Vlasta.

Julius Zeyer

Vlasta.
[95] I. I.
 Z bran Vyšehradu byly zástupy juž při svítání slavně vytáhly na horu lesnatou při Vltavě, kde velkou oběť bohům konaly, kde postavily stolec Libušin pod šeptajících stromů koruny, kde čekaly na slovo věštící, jímž kněžna lid svůj blažit slíbila. Tři noci juž Libuša nespala, a bledá jako luna v úsvitě zrak stále nořila v kmitání hvězd. Roj velkých myšlenek jí v duši vřel, a svaté věštby kolem čela jí jak deštěm těžké mraky visely. Když ale třetí noc juž prchala před úsměvem zlatého východu, tu vyjasnil se kněžny obličej, a takto Přemyslovi pravila: „Mně v duši svítá se juž, Přemysle, a mlha mizí, která mysl mou tak hustě byla obestírala. Já vidím jasně, že se chýlí juž můj úkol ke konci, že nastává teď úkol tvůj, že přišel posléz čas, kde lid můj se stromu tvé moudrosti plod zlatý ulomí, jejž bohové pro jeho blaho dali uzráti. [97] Hrad otců mých nad vlastmi bude dál jak slunce zářit věky dlouhými, on zůstane na věky zlatým snem u lidu mého vděčné paměti, však žíti nový proud, jenž temení z tvých velkých, smělých, nových myšlenek, ten žádá nové místo, odkud by se volně valil během vítězným. Můj Vyšehrad pro tebe úzkým jest, a proto z něho vyvedu tě ven. Ty znáš to místo, které vymýtit jsem dala v hustých lesích modravých pod skalnou horou podél Vltavy. Tam vyveď silné bohatýry své. Nechť vezme každý z nich svůj těžký pluh, jejž zrobil si v ten věčně velký den, kdy noha tvoje překročila práh u zlaté brány hradu Krokova. Ty sám své tury v pluh svůj zapřáhni a v čele reků zorej půdu mi, z níž město slávy časem vyroste... A na vrcholku hory rozžehni mi velký oheň, z jehož plamenů chci čísti toho města budoucnost...“ Tak pravila Libuša halíc se do stříbrného pláště záhybů, a sedajíc na koně bílého. A šerem úsvitu se valily, jak valná řeka, za ní zástupy, a osiřen stál svatý Vyšehrad. Jen Lumír meškal ještě u brány a chýlil k prsoum šedou hlavu svou, již tížilo neblahé tušení. Chtěl za Libušou sám se odebrat, 98 neb nemiloval davu prázdný hluk. Juž bral se cestou hlohem vroubenou, jež v stínu vedla k chladné Vltavě, tu v zraky jeho zašleh’ zbraně lesk; zved’ hlavu překvapen a ženy zjev stál před ním krásný, vznešenosti pln. Šat temný halil hrdou postavu, na černých vlasech přílba svítila, po boku houpal meč se mohutný, a blesky vrhal kolem zlatý štít. „Ó, Vlasto!“ zvolal Lumír radostně, „ty žiješ! Ty’s se navrátila k nám! Buď bohům dík, že’s mezi námi zas! Ó vyjasni svou zasmušilou tvář. Ty víš, že byl jsem vždy tvým přítelem od oné chvíle, kdy jsi připlula po chladné Vltavě na Vyšehrad. Já bohatýrům tenkrát právě pěl při zlatých zvucích svého varita, když Libuša tě shlídla na vodách. „Hle, z bohyň jedna plave po řece!“ Tak zvolala Libuša s podivem, a všichni zřeli do vln napnutě. Tři kmeny těsně k sobě svázané po vodě pluly, byly lodí tvou, a spící ležela jsi jako květ na temné chvoji, vonném lůžku svém. Hvězd bílé světlo na tě padalo, a řeka tiše kolíbala tě; teď vlna ku břehu tě přinesla a oči tvoje otevřely se, když zavadila loď tvá o skálu. Ty vstalas. Očí temných čarný blesk šleh’ hrdě v bohatýry spějící 99 ti ku pomoci; na břeh skočilas, a přímo brala jsi se k Libuši. „Já hledám tebe,“ řeklas klidně jí, „chci s tebou žít, chci tebe milovat.“ A kněžna přitáhla tě na srdce. „Mé dítě,“ řekla, „tedy se mnou buď!“ Ty zasmušilas se a řekla jsi: „Já nejsem, kněžno, více dítětem, jsem bohatýrem jak ti ostatní.“ A ukázalas přímo na Truta, a když se úsměv vkrádal nevěry na mnohou tvář, tu vzalas Trutův mlat, jenž ležel v stínu dřímajících lip, a hodilas jím proti skále tak, že náhlý liják jisker vytrysk’ z ní, a z hrudi její balvan utrh’ se a kutálel se s hromem do řeky. Div objevil se v zracích reků všech, a Trut se tázal, pojav ruku tvou: „Odkud ta síla, dcero, v pažích tvých? Kdo jest tvůj otec, rci, kdo máti tvá?“ Ty odpovědělas mu klidně tak: „Bor temný, ve dne v noci hučící jest otcem mým, a hora modravá, kol jejíž hlavy visí oblaka, jest mátí mou... Ti dali sílu mně. Strom každý, který bouři vzdoruje, mým bratrem jest, a sestrou bystřice, jež nikdy nespí, stále zpívajíc svou hromnou píseň mezi skalami. Víc netaž se, neb nepovím ti víc.“ Od oné chvíle milovala tě jak rodnou sestru lepá Libuša, a mnoho přátel jsi si získala 100 svým pobytem na hradě Krokově, a velký byl to pro nás všechny žal, když jednou bohatýrům pravilas: „Jak vy, tak já vydám se na cesty, bych těžkým mlatem stvůry hubila. Co velký vítěz zase vrátím se...“ Kůň tvůj tě odnes’ z hradu zlatého, však marně čekali jsme návrat tvůj! Co jaro bohatýři octli se pod lipami před stolcem Libuše, ty ale v kruhu scházela jsi vždy, a mnohá slza pro tě skanula, neb myslili, že smrt tě schvátila... Ty ale přišlas posléz přece k nám, a vítám tebe, Vlasto, s radostí!“ Tak končí kmet, a Vlasta odpoví: „Já děkuju ti, za tvé vítání, a nekárám tě za tvou dlouhou řeč: jest zvykem pěvců mnoho mluvit slov, kde jedno dostačí, děj vylíčit co nový, jež přec každý z dávna zná... Veď do hradu mne nyní k Libuši.“ Tak Vlasta. Lumír ale usmál se, a odpověděl klidně takto jí: „Na hradě velká změna dála se, od doby té, cos odsud odešla, a kdybych vše ti vylíčiti chtěl, co stalo se tam po ten celý čas, tu ode rtů by jako potoky se slova moje proudem valila. Tak ale dím ti krátce: Libuša na hradě není, chceš-li vidět ji, pak připoj kroky svoje krokům mým.“ 101 A Vlastin krásný, bledý obličej se zasmuší jak ladná krajina, když nad ní visí těžký, temný mrak. „Já vím o změnách všech,“ mu odpoví, „vždyť na Kazíně hostem byla jsemjsem, než zavedly mne kroky v Vyšehrad. VímVím, Libuša že klesla s výše své; však nyní mluv, kde najdu neblahou, co ze svatého hradu vedlo ji?“ A Lumír na to takto odpoví: „Hle, nyní vyšleh’ plamen veliký na hoře modrým lesem oděné, a zdá se sluncem spadlým do stromů. Tam najdeš Libušu, a uslyšíš, co ze svatého hradu vedlo ji.“ Tak Lumír děl, a Vlasta zbraně své na silnou větev dubu věsila, pak beze slova s pěvcem kráčela po stinné stezce dolů k Vltavě. Tam našli loď a přeplavili se na druhý břeh, kde vešli do lesů, a beze slova spolu stoupali na příkrou horu, naslouchajíce v zpěv svatý, který tichým hvozdem zněl a k místu vedl je, kde Libuša a děvy její oběť konaly. Teď umlk zpěv a Vlasta s Lumírem ze stínu lesa vynořili se na velkou paseku, kde oheň plál. Tam na svém stolci kněžna seděla bez známky života a zsinalá, na hlavě zlaté vlasy ježily se jako hadi jí, a velký zrak, jak mrazem ztuhlá vodní hladina 102 bez hnutí upíral se v dolinu, kde v slunce zlaté záři Přemysl a jeho bohatýři orali na břehu temnohučné Vltavy... A ruce její čněly ku nebi jak vytesané z bílých kamenů, a chřípě její ssály zlatý dým, jenž z čarotajných bylin valil se do plamů svaté vatry hozených. Duch její s bledým tělem zápasil, chtěl z lepých údů prchnout do navy, a vzmachy jeho křídel hvězdnatých tím krásným tělem ob čas zatřásly jak burný vítr třtinou ve vodách... Teď otevřela ústa, velký ston z nich vydral se jak větrů zalkání, a kvílení, a slova bez smyslu, jež věštícího ptactva pokřiku se podobala, lesem zatřásla, a hrůzou jat ku zemi klesal lid, a Přemysl a jeho rekové ten děsný výkřik dole slyšeli a zastavili pluhy ryjící zem brunátnou, a obrátili tvář ku věštícímu stolci Libuše. A náhle klesla bouře divých slov, klid velký svaté věštky zmocnil se, a hlasem velikým, jenž zlatě zněl, a hromně jako bohů volání, tak že zaletěl v modrou, širou dál, kde lesy, hory, řeka, doliny, se velkou jeho zvěstí zachvěly, tak promluvila věštíc Libuša: „SlyšSlyš, země, osudem nám určená, a zachvěj se, neb mluví ze mne bůh! 103 S tvé temné hrudi město vyroste, jež božské slávy bude zlatý práh. Já vidím je, jak k hvězdám pozvedá své hrdé témě, závist národů! Já vidím je, jak před ním klaní se lid zemí všech, jež slunce na pouti své od východu vidí k západu! Já vidím je, jak stoupá vítězné z těch plamů, které bledá nenávist a slepé záští krutých cizinců roznítí kolem svatých jeho zdí! Čím větší záští jejich, větší tím, ó moje město, sláva bude tvá! Ty cizí chátru nohou rozšlápneš, a ověnčíš si čelo hvězdami! Můj lide, věz, že jesti duší mou to město, které tobě zakládám; chci takto věčně, věčně s tebou dlít, chci s tebou trpět, s tebou vítězit! A tak, jak město moje k hvězdám vždy své témě bude slavně povznášet, tak vztýčíš, lide, mužně hlavu svou, a neskloníš jí nikdy podle v prach! Toť závěť má, a tvoje dědictví!“ Tak končí Libuša, a nebesa se velkohlasým hromem zachvějí a lesy zašumí a Vltava, jež naslouchajíc zastavila běh, se rozvlní a valí s jásotem své stříbropěnné vlny v modrou dál, a liják hvězd se nese od hory, na které věštka byla věštila, a padá jako zlaté semeno v hluboké brázdy, které Přemysl na rozkaz její s reky vyoral. 104 A Přemysl teď kráčí na horu a stojí vedle stolce věštího, kde jako ve snu stojí Libuša. Teď mávl rukou, hnou se zástupy, a zpívajíce v hvozd se ztrácejí; zpěv jejich mizí, ticho zavládne, jen voda šumí dole pod horou a lesy šepotají lahodně. A Přemysl se kloní nad ženou, ret jeho zlatých vlasů dotknul se; a Libuša otevře velký zrak, kde slza jako jasný drahokam se chvěje v stínu dlouhých, tmavých řas. „Ty pláčeš!“ zvolá dojat Přemysl, „ty roníš slzu v zlaté slávy den?“ A ona na to klidně odpoví: „Tu jednu slzu, reku, odpusť mi, pro svého syna jsem ji ronila, a pro tebe, který mne miluješ. Já cítím, že se blíží onen den, jenž neodvratně čeká člověka, denden, v který vzplane v žáru hranice, již neuhasí přátel hořký pláč... Já založila město veliké, práh zlatý k slávěslávě, která nezhyne, a činem posledním to bude mým... Můj Přemysle, já k prahu vedla tě, tam ale s tebou navždy loučím se, já nepřekročím zlatý onen práh. Já v starém hradě otců zůstanu, kde čekat chci na bledou Moranu. Před tebou, ale, leží budoucnost! Má slova jako hvězdy zářící zapadla v brázdy tebou orané, jest na tobě té setby strážcem být!“ 105 Tak praví Libuša, a Přemysl se zasmuší, a takto odpoví: „Ó Libušo, tys zarmoutila mne! Ó nemluv mi o bledé Moraně. Čím bylo by mi štěstí, sláva, zdar, když s tebou bych je sdílet nemohl? Chci s tebou zůstat v hradě otců tvých, nechť dále vládne starý, dobrý řád, o žádném novém městě nemluv víc, a zapomeň mé nové myšlenky!“ Tak zvolá Přemysl, však Libuša na slova jeho takto odpoví: „Ó Přemysle, co pronesly tvé rty? Jest úkolem tvým lkáti nad ženou? A může její osud zdržet tě na dráze, kterou moudrost zvolila? Ó budiž oběma nám za příklad, to slunce po blankytě kráčící. Jak ono denně dokoná svou pouť a nikdy nezastaví kroky svésvé, byť vichry proti němu zuřily a oblaka se v hrady kupila, tak půjdeš tyty, kam bozi pudí tě! A jako večer chýlí za hory svou tvář, když vykonalo velkou pouť, tak dej mi, muži, klidně odejít tam k otcům v navy konejšivý klín!“... Tak praví Libuša a položí mu snivě hlavu na mohutnou hruď, a zírá zamyšleně v modrou dál. Pak vztýčí se a prosí Přemysla: „Ó vrať se se zástupy v Vyšehrad, a zanech mne zde v tichém dumání. 106 Chci zůstat zdezde, až oheň dohoří, chci o samotě zůstat celý den, u zlaté brány čekej na večer!“ Tak prosí jej, a krokem váhavým se beře lesem moudrý Přemysl, na prsa maje hlavu skloněnou... A sotva zanik’ kroků jeho hluk, tu z houště Lumír s Vlastou vystoupí; on zří na věštku okem holubím a plným obdivu, však jako mrak tmí zrak se Vlastin, blesky sršící! „Buď vítaná, ó duše sesterská!“ Tak zvolá Libuša, když shlídne ji. „Buď krok tvůj žehnán, který vede tě do mého náručí! Buď bohům dík, že před smrtí svou tebe uzřít smím!“ A vstane se stolce, a spěchá k ní, a otevírá náruč proti ní; však bez pohnutí Vlasta zůstane, a tato slova smutně pronáší: „Ó Libušo, kéž nežila bych víc! Kéž vítr, který světem burácí, by popel můj po horách roznášel! Tak tebe tedy opět nalézám! Ty před mužem jsi šiji sklonila, ty dalas v jeho ruce osud svůj a lid svůj dalas mumu, jak dívčina dá svému milci utržený květ! A ty chceš klidně odsud odejít jak slunce, které spěchá za hory? A víš, co další bude osud náš?“ A Libuša jí odpovídá tak: „Já činila, co bozi kázali, 107 já nespáchala zradu nižádnou. Jest veliký a moudrý Přemysl, a ústy mými bozi hlásali dnes velkou slávu, která čeká lid můj drahý v budoucnosti daleké.“ Tu zasmála se Vlasta s trpkostí: „Na přislíbení bohů spolehej! Líc dvojí nese každý jejich slib. Kdo za to ručí ti, že nebude syn tvůj neb jeho syn nám kletbou všem? A celé řadě, která po věky se rodit bude snad, jsi vydala na milost lid, jenž ti přec drahý jest! A ty chceš klidně odsud odejít s tím slibem, který bozi dali ti! Ó ženo, ty’s se muži podala, a celé věky kvílet budou snad pro chvíle, kterés v kleté rozkoši na pyšném jeho srdci prožila!... Nuž, podej mi přec, kněžno, důkazy, že omylem jest, co jsem pravila, a odejdu a žehnat budu ti!“ Jak přízrak bledá byla Libuša, a Lumír klesající k stolci ved’, na který padla pohroužena v žal. A mrtvé ticho bylo kolkolem, jen větru ston vál lesem hlubokým. Jak zdálo se to ticho příšerné! A Libuša se polo vztýčila a takto zašeptala Lumíru: „Proč kruší mne ta slova k zemi přec? Což mohou bozi lhát a podvádět? Ó kmete, slova tvoje bývají 108 co květ, tak sladká! Dej mi útěchy! Ó taž se ženy té, proč v nenávist se dávná její láska změnila?“ Však Vlasta nedbá bolných výkřiků, přistoupí k ohni, a tak promluví: „Než krok můj na Vyšehrad zavítal, já na Kazině Kašu hledala, a našla ji jak tebe svrženou s té hrdé výše, kde jste vznešeny se někdy povznášely nad prachem. Jak blouznila mi o tvém blaženství, a o mateřském velkém štěstí tvém! Na žádost moji dala kadeř mi, již zlatou tvému synu ustřihla, když plačíc loučila se s dítětem při odjezdu s Bivojem na Kazín. Hle, vrhám zlatou kadeř do ohně, na žhavý popel bylin posvátných. Juž šlehá plamen z ní, nuž, přistoupni a zírej v bílý dým a pověz mi, co o tvých potomcích ti zjevují, ti bozibozi, co tak štědře slibují!“ A přistoupí k Libuši s pohledem jak mračná bouř, a tato chvěje se a skrývá tvář na prsa Lumíra, a hlasem zmírajícím šeptá mu: „Ó běda mně! Mne jímá velký strach! Co uvidím v tom kouři bělavém? Ó hrozná muko zlého tušení! Ó slepoto, již mnohý proklíná, leť na můj zrak a chci ti žehnati!“ A Vlasta pojme kněžnu za ruce a táhne zdráhající k ohni blíž. 109 Dým bílý zasáh’ nyní její tvář, a Libuša se vzpřímí, upírá do prázdna mroucí, zoufající zrak, a výkřik velký z ňader vyrve se a v lesy zalétne, kde ptactvo z hnizd a z doupat skrytých plaší divou zvěř, a tato slova z úst jí zabouří: „Já vidím syny syna bez slávy na Vyšehradě hynout ve stínu! Já vidím Přemyslovy potomky jak divou zvěř se sápat po sobě! Já vidím surového cizince, jak děti moje soudí nehodné! Já vidím v hradě otců kázat jej, a lid můj šlapat ponížený v prach! Já vidím lid můj klesat pod jarmem, jež vnuk můj přitlačil na jeho šij, já slyším Přemyslovy potomky jazykem mluvit, který krákání se dravých ptáků v boji podobá! Teď tonou v krvi vnuci vnuků mých, a na mém místě sedí cizinec a lid můj líže s jeho nohy prach jak bídný pes... Buď kleto, lůno mé!...“ Kvil divý znovu lesem zatřese, a jako štíhlá sosna, kterou blesk na chlumu hory zhoubně zasáhnul, tak k zemi padne lepá Libuša. A Vlasta prchá, bědující, v les, a Lumír zvedá kněžnu se země, a jako v létě dešť tak lije se na čelo její proudy jeho slz... A bílý její kůň teď přicválá, a Lumír na hřbet jeho vsadí ji, a vzdychaje, ho vede lesinou... 110 Teď přišli k Vyšehradu, odkud zpěv a hovor hodovníků zazníval, neb slavili tam s velkým jásotem den zlaté slávy, kterou Libuša budoucím pokolením věštila, a při těch zvucích vrátil život se do shaslých zraků velké věštkyně, a pohledem, jenž z oka toho pad’, v dví puklo srdce v prsou Lumíra... II. II.
 Po temnomodrém nebi měsíc plul, pták stříbrný; zář z něho padala jak závoj nevěsty na zdřímlou zem, jež o něm snící sladce vzdychala. U svého okna stála Libuša a velké její zraky hledaly na nebi útěchy, již poskytnout jí země nemohla. Vzdech hluboký byl důkazem, že ani na nebi juž více nebylo té útěchy. Šla kněžna k nachovému lůžku zpět a klesla těžce v měkké podušky. Síň byla bílá světlem měsíčním, a řeky hukot plnil její hloub a kolem v zlatých křesel náručích na měkkých kožích děvy ležely, jež spánek přemoh’, proti kterémuž se dlouho marně byly bránily. A kněžna šeptá sama sobě tak: 111 „Jak květy leží zde, jež někdy nit do souladného celku pojila; když nit se přerve, padne každý květ, kam vánek nese jej... Ó děvy mé, juž nedaleko čas, kdy Morana mne, která v celek spojovala vás, ze středu vašeho v stín odvleče! Kam zavěje vás vání osudu?“ Na lůžko z nachu hlava padne jí, a zlatých vlasů lesklá záplava ji celou pohřbí v vonné vlny své. Tak leží tiše v dumě hluboké; tu zdá se jí, že slyší hrdý krok, a hlavu pozvednouc zří postavu, jež, temná, sedí v okně vysokém. Zář luny hraje v kšticích havraních a jiskří v drahokamech čelenky se jako v čeřící se hladině vod průhledných, po plášti kmitá se, jenž těsně halí temnou postavu, a mění v blesky každou zlatou nit. A kněžna vzpřímí se a táže se: „Kdo jsi, jež v noci v síň mou vkrádáš se? Jsi Morana neb posel zemřelých?“ Tu vstane žena vlasů modravých, tvář její bledá k luně obrací se hrdě, klidně, plná výsosti, a Libuša poznává Vlasty tvář. A kněžna vzkřikne, klesne na lůžko, a děvy její ze sna budí se, a polekány k lůžku spěchají, z kterého kněžna Vlastu osloví: „Proč v pokoji mi nedáš zemříti? zas novou střelou k srdci míříš mi? 112 Nuž, tedy vraž tu dýku krutých slov v mé srdcesrdce, které milovalo tě!“ A Vlasta stojí tiše u okna a zírá ven na lesy snějící, nad nimiž luna pluje bělostná, na stříbrolesklou, šumnou Vltavu, na celý dřímající bílý kraj, a obrací pak bledou, krásnou tvář pomalu k Libuši, a chvějícím se hlasem počne takto mluviti: „Já posud miluju tě, Libušo; ó, neviň mne, že splácím nevděkem tvou dávnou lásku! Splácí nevděkem snad šedý balvan bříze stříbrné, jež nad ním sladké písně šeptala, když vlastní tíhou strhnut rozkruší peň její bílý, v cestě rostoucírostoucí, jíž osudně jej tíha pudí v dol? Ó Libušo, já s tebou loučím se, já nikdy více tvář tvou neuzřím, já proto přišla v spící tento dům, bych polibek ti vtiskla sesterský na bledé čelo, bych jak noční stín pak zmizela při slunce východu. Nuž, odpudíš svou Vlastu od sebe?“ Tu vstane Libuša a spěchá k ní, a beze slova v náruč klesne jí. Tak stály dlouho a pak usedly na řimsu okna, odkud zíraly v kraj třpytící se světlem měsíčním, jenž tichý, luzný, podobal se snu; a jako sen, jak soumrak v podletí hlas sladký byl, jímž kněžna šeptala: 113 „Bouř velkých dějů věští tvoje skráň, ó Vlasto, a já stojím u hrobu a srdce moje zmírá tesknotou, by lid můj nevzal těžkou pohromu z těch mraků na tvém čele hrozících. Ó mluv, co skrývá srdce tvého hloub? Chci nahlednout v záhadnou prohlubeň, v níž duch tvůj snuje činy budoucí!“ Tak Libuša, a Vlasta vzpřímí se a zvučným hlasem takto odpoví: „Znej tedy sny mé a mé záměry, chci odhalit ti celou duši svou.“ Pak zamyslí se, zírá opět v kraj, jenž stříbrem kvete, zlíbán měsícem, a tato slova v noční tišinu jí plynou ode rtůrtů, jak z hlubokých pradávných lesů vánek line se pln zvuků tajemných a šelestu: „Na modré hoře, která bez stromu do vzduchu ční nad širou krajinou, a jejíž úbočiny v zlatý plášť den každý halí, který rodí se z tmy noční, štíhlá jilma vyrostla, a osamělá stála na chlumu. Bor hučel pod ní hlasem hlubokým, a budil v nitru jejím těžký stesk, že v lůno jeho sejít nemohla, a házela mu denně dlouhý stín na pozlacené jeho vrcholky, když slunce zapadalo za hory. A když pak bílé hvězdy kmítaly se na nebi, tu tázala se jich svým smutným šelestem, zda na věky tak osamělá, sirá zůstane? 114 Tu jednou stalo se, že v poledne, když slunce žhavé blesky deštilo, rek čaromocný stoupal na horu, by širou obezíral krajinu. Stín temné jilmy mocně vábil jej, sed unavený, v sladký její chlad, a jilma uspala jej šelestem. Když probudil se, pravil takto k ní: „Jak věrná žena bdělas nade mnou, a při tvé písni luzný snil jsem sen. Buď tobě dík! Vzchop, jilmo, se a jdi!“ A jilma zachvěla se blaženstvím, neb cítila, že pouta padala s ní náhle čaromocí jeho slov. Juž nedržela déle hora ji, juž byla volná jako vlaštovka, a tělo její mžikem změnilo se v hrdou, lepou panny postavu. Jak rosa, co ji dříve koupala, zrak její plál, a listů záplavy se změnily ve vonných vlasů noc, a v hrudi její zněl ten ptačí zpěv, jenž dříve s větví jejích linul se při zářícího slunce východu, a jak se dříve její haluze tam vzhůru k hvězdám pnuly touživě, tak plna touhy její ramena se proti tomu otvírala teď, jenž probudil ji z rostlinného sna k trudnému bdění žití lidského. A odešla s ním v hučící ten bor, po němž tak dlouho byla toužila, a putovala s bohatýrem svým po široširém světě blažena, 115 až poznala též hoře života, až viděla jej v boji padnouti. Pak vrátila se k hoře modravé a tulila se jako k matce k ní, a zemřela na ňadrech skalnatých, z nichž byla, štíhlá, někdy vyrostla. A dcera její v boru hučícím tak osiřelá žilažila, jako máť kdys opuštěná stála na chlumě. Vlk druhem jejím byl, a otcův meč byl v poušti bezpečnou jí ochranou, a bohatýrská sláva jejím snem, a dědictvím ty dávné vidiny, jež z hloubi země svými kořeny kdys jilma ssála, dávné vidiny, jež vítr šeptal v její koruně, ty vidiny, jež hvězdy spřádaly kol hlavy jilmy nití stříbrnou... A v pustý hvozd tvé jmeno, Libušo, jak zlatý paprsk slunce proniklo, a dcera jilmy přišla na tvůj hrad, tím čarozvukem mocně zvábená, a dcera jilmy tvoje Vlasta jest...“ Po těchto slovech kněžna zvolala: „Ó proto bylo mi vždy milo tak jak v stínu lesa, když na ňadra tvá jsem unavenou hlavu vložila! A proto neseš hrdě čelo své vždy vysoko a hledíš ku hvězdám! A proto pevně bouři vzdoruješ!“ Slov kněžny nedbá Vlasta, dále však tak vypravuje, hledíc v lunnou noc: „Ne dlouho šťastna jsem se cítila na hradě tvém, neb pýcha vzpírala 116 se v duši mé jak nezkrocený oř, když viděla jsem mužů hrdý vzdor, jejž s namaháním velkým tajili před jasnou tváří tvou. Já cítila, že duchem rovna jsem i silou jim, já cítila, že jest mi vykonat nad jejich snahu větší úlohu, že sláva nejvyšší mi kynula, a dychtivost, bych v skutek uvedla ty neurčité sny, mne schvátila a unesla, jak divý horský proud květ mocně strhne do vírných svých vod, jenž příliš blízko vyrost zhoubných vln. Já opustila svatý Vyšehrad, já světem bloudila co bohatýr, já velké činy mečem konala, však žízeň, kterou práhla duše má, tu neukojil žádný z činů mých. Tu stalo se, že jednou na večer mne oř můj nesl k věži vysoké, jež šedá čněla nad zdě omšené velkého dvorce v prostřed lesiny. Pláč hořký ke mně z věže zazníval, a rychle dojela jsem do dvorce a tázala se ženy shrbené, jež v šeré síni tkala u ohně, co usedavý znamená ten pláč. „Věc obyčejná v dvorci děje se,“ mně klidně odpovídá stařena, „muž starý, bohatý a ohyzdný, svou mladou ženu trýzní žárlivě. Dnes těžký sen, jímž bozi hlásali, že rukou ženy padne, zděsil jej, chtěl hrozbami teď na ní vynutit, 117 by vyznala mu zrádné záměry. Jest losem ženy trpět do smrti.“ Tak stařena, já ale tasila svůj meč, a letím vichrem do věže, a rázem zbarvím muži šediny tou krutou jeho krví mrazivou, a zvolám v zmírající jeho sluch: „Nuž, hlásili ti bozi pravdu přec, zhyň rukou ženy, rukou káravou, kvas ptákům buď a zvěři divoké, ty srdce, které litost neznalo!“ Tu vrhne žena jeho s nářkem se na chladné tělo, plní celý dům svým voláním o pomstu krvavou, a místo díku, vrhá kletbu mi v tvář, na níž hoří temný ruměnec nad bezstydností její otrockou. „On ranami mne trýznil,“ naříká, „však každá rána byla sladkou mi, a odplácela jsem mu políbky! Ó, podejte mi roucha nachová a zlatem pokrývejte tělo mé, chci radostně s ním sdílet hranici, nechť popel náš se smísí na věky! Slyš, muži, nářek věrné ženy své! Bez tebe ničím nejsem! Jsem tvá věc! Ó vezmi mne do navy mrákavé!“ Tak žena běduje, a srdce mé se nevolí jak požár v prsou dme; jak vítr letím opět v šerou síň, tam hlaveň schvátím s krbu hořící a do věže ji vrhnu zpuchřelé. A plamy okamžitě vyšlehnou, zář krvavá nad dvorcem zasvítí, 118 a v praskot suchých dřev tak zabouřím: „Zde, rabe, je tvůj nach a zlato tvé a hranice, po které toužilas!“ Tak zvolala jsem oře bodajíc, a větrem letěla jsem lesinou, a za mnou šlehal požár ku hvězdám, a vichr hučel píseň pohřební, a kvil a nářek mísily se v hrom a ssujících se budov dunění... Tak dlouho jela jsem, až padl oř, pak teprv tvář pozvednouc zírala jsem kolem, kam mne zanes’ divý let. Pláň pustá ploužila se do mlhy, jíž měsíc jako příznak zsinalý se bělal, lije slabé světlo své na balvany, jež jako mrtvoly zabitých obrů pokrývaly pláň; po zemi ploužily se bělavých bříz zakrnělé kmeny, zdály se být siré vdovy, nocí kvílící na bojišti o padlé hrdiny; a sloupy mlhy mezi balvany na křídlech větrů plání bloudily jak nepohřbených reků mátohy. Teď vítr zafičel a roztrh’ mhu, a viděla jsem v luny kmitání tři hory strmět v kruhu k nebesům. Tvar jejich naplnil mne podivem, neb zdály se jak ženské postavy, jimž od temena plyne temný plášť. Mně bylo divno tak, tak příšerně, já přála si, bych neviděla je, a přece odvrátit jsem nemohla svůj zírající udivený zrak. 119 Já trhla uzdou, chtěla pobádat k novému běhu koně padlého, v tom ale hrůzou zastavilo se mi srdce v ňadrech, neboť pozvedla teď jedna z hor své skalné temeno a hlasemhlasem, jak když řeky padají do země prohlubně, tak hučela: „Čas ze všech bohů nejvíc velebím! On šetřil mne i obě sestry mé, když v propasť svého lůna pochoval ten zašlý svět, s kterým jsme povstaly, on šetřil mne i obě sestry mé, když z hloubi jeho lůna nový svět vyrostl jako zlatá květina.“ A hora druhá témě zvedla též a zaduněla jako vichřic sbor, jenž se všech úhlů světa sletá se: „Já velebím zas Bábu bohyni; ji zovou tak, že nejstarší jest všech, jest staršístarší, než jest měsíc na nebi. Bez ní by svět zas obrátil se v poušť; jest ona vznikem, žití pramenem, tká zeleň lesů, modré roucho vod, a pudí k sobě obě pohlaví.“ A hromem třetí hora zahřměla: „A na začátku žila pohlaví pro sebe každé v různých končinách, a nevědělo jedno o druhém. Na různých koncích světa vyrostla jak lesy z ňader země posvátné, a každé vyšlo podrobit si svět, a u vod tekoucích se setkala, a v bojích na vzájem se vraždila; ty boje nemívaly výsledku, 120 neb ženy byly silny právě tak jak mužové, a Bába pravila: „Když nezachráním obě pohlaví, pak zrodila je marně matka zem, ať neteče juž déle jejich krev, ať hledí každé podmanit si lstí to druhé pohlaví, ne zbraní víc.“ A ve snách zjevila se oběma a radila, by záští úsměvem zakryla lstivě. Nový tento boj o vládu nazývali láskou pak, a není přec než stará nenávist. Tak zachovala Bába bohyně tota pokolení, jež se vraždila, a nová jara květou lidstvu vždy z těch stálých bojů obou pohlaví. Toť bylo cílem Báby bohyně, že žena zaplatila otroctvím to liché zdání svého vítězství, to nezarmoutí Bábu bohyni.“ Když dobouřila hora, povstaly s ní obě ostatní a kráčely po pláni v dál, a země třásla se a duněla pádnými kroky tak, že čekala jsem její sesutí, a strnulá jsem mezi balvany jak kámen ležela, až prchly mhy, až na nebi se slunce usmálo; tu v dáli, v zlaté páře východu, jsem slabý obrys putujících hor jak mihotavé stíny uzřela, a slova jejich zněla v sluchu mi: svět nový vystupoval ze stínů mých dávných vidin v světle zářící! Teď věděla jsem, o čem duše má 121 tak dlouho byla snila v bolesti, teď poznala jsem zřejmě úkol svůj. Nač stvůry hledat, bych je hubila? Jest stvůrou každý muž, jenž jarmo své na volnou šíji ženy položí, a stvůrou žena, která podrobí se trýzniteli podle, samoděk! Ať vládne řád, jenž na počátku byl, dva národy jsou různá pohlaví, a obě volná jako modrý vzduch! Já k tobě spěchala na Vyšehrad, ty mělas spásou být, já mečem jen v tvé ruce, pouta přetrhající... Ty chápeš trpkost mého zklamání, a promineš ta slova, jež můj hněv dnes ráno chrlil zuřivě ti v tvář.“ Tak končí Vlasta, ticho hluboké po její řeči v síni panuje, až Libuša je přerve otázkou: „Co nyní, Vlasto, hodláš učinit?“ Tu vzpřímila se Vlasta před kněžnou: „Viz,“ pravila, „ve vlasech čelenka mi plá jak řada kmitajících hvězd. To znamená, že kněžnou jsem jak ty. V ten širý kraj, jenž stříbrem leskne se, chci posly svoje vyslat na ořích, by hlásali, cos právě slyšela, že žena volná jest jak vichřice... Ty znáš na druhém břehu Vltavy ten starý hrad, jejž bozi stavěli dřívdřív, Čech než zavítal v tu žírnou vlasť. Stál dlouho opuštěn, a se strachem se každý šedým vyhnul jeho zdem 122 pro tajuplné hlasy znějící z pod jeho skalopevných podvalů. Báj stará hlásá, že tam v základech co oběť zemi děva zazděná. Já beru báj za pravdu věštící, týn, v jehož základech ta děva dlí, sám děvou bude, která čelo své před žádným mužem neponíží v prach. Hrad ten od dneška sluje Děvínem, jest útočištěm všech, jež shrdají lží, která lstivě láskou zove se. Ty muže uvedlas na Vyšehrad, a Vyšehrad jest hrozbou volnosti, štít její bude ale Děvín můj!“ Tak končí Vlasta, a nad krajinou vychází slunce v plné slávě své, a Děvín v zlatých jeho paprscích se nachem rdí jak rudý drahokam. A Vlasta kyne tiše Libuši, a krokem hrdým z síně vychází, a mnohá z děv se ihned přidá k ní... Od toho dne zří denně Libuša, že řidnou valně řady jejích děv, a každou noc u okna zadumá se kněžna hluboce a hledí ven na ohně veliké, jež Vlastin hrad jak zlatem osvětlují kouzelným, a rudou zář jak pruhy krvavé do kraje temnou nocí vrhají. 123 III. III.
 Byl večer juž, když Lumír zahalen v plášť temný zabušil na vysokou a uzavřenou bránu Děvína. Do síně vedly jej, kde v soumraku se Vlasta o sloup podepírala, do černých vlasů noříc ruky sníh. Když shlídla jej, tu zraky vzplanuly jí jako hvězdy, které, nebes div, se nocí mihnou lidem věštíce děj veliký, jejž zrodí budoucnost. „Ty neseš veliké mi poselství!“ tak zvolá šerem síně pěvci vstříc. „Na čele čtu, co ret tvůj hlásat chce! Ač trávila jsem dlouhou řadu dnů ve sluji podzemní, jež pod hradem se táhne k břehu chladné Vltavy, ač nyní teprv z kobky vyšla jsem, přec vím, co říci chceš mi, Lumíre! Vždyť zazníval do dum mých Vltavin pláč tlumený, a matky země vzdech, jenž skalou zachvěl, zřejmě hlásal zvěst, již neseš mi: Libuša zemřela!“ Tak zvolá Vlasta hlasem velikým, a slzy roně Lumír odpoví: „Ty vyřkla jsi, co srdce kruší mi, co hučí les, co vítr smutně lká. Ty uhodla’s, Libuša zemřela. Jak krátké slovo značí dlouhý žal!... Ty víš, ó Vlasto, co ji zničilo, tvá ruka do srdce jí vrazila ten hrot, jejž osud krutě připravilpřipravil, nit žití jejího by přerval jím. 124 Měj více v úctě její památku, než život její, Vlasto, šetřila’s. Slyš slova, která ke mně pravila, když na tvých hradbách nocí viděla ty velké ohně pláti krvavě: „Až zemru, pěvče, spěchej na Děvín, mým jmenem padni na tvář před Vlastou, mým jmenem obejmi jí kolena a pros, by v pochvu zastrčila meč, blesk jehož šlehá zhoubu věštící v tvář nebes nočních! Řekni družce mé, že duše moje žalem zmírajíc krev vidí, v níž jak slunce mátoha ta velká shasne její vidina! Ó řekni jí, že osud rozdrtí bez slitování, kdož se postaví se smělým čelem v cestu, kudy bouř se nese kroků jeho železných!...“ TakTak, Vlasto, pravila mi Libuša; viz, stařec, padám v prach před tváří tvou, a obejímám tvoje kolena: buď pamětliva Libušiných slov!“ Tak Lumír zvolázvolá, pěvec přeslavný, a ruce, které zvuky kouzelné ze zlatých strun probouzet dovedou, ty chvějíce se chopí záhyby rouch Vlastiných, a děva chýlí se a dotýká se ústy stříbrných a dlouze splývajících jeho kštic, a chvějícím se hlasem promluví: „Ó pěvče bohorovný, s prachu vstaň! Tvář moji kryje temný ruměnec, když tebe, vznešeného, před sebou tak pokorně zde vidím ležeti! 125 Já slíbilaslíbila, Lumíre, duši své, že Děvín štítem bude volnosti, hrad můj že útočištěm bude jenjen, ne hrozbou; věř, že nechci žádný boj. Zde viz můj meč, o sloup ten kamenný chci roztříštit jej, buď to znamením, jak mocně slova tvá se dotekla mé bohatýrské duše v hlubinách.“ Po těchto slovech rukou rekovnou se meče chopila, pozvedla jej a proti sloupu jím juž mířila, když těžké dvéře síně rozlítly se s rachotem, blesk rudých pochodní šleh’ prostorem, a zástup bledých žen síň nářkem naplnil a kvílením. „Co znamená ten pláč, co žaloby?“ se Vlasta táže s velkým podivem, a zástup rozstoupí se, jedna z žen se Vlastě přiblíží a zvolá tak: „Dvě děvy jely ráno z Děvína, co poslové tvé zvěsti vznešené, z nich jedna se ti večer vrátila, viz, leží tiše zde u nohou tvých!“ A znovu zástupy se rozstoupí, a Vlasta vidí máry pokryté, a příkrov spadne s nich, a mrtvola tam leží bledá, krví zbrocená, a v ztuhlém zraku hraje příšerně zář pochodní, a Vlasta vykřikne: „Má Častavo, ó sestro, duše má! Ó rci, čí ruka v zlosti rouhavé hrot proklatý v ta prsa vnořila? Ó chladné rty, vyzraďte vraha mi, po jeho krvi lační pomsta má!“ 126 Tak zuří Vlasta, z davu bledých žen, hlas ozve se, jenž tu hlásá zvěst: „Při ranní zoře jela Častava, by na Motole slova hlásila, jež do úst vložila jsi poslům tvým; rek Chrudoš, temných činů pachatel, stál na cimbuří, slyšel Častavu, a zval ji lstivým slovem do hradu. Tam padla chtíčům jeho za oběť, a s výsměchem ji lupič propustil, vzkaz rouhavý pro tebe vštípiv jí do bolem pomatené paměti. Po celý den po lesích bloudila a žalovala bohům hanbu svou, a na večer se v Děvín vrátila, a hlásala nám smutnou svoji zvěst, pak o zem opřela svůj břitký meč, a vrhla se na krutý jeho hrot.“ Jak kámen potopí se v hloubi vod, tak zanik’ v tichu hlas, jenž zvěstoval smrt Častavy a její potupu; a jako bouř vždy silou zvětšenou se rozzuří, když krátkou přestávkou dech nový zdá se nabýt k zuření, tak z hlubokého ticha zrodila se divých hlasů mocná vichřice, až vřavou vysoká se chvěla síň. A Vlastin hlas nad vřavou panoval, jak nad hučením větrů prudký hrom, a bledá jako před ní mrtvola, a hrozící jak bleskonosný mrak, na pěvce hleděla, tak zvolajíc: „Já nechtěla, Lumíre, žádný boj, já slovy tvými byla pohnuta, 127 však nyní volá ke mně o pomstu krev Častavy a svatá nenávist na bohatýrské témě zasedla, ta chvátí mne a plní ňadra má! Ty Vlastu slabou dřív jsi uviděl, teď uvidíš, jak Vlasta trestat zná! Na koně, děvy! Chopte zbraně se, teď nastal čas, by záští prastaré, jak dlouho tlumeného ohně plam až k nebi šlehlo světu hlásajíc co nová zora, nové doby řád! Na starý útisk, děvy, zpomeňte a bruste zbraň o tuto zpomínku!“ Tak Vlasta hřmí v ty divé zástupy, a jako povodeň se valí s hor na rovinu, kde pole zaplaví a lesy s sebou trhá hučící: tak záhubou hrozíce valily se s divou vřavou z hradu děvice a táhly nocí jako děsná bouř, a jako luna v prostřed temných chmur, tak v prostřed děv se Vlasta bělala v stříbrné říze jezdíc na bruně, a hrdé její čelo hrozilo, jak čelo smrtonosné Morany, a krásná byla tak a vznešená a zároveň tak hrozná, děsící, jak zlatý blesk, jenž mračna rozrývá... A Chrudoš seděl v síni vysoké a netušil, že zhouba blíží se na Motol, jeho pevný, starý hrad. U krbu seděl, na němž oheň plál, by údy staré věďmy rozhříval, jež dlouhým věkem ztuhly v tvrdý led. 128 Rek Chrudoš brousil meč svůj o kámen a četl z jeho štěrbin zpomínky na činy krvavé, jež čekaly na pomstu ještě; ta se blížila, a věďma zachvěla se tušením. Zrak její poloslepý, bloudící po nočním nebi, které zíralo do síně otvorem, jímž prchal kouř od krbu do vzduchu jak zlatý sloup, zrak její zaplanul jak vidinou, a dlouhou síní zazněl temný ston: „Smrt! Smrt se blíží! Buší na vrata!“ A Nynva, která předouc žlutý len sen starý snila o mstě loudavé, ta zbledlá vzpřímila se, její ret se skřivil krvelačným úsměvem, a píseň, kterou předouc zpívala jen polohlasem k temné dumě své, se změnila ve výkřik vítězný. Tu Chrudoš po ní divým zrakem šleh’, a chvějící se klesla v křeslo své, a v obavě, že neuhodl muž, co mocně duši její plnilo, tak mluvíc, Nynva směle zalhala: „Jak zděsila mne věďma slovem svým! Vždyť o tvé žití, muži, chvěju se! Mně drahá jesti hrdá hlava tvá, ač lásku moji splácíš nevděkem. Bez tebe, reku, nechtěla bych žít!“ V tom věďma znovu ze sna vyjela: „Krev, krev se valí!“ vzkřikla zděšeně, a proti Nynvě pěstí hrozila. A Chrudoš mečem o krb zabušil, až jiskry vyletěly z kamenekamene, 129 a tvrdým slovem věďmu káral tak: „Co skuhráš, stvůro, na niž zapomněl čas, jenž přec všechno schvátí proudem svým? Chceš, abych konal úkol jeho já, a tvého žití nekonečnou nit pro vlastní pokoj přerval mečem svým?“ Však věďma nedbá jeho výčitek: „Proč hučí kolem domu vichřice?“ Tak zvolá úzkostlivě bědujíc. „Jak po kořisti lační dravý pták, tak ona po požáru hladoví. Já vidím ji, jak tluče křídlem juž, by jeho vzmachem rozdýmala žár! Krev valí se! Smrt bledá vešla v síň!“ V tom okamžení zachvěje se dům, jak by se v základy své sbořit chtěl. To byla, Vlasto, silná ruka tvá, jež proti bráně balvan ohromný tak bohatýrsky mocně mrštila! Jak jarní hrom, tak balvan přiletěl a brána zela temným otvorem. Jak řvoucí vody trhající břeh kol dubu zuří, jehož kořeny tak dlouho podrývají hlodavě, až pýcha lesů klesne v jejich klín: tak kolem domu vřavou nesmírnou teď děvy temnou naplnily noc, a řítily se brány otvorem do domu, jehož pyšné témě v prach a v šedý popel strhnout dychtily. A Chrudoš letěl k oknu jako blesk, a viděl zkázu nocí valit se; stál okamžik u okna překvapen a spěchal v stranu pak, kde jeho mlat a těžký štít na sloupu visely, 130 zbraň uchvátil, a jako divý tur se s děsným křikem dlouhou chodbou hnal. A mezi tím juž v hradě tekla krev, neb divoce se ženy vrhaly na muže, spěšně sbíhající se ku bráně rozkrušené balvanem. Tma kryla černým křídlem děsný boj. Jak krupobití rány padaly, ston zmírajících, mlatů bušení o duté štíty, šípů fičení a bojujících hromné volání, vše pojilo se v jeden běsný zvuk, a zdálo se, že noc tak ku hvězdám jak hladem mroucí vyla vlčice, a věďmy hlas tou vřavou pronikal, u krbu sedíc proklínala tmu, že zrádně vedla děvy na Motol, pak v šílenství svém hlaveň chopila a ploužila se chodbou v boje střed. Při záři hlavně Chrudoš uviděl, že osudná hrozila záhuba, že vítězila v hradě přesila, že muži jeho v krvi leželi, že spása jeho pouze v útěku. Však pýcha jeho zadržela jej, shlíd Vlastu v bílé říze zářící, a těmi slovy vyzýval ji v boj: „Ty bledý přízraku, tas břitký meč! Viz smečku fen svých, které rozkrušil jak hnusný hmyz můj bohatýrský mlat! I tebe, věř, že skolím v mrzký prach, a na zemi se svíjíc zapláčeš, že’s vyměnila za přeslici meč!“ Po těchto slovech mlatem zamává 131 a mocně proti Vlastě mrští jím. Mlat vzduchem zahučí, a Vlastin štít zaduní ranou jeho hromovou, však Vlasta sebou ani nepohne, a tato slova vrhá reku v tvář: „Ty naposled se rouháš, Chrudoši! Zvěř lační juž, by tebe trhala, a zrak můj chce se září nasytit, jež z oken hradu tvého krvavě v kraj hledět bude ještě v tuto noc! Dost nyní slov! Juž k boji, lupiči!“ Tak Vlasta hrdě reka uráží, ten tasí meč, a jak dvě vichřice se proti sobě ženou zuřivě, tak s Chrudošem se Vlasta pustí v boj. Dešť jasných jisker z mečů vytryskne, hrom jejich ran probudí ozvěnu po temné chodbě, v síni vysoké, a vítězství se kloní střídavě na obě strany, dlouho váhajíc, kam rozhodně se posléz’ přidati. Juž zdá se Chrudoši, že umdlévá v tom dlouhém boji Vlasta hrdinná, juž kruté srdce jeho zajásá nad blízkým vítězstvím, když osud zlý jej trpce zklame v chvíli rozhodné: meč jeho silnou ranou zlomí se! Teď není spásy mimo v útěku. A bleskem letí Chrudoš chodbami do síně vysoké, kde u krbu na sloupu visí velký jeho luk. A hromným hlasem volá od prahu, na bledou Nynvu, dceru vlčice: „Podej mi rychle luk můj se sloupu! 132 Tak dlouho šípy chci se ubránit, až nový najdeš pro mne někde meč! Juž rychle podej luk, juž vzteklice mne v patách s velkým křikem sledují!“ A Nynva chopí rychle jeho luk, a spěchá k němu, Chrudoš sahá juž po zbrani, která spásou jeho jest, v tom ale bledá Nynva vzpřímí se, blesk vítězný jí z oka vyšlehne, a rázem zlomí ve dví silný luk a mrští kusy k nohoum Chrudoše: „Toť pomsta moje, muži ohavný, za dlouhou trýzeň, již jsem snášela! ZhyňZhyň, vrahu, beze slávy jako pes!“ Než dobouřila slova Nynvina, síň byla plna divých bojovnic, a všechny meče pily temnou krev z ran nesčetných, jež v prsa Chrudoše jich hroty ryly v děsné rozkoši. Však Vlasta stála děvic opodál, meč její hledal boj a pohrdal se připojiti k vraždě krvavé. Tak končil Chrudoš, divý, temný rek, a Nynva jásala jak šílená, a smála se, když chrapot smrtelný mu úžil dech, když duše řítila se hrdlem v noc, když zrak mu shasínal, a takto v mroucí zvolala mu sluch: „Do prachu rozmetám teď zlato tvé! A ty, jež krev svou temnou vylily, tvé bohatství si z hradu odnesou! Juž vzhůruvzhůru, děvy, za mnou do kobek! Co meči v jeho prsou hledáte? Snad srdce? Jaký omyl šílený! V těch prsou nikdy srdce netlouklo. 133 Juž času netraťte a nabertenaberte, co která zlata chcete. Já zanechám vám vše! Chci vyhledati starý dům na křivé Otavě, kde žila jsemjsem, než odvlekl mne mrtvý lupič ten. Tam v stínu starých lesů žíti chci, až vyvede mne bledá Morana v stín ještě hlubší, ještě temnější!“ Tak zvolá Nynva; v okamžiku tom se praskot ozve břeven hořících; na povel Vlasty děvy zažehly hrad Chrudošův a každý spěchá ven, by nepohřbil jej ssující se dům. Zář krvavá z všech oken hleděla a vichřice se nocí přihnala a dmýchala žár zhoubnou perutí, a těžké mraky zastavily běh a šklebily se temně zardělé do síně bez stropu, kde na zemi v své krvi Chrudoš ležel zabitý, a plameny se kolem valily jak žhavé proudy zlata rudého, po kterém Chrudoš bažil za živa; a jekem větru, plamů hukotem zněl věďmy hlas, jak píseň pohřební, až zanik’ v rumu bořících se stěn. Po celý časčas, co hořel plamenem hrad Chrudošův, na hoře protější pod starým dubem Vlasta bez hnutí a zadumána stála hluboce. Když poslední se stěna sřítila a vírem jiskry k nebi bouřily, a děvy vítězný zapěly sbor, 134 tu z myšlenek svých Vlasta vyjela, neb na rameně ruku cítila a vzhlednouc uviděla Lumíra. Tu zraky její hrdě vzplanuly: „Ty viděl’s, pěvče, boj a vítězství!“ Tak zvolala. „Buď tedy poslem mým! Na Vyšehradě hlásej moji zvěst: Chci zvrátit v popel Krokův starý hrad jak tento prokletý dům Chrudošův, neb každý muž jest nepřítelem mým! Chci v platnost novou uvést starý řádřád, a pokud zpupnost mužů nezlomím, boj trvat bude obou pohlaví. Do hrobu klesla luna Libuša a slunce Vlasta k slávě vychází! Ty dříve mluvils mi o osudu? Jsemť bohatýrem dost, bych do boje i s osudem se dala železným. Snad skruší mne! Však ne bez zápasu!“ Tak zvolá Vlasta, spěchá k děvám svým, a jako bouř se nesou krajinou, a Lumír hledí k nebi s povzdechem. A takto povstal dlouhý onen boj, v němž vraždila se obě pohlaví, boj, který mroucí oko Libuše jak přízrak blížiti se vidělo... 135
Básně v knize Vyšehrad:
  1. Libuša.
  2. Zelený vítěz.
  3. Vlasta.
  4. Ctirad.
  5. Lumír.