Lumír.

Lumír.
[193] Noc oděla se v roucho krvavé a vyla vichrem v žhavé ssutiny, jež někdy hrdým byly Děvínem, a vysoko nad rmutnou Vltavou, na stolci vytesaném z kamene v hluboké dumě seděl Přemysl a truchlil, vítěz, nad svým vítězstvím. Zrak jeho zřel, jak požár ohromný ku hvězdám bouřil, příboj ohnivý, jak hustý dým se valil krajinou jak černý prapor, smutek věstící, zrak jeho zřel, jak s pláčem Vltava na ozářených vlnách mrtvoly do dálky nesla, do tmy příšerné, kde draví ptáci ze sna zbuzení se na ně deštěm jisker vrhali, vzduch divým krákoráním plníce, a v prsou žalem srdce pukalo, když v jeho sluch se draly výkřiky, teď děvic, bránících se zoufale, teď mužů zpitých krutým vítězstvím, již s krvavými meči vraceli se v svatý Vyšehrad, by slavili pád Děvína a jeho bojovnic. Do hromů řítících se s výše stěn zpěv nadšený se mísil vítězů, a oči jejich divě planoucí [195] v tvář Přemyslovu zřely s výčitkou, že nejevila totéž nadšení, a jeden z nich tak hlasně zareptal: „Proč chmura obestírá čelo tvé? Což není dostdost, co jsme dnes konali? Noc rdí se krví, bledá Morana tak nasytila divou vraždou se, že s ošklivostí odvracuje tvář od připravené další kořisti, a hrdé témě, které Děvín pnul tak hrozivě až k bílým oblakům, juž líbá v pokoření žhavý prach! Co více žádat můžeš, Přemysle?“ Tak reptal hrdina a netušil, že Přemysl nad krví prolitou i nepřátel svých truchlil v bolesti, a druhý hlas se ozval u stolce, hlas Ludislava, reka chrabrého: „Ač leží Děvín čelem ve prachu, a vítr popel jeho roznáší, přec není plné naše vítězství, a oprávněn jest smutek Přemyslův, neb který z hrdin smí se vychloubat, že Vlastu skolil v boji mečem svým? V kraj šírý zmije z hradu unikla, a nový Děvín zvedne témě zas ku hvězdám, které blednou úžasem nad pádem pyšných hradeb Vlastiných. Já marně hledal v síních hořících tu, která sluncem byla bojovnic, já marně vnikal v kobky planoucí, které mne pohltiti hrozily jak ještěra ohnivé útroby! Ó kéž by raděj Děvín celý stál, 196 jen její hlava kdyby ležela zde v prachu před tím stolcem kamenným, by Přemysl svou nohou zavadit moh’ o to čelo, jež se neskloní!“ Tak končí Ludislav a těžký vzdech se z prsou jeho vyrve mohutných, a kolem zasmuší se mnohá líc, a mnohá ruka k meči zasáhne, a mnohé oko vzplane chtivostí boj nový podstoupit, a hlasové se ozývají z náhlé tišiny: „Na bystré oře, vzhůru, rekové! Za Vlastou pustíme se v temnou noc, ať nové jitro celé vítězství na svatém Vyšehradě přivítá, ať ranní zora v krvi Vlastině se zatřpytízatřpytí, až vyjde na hory!“ Tak voláno; tu náhle objeví se v zlatém plášti Lumír s varitem, u stolce zastaví se Přemysla a smutným hlasem takto zavolá: „Ó muži, kteří ještě žízníte po krvi v této noci děsivé, v níž hustěj’ tekla nežli letní dešť, ó zastavte svých kroků rychlý běh! Vy marně Vlastu zrakem vražedným, jak hončí psi svou kořist hledáte! Byť v jasný den i zaplanula noc, neb zraky vaše slunce bystřejší tmu pronikly, přec nenajdete jí. To čelo, jež se nikdy neskloní, stín bohů kryje, žádný smrtelník je více neuzří, a jedině 197 má ústa hlásat mohou tajemství o konci ženy, jež co bohatýr a velký vítěz v paměť vryla se všech pokolení, divem žasnoucích!“ Tak Lumír dí, a reků pohledy se noří v bledou, slavnou jeho tvář, v niž požár vrhá rudé pablesky, a Přemysl se vztýčí tázavě, a tato zvěst z úst pěvce plyne v noc: „Ty znáš, ó Přemysle, hluboký dol, kde Ctirad Šárkou přelstěn zahynul; tam truchlil jsem v bludišti černých skal při starých stromů hudbě hučivé, do které vřava boje ze vzdálí se tichou nocí nesla příšerně. Já u skal hledal onu útrpnost, jež z ňader lidí byla zmizela, já žaloval necitným kamenům na srdce lidské, necitnější jich, a zrak můj oslepený slzami vždy nový úžas z toho nebe ssál, jež krvavě se rdělo nade mnou. V tom zazní v sluch můj kopyt zvonění o rozkrušené, černé balvany, jež vyčnívají z pěnících se vln potoka letícího kotlinou. Já zbystřil zrak a viděl pod skalou, jak bílý oř tam klesal unaven na vlhkou zem, a hrdá postava jak seskočila hbitě na balvan a pevným krokem vzhůru kráčela po strmé stráni k místumístu, kde jsem stál. Teď stála přede mnou; ó strnutí! To Vlasta byla v plné pýše své! 198 Při výkřiku mém, mečem zamávla a temné její oči vzplanuly; blesk jejích zřítelnic byl děsnější než záblesk meče, jehož ostrý hrot mi smrtí hrozil, bledá její tvář pod černým mrakem vlasů vlajících tak hrozná byla a tak vznešená jak svatá líc velebné Morany, jež hrdiny uspává v černou noc. Já místo štítu pozved’ varito a zasáh’ v struny jeho hluboko; vzdech stříbrný let’ temným údolím až k rudým nebesům, kde vynořil se bílý měsíc z mraků pošmurných. Meč Vlastin klesl k zemi, vysoká a mlčenlivá stála přede mnou jak sosny kolem nás, a tichý vzdech se z prsou jejích dral jak odpověď na sladký ševel mého varita, a hlava její klonila se níž na pyšnou hruď. Tak kloní témě své na modré hoře osamělý dub, když mocný vichr přemoh’ jeho vzdor. Mé srdce zachvělo se soustrastí, a tato slova promluvil jsem k ní: „Ó Vlasto, kéž bys byla vyslechla vzkaz Libušin! Proč zaslepila tě, ó děvo, pýcha tvoje neskrotná? Ty chtělas větší býti Libuše. Což může záští větší lásky být?“ Po těch slovech Vlasta vztyčí se, a hledí klidně kolem, vznešená jak slunce po blankytě kráčící, a hlasem mohutným jak kovu zvuk, tak odpovídá na mou výčitku: 199 „Ó hory v širém kruhu strmící, jež každý den z úsvitu šerého velebné hlavy nachem věnčené jak skamenělou, mocnou modlitbu do nebe povznášíte vysoko, a vy, ó lesy, věčně hučící, vy plny šera, plny tajemství, jichž velká píseň nikdy neusne, vy prameny a modré studánky, z nichž jaro zlatým okem dívá se skrz husté vlasy jasnozelené bříz šelestivých, jilem dumavých, jež kloní se nad vaší hladinou, vy řeky, které v dáli spějete jak oři, jejichž kroky žádná moc pod širým nebem skrotit nemůže, a vy, ó vichry, které dujete z neznámých končin v strany neznámé, a ty, ó nebes řízo blankytná, ty hvězdotkaná, kterou z plamenů a světla kolem sebe jakýs bůh pro podiv světa utkal k slávě své, vy všichni buďte svědky v chvíli té, že k činům uchvátil mne velký duch, ne malá pýcha, jak ten muž zde děl! Má duše uslyšela, žasnoucí, šum v stromu, jehož svatá koruna se nekonečně nebem rozkládá, a jehož květy zlaté hvězdy jsou; tam ve vrcholku jeho, myšlenky, obrovské holubice hnízdí se, a vzmachy jejich křídel ohromných hřmí světem velký ohlas budíce v těch srdcích, jež se vznášet dovedou nad davem hluše v prachu dřepícím. 200 Však běda těm, již ovlažili ret ve hvězdokmitné číši nadšení! Vždyť nápoj v žár se změní v útrobách a opojený poznápozná, že to bleskblesk, co hrdým retem z číše bohů ssál! I moje duše pila z číše té, a velká hudba křidel tajemných pod samé hrdlo, jako divý proud mi stoupala, a bílých křidel van mne pudil tam, kam viděls spěchati mne s mečem v ruce, s čelem vztýčeným. Meč vypad’ z ruky, osud zlomil jej, však čelo sklonit nedovedu přec! Já vím, že velkou moji myšlenku pád Děvína na věky nepohřbil; jak jiskra bude doutnat v popeli, a jiná ruka k hvězdám vznese ji... Ó nemysli, že z boje prchám sem, bych vyhnula se přísné Moraně! Já bohatýry kosila jak žnec a zbraň má otupěla vražděním, však srdce moje nezachvělo se ni jednou strachem! Viděla jsem hrad svůj s výše padat, krev mých bojovnic se lila potokem, křik vítězů mi vnikal v sluch, a přání jediné mou duši maně v hloubi plnilo – bych mrtva ležela v těch plamenech, jež vichrem vzdmuty k hvězdám šlehaly, by ssutiny mne kryly Děvína co mohyla, jež nikdy z paměti se lidí vytratiti nemůže! Však jinak kázala mi důstojnost. Muž žádný nemá vychloubati se, že pád můj viděl, oči surové 201 se pásti nesmí na mé mrtvole! Jsemť myšlenkou tak čistou jako blesk, jež jasně v duchu božstva zakmitla, a nedotknuta rukou smrtelnou tak čistáčistá, jak jsem vyšlavyšla, vrátím se v mrak, v kterém bytost moje zanikne!... Hleď kolem sebe, pěvče, místo toto, kde stojímestojíme, zasvětil velký žal, hle, zkamenělá stojí Šárka zde. Že cestu sem jsi našel, znamením mi jest, že bozi přivedli tě sem, neb ukryli před okem lidí všech bludiště úzkých stezk sem vedoucích. Věz, velká sluj se šíří daleko do nitra matky země pod námi, a nikdo nezná slovo tajemné, jež skalnou její bránu otvírá, než Šárka v mrtvý balvan změněná. V tu sluj chci pohřbít život zmařený.“ Tak Vlasta končila a spěchala teď k balvanu, jenž bíle v měsíci se třpytil tvarem ženě podoben, jež popelnici tiskne ku srdci. Jí kolem šíje rámě vložila a líbala kamenné její rty a hleděla jí zrakem příšerným v tvář příšernou, a slova plamenná do kamenného sluchu volala. Pojednou plnila se bělavá ta socha světlem jako bludiček, a rty, v nichž přece krve nebylo, se pohnuly a tajuplný zvuk z nich vyletěl jak jiskra zářivá a plnil náhlou hudbou celý dol, a nad lesem se luna zachvěla, 202 a hvozdy zašuměly kolkolem, a skála otevřela s rachotem svůj temný klín, jenž nyní zazářil jak svitem hvězd, a krokem vznešeným se Vlasta brala v čarnou jeskyni, jež naplněna světlem zeleným se táhla v lůno země daleko, a za ní zavřela se skála zas a oko moje jato podivem teď zřelo stěnou světle průhlednou, jak Vlasta jako hvězda zářící do bezdna stoupala, jež závratně svou temnou noc do země hloubalo, a černým prázdnem letěl hučivě jak řeka tekutého zlata proud, a viděl jsem, jak Vlasta usedla na pustém břehu v děsné samotě, jak naklonila bledou svoji líc nad zlatým tokem, který rudou zář do temných vlasů vrhal, v bělost rouch, jak zamyšleně v dlaně nořila líc vznešenou, Moranu čekajíc... A více nezřelo juž oko mé, neb kalila se stěny průhlednost čím dál tím víc, a posléz černě zas jak dříve čněla ku měsíci stráň... Noc byla tichá zas a rděla se tak jako dříve rudým požárem, a vřava boje dále vnikala v truchlící hvozd na větrů perutích. Jen jednou ještě zalítl můj zrak na skálu, která Vlastu vpustila v klín matky země, k bledé soše pakpak, jež na stráni jak zkamenělý žal při svitu stála kmitajících hvězd, 203 pak obrátil jsem kroky v Vyšehrad, bych zvěst svou tobě hlásil, Přemysle!“ Tak Lumír děl a sklonil na prsa pod tíží smutku hlavu velebnou, s níž stříbrošedé kštice vlnily se dlouze na plášť v proudech bohatých; a Ludislav se pěvci přiblížil a pojav ruku jeho promluvil: „Buď tobě dík, ó kmete, za tvou zvěst! Teď teprv slušno slavit vítězství! Ó, otevři svá ústa vznešená, do zlatých strun zasáhni hluboce a zapěj onu píseň velikou, na kterou dávno čeká všechen lid. Tys slíbil tak po smrti Libuše, splň nyní slib! Tam kouří nad námi se Děvín požárem a Vltava se zrádnou krví děvic rdí, nuž pěj o Vyšehradu velkém vítězství!“ A s Ludislavem volá reků sbor: „Pěj o vítězství velkém, Lumíre!“ A Lumír sed’ na skálu čnějící a zapěl píseň velkou, vznešenou, však nikoli o boji divokém, pěl o Libuši, jak se zjevila jak junné slunce ze tmy odvěké, jak zářila nad lidem vysoko jak svatá hvězda štěstí věštící, a pěl o její lásce bezedné, jež vykouzlila jaro ve srdci a v duši všeho lidu, o tom pěl, jak prohřála co zlatý paprslek hruď širé vlasti, která vydala pak z lůna svého slavné hrdiny, 204 by každé slovo obrátili v čin, jež vycházelo z božských jejích rtů. O zlatém věku pěl, jenž zapadl, když ona, slunce, zašla za hory, a píseň jeho zněla mohutně jak vichru vání, sladce zněla tak jak z jara snivý klokot slavíka, a reci zapomněli vítězství a naslouchali slzy roníce, a Přemysl na stolci zahalil v plášť bledou líc a zaštkal hlasitě, a stromy šelestily nadšením, a samé skály hřmíce chvěly se, ston sladký vydávaly zahrady a pevné stěny hradu zlatého a síně jeho vydávaly zvuk, jenž podoben byl tklivým povzdechům... Tak Lumír pěl na skále čnějící, až bledý úsvit hvězdy zaplašil, a když se zora skvěla na horách, tu píseň jeho zlatě proudící se přetrhla, a vzmachem rukou svých v dví pěvec zlomil svaté varito. Tu výkřik zděšení se vydral všem z úst oněmělých před tím podivem, však Lumír povstal, velký, vznešený stál zlatě ozářený mladým dnem, a klidným hlasem takto promluvil: „Já zpíval vám o dobách minulých, o velké lásky mocném tvoření, a píseň ta mou byla poslední... Já nebudu vám pěti o boji, o vítězství, o velkém omylu, do jehož bezdna osud Vlastu vhnal! 205 Nechť jiný pěje činy krvavé. Jdu do pouště. Můj úkol dokonán, já patřím v dobu, která minula. Bylť mému lidu jarem Vyšehrad, to jaro zašlo smrtí Libuše, a město založené věštkyní, jež dole z ranní páry témě své tak hrdě pozvedá, jest budoucnost, jíž první den teď vchází úsvitem... Ó lide můj, buď jara pamětliv, a nezapomeň jeho slavíků! Ó Vyšehrade, zachvátí tě čas, tvé zlaté síně v rum se obrátí, krok cizince se vryje s posměchem v ten svatý prach, jenž zbude z reků tvých, tvá sláva ale přece neshasne, stín Libuše se vznáší nad tebou, a dokud hvězdy nocí budou plát, zvuk toho jména nepomine v dým!...“ Tak končí Lumír, kyne rukou všem a volným krokem z hradu beře se. A Přemysl se vzpřímí na stolci a hledí němě okem slzícím za Lumírem, jenž kráčí lesům vstříc v plášť zlatý zahalen... Teď pohltil hvozd modravý vysokou postavu, a zdálo se, že hvězda zapadla... Mrak přelét’ slunce, tmavý jeho stín pad’ pošmurně na svatý Vyšehrad, a síně jeho zaúpěly taktak, jak háj zakvílízakvílí, když jej slavíci a zlaté jejich písně opustí... 206 Na str. 37. 11. řádka shora má státi Vesnou místo děsnou.
E: sf; 2002 [207]