály a zářily jak zora úsvitem, jenž na východě kmítat začínal... Kůň bílý šerem letěl s Libušou, a v ňadrech jejích plálo nadšení, a zdvíhala své ruce k nebesům, a žehnala ten drahý širý kraj, a z věnce z klasů zrna pršela, a stébla vyrůstala ze země, a nové klasy na nich kývaly a uzrávaly ihned zázrakem a tvořily pruh zlatý za kněžnou až v samé Vyšehradu nádvoří, až k stupňům stolce, který pod lipou jak slunce svítil ranním přísvitem. A z osení, jež takto povstalo, jak oblaka se hejna skřivanů v výš vznášela, a zpěvem jásavým vše ze sna budila, a s podivem 44 zřel každý na ten zlatých klasů pruh, a všichni spěchali na nádvoří, kde Libuša na stolci uprostřed svých dívek stála, s věncem na hlavě... A mezi tím co jela úsvitem, skal temných hradba spadla vysoká, a dol, v němž Přemysl byl vyrostl, se sloučil takto s krajem ostatním, a Přemysl vystoupil z oblaků a velký, krásný, kráčel po stopě, již zralé klasy zlatě tvořily, a vešel v okamžiku v Vyšehrad, když slunce v plné slávě zaplálo, a Libušu a stolec světlem svým jak nachem polilo; a nad hradem se duha sklenula, když jeho krok na dvoře před stolcem se zastavil. Tu vstala Kaša, věštím vnuknutím jak bleskem dotknuta, a zvolala: „Hle manžel, jejž si kněžna zvolila! Hle muž, jejž bozi posýlají nám, by vládl nad námi jak někdy Krok!“ Po těchto slovech podala mu číš, by uvítala jej, a Přemysl do medoviny hodil prsten svůj, jejž Libuša na sňatku znamení mu byla podala, pak vrátil číš... A kněžna vidouc nynínyní, že to muž, jejž osud k blahu lidu vyvolil, se stolce k němu naklonila se a zašeptala hlasem přesladkým: „Buď vítán, choti, v domě otců mých!“ 45 Tu vypukl lid v jásot nesmírný, a bohatýři jati nadšením, do štítů meči svými bušili, a všichni přivítali Přemysla... A zlatou branou, u níž Lumír stál, do dvoru vjeli tuři Přemysla a vlekli těžce zlatý jeho pluh, a Přemysl vystoupil na stolec: „Hle,“ zvolal, „jaký tobě nesu dar, ó lide, milovaný Libušou!“ V tom okamžení zem se rozstoupla a vatra velká v dvoře vzplanula, a Trut uchvátil v jednu ruku mlat a držel druhou do vatry svůj meč, pak bušil mlatem v rozžhavený kov a rázem utvořil z něj radlici. Tu bohatýři s velkým jásotem své meče po něm v pluhy měnili. Tak zvučel Vyšehrad po celý den do padající noci ranami, a takto used’ moudrý Přemysl, jejž země byla v ňadrech chovala, na zlatý stolec vedle Libuše, již Niva, dcera světla, zrodila. 46
Zelený vítěz. (Věnuju nezapomenutelné památce staré své chůvy.)
[47] I. I.
 Juž stmívalo se v síni vysoké, a Tetka pohroužena v dumání dřív nezaslechla krok, jenž blížil se po dlažbě, svěží chvojí pokryté, až Kaša před ní stála, vztýčená; na hrdém jejím čele visel mrak, a Tetka polekaně vyjela jak plachá laň při hlase myslivce, když takto sestra promluvila k ní: „Nač déle tajit, co přec zjevné jest? I ty se cítíš cizí v hradě tom, jenž domovem nám býval společným, když v zlatých jeho síních seděla při rudém ohni Niva velebná a moudrý Krok byl hlavou rodiny. Teď ale káže v domě cizí muž; ač moudrost jeho ráda uznávám, přec nechce se mi žíti pod vládou, chci volna být taktak, jak jsem bývala. Ó, marně klopíš oči, sestro má, čtu přece smutek v nich, a dobře vím, že z téhož zřídla žal tvůj temení.“ „Ty mýlíš se,“ jí na to Tetka dí, a ruměnec jak zora večerní tvář její přelét, bílou, spanilou. „Ctím jako svého bratra Přemysla, a neobmezený jest obdiv můj. [49] Tesk, který slzu v oči láká mi, má jiné zřídlo v duše skrytosti, než hrdosti domnělou urážku.“ Tu zasmuší se Kaša ještě víc. „Ó kéž by Vlasta moje byla zde! Ta rozuměla by mým žalobám, ta cítila by se mnou pokoru, již hrdým zrakem muži hlásají, byť ani slova nepronášeli! Ta odešla by se mnou na Kazín, by se mnou hloubala o tajemstvích, jež kryjou v sobě svaté byliny, vod šumění, let bílých oblaků a vání větrů v stromech věštících... A nikdo nevíneví, kam jsi odešla, ó Vlasto moje, duše sesterská, kam zavedl tě bohatýrský duch tvůj mračný, smělý, vezdy hloubavý... Nuž, osiřelá, sama odcházím, a tebetebe, Tetko, bohům ponechám, když ke mně nemáš žádné důvěry.“ Tak končí Kaša, vzdychne z hluboka, a odvrací se rychle k odchodu. „Stůj, sestro moje!“ Tetka zvolala, „věz, co mé srdce tíží dávno juž, chci k tobě mluvitmluvit, jak bych mluvila k své drahé matce, Nivě velebné, kdy, jako ty, by stála přede mnou. Tak kladla bych jí hlavu na ňadra, tak objala bych bílou její šíj’, a tak bych oči její zlíbala!“... Na velké křeslo usadily se teď obě sestry, krbu naproti, 50 a ozářena velkým plamenem, a chvějící se vnitřním pohnutím na ňadrech Kaši, která kloníc se, ji zastírala vlasy temnými, jak mladá bříza zdála Tetka se, jež tmavé sosny hledá podporupodporu, když bujný vítr jara klátí jí při záři planoucího západu; a hlasem snivým, jako ptáčete když šerem lesa volá družku svou, jala se Tetka k sestře mluviti: „Ó krásné dny, když ještě žili jsme v tvých starých zdech, ó hrade Budečský! Tam v prostřed lesů, plných zázraků, v jichž šeru bozi zjevovali se, květ život tiše jako květina, jež k hvězdám zdvihá vonnou hlavu svou. A láska drahých našich rodičů, ta byla jako vláha nebeská, a moudrost jejich jako slunce svit... Ó, ještě vidím dřevěnou tu síň, k níž upomínky z dětství vrací se jak vlaštovky, jež s novým jarem zas’ po dlouhé pouti hnízda hledají, z nichž poprvé uzřely světla zdroj... Strop její začazen byl do tmava. Stěn řezby větví měly podobu, s nichž houpavě visela jablka, a ptáci s rozpjatýma křídloma tam seděli v lijáku drobných hvězd. Krb z kamene byl hrubě vytesán, a nad ním zlatě dýmem rděly se zděděných bůžků staré obrazy; a křeslo, na němž Niva velebná u ohně seděla jak bohyně, to ozdobeno bylo tkaninou 51 jak zora rudou, jejíž zlatý lem byl stříbrnými hady vyšíván... Síň byla naplněna zástupy, jež přicházely z končin dalekých, by naslouchaly slovům věhlasným z úst Kroka plynoucím jak zlatý proud; on učil jeje, jak země povstala, on vykládal o silách tajemných, jež v živlech skryty jsou, on učil též, jak živly podrobit lze člověku, jak prozkoumati vševše, co stvořeno... Ty stávala jsi v prostřed zástupu, a oheň nadšení ti v očích plál, ty ssála’s každé jeho slovo v sluch jak zpráhlá země rosu kojivou, a sestra naše, plavá Libuša, v klín matky zlatou hlavu nořila, a temné oči sluncem zářily pod bledým čelem, když se mluvilo o starých věštbách, temně znějících, a Niva líbávala oči jí, a kladla ruku bíle zářící na Libušino srdce tlukoucí tak silně, že jí zmíral v prsou dech... Já ale stála vedle otce vždy a naslouchala slovům jeho též, však jejich smysl zůstával mi skryt; já milovala temný jeho hlas, pro jeho hudbu, nedbala jsem slov; já směla hlavu položiti mu na prsa, v kterých srdce bušilo, tak veliké, tak mužné, něžné tak, a nedovedla na nic mysliti, než na to srdcesrdce, jež jsem cítila... A v polovičné této dřímotě jsem vše jen jako mlhou viděla: 52 svou matku, tebe, otce, Libušu, a oknem velký měsíc nad lesy... A matka často vyčítala mi mou nechápavost k slovům otcovým, on ale vždycky se mne zastával, a tak jsem zvykla na srdci mu snít... A jednou ležela jsem v zahradě, jež od hradu se táhla do lesa, a oči moje byly zavřené, ač nespala jsem; přemítala jsem, neb věděla jsem juž, že v Vyšehrad se odebeřem, zanechajíce hrad Budeč temným lesům šumícím kol šedých jeho zdí a samotě. Ty víš, že tenkrát neviděly jsme před tímto rozhodnutím po tři dni ni otce, ani máteř velebnou, neb ona, pohroužena v modlitbu ze síně nevyšla, ze zavřené, a otec konal velké oběti na hradu cimbuří a zakázal, by živá duše se mu blížila. Teď procházel se sadem na večer a potkal matku v řadě jabloní, jež sněhem květu kryta od brány ku jasné vodě vedla pod buky. Když přišli ke mně, zastavili se, a matka takto tiše mluvila: „Ó Kroku, muži moudrý, věhlasný, ó rci, co čet’ jsi v rudých plamenech o budoucnosti drahých našich dcer?“dcer? Ó zajisté, Libuša sluncem jest, a Kaša moudrost tvoji zdědila, však Tetka byla mi vždy záhadou.“ A otec zamyšlen jí na to děl: „Jest velikost podílem Libuši, 53 a Kaša šťastna bude věděním“...věděním...“ „A Tetka?“ zase matka táže se. „Sen bude jejím blahem, život snem.“ Tak otec děl, pak dále kráčeli tou dlouhou řadou starých jabloní, až ztratili se v dáli pod buky... Ó Kašo moje, jak ti vysvětlit, co cítila jsem v onen okamžik? V té chvíli zdálo se, že počíná ten mého žití nekonečný sen. Mně bylo sladce taktak, a smutno přec, a jako mlhou viděla jsem vše, jak v oněch okamžicích přesladkých, když slyšíc bušit srdce otcovo jsem východ sledovala měsíce nad temným lesem, zdřímlá na polo... A oči moje zdvihaly se v výš na květy, které jabloň hvězdily, a ještě výš k těm širým nebesům, jež otec jednou dubu přirovnal, jenž od začátku časů nad zemí svou nekonečnou šíří korunu, po jehož větvích kráčí zlatý pták, jejž sluncem zovou ti, kdož ve stínu se dubu těší sladkým životem... A hle, teď rojily se hvězdy tam, a výkřik překvapení vydral se mi z prsou při pohledu podivném: nad hlavou mojí hvězda zelená, tak čarná, nikdy dříve vídaná se zableskla, pak zase zmizela. Já cítila, že byla znamením, a kloníc hlavu vešla tiše v dům... Od oněch dob jsem stále hledala tu čarnou hvězdu okem toužícím, však marně; ale když mne otec ved’ 54 na ladné břehy stříbronosné Mže, kde v prostřed lesů vystavil mi dům, bych zapomněla na hrad Budečský, jejž bozi opustiti kázali, tu viděla jsem opět hvězdu svou, v tom okamžiku, když mne zoufalost nad náhlou smrtí matky pojala a když jsem k lůžku svému Moranu co spásu velkým hlasem volala. Třpyt zelenavý hvězdy zdál se mi jak pozdrav z dáli, matkou poslaný, a srdce moje utišilo se. Po třetí viděla jsem hvězdu pak, když otec zemřel, stařec velebný. Ty víš, že kázal dechem posledním, by nad mohylou jeho spálil se ten temnomodrý zlatotkaný plášť, jímž při obětích údy halíval. Čech přinesl jej přes tři řeky sem do vlasti, osudem mu určené, a říká se, že lpěla na něm krev, jež při bratrských svárech tekla prý tam v staré vlasti našich praotců. A Niva proto přitkala mu lem, jenž obrazem měl býti svornosti; při ohni v starém hradě Budečském svou práci pilnou rukou konala, a lem ten představoval lehkou hru vln stříbrných, v nichž duje větru van, a třpytící se květy leknínu, po vlnách houpaly se při větru, a bludných světel bledé plameny rej s nimi provázely úměrný. Tak v jeden celek ladně souměrný všech živlů různost, Niva spojila... Já stále ještě vidím krajinu, 55 jež rozvlněna v dlouhé řady hor a třpytícím se sněhem pokryta se rděla září oněch plamenů, jež vysoko šlehaly z hranice, na které ležel mrtvý otec náš. Já stále ještě vidím lesiny, jak temnomodře čněly ku mrakům, z nichž rudé jiskry na ně pršely, a stále cítím ještě onen bol, jenž tenkrát k zemi krušil bytost mou... Když Krokův popel kryla mohyla, tu zpomnělas na rozkaz poslední, a chtělas, abych já jej splnila; já sama tedy v oheň hodila ten modrý plášť, to staré dědictví, a zírala, jak v popel bělavý po kusech rozpadal se povlovně... A zatím tmělo se, a lesiny se zdály jako černé zástupy, jež s námi truchlily a s lidem vším, a temný dým se nesl k nebesům, a oko moje sledovalo jej – tu tmavou jeho clonou spatřilo tu zelenavou hvězdu mihnout se... Pak zapadla mi opět na dlouho, však od té dobydoby, co zde Přemysl, od doby té ji vidím každou noc, však ve snu jen, v poměrech podivných. Noc každá přináší mi tentýž sen: Vždy zdá se mi, že na Tetíně svém před branou hradu sedím nade Mží, a pokaždé se jinoch zjeví mi na bílém koni v rouše zeleném, a v ruce drží větev květoucí, a hvězda krásná, záře zelené se houpá mu nad zlatou přílbicí... 56 Ó KašoKašo, věz, že já jej miluji, ten prázdný přelud, stín ten přesladký... Ó, otče můj, tys pravdu uhodl, že blahem mojím bude pouhý sen!“ Tak končí Tetka hlasem hlubokým, a kloní níže uzardělou tvář, by vyhnula se zrakům Kašiným, a Kaša zvolá s zrakem planoucím: „Při slunci svaté tváři, Tetko má, tě bozi milují a sudičky, že za podíl ti dali sladký sen. Jest člověk velký jenom tušením, a trpký klam jest všechno vědění, jest člověk šťastný jenom svými sny, jen jimi moudrým jest a vznešeným... Snad dala bych vše svoje vědění za luzný sen, jejž jednou snila jsem o lásce k Bivojovi, jenž odešel do krajin neznámých, když zahnala jej pýcha moje z zahrad Budečských... Buď poslušna svých snů, ó sestro má, věř, že v nich slib, jenž se ti vyplní. Nuž, vzhůru tam, kam osud volá tě, na ladné břehy Mže, na Tetín tvůj!“ Tak zvolá Kaša hlasem nadšeným, pak vypraví dva posly k Libuši, jež s Přemyslem zajela v Libušín, těm káže, aby vyřídíli jí, že sestry její, každá na svůj hrad, se odebraly s četným průvodem. Když zora krásnolící kráčela po horách, kouřících se ranní mhou, tu zřela obě sestry na koních, 57 jak loučily se vřelým polibkem na lemu lesa u tekoucích vod. Na Kazín Kaša jela na pravo, a v levo Tetka lesem na Tetín... II. II.
 Byl podzim juž, když Tetka vyjela na rychlém koni na svůj tichý hrad, kde snila v odloučení hlubokém svůj sladký sen, jenž zůstával jen snem noc každou duši její blažícímblažícím, však prchajícím s jitra příchodem. A každé ráno vyšla z hradu ven a zírala v tu modrou, širou dál, zda neuvidí hvězdu zelenou, jež nad přílbicí plála jinocha, jejž milovala touhou přemocnou; a každý den se zase vrátila v síň šerou s potlačeným povzdechem, a upírala zraky nyjící na obraz tajuplné bohyně, jíž kněžkou byla. Velký obraz ten byl Bivoj zrobil, Sudivojův syn, rek bohorovný, jehož velký um, a jehož síla, rukou dovednost, po širých vlastech slavně slynula. Ze zlata byl ten obraz ukutý, a roucho třpytné, údy halící, vše sesazené bylo z kamenů čtyr barev pojících se ve soulad, a každý z kamů, krásně zářících 58 svou barvou značil roku proměnu: Třpyt temnorudý, velkých veder čas, žár žlutý, dobu blahodárných žní, lesk bílý, dlouhou zimy dřímotu, a Vesny úsměv plápol zelený. Do dlaně žehnající bohyně byl Bivoj vsadil světlý drahokam, jejž Jizera mu darem podala, když slyšela jej zpívat ve hvozdě na jejím břehu hrdě rostoucím. Zpěv jeho zněl o lásce hluboké, o sladkém blahu srdce věrného, neb duši jeho touha plnila po prvorodé dceři Krokově. Při zvuku jeho hlasu nořila se Jizera z květoucích leknínů, a vidouc jej, se láskou zachvěla. Zjev jeho tak byl dojal bohyni, že zaplakala slastí nyjící, a slza, která z oka padla jí na bílá ňadra, proměnila se hned v jasnomodrý lesklý drahokam. Ten Bivoji podala bohyně a vzdychla při tom z hloubi duše své a zářila naň okem blankytným, v němž láska k němu zjevně hořela, a pravila mu s tklivým úsměvem: „Jak slza, láska v očích rodí se a padá k srdci!“ Takto mluvila a nořila se v leknín povlovně, pláč tichý mísíc v chladné řeky šum... A Bivoj kráčel lesem zamyšlen, a slyšel dlouho ještě šelestem na břehu rostoucího rákosí 59 vzdech sladce vábící jej Jizery – přec ale k břehu nevrátil se víc. Do Budče vedla dlouhá cesta jej, a v novou píseň, kterou zapěl tam, vplet’ slova něhyplné Jizery o lásce, jako v věnec zlatou nit, a slova ta se stala příslovím... A když jej Kaša hrdě odmítla, a jeho pouť jej vedla v cizinu, tu poslal jednou Tetce na pozdrav od břehu moře věčně šumného, ten obraz Zlaté Báby umělý. Sbor cizích mužů plavil po řekách jej na Tetín, a mluvou příbuznou vzkaz přátelský silného Bivoje jí vyřídil, a vylíčil jí pak, jak v dáli zpomíná si zašlých dnů, jak blouzní o zahradě Budečské, jak opěvuje zlatý Vyšehrad. Tři dni je Tetka v hradu hostila, pak odměníc je dary vzácnými, do vlasti jejich propustila je, hrst rodné země druhu sýlajíc... Před tento obraz tedy vrátila se Tetka denně v šerou hradu síň, a rozžehnuvši oheň posvátný před zlatou sochou oběť konala, a nořila pak zraky v její dlaň, kde modrou září slza Jizery jak plamen hořela, a myšlenka, že slza touhy v oku jejím též snad časem zkamení, ji tížila jak břímě přetěžké... Tak seděla po celý den a snila o štěstí, 60 a když se večer spouštěl na lesy, a jako hejno zlatých labutí po siném nebi hvězdy připlouly, tu otevřela okno vysoké a vypustila v šeřící se noc svou přítelkyni, družnou sojku svou, již naučila takto mluviti: „On nepřichází, sestro moje, žel!“ Ta slova nesla sojka na Kazín co den, když smrákalo se v lesinách, a slovo „doufej“ přinášela zpět, když hvězdy bledly ranním úsvitem... Tak minul čas, až zima přilétla na mračných křídlech vichřic divokých. Sníh hluboký kryl celou krajinu, a lesy neproniklé dřímaly pod třpytícím se jíní břemenem. Mže zastavila plesavý svůj běh, a řada černých stromů na břehu své dlouhé větve z mlhy nořila, a zdála se jak řada kouzelnic, jež k nebi vznáší ztuhlá ramena a bledé luně lají v oblacích... A osiřelá Tetka truchlila v své samotě, a bledla víc a víc, a oko její modré lesklo se jak před shasnutím plamen kahance. Tu jednou stalo se, že na večer, když otvírala okno vysoké, by družnou sojku k sestře vyslala, na nebi Tetka zhlédla hvězdu svou! Vzduch oteplil se náhle zázrakem, a vlahé větry lesem zatřásly, 61 a zvuky jako záchvěj stříbrných a zlatých strun se nocí linuly, a světlo kouzelné se šířilo z té hvězdy zelenavě hořící, a v jejím blesku jinoch zjevil se, tak krásnýkrásný, jak jej ve snu vídala. Na bílém koni seděl, oděný jak vesna v roucho skvělozelené, a v ruce třímal větev květoucí a mával jí nad hlavou zdobenou tou zlatou přílbou, Tetce známé též. A hle, při každém větve manutí strom probudil se z zimní dřímoty a les se záhy jarem zelenal, a květy třpytily se v měsíci, a ptáci zajásali šveholem, a řeka hnala s plesem modravé a stříbrem ověnčené vlny v rej... A brány hradu otevřely se, a šťastná Tetka spěchala mu vstříc, a vítala jej, hosta milého, a zvala jej, by vešel v šerou síň. „Já čekala tak dlouho příchod tvůj, kde meškal jsi, mé duše zlatý sne?“ Tak děla mu a slza radosti jí v oku plála září přejasnou. A jinoch skočil s koně bílého a vzal ji v náruč svou a líbal ji: „Já zmíral touhou, Tetko, po tobě, ty tmavých lesů dive bělostný! Však nezvi mne v svůj úzký, temný dům, bez konce šíří v dál se hvozdů ráj, své perutě rozevři, labuti, a poleť se mnou v lesy nesmírné!“ 62 A ona na to takto odpoví: „Proč zdráháš se, ó reku zázračný, v dům vejít, který pohostit tě chce? A odkud přicházíš, rci, který kraj se chlubit smí, že vlastí tvojí jest? Kdo jsi? Ó rci mi drahé jmeno své! Ó, v kterém sladkém zvuku tají se, jak čarný oheň v drahém kamenu?“ Tak zněla jeho na to odpověď: „Já z kraje přicházím, kde věčný den a věčné jaro vládnou napořád; kraj ten byl vlastí Nivy velebné, a s jeho luhů bílé lubutělabutě ji nesly sem v tu žirnou tvoji vlasť. Já sluju všude Vítěz Zelený, neb nepřemůže síla nižádná tu ratolesť, jež za meč slouží mi, dokud jí mávám rukou rekovnou, a zima, tma a škodné vichřice před tváří mojí mizí mžiknutím, jak vločka sněhu v žáru slunečním, a po stopě mé kráčí podletí, a nese dary z ráje zlatého, a rozdává je rukou přeštědrou. Já chodím světem, a kam zavítámzavítám, tam štěstí dlí a kvete blaženost... Jak práhla duše moje po tobě, od doby tété, co ve snách zjevil se mi sladký obličej tvůj spanilý! Ó dávno bych byl přišel k tobě juž, však slyš, co zdrželo mne doposud. Jest jeden kraj tak smutný jako hrob, kde věčná zima panuje a noc, 63 a dávno byl by lidlid, jenž bydlí tamtam, si jiný hledal, slunci přístupný, však drží ho tam velký, zvláštní div. Hrad z křišťálu tam stojí vysoký, les stříbrný jej vroubí kol a kol, a panna božské krásy bydlí v něm. Jak měsíc svítí dlouhé vlasy jí a v prostřed čela hvězda hoří jí, tak rudá jako krev a zářivá jak požár staré hvozdy hltící. Za jistý čas se panna objeví na křišťálovém hradu cimbuří a osvětluje hvězdou krajinu. Ta vzplane čarně v rudém přísvitu, lid jásající pozná krásy pak, jež závistivě jindy skrývá noc, a vrátí-li se tato znovu zas’, po čarné panny brzkém odchodu, pak sní o horách bílých, pokrytých tím nekonečným hvozdem stříbrným, o vodách modravých a průhledných, na jejichž dně se perel poklady na písku valí bíle zářícím, o slujích plných hlatí, jiskřících se jako oči lítých ještěrů; tak snící po tmě, zapomíná lid na sluncem osvětlené krajiny. Nuž mezi lid ten zabloudil můj krok, a příchodem mým vše se změnilo. Hvozd stříbrný jak jíní roztál se, z hor bílých rostla tráva zelená, a v slujích vonné květy pučely, a nebem šlehl modrý, zlatý den. Lid jásal mi jak spáse svojí vstříc, 64 a panna s čarnou hvězdou na čele mne uvedla v svou stříbroskvoucí síň, a kladla bílé lokte na mou šíj’, a vázala mi ruce zlatými jak měsíc svítícími kšticemi, a pravila mi hlasem lahodným: „Že’s ke mně přišel, za to buď ti dík! Hle, duhou hraje křišťálový dům, a němý posud vzduch mé krajiny zní stříbrně pod vzmachem perutí tvých běloskvoucích, zpěvných labutí. Suď, jak by duše moje zmírala, bez tebe, Zelený můj Vítězi, když ode mne bys zase odešel.“ Na slova její tak jsem odvětil: „Mým úkolem jest světem putovat, já s tebou dlíti na vždy nemohu, mne vábí touha v jiný, dálný kraj.“ Tu vstala zimní panna, ubledlá, a rudá její hvězda na čele se zdála okem záštím planoucím, a bouřným hlasem takto zvolala: „Já vím, kam touha tvoje vábí tě! Tři dcery světlá Niva zrodila, tří bohyň srdce puká k vůli nim. Trut pohrd’ láskou ladné Sázavy pro prázdný sen o lepé Libuši, rek Bivoj nevyslyšel Jizeru pro hrdé Kaši úsměv zářící, já osiřelá žalem zahynu, pro touhu, jež tě vede na Tetín! Však bez boje tě odsud nepustím!“ 65 Tak končíc třikrát dýchla oknem ven, a třikrát zdvíh’ se vítr ohromný, a ve třech řadách hory vyrostly kol hradu, každá řada předešlé vždy příkřejší a vyšší o mnoho. Tu pozvedl jsem větev květoucí a zamávnul jí třikrát nad hlavou, a třikrát zarachotil dutě hrom hor ssujících se do svých základů. Pak vyšed z hradu podstoupil jsem boj. jejž proti mně ved’ všechen kraje lid, však přemohl jsem všechny překážky, jež zuřivě mi kladli do cesty; boj dlouhý byl, však pro mne vítězný, a panna s rudou hvězdou na čele šíp poslední svůj za mnou sýlajíc tak zvolala s cimbuří věže své: „Ty jdeš, a marný byl můj dlouhý boj, bol velký můj má ale útěchu, že nezůstaneš na vždy vítězem! Věz, žije někde lítý nepřítel, jejž k tvojí zkáze osud zachoval, ty potkáš jej na bludné cestě své, ty poznášpoznáš, co jest v boji podlehnout!“ Tak zvolala a vešla bědujíc do svého domu; noc hned nastala, já viděl ji, jak letěla jak pták a temnou perutí kraj zastřela, když více jsem ji větví neplašil. Hned vyrostly zas lesy stříbrné, a hory bledly sněhu bledostí, a nezůstalo stopy jediné, po přítomnosti větve květoucí... Já zanechal ten smutný, temný kraj, 66 však dlouho ještě nocí viděl jsem hrad křišťálový svítit za sebou, jak bledou lunu mrakem zastřenou, neb rudé světlo hvězdy zářící na čele zimné panny proniká stěn jeho pyšnou stavbu průhlednou... Já spěchal k tobě, děvo bělostná, ó sejdi se mnou v slunné samoty! Pod každým krokem, který učiníš, květ vonný vypučí, mrak slavíků a bílých hrdliček nad hlavou tvou se vznášet bude, hvězdu zelenou v tvou dlaň chci položit jak lípy list; kdekoli usedneš na kyprý mech, tam spojí nad tebou se koruny a větve stromů jako nebesa, a jestli sen se vloudí v oči tvé, pak nasněží ti lůžko bílý hloh, a plavý drozd tě bude uspávat svou zlatou písní šerem linoucí jak povzdech z duše zdřímlé lesiny...“ Tak končil řeč svou Vítěz Zelený, a Tetka zanechajíc šerý hrad s ním odešla v ty lesy nesmírné, jež kolem tichou nocí šeptaly pod nebem kmítajícím hvězdami, v ty lesy zadumané v jarní sen, z nichž ptáků zpěv a vody šumění se vzhůru vznášely jak modlitba ku plavé luně, v slávě plující... 67 III. III.
 Tam v snivém světě stromů šumících žil blažen s Tetkou Vítěz Zelený; svět lidí pomalu jim z paměti jak upomínka mizel pradávná, jež určitosti denně pozbývá. Zrak jeho byl jí vším, v něm hledala hvězd svaté plápolání, slunce svit, a hvězdy, slunce, byly drahé jí jen proto, že jich obraz leskl se v tom jeho zraku, bez dna hlubokém. A jak ty hvězdy táhly po nebi, a slunce po blankytu kráčelo, tak bez únavy Vítěz Zelený a snivá Tetka spolu chodili po horách, po dolinách od rána do padající noci posvátné. A našli sobě v lesích stinnou skrýš, kol které bílé břízy chvěly se, a odkud řeku modrou viděli, jak z hvozdu spěla s písní šumivou, jak v pláni zlatě v slunci dřímala, jak dále zas’ se k lesům vracela, stín jejich temný s touhou hledajíc... Tak oni s touhou sladkou hledali vždy zase po svých cestách onu skrýš, kol které květy vůní dýchaly, a slavné zpěvy pěli slavíci. A v šeru tichých, vlahých večerů krok divé zvěře ob čas zaduněl, a hlava zubra, losa, medvěda 68 se objevila někdy v křovinách při praskajících větví lomozu. Tu chvívala se Tetka leknutím a tulila svou strachem zbledlou líc na jeho hruď, a Vítěz Zelený svou čarnou větví pouze zamávl a mžikem zaplašil jí nebezpéč. Pak zazářila vždycky její líc jak slunce tvářtvář, když přelétl ji mrak, a zapomněla brzy na svůj strach, a její smích zněl jako bublání vod stříbrných, pod mechem tekoucích... Tak míjel čas jim v sladkém blaženství, však jednou stalo se, že v poledne na pouti své se octli u řeky, a Vítěz Zelený, tak Tetce děl: „Jak mrazný vítr jarním vane dnem, tak vane duší mou zlé tušení; já cítím nepřítele přítomnost.“ Po těchto slovech stoupá na příkrý, nad stromy vyvýšený pahrbek a zírá zamyšleně v krajinu, jež dříme v zlatém žáru poledne, a Tetka sama stojí u řeky a hledí na něj, jehož obrysy tak ryze noří se ze záplavy dne hořícího světlem nádherným, a srdce její, jež se zachvělo při slovech jeho, plných tušení, se nyní plní pevnou jistotou, že nemůže se zlo mu přiblížit. Vždyť plá tak tiše zlaté poledne, a sladká dřímota ty lesiny tak pevně jímá luzným náručím, 69 vždyť ani listem vánek nehraje, i ptáci mlčí v hnízdech na stromech, jen v modré dáli, v temných dubinách los říje silný, družku volaje, a skály opakují ze sna jen to divé lásky divé vábení... A Tetka upírajíc zraky své na lepou, velkou muže postavu, teď s hlavy sejme věnec zelený a propletený sněhem kaliny, a s úsměvem jej pustí do řeky, a štěstím záříc takto zašeptá: „Ó, vodo modrá, v dáli spějící, buď věštkou srdci něhy plnému! Zde věnec můj, ó řeko hučící, na vlnách svých jej sladce kolíbej, bych věděla, že takto lásky mé bez konce šťastný bude dlouhý běh!“ Tak šeptala, a voda sčeřila se náhle jako vírem divokým, a vínek Tetčin v hloub se potopil. „Ó běda mně!“ tak Tetka zvolala, líc její bledne, srdce chvěje se, a dívka klesne slabá do trávy. V tom zašuměla řeka podruhé, a z jejích vln se žena nořila, tak bledá jako sama Morana. Zrak její temný byl a divoký, a z černých vlasů dštily krůpěje, a tekly jí jak slzy po tváři, na mokré roucho, dlouze plynoucí. „Kdo jsi?“ se Tetka táže vstávajíc, a útrpností jata hlubokou, 70 a žena blížíc se jí pomalu tak odpoví na její otázku: „Ty neznáš mne, však já tě poznávám, ó Tetko, sestro světlé Libuše! Jsemť Nynva, Chrudošova zajatá a žena neblahá... Já slyšela o štěstí lásky tvé, já slyšela, že v těchto lesích bloudíš blažená po boku Zeleného Vítěze... Však prchni! Nevidíš, že strachem mru?“ A klesla unavena do trávy, zrak skrývajíc do proudu černých kštic. Když přistoupil k ní Vítěz Zelený, jenž s pahrbku zas’ k Tetce vrátil se, tu pozvedla své oči divoké, v nichž velký bol se tajil tlumený, a takto, zasmušena, mluvila: „Na hradě chotě svého Chrudoše já smutný život trávím v myšlenkách o pomstě, která vykonat mi jest na vražedníku otce Chobola, na lupiči mé dávné svobody, na muži, který matku neblahou v ty tmavé lesy vyštval, v kterých smrt ji číhá z ruky lovců ukrutných... Tak sedím v koutě jako kamenná, o zkamenělé srdce brousím zbraň své nenávisti skrytě práhnoucí. A proti mně, u krbu nad ohněm své svadlé ruce hřeje pramáti, jež posud žije reku Chrudoši. Jak padlý sníh jí vlasy splývají na samou zem, a z očí plameny 71 jí šlehají zpod hustých obočí tak příšerně, že pojímá mne mrázmráz, kdykoli plny záští zasvítí na moji tvář, zlou vůli čtouce v ní. A nikdy věďma slova nemluví, jen stále hrozí rukou kostnatou, když probudí se z těžké dřímoty. Já myslila, že věďma němou jest, však před nedávnem, když jsem česala ty dlouhé její vlasy hřebenem ze zářícího zlata zrobeným, tu náhle promluvila u ohně, a šerá síň se hlasem zachvěla jak z hloubi hrobu vycházejícím. „Co dumáš, Chrudoši, vždy u okna,“ tak promluvila věďma příšerná, „proč stále kaboní se čelo tvé? Rci prostou pravdu, co ti srdce rve?“ A Chrudoš odvětil jí zasmušen: „Nač tážeš se? Nemůžeš pomoci! Já předu dumy své, a ty své sny, ty minulosti dávné náležíš, mne činuplná vábí budoucnost.“ A věďma na to takto zaskuhrá: „Ó bloude, který tajiti mi chceš, co na čele ti čítám svraštěném! Ty hyneš nenávistí bezmocnou, tvou duši tíží svatý Vyšehrad, a zlatých klasů velká jezera, jež bohatě se vlní po vlastech. Ty Přemyslovo dílo zničil bys, ty Libušu bys zhubil pomstou svou, 72 však nemáš síly dost a odvahy, – toť duma, kterou spřádáš na pořád!“ Tak mluvila, a chechtot zlovolný síň plnil zvuky, jimiž na hlavě se vlasy ježily, a Chrudoš vstal a mrštil po ní mečem; minul ji a meč se zabod’ věďmě nad hlavou v zeď dubovou, a věďma povstala, a kletba těžká z úst jí letělaletěla, jak z mraku letí všeničící blesk. Pak sedla zas a dlouho mlčela, však na večer, když halil hustý stín síň celou v temno, náhle zbudila se věďma z dřímoty a pozvednouc zrak k stropu, takto dutě skuhrala: „Vím o stvůře tak ničivé co smrt; ta zkazila by dílo Přemysla! Jest ukována v temnu, v podzemí a skála doupě její zavírá. To bylo pokolení silnější, jež stvůru ve vězení spoutalo na břehu Mže v březině šeptavé. Rek doby nynější jen dovede po staré ženě, polomrtvé juž, meč metat slabou rukou v šílenství.“ Tak věďma polohlasem skuhrala, a Chrudoš blížil se jí pokorně a odprosil ji za svou prchlivost, a věďma naznačila místo mu, kde ode dávna kanec divoký ve vlhkém brlohu je uvězněn, tvor děsný, pozůstatek zašlého juž světa, žijícího v pověstích. 73 Po celu noc se spolu radili, a ráno chopil Chrudoš břitký meč, sed’ na koně a dal mi těžký štít, a takto tvrdě ke mně promluvil: „Ty půjdeš se mnou, dcero Vlčice, tvé bystré oko stezky najít zná ve hvozdě temném. Ženy povinnost jest sdílet s mužem každou nebezpéč. Když zahynu, nechť se mnou zemřeš též, já nechci, aby úsměv jásavý ti tváří šleh’ při zprávě radostné o smrti mé. Já nechcinechci, na hradě bys volna vládla muže vyvolíc, jenž na mém místě bohat kázal by.“ Tak pravil muž, já mlčky kráčela pod tíží jeho štítu shrbená, a v mechu stezky lesem hledajíc. Po celý den jsme takto chodili a k večeru jsme přišli v lůno skal nad řekou strmících, tam seskočil se svého koně, chvějícího se po celém těle strachem, neboť juž k nám z podzemí se draly divoké a děsoplodné zvuky netvora. Teď našel Chrudoš balvan ohromný, jenž uzavíral doupě tělesem svým šedým, hustým mechem porostlým, a jal se odválet jej silou vší... Pot řinul se mu s čela potoky, a oči z důlků chtěly vypadnout, a žíly hrdla děsně naběhly, a chrapot jeho, vzdechy, sténání, v les šerý draly se a budily tam v stínech k smrti smutnou ozvěnu. 74 Teď zazněl dutý hrom, a se stráně se balvan řítil kruše cestou hvozd, a Chrudoš krváceje k zemi pad’ na bledou tvář, a stvůra ohromná jak blesk vylítla pouta trhajíc ze sluje, která zela před námi. Strach pojal mne tak velký, bezměrný, že v les jsem prchla jako šílená; tam bloudila jsem dlouho hledajíc svou cestu marně, stále v domněnce, že po mé stopě kanec divoký se žene; nyní ale vrací se mi chladná rozvaha, vždyť pravila přec věďma, že ten netvor ničící se v pole vrhne zlatě zářící, by pokazilpokazil, co píle stvořila. Tím lesem najdu cestu k Motolu, kde dále dumat chci o pomstě své.“ Tak končí Nynva, kyne rukou jim a zmizí v bříz zeleném soumraku. Na čele Zeleného Vítěze mrak visí, zvěstující těžkou bouř. „Ty slyšelas?“ se táže rozčilen, „mne čeká s onou stvůrou velký boj. Já dovedu tě v Tetín, v pevný hrad, a vyjdu v širý kraj, bych vyhledal tu stvůru zlatá pole ničící.“ Než ještě Tetka ruce pozvedla, jež proti němu prosíc spínala, les zahřměl náhle krokem krušivým, a z křoví jako bleskonosná bouř se divý kanec valil zuřivý. Hřbet jeho štětinami ježil se, kly blýskaly se pěnou krvavou, 75 dým valil se mu z nozder oblakem, a z očí sršel oheň plamenem... Mih’ kolem Tetky se jak vidina, na Zeleného vrh’ se Vítěze, a nastal bojboj, až země duněla. Na Tetku padl úžas kamený, mhou viděla jen zápas obrovský, a země dunění, a lesa ston jak hučení se zdály velkých vod v sluch její vnikající z daleka. Však náhle bylo ticho kolkolem, jen břízy lkaly modrým polednem, a v jejich stínu, v mechu zdupaném, bled, v krvi ležel Vítěz Zelený, a rety jeho Tetce šeptaly: „Juž konec naší pouti radostné! Sen zlatý zapadá juž v černou noc. Juž blíží se mi bledá Morana, teď ruky pozvedá, teď kyne mi... Ó slunce! Tetko! Lásko! Mladosti!“... A rety více nešeptají juž, a běloskvoucí motýl vznáší se z nich v modrou výš, a lesy zahučí, a Tetka zvedá ruce zoufale, a mísí pláč svůj v temný řeky šum, a takto volá šerem březiny: Můj„Můj Vítězi, Zelený Vítězi, jak krutý jsi, že mne zde zanecháš v tom pustém lese, kde jak žežhule bez konce žalovat chci samotě! Ó bozi, spějte s výšin blankytných, 76 a vdechněte v ta bílá prsa dech, a vraťte světlo zrakům přesladkým!“ Tak žalovala Tetka v březině, a obrátila k nebi vlhký zrak, tu viděla, jak přízrak bělostný bříz korunami míhal se jak mha; měl zlatovlasé panny podobu, na jejímž čele hvězda červená jak zora plála; úsměv ukrutný jí na rtech dlel, a vítr mrazivý vál z celé její bledé bytosti... A Tetka zimnou pannu poznala, a zpomněla na smutné proroctví, jež plná záští z věže volala, když odcházel jí Vítěz Zelený... A Tetka rozdělala veliký jak slunce jasný oheň v březině, a sedla lkajíc vedle mrtvoly a pěla dumné písně vedle ní... Noc přiletla a zlaté hvězdy s ní, a mnohá, zpěvem Tetky dojmutá, se z kruhu jasných sester vytrhla a spadla dolů v dumající les neb v řeku žalostivě šumící, a ozářenou ohněm Tetčiným... A plaché laňky z šera bílých bříz na dívku zřely slzy roníce, a ptáci sedali jí do klína, a Tetka učila je smutnou zvěst o smrti Zeleného Vítěze co píseň pěti lidským jazykem; a když pak zora krásně zářící 77 se zjevila na chlumu modrých hor, tu rozlítli se sojky, špačkové, a nesli v širé vlasti smutnou zvěst... A všechny lesy, všechny lučiny do žluta byly zvadly za tu noc... IV. IV.
 Tou dobou jela Kaša lesinou na voze krytém koží medvědí, jejž bílí voli táhli s dlouhýma a krásně zlacenýma rohama. Na Kazíně ve vědách hloubajíc se dopátrala zvěsti veliké o perle čarovné, již běsové z vod svatých byli tajně ukradli a skryli v hlavě divé nestvůry, jíž stopu lidé časem ztratili. Ta perla měla divotvornou moc, když v rukou byla člověka, jenž znal slov čarodějných sílu tajemnou, a Kaša slov těch byla vědoma jak nikdo jiný z lidí pod sluncem. A mocná touha se jí zmocnila, tu perlu běsům vyrvat stůj co stůj, a neustala čítat ve hvězdách, až dočtla se, že stvůra děsivá na břehu Mže je skryta v jeskyni, jíž vchod jest uzavřený balvanem. Hned jela Kaša tam a nalezla sluj prázdnou, od níž stopa široká se táhla v les, tak naznačíc jí směr, jímž divý kanec prchl v širý kraj. 78 Teď brala proto se na Vyšehrad, by bohatýry slovem plameným si získala pro podnik přetěžký, jímž zápas s nestvůrou o perlu byl. Tak byla ponořena v myšlenky, tak přemítala o tom, kdo as čin ten smělý silnou rukou vykonal a nestvůru z doupěte vypustil, že nevidělaneviděla, les jak náhle zžlout, jat smutkem nevýslovně hlubokým nad smrtí Zeleného Vítěze. Když ale pokřik ptáků zděšených jí neustále z křovin vnikal v sluch, tu podivena hlavu pozvedla, a slyšíc posléz truchlou onu zvěst, jíž Tetka v noci naučila je, do pláče vypukla a zvolala: „Tak krátký, sestro, tedy byl tvůj sen? Jak dlouhý pláč mu bude sledovat! Ó, kdybych onu perlu měla teď, po které bažím silou veškerou, pak poskytla bych rychle pomoci. A perla moje skryta v nestvůře, jež z tebe učinila žalostnou a bědující vdovu, Tetko má!“ Po těchto slovech tvář svou zahalí a pustíc zlaté uzdy, volům svým krok volný ponechá, v hluboký bol se noříc, oslepena slzami. A voli lesem vlekou pomalu vůz těžký, měkkou koží pokrytý, až náhle stanou: oheň veliký jim šlehá prudce v trpělivou tvář 79 a těžkých kladiv hromné bušení je leká z polovičné dřímoty. Tu Kaša překvapeně vztyčí se a vidí velkou, v šero stopenou a rudým plamenem zářící sluj, a v hloubi sluje šerem kmítá se jak mrakem duha, kupa výrobků ze zlata ukutých, a kameny všech barev osazených uměle, a rudou clonou vatry planoucí u vchodu jeskyně, zří Bivoje. Zrak blankytný jak nebe směje se, a husté proudy dlouhých, zlatých kštic, jsou posypány jako jiskrami, a plynou mu na nahých prsou sníh, a silná, bílá jeho ramena v kov rozpálený buší kladivem tak těžkým jako balvan ohromný, a píseň dumná od úst plyne mu a ven se vznáší s dýmem krouživým do korun starých sosen truchlících. Tu Kašina se vyjasnila tvář, dav blahých upomínek na domov ten tichý, dávný v hradě Budečském jí v duši vracel sese, jak včelek roj se k úlu vrací z luhů květnatých, a noříc z temna roucha bílou tvář na Bivoje zvolala s úsměvem: „Hoj, kováři, k pomoci přispěj mi! Po tmavomodrém plula jezeře loď zlatoskvoucí, rozkotala se, a je-li ruka tvoje dovedná, nuž, ukuj střepy zlaté v celek zas!“ 80 Při těchto slovech ruku pozvedla a ukázala k hvězdám, které v les se s nebes šeřících se dívaly. Tu hádanku o luně s hvězdami byl v Budči jednou Krok svým dětem dal, když na večer si hráli pod buky, a Bivoj jediný ji neuhod’ z všech dětí tenkrát v hradě přítomných, a dlouho snášel jejich výsměch pak. Když nyní zaslech’ dávný onen žert, když Kašu zahlíd’ clonou plamenů, tu vytryskla mu slza pohnutí, a prsa vzedmula se radostí, a z ruky padlo těžké kladivo. „Buď zdráva, Kašo!“ pravil s ruměncem, a spěchal k ní, jal voly za rohy, a klopil zrak, a mlčel zmateně. Tu sklonila se Kaša k němu víc a úsměv její stal se tklivější a hlasem jejím chvěl se tichý vzdech: „Ty tedy vrátil jsi se z ciziny? Buď vítán v zemi otců, druhu můj! Proč meškáš, Bivoji, zde v samotě a zapomínáš dávných přátel svých? Proč v kruhu bohatýrů slavených na svatém Vyšehradě není víc tě viděti, kam přece náležíš? Proč odložil jsi muže ozdobu, meč kárající křivdu, nepravost?“ A Bivoj pozved’ zraky s výčitkou, a smutně takto odpověděl jí: „Tak ty se tážeš, Kašo? Pamět tvá přec slabou není! Právě zpomnělas 81 na milý žert z dob dětství blahého, a co se stalo mnohem později, to se ti z hlavy vytratilo juž? Ty tedy zapomnělas na ten den, kdy řekl jsem ti, jak tě miluju? To bylo v starém hradě Budečském, pod okny Nivy, drahé matky tvé, v tom starém sadě, plném jabloní, jimiž se hvězdy na nás dívaly, jak právě teď se lesem kmitají; pod oknem švitořila vlaštovka v svém hnízdě s mláďaty, a světluška ti v temných vlasech bíle hořela. Já čekal s srdcem rychle tlukoucím na odpověď tvou; dlouho mlčelas a já svým mečem čáry v písek ryl a bál se promluviti znovu zas, bys neslyšela slzu v hlase mém. V tom přišel z domu Lapak s ženou svou, zlý její zrak a úsměv mrazivý zdál se mi tenkrát hadím uštknutím, mně zdálo se, že odlesk úsměchu té ženy zahrál kolem čarovných tvých úst, že úsměv ten mně zvěstoval snů sladkých konec, náhlý, osudný, a v zoufalosti duše pozved’ jsem meč silnou rukou proti jabloni a přeťal rázem temný její peň... Jak zašuměla k zemi padajíc! Vzdech její pronik’ trpce duši mou, a tys mi řekla s hrdým úsměvem: „Um vážím sobě, statný Bivoji, a ruky dovednost, mně surovým se každý výkon břitkých mečů zdá.“ 82 Po těchto slovech odešla jsi v dům, já věděl pak, jak málo vážíš si mé lásky, snů mých, a mé osoby. O skálu rozlámal jsem břitký meč, a slíbil duši vlastní, nikdy víc že mečem v boji nezamávnu juž... Já odešel, a dlouho bloudil jsem za horami, kde lid nám příbuzný až k moři sinému má sídla svá, pak vrátil jsem se, našel tento les, kde žiju se stromy a s ptáky jen, a s myšlenkami, s hvězdami a sny... A ruka moje jest teď dovedná; viz moji sluj! Buď hostem, Kašo, mým, a vyvol sobě darů třpytících, jež vymyslil o kráse hloubaje můj um, vždy dávných slov tvých pamětliv.“ Tak končí Bivoj s tváří planoucí, a klopí opět zraky s povzdechem, a v ňadrech Kaši srdce chvěje se, boj dávné lásky mocí tlumené a hrdosti v tom srdci krutý byl, a slova z duše na rty drala se, by vysvětlila mu, že tenkráte to Lapak byl, jenž otravoval ji zlou zvěstí, lživou ženou smýšlenou, ao lásce jeho k snivé Jizeře. To byla by mu ráda šeptala v tom tichém lese, v svitě svatých hvězd, však hrdost její tomu bránila. Tak byli dlouho oba beze slov, on truchliv s sklopenýma zrakoma, a ona duši plníc pohledem 83 na milovanou, osmahlou tu tvář. o které snívala v své samotě. A náhle k němu takto mluvila: „Můj Bivoji, děkuji náhodě, že zavedla mne před tvou jeskyni. O službu velkou chci tě požádat. Tvá ruka věru jest tak dovedná, um tvůj tak vymyslivý, bohatý, že nikdo v šírých vlastech vyrovnat se tobě nemůže! Jak třpytí se všech barev drahokamy v čelenkách a v zlatých prstenech a v náramcích, jež nakupeny v tvojí sluji jsou! Nuž zhotov pro mne věnec svatební, jenž pestré duze podoben by byl, též pás, jak mléčná dráha svítící, a snubní prsten, rudě hořící. To vše za tuto noc, a k ránu jdi v kraj širý hlásat bohatýrům všem, že Kaša toho pojme za muže, jenž nad divokým kancem zvítězí, nad stvůrou děsnou, která hubí kraj a která Zeleného Vítěze ve hvozdě usmrtila tesáky. Noc chrání stvůru temným křídlem svým, však jasná zora stopu vyzradí... Na Vyšehradě čekám hrdinu, jenž ruky mé si vydobude tak... Ty slíbils duši vlastní, nikdy víc že mečem v boji nezamávneš juž, to nevadí snad, abys poslem byl?“ Tak končí Kaša lstivě s úsměvem a pobádá své voly k pochodu; ti hnou se k předu krokem loudavým, 84 a Kaša ještě dlouho ohlíží se lesem k planoucímu ohništi, při kterém Bivoj stojí zamyšlen u vchodu sluje pestře zářící se všemi druhy drahých kamenů... Když vjela posléz v úval hluboký a neviděla více oheň plát, tu uslyšela kladiv bušení a zachvěla se sladkou myšlenkou, že ruka, která kuje zlato teď, by z něho urobila věnec jí a světlý pás a prsten zářící, též rukou bude, která povede ji životem až v náruč Morany... Tak nocí jedouc Kaša dumala... V. V.
 Když hvězdy bledly v mlze úsvitu, vůz Kašin voli k řece přivlekli, a Kaša uviděla nad lesem zář velikou a dýmu černý sloup, jímž ptáci míhali se lkající, a slyšela své sestry velký hlashlas, jak žalující v řeky temný šum své truchlé zvuky mísil pošmurně. A Kaša vedla voly poslušné na známý brod, a řeka stříkala jí plné hrsti perel na pozdrav nad krásná kola, stříbrem kovaná až do klína na roucho plynoucí. Na břehu Kaša s vozu skočila a našla sestru v šeré březině a s pláčem takto oslovila ji: 85 „Ó snivá Tetko, sestro milená, nechť žaloba má s tvojí pojí se, by ranní vítr v dáli spějící ji s žalobou tvou zanes’ v mračný kraj, kde duše toho dlí, jejž vidím zde, ó žel, bez dechu ležet u ohně!“ „Já nelkám juž,“ jí na to Tetka dí. „Jest ještě druhý Vítěz Zelený, s nímž jistě, neodvratně sejdu se. Rov letní travou kryté mohyly jest druhý onen Vítěz Zelený“...Zelený...“ Po tomto vzdechu kryje bledou tvář na ňadra Kaši, tato zmuží se a líbajíc jí vlasy odpoví: „Buď klidná, sestro, duch můj hloubavý snad najde ještě lék pro bídu tvou... Pojď, položíme tělo na můj vůz a zajedeme v svatý Vyšehrad. A nenajdu-li více prostředku, bych život opět vdechla jinochu do sladkých rtů, jež tebe líbaly, pak upálíme v háji šumných lip na květokryté velké hranici, při zvuku zpěvu, v slávě veliké to sladké jeho tělo, plné vnad, v němž bohatýrský bydlel někdy duch!“ A Tetka slovům jejím podrobí se poslušně, a nese tělo s ní na Kašin vůz a kropí slzami po cestě k vozu hlavu jinocha, jež mrtvá na prsou jí spočívá... A sama usedla na Kašin vůz a položila hlavu jeho v klín; před sluncem chránila ji vlnami 86 svých dlouhých vlasů volně plynoucích. U nohou jeho Kaša seděla a poháněla voly haluzí; a tichým hlasem, truchle znějícím po celou cestu s Tetkou střídavě zpěv starý, tajuplný zpívala, zpěv plný touhy, tušení a slz... Tak vjely sestry v svatý Vyšehrad, když slunce k horám hlavu klonilo, a Libuša a moudrý Přemysl ze zlatých síní spěchali jim vstříc a naslouchali zvěsti přesmutné, již Kaša hlásala jim o boji a smrti Zeleného Vítěze. A bohatýři nesli mrtvolu v sad rostoucí nad ladnou Vltavou, kde Libuša ji hávem zeleným, v němž zlaté květy plály, oděla, a přílbu s hvězdou zelenou mu dal, od prachu očistěnou, od krve, na krásnou hlavu, moudrý Přemysl a Kaša v ruku haluz květoucí mu položila, kterou vítězil, než mračný osud mu ji z ruky vzal... A Tetka promluvila k němu tak: „Nuž tedy naposled juž pohlednu na tvář, jež sluncem byla života a zdrojem hlubokých mých radostí. Nuž, stíne, vydej se na dalekou svou cestu k břehům neznámým, kde loď na tebe čeká s chmurným veslařem. Zde vezmívezmi daň, kterou jej zaplatíš...“ Tak končíc sňala Tetka drahokam, jejž Krok jí kolem šíje pověsil co památku na starou otců vlast, 87 a pustila jej s slzou poslední do dlaně Zeleného Vítěze... V tom vzkřikla Kaša hlasem jásavým: „Ó sestro, šetři slzu palčivou, neb spása blíží se na Vyšehrad! Hle, příkrou cestou Bivoj kráčí sem, na hřbetě nese stvůru zabitou, jež v hlavě perlu chová zázračnou. Tu perlu v ruce, vzkřísím jinocha, duch jeho z krajin mračných vrátí se, vždyť pouť ta možná duši člověka! Což nepřitáhnou v tiché dědiny co jaro duše dětí zemřelých, by v tvaru modrolesklých vlaštovek svým sladkým štěbetáním rodiče a bratry milující těšily? Mé slovo velké jest jak pohoří, a silnější než proudy řvoucích vod, a mohutnější nežli bohatýr! Já promluvím, a couvne Morana!“ Tak zvolá Kaša s okem nadšeným a zvedá ruce k nebi vysoko, a z oka plane prudký oheň jí. Než skončila, byl Bivoj v zahradě, a úžas jevil se na tváři všech, neb nebyl divý kanec zabitý, za uši silný Bivoj držel jej, tak pevně vítěznýma rukama, že všechno jeho hrozné soptění a hromné řvaní marné zůstalo; teď k zemi tlačil tělo ohromné tak mohutně, že kosti lámal mu. Zrak příšery jak zhoubný oheň plál, a pěna z tlamy v kusech lítala, 88 a celý hrad se děsným hlasem chvěl, jenž z hloubi hrdla kance vycházel. A Bivoj zvolá hlasem hromovým, by řvaní divé stvůry přehlušil: „Já slíbil duši vlastní, nikdy víc že mečem v boji nezamávnu juž, a proto zvíře živé přináším.“ A Kaša vnoří obětní svůj nůž do hrdla divé stvůry hluboce a káže kanci hlavu rozpoltit; a krev, jež proudem vyvalila se, se ukázala ryzím zlatem být, v to proměnila čarná perla ji... A Kaša vezme perlu plující v tom rudém zlatě, rychle přistoupí pod lípu k Zelenému Vítězi, na bledé čelo perlu položí, a šeptá ve vzduch slova tajemná... A všichni stojí tiše kolkolem, se srdcem tlukoucím a s napnutím na Kašu hledí, která ubledlá se zrakem planoucím jak osyka se chvěje divým větrem schvácená... Však náhle úsměv na rtech zasvítí, a čarodějka v dívku spanilou se změní zas, a hlasem přesladkým tak mluví k Tetce: „Hle, on žije zas!“ V tom okamžení Vítěz Zelený zrak otevře, a k Tetce spěchaje, jež omdlévá mu polo v náručí, tak snivým hlasem tiše promluví: „Já opět žiju, avšak krátkým snem jak každé blaho, nový život jest. 89 Mne mocné slovo z věčné dřímoty sem povolalo zpět v ten slunný kraj, loď má se k světlým břehům vrátila z vod temných, které kolíbaly ji! Mlh šerých příkrov, jenž mne halil juž, jest roztrhán, tak opět světlo zřím. Však žel, že vtlačila mi Morana na čelo polibek co pozdrav svůj, jsemť nyní její syn, a povinnost a neodolatelná síla mne k ní poutá z doby, kde jsem ponořil své hledy v tajuplný její zrak... Vždy krátký čas jen s tebou mohu dlít, má Tetko milená, pak opět zas na dlouhou dobu k matce vrátím se, k té velké, smutné, která srdce mé na věky drží dlaní kamennou!... Já k tobě přijdu, Tetko, rok co rok, a se mnou přijdou květy, vlaštovky, a sladké lásky jasné večery, a ptáků zpěv, a blaho milenců... Teď ale s tebou, smuten, loučím se; mne očekávej brzy v hradě svém!“ Po těchto slovech Vítěz Zelený, se skály sešel k tiché Vltavě; tam v třtinách zlatá loď se houpala uprostřed hejna bílých labutí. A Tetka za ním tiše hleděla, svým velkým, vlhkým zrakem nyjícím, a nesnažila se jej zdržeti. Bol krušil ji, jak kruší květinu dešť padající s burných oblaků, a položila vnadnou hlavu svou 90 na ňadra Libuše a tulila se k níní, jak dítě k matce tulí se... Do loďky used’ Vítěz Zelený, a voda odnášela povlovně loď zlatou v šerou dál, a labutě se nad ní vznášely a plnily vzduch dlouhotáhlým zpěvem truchlivým. Dokud jej vidět bylobylo, haluzí,haluzí nad hlavou mával Vítěz Zelený, a sladká vesna, rychle mizící jak spěchající vody jasný proud, na každém břehu zkvětla zázrakem... Když zmizel, vešla Tetka s Libušou v síň zlatou, naplněnou vůněmi, a bledá Tetka klesla v těžký sen, nad nímž jak matka bděla Libuša... A zatím v sadě lípy šeptaly, a hvězdy vycházely nad nimi, a Kaša sama stála s Bivojem pod oknem Libuše, kde vlaštovka si z jara hnízdo byla stavěla, a Bivoj pravil hlasem tlumeným: „Ó Kašo, věru, zde jak v Budči jest, a opět chvěje srdce v hrudi se tou nejistotou, kterou cítil jsem, když o lásce jsem k tobě promluvil...“ A Kaša s slzou v oku odpoví: „Ó muži podivný, a drahý mi, proč váháš připomenout mi můj slib? Což včera v lese ještě nepoznals, že srdce v prsou touhou mřelo mi, bych vyznala, že láskou hlubokou tě dávno, dávno, vřele miluju? 91 Což musím před tebou se pokořit a prosit tě, bys za ženu mne vzal?“ Tak Kaša zvolá, líc svou odvrátíc, a Bivoj zlatý věnec na hlavu jí rychle vsadí, který uvil sám a který v řasách svého roucha kryl, a s jásotem ji vedl v šerý dům, a druhý den se hody slavily, a večer sedla Kaša s Bivojem na stříbrem okovaný, krásný vůz, a bílí voli s rohy zlatými je vezli na Kazín, jenž uprostřed stál starých dubin, v kterých krahujci a havrani svá hnízda stavěli... A mezi tím co svatý Vyšehrad zněl hovorem a zpěvem veselým při Bivojových hodech svatebních, tvář zahalenou v husté závoje na koně svého Tetka usedla, a provázena snivou Libušou se brala podél řeky na Tetín. Tam žila osiřelá v samotě a nepřestala nikdy, nikdy snít... Po celý rok na noční nebesa se dívala po hvězdě pátrajíc, jež zeleným svým leskem věštila vždy příchod Zeleného Vítěze... Pak rozbřeskly se lesy v jeden květ, a Tetka vyšla z hradu v širý kraj, kde bloudila s Vítězem Zeleným, do každé chatky nesouc vzácný dar, jenž pocházel z niv ráje zlatého... 92 Když odešel pak Vítěz Zelený, a ona vracela se na Tetín, tu zavítala opět do chatek, a sedala u krbů útulných, a lidem zlaté zvěsti hlásala o světech krásnějších, a o bozích... A poněvadž zrak její stále dlel jen na hvězdách, když chotě čekala, a na květech, když s chotěm bloudila, stal jejích očí svit se svatým tak, že v každém srdci jaro vykouzlil jen pouhým němým, vlhkým pohledem. A duše její byla plna snů o velkých pravdách, které tušit lze jen tenkrát, když se zraky odvrátí od země kalu k nebes čistotě, a proto Tetka učila svůj lid, jak bohy ctít, a hádat vůli jich... 93
Vlasta.
[95] I. I.
 Z bran Vyšehradu byly zástupy juž při svítání slavně vytáhly na horu lesnatou při Vltavě, kde velkou oběť bohům konaly, kde postavily stolec Libušin pod šeptajících stromů koruny, kde čekaly na slovo věštící, jímž kněžna lid svůj blažit slíbila. Tři noci juž Libuša nespala, a bledá jako luna v úsvitě zrak stále nořila v kmitání hvězd. Roj velkých myšlenek jí v duši vřel, a svaté věštby kolem čela jí jak deštěm těžké mraky visely. Když ale třetí noc juž prchala před úsměvem zlatého východu, tu vyjasnil se kněžny obličej, a takto Přemyslovi pravila: „Mně v duši svítá se juž, Přemysle, a mlha mizí, která mysl mou tak hustě byla obestírala. Já vidím jasně, že se chýlí juž můj úkol ke konci, že nastává teď úkol tvůj, že přišel posléz čas, kde lid můj se stromu tvé moudrosti plod zlatý ulomí, jejž bohové pro jeho blaho dali uzráti. [97] Hrad otců mých nad vlastmi bude dál jak slunce zářit věky dlouhými, on zůstane na věky zlatým snem u lidu mého vděčné paměti, však žíti nový proud, jenž temení z tvých velkých, smělých, nových myšlenek, ten žádá nové místo, odkud by se volně valil během vítězným. Můj Vyšehrad pro tebe úzkým jest, a proto z něho vyvedu tě ven. Ty znáš to místo, které vymýtit jsem dala v hustých lesích modravých pod skalnou horou podél Vltavy. Tam vyveď silné bohatýry své. Nechť vezme každý z nich svůj těžký pluh, jejž zrobil si v ten věčně velký den, kdy noha tvoje překročila práh u zlaté brány hradu Krokova. Ty sám své tury v pluh svůj zapřáhni a v čele reků zorej půdu mi, z níž město slávy časem vyroste... A na vrcholku hory rozžehni mi velký oheň, z jehož plamenů chci čísti toho města budoucnost...“ Tak pravila Libuša halíc se do stříbrného pláště záhybů, a sedajíc na koně bílého. A šerem úsvitu se valily, jak valná řeka, za ní zástupy, a osiřen stál svatý Vyšehrad. Jen Lumír meškal ještě u brány a chýlil k prsoum šedou hlavu svou, již tížilo neblahé tušení. Chtěl za Libušou sám se odebrat, 98 neb nemiloval davu prázdný hluk. Juž bral se cestou hlohem vroubenou, jež v stínu vedla k chladné Vltavě, tu v zraky jeho zašleh’ zbraně lesk; zved’ hlavu překvapen a ženy zjev stál před ním krásný, vznešenosti pln. Šat temný halil hrdou postavu, na černých vlasech přílba svítila, po boku houpal meč se mohutný, a blesky vrhal kolem zlatý štít. „Ó, Vlasto!“ zvolal Lumír radostně, „ty žiješ! Ty’s se navrátila k nám! Buď bohům dík, že’s mezi námi zas! Ó vyjasni svou zasmušilou tvář. Ty víš, že byl jsem vždy tvým přítelem od oné chvíle, kdy jsi připlula po chladné Vltavě na Vyšehrad. Já bohatýrům tenkrát právě pěl při zlatých zvucích svého varita, když Libuša tě shlídla na vodách. „Hle, z bohyň jedna plave po řece!“ Tak zvolala Libuša s podivem, a všichni zřeli do vln napnutě. Tři kmeny těsně k sobě svázané po vodě pluly, byly lodí tvou, a spící ležela jsi jako květ na temné chvoji, vonném lůžku svém. Hvězd bílé světlo na tě padalo, a řeka tiše kolíbala tě; teď vlna ku břehu tě přinesla a oči tvoje otevřely se, když zavadila loď tvá o skálu. Ty vstalas. Očí temných čarný blesk šleh’ hrdě v bohatýry spějící 99 ti ku pomoci; na břeh skočilas, a přímo brala jsi se k Libuši. „Já hledám tebe,“ řeklas klidně jí, „chci s tebou žít, chci tebe milovat.“ A kněžna přitáhla tě na srdce. „Mé dítě,“ řekla, „tedy se mnou buď!“ Ty zasmušilas se a řekla jsi: „Já nejsem, kněžno, více dítětem, jsem bohatýrem jak ti ostatní.“ A ukázalas přímo na Truta, a když se úsměv vkrádal nevěry na mnohou tvář, tu vzalas Trutův mlat, jenž ležel v stínu dřímajících lip, a hodilas jím proti skále tak, že náhlý liják jisker vytrysk’ z ní, a z hrudi její balvan utrh’ se a kutálel se s hromem do řeky. Div objevil se v zracích reků všech, a Trut se tázal, pojav ruku tvou: „Odkud ta síla, dcero, v pažích tvých? Kdo jest tvůj otec, rci, kdo máti tvá?“ Ty odpovědělas mu klidně tak: „Bor temný, ve dne v noci hučící jest otcem mým, a hora modravá, kol jejíž hlavy visí oblaka, jest mátí mou... Ti dali sílu mně. Strom každý, který bouři vzdoruje, mým bratrem jest, a sestrou bystřice, jež nikdy nespí, stále zpívajíc svou hromnou píseň mezi skalami. Víc netaž se, neb nepovím ti víc.“ Od oné chvíle milovala tě jak rodnou sestru lepá Libuša, a mnoho přátel jsi si získala 100 svým pobytem na hradě Krokově, a velký byl to pro nás všechny žal, když jednou bohatýrům pravilas: „Jak vy, tak já vydám se na cesty, bych těžkým mlatem stvůry hubila. Co velký vítěz zase vrátím se...“ Kůň tvůj tě odnes’ z hradu zlatého, však marně čekali jsme návrat tvůj! Co jaro bohatýři octli se pod lipami před stolcem Libuše, ty ale v kruhu scházela jsi vždy, a mnohá slza pro tě skanula, neb myslili, že smrt tě schvátila... Ty ale přišlas posléz přece k nám, a vítám tebe, Vlasto, s radostí!“ Tak končí kmet, a Vlasta odpoví: „Já děkuju ti, za tvé vítání, a nekárám tě za tvou dlouhou řeč: jest zvykem pěvců mnoho mluvit slov, kde jedno dostačí, děj vylíčit co nový, jež přec každý z dávna zná... Veď do hradu mne nyní k Libuši.“ Tak Vlasta. Lumír ale usmál se, a odpověděl klidně takto jí: „Na hradě velká změna dála se, od doby té, cos odsud odešla, a kdybych vše ti vylíčiti chtěl, co stalo se tam po ten celý čas, tu ode rtů by jako potoky se slova moje proudem valila. Tak ale dím ti krátce: Libuša na hradě není, chceš-li vidět ji, pak připoj kroky svoje krokům mým.“ 101 A Vlastin krásný, bledý obličej se zasmuší jak ladná krajina, když nad ní visí těžký, temný mrak. „Já vím o změnách všech,“ mu odpoví, „vždyť na Kazíně hostem byla jsemjsem, než zavedly mne kroky v Vyšehrad. VímVím, Libuša že klesla s výše své; však nyní mluv, kde najdu neblahou, co ze svatého hradu vedlo ji?“ A Lumír na to takto odpoví: „Hle, nyní vyšleh’ plamen veliký na hoře modrým lesem oděné, a zdá se sluncem spadlým do stromů. Tam najdeš Libušu, a uslyšíš, co ze svatého hradu vedlo ji.“ Tak Lumír děl, a Vlasta zbraně své na silnou větev dubu věsila, pak beze slova s pěvcem kráčela po stinné stezce dolů k Vltavě. Tam našli loď a přeplavili se na druhý břeh, kde vešli do lesů, a beze slova spolu stoupali na příkrou horu, naslouchajíce v zpěv svatý, který tichým hvozdem zněl a k místu vedl je, kde Libuša a děvy její oběť konaly. Teď umlk zpěv a Vlasta s Lumírem ze stínu lesa vynořili se na velkou paseku, kde oheň plál. Tam na svém stolci kněžna seděla bez známky života a zsinalá, na hlavě zlaté vlasy ježily se jako hadi jí, a velký zrak, jak mrazem ztuhlá vodní hladina 102 bez hnutí upíral se v dolinu, kde v slunce zlaté záři Přemysl a jeho bohatýři orali na břehu temnohučné Vltavy... A ruce její čněly ku nebi jak vytesané z bílých kamenů, a chřípě její ssály zlatý dým, jenž z čarotajných bylin valil se do plamů svaté vatry hozených. Duch její s bledým tělem zápasil, chtěl z lepých údů prchnout do navy, a vzmachy jeho křídel hvězdnatých tím krásným tělem ob čas zatřásly jak burný vítr třtinou ve vodách... Teď otevřela ústa, velký ston z nich vydral se jak větrů zalkání, a kvílení, a slova bez smyslu, jež věštícího ptactva pokřiku se podobala, lesem zatřásla, a hrůzou jat ku zemi klesal lid, a Přemysl a jeho rekové ten děsný výkřik dole slyšeli a zastavili pluhy ryjící zem brunátnou, a obrátili tvář ku věštícímu stolci Libuše. A náhle klesla bouře divých slov, klid velký svaté věštky zmocnil se, a hlasem velikým, jenž zlatě zněl, a hromně jako bohů volání, tak že zaletěl v modrou, širou dál, kde lesy, hory, řeka, doliny, se velkou jeho zvěstí zachvěly, tak promluvila věštíc Libuša: „SlyšSlyš, země, osudem nám určená, a zachvěj se, neb mluví ze mne bůh! 103 S tvé temné hrudi město vyroste, jež božské slávy bude zlatý práh. Já vidím je, jak k hvězdám pozvedá své hrdé témě, závist národů! Já vidím je, jak před ním klaní se lid zemí všech, jež slunce na pouti své od východu vidí k západu! Já vidím je, jak stoupá vítězné z těch plamů, které bledá nenávist a slepé záští krutých cizinců roznítí kolem svatých jeho zdí! Čím větší záští jejich, větší tím, ó moje město, sláva bude tvá! Ty cizí chátru nohou rozšlápneš, a ověnčíš si čelo hvězdami! Můj lide, věz, že jesti duší mou to město, které tobě zakládám; chci takto věčně, věčně s tebou dlít, chci s tebou trpět, s tebou vítězit! A tak, jak město moje k hvězdám vždy své témě bude slavně povznášet, tak vztýčíš, lide, mužně hlavu svou, a neskloníš jí nikdy podle v prach! Toť závěť má, a tvoje dědictví!“ Tak končí Libuša, a nebesa se velkohlasým hromem zachvějí a lesy zašumí a Vltava, jež naslouchajíc zastavila běh, se rozvlní a valí s jásotem své stříbropěnné vlny v modrou dál, a liják hvězd se nese od hory, na které věštka byla věštila, a padá jako zlaté semeno v hluboké brázdy, které Přemysl na rozkaz její s reky vyoral. 104 A Přemysl teď kráčí na horu a stojí vedle stolce věštího, kde jako ve snu stojí Libuša. Teď mávl rukou, hnou se zástupy, a zpívajíce v hvozd se ztrácejí; zpěv jejich mizí, ticho zavládne, jen voda šumí dole pod horou a lesy šepotají lahodně. A Přemysl se kloní nad ženou, ret jeho zlatých vlasů dotknul se; a Libuša otevře velký zrak, kde slza jako jasný drahokam se chvěje v stínu dlouhých, tmavých řas. „Ty pláčeš!“ zvolá dojat Přemysl, „ty roníš slzu v zlaté slávy den?“ A ona na to klidně odpoví: „Tu jednu slzu, reku, odpusť mi, pro svého syna jsem ji ronila, a pro tebe, který mne miluješ. Já cítím, že se blíží onen den, jenž neodvratně čeká člověka, denden, v který vzplane v žáru hranice, již neuhasí přátel hořký pláč... Já založila město veliké, práh zlatý k slávěslávě, která nezhyne, a činem posledním to bude mým... Můj Přemysle, já k prahu vedla tě, tam ale s tebou navždy loučím se, já nepřekročím zlatý onen práh. Já v starém hradě otců zůstanu, kde čekat chci na bledou Moranu. Před tebou, ale, leží budoucnost! Má slova jako hvězdy zářící zapadla v brázdy tebou orané, jest na tobě té setby strážcem být!“ 105 Tak praví Libuša, a Přemysl se zasmuší, a takto odpoví: „Ó Libušo, tys zarmoutila mne! Ó nemluv mi o bledé Moraně. Čím bylo by mi štěstí, sláva, zdar, když s tebou bych je sdílet nemohl? Chci s tebou zůstat v hradě otců tvých, nechť dále vládne starý, dobrý řád, o žádném novém městě nemluv víc, a zapomeň mé nové myšlenky!“ Tak zvolá Přemysl, však Libuša na slova jeho takto odpoví: „Ó Přemysle, co pronesly tvé rty? Jest úkolem tvým lkáti nad ženou? A může její osud zdržet tě na dráze, kterou moudrost zvolila? Ó budiž oběma nám za příklad, to slunce po blankytě kráčící. Jak ono denně dokoná svou pouť a nikdy nezastaví kroky svésvé, byť vichry proti němu zuřily a oblaka se v hrady kupila, tak půjdeš tyty, kam bozi pudí tě! A jako večer chýlí za hory svou tvář, když vykonalo velkou pouť, tak dej mi, muži, klidně odejít tam k otcům v navy konejšivý klín!“... Tak praví Libuša a položí mu snivě hlavu na mohutnou hruď, a zírá zamyšleně v modrou dál. Pak vztýčí se a prosí Přemysla: „Ó vrať se se zástupy v Vyšehrad, a zanech mne zde v tichém dumání. 106 Chci zůstat zdezde, až oheň dohoří, chci o samotě zůstat celý den, u zlaté brány čekej na večer!“ Tak prosí jej, a krokem váhavým se beře lesem moudrý Přemysl, na prsa maje hlavu skloněnou... A sotva zanik’ kroků jeho hluk, tu z houště Lumír s Vlastou vystoupí; on zří na věštku okem holubím a plným obdivu, však jako mrak tmí zrak se Vlastin, blesky sršící! „Buď vítaná, ó duše sesterská!“ Tak zvolá Libuša, když shlídne ji. „Buď krok tvůj žehnán, který vede tě do mého náručí! Buď bohům dík, že před smrtí svou tebe uzřít smím!“ A vstane se stolce, a spěchá k ní, a otevírá náruč proti ní; však bez pohnutí Vlasta zůstane, a tato slova smutně pronáší: „Ó Libušo, kéž nežila bych víc! Kéž vítr, který světem burácí, by popel můj po horách roznášel! Tak tebe tedy opět nalézám! Ty před mužem jsi šiji sklonila, ty dalas v jeho ruce osud svůj a lid svůj dalas mumu, jak dívčina dá svému milci utržený květ! A ty chceš klidně odsud odejít jak slunce, které spěchá za hory? A víš, co další bude osud náš?“ A Libuša jí odpovídá tak: „Já činila, co bozi kázali, 107 já nespáchala zradu nižádnou. Jest veliký a moudrý Přemysl, a ústy mými bozi hlásali dnes velkou slávu, která čeká lid můj drahý v budoucnosti daleké.“ Tu zasmála se Vlasta s trpkostí: „Na přislíbení bohů spolehej! Líc dvojí nese každý jejich slib. Kdo za to ručí ti, že nebude syn tvůj neb jeho syn nám kletbou všem? A celé řadě, která po věky se rodit bude snad, jsi vydala na milost lid, jenž ti přec drahý jest! A ty chceš klidně odsud odejít s tím slibem, který bozi dali ti! Ó ženo, ty’s se muži podala, a celé věky kvílet budou snad pro chvíle, kterés v kleté rozkoši na pyšném jeho srdci prožila!... Nuž, podej mi přec, kněžno, důkazy, že omylem jest, co jsem pravila, a odejdu a žehnat budu ti!“ Jak přízrak bledá byla Libuša, a Lumír klesající k stolci ved’, na který padla pohroužena v žal. A mrtvé ticho bylo kolkolem, jen větru ston vál lesem hlubokým. Jak zdálo se to ticho příšerné! A Libuša se polo vztýčila a takto zašeptala Lumíru: „Proč kruší mne ta slova k zemi přec? Což mohou bozi lhát a podvádět? Ó kmete, slova tvoje bývají 108 co květ, tak sladká! Dej mi útěchy! Ó taž se ženy té, proč v nenávist se dávná její láska změnila?“ Však Vlasta nedbá bolných výkřiků, přistoupí k ohni, a tak promluví: „Než krok můj na Vyšehrad zavítal, já na Kazině Kašu hledala, a našla ji jak tebe svrženou s té hrdé výše, kde jste vznešeny se někdy povznášely nad prachem. Jak blouznila mi o tvém blaženství, a o mateřském velkém štěstí tvém! Na žádost moji dala kadeř mi, již zlatou tvému synu ustřihla, když plačíc loučila se s dítětem při odjezdu s Bivojem na Kazín. Hle, vrhám zlatou kadeř do ohně, na žhavý popel bylin posvátných. Juž šlehá plamen z ní, nuž, přistoupni a zírej v bílý dým a pověz mi, co o tvých potomcích ti zjevují, ti bozibozi, co tak štědře slibují!“ A přistoupí k Libuši s pohledem jak mračná bouř, a tato chvěje se a skrývá tvář na prsa Lumíra, a hlasem zmírajícím šeptá mu: „Ó běda mně! Mne jímá velký strach! Co uvidím v tom kouři bělavém? Ó hrozná muko zlého tušení! Ó slepoto, již mnohý proklíná, leť na můj zrak a chci ti žehnati!“ A Vlasta pojme kněžnu za ruce a táhne zdráhající k ohni blíž. 109 Dým bílý zasáh’ nyní její tvář, a Libuša se vzpřímí, upírá do prázdna mroucí, zoufající zrak, a výkřik velký z ňader vyrve se a v lesy zalétne, kde ptactvo z hnizd a z doupat skrytých plaší divou zvěř, a tato slova z úst jí zabouří: „Já vidím syny syna bez slávy na Vyšehradě hynout ve stínu! Já vidím Přemyslovy potomky jak divou zvěř se sápat po sobě! Já vidím surového cizince, jak děti moje soudí nehodné! Já vidím v hradě otců kázat jej, a lid můj šlapat ponížený v prach! Já vidím lid můj klesat pod jarmem, jež vnuk můj přitlačil na jeho šij, já slyším Přemyslovy potomky jazykem mluvit, který krákání se dravých ptáků v boji podobá! Teď tonou v krvi vnuci vnuků mých, a na mém místě sedí cizinec a lid můj líže s jeho nohy prach jak bídný pes... Buď kleto, lůno mé!...“ Kvil divý znovu lesem zatřese, a jako štíhlá sosna, kterou blesk na chlumu hory zhoubně zasáhnul, tak k zemi padne lepá Libuša. A Vlasta prchá, bědující, v les, a Lumír zvedá kněžnu se země, a jako v létě dešť tak lije se na čelo její proudy jeho slz... A bílý její kůň teď přicválá, a Lumír na hřbet jeho vsadí ji, a vzdychaje, ho vede lesinou... 110 Teď přišli k Vyšehradu, odkud zpěv a hovor hodovníků zazníval, neb slavili tam s velkým jásotem den zlaté slávy, kterou Libuša budoucím pokolením věštila, a při těch zvucích vrátil život se do shaslých zraků velké věštkyně, a pohledem, jenž z oka toho pad’, v dví puklo srdce v prsou Lumíra... II. II.
 Po temnomodrém nebi měsíc plul, pták stříbrný; zář z něho padala jak závoj nevěsty na zdřímlou zem, jež o něm snící sladce vzdychala. U svého okna stála Libuša a velké její zraky hledaly na nebi útěchy, již poskytnout jí země nemohla. Vzdech hluboký byl důkazem, že ani na nebi juž více nebylo té útěchy. Šla kněžna k nachovému lůžku zpět a klesla těžce v měkké podušky. Síň byla bílá světlem měsíčním, a řeky hukot plnil její hloub a kolem v zlatých křesel náručích na měkkých kožích děvy ležely, jež spánek přemoh’, proti kterémuž se dlouho marně byly bránily. A kněžna šeptá sama sobě tak: 111 „Jak květy leží zde, jež někdy nit do souladného celku pojila; když nit se přerve, padne každý květ, kam vánek nese jej... Ó děvy mé, juž nedaleko čas, kdy Morana mne, která v celek spojovala vás, ze středu vašeho v stín odvleče! Kam zavěje vás vání osudu?“ Na lůžko z nachu hlava padne jí, a zlatých vlasů lesklá záplava ji celou pohřbí v vonné vlny své. Tak leží tiše v dumě hluboké; tu zdá se jí, že slyší hrdý krok, a hlavu pozvednouc zří postavu, jež, temná, sedí v okně vysokém. Zář luny hraje v kšticích havraních a jiskří v drahokamech čelenky se jako v čeřící se hladině vod průhledných, po plášti kmitá se, jenž těsně halí temnou postavu, a mění v blesky každou zlatou nit. A kněžna vzpřímí se a táže se: „Kdo jsi, jež v noci v síň mou vkrádáš se? Jsi Morana neb posel zemřelých?“ Tu vstane žena vlasů modravých, tvář její bledá k luně obrací se hrdě, klidně, plná výsosti, a Libuša poznává Vlasty tvář. A kněžna vzkřikne, klesne na lůžko, a děvy její ze sna budí se, a polekány k lůžku spěchají, z kterého kněžna Vlastu osloví: „Proč v pokoji mi nedáš zemříti? zas novou střelou k srdci míříš mi? 112 Nuž, tedy vraž tu dýku krutých slov v mé srdcesrdce, které milovalo tě!“ A Vlasta stojí tiše u okna a zírá ven na lesy snějící, nad nimiž luna pluje bělostná, na stříbrolesklou, šumnou Vltavu, na celý dřímající bílý kraj, a obrací pak bledou, krásnou tvář pomalu k Libuši, a chvějícím se hlasem počne takto mluviti: „Já posud miluju tě, Libušo; ó, neviň mne, že splácím nevděkem tvou dávnou lásku! Splácí nevděkem snad šedý balvan bříze stříbrné, jež nad ním sladké písně šeptala, když vlastní tíhou strhnut rozkruší peň její bílý, v cestě rostoucírostoucí, jíž osudně jej tíha pudí v dol? Ó Libušo, já s tebou loučím se, já nikdy více tvář tvou neuzřím, já proto přišla v spící tento dům, bych polibek ti vtiskla sesterský na bledé čelo, bych jak noční stín pak zmizela při slunce východu. Nuž, odpudíš svou Vlastu od sebe?“ Tu vstane Libuša a spěchá k ní, a beze slova v náruč klesne jí. Tak stály dlouho a pak usedly na řimsu okna, odkud zíraly v kraj třpytící se světlem měsíčním, jenž tichý, luzný, podobal se snu; a jako sen, jak soumrak v podletí hlas sladký byl, jímž kněžna šeptala: 113 „Bouř velkých dějů věští tvoje skráň, ó Vlasto, a já stojím u hrobu a srdce moje zmírá tesknotou, by lid můj nevzal těžkou pohromu z těch mraků na tvém čele hrozících. Ó mluv, co skrývá srdce tvého hloub? Chci nahlednout v záhadnou prohlubeň, v níž duch tvůj snuje činy budoucí!“ Tak Libuša, a Vlasta vzpřímí se a zvučným hlasem takto odpoví: „Znej tedy sny mé a mé záměry, chci odhalit ti celou duši svou.“ Pak zamyslí se, zírá opět v kraj, jenž stříbrem kvete, zlíbán měsícem, a tato slova v noční tišinu jí plynou ode rtůrtů, jak z hlubokých pradávných lesů vánek line se pln zvuků tajemných a šelestu: „Na modré hoře, která bez stromu do vzduchu ční nad širou krajinou, a jejíž úbočiny v zlatý plášť den každý halí, který rodí se z tmy noční, štíhlá jilma vyrostla, a osamělá stála na chlumu. Bor hučel pod ní hlasem hlubokým, a budil v nitru jejím těžký stesk, že v lůno jeho sejít nemohla, a házela mu denně dlouhý stín na pozlacené jeho vrcholky, když slunce zapadalo za hory. A když pak bílé hvězdy kmítaly se na nebi, tu tázala se jich svým smutným šelestem, zda na věky tak osamělá, sirá zůstane? 114 Tu jednou stalo se, že v poledne, když slunce žhavé blesky deštilo, rek čaromocný stoupal na horu, by širou obezíral krajinu. Stín temné jilmy mocně vábil jej, sed unavený, v sladký její chlad, a jilma uspala jej šelestem. Když probudil se, pravil takto k ní: „Jak věrná žena bdělas nade mnou, a při tvé písni luzný snil jsem sen. Buď tobě dík! Vzchop, jilmo, se a jdi!“ A jilma zachvěla se blaženstvím, neb cítila, že pouta padala s ní náhle čaromocí jeho slov. Juž nedržela déle hora ji, juž byla volná jako vlaštovka, a tělo její mžikem změnilo se v hrdou, lepou panny postavu. Jak rosa, co ji dříve koupala, zrak její plál, a listů záplavy se změnily ve vonných vlasů noc, a v hrudi její zněl ten ptačí zpěv, jenž dříve s větví jejích linul se při zářícího slunce východu, a jak se dříve její haluze tam vzhůru k hvězdám pnuly touživě, tak plna touhy její ramena se proti tomu otvírala teď, jenž probudil ji z rostlinného sna k trudnému bdění žití lidského. A odešla s ním v hučící ten bor, po němž tak dlouho byla toužila, a putovala s bohatýrem svým po široširém světě blažena, 115 až poznala též hoře života, až viděla jej v boji padnouti. Pak vrátila se k hoře modravé a tulila se jako k matce k ní, a zemřela na ňadrech skalnatých, z nichž byla, štíhlá, někdy vyrostla. A dcera její v boru hučícím tak osiřelá žilažila, jako máť kdys opuštěná stála na chlumě. Vlk druhem jejím byl, a otcův meč byl v poušti bezpečnou jí ochranou, a bohatýrská sláva jejím snem, a dědictvím ty dávné vidiny, jež z hloubi země svými kořeny kdys jilma ssála, dávné vidiny, jež vítr šeptal v její koruně, ty vidiny, jež hvězdy spřádaly kol hlavy jilmy nití stříbrnou... A v pustý hvozd tvé jmeno, Libušo, jak zlatý paprsk slunce proniklo, a dcera jilmy přišla na tvůj hrad, tím čarozvukem mocně zvábená, a dcera jilmy tvoje Vlasta jest...“ Po těchto slovech kněžna zvolala: „Ó proto bylo mi vždy milo tak jak v stínu lesa, když na ňadra tvá jsem unavenou hlavu vložila! A proto neseš hrdě čelo své vždy vysoko a hledíš ku hvězdám! A proto pevně bouři vzdoruješ!“ Slov kněžny nedbá Vlasta, dále však tak vypravuje, hledíc v lunnou noc: „Ne dlouho šťastna jsem se cítila na hradě tvém, neb pýcha vzpírala 116 se v duši mé jak nezkrocený oř, když viděla jsem mužů hrdý vzdor, jejž s namaháním velkým tajili před jasnou tváří tvou. Já cítila, že duchem rovna jsem i silou jim, já cítila, že jest mi vykonat nad jejich snahu větší úlohu, že sláva nejvyšší mi kynula, a dychtivost, bych v skutek uvedla ty neurčité sny, mne schvátila a unesla, jak divý horský proud květ mocně strhne do vírných svých vod, jenž příliš blízko vyrost zhoubných vln. Já opustila svatý Vyšehrad, já světem bloudila co bohatýr, já velké činy mečem konala, však žízeň, kterou práhla duše má, tu neukojil žádný z činů mých. Tu stalo se, že jednou na večer mne oř můj nesl k věži vysoké, jež šedá čněla nad zdě omšené velkého dvorce v prostřed lesiny. Pláč hořký ke mně z věže zazníval, a rychle dojela jsem do dvorce a tázala se ženy shrbené, jež v šeré síni tkala u ohně, co usedavý znamená ten pláč. „Věc obyčejná v dvorci děje se,“ mně klidně odpovídá stařena, „muž starý, bohatý a ohyzdný, svou mladou ženu trýzní žárlivě. Dnes těžký sen, jímž bozi hlásali, že rukou ženy padne, zděsil jej, chtěl hrozbami teď na ní vynutit, 117 by vyznala mu zrádné záměry. Jest losem ženy trpět do smrti.“ Tak stařena, já ale tasila svůj meč, a letím vichrem do věže, a rázem zbarvím muži šediny tou krutou jeho krví mrazivou, a zvolám v zmírající jeho sluch: „Nuž, hlásili ti bozi pravdu přec, zhyň rukou ženy, rukou káravou, kvas ptákům buď a zvěři divoké, ty srdce, které litost neznalo!“ Tu vrhne žena jeho s nářkem se na chladné tělo, plní celý dům svým voláním o pomstu krvavou, a místo díku, vrhá kletbu mi v tvář, na níž hoří temný ruměnec nad bezstydností její otrockou. „On ranami mne trýznil,“ naříká, „však každá rána byla sladkou mi, a odplácela jsem mu políbky! Ó, podejte mi roucha nachová a zlatem pokrývejte tělo mé, chci radostně s ním sdílet hranici, nechť popel náš se smísí na věky! Slyš, muži, nářek věrné ženy své! Bez tebe ničím nejsem! Jsem tvá věc! Ó vezmi mne do navy mrákavé!“ Tak žena běduje, a srdce mé se nevolí jak požár v prsou dme; jak vítr letím opět v šerou síň, tam hlaveň schvátím s krbu hořící a do věže ji vrhnu zpuchřelé. A plamy okamžitě vyšlehnou, zář krvavá nad dvorcem zasvítí, 118 a v praskot suchých dřev tak zabouřím: „Zde, rabe, je tvůj nach a zlato tvé a hranice, po které toužilas!“ Tak zvolala jsem oře bodajíc, a větrem letěla jsem lesinou, a za mnou šlehal požár ku hvězdám, a vichr hučel píseň pohřební, a kvil a nářek mísily se v hrom a ssujících se budov dunění... Tak dlouho jela jsem, až padl oř, pak teprv tvář pozvednouc zírala jsem kolem, kam mne zanes’ divý let. Pláň pustá ploužila se do mlhy, jíž měsíc jako příznak zsinalý se bělal, lije slabé světlo své na balvany, jež jako mrtvoly zabitých obrů pokrývaly pláň; po zemi ploužily se bělavých bříz zakrnělé kmeny, zdály se být siré vdovy, nocí kvílící na bojišti o padlé hrdiny; a sloupy mlhy mezi balvany na křídlech větrů plání bloudily jak nepohřbených reků mátohy. Teď vítr zafičel a roztrh’ mhu, a viděla jsem v luny kmitání tři hory strmět v kruhu k nebesům. Tvar jejich naplnil mne podivem, neb zdály se jak ženské postavy, jimž od temena plyne temný plášť. Mně bylo divno tak, tak příšerně, já přála si, bych neviděla je, a přece odvrátit jsem nemohla svůj zírající udivený zrak. 119 Já trhla uzdou, chtěla pobádat k novému běhu koně padlého, v tom ale hrůzou zastavilo se mi srdce v ňadrech, neboť pozvedla teď jedna z hor své skalné temeno a hlasemhlasem, jak když řeky padají do země prohlubně, tak hučela: „Čas ze všech bohů nejvíc velebím! On šetřil mne i obě sestry mé, když v propasť svého lůna pochoval ten zašlý svět, s kterým jsme povstaly, on šetřil mne i obě sestry mé, když z hloubi jeho lůna nový svět vyrostl jako zlatá květina.“ A hora druhá témě zvedla též a zaduněla jako vichřic sbor, jenž se všech úhlů světa sletá se: „Já velebím zas Bábu bohyni; ji zovou tak, že nejstarší jest všech, jest staršístarší, než jest měsíc na nebi. Bez ní by svět zas obrátil se v poušť; jest ona vznikem, žití pramenem, tká zeleň lesů, modré roucho vod, a pudí k sobě obě pohlaví.“ A hromem třetí hora zahřměla: „A na začátku žila pohlaví pro sebe každé v různých končinách, a nevědělo jedno o druhém. Na různých koncích světa vyrostla jak lesy z ňader země posvátné, a každé vyšlo podrobit si svět, a u vod tekoucích se setkala, a v bojích na vzájem se vraždila; ty boje nemívaly výsledku, 120 neb ženy byly silny právě tak jak mužové, a Bába pravila: „Když nezachráním obě pohlaví, pak zrodila je marně matka zem, ať neteče juž déle jejich krev, ať hledí každé podmanit si lstí to druhé pohlaví, ne zbraní víc.“ A ve snách zjevila se oběma a radila, by záští úsměvem zakryla lstivě. Nový tento boj o vládu nazývali láskou pak, a není přec než stará nenávist. Tak zachovala Bába bohyně tota pokolení, jež se vraždila, a nová jara květou lidstvu vždy z těch stálých bojů obou pohlaví. Toť bylo cílem Báby bohyně, že žena zaplatila otroctvím to liché zdání svého vítězství, to nezarmoutí Bábu bohyni.“ Když dobouřila hora, povstaly s ní obě ostatní a kráčely po pláni v dál, a země třásla se a duněla pádnými kroky tak, že čekala jsem její sesutí, a strnulá jsem mezi balvany jak kámen ležela, až prchly mhy, až na nebi se slunce usmálo; tu v dáli, v zlaté páře východu, jsem slabý obrys putujících hor jak mihotavé stíny uzřela, a slova jejich zněla v sluchu mi: svět nový vystupoval ze stínů mých dávných vidin v světle zářící! Teď věděla jsem, o čem duše má 121 tak dlouho byla snila v bolesti, teď poznala jsem zřejmě úkol svůj. Nač stvůry hledat, bych je hubila? Jest stvůrou každý muž, jenž jarmo své na volnou šíji ženy položí, a stvůrou žena, která podrobí se trýzniteli podle, samoděk! Ať vládne řád, jenž na počátku byl, dva národy jsou různá pohlaví, a obě volná jako modrý vzduch! Já k tobě spěchala na Vyšehrad, ty mělas spásou být, já mečem jen v tvé ruce, pouta přetrhající... Ty chápeš trpkost mého zklamání, a promineš ta slova, jež můj hněv dnes ráno chrlil zuřivě ti v tvář.“ Tak končí Vlasta, ticho hluboké po její řeči v síni panuje, až Libuša je přerve otázkou: „Co nyní, Vlasto, hodláš učinit?“ Tu vzpřímila se Vlasta před kněžnou: „Viz,“ pravila, „ve vlasech čelenka mi plá jak řada kmitajících hvězd. To znamená, že kněžnou jsem jak ty. V ten širý kraj, jenž stříbrem leskne se, chci posly svoje vyslat na ořích, by hlásali, cos právě slyšela, že žena volná jest jak vichřice... Ty znáš na druhém břehu Vltavy ten starý hrad, jejž bozi stavěli dřívdřív, Čech než zavítal v tu žírnou vlasť. Stál dlouho opuštěn, a se strachem se každý šedým vyhnul jeho zdem 122 pro tajuplné hlasy znějící z pod jeho skalopevných podvalů. Báj stará hlásá, že tam v základech co oběť zemi děva zazděná. Já beru báj za pravdu věštící, týn, v jehož základech ta děva dlí, sám děvou bude, která čelo své před žádným mužem neponíží v prach. Hrad ten od dneška sluje Děvínem, jest útočištěm všech, jež shrdají lží, která lstivě láskou zove se. Ty muže uvedlas na Vyšehrad, a Vyšehrad jest hrozbou volnosti, štít její bude ale Děvín můj!“ Tak končí Vlasta, a nad krajinou vychází slunce v plné slávě své, a Děvín v zlatých jeho paprscích se nachem rdí jak rudý drahokam. A Vlasta kyne tiše Libuši, a krokem hrdým z síně vychází, a mnohá z děv se ihned přidá k ní... Od toho dne zří denně Libuša, že řidnou valně řady jejích děv, a každou noc u okna zadumá se kněžna hluboce a hledí ven na ohně veliké, jež Vlastin hrad jak zlatem osvětlují kouzelným, a rudou zář jak pruhy krvavé do kraje temnou nocí vrhají. 123 III. III.
 Byl večer juž, když Lumír zahalen v plášť temný zabušil na vysokou a uzavřenou bránu Děvína. Do síně vedly jej, kde v soumraku se Vlasta o sloup podepírala, do černých vlasů noříc ruky sníh. Když shlídla jej, tu zraky vzplanuly jí jako hvězdy, které, nebes div, se nocí mihnou lidem věštíce děj veliký, jejž zrodí budoucnost. „Ty neseš veliké mi poselství!“ tak zvolá šerem síně pěvci vstříc. „Na čele čtu, co ret tvůj hlásat chce! Ač trávila jsem dlouhou řadu dnů ve sluji podzemní, jež pod hradem se táhne k břehu chladné Vltavy, ač nyní teprv z kobky vyšla jsem, přec vím, co říci chceš mi, Lumíre! Vždyť zazníval do dum mých Vltavin pláč tlumený, a matky země vzdech, jenž skalou zachvěl, zřejmě hlásal zvěst, již neseš mi: Libuša zemřela!“ Tak zvolá Vlasta hlasem velikým, a slzy roně Lumír odpoví: „Ty vyřkla jsi, co srdce kruší mi, co hučí les, co vítr smutně lká. Ty uhodla’s, Libuša zemřela. Jak krátké slovo značí dlouhý žal!... Ty víš, ó Vlasto, co ji zničilo, tvá ruka do srdce jí vrazila ten hrot, jejž osud krutě připravilpřipravil, nit žití jejího by přerval jím. 124 Měj více v úctě její památku, než život její, Vlasto, šetřila’s. Slyš slova, která ke mně pravila, když na tvých hradbách nocí viděla ty velké ohně pláti krvavě: „Až zemru, pěvče, spěchej na Děvín, mým jmenem padni na tvář před Vlastou, mým jmenem obejmi jí kolena a pros, by v pochvu zastrčila meč, blesk jehož šlehá zhoubu věštící v tvář nebes nočních! Řekni družce mé, že duše moje žalem zmírajíc krev vidí, v níž jak slunce mátoha ta velká shasne její vidina! Ó řekni jí, že osud rozdrtí bez slitování, kdož se postaví se smělým čelem v cestu, kudy bouř se nese kroků jeho železných!...“ TakTak, Vlasto, pravila mi Libuša; viz, stařec, padám v prach před tváří tvou, a obejímám tvoje kolena: buď pamětliva Libušiných slov!“ Tak Lumír zvolázvolá, pěvec přeslavný, a ruce, které zvuky kouzelné ze zlatých strun probouzet dovedou, ty chvějíce se chopí záhyby rouch Vlastiných, a děva chýlí se a dotýká se ústy stříbrných a dlouze splývajících jeho kštic, a chvějícím se hlasem promluví: „Ó pěvče bohorovný, s prachu vstaň! Tvář moji kryje temný ruměnec, když tebe, vznešeného, před sebou tak pokorně zde vidím ležeti! 125 Já slíbilaslíbila, Lumíre, duši své, že Děvín štítem bude volnosti, hrad můj že útočištěm bude jenjen, ne hrozbou; věř, že nechci žádný boj. Zde viz můj meč, o sloup ten kamenný chci roztříštit jej, buď to znamením, jak mocně slova tvá se dotekla mé bohatýrské duše v hlubinách.“ Po těchto slovech rukou rekovnou se meče chopila, pozvedla jej a proti sloupu jím juž mířila, když těžké dvéře síně rozlítly se s rachotem, blesk rudých pochodní šleh’ prostorem, a zástup bledých žen síň nářkem naplnil a kvílením. „Co znamená ten pláč, co žaloby?“ se Vlasta táže s velkým podivem, a zástup rozstoupí se, jedna z žen se Vlastě přiblíží a zvolá tak: „Dvě děvy jely ráno z Děvína, co poslové tvé zvěsti vznešené, z nich jedna se ti večer vrátila, viz, leží tiše zde u nohou tvých!“ A znovu zástupy se rozstoupí, a Vlasta vidí máry pokryté, a příkrov spadne s nich, a mrtvola tam leží bledá, krví zbrocená, a v ztuhlém zraku hraje příšerně zář pochodní, a Vlasta vykřikne: „Má Častavo, ó sestro, duše má! Ó rci, čí ruka v zlosti rouhavé hrot proklatý v ta prsa vnořila? Ó chladné rty, vyzraďte vraha mi, po jeho krvi lační pomsta má!“ 126 Tak zuří Vlasta, z davu bledých žen, hlas ozve se, jenž tu hlásá zvěst: „Při ranní zoře jela Častava, by na Motole slova hlásila, jež do úst vložila jsi poslům tvým; rek Chrudoš, temných činů pachatel, stál na cimbuří, slyšel Častavu, a zval ji lstivým slovem do hradu. Tam padla chtíčům jeho za oběť, a s výsměchem ji lupič propustil, vzkaz rouhavý pro tebe vštípiv jí do bolem pomatené paměti. Po celý den po lesích bloudila a žalovala bohům hanbu svou, a na večer se v Děvín vrátila, a hlásala nám smutnou svoji zvěst, pak o zem opřela svůj břitký meč, a vrhla se na krutý jeho hrot.“ Jak kámen potopí se v hloubi vod, tak zanik’ v tichu hlas, jenž zvěstoval smrt Častavy a její potupu; a jako bouř vždy silou zvětšenou se rozzuří, když krátkou přestávkou dech nový zdá se nabýt k zuření, tak z hlubokého ticha zrodila se divých hlasů mocná vichřice, až vřavou vysoká se chvěla síň. A Vlastin hlas nad vřavou panoval, jak nad hučením větrů prudký hrom, a bledá jako před ní mrtvola, a hrozící jak bleskonosný mrak, na pěvce hleděla, tak zvolajíc: „Já nechtěla, Lumíre, žádný boj, já slovy tvými byla pohnuta, 127 však nyní volá ke mně o pomstu krev Častavy a svatá nenávist na bohatýrské témě zasedla, ta chvátí mne a plní ňadra má! Ty Vlastu slabou dřív jsi uviděl, teď uvidíš, jak Vlasta trestat zná! Na koně, děvy! Chopte zbraně se, teď nastal čas, by záští prastaré, jak dlouho tlumeného ohně plam až k nebi šlehlo světu hlásajíc co nová zora, nové doby řád! Na starý útisk, děvy, zpomeňte a bruste zbraň o tuto zpomínku!“ Tak Vlasta hřmí v ty divé zástupy, a jako povodeň se valí s hor na rovinu, kde pole zaplaví a lesy s sebou trhá hučící: tak záhubou hrozíce valily se s divou vřavou z hradu děvice a táhly nocí jako děsná bouř, a jako luna v prostřed temných chmur, tak v prostřed děv se Vlasta bělala v stříbrné říze jezdíc na bruně, a hrdé její čelo hrozilo, jak čelo smrtonosné Morany, a krásná byla tak a vznešená a zároveň tak hrozná, děsící, jak zlatý blesk, jenž mračna rozrývá... A Chrudoš seděl v síni vysoké a netušil, že zhouba blíží se na Motol, jeho pevný, starý hrad. U krbu seděl, na němž oheň plál, by údy staré věďmy rozhříval, jež dlouhým věkem ztuhly v tvrdý led. 128 Rek Chrudoš brousil meč svůj o kámen a četl z jeho štěrbin zpomínky na činy krvavé, jež čekaly na pomstu ještě; ta se blížila, a věďma zachvěla se tušením. Zrak její poloslepý, bloudící po nočním nebi, které zíralo do síně otvorem, jímž prchal kouř od krbu do vzduchu jak zlatý sloup, zrak její zaplanul jak vidinou, a dlouhou síní zazněl temný ston: „Smrt! Smrt se blíží! Buší na vrata!“ A Nynva, která předouc žlutý len sen starý snila o mstě loudavé, ta zbledlá vzpřímila se, její ret se skřivil krvelačným úsměvem, a píseň, kterou předouc zpívala jen polohlasem k temné dumě své, se změnila ve výkřik vítězný. Tu Chrudoš po ní divým zrakem šleh’, a chvějící se klesla v křeslo své, a v obavě, že neuhodl muž, co mocně duši její plnilo, tak mluvíc, Nynva směle zalhala: „Jak zděsila mne věďma slovem svým! Vždyť o tvé žití, muži, chvěju se! Mně drahá jesti hrdá hlava tvá, ač lásku moji splácíš nevděkem. Bez tebe, reku, nechtěla bych žít!“ V tom věďma znovu ze sna vyjela: „Krev, krev se valí!“ vzkřikla zděšeně, a proti Nynvě pěstí hrozila. A Chrudoš mečem o krb zabušil, až jiskry vyletěly z kamenekamene, 129 a tvrdým slovem věďmu káral tak: „Co skuhráš, stvůro, na niž zapomněl čas, jenž přec všechno schvátí proudem svým? Chceš, abych konal úkol jeho já, a tvého žití nekonečnou nit pro vlastní pokoj přerval mečem svým?“ Však věďma nedbá jeho výčitek: „Proč hučí kolem domu vichřice?“ Tak zvolá úzkostlivě bědujíc. „Jak po kořisti lační dravý pták, tak ona po požáru hladoví. Já vidím ji, jak tluče křídlem juž, by jeho vzmachem rozdýmala žár! Krev valí se! Smrt bledá vešla v síň!“ V tom okamžení zachvěje se dům, jak by se v základy své sbořit chtěl. To byla, Vlasto, silná ruka tvá, jež proti bráně balvan ohromný tak bohatýrsky mocně mrštila! Jak jarní hrom, tak balvan přiletěl a brána zela temným otvorem. Jak řvoucí vody trhající břeh kol dubu zuří, jehož kořeny tak dlouho podrývají hlodavě, až pýcha lesů klesne v jejich klín: tak kolem domu vřavou nesmírnou teď děvy temnou naplnily noc, a řítily se brány otvorem do domu, jehož pyšné témě v prach a v šedý popel strhnout dychtily. A Chrudoš letěl k oknu jako blesk, a viděl zkázu nocí valit se; stál okamžik u okna překvapen a spěchal v stranu pak, kde jeho mlat a těžký štít na sloupu visely, 130 zbraň uchvátil, a jako divý tur se s děsným křikem dlouhou chodbou hnal. A mezi tím juž v hradě tekla krev, neb divoce se ženy vrhaly na muže, spěšně sbíhající se ku bráně rozkrušené balvanem. Tma kryla černým křídlem děsný boj. Jak krupobití rány padaly, ston zmírajících, mlatů bušení o duté štíty, šípů fičení a bojujících hromné volání, vše pojilo se v jeden běsný zvuk, a zdálo se, že noc tak ku hvězdám jak hladem mroucí vyla vlčice, a věďmy hlas tou vřavou pronikal, u krbu sedíc proklínala tmu, že zrádně vedla děvy na Motol, pak v šílenství svém hlaveň chopila a ploužila se chodbou v boje střed. Při záři hlavně Chrudoš uviděl, že osudná hrozila záhuba, že vítězila v hradě přesila, že muži jeho v krvi leželi, že spása jeho pouze v útěku. Však pýcha jeho zadržela jej, shlíd Vlastu v bílé říze zářící, a těmi slovy vyzýval ji v boj: „Ty bledý přízraku, tas břitký meč! Viz smečku fen svých, které rozkrušil jak hnusný hmyz můj bohatýrský mlat! I tebe, věř, že skolím v mrzký prach, a na zemi se svíjíc zapláčeš, že’s vyměnila za přeslici meč!“ Po těchto slovech mlatem zamává 131 a mocně proti Vlastě mrští jím. Mlat vzduchem zahučí, a Vlastin štít zaduní ranou jeho hromovou, však Vlasta sebou ani nepohne, a tato slova vrhá reku v tvář: „Ty naposled se rouháš, Chrudoši! Zvěř lační juž, by tebe trhala, a zrak můj chce se září nasytit, jež z oken hradu tvého krvavě v kraj hledět bude ještě v tuto noc! Dost nyní slov! Juž k boji, lupiči!“ Tak Vlasta hrdě reka uráží, ten tasí meč, a jak dvě vichřice se proti sobě ženou zuřivě, tak s Chrudošem se Vlasta pustí v boj. Dešť jasných jisker z mečů vytryskne, hrom jejich ran probudí ozvěnu po temné chodbě, v síni vysoké, a vítězství se kloní střídavě na obě strany, dlouho váhajíc, kam rozhodně se posléz’ přidati. Juž zdá se Chrudoši, že umdlévá v tom dlouhém boji Vlasta hrdinná, juž kruté srdce jeho zajásá nad blízkým vítězstvím, když osud zlý jej trpce zklame v chvíli rozhodné: meč jeho silnou ranou zlomí se! Teď není spásy mimo v útěku. A bleskem letí Chrudoš chodbami do síně vysoké, kde u krbu na sloupu visí velký jeho luk. A hromným hlasem volá od prahu, na bledou Nynvu, dceru vlčice: „Podej mi rychle luk můj se sloupu! 132 Tak dlouho šípy chci se ubránit, až nový najdeš pro mne někde meč! Juž rychle podej luk, juž vzteklice mne v patách s velkým křikem sledují!“ A Nynva chopí rychle jeho luk, a spěchá k němu, Chrudoš sahá juž po zbrani, která spásou jeho jest, v tom ale bledá Nynva vzpřímí se, blesk vítězný jí z oka vyšlehne, a rázem zlomí ve dví silný luk a mrští kusy k nohoum Chrudoše: „Toť pomsta moje, muži ohavný, za dlouhou trýzeň, již jsem snášela! ZhyňZhyň, vrahu, beze slávy jako pes!“ Než dobouřila slova Nynvina, síň byla plna divých bojovnic, a všechny meče pily temnou krev z ran nesčetných, jež v prsa Chrudoše jich hroty ryly v děsné rozkoši. Však Vlasta stála děvic opodál, meč její hledal boj a pohrdal se připojiti k vraždě krvavé. Tak končil Chrudoš, divý, temný rek, a Nynva jásala jak šílená, a smála se, když chrapot smrtelný mu úžil dech, když duše řítila se hrdlem v noc, když zrak mu shasínal, a takto v mroucí zvolala mu sluch: „Do prachu rozmetám teď zlato tvé! A ty, jež krev svou temnou vylily, tvé bohatství si z hradu odnesou! Juž vzhůruvzhůru, děvy, za mnou do kobek! Co meči v jeho prsou hledáte? Snad srdce? Jaký omyl šílený! V těch prsou nikdy srdce netlouklo. 133 Juž času netraťte a nabertenaberte, co která zlata chcete. Já zanechám vám vše! Chci vyhledati starý dům na křivé Otavě, kde žila jsemjsem, než odvlekl mne mrtvý lupič ten. Tam v stínu starých lesů žíti chci, až vyvede mne bledá Morana v stín ještě hlubší, ještě temnější!“ Tak zvolá Nynva; v okamžiku tom se praskot ozve břeven hořících; na povel Vlasty děvy zažehly hrad Chrudošův a každý spěchá ven, by nepohřbil jej ssující se dům. Zář krvavá z všech oken hleděla a vichřice se nocí přihnala a dmýchala žár zhoubnou perutí, a těžké mraky zastavily běh a šklebily se temně zardělé do síně bez stropu, kde na zemi v své krvi Chrudoš ležel zabitý, a plameny se kolem valily jak žhavé proudy zlata rudého, po kterém Chrudoš bažil za živa; a jekem větru, plamů hukotem zněl věďmy hlas, jak píseň pohřební, až zanik’ v rumu bořících se stěn. Po celý časčas, co hořel plamenem hrad Chrudošův, na hoře protější pod starým dubem Vlasta bez hnutí a zadumána stála hluboce. Když poslední se stěna sřítila a vírem jiskry k nebi bouřily, a děvy vítězný zapěly sbor, 134 tu z myšlenek svých Vlasta vyjela, neb na rameně ruku cítila a vzhlednouc uviděla Lumíra. Tu zraky její hrdě vzplanuly: „Ty viděl’s, pěvče, boj a vítězství!“ Tak zvolala. „Buď tedy poslem mým! Na Vyšehradě hlásej moji zvěst: Chci zvrátit v popel Krokův starý hrad jak tento prokletý dům Chrudošův, neb každý muž jest nepřítelem mým! Chci v platnost novou uvést starý řádřád, a pokud zpupnost mužů nezlomím, boj trvat bude obou pohlaví. Do hrobu klesla luna Libuša a slunce Vlasta k slávě vychází! Ty dříve mluvils mi o osudu? Jsemť bohatýrem dost, bych do boje i s osudem se dala železným. Snad skruší mne! Však ne bez zápasu!“ Tak zvolá Vlasta, spěchá k děvám svým, a jako bouř se nesou krajinou, a Lumír hledí k nebi s povzdechem. A takto povstal dlouhý onen boj, v němž vraždila se obě pohlaví, boj, který mroucí oko Libuše jak přízrak blížiti se vidělo... 135
Ctirad.
[137] I. I.
 Když slunce za mlhavé hradby hor jak zmírající vítěz zapadlo, a na východě z fialových par štít stříbrný se luny vynořil, když snivý soumrak z lesů úkrytu v kraj širý vznášel se, předchůdce hvězd, tu odvrátil kmet Dobrovoj svůj zrak od dřímajících luhů s povzdechem. Byl dlouho, dlouho dumal. Minulost se duši jeho zjevila co sen, sen blahý, zlatých upomínek pln. Tím chmurnější se zdála přítomnost, svět hrozil utonouti v víru běd. Dnes zalétla na bílý kmetův dvůr zvěst děsivá o děvách bojovných, o velkých činech Vlasty vítězné. Jak mřelo srdce jeho lítostí, když uslyšel, jak stolec Přemyslův, tak mocný kdys, se chvěl, když uslyšel, jak ruka smělá, zbojná, vražedná se proti Vyšehradu zvedala, by Libušino zlaté sídlo v rum a v popel obrátila rouhavě. A ruce jeho byly bez síly, a slza byla vševše, co skytnout’ moh’, když Přemysl, kdys věrný jeho druh, jej volal na pomoc v svém neštěstí. Zahalil tvář a vzdychl z hluboka. [139] Tu zašeptal mu v srdci tichý hlas: „A chrabrý Ctirad, syn tvůj přemilý?“ Kmet vyjel jako hrotem dotknutý. „NeNe, bozi, ne!“ zaúpěl polekán, a jak by vyčítavým pohledům těch zlatookých hvězd uniknout chtěl, jež tiše scházely se na nebi, odkvapil rychle s věže cimbuří a spěchal v krásně vystavenou síň, síň z dubů ozdobenou řezbami. Tam potkal v plné zbroji Ctirada. „Co znamená ta zbroj, Ctirade můj?“ tak chvějícím se hlasem zvolá kmet, „což vloudil vrah se za šera v můj dům, neb táhne nepřítel na bílý dvůr, by spálil jej, a stáda odehnal?“ A chrabrý Ctirad takto odpoví: „Nevloudil vrah se za šera v tvůj dům, netáhne nepřítel na bílý dvůr, však Děvín zvedá hrdě témě své naproti Vyšehradu zlatému, a bohatýry kácí Vlastin meč, jak kosa květnou trávu v podletí!“ „Stůj!“ velí kmet a brání rekovi, by dále šel; pak nutí jej, by sed’ na kůži medvědí, jež pokrývá dvě křesla u krbu, kde Praboha a Báby zlaté modly velebné se na posvátném místě šerem skví. Zrak kmetův těkal dlouho po stěnách, kde světlo louče stíny plašilo, kde lebky turů, losů, medvědů se čmoudem šklebily jak příšery, 140 pak vrátil se na Ctiradovu tvář, a otec takto k synu promluvil: „Ó synu můj, než kvapná noha tvá práh překročí, pod kterým skřítkové a bůžci ochranní mé rodiny a duše milých předků klidně dlí, slyš dřív, co říci káže povinnost, a jednej pak, jak srdce povelí... Když ještě přebývala mohutnost a jará síla reka v údech mýchmých, tak vetchých teď, tu jednou stalo se, že lovem unaven jsem usínal na místě tom, kde právě sedíme. Tu buší rány jako hromové na vrata dvorce; spěchám otevřít. – Pod nočním nebem, hvězdně kmitavým, zřím Truta bohatýra slavného. O modrý štít svůj opřen, v ruce mlat, kol beder tmavou řízu, stál jak dub, na bílou, nahou hruď mu padaly jak hadi temné vlasy spletené, a v pravém uchu hořel drahokam mu zeleně jak lesem poledne. Ten drahokam byl darem Kašiným, byl odměnou za vzácnou bylinu, jíž Trut jí vydobyl v těch krajinách, kde světu konec jest. Tam siná mha po černých, zmrzlých táhne bažinách, lid měnívá se v šeré vlky tam a těká nocí, strašně vyjící, a hlídá stříbrný ten čarokvět, jenž z modrých sněhů pučí při luně. Tu bylinu přinesl Kaši Trut, a odměnou ten byl mu drahokam. – 141 „Ó Trute můj!“ tak zvolám radostně, „buď vítán v bílém dvorci otců mých!“ Trut nehne sebou, hlasem hlubokýmhlubokým, jak potoka když padá v bezedno, tak odpoví na moje vítání: „Mlat vezmi svůj a štít a se mnou pojď!“ Já šel, a Trut mne vedl mnohý den a mnohou noc přes řeky, slatiny, skrz lesy umrzlé a pustiny do lůna čnících Krakonošských hor. Noc byla mrákotná jak Morana, když v hlubokou jsme vešli v kotlinu, však s nejvyššího štítu strmých hor cos šlehalo jak požár obrovský, až sněhy rudě zářily co krev. „Jsme u cíle!“ teď ke mně pravil Trut, „na štítu hory zuří lítá saň, já proto přišel, bych ji zahubil.“ Pak vyňal z ucha Kašin drahokam, jenž zeleně jak lesem poledne mu v náušnici hořel jiskrně. „Zde vezmi,“ pravil, „budeš strážcem mým. Cokoli uzříš, druhu, necouvej. Ten lepokam zabrání příšerám, by v sněhu po šlápějích kroků mých se neploužily za mnou po stezce, a sani nepomohly proti mně.“ Já konal vše, jak Trut mi přikázal: když měsíc náhle pronik’ černou noc, tu pozvedl jsem k němu lepokam, a dlouhý paprslek, jak zlatý šíp pad’ na okraj a prošel hranolem a chvěl se zelenavě přes cestu. Teď zahvizd’ vítr ostře, zaskučel, a příšery se hnaly se všech stran. 142 Mně vlasy ježily se na hlavě, však srdce moje nezachvělo se. Jak šeří vlci, zimou zmoření, tak hnaly příšery teď útokem na cestu skalnatou, kde hluboká se kroků stopa v sněhu modrala. Však kosý onen luny paprslek byl pevnější než hradba kamenná, a kňučíc, vyjíc jako smečka psů vždy tlupa příšer znovu prchala. A s chlumu hory řvala lítá saň jak hrom, a rány mlatu duněly na šupinaté tělo ještěra jak řítící se v propasť balvany. Ryk divoký se nocí rozlehal, a horstvo chvělo se v svých základech, a hrůzy plná, hromná ozvěna, ta hučela až k mrakům šklebivým a probouzela lesy, ptactvoptactvo, zvěř, by šum a skřek a děsný vytí jek v nesmírnou vřavu boje vmísili. A luna plula tiše ve výši nad směsí černých, bohopustých skal, až náhle velký mrak ji pohltil: – tu shas’ na sněhu pablesk zelený, a volná byla dráha příšerám. Však bylo pozdě pro jich lítý vztek, neb Trut co vítěz přicházel již v dol. Na štítu nesl hlavu ještěra, a v ruce třímal kámen vydutý. „Zde pij!“ přikázal, „krví ještěří zrak duše zostří se a vnímavost, a mnohémnohé, co je tajné v přírodě, to zjeví se nám náhlým vnuknutím, když dračí krev nám v žilách mocně vře.“ 143 Já napil se z dutého kamene, a na to rozloučil se se mnou Trut. Šel k Vyšehradu, k dcerám Krokovým, já lesy hledal cestu k domovu. Hned uslyšíš, jak měla dračí krev v mých žilách náhlý, divný účinek. Když první den po boji se saní byl na západě v zlaté záři shas’, a obloha se mraky potáhla, tu stalo se, že bludná dráha má mne k myslivému hvozdu zavedla. Strom každý stál jak dávný bohatýr, jenž v tmavé říze celý zahalen nad minulostí dumá truchlivě. Na haluzích se jíní třpytilo a modrý sníh kryl hrby kořenů, a šerem mihala se plachá zvěř. Šum stromů, střásajících sněhu tíž, zněl náhle mi jak lidská rozmluva, a slyšel jsem, jak smrku pravil smrk: „Co hledá Héla mezi námi zde, ta lepá polednice bělostná?“ „„Tká závoj pro Libušu čarovný, a z paprsků jí kuje korunu.““ Než stromy domluvily, zazněl hvozd tak čarovným, tak sladkým voláním, že srdce moje slastí bušilo, a přec se hrůzou chvělo zároveň. Hlas hvozdem znějící byl sladký sic, přec ale příšerný jak lunná noc, a hromový jak jasný kovu zvuk. Když umlk’ hlas, zamihla Héla se jak bílá labuť mezi stromovím; 144 na dlouhou větev dubu usedla a třásla s temných vlasů třpytný sníh, pak zatřepala hbitě křídloma a uletěla s divým voláním. Já hledal Hélu v lese myslivém, a její hrůzyplný, sladký hlas, jenž neodolatelně vábil mne, byl nápomocen mému hledání. Já našel Hélu v sluji hluboké: tam plál jak slunce oheň veliký, a stěny třpytily se hvězdami, a modré květy kvetly na stropě, a měkký mech a douška mateří, ty lože polednice tvořily. Na loži tom byl závoj rozprostřen, u ohně kula Héla korunu, a končila juž článek poslední. „Co robíš zde, ty lepá příšero?“ tak zvolal jsem, a Héla vzpřímí se. „Zde tkám a kuju,“ klidně odpoví, pozvedne závoj pak a korunu, a prohlíží své dílo bedlivě. Mně bylo tak, jako bych zemřít měl, však smrtí sladší žití samého. Já učinil tři kroky k ohni blíž, a Héla odložila práci svou a zasvítila na mne pohledem. Noc hvězdná linula ze zraků těch, lesk líce bělejší byl nežli sníh, a vonné kadeře jak bystřice se temně s ramen k nohám hrnuly. Když usmála se, byl jsem šíleným, 145 vír divé rozkoše mne uchvátil, a měkké lůžko z doušky mateří, se stalo lůžkem náhlých snoubenců... Když slunce ze spánku mne zbudilo, byl v jeskyni jsem sám. Já rychle vstal a hledal Hélu marně volaje po bohopustém lese myslivém. Dva měsíce jsem čekal v jeskyni a štkal a zoufal si a doufal zas, když ale nikdy více nepřišla, tu vyhledal jsem otců bílý dvůr a pojal ženu a žil klidně s ní, a upomínka na les myslivý, kde bílá Héla s dubu volala, ta stala se mi mhavým, matným snem. Však jednou v poli, v pravé poledne, když kolmé slunce jako žhavý štít své paprsky na zemi deštilo, zřím náhle lepotvárnou ženštinu od temena do paty halenou do běloskvoucích, vlečných závojů. Mne mocně svatá hrůza pojala. „Toť polednice!“ šepce srdce mi, a v tom juž Héla stojí přede mnou. „Juž nepustím tě!“ zvolám jásavě, a smutný, hrůzyplný její zrak se na tváři mé s slzou zastaví. „Vždyť nelze se mnou jíti člověku! cožCož snese bílá dráha mlhavá, ta dráha, po níž bozi kráčejí, když na zelenou louku berou se, kde věčně Vesny úsměv panuje, což snese z hvězd sklenutá dráha ta, 146 též lidský krok? A nebránili by ti čtyři kosinníci ukrutní, již neuprositelnou stráží jsou, bys nohou vstoupil na posvátný most? Ne, nelze se mnou jítijíti, manželi!“ Po těchto slovech závoj pozvedla, a dítě krásné jako červánky se usmívalo v jejím náručí. „Zde viz té divé noci smavý plod!“ Tak děla Héla a pak zmizela... Však dítě naše zůstavila mně – Můj Ctirade, a tys tím dítětem! „Já synem polednice?“ Ctirad dí, a zraky jeho snivě zasvítí, a zamyšleně klesne čelo v dlaň. „A matka moje nikdy nepřišla pod tento krov a nezasedla si u kolébky, by uspávala mne, by oči moje zlíbala, když sen s nich prchal, sladký lidí těšitel?“ Tak teskným hlasem Ctirad táže se. „Ne, nikdy nepřišla v své podobě,“ zní kmeta Dobrovoje odpověď, „však s jarem přilétla co vlaštovka a obletala švitořivě dům. Tak tklivý byl pak polednice hlas, že proudy slz vylákal z očí všechvšech, kdož slyšeli jej pěti v soumraku. Naposled přilétla co žežhule a lkala žalostivě pod oknem po celý den a celou dlouhou noc. Mne pojal strach, ten nářek děsil mne, sen prchal s víček mých a obava, 147 že zmizíš mi, že dům můj osiří, ta jako dravec vťala spáry své v mé srdce tesklivé. Chtěl jistotu jsem mít, chtěl dozvědět se stůj co stůj, co hrozného chystala budoucnost... Na břehu chladné, stříbronosné Mže kol hradu Tetky zelená se háj pln posvátného ptactva věštného. Pod věčně šeptající klenbou bříz, těch bělokorých Tetky miláčků, v tom zelenavém šeru tajemném sbor kouzelnic přebývá napořád; ty naslouchají zpěvu ptačímu a věští lidem příští osudy, na čnících skalách modlí k hvězdám se a konajíkonají, co Tetka káže jim. Tam k tomu háji nes’ mne rychlý kůň, a třikráte tvé jmeno volal jsem do háje šumícího jako dešť při bledém svitu stříbroskvoucích hvězd, a třikrát zahučela ozvěna, tvé jmeno mísíc v šepot březiny, v zpěv slavíků, v vrkání holubic. Cos jako stín se mihlo pod stromy, dva zraky příšerné jak bludičky za hlohem zasvítily květoucím, a dutý hlas ta slova slavně pěl: „Tak prchavý jak štěstí krátký sen, jejž snil jsi s Hélou v lese myslivém, i život bude tvého Ctirada. Květ síly jeho zlomí Morana, krev jeho bude zpráhlá země pít, a přece nezrodí se nikdy muž, jenž přemohl by reka Ctirada!“ 148 Tak v šerém háji věštící pěl hlas, a dlouho temný byl mi výrok ten, dnes ale vidím jasně, Ctirade, meč Vlastin skosí tvého žití květ a napojí tvou krví zpráhlou zem!“ – Po těchto slovech zamlčel se kmet, však Ctirad bohatýr, ten vzpřímil se, a líc mu planula a hořel zrak. „Na koně!“ zvolal, „kde můj mlat, můj štít? Na věštby, radící, bych před ženou se třás’, odpovím smíchem zhrdavým!“ „JdiJdi, Ctirade, kam srdce pudí tě,“ vzdech’ Dobrovoj, „však dříve ještě slyš! Chci dát ti zbroj, jež tebe hodna jest. SlyšSlyš, kde ji najdeš, kdo ji nosíval.“ Tak spějícího zdržel Ctirada a těmi slovy jal se mluviti: „Ne mnoho tomu jarjar, co naposled jsem bohatýra Truta uviděl. Ty právě meškal’s tenkrát, synu můj, u moře siného, kam jinocha tě Ratibor od Krakonošských hor na korábu svém zavez’, vzácný kmet. Tvá síla řídila mu kormidlo na plavbě po Labi až ku břehům, kde jantar roste, žlutý země plod. Mně stýskalo se v sirém dvorci zde, a často lákal lov mne v temný les. Když jednou jsem se domů navrátil, tu seděl Trut na prahu zamyšlen. Jak mléko byly jeho vlasy juž, byl bez zbraně, jen v plášti zahalen. Chci do síně jej vésti vysoké, – Trut nešel, ale takto promluvil: 149 „Juž nikdy nevejdu pod žádný krov, jdu do pouště, kde není člověka, tu sluj chci obývat, kde lítá saň na štítu pusté hory zuřila. Tam dozvím se od oblak plujících, od snivosvitné, ladné dennice, od orlů kroužících a vševidných snad onu cestu bohy tajenou, jež v svaté vede město mrákavé, pod spoustou vystavené vírných vod, v němž bledé stíny kráčí zemřelých.“ „A proč, můj Trute,“ odpověděl jsem, „proč prcháš z kruhu přátel živoucích?“ Tu vyhrkly mu slzy bohaté, a zakvíliv mi takto odtušil: „Do tmavých hvozdů tvých, jež slunný luh a bílý dvůr tvůj drží v objetíobjetí, jak výspu tichou jímá jezero, zvěst ještě nepronikla truchlivá. Věz, slunce Vyšehradu zapadlo, dci Krokova, Libuša, zemřela!... Juž delší čas byl chmurný její duch, bol tajný tížil srdce veliké, a marné bylo všechno pátrání po příčině slz skrytě prolitých... Ty znáš háj lípový, kde slavíci na Vyšehradě hnízdí opodál zdí hradebních; hloh bíle květoucí, ten zlatou písní zní po celou noc v tom ptákům nejmilejším útulku. Tam nalezl jsem jednou na večer na samém kraji skály Libušu. Tvář její byla bledá jako smrt, a chvějící se ruka držela 150 se ruky Přemysla jak tonoucí, a na otázku mou, co znamená ten velký žal, ten smutek nesmírný? „Můj lide, ó můj lide!“ úpěla, „jak těžká muka tebe čekají!“ Pak zahledla se dlouho v hvězdnou noc a posléz sňala zlatou korunu a stopila ji mlčky v tmavou tůň. Blesk zlata vyšleh’ k hvězdám z šumných vln a nocí zazněl výkřik tajemný, vzdech bohorovné slávy hynoucí. Teď kázala Libuša dívkám svým, by zlatokutý stolec přinesly do lípového háje pod hvězdy. Tam usedla a rozloučila se s Přemyslem, se mnou, s zlatým sídlem svým, pak upřela svůj čarotajný zrak, jemuž se nic pod sluncem nerovná, na stříbrotokou, šumnou Vltavu, v které se hvězdný blankyt zrcadlil, a nemluvila ani slova víc. Tak seděla po sedm dlouhých dnů na zlatém stolci v bílé říze své, a věčně krásná, věčně mladá líc, ta bez ustání bledla, blednula, až celé tělo velké věštkyně se proměnilo v bělotřpytný vosk. Po celý časčas, co takto seděla, nad hlavou její vznášel svatý roj se včel, při hvězdách stříbrný, a zas při slunci zlatý, a po celý čas hloh květoucí přesladkou písní zněl, a lípy, řeka, svatý Vyšehrad, vše divukrásnou září hořelo, 151 a vůně dálných lesů, květných luk se nesla vánkem jako modrý dým. Když před západem slunce sedmý den se víčka čarných očí zavřela, tu zahalilo slunce zlatou tvář, a nářek lidu plnil šerý vzduch. Já ale uchopil mlat kamenný a rozbil černé skále tvrdou hruď, a vytesal v ní kobku mrákavou. Tam stojí zlatý stolec Libušin, a sněhotřpytné tělo voskové spí na něm, čekajíc na dobu tu, až znovu vyjde na slunce, a pak povstane k nové slávě zas ten lid, jenž Libuši tak drahý, drahý byl!... Než otvor šedé kobky zavřely, přinesly dívky jinou korunu, tutu, kterou Héla skula z paprsků, a vložily ji v Libušinu skráň. Za příkrov sloužil závoj čarovný, jejž polednice stkala u ohně při šumu lesa, písní vichřice. Však já jsem odložil svůj mlat a štít za zlatý stolec v kobce pohřební. Ať leží zbroj tak dlouho v úkrytu, až ty, můj druhu, reka naznačíš, jenž hoden nosit ji, jí vítězit. Má ruka zbraně nedotkne se víc, a žádné oko lidské nespatří juž moji tvář. Buď tvému domu zdar!“ Tak skončil Trut, a s hlavou schýlenou obrátil k lesu krok a zmizel tam... 152 Nuž, Ctirade, můj synu, tys ten rek, jenž hoden nosit Trutův mlat a štít!štít!“... Tak děl. A Ctirad líbá otce tvář a loučí se, překročí domu práh, kde duše předků dlí a skřítkové. Pak zahvízdne, a bílý jeho oř zařehce dvorem; Ctirad chopí jej za dlouhou hřívu, sedne na něho a šeptá v ucho sladká jmena mu. Oř vzpřímí se a větrem odletí. – Kmet Dobrovoj zapláče na prahu: „Tak osiřel jsi přece, dome můj!“ II. II.
 Jak plavá luna z mlhy večerní, tak vynořil se Ctirad z doubravin a zastavil pak oře svého spěch. Po celou noc a celý den byl jel, a jak ten les, kterým se ubíral, jej nekonečně jímal se všech stran, – ať ranní rosa s výše skrápala na kapradí a snící divizny, ať nad hlavou mu plálo poledne jak žhavou vášní rozjařený bůh – tak jímala po celou dobu tu jej stále jediná jen myšlenka, tak hluboká jak nebes siná tůň, tak nevysvětlitelná, mihavá jak sen, jak soumrak, jako hvězdy třpyt. 153 A když teď stál na pláni zářící, nad kterou slunce již se klonilo, a nedaleko již se Vyšehrad jak v létě oblak bělel s pahrbku, tu náhle našel slov pro myšlenku, kterou byl posud v srdci cítil jen, a schýliv poznenáhlu hlavu svou na hřívu oře, dlouhou, zářivou, zašeptal tiše v ucho zvířete: „Můj bílý oři, milý druhu můj, jak šťastný byl můj život dosavad! Já s lůžka vstával s mladým jitrem juž a chodíval po horách kouřících se ranní parou, větrem plašenou, a družkou mojí byla dennice. Ta vznešená, nejčistší bohyně mi byla v šerém lese vůdkyní, když doupata jsem hledal jelenů, skrýš medvěda a černou bařinu, kde v houští tur se valí divoký. Můj mlat byl postrach lesů, a můj šíp ten našel orla poblíž oblaků, a strh’ jej bleskem dolů na zemi! Můj milý druhu, bílý oři můj, jak znala vítěziti hrdá zbraň, napravit křivdu a voj nepřátel rozrážet jako lítá vichřice, když kácí lesy v noci podzimní! Jak byl jsem šťasten! Vlhký hvozd a boj, to bylo vše, po čem jsem toužíval... Však od té dobydoby, co mi otec můj o lepé Héle v lese myslivém, o náhlé vášni k ní a o štěstí, jež v sluji v jejích loktech požíval, byl vypravoval hlasem nadšeným: 154 od doby té ten tam můj blahý klid, a touha hluboká a palčivá po blahu jiném, posud neznámém, po blahu, jež mi ani hrdá zbraň, ni vlhký les, ni bledá dennice, ta věčně čistá, věčně vznešená, nemohou nikdy, nikdy nahradit, ta uchvátila mocně duši mou!“... Tak šeptal Ctirad; zraky blankytné se zasmušily mu jak obloha, když sladké světlo denní mizí z ní a tma se plíží z země propasti. Oř jeho bílý ale vzpřímil se, a ježil hřívu, hrabal nohama, a zdálo se, že v boj se vrhnout chce. „Můj druhu, díky za tu odpověď!“ teď zvolal Ctirad koně líbaje. „Můj úkol jesti jiný nežli lkát! Já přišel zmiji hledat v doupěti, já přišel bojovat a vítězit, a vše, o čem jsem v stínu doubrav snil, zlé kouzlo bylo na mne vržené!“ Po těchto slovech vrátil dávný klid se v duši bohatýra Ctirada, a věrný oř jak vítr nesl jej po pláni zářící, až k slavnému dorazil pahrbku, kde Vyšehrad své témě svaté k nebi vypínal. Blesk vysokých a pozlacených bran, zdí skvělá bělost, zahrad pestrota, vše pojilo se v soulad čarovný, a usmívalo se mu v ústrety; 155 a oblak bílých motýlů se vznes’ zpod spousty sněžných květů kaliny a přelét’ cestu jeho, kroužící se sadem k bráně druhé, stříbrné, do blankytného zdiva vsazené. Tu zachvělo se srdce Ctirada, neb vzpomněl si na staré podání, že spatří-li kdo nejdřív na jaře motýla bílého, že v roce tom smrt schvátí jej, a bílí motýli, již před ním právě sadem mihli se, to byli první, jež byl letos zřel. A myšlenka, že krátká řada jen dnů slunných jemu dána za podíl, že žití syna polednice, jen jak poledne potrvá krátký čas, že v plné slávě síly, jarosti do luna mračné navy zapadne, ta myšlenka zablyskla mimoděk se duchem jeho v okamžiku tom, a jevila se v zraku blouznivě. Když ale vedli jej teď v velký dvůr, kde Přemysl při stolu kamenném u prostřed bohatýrů, druhů svých, pod starým stromem seděl, zapomněl rek Ctirad vše, o čem byl přemýšlel, a cítil pouze radost hlubokou, že tolik mužů moudrých, věhlasných mu přáno bylo zříti tváří v tvář. Strom, v jehož stínu stál stůl kamenný, byl starší nežli samý Vyšehrad: Když s chlumu Řípu v širou krajinu praotec Čech nadšeným okem zřel 156 a ramena svá pozved’ žehnaje té žírné vlasti, zahlaholil zvuk jak varita nad chlumem posvátným, a v modrém vzduchu kroužil zlatý pták, a stále zpívaje se pouštěl v dol, až v temných lesích zmizel pod Řípem. Čech ale stoupal s vrchu zamyšlen a hledal v stínu hvozdu zpěváka, jehožto píseň čarem přemocným mu srdce jímala... Pták vznášel se jak bludná hvězda šerem povlovně, a píseň jeho mocná, jásavá se dřímajícím lesem linula, jak v lůně země temnem odvěkým se zlato valí řekou širokou. Čech nemohl se písně nasytit, ač bez ustání slzy kanuly mu z očí při těch zvucích kouzelných, a bez únavy bloudil celý den a celou noc za ptákem zázračným. Na pusté skále, kde teď Vyšehrad, tam sedl posléz pták a zazpíval svou píseň nejkrasší, a teprv teď zřel Čech, že zlatá pera zpěváka se rděla krví, která ze srdce mu vřelým proudem tekla napořád. „Ó, kdo tě ranil šípem rouhavým?“ Čech zvolá rozhorlen, a na to pták: „Já tvého lidu zlatá sláva jsem, a proto srdce moje krvácí!“ Po těchto slovech zmizel v oblacích, a zlaté pero krví zbrocené, to bylo vševše, co po něm na zemi co drahá upomínka zůstalo. 157 Čech k svému lidu zase vrátil se, však nikdy více nehrál úsměv juž kol smutných jeho rtů od doby tété, co píseň zlaté slávy uslyšel, tu píseň, kterou nelze zpívati než s srdcem z hloubi krvácejícím... Když zemřel Čech, tu pochovali jej dle jeho příkazu na místě tom, kde píseň poslední byl zpíval pták, a zlaté pero vložili mu v dlaň. V té samé noci z hrobu vypučel peň vysoký šumného jasanu, a dvě mohutné větve vyrostly z pně štíhlého a dvěma ramenům kraj žehnajícím podobaly se. Tu věděl všechen lid, že v stromu tom přebývá duše Čecha praotce, že zdar a sláva nepominou dřív, až vichřice neb nebes lítý hrom ten žehnající jasan vyvrátí. A Krok postavil pozděj kol a kol dřevěné, pestrobarvé sloupoví bohatě ozdobené řezbami a proměnil pak prostorný ten dvůr v sad lípový, a zlatý včelek roj z luk blízkých přiletěl, a usadil se v hojných štěrbinách, jež v sloupoví čas narobil a zimní lijáky. V tom dvoře lípovém pod jasanem stál pozděj věští stolec Libušin, tam snila věštkyně své svaté sny při tajuplném stromu šeptání, 158 při zlatých včelek sladkém bzučení a vrkání posvátných holubic, Peruna miláčků, jež na římsách se bělely jak v letě padlý sníh. A ještě později, když Přemysl a celý oblak hrdin slavených s ním zavítal na svatý Vyšehrad, tu kázala Libuša postavit stůl kamenný a křesla tesaná pod svatý jasan v dvoře lípovém. – Tam vedli nyní reka Ctirada, a Přemysl jej vítal srdečně. Na zadumané tváři zakmit’ se stín úsměvu, podával ruku mu a kázal mu, by sedl na křeslo. Ne jedno jen, žel mnohé, mnohé juž u stolu prázdné stálo; slávy věk spěl ku koncikonci, jak slunce na večer se kloní za lesy, a Morana v noc černou byla mnohé schvátila z těch bohatýrů, které nejvíce pro velké jejich činy slavil lid. – Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav od bílé Libice, kde doubravy své věčně juné písně šelestí, číš uchopil, jež na znak rovnosti a pobratimství sloužívala všem při kvasu společně, a podal ji teď Ctiradovi na uvítanou. Rek Ctirad medovinou ovlažil své spráhlé rty a připil na počest 159 a věčnou pamět těch, již chyběli na křeslech svých pod svatým jasanem. Na tváři všech bylo teď viděti, jak zpomínali časů minulých, a zraky všech se obracely tam, kde věkem šedý Lumír nejblíže pně stromu seděl. Jeho varito z mohutných rohů tura viselo mu nad hlavou na větvi omšené, a vánek z vonných zahrad vějící hrál tiše stříbrnými strunami. Sáh’ Lumír po varitě, ponořil své bílé prsty do stříbrných strun a vyvážil z nich zvuky kouzelné, jak z tůně rybák perle vyváží, a tato slova zapěl k varitu: „Ó slunce, jež se kloníš za hory, ó hoste, který z krajin dalekých nám požehnání nosíš, slunce, slyš můj volající z hloubi k tobě hlas! Ó nespěchej za siné vody v ráj, kde Zora na tě čeká, máti tvá, bys zlatou hlavu vložilo jí v klínklín, a nových tak nabylo k pouti sil. Ó nespěchej tam, slunce vševidnévševidné, však obrať krok svůj k navě soumraké, by bledé stíny těch, již odešli z řad našich, v věčném temnu nedleli a nesnášeli touhu bez konce po svitu paprsků tvých blažených! Ó rci jim tam, ty slunce přesvaté, že naše bohatýrská srdce též v žal pohroužena po nich touhou mrou!“ 160 Tak zapěl Lumír pozdrav odešlým a pověsil na větev varito. Víc zpívat nechtěl než ten krátký vzdech. Když velkou tryznou Libušinu smrt byl oslavil, tu pravil přátelům: „Jen jednou ještě písní mohutnou mé zazní varito,“ však kdy a kde tou velepísní lid svůj oblaží, to bylo posud jeho tajemstvím. Když nyní dopěl, bylo tesklivo kol kamenného stolu pod stromem, neb každý z bohatýrů zadumal se nad památkou toho z zemřelých, jenž nejblíže byl jeho srdci stál, a mnohý halil tvář svou do pláště, a mnohá hlava klonila se níž, a těžce klesla na stůl kamenný, a snivě ozval Přemyslův se hlas: „Věk zlatý Libušin juž zanikl jak blahé leto, bohův ladný sen, a věk můj podobá se jeseni. Ó, slunce hřeje ještě krátké dny, však úsměv jeho jest tak tesklivý jak úsměv matky slzou zářící na dítě, jehož duše k odletu se chystá juž v zelený dálný ráj. Vy slavnými jste zbytky, přátelé, té slavné doby, která nikdy víc se vrátit nemůže.“ Tak Přemysl; však Ctirad reptal v srdci úkrytě: „Proč zoufati, proč v sebe nevěřit? Ten velký věk se vrátit může zas! 161 Sám cítím sílu, odvahu a vzlet se rovným státi velkým hrdinám, jež zlatou písní slaví vděčně svět! –“ Zatím byl západ zbled’ a temnota se připloužila jako příšera a rozprostřela černý příkrov svůj. „Teď přišla doba!“ Ctirad zašeptal, „bych nové činy chystal mezi tímtím, co Přemysl a jeho rekové nad zlatým věkem truchlí minulým.“ Tak děl a vyšel tiše z dvora ven v sad lípový, jenž dřímal na skále při šumné písni chladné Vltavy. Krok lidský zřídka rušil sadu klid od dobydoby, co se tichým sousedem byl Libušina hrobu stal. Jen zpěv a klokotání ptáků hnízdících kol kolem mlčenlivé mohyly zazněly občas v listů šeptání. Tam silnou paží Ctirad odvalil od vchodu hrobky balvan obrovský a bral se rychle v skály temný klín. Jak mocně jalo podivení jej, když vkročil v svatou hrobku pohřební! Květ stříbrný pokrýval stěny tak jak lesklým pelem suché listy mráz, a byliny jak z ledu průhledné do výšky pnuly se jak bílý les, a u prostřed těch rostlin zvučících jak zlaté struny sladké zachvění, na stolci svém seděla Libuša, 162 a bledé světlo vycházelo z ní a hrálo třpytně v květech na stropě a lámalo své hvězdné paprsky o lodyhy, jak jíním omžené. Rek Ctirad mečem cestu klestil si k zlatému stolci, sklonil pokorně před velkou věštkou čelo nízko v prach, pak bral se za stolec, kde ležela zbroj Trutova, tak slavně vítězná. V tom ozvalo se náhlé šumění jak mnohých křidel v kobce pohřební, a Ctirad uzřel hejno labutí, jež po stropem se neslo vysoko a pomalu se dolů spouštělo. Když labutě se země dotekly, tu shrnula se lesklá rouška z per a zástup dívek místo ptáků stál před zlatokutým stolcem Libuše. Však nebyly to dívky smrtelné, jen stíny zdála jejich těla se, a vánek, jenž byl s nimi přiletěl, ten nesl je jak ranní mlhu s hor. Teď rozstoupil se ladných stínů dav, a děva krásná jako nebesa a zářící jak slunce svatá tvář se krokem volným stolci blížila. Rek Ctirad zachvěl se, neb bylo mu jak jeho otci v lese myslivém, když bílá Héla se mu zjevila; bylo mu téžtéž, jakoby zemřít měl tou smrtí sladší žití samého. 163 Chtěl vystoupit ze svého úkrytu – v tom ozval mohutný se děvy hlas: „Ty neznalas mne, kněžno Libušo, když smrtelná jsi žila na zemi. Jsem Šárka, mocná kněžka měsíce a bojovnice Vlasty vítězné. Hle, duše moje stojí před tebou, co motýl vyšla z dýchajících úst, co labuť přeplavila Vltavu, co lesklou páru plaší vánek ji, a tělo moje dříme pod stromem v té lesotemné skalní kotlině, kde žertvy pálím luně každou noc, – tam čeká s touhou duše návratu... Ty bylas velkou hvězdou zářící, a naplnilas leskem stříbrným tu temnou, dlouhou svého věku noc, však Vlasta sluncem všemohoucím jest, dnem nejjasnějším bude její věk, jenž nikdy, nikdy konce nedozná! Já přišla, bych ti sňala korunu, tu čarovnou, již žena největší jen nosit smí, a závoj strhnout chci ti s čela, které pyšně ač, se přec před mužem v mrzký pokořilo v prach! Slyš dál, Libušo, co mne přimělo, bych mlhavýma ducha rukama po klenotu na skráň tvou sahala!... Já strhla s nebe tlupu rudých hvězd a prozkoumala žhavý jejich rum jak zmírající žertvy útrobu, a hvězdné trosky poučily mne, že s korunou tvou věčné vítězství do hrdých hradeb Vlasty zavítá. A v hvězdách, chvějících se přede mnou, 164 – bych krásu jejich nezašlapala jak sester jejich s nebe stržených do popelu svou nohou ničící – z těch vyčtla jsem, že mohu smělý čin jen dnešní noci ještě vykonat, neb zmizíš prý pak s čarnou korunou do lůna syré země hluboko, kam za tebou juž vniknout nemůže ni stín, ni duše s země povrchu... Nuž, zahřměla má slova v mrtvý sluch? Do prachu padnipadni, ženo Přemysla! Dej korunu a závojzávoj, mrtvolo!“ Stín Šárčin zvedl ruku průhlednou po koruně, již polednice kdys při šumu lesu, písní vichřice z paprsků kula v sluji tajemné, však Ctirad vyřítil se jako saň, a hromem duněl kobkou jeho hlas: „Stůj, zmije příšerná, teď Trutův mlat tvé hrdé čelo rázem rozdrtí! Že hadí tvoje tělo v lese spí? Nuž, ať tam v mechu rozpadne se v prach, neb duše tvoje nevrátí se víc!“ Tak zahřměl Ctirad mlatem mávaje, a Šárčin hlas proniká ozvěnou, již dívek křik ze spánku probudil: „Bij, bij, zde bezbranná má hruď, ó bij! Já nechci vrátit se na bílý den, já nenávidím slunce zářící, a vítám soumrak navy s jásotem, když nedokonán zůstal velký čin!“ A slunné její oči vbodají dva žhavé blesky záští v jeho tvář, 165 a náhle je mu těžký Trutův mlat a klesá k zemi níž, a rekovi se zdá, že černá smrt a zlatá slasť z těch záštiplných zraků sršely. „Proč nebiješ?“ mu Šárka temně dí, a vidouc pak, že sebou nepohnul, pozvedne hlavu zlatozářící. Blesk radosti zašlehne divoce na krutém jejím čele bělostném, a ruka její zvedne znovu se a sahá po koruně čarovné... V tom zazněl velký divukrásný zvuk a bledá víčka mrtvé věštkyně se otevřela... Oči, které sen o nevyzpytatelných tajemstvích byl ohvězdil, teď ohlížely se po kobce povlovně, a všudevšude, kam z těch svatých zřítelnic pad’ paprslek, tam vyšla hvězda modře svítící, a se stříbrných květů padal pel, a zdálo se, že duhy padají, tak pestře pel se kmital při hvězdách. A země rozstoupla se pomalu, a zlatý stolec nořil víc a víc se v temné její lůno ochranné, až posléz do ní zmizel docela... Juž nikdy lidské oko nespatří na zlatém stolci sedět Libušu, a nikdy nebude se cizinec před zlatým stolcem drze vychloubat, že lid pokořil, jenž jí drahým byl; tak milovali bozi Libušu... 166 Rek Ctirad vyjel jako z mrákoty, když po stolci jen zbyla bledá zář. „Kde jsi, ó, Šárko?“ zvolal jako v snu, a zahlíd’ hejno bílých labutí, jak v temnu s truchlým stonem mizelo. „Já bídný slaboch!“ Ctirad bědoval a spěchal z kobky ven na noční vzduch. Tam dole po Vltavě šplounavé se cosi lunou nocí bělalo, a Ctirad vidavida, že to labutě, za nimi volal hlasem velikým: „Já přijdu, Šárko, v lesní samotu, kde luně žertvy pálíš každou noc, tam zaplatíš svou krví okamžik, kde temným kouzlem přinutilas mne, bych smělý zrak svůj sklonil před tebou!“ Tak volá Ctirad záštím rozzuřen, a z středu hejna bílých labutí jak výsměch zazněl volající hlas, a hlas ten pad’ jak břímě přetěžké na Ctiradovu hruď, a bylo mu tak bolno zas, jakoby zemřít měl!... III. III.
 Noc temná prchala, a zdálo se, že Ctirad s bílým koněm stíhá ji. Teď zakmit’ naposled se hvězdný lem jejího roucha šerým úsvitem, a nezůstalo po ní leč ten stín, jenž pod stromy se ploužil po mechu jak závoj spadlý s lesů temena. 167 Dol hluboký a pustý otvíral se Ctiradovi vstříc, a s obou stran se úbočina pnula do výše, tak strmá jako zeď, a rozrytá jak lítým bleskem nebes hněvivých. Na obou stráních pošmurný stál les, a každý strom byl jako velikán, jenž témě své v dol klonil, číhaje u vchodu na vetřelce odvážné, a bílá, rozzuřená bystřice jak lesklá zmije dolem letěla a třísnila svou pěnou balvany, jež zdržovaly divý její běh. Na skalině, jež z mlhy nořila své temeno, plál oheň veliký, dešť rudých jisker vznášel k nebi se a padal v temný dol pak na stromy. „Tvá obětnice, Šárko,“ Ctirad dí, „zde pálilas své žertvy na skále. Ty čarodějko, kněžko měsíce, zda tušením se chvěje duše tvá?“ Chtěl dál, v tom zahlíd’ bílou postavu na dlouhé větvi smrku sedící, a lesy zachvěly se ozvěnou, když bolné, divé její volání se dřímajícím dolem ozvalo. To byla Héla, bledá mátoha. „Můj synu, vrať se, nejeď dále juž!“ Tak polednice lkala žalostně: „Což nevidíš tu zlatou, tenkou nit, jež před tebou od křoví do křoví jak slunce paprslek se mihotá? Což nevidíš tu stopu po trávě, jež kmitá jako plápol bludičky? 168 To v noci chodila tvá sudice a předla kolem toho dolu nit, a překročíš-li ji, pak běda ti, neb není víc pak pro tě návratu! Ó kéž bych byla raděj’ bystřicí, ta spěchá v lůno velkých, tichých vod, kde na ni čeká zapomenutí! Ó kéž bych byla raděj’ balvanem, jenž s temena se valí modrých hor, klid čeká na něj v černé propasti! Však nesmrtelná ňadra bohyně, ta bude nesmrtelný sápat bol na tvojí ztrátou, synu, předčasnou!“ Tak volá Héla hlasem jako vlk, když chladný kov mu vniká do útrob, a Ctirad rozevírá náručí a snaží se, by objal luzný stín, jenž na větvi si temné vlasy rve – v tom zachvěje se druhým hlasem vzduch, tak sladkým hlasem, a tak bolným přec, že Ctiradovi srdce zabuší, že tváře zbledly mumu, a nevíneví, proč. „To volá Šárka!“ posléz zašeptal, a je mu bolnobolno, jak by zemřít měl, a je mu sladko též jak v doubravě, kde snil o neskonalém blaženství... „Můj nepřítel mne volá!“ matce dí a bodne svého koně mečem tak, že věrné zvíře jako šílené se přes balvany vrhá v hustý les. A Héla rozplyne se do mlhy, a divoký, příšerný její křik zanikne v kvílných lesů šumění, a v hučení zuřící bystřice... 169 Teď řidnul les; na malém palouku, kam zlatá záře slunce padala, stál osamělý, věkovitý dub. Mech visel s jeho větví hluboko jak clona, žluté jmélí vzrůstalo mu z pně, a černých, velkých ptáků dav se nad ním vznášel jako oblakem. Pod tímto dubem Ctirad Šárku zřel. Šat její dlouhý, temnoblankytný, jak letní noc byl poset hvězdami, jež v záhybech se leskly stříbrně; kde srdce její bilo pod rouchem, tam třpytil stříbrný se luny srp, a její vlasy, zlatá záplava, kol pasu byly dvakrát vinuty a ještě šlehaly jí kolena, když ranní vánek lesem zavanul. Tvář její bledá k nebi hleděla, a velké, modré oči zdály sese, že s výše bohů pomstu volají, a blesky záští slzou sršely, jež pomalu jí tekla po líci... Se svého koně Ctirad seskočil: „Nuž, chop se zbraně, kněžko měsíce! Ty bojovnice Vlasty vítěznévítězné, braň život svůj, chci tvoji zrádnou krev!“ Tak zvolá Ctirad mlatem mávaje. Tu obrátila k němu bledou tvář a pozvedla své ruce sněhové, a Ctirad nyní teprv uviděl, že děva přivázána ku stromu. „Buď vítán, vítězi!“ tak zvolala, „buď vítánvítán, nejlítější vrahu můj! 170 Ať Trutův mlat svým dílem nemešká, chci smrt, a nejkrajnější nenávist ji jistě nejrychleji poskytne! Ty po mé krvi lačníš? Nuže, bij!“ Tu tasí Ctirad meč a přetíná ty vazby, které pruhy rudými do těla bílé děvy vnikaly. „Jsi volná!“ praví, „mluv, kdo svázal tě?“ „Toť Vlasta učinila!“ Šárka dí. „Toť její lásky dar, toť odměna za velké činy, jež jsem konala, za krev, kterou jsem za ni vylila!... Slyš, proč mne krutý stíhá její hněv. Ne mnoho kroků odsud klene se sluj tajuplná, velká, hluboká. Tu jistě z bohů někdo zbudoval, tak plná divu jest a nádherná. Když na obzoru luna vychází, tu zdá se obživnouti celá sluj, dešť bílých jisker srší se všech stěn, a jak se krví zbarví lidská tvář, když nadšením se srdce zachvěje, tak divuplným světlem zbarví se zeleně tak jak osluněný les sluj celá luně na přivítanou, a sloupy, na nichž klenba spočívá, ty vydávají zvuky prorocké, když nad slují se měsíc zastaví; těch zvuků smysl tomu jasným jest, jenž narodil se s hvězdou zářivou na levé paždí, tomu pouze vchod se sluje otvírá, neb pouze ten zná mocné slovo, plné tajemství, jež k skalným vratům čarným klíčem jest. 171 Když zemřela Libuša, zavlekli do oné sluje běsi poklady, jež urobili lesní duchové při zatemnělé luny přísvitu, a sluj jest naplněna zlatem tak, a drahokamy moci zázračné, že oslňuje září svojí zrak...“ Po těchto slovech Šárka roztrhla svůj temný, hvězdami pokrytý šat, a paždí bělejší než padlý sníh se vynořilo z roucha trhliny, a jako krůpěj rosy na trávě se drobná hvězda s paždí třpytila. „Ty vidíš,“ zvolá Šárka vzpřímíc se, „že od narození jsem určena za kněžku plavé luny vznešené, a za dědičku sluje s poklady!“ Však Ctirad neviděl než okrouhlost, bezlesklou bělost údů, neviděl než dlouhé, krásných očí paprsky, jež sálaly pod hrdým obočím... A Šárka pokračuje v řeči své: „VšeVše, co ti pravím, Vlasta dávno ví, vždyť sama přivezla jsem na Děvín jí zlatý stolec, vůz též vítězný a plášť, do jehož stříbra vetkáni jsou všichni ptáci lesa, kvítka luk. Kdo ale ubrání se závisti? Já dávno tušilatušila, co děje se v tom vášniplném srdci Vlastině! Že nezdařil se včera podnik můj, že přišla jsem bez čarné koruny, to bylo vítanou jí příčinou, 172 by dávno tajeného záští blesk na hlavu moji zrádně metala... V své zlaté síni na mne čekala a naslouchala s čelem jako bouř mé zprávě o tom, ty jak, Ctirade, jsi podnik můj byl zmařil mlatem svým, a se stolce, který byl darem mým, a zahalena v stříbrný ten plášť, jejž moje ruka byla poskytla, tak zahučela hlasem hromovým: „Ty lžeš! To nebyl Trutův mocný mlat, co zaplašilo z hrobky duši tvou, to podmanil tě toho muže zrak! On za tebou že přijde v lesní dol? Nuž, najde tam tvůj popel pod stromem! Ty zhyneš v plamenech, až duše tvá po lesích bloudit bude, černý pták, ať volá, zrádná, svého Ctirada!“ Po těchto slovech děvy bojovné se na mne řítily jak dravá zvěř, sem k tomu dubu, kde jsem k měsíci se denně modlila, sem vlekly mne a chtěly Vlastin příkaz vyplnit. A Vlasta sama byla přítomna, a mezi tím co děvy bojovné posvátné luně stromy kácely, by narovnaly pro mne hranici, přistoupla ke mně temná rekyně a chýlíc ke mně bledou svoji tvář, z které dva tmavé zraky září tak jak černých, smrtonosných sluncí dvé – „Rci slovo tajemné,“ mi pravila, „to slovo, před kterým se otvírá sluj dokořán, kde leží poklady, to slovo rci a já tě zachráním!“ 173 Já přemítala v hloubi duše svésvé, co činit mám, v tom zařehtal tvůj kůň. „Toť Ctirad, který nosí Trutův mlat, ten mlat, o kterém v hvězdách psáno jest, že z kořene vyvrátí Vlasty moc!“ Tak zvolala jsem; věštky vnuknutí a žádná lest, tak ze mne mluvila. Na děvy ale padl bledý strach, a marně chtěla Vlasta zdržet je; jak příval, strhne-li se temný mrak, vše sebou trhá v spěchu šíleném, tak děvy prchaly, a zajisté ne dříve zastaví se jejich krok, až hradby Děvína je ukryjí... Ó Ctirade, ty byl’s mi osudným! Ty zmařils podnik, který slávou měl mou hlavu ověnčit, ty příčinu jsi Vlastě dal k mé záhubě, a teď jsem padla bezbranná v tvou krutou moc!“ Tak končíc Šárka v trávu poklekla a nachýlila hlavu na prsa jak oběť, čekající jistou smrt. „Vstaň!“ pravil Ctirad hlasem dušeným, „já nedychtím po krvi bezbranných.“ „Ó běda mně!“ teď Šárka zalkala, „ó běda mně, pak jsem tvou zajatou? Ty dlouhé moje vlasy otočíš kol silné ruky, tak mne povlečeš na bílý dvůr, kde žena čeká tě! Ta temným zrakem na mne zasvítí, ta bude chtít, bych šlépěj líbala, již hrdý její krok zaryje v prach! Já vidět mám, jak ženu objímáš, 174 jak u krbu s ní sedíš u ohně, jak v jejím oku celé ráje čteš, jak, blažená, tvé dítě celuje, to vidět mám a ležet na prahu, a dlouhým vlasem slzy utírat a bohům klnout, již mne neslyší? Buď milostiv, Ctirade, usmrť mne!“ Jak strom, jejž divá bouře zachvátí, tak padla Šárka na tvář do prachu. A Ctirad stojí tiše; bílý dvůr a tmavé lesy, pole zelená, síň z dubu, ozdobená řezbami a začazený krb, kde Praboha a Báby zlaté modly velebné se na posvátném místě šerem skví – to vše, vše mihlo se mu před zrakem, a na prahu, pod kterým skřítkové a duše milých předků klidně dlí, tam zdálo sese, že sedí postava, tak vysoká, tak bílá, luzná tak, jak Šárka s blankytnýma očima, a kolem ní lítaly vlaštovky a švitořily snivě v soumraku... A v hlasu jeho, když se sklonil teď nad Šárkou zničenou, cos znělo tak jak snivé švitoření vlaštovky, a v očích jeho šeřilo se cos jak večer v podletí, když slavíci si hnízda staví v hlohu květoucím. „Já nemám ženy,“ šeptal v ucho jí, „a nikdy nepřijdeš na bílý dvůr mých otců, leda vlastní vůlí svou. Jsi volná jak ten vítr letící, jenž nad hlavou nám honí oblaka!“ 175 Tu Šárka zajásajíc vyjela: „Můj vítězi, můj slavný vítězi, já od tebe nepůjdu nikdy víc! Po boku tvém chci s tebou bojovat, a přikvačí-li někdy temná smrt, nechť schvátí jedním rázem oba nás! Však nyní pojď, na koně bílého chci tolik naložiti pokladů, že zůstane sluj prázdná, chudobná. Tak skvělé podá Šárka výkupné!“ Teď vedla reka v tajuplnou sluj, jež zasvěcena byla měsíci, a jako ve snu kráčel Ctirad s ní. Sluj rudým zlatem zářila jak krev a vlasy bílé děvy svítily jak plavý měsíc šerem jeskyně, a temné roucho luhem rozkvětlo odleskem drahokamů třpytivých, když v nakupené skvosty nořila své bílé ruce, hledající, čím by nejdřív ozdobila Ctirada, a zdálo se, že přebírají se ty ruce v hvězdách s nebe stržených... „To vezmi nejdřív!“ Šárka zvolala, a po obruči připevnila mu na každé rameno. Ty obruče tvar hadů měly třikrát točených, a črty divné pokrývaly je. A Ctirad objal ji, a na srdce, na srdce mocně bušící ji tisk’. „Tvé zlato nechci,“ zvolal, „tebe chci, ty luzná, lepá, velká rekyně!“ A hlava její krásou zářící mu padla na hruď jako zlatý květ, 176 a z očí jejích temnoblankytných se sladká touha lásky linula, jak s nebe něha dýše v podletí. „Kéž s tebou zemru!“ Šárka zašeptá. Tu jeho rty jak pečeť vloží se na její rty, by nemluvila víc... Však Šárka vyjela, bledá jak smrt se vymkne mu a prchá z jeskyně, a než ji Ctirad dostih’, pozvedla se země velkou surmu kovovou a zadula v ni silou veškerou. Zvuk divoký a třeštící co hrom zněl lesotemným dolem příšerně a skály zahučely v odpověď ston hluboký a smutný jako smrt. „Co činíš?“ ptal se Ctirad udiven, a chvějícím se hlasem Šárka dí: „Tou surmou vítám noc, když zemře den, a den můj zmírá, hle, juž kvačí noc!“ Než domluvila, lesy duněly jak mnohých kroků hluchým dusotem, a z prachu, který vylít’ k oblakům, děv bojovných se tlupy rojily; jak mraky hnaly se na koních svých, zbraň jejich v slunci blesky sršela, a divoké jich volání jak hrom se rozléhalo klidem poledním. „Já chráním tě!“ tak Ctirad zavolá a chopí Trutův mlat, však nepohne jím vícvíc, než děcko by jím pohnulo, a Šárčin hlas mu srdcem zachvěje: „Jsi přelstěn, Ctirade, vše bylo lží, co jsem ti pravila! Jak zasměje 177 se VlastaVlasta, až jí povím, jakou báj jsem o závisti její bájila! Ta obruč, která jako lesklý had tvé rámě svírá, tají velký čar, had sílu tvoji vyssál z ramena!“ Tak zvolá Šárka hlasem bezzvučným a těžko hádat, jestli smích či pláč jí hrdlo křečovitě stahuje. Tu pustil Ctirad zbraň a snažil se, by k spáse zrádné skvosty s ramen sňal, však marné bylo jeho snažení, a voj divokých bojovnic se hnal a brzy dosáh’ jej, a břitký meč se vnořil v prsa jeho bezbranná, za mečem meč, a jiný zas a zas, až duše jeho nořila se v noc. A bílý dvůr, síň z dubu, starý krb, vše kmitlo se mu opět před zrakem, a mroucí jeho oči hleděly tam pod dub, kde se luzná postava té zrádné děvy o peň podpírá, tak bez hnutí jak kámen, bledá tak jak mátoha kol mohyl bloudící, a silou poslední k ní promluvil: „Ó Šárko, žel mi svitu denního, žel mého mládí, hynu bez slávy, žel bohatýrské síly ztracené, žel mého otce, jehož kvílení dvůr bílý slýchat bude noc co noc, třikráte žel mé matky bezsmrtné, – bol její bude nesmrtelný též – však nejvíc žel, ó Šárko ukrutná, že na srdci mém lhalas v jeskyni!“ 178 Jak stín, tak tiše děva blíží se, a hlava její visí skloněna jak nalomený květ, a v očích hrá jí zář jak zatemnělé luny svit. Na trávu klekla krví zbrocenou, a jako ve snu k němu mluvila: „Ó Ctirade, já bídná, nešťastná! Já v sluji nelhala! Já volala ty děvy na pomoc, když měnilo se v lásku k tobě záští v ňadrech mých... Ty odcházíš? Ó já jsem prokleta! Můj vítězi, kéž s tebou zemru zde!“ Tu zazdálo se Ctiradovi zas, že slyší vlaštovice v soumraku tak sladce kolem domu švitořit, že na prahu jej čeká postava, tak vysoká, tak bílá, luzná tak jak Šárka s blankytnýma očima... Vstal naposled a zíral kol a kol, nevěděl víc, co s ním se dělo zde: Les zářil sluncem, plamen zelený byl každý list a jako žhavý štít na žhavém nebi slunce pálilo; v tom okamžení, když se Ctirad zved’, své témě pošinulo poledne, a mrtev klesl polednice syn... „Teď na Děvín!“ tak děvy volaly, však než se ještě hnuly ku předu, dřív posadily Šárku na oře a kloníce se před ní hluboce štít modrý daly jí a Trutův mlat co odměnu za smělý výmysl a těžký podnik šťastně skončený. Pak sedly na koně a Ctirada 179 za sebou na potupu smýkaly přes hory doly cestou na Děvín. Tak krví zpity letěly co bouř a hrůzyplné jejich výkřiky plašily ptactvo v lesa úkrytu. A za nimi, zrak obrácený v sloup, nehybná, zsinalá jak mrtvola, na bílém oři Šárka klusala, mlat Trutův bílou rukou třímala, a po boku jí visel modrý štít, a věrný oř měl hlavu skloněnou, a slzy veliké mu kapaly do prachu, kde rek Ctirad za sebou mu krví značil cestu na Děvín... IV. IV.
 Na pustém břehu chladné Vltavy, naproti Vyšehradu zlatému, tam v prachu ležel Ctirad nepohřben, by plaché zvěři sloužil za kořisť. Nad hlavou jeho táhly oblaky, zem syrá pila junou jeho krev, a dlouhé traviny se klonily a šelestily tiše nad srdcem, jež jako kámen v ňadrech tížilo. A z hloubi siné nebes vytrysklo cos jako černá jiskra krouživá, a jiskra spouštěla se k zemi níž a vzrůstalavzrůstala, čím víc se blížila a jevila se černým ptákem být. 180 Za ptákem pták sledoval krouživě, a brzy černal dlouhý, pustý břeh se příšernými hostmi bez počtu, a tiše tekla dále Vltava, a tiše táhly dále oblaky a tiše šelestily traviny dál nad srdcem, jež mrtvo leželo jak kámen v mrtvých ňadrech jinocha, a nikde, nikde neozval se hlas, jenž zavolal by stůj! na lačný voj těch krákoravých příšer hltavých. Tu ruší náhle ptáků hnusný kvas tak hrůzyplný výkřik bolestný, že řeka zašuměla v hlubině, že oblaka se v běhu zastaví, že v základech se zachvěl Vyšehrad – a bílá Héla s vlasem vlajícím a s okem strašným jako temná smrt se vrhá s výše nebes do trávy. Prach vzletěl k nebi jako černý kouř, tak tloukla kolem sebe křídloma, by lup vyrvala dravcům hladovým, a nehty bílých rukou vryly se do prsou opeřenců odvážných, již kvasu odříci se nechtěli, a těm, jichž spáry k vlastní záhubě se byly zapletly do zlatých kštic nad mrtvým čelem syna drahého, těm teplá srdce z těla trhala... A skřekem, krákoráním havranů zněl děsuplný, divý její smích, tak hlasitý, že dosáh’ nebesa, kde bozi zbledli věčně žijící, tak hlasitý, že v soumrak navy vnik’, kde stíny zemřelých jej slyšeli 181 a zapomínali na okamžik na hlubokou svou touhu po slunci. A ptáci před smíchem tím prchali, do lesa tmavokřídlí havrani, a bystrozrací supi k oblakům. Teď sedla Héla v prach a mrtvolu si položila v nesmrtelný klín a zvedajíc krvavé ruce své na pustém břehu vyla jako vlk a takto k Vyšehradu zvolala: „Psi hrdého uštvali jelena, lest bezstoudná do sítě lapila jak lovec zvěř velkého hrdinu! Což víže údy vaše Morana, že nespěcháte sem na pustý břeh? V lup lesním šelmám vyvrhly jej sem ty divé vlčice krvavých tlam, by duše jeho věčně těkala od stromu k stromu klidu zbavená. To na potupu učinily vám, a vy pod stromy v chladu dřímete a neslyšíte, jak bol krvavý zde v prachu řve jak poraněný tur!“ Hlas její hřměl jak v horách strašná bouř, a slova její jako vichřice kol Vyšehradu zahučela tak, že pevné brány jeho chvěly se a stromy zahrad k zemi skláněly své květem osypané koruny, a zlaté síně, kobky, chodby, dvůr, vše zazvučelo truchlou ozvěnou, jak nástroj z hloubi bolně zasténá, když ruka ničící jej zasáhne. 182 A zbledli bohatýři Přemysla, a každý bez meškání chopil zbraň, sed’ na koně a chvátal z hradu ven. Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav, jel v čele jim, skok odvážný jej nes’ se skály v prostřed chladné Vltavy; hned změnila se lesklá hladina v vír rozpěněných vln, jež vysoko na břehy prchaly, rozkrušeny v dešť duhový pod vzmachem mohutným, divokých skoků ořů neskrotných. A řeka přenesla je poslušně na druhý břeh, a výkřik bolesti se vydral z prsou Ludislavových, když zneuctěné tělo Ctirada v prach pohozené, nahé ležet zřel. Již chtěl se k němu vrhnout, slzami mýt rány bezčetné a hluboké, když náhle, jako z země zrozeny, na divých koních děvy zjeví se: jak krákot havranů jich volání, jak černý oblak vlasy vlající, jak blesky zraky jejich divoké. Na okamžik si voje obadva naproti stály tiše, bez hnutí, jak chmurné skály v lesním údolí, tu lepá Héla z prachu vzpřímí se: „Co váháte?“ tak zvolá na muže, „za dlouhé hřívy chopte litice a zavlečte je v svatý Vyšehrad! Svým rabům vrhněte je na lože. Nechť nasytivše chtíč je zardousí a psům je hodí vyhladovělým!“ 183 Než dokončila, počal velký boj. Jak bouře plny blesků hnaly se na sebe voje s křikem hromovým; vzduch zatemnil se mrakem hbitých střel, jak letní dešť, tak hustě lítaly na obě strany velké kameny, a mlaty hřměly dutě o štíty, a meče z mečů jiskry křesaly. Hluk bojujících, zmírajících ston, ryk koňů, hromné zbraní bušení, šum řeky, hučící ozvěnu skal, vše přehlušila Héla křikem svým. Jak řvoucí bystřice když trhá břeh, jak požár hltající celý hvozd bezčíslnými svými jazyky, tak mezi děvicemi řádila: tu trhala je s koňů splašených, tam raněné zas vlekla za nohy a házela je v řeku, spějící od místa boje plna zděšení, tu trhala jim z těla srdce zas, jak dříve byla ptákům činila, a znovu zazněl děsuplný smích, jenž věkožízné bohy na nebi a bledé stíny v navě polekal. Za krátko pojal děvy bledý strach; šat polednice krví zbrocený, to oko hrůzyplné, divoké, ten kamenný, nehybný obličej víc děsil je než bohatýrů zbraň, a brzy uzdy koňů trhaly a hledaly svou spásu v útěku. A za nimi se Héla řítila a plašila jim koně výkřiky a chytala za řízu vlající 184 z děv mnohou, házela je zpátky pak pod kruté nohy ořů zuřivých a pronásledujících vítězů, a zajisté by byli rekové se Děvína již tenkrát zmocnili, kdyby nad branou hradu dívčího nebyla Vlasta stála zářící a vznešená jak z bohyň některá. Plášť stříbrný jí splýval s ramenou, na temných vlasech plála koruna z bledého zlata jako bludičky, štít bílý, lepokamy vroubený tak temnými a zářícími tak jak její hluboký zrak záhadný, nad branou otevřenou držela, a z čarných lepokamů na štítu a z temných zraků, hrdých, vznešených, se odvaha linula v srdce děv. Před temným tímto okem zachvěla se sama Héla, v hloubi jeho čtla, že doba ještě byla daleká, kdy před osudem pyšné čelo to se k prsoum schýlí, přemožené sic, však neskrocené ani osudem. A polednice zmizela jak stín, a muži jako ve snu hleděli na vznešený ten čarokrásný zjev, jenž nad branou jak bílý měsíc stál. Jen okamžik zůstali bez hnutí, však krátký okamžik ten dostačil, by polekané děvy uprchly za hradby strmícího Děvína; za nimi hromem brána zapadla, 185 a Vlasta vešla v zlatou svoji síň, a rekové se k břehu vrátili... Tam tělo Ctiradovo chopili a vložili je na loď zdobenou, již Přemysl z chobotu pod hradem jim poslal vstříc; loď byla samý květ, a brunát zlatem protkaný se vlek’ daleko za ní brázdou hlubokou, již ryla do hladiny Vltavy, a dvacet krásných, nahých jinochů po obou stranách lodě plavalo; ty pravou rukou klečí zlacených se drželi, a levou mávali květoucí ratolestí úměrně, a Vltava jim k plavbě zpívala a házela jim perle do vlasů, a červánky na těla bělostná pablesky rudé s výše sypaly, a slunce večerní zlatilo vzduch. Když k břehu dorazili skalnému, pozvedli z květů tělo jinoši, a brány hradu otevřely se, a Přemysl jim kráčel smutně vstříc. Ved’ bohatýry své v lípový dvůr, tam Ctirada oděli v zlatý háv a na hranici položili jej. „A jakou zbraň chceš Ctiradovi dát, by vstoupil mezi stíny jako rek?“ Tak tázal Přemysla se Ludislav. V tom otevřela sama sebou se dokořán zlatá brána vysoká, a před žasnoucím zrakem mužů všech se Šárka s bílým ořem zjevila. Šat běloskvoucí měla na sobě, 186 a hlava byla kvítím zdobená, mlat Trutův bílou rukou třímala, a po boku jí visel modrý štít. Od temena až k patám plynul jí jak mlečná dráha závoj čarovný, byl utkán jako z bělotřpytných hvězd, a zářícími jeho záhyby se Šárka zdála divukrásným snem, zdála se Šárka býti bohyní, a nikdo z mužů netázal se jíjí, kým jest a co ji vede mezi ně. „Vy divíte sese, bohatýrové,“ tak oslovila muže žasnoucí, „vy divíte se, jak jsem přišla sem, jak zlatá brána otevřela se. Vždyť nesu Trutův štít, což nevíte, že zlaté brány Vyšehradu vždy se otvíraly, on když přicházel?“ Tak mluvíc s koně na zem skočila a k vysoké spěchala hranici, kde Ctirad v zlatém hávu spočíval. „Zde vezmi svoji zbraň, můj vítězi!“ Tak šeptala mu v ucho s povzdechem a položila Trutův mlat a štít mu k hlavám, vyňala pak zlatý nůž, jímž plavé luně žertvy světilasvětila, a vnořila jej oři bílému do hrdla hluboko. Pad’ věrný kůň, krev vřelá vytryskla jak rudý blesk a pokropila rekův zlatý háv. „Na bílém oři v navu pojedeš, kam Morana ti cestu ukáže!“ Tak Šárka s okem zaroseným dí, 187 a hlava její krásou zářící mu padla na hruď jako zlatý květ, a s očí jejích temnoblankytných se sladká touha lásky linula, a jako ve snu k němu mluvila: „Ty víš, že jsem ti v sluji nelhala? Můj vítězi, kéž s tebou zemříti bych směla, bídná, sirá, nešťastná! Kéž zlatý nůž bych směla ponořit do srdce hluboko, ach hluboko! Pak ale s tebou bych se setkala tam dole mezi stíny v mrákotě, a pohledy tvé, plné výčitek, by věčně plašily mne od tebe, a věčně bol tvůj obnovila bych svou tváří, do níž vryta vina má. Buď kliden, Ctirade, můj vítězi! Ty nespatříš mne v navě soumraké, já a můj bol, my věčně zůstanem na šírém světě sami bez druha; jen o to prosím tebe, Ctirade, ó, dej mi hrstku svého popele!“ Tak Šárka šeptala mu na srdci, a lípy šuměly kol tajemně pod nebem pozlaceným večerem... A Šárka zapálila hranici, a plameny vyšlehly vysoko a zahalily rudou záclonou to bezradostné lůžko jinocha, jež Morana mu byla ustlala... A hustý kouř se valí k oblakům, a vysoko, kde jako černý sloup se zlaté klenby nebes dotýká, tam třepetá se peruť labutí, 188 a bolné zvuky hlasu sladkého večerním vzduchem táhly truchlivě, a věděli tak všichni s jistotou, že Héla pro Ctirada pláče to... A soumrakem a dýmem plazivým se bílá těla nahých jinochů kol hranice křepčících mihala, a žalné zvuky písní pohřebních se s deštěm žhavých jisker vznášely nad kolébající se koruny lip ztmělých a svatého jasanu... A ruce pozdviženy nad hlavou bez hnutí stála Šárka celý čas, až oheň dohořel, až hustý dým se rozplynul, až písně dozněly, až dokřepčili nazí jinoši... Teď vezme připravenou nádobu a sbírá drahý popel Ctiradův, pak zvedne rychle spadlý závoj svůj a připevní na hlavu skloněnou. Byl utkán jako z bělotřpytných hvězd, od temena až k patám plynul jí jak mléčná dráha temným obzorem. Pod zářícími jeho záhyby zdála se Šárka divukrásným snem, zdála se Šárka býti bohyní, a nikdo z mužů netázal se jí, kým jest, kam nese popelnici tu, již s tichým pláčem k srdci tisknula. A Šárka vyšla z Vyšehradu ven, a hlava její klonila se níž a níž, a závoj její zářil víc a víc, čím déle nocí bloudila tak sama, sama s těžkým bolem svým... 189 Teď odnesl ji posléz bludný krok do lesotemné skalní kotliny, kde luně žertvy pálila co noc. A Šárka vystoupila na skálu, jež v klíně svém chovala čarnou sluj. Tu zazvučely sloupy podzemní, jež klenbu sluje nesly od věků, a nad vrcholky zdřímlých pralesů vyšlehla bledá zář a z chvějících se korun stromů vynořila se posvátná luna v plné slávě své; jí zašuměly tmavé lesy vstříc, na temné tváři noci příšerné zahrálo cos jak úsměv vítací, a syrá země sladce zavzdychla. Tu vzpřímila se Šárka vysoko, přitiskla popelnici k srdci blíž a ruku druhou k luně pozvednouc tak oslovila plavou bohyni: „Třikráte svaté božstvo vznešené, ty bílý květe plný tajemství, jenž vykvetl jsi z černé skvělosti tmy noční, slyš můj volající hlas! Ty kráčíš tiše loukou blankytnou, na níž věštící hvězdy rozsety, a veškerého tvorstva osud znáš. Tys nejmocnějším božstvem, měsíci, hle, nejbídnější žena volá tě! Zde stojím sama, sama s bolem svýmsvým, měj slitování, luno, s kněžkou svou! Skroť v duši mojí divé plameny, klid chorobnému srdci poskytni, znič bytost moji, ale úplně, bych v navě nepotkala muže stín, jehožto popel v této nádobě! 190 Ó luno, luno, slyš mou modlitbu! Skloň ke mně stříbroskvoucí, svatou tvář a poskytni, mně bídné, polibek, o jehož velkém, cudném tajemství tam dole v posvěcené sluji tvé mi čarozvučné sloupy zpívaly, když radost nad tvým blahým příchodem zachvěla jimi jako strunami!“ Tak velkým hlasem Šárka končila, a měsíc zastavil se nad skalou a vzplanul světlem sedmnásobným; proud bílých, jako jíní, paprsků na bledé čelo Šárky linul se, a děva zachvěla se mrazícím a tajuplným luny polibkem; krev její změnila se v tuhý led, a údy stydly náhle zázrakem; klid hluboký pad’ v srdce raněné, noc temná na zrak, bezdné ticho v sluch, pak shasla paměť v hlavě znavené, a Šárka od temene do paty se proměnila v skálu nehybnou, a ruce její bílé, kamenné, k tuhému srdci ještě tiskly prach, jenž tělem býval někdy Ctirada... 191
Lumír.
[193] Noc oděla se v roucho krvavé a vyla vichrem v žhavé ssutiny, jež někdy hrdým byly Děvínem, a vysoko nad rmutnou Vltavou, na stolci vytesaném z kamene v hluboké dumě seděl Přemysl a truchlil, vítěz, nad svým vítězstvím. Zrak jeho zřel, jak požár ohromný ku hvězdám bouřil, příboj ohnivý, jak hustý dým se valil krajinou jak černý prapor, smutek věstící, zrak jeho zřel, jak s pláčem Vltava na ozářených vlnách mrtvoly do dálky nesla, do tmy příšerné, kde draví ptáci ze sna zbuzení se na ně deštěm jisker vrhali, vzduch divým krákoráním plníce, a v prsou žalem srdce pukalo, když v jeho sluch se draly výkřiky, teď děvic, bránících se zoufale, teď mužů zpitých krutým vítězstvím, již s krvavými meči vraceli se v svatý Vyšehrad, by slavili pád Děvína a jeho bojovnic. Do hromů řítících se s výše stěn zpěv nadšený se mísil vítězů, a oči jejich divě planoucí [195] v tvář Přemyslovu zřely s výčitkou, že nejevila totéž nadšení, a jeden z nich tak hlasně zareptal: „Proč chmura obestírá čelo tvé? Což není dostdost, co jsme dnes konali? Noc rdí se krví, bledá Morana tak nasytila divou vraždou se, že s ošklivostí odvracuje tvář od připravené další kořisti, a hrdé témě, které Děvín pnul tak hrozivě až k bílým oblakům, juž líbá v pokoření žhavý prach! Co více žádat můžeš, Přemysle?“ Tak reptal hrdina a netušil, že Přemysl nad krví prolitou i nepřátel svých truchlil v bolesti, a druhý hlas se ozval u stolce, hlas Ludislava, reka chrabrého: „Ač leží Děvín čelem ve prachu, a vítr popel jeho roznáší, přec není plné naše vítězství, a oprávněn jest smutek Přemyslův, neb který z hrdin smí se vychloubat, že Vlastu skolil v boji mečem svým? V kraj šírý zmije z hradu unikla, a nový Děvín zvedne témě zas ku hvězdám, které blednou úžasem nad pádem pyšných hradeb Vlastiných. Já marně hledal v síních hořících tu, která sluncem byla bojovnic, já marně vnikal v kobky planoucí, které mne pohltiti hrozily jak ještěra ohnivé útroby! Ó kéž by raděj Děvín celý stál, 196 jen její hlava kdyby ležela zde v prachu před tím stolcem kamenným, by Přemysl svou nohou zavadit moh’ o to čelo, jež se neskloní!“ Tak končí Ludislav a těžký vzdech se z prsou jeho vyrve mohutných, a kolem zasmuší se mnohá líc, a mnohá ruka k meči zasáhne, a mnohé oko vzplane chtivostí boj nový podstoupit, a hlasové se ozývají z náhlé tišiny: „Na bystré oře, vzhůru, rekové! Za Vlastou pustíme se v temnou noc, ať nové jitro celé vítězství na svatém Vyšehradě přivítá, ať ranní zora v krvi Vlastině se zatřpytízatřpytí, až vyjde na hory!“ Tak voláno; tu náhle objeví se v zlatém plášti Lumír s varitem, u stolce zastaví se Přemysla a smutným hlasem takto zavolá: „Ó muži, kteří ještě žízníte po krvi v této noci děsivé, v níž hustěj’ tekla nežli letní dešť, ó zastavte svých kroků rychlý běh! Vy marně Vlastu zrakem vražedným, jak hončí psi svou kořist hledáte! Byť v jasný den i zaplanula noc, neb zraky vaše slunce bystřejší tmu pronikly, přec nenajdete jí. To čelo, jež se nikdy neskloní, stín bohů kryje, žádný smrtelník je více neuzří, a jedině 197 má ústa hlásat mohou tajemství o konci ženy, jež co bohatýr a velký vítěz v paměť vryla se všech pokolení, divem žasnoucích!“ Tak Lumír dí, a reků pohledy se noří v bledou, slavnou jeho tvář, v niž požár vrhá rudé pablesky, a Přemysl se vztýčí tázavě, a tato zvěst z úst pěvce plyne v noc: „Ty znáš, ó Přemysle, hluboký dol, kde Ctirad Šárkou přelstěn zahynul; tam truchlil jsem v bludišti černých skal při starých stromů hudbě hučivé, do které vřava boje ze vzdálí se tichou nocí nesla příšerně. Já u skal hledal onu útrpnost, jež z ňader lidí byla zmizela, já žaloval necitným kamenům na srdce lidské, necitnější jich, a zrak můj oslepený slzami vždy nový úžas z toho nebe ssál, jež krvavě se rdělo nade mnou. V tom zazní v sluch můj kopyt zvonění o rozkrušené, černé balvany, jež vyčnívají z pěnících se vln potoka letícího kotlinou. Já zbystřil zrak a viděl pod skalou, jak bílý oř tam klesal unaven na vlhkou zem, a hrdá postava jak seskočila hbitě na balvan a pevným krokem vzhůru kráčela po strmé stráni k místumístu, kde jsem stál. Teď stála přede mnou; ó strnutí! To Vlasta byla v plné pýše své! 198 Při výkřiku mém, mečem zamávla a temné její oči vzplanuly; blesk jejích zřítelnic byl děsnější než záblesk meče, jehož ostrý hrot mi smrtí hrozil, bledá její tvář pod černým mrakem vlasů vlajících tak hrozná byla a tak vznešená jak svatá líc velebné Morany, jež hrdiny uspává v černou noc. Já místo štítu pozved’ varito a zasáh’ v struny jeho hluboko; vzdech stříbrný let’ temným údolím až k rudým nebesům, kde vynořil se bílý měsíc z mraků pošmurných. Meč Vlastin klesl k zemi, vysoká a mlčenlivá stála přede mnou jak sosny kolem nás, a tichý vzdech se z prsou jejích dral jak odpověď na sladký ševel mého varita, a hlava její klonila se níž na pyšnou hruď. Tak kloní témě své na modré hoře osamělý dub, když mocný vichr přemoh’ jeho vzdor. Mé srdce zachvělo se soustrastí, a tato slova promluvil jsem k ní: „Ó Vlasto, kéž bys byla vyslechla vzkaz Libušin! Proč zaslepila tě, ó děvo, pýcha tvoje neskrotná? Ty chtělas větší býti Libuše. Což může záští větší lásky být?“ Po těch slovech Vlasta vztyčí se, a hledí klidně kolem, vznešená jak slunce po blankytě kráčící, a hlasem mohutným jak kovu zvuk, tak odpovídá na mou výčitku: 199 „Ó hory v širém kruhu strmící, jež každý den z úsvitu šerého velebné hlavy nachem věnčené jak skamenělou, mocnou modlitbu do nebe povznášíte vysoko, a vy, ó lesy, věčně hučící, vy plny šera, plny tajemství, jichž velká píseň nikdy neusne, vy prameny a modré studánky, z nichž jaro zlatým okem dívá se skrz husté vlasy jasnozelené bříz šelestivých, jilem dumavých, jež kloní se nad vaší hladinou, vy řeky, které v dáli spějete jak oři, jejichž kroky žádná moc pod širým nebem skrotit nemůže, a vy, ó vichry, které dujete z neznámých končin v strany neznámé, a ty, ó nebes řízo blankytná, ty hvězdotkaná, kterou z plamenů a světla kolem sebe jakýs bůh pro podiv světa utkal k slávě své, vy všichni buďte svědky v chvíli té, že k činům uchvátil mne velký duch, ne malá pýcha, jak ten muž zde děl! Má duše uslyšela, žasnoucí, šum v stromu, jehož svatá koruna se nekonečně nebem rozkládá, a jehož květy zlaté hvězdy jsou; tam ve vrcholku jeho, myšlenky, obrovské holubice hnízdí se, a vzmachy jejich křídel ohromných hřmí světem velký ohlas budíce v těch srdcích, jež se vznášet dovedou nad davem hluše v prachu dřepícím. 200 Však běda těm, již ovlažili ret ve hvězdokmitné číši nadšení! Vždyť nápoj v žár se změní v útrobách a opojený poznápozná, že to bleskblesk, co hrdým retem z číše bohů ssál! I moje duše pila z číše té, a velká hudba křidel tajemných pod samé hrdlo, jako divý proud mi stoupala, a bílých křidel van mne pudil tam, kam viděls spěchati mne s mečem v ruce, s čelem vztýčeným. Meč vypad’ z ruky, osud zlomil jej, však čelo sklonit nedovedu přec! Já vím, že velkou moji myšlenku pád Děvína na věky nepohřbil; jak jiskra bude doutnat v popeli, a jiná ruka k hvězdám vznese ji... Ó nemysli, že z boje prchám sem, bych vyhnula se přísné Moraně! Já bohatýry kosila jak žnec a zbraň má otupěla vražděním, však srdce moje nezachvělo se ni jednou strachem! Viděla jsem hrad svůj s výše padat, krev mých bojovnic se lila potokem, křik vítězů mi vnikal v sluch, a přání jediné mou duši maně v hloubi plnilo – bych mrtva ležela v těch plamenech, jež vichrem vzdmuty k hvězdám šlehaly, by ssutiny mne kryly Děvína co mohyla, jež nikdy z paměti se lidí vytratiti nemůže! Však jinak kázala mi důstojnost. Muž žádný nemá vychloubati se, že pád můj viděl, oči surové 201 se pásti nesmí na mé mrtvole! Jsemť myšlenkou tak čistou jako blesk, jež jasně v duchu božstva zakmitla, a nedotknuta rukou smrtelnou tak čistáčistá, jak jsem vyšlavyšla, vrátím se v mrak, v kterém bytost moje zanikne!... Hleď kolem sebe, pěvče, místo toto, kde stojímestojíme, zasvětil velký žal, hle, zkamenělá stojí Šárka zde. Že cestu sem jsi našel, znamením mi jest, že bozi přivedli tě sem, neb ukryli před okem lidí všech bludiště úzkých stezk sem vedoucích. Věz, velká sluj se šíří daleko do nitra matky země pod námi, a nikdo nezná slovo tajemné, jež skalnou její bránu otvírá, než Šárka v mrtvý balvan změněná. V tu sluj chci pohřbít život zmařený.“ Tak Vlasta končila a spěchala teď k balvanu, jenž bíle v měsíci se třpytil tvarem ženě podoben, jež popelnici tiskne ku srdci. Jí kolem šíje rámě vložila a líbala kamenné její rty a hleděla jí zrakem příšerným v tvář příšernou, a slova plamenná do kamenného sluchu volala. Pojednou plnila se bělavá ta socha světlem jako bludiček, a rty, v nichž přece krve nebylo, se pohnuly a tajuplný zvuk z nich vyletěl jak jiskra zářivá a plnil náhlou hudbou celý dol, a nad lesem se luna zachvěla, 202 a hvozdy zašuměly kolkolem, a skála otevřela s rachotem svůj temný klín, jenž nyní zazářil jak svitem hvězd, a krokem vznešeným se Vlasta brala v čarnou jeskyni, jež naplněna světlem zeleným se táhla v lůno země daleko, a za ní zavřela se skála zas a oko moje jato podivem teď zřelo stěnou světle průhlednou, jak Vlasta jako hvězda zářící do bezdna stoupala, jež závratně svou temnou noc do země hloubalo, a černým prázdnem letěl hučivě jak řeka tekutého zlata proud, a viděl jsem, jak Vlasta usedla na pustém břehu v děsné samotě, jak naklonila bledou svoji líc nad zlatým tokem, který rudou zář do temných vlasů vrhal, v bělost rouch, jak zamyšleně v dlaně nořila líc vznešenou, Moranu čekajíc... A více nezřelo juž oko mé, neb kalila se stěny průhlednost čím dál tím víc, a posléz černě zas jak dříve čněla ku měsíci stráň... Noc byla tichá zas a rděla se tak jako dříve rudým požárem, a vřava boje dále vnikala v truchlící hvozd na větrů perutích. Jen jednou ještě zalítl můj zrak na skálu, která Vlastu vpustila v klín matky země, k bledé soše pakpak, jež na stráni jak zkamenělý žal při svitu stála kmitajících hvězd, 203 pak obrátil jsem kroky v Vyšehrad, bych zvěst svou tobě hlásil, Přemysle!“ Tak Lumír děl a sklonil na prsa pod tíží smutku hlavu velebnou, s níž stříbrošedé kštice vlnily se dlouze na plášť v proudech bohatých; a Ludislav se pěvci přiblížil a pojav ruku jeho promluvil: „Buď tobě dík, ó kmete, za tvou zvěst! Teď teprv slušno slavit vítězství! Ó, otevři svá ústa vznešená, do zlatých strun zasáhni hluboce a zapěj onu píseň velikou, na kterou dávno čeká všechen lid. Tys slíbil tak po smrti Libuše, splň nyní slib! Tam kouří nad námi se Děvín požárem a Vltava se zrádnou krví děvic rdí, nuž pěj o Vyšehradu velkém vítězství!“ A s Ludislavem volá reků sbor: „Pěj o vítězství velkém, Lumíre!“ A Lumír sed’ na skálu čnějící a zapěl píseň velkou, vznešenou, však nikoli o boji divokém, pěl o Libuši, jak se zjevila jak junné slunce ze tmy odvěké, jak zářila nad lidem vysoko jak svatá hvězda štěstí věštící, a pěl o její lásce bezedné, jež vykouzlila jaro ve srdci a v duši všeho lidu, o tom pěl, jak prohřála co zlatý paprslek hruď širé vlasti, která vydala pak z lůna svého slavné hrdiny, 204 by každé slovo obrátili v čin, jež vycházelo z božských jejích rtů. O zlatém věku pěl, jenž zapadl, když ona, slunce, zašla za hory, a píseň jeho zněla mohutně jak vichru vání, sladce zněla tak jak z jara snivý klokot slavíka, a reci zapomněli vítězství a naslouchali slzy roníce, a Přemysl na stolci zahalil v plášť bledou líc a zaštkal hlasitě, a stromy šelestily nadšením, a samé skály hřmíce chvěly se, ston sladký vydávaly zahrady a pevné stěny hradu zlatého a síně jeho vydávaly zvuk, jenž podoben byl tklivým povzdechům... Tak Lumír pěl na skále čnějící, až bledý úsvit hvězdy zaplašil, a když se zora skvěla na horách, tu píseň jeho zlatě proudící se přetrhla, a vzmachem rukou svých v dví pěvec zlomil svaté varito. Tu výkřik zděšení se vydral všem z úst oněmělých před tím podivem, však Lumír povstal, velký, vznešený stál zlatě ozářený mladým dnem, a klidným hlasem takto promluvil: „Já zpíval vám o dobách minulých, o velké lásky mocném tvoření, a píseň ta mou byla poslední... Já nebudu vám pěti o boji, o vítězství, o velkém omylu, do jehož bezdna osud Vlastu vhnal! 205 Nechť jiný pěje činy krvavé. Jdu do pouště. Můj úkol dokonán, já patřím v dobu, která minula. Bylť mému lidu jarem Vyšehrad, to jaro zašlo smrtí Libuše, a město založené věštkyní, jež dole z ranní páry témě své tak hrdě pozvedá, jest budoucnost, jíž první den teď vchází úsvitem... Ó lide můj, buď jara pamětliv, a nezapomeň jeho slavíků! Ó Vyšehrade, zachvátí tě čas, tvé zlaté síně v rum se obrátí, krok cizince se vryje s posměchem v ten svatý prach, jenž zbude z reků tvých, tvá sláva ale přece neshasne, stín Libuše se vznáší nad tebou, a dokud hvězdy nocí budou plát, zvuk toho jména nepomine v dým!...“ Tak končí Lumír, kyne rukou všem a volným krokem z hradu beře se. A Přemysl se vzpřímí na stolci a hledí němě okem slzícím za Lumírem, jenž kráčí lesům vstříc v plášť zlatý zahalen... Teď pohltil hvozd modravý vysokou postavu, a zdálo se, že hvězda zapadla... Mrak přelét’ slunce, tmavý jeho stín pad’ pošmurně na svatý Vyšehrad, a síně jeho zaúpěly taktak, jak háj zakvílízakvílí, když jej slavíci a zlaté jejich písně opustí... 206 Na str. 37. 11. řádka shora má státi Vesnou místo děsnou.
E: sf; 2002 [207]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Militký, Hynek; Novák, [?]; Lumír
(Nákladem knihtiskárny: Militký a Novák pomocí „Lumíra“)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+207

Věnování: Sládek, Josef Václav
(J. V. Sládkovi.)

Autor motta: Dante Alighieri

Motto: Dante Alighieri