Zelený vítěz.

Julius Zeyer

Zelený vítěz. (Věnuju nezapomenutelné památce staré své chůvy.)
[47] I. I.
 Juž stmívalo se v síni vysoké, a Tetka pohroužena v dumání dřív nezaslechla krok, jenž blížil se po dlažbě, svěží chvojí pokryté, až Kaša před ní stála, vztýčená; na hrdém jejím čele visel mrak, a Tetka polekaně vyjela jak plachá laň při hlase myslivce, když takto sestra promluvila k ní: „Nač déle tajit, co přec zjevné jest? I ty se cítíš cizí v hradě tom, jenž domovem nám býval společným, když v zlatých jeho síních seděla při rudém ohni Niva velebná a moudrý Krok byl hlavou rodiny. Teď ale káže v domě cizí muž; ač moudrost jeho ráda uznávám, přec nechce se mi žíti pod vládou, chci volna být taktak, jak jsem bývala. Ó, marně klopíš oči, sestro má, čtu přece smutek v nich, a dobře vím, že z téhož zřídla žal tvůj temení.“ „Ty mýlíš se,“ jí na to Tetka dí, a ruměnec jak zora večerní tvář její přelét, bílou, spanilou. „Ctím jako svého bratra Přemysla, a neobmezený jest obdiv můj. [49] Tesk, který slzu v oči láká mi, má jiné zřídlo v duše skrytosti, než hrdosti domnělou urážku.“ Tu zasmuší se Kaša ještě víc. „Ó kéž by Vlasta moje byla zde! Ta rozuměla by mým žalobám, ta cítila by se mnou pokoru, již hrdým zrakem muži hlásají, byť ani slova nepronášeli! Ta odešla by se mnou na Kazín, by se mnou hloubala o tajemstvích, jež kryjou v sobě svaté byliny, vod šumění, let bílých oblaků a vání větrů v stromech věštících... A nikdo nevíneví, kam jsi odešla, ó Vlasto moje, duše sesterská, kam zavedl tě bohatýrský duch tvůj mračný, smělý, vezdy hloubavý... Nuž, osiřelá, sama odcházím, a tebetebe, Tetko, bohům ponechám, když ke mně nemáš žádné důvěry.“ Tak končí Kaša, vzdychne z hluboka, a odvrací se rychle k odchodu. „Stůj, sestro moje!“ Tetka zvolala, „věz, co mé srdce tíží dávno juž, chci k tobě mluvitmluvit, jak bych mluvila k své drahé matce, Nivě velebné, kdy, jako ty, by stála přede mnou. Tak kladla bych jí hlavu na ňadra, tak objala bych bílou její šíj’, a tak bych oči její zlíbala!“... Na velké křeslo usadily se teď obě sestry, krbu naproti, 50 a ozářena velkým plamenem, a chvějící se vnitřním pohnutím na ňadrech Kaši, která kloníc se, ji zastírala vlasy temnými, jak mladá bříza zdála Tetka se, jež tmavé sosny hledá podporupodporu, když bujný vítr jara klátí jí při záři planoucího západu; a hlasem snivým, jako ptáčete když šerem lesa volá družku svou, jala se Tetka k sestře mluviti: „Ó krásné dny, když ještě žili jsme v tvých starých zdech, ó hrade Budečský! Tam v prostřed lesů, plných zázraků, v jichž šeru bozi zjevovali se, květ život tiše jako květina, jež k hvězdám zdvihá vonnou hlavu svou. A láska drahých našich rodičů, ta byla jako vláha nebeská, a moudrost jejich jako slunce svit... Ó, ještě vidím dřevěnou tu síň, k níž upomínky z dětství vrací se jak vlaštovky, jež s novým jarem zas’ po dlouhé pouti hnízda hledají, z nichž poprvé uzřely světla zdroj... Strop její začazen byl do tmava. Stěn řezby větví měly podobu, s nichž houpavě visela jablka, a ptáci s rozpjatýma křídloma tam seděli v lijáku drobných hvězd. Krb z kamene byl hrubě vytesán, a nad ním zlatě dýmem rděly se zděděných bůžků staré obrazy; a křeslo, na němž Niva velebná u ohně seděla jak bohyně, to ozdobeno bylo tkaninou 51 jak zora rudou, jejíž zlatý lem byl stříbrnými hady vyšíván... Síň byla naplněna zástupy, jež přicházely z končin dalekých, by naslouchaly slovům věhlasným z úst Kroka plynoucím jak zlatý proud; on učil jeje, jak země povstala, on vykládal o silách tajemných, jež v živlech skryty jsou, on učil též, jak živly podrobit lze člověku, jak prozkoumati vševše, co stvořeno... Ty stávala jsi v prostřed zástupu, a oheň nadšení ti v očích plál, ty ssála’s každé jeho slovo v sluch jak zpráhlá země rosu kojivou, a sestra naše, plavá Libuša, v klín matky zlatou hlavu nořila, a temné oči sluncem zářily pod bledým čelem, když se mluvilo o starých věštbách, temně znějících, a Niva líbávala oči jí, a kladla ruku bíle zářící na Libušino srdce tlukoucí tak silně, že jí zmíral v prsou dech... Já ale stála vedle otce vždy a naslouchala slovům jeho též, však jejich smysl zůstával mi skryt; já milovala temný jeho hlas, pro jeho hudbu, nedbala jsem slov; já směla hlavu položiti mu na prsa, v kterých srdce bušilo, tak veliké, tak mužné, něžné tak, a nedovedla na nic mysliti, než na to srdcesrdce, jež jsem cítila... A v polovičné této dřímotě jsem vše jen jako mlhou viděla: 52 svou matku, tebe, otce, Libušu, a oknem velký měsíc nad lesy... A matka často vyčítala mi mou nechápavost k slovům otcovým, on ale vždycky se mne zastával, a tak jsem zvykla na srdci mu snít... A jednou ležela jsem v zahradě, jež od hradu se táhla do lesa, a oči moje byly zavřené, ač nespala jsem; přemítala jsem, neb věděla jsem juž, že v Vyšehrad se odebeřem, zanechajíce hrad Budeč temným lesům šumícím kol šedých jeho zdí a samotě. Ty víš, že tenkrát neviděly jsme před tímto rozhodnutím po tři dni ni otce, ani máteř velebnou, neb ona, pohroužena v modlitbu ze síně nevyšla, ze zavřené, a otec konal velké oběti na hradu cimbuří a zakázal, by živá duše se mu blížila. Teď procházel se sadem na večer a potkal matku v řadě jabloní, jež sněhem květu kryta od brány ku jasné vodě vedla pod buky. Když přišli ke mně, zastavili se, a matka takto tiše mluvila: „Ó Kroku, muži moudrý, věhlasný, ó rci, co čet’ jsi v rudých plamenech o budoucnosti drahých našich dcer?“dcer? Ó zajisté, Libuša sluncem jest, a Kaša moudrost tvoji zdědila, však Tetka byla mi vždy záhadou.“ A otec zamyšlen jí na to děl: „Jest velikost podílem Libuši, 53 a Kaša šťastna bude věděním“...věděním...“ „A Tetka?“ zase matka táže se. „Sen bude jejím blahem, život snem.“ Tak otec děl, pak dále kráčeli tou dlouhou řadou starých jabloní, až ztratili se v dáli pod buky... Ó Kašo moje, jak ti vysvětlit, co cítila jsem v onen okamžik? V té chvíli zdálo se, že počíná ten mého žití nekonečný sen. Mně bylo sladce taktak, a smutno přec, a jako mlhou viděla jsem vše, jak v oněch okamžicích přesladkých, když slyšíc bušit srdce otcovo jsem východ sledovala měsíce nad temným lesem, zdřímlá na polo... A oči moje zdvihaly se v výš na květy, které jabloň hvězdily, a ještě výš k těm širým nebesům, jež otec jednou dubu přirovnal, jenž od začátku časů nad zemí svou nekonečnou šíří korunu, po jehož větvích kráčí zlatý pták, jejž sluncem zovou ti, kdož ve stínu se dubu těší sladkým životem... A hle, teď rojily se hvězdy tam, a výkřik překvapení vydral se mi z prsou při pohledu podivném: nad hlavou mojí hvězda zelená, tak čarná, nikdy dříve vídaná se zableskla, pak zase zmizela. Já cítila, že byla znamením, a kloníc hlavu vešla tiše v dům... Od oněch dob jsem stále hledala tu čarnou hvězdu okem toužícím, však marně; ale když mne otec ved’ 54 na ladné břehy stříbronosné Mže, kde v prostřed lesů vystavil mi dům, bych zapomněla na hrad Budečský, jejž bozi opustiti kázali, tu viděla jsem opět hvězdu svou, v tom okamžiku, když mne zoufalost nad náhlou smrtí matky pojala a když jsem k lůžku svému Moranu co spásu velkým hlasem volala. Třpyt zelenavý hvězdy zdál se mi jak pozdrav z dáli, matkou poslaný, a srdce moje utišilo se. Po třetí viděla jsem hvězdu pak, když otec zemřel, stařec velebný. Ty víš, že kázal dechem posledním, by nad mohylou jeho spálil se ten temnomodrý zlatotkaný plášť, jímž při obětích údy halíval. Čech přinesl jej přes tři řeky sem do vlasti, osudem mu určené, a říká se, že lpěla na něm krev, jež při bratrských svárech tekla prý tam v staré vlasti našich praotců. A Niva proto přitkala mu lem, jenž obrazem měl býti svornosti; při ohni v starém hradě Budečském svou práci pilnou rukou konala, a lem ten představoval lehkou hru vln stříbrných, v nichž duje větru van, a třpytící se květy leknínu, po vlnách houpaly se při větru, a bludných světel bledé plameny rej s nimi provázely úměrný. Tak v jeden celek ladně souměrný všech živlů různost, Niva spojila... Já stále ještě vidím krajinu, 55 jež rozvlněna v dlouhé řady hor a třpytícím se sněhem pokryta se rděla září oněch plamenů, jež vysoko šlehaly z hranice, na které ležel mrtvý otec náš. Já stále ještě vidím lesiny, jak temnomodře čněly ku mrakům, z nichž rudé jiskry na ně pršely, a stále cítím ještě onen bol, jenž tenkrát k zemi krušil bytost mou... Když Krokův popel kryla mohyla, tu zpomnělas na rozkaz poslední, a chtělas, abych já jej splnila; já sama tedy v oheň hodila ten modrý plášť, to staré dědictví, a zírala, jak v popel bělavý po kusech rozpadal se povlovně... A zatím tmělo se, a lesiny se zdály jako černé zástupy, jež s námi truchlily a s lidem vším, a temný dým se nesl k nebesům, a oko moje sledovalo jej – tu tmavou jeho clonou spatřilo tu zelenavou hvězdu mihnout se... Pak zapadla mi opět na dlouho, však od té dobydoby, co zde Přemysl, od doby té ji vidím každou noc, však ve snu jen, v poměrech podivných. Noc každá přináší mi tentýž sen: Vždy zdá se mi, že na Tetíně svém před branou hradu sedím nade Mží, a pokaždé se jinoch zjeví mi na bílém koni v rouše zeleném, a v ruce drží větev květoucí, a hvězda krásná, záře zelené se houpá mu nad zlatou přílbicí... 56 Ó KašoKašo, věz, že já jej miluji, ten prázdný přelud, stín ten přesladký... Ó, otče můj, tys pravdu uhodl, že blahem mojím bude pouhý sen!“ Tak končí Tetka hlasem hlubokým, a kloní níže uzardělou tvář, by vyhnula se zrakům Kašiným, a Kaša zvolá s zrakem planoucím: „Při slunci svaté tváři, Tetko má, tě bozi milují a sudičky, že za podíl ti dali sladký sen. Jest člověk velký jenom tušením, a trpký klam jest všechno vědění, jest člověk šťastný jenom svými sny, jen jimi moudrým jest a vznešeným... Snad dala bych vše svoje vědění za luzný sen, jejž jednou snila jsem o lásce k Bivojovi, jenž odešel do krajin neznámých, když zahnala jej pýcha moje z zahrad Budečských... Buď poslušna svých snů, ó sestro má, věř, že v nich slib, jenž se ti vyplní. Nuž, vzhůru tam, kam osud volá tě, na ladné břehy Mže, na Tetín tvůj!“ Tak zvolá Kaša hlasem nadšeným, pak vypraví dva posly k Libuši, jež s Přemyslem zajela v Libušín, těm káže, aby vyřídíli jí, že sestry její, každá na svůj hrad, se odebraly s četným průvodem. Když zora krásnolící kráčela po horách, kouřících se ranní mhou, tu zřela obě sestry na koních, 57 jak loučily se vřelým polibkem na lemu lesa u tekoucích vod. Na Kazín Kaša jela na pravo, a v levo Tetka lesem na Tetín... II. II.
 Byl podzim juž, když Tetka vyjela na rychlém koni na svůj tichý hrad, kde snila v odloučení hlubokém svůj sladký sen, jenž zůstával jen snem noc každou duši její blažícímblažícím, však prchajícím s jitra příchodem. A každé ráno vyšla z hradu ven a zírala v tu modrou, širou dál, zda neuvidí hvězdu zelenou, jež nad přílbicí plála jinocha, jejž milovala touhou přemocnou; a každý den se zase vrátila v síň šerou s potlačeným povzdechem, a upírala zraky nyjící na obraz tajuplné bohyně, jíž kněžkou byla. Velký obraz ten byl Bivoj zrobil, Sudivojův syn, rek bohorovný, jehož velký um, a jehož síla, rukou dovednost, po širých vlastech slavně slynula. Ze zlata byl ten obraz ukutý, a roucho třpytné, údy halící, vše sesazené bylo z kamenů čtyr barev pojících se ve soulad, a každý z kamů, krásně zářících 58 svou barvou značil roku proměnu: Třpyt temnorudý, velkých veder čas, žár žlutý, dobu blahodárných žní, lesk bílý, dlouhou zimy dřímotu, a Vesny úsměv plápol zelený. Do dlaně žehnající bohyně byl Bivoj vsadil světlý drahokam, jejž Jizera mu darem podala, když slyšela jej zpívat ve hvozdě na jejím břehu hrdě rostoucím. Zpěv jeho zněl o lásce hluboké, o sladkém blahu srdce věrného, neb duši jeho touha plnila po prvorodé dceři Krokově. Při zvuku jeho hlasu nořila se Jizera z květoucích leknínů, a vidouc jej, se láskou zachvěla. Zjev jeho tak byl dojal bohyni, že zaplakala slastí nyjící, a slza, která z oka padla jí na bílá ňadra, proměnila se hned v jasnomodrý lesklý drahokam. Ten Bivoji podala bohyně a vzdychla při tom z hloubi duše své a zářila naň okem blankytným, v němž láska k němu zjevně hořela, a pravila mu s tklivým úsměvem: „Jak slza, láska v očích rodí se a padá k srdci!“ Takto mluvila a nořila se v leknín povlovně, pláč tichý mísíc v chladné řeky šum... A Bivoj kráčel lesem zamyšlen, a slyšel dlouho ještě šelestem na břehu rostoucího rákosí 59 vzdech sladce vábící jej Jizery – přec ale k břehu nevrátil se víc. Do Budče vedla dlouhá cesta jej, a v novou píseň, kterou zapěl tam, vplet’ slova něhyplné Jizery o lásce, jako v věnec zlatou nit, a slova ta se stala příslovím... A když jej Kaša hrdě odmítla, a jeho pouť jej vedla v cizinu, tu poslal jednou Tetce na pozdrav od břehu moře věčně šumného, ten obraz Zlaté Báby umělý. Sbor cizích mužů plavil po řekách jej na Tetín, a mluvou příbuznou vzkaz přátelský silného Bivoje jí vyřídil, a vylíčil jí pak, jak v dáli zpomíná si zašlých dnů, jak blouzní o zahradě Budečské, jak opěvuje zlatý Vyšehrad. Tři dni je Tetka v hradu hostila, pak odměníc je dary vzácnými, do vlasti jejich propustila je, hrst rodné země druhu sýlajíc... Před tento obraz tedy vrátila se Tetka denně v šerou hradu síň, a rozžehnuvši oheň posvátný před zlatou sochou oběť konala, a nořila pak zraky v její dlaň, kde modrou září slza Jizery jak plamen hořela, a myšlenka, že slza touhy v oku jejím též snad časem zkamení, ji tížila jak břímě přetěžké... Tak seděla po celý den a snila o štěstí, 60 a když se večer spouštěl na lesy, a jako hejno zlatých labutí po siném nebi hvězdy připlouly, tu otevřela okno vysoké a vypustila v šeřící se noc svou přítelkyni, družnou sojku svou, již naučila takto mluviti: „On nepřichází, sestro moje, žel!“ Ta slova nesla sojka na Kazín co den, když smrákalo se v lesinách, a slovo „doufej“ přinášela zpět, když hvězdy bledly ranním úsvitem... Tak minul čas, až zima přilétla na mračných křídlech vichřic divokých. Sníh hluboký kryl celou krajinu, a lesy neproniklé dřímaly pod třpytícím se jíní břemenem. Mže zastavila plesavý svůj běh, a řada černých stromů na břehu své dlouhé větve z mlhy nořila, a zdála se jak řada kouzelnic, jež k nebi vznáší ztuhlá ramena a bledé luně lají v oblacích... A osiřelá Tetka truchlila v své samotě, a bledla víc a víc, a oko její modré lesklo se jak před shasnutím plamen kahance. Tu jednou stalo se, že na večer, když otvírala okno vysoké, by družnou sojku k sestře vyslala, na nebi Tetka zhlédla hvězdu svou! Vzduch oteplil se náhle zázrakem, a vlahé větry lesem zatřásly, 61 a zvuky jako záchvěj stříbrných a zlatých strun se nocí linuly, a světlo kouzelné se šířilo z té hvězdy zelenavě hořící, a v jejím blesku jinoch zjevil se, tak krásnýkrásný, jak jej ve snu vídala. Na bílém koni seděl, oděný jak vesna v roucho skvělozelené, a v ruce třímal větev květoucí a mával jí nad hlavou zdobenou tou zlatou přílbou, Tetce známé též. A hle, při každém větve manutí strom probudil se z zimní dřímoty a les se záhy jarem zelenal, a květy třpytily se v měsíci, a ptáci zajásali šveholem, a řeka hnala s plesem modravé a stříbrem ověnčené vlny v rej... A brány hradu otevřely se, a šťastná Tetka spěchala mu vstříc, a vítala jej, hosta milého, a zvala jej, by vešel v šerou síň. „Já čekala tak dlouho příchod tvůj, kde meškal jsi, mé duše zlatý sne?“ Tak děla mu a slza radosti jí v oku plála září přejasnou. A jinoch skočil s koně bílého a vzal ji v náruč svou a líbal ji: „Já zmíral touhou, Tetko, po tobě, ty tmavých lesů dive bělostný! Však nezvi mne v svůj úzký, temný dům, bez konce šíří v dál se hvozdů ráj, své perutě rozevři, labuti, a poleť se mnou v lesy nesmírné!“ 62 A ona na to takto odpoví: „Proč zdráháš se, ó reku zázračný, v dům vejít, který pohostit tě chce? A odkud přicházíš, rci, který kraj se chlubit smí, že vlastí tvojí jest? Kdo jsi? Ó rci mi drahé jmeno své! Ó, v kterém sladkém zvuku tají se, jak čarný oheň v drahém kamenu?“ Tak zněla jeho na to odpověď: „Já z kraje přicházím, kde věčný den a věčné jaro vládnou napořád; kraj ten byl vlastí Nivy velebné, a s jeho luhů bílé lubutělabutě ji nesly sem v tu žirnou tvoji vlasť. Já sluju všude Vítěz Zelený, neb nepřemůže síla nižádná tu ratolesť, jež za meč slouží mi, dokud jí mávám rukou rekovnou, a zima, tma a škodné vichřice před tváří mojí mizí mžiknutím, jak vločka sněhu v žáru slunečním, a po stopě mé kráčí podletí, a nese dary z ráje zlatého, a rozdává je rukou přeštědrou. Já chodím světem, a kam zavítámzavítám, tam štěstí dlí a kvete blaženost... Jak práhla duše moje po tobě, od doby tété, co ve snách zjevil se mi sladký obličej tvůj spanilý! Ó dávno bych byl přišel k tobě juž, však slyš, co zdrželo mne doposud. Jest jeden kraj tak smutný jako hrob, kde věčná zima panuje a noc, 63 a dávno byl by lidlid, jenž bydlí tamtam, si jiný hledal, slunci přístupný, však drží ho tam velký, zvláštní div. Hrad z křišťálu tam stojí vysoký, les stříbrný jej vroubí kol a kol, a panna božské krásy bydlí v něm. Jak měsíc svítí dlouhé vlasy jí a v prostřed čela hvězda hoří jí, tak rudá jako krev a zářivá jak požár staré hvozdy hltící. Za jistý čas se panna objeví na křišťálovém hradu cimbuří a osvětluje hvězdou krajinu. Ta vzplane čarně v rudém přísvitu, lid jásající pozná krásy pak, jež závistivě jindy skrývá noc, a vrátí-li se tato znovu zas’, po čarné panny brzkém odchodu, pak sní o horách bílých, pokrytých tím nekonečným hvozdem stříbrným, o vodách modravých a průhledných, na jejichž dně se perel poklady na písku valí bíle zářícím, o slujích plných hlatí, jiskřících se jako oči lítých ještěrů; tak snící po tmě, zapomíná lid na sluncem osvětlené krajiny. Nuž mezi lid ten zabloudil můj krok, a příchodem mým vše se změnilo. Hvozd stříbrný jak jíní roztál se, z hor bílých rostla tráva zelená, a v slujích vonné květy pučely, a nebem šlehl modrý, zlatý den. Lid jásal mi jak spáse svojí vstříc, 64 a panna s čarnou hvězdou na čele mne uvedla v svou stříbroskvoucí síň, a kladla bílé lokte na mou šíj’, a vázala mi ruce zlatými jak měsíc svítícími kšticemi, a pravila mi hlasem lahodným: „Že’s ke mně přišel, za to buď ti dík! Hle, duhou hraje křišťálový dům, a němý posud vzduch mé krajiny zní stříbrně pod vzmachem perutí tvých běloskvoucích, zpěvných labutí. Suď, jak by duše moje zmírala, bez tebe, Zelený můj Vítězi, když ode mne bys zase odešel.“ Na slova její tak jsem odvětil: „Mým úkolem jest světem putovat, já s tebou dlíti na vždy nemohu, mne vábí touha v jiný, dálný kraj.“ Tu vstala zimní panna, ubledlá, a rudá její hvězda na čele se zdála okem záštím planoucím, a bouřným hlasem takto zvolala: „Já vím, kam touha tvoje vábí tě! Tři dcery světlá Niva zrodila, tří bohyň srdce puká k vůli nim. Trut pohrd’ láskou ladné Sázavy pro prázdný sen o lepé Libuši, rek Bivoj nevyslyšel Jizeru pro hrdé Kaši úsměv zářící, já osiřelá žalem zahynu, pro touhu, jež tě vede na Tetín! Však bez boje tě odsud nepustím!“ 65 Tak končíc třikrát dýchla oknem ven, a třikrát zdvíh’ se vítr ohromný, a ve třech řadách hory vyrostly kol hradu, každá řada předešlé vždy příkřejší a vyšší o mnoho. Tu pozvedl jsem větev květoucí a zamávnul jí třikrát nad hlavou, a třikrát zarachotil dutě hrom hor ssujících se do svých základů. Pak vyšed z hradu podstoupil jsem boj. jejž proti mně ved’ všechen kraje lid, však přemohl jsem všechny překážky, jež zuřivě mi kladli do cesty; boj dlouhý byl, však pro mne vítězný, a panna s rudou hvězdou na čele šíp poslední svůj za mnou sýlajíc tak zvolala s cimbuří věže své: „Ty jdeš, a marný byl můj dlouhý boj, bol velký můj má ale útěchu, že nezůstaneš na vždy vítězem! Věz, žije někde lítý nepřítel, jejž k tvojí zkáze osud zachoval, ty potkáš jej na bludné cestě své, ty poznášpoznáš, co jest v boji podlehnout!“ Tak zvolala a vešla bědujíc do svého domu; noc hned nastala, já viděl ji, jak letěla jak pták a temnou perutí kraj zastřela, když více jsem ji větví neplašil. Hned vyrostly zas lesy stříbrné, a hory bledly sněhu bledostí, a nezůstalo stopy jediné, po přítomnosti větve květoucí... Já zanechal ten smutný, temný kraj, 66 však dlouho ještě nocí viděl jsem hrad křišťálový svítit za sebou, jak bledou lunu mrakem zastřenou, neb rudé světlo hvězdy zářící na čele zimné panny proniká stěn jeho pyšnou stavbu průhlednou... Já spěchal k tobě, děvo bělostná, ó sejdi se mnou v slunné samoty! Pod každým krokem, který učiníš, květ vonný vypučí, mrak slavíků a bílých hrdliček nad hlavou tvou se vznášet bude, hvězdu zelenou v tvou dlaň chci položit jak lípy list; kdekoli usedneš na kyprý mech, tam spojí nad tebou se koruny a větve stromů jako nebesa, a jestli sen se vloudí v oči tvé, pak nasněží ti lůžko bílý hloh, a plavý drozd tě bude uspávat svou zlatou písní šerem linoucí jak povzdech z duše zdřímlé lesiny...“ Tak končil řeč svou Vítěz Zelený, a Tetka zanechajíc šerý hrad s ním odešla v ty lesy nesmírné, jež kolem tichou nocí šeptaly pod nebem kmítajícím hvězdami, v ty lesy zadumané v jarní sen, z nichž ptáků zpěv a vody šumění se vzhůru vznášely jak modlitba ku plavé luně, v slávě plující... 67 III. III.
 Tam v snivém světě stromů šumících žil blažen s Tetkou Vítěz Zelený; svět lidí pomalu jim z paměti jak upomínka mizel pradávná, jež určitosti denně pozbývá. Zrak jeho byl jí vším, v něm hledala hvězd svaté plápolání, slunce svit, a hvězdy, slunce, byly drahé jí jen proto, že jich obraz leskl se v tom jeho zraku, bez dna hlubokém. A jak ty hvězdy táhly po nebi, a slunce po blankytu kráčelo, tak bez únavy Vítěz Zelený a snivá Tetka spolu chodili po horách, po dolinách od rána do padající noci posvátné. A našli sobě v lesích stinnou skrýš, kol které bílé břízy chvěly se, a odkud řeku modrou viděli, jak z hvozdu spěla s písní šumivou, jak v pláni zlatě v slunci dřímala, jak dále zas’ se k lesům vracela, stín jejich temný s touhou hledajíc... Tak oni s touhou sladkou hledali vždy zase po svých cestách onu skrýš, kol které květy vůní dýchaly, a slavné zpěvy pěli slavíci. A v šeru tichých, vlahých večerů krok divé zvěře ob čas zaduněl, a hlava zubra, losa, medvěda 68 se objevila někdy v křovinách při praskajících větví lomozu. Tu chvívala se Tetka leknutím a tulila svou strachem zbledlou líc na jeho hruď, a Vítěz Zelený svou čarnou větví pouze zamávl a mžikem zaplašil jí nebezpéč. Pak zazářila vždycky její líc jak slunce tvářtvář, když přelétl ji mrak, a zapomněla brzy na svůj strach, a její smích zněl jako bublání vod stříbrných, pod mechem tekoucích... Tak míjel čas jim v sladkém blaženství, však jednou stalo se, že v poledne na pouti své se octli u řeky, a Vítěz Zelený, tak Tetce děl: „Jak mrazný vítr jarním vane dnem, tak vane duší mou zlé tušení; já cítím nepřítele přítomnost.“ Po těchto slovech stoupá na příkrý, nad stromy vyvýšený pahrbek a zírá zamyšleně v krajinu, jež dříme v zlatém žáru poledne, a Tetka sama stojí u řeky a hledí na něj, jehož obrysy tak ryze noří se ze záplavy dne hořícího světlem nádherným, a srdce její, jež se zachvělo při slovech jeho, plných tušení, se nyní plní pevnou jistotou, že nemůže se zlo mu přiblížit. Vždyť plá tak tiše zlaté poledne, a sladká dřímota ty lesiny tak pevně jímá luzným náručím, 69 vždyť ani listem vánek nehraje, i ptáci mlčí v hnízdech na stromech, jen v modré dáli, v temných dubinách los říje silný, družku volaje, a skály opakují ze sna jen to divé lásky divé vábení... A Tetka upírajíc zraky své na lepou, velkou muže postavu, teď s hlavy sejme věnec zelený a propletený sněhem kaliny, a s úsměvem jej pustí do řeky, a štěstím záříc takto zašeptá: „Ó, vodo modrá, v dáli spějící, buď věštkou srdci něhy plnému! Zde věnec můj, ó řeko hučící, na vlnách svých jej sladce kolíbej, bych věděla, že takto lásky mé bez konce šťastný bude dlouhý běh!“ Tak šeptala, a voda sčeřila se náhle jako vírem divokým, a vínek Tetčin v hloub se potopil. „Ó běda mně!“ tak Tetka zvolala, líc její bledne, srdce chvěje se, a dívka klesne slabá do trávy. V tom zašuměla řeka podruhé, a z jejích vln se žena nořila, tak bledá jako sama Morana. Zrak její temný byl a divoký, a z černých vlasů dštily krůpěje, a tekly jí jak slzy po tváři, na mokré roucho, dlouze plynoucí. „Kdo jsi?“ se Tetka táže vstávajíc, a útrpností jata hlubokou, 70 a žena blížíc se jí pomalu tak odpoví na její otázku: „Ty neznáš mne, však já tě poznávám, ó Tetko, sestro světlé Libuše! Jsemť Nynva, Chrudošova zajatá a žena neblahá... Já slyšela o štěstí lásky tvé, já slyšela, že v těchto lesích bloudíš blažená po boku Zeleného Vítěze... Však prchni! Nevidíš, že strachem mru?“ A klesla unavena do trávy, zrak skrývajíc do proudu černých kštic. Když přistoupil k ní Vítěz Zelený, jenž s pahrbku zas’ k Tetce vrátil se, tu pozvedla své oči divoké, v nichž velký bol se tajil tlumený, a takto, zasmušena, mluvila: „Na hradě chotě svého Chrudoše já smutný život trávím v myšlenkách o pomstě, která vykonat mi jest na vražedníku otce Chobola, na lupiči mé dávné svobody, na muži, který matku neblahou v ty tmavé lesy vyštval, v kterých smrt ji číhá z ruky lovců ukrutných... Tak sedím v koutě jako kamenná, o zkamenělé srdce brousím zbraň své nenávisti skrytě práhnoucí. A proti mně, u krbu nad ohněm své svadlé ruce hřeje pramáti, jež posud žije reku Chrudoši. Jak padlý sníh jí vlasy splývají na samou zem, a z očí plameny 71 jí šlehají zpod hustých obočí tak příšerně, že pojímá mne mrázmráz, kdykoli plny záští zasvítí na moji tvář, zlou vůli čtouce v ní. A nikdy věďma slova nemluví, jen stále hrozí rukou kostnatou, když probudí se z těžké dřímoty. Já myslila, že věďma němou jest, však před nedávnem, když jsem česala ty dlouhé její vlasy hřebenem ze zářícího zlata zrobeným, tu náhle promluvila u ohně, a šerá síň se hlasem zachvěla jak z hloubi hrobu vycházejícím. „Co dumáš, Chrudoši, vždy u okna,“ tak promluvila věďma příšerná, „proč stále kaboní se čelo tvé? Rci prostou pravdu, co ti srdce rve?“ A Chrudoš odvětil jí zasmušen: „Nač tážeš se? Nemůžeš pomoci! Já předu dumy své, a ty své sny, ty minulosti dávné náležíš, mne činuplná vábí budoucnost.“ A věďma na to takto zaskuhrá: „Ó bloude, který tajiti mi chceš, co na čele ti čítám svraštěném! Ty hyneš nenávistí bezmocnou, tvou duši tíží svatý Vyšehrad, a zlatých klasů velká jezera, jež bohatě se vlní po vlastech. Ty Přemyslovo dílo zničil bys, ty Libušu bys zhubil pomstou svou, 72 však nemáš síly dost a odvahy, – toť duma, kterou spřádáš na pořád!“ Tak mluvila, a chechtot zlovolný síň plnil zvuky, jimiž na hlavě se vlasy ježily, a Chrudoš vstal a mrštil po ní mečem; minul ji a meč se zabod’ věďmě nad hlavou v zeď dubovou, a věďma povstala, a kletba těžká z úst jí letělaletěla, jak z mraku letí všeničící blesk. Pak sedla zas a dlouho mlčela, však na večer, když halil hustý stín síň celou v temno, náhle zbudila se věďma z dřímoty a pozvednouc zrak k stropu, takto dutě skuhrala: „Vím o stvůře tak ničivé co smrt; ta zkazila by dílo Přemysla! Jest ukována v temnu, v podzemí a skála doupě její zavírá. To bylo pokolení silnější, jež stvůru ve vězení spoutalo na břehu Mže v březině šeptavé. Rek doby nynější jen dovede po staré ženě, polomrtvé juž, meč metat slabou rukou v šílenství.“ Tak věďma polohlasem skuhrala, a Chrudoš blížil se jí pokorně a odprosil ji za svou prchlivost, a věďma naznačila místo mu, kde ode dávna kanec divoký ve vlhkém brlohu je uvězněn, tvor děsný, pozůstatek zašlého juž světa, žijícího v pověstích. 73 Po celu noc se spolu radili, a ráno chopil Chrudoš břitký meč, sed’ na koně a dal mi těžký štít, a takto tvrdě ke mně promluvil: „Ty půjdeš se mnou, dcero Vlčice, tvé bystré oko stezky najít zná ve hvozdě temném. Ženy povinnost jest sdílet s mužem každou nebezpéč. Když zahynu, nechť se mnou zemřeš též, já nechci, aby úsměv jásavý ti tváří šleh’ při zprávě radostné o smrti mé. Já nechcinechci, na hradě bys volna vládla muže vyvolíc, jenž na mém místě bohat kázal by.“ Tak pravil muž, já mlčky kráčela pod tíží jeho štítu shrbená, a v mechu stezky lesem hledajíc. Po celý den jsme takto chodili a k večeru jsme přišli v lůno skal nad řekou strmících, tam seskočil se svého koně, chvějícího se po celém těle strachem, neboť juž k nám z podzemí se draly divoké a děsoplodné zvuky netvora. Teď našel Chrudoš balvan ohromný, jenž uzavíral doupě tělesem svým šedým, hustým mechem porostlým, a jal se odválet jej silou vší... Pot řinul se mu s čela potoky, a oči z důlků chtěly vypadnout, a žíly hrdla děsně naběhly, a chrapot jeho, vzdechy, sténání, v les šerý draly se a budily tam v stínech k smrti smutnou ozvěnu. 74 Teď zazněl dutý hrom, a se stráně se balvan řítil kruše cestou hvozd, a Chrudoš krváceje k zemi pad’ na bledou tvář, a stvůra ohromná jak blesk vylítla pouta trhajíc ze sluje, která zela před námi. Strach pojal mne tak velký, bezměrný, že v les jsem prchla jako šílená; tam bloudila jsem dlouho hledajíc svou cestu marně, stále v domněnce, že po mé stopě kanec divoký se žene; nyní ale vrací se mi chladná rozvaha, vždyť pravila přec věďma, že ten netvor ničící se v pole vrhne zlatě zářící, by pokazilpokazil, co píle stvořila. Tím lesem najdu cestu k Motolu, kde dále dumat chci o pomstě své.“ Tak končí Nynva, kyne rukou jim a zmizí v bříz zeleném soumraku. Na čele Zeleného Vítěze mrak visí, zvěstující těžkou bouř. „Ty slyšelas?“ se táže rozčilen, „mne čeká s onou stvůrou velký boj. Já dovedu tě v Tetín, v pevný hrad, a vyjdu v širý kraj, bych vyhledal tu stvůru zlatá pole ničící.“ Než ještě Tetka ruce pozvedla, jež proti němu prosíc spínala, les zahřměl náhle krokem krušivým, a z křoví jako bleskonosná bouř se divý kanec valil zuřivý. Hřbet jeho štětinami ježil se, kly blýskaly se pěnou krvavou, 75 dým valil se mu z nozder oblakem, a z očí sršel oheň plamenem... Mih’ kolem Tetky se jak vidina, na Zeleného vrh’ se Vítěze, a nastal bojboj, až země duněla. Na Tetku padl úžas kamený, mhou viděla jen zápas obrovský, a země dunění, a lesa ston jak hučení se zdály velkých vod v sluch její vnikající z daleka. Však náhle bylo ticho kolkolem, jen břízy lkaly modrým polednem, a v jejich stínu, v mechu zdupaném, bled, v krvi ležel Vítěz Zelený, a rety jeho Tetce šeptaly: „Juž konec naší pouti radostné! Sen zlatý zapadá juž v černou noc. Juž blíží se mi bledá Morana, teď ruky pozvedá, teď kyne mi... Ó slunce! Tetko! Lásko! Mladosti!“... A rety více nešeptají juž, a běloskvoucí motýl vznáší se z nich v modrou výš, a lesy zahučí, a Tetka zvedá ruce zoufale, a mísí pláč svůj v temný řeky šum, a takto volá šerem březiny: Můj„Můj Vítězi, Zelený Vítězi, jak krutý jsi, že mne zde zanecháš v tom pustém lese, kde jak žežhule bez konce žalovat chci samotě! Ó bozi, spějte s výšin blankytných, 76 a vdechněte v ta bílá prsa dech, a vraťte světlo zrakům přesladkým!“ Tak žalovala Tetka v březině, a obrátila k nebi vlhký zrak, tu viděla, jak přízrak bělostný bříz korunami míhal se jak mha; měl zlatovlasé panny podobu, na jejímž čele hvězda červená jak zora plála; úsměv ukrutný jí na rtech dlel, a vítr mrazivý vál z celé její bledé bytosti... A Tetka zimnou pannu poznala, a zpomněla na smutné proroctví, jež plná záští z věže volala, když odcházel jí Vítěz Zelený... A Tetka rozdělala veliký jak slunce jasný oheň v březině, a sedla lkajíc vedle mrtvoly a pěla dumné písně vedle ní... Noc přiletla a zlaté hvězdy s ní, a mnohá, zpěvem Tetky dojmutá, se z kruhu jasných sester vytrhla a spadla dolů v dumající les neb v řeku žalostivě šumící, a ozářenou ohněm Tetčiným... A plaché laňky z šera bílých bříz na dívku zřely slzy roníce, a ptáci sedali jí do klína, a Tetka učila je smutnou zvěst o smrti Zeleného Vítěze co píseň pěti lidským jazykem; a když pak zora krásně zářící 77 se zjevila na chlumu modrých hor, tu rozlítli se sojky, špačkové, a nesli v širé vlasti smutnou zvěst... A všechny lesy, všechny lučiny do žluta byly zvadly za tu noc... IV. IV.
 Tou dobou jela Kaša lesinou na voze krytém koží medvědí, jejž bílí voli táhli s dlouhýma a krásně zlacenýma rohama. Na Kazíně ve vědách hloubajíc se dopátrala zvěsti veliké o perle čarovné, již běsové z vod svatých byli tajně ukradli a skryli v hlavě divé nestvůry, jíž stopu lidé časem ztratili. Ta perla měla divotvornou moc, když v rukou byla člověka, jenž znal slov čarodějných sílu tajemnou, a Kaša slov těch byla vědoma jak nikdo jiný z lidí pod sluncem. A mocná touha se jí zmocnila, tu perlu běsům vyrvat stůj co stůj, a neustala čítat ve hvězdách, až dočtla se, že stvůra děsivá na břehu Mže je skryta v jeskyni, jíž vchod jest uzavřený balvanem. Hned jela Kaša tam a nalezla sluj prázdnou, od níž stopa široká se táhla v les, tak naznačíc jí směr, jímž divý kanec prchl v širý kraj. 78 Teď brala proto se na Vyšehrad, by bohatýry slovem plameným si získala pro podnik přetěžký, jímž zápas s nestvůrou o perlu byl. Tak byla ponořena v myšlenky, tak přemítala o tom, kdo as čin ten smělý silnou rukou vykonal a nestvůru z doupěte vypustil, že nevidělaneviděla, les jak náhle zžlout, jat smutkem nevýslovně hlubokým nad smrtí Zeleného Vítěze. Když ale pokřik ptáků zděšených jí neustále z křovin vnikal v sluch, tu podivena hlavu pozvedla, a slyšíc posléz truchlou onu zvěst, jíž Tetka v noci naučila je, do pláče vypukla a zvolala: „Tak krátký, sestro, tedy byl tvůj sen? Jak dlouhý pláč mu bude sledovat! Ó, kdybych onu perlu měla teď, po které bažím silou veškerou, pak poskytla bych rychle pomoci. A perla moje skryta v nestvůře, jež z tebe učinila žalostnou a bědující vdovu, Tetko má!“ Po těchto slovech tvář svou zahalí a pustíc zlaté uzdy, volům svým krok volný ponechá, v hluboký bol se noříc, oslepena slzami. A voli lesem vlekou pomalu vůz těžký, měkkou koží pokrytý, až náhle stanou: oheň veliký jim šlehá prudce v trpělivou tvář 79 a těžkých kladiv hromné bušení je leká z polovičné dřímoty. Tu Kaša překvapeně vztyčí se a vidí velkou, v šero stopenou a rudým plamenem zářící sluj, a v hloubi sluje šerem kmítá se jak mrakem duha, kupa výrobků ze zlata ukutých, a kameny všech barev osazených uměle, a rudou clonou vatry planoucí u vchodu jeskyně, zří Bivoje. Zrak blankytný jak nebe směje se, a husté proudy dlouhých, zlatých kštic, jsou posypány jako jiskrami, a plynou mu na nahých prsou sníh, a silná, bílá jeho ramena v kov rozpálený buší kladivem tak těžkým jako balvan ohromný, a píseň dumná od úst plyne mu a ven se vznáší s dýmem krouživým do korun starých sosen truchlících. Tu Kašina se vyjasnila tvář, dav blahých upomínek na domov ten tichý, dávný v hradě Budečském jí v duši vracel sese, jak včelek roj se k úlu vrací z luhů květnatých, a noříc z temna roucha bílou tvář na Bivoje zvolala s úsměvem: „Hoj, kováři, k pomoci přispěj mi! Po tmavomodrém plula jezeře loď zlatoskvoucí, rozkotala se, a je-li ruka tvoje dovedná, nuž, ukuj střepy zlaté v celek zas!“ 80 Při těchto slovech ruku pozvedla a ukázala k hvězdám, které v les se s nebes šeřících se dívaly. Tu hádanku o luně s hvězdami byl v Budči jednou Krok svým dětem dal, když na večer si hráli pod buky, a Bivoj jediný ji neuhod’ z všech dětí tenkrát v hradě přítomných, a dlouho snášel jejich výsměch pak. Když nyní zaslech’ dávný onen žert, když Kašu zahlíd’ clonou plamenů, tu vytryskla mu slza pohnutí, a prsa vzedmula se radostí, a z ruky padlo těžké kladivo. „Buď zdráva, Kašo!“ pravil s ruměncem, a spěchal k ní, jal voly za rohy, a klopil zrak, a mlčel zmateně. Tu sklonila se Kaša k němu víc a úsměv její stal se tklivější a hlasem jejím chvěl se tichý vzdech: „Ty tedy vrátil jsi se z ciziny? Buď vítán v zemi otců, druhu můj! Proč meškáš, Bivoji, zde v samotě a zapomínáš dávných přátel svých? Proč v kruhu bohatýrů slavených na svatém Vyšehradě není víc tě viděti, kam přece náležíš? Proč odložil jsi muže ozdobu, meč kárající křivdu, nepravost?“ A Bivoj pozved’ zraky s výčitkou, a smutně takto odpověděl jí: „Tak ty se tážeš, Kašo? Pamět tvá přec slabou není! Právě zpomnělas 81 na milý žert z dob dětství blahého, a co se stalo mnohem později, to se ti z hlavy vytratilo juž? Ty tedy zapomnělas na ten den, kdy řekl jsem ti, jak tě miluju? To bylo v starém hradě Budečském, pod okny Nivy, drahé matky tvé, v tom starém sadě, plném jabloní, jimiž se hvězdy na nás dívaly, jak právě teď se lesem kmitají; pod oknem švitořila vlaštovka v svém hnízdě s mláďaty, a světluška ti v temných vlasech bíle hořela. Já čekal s srdcem rychle tlukoucím na odpověď tvou; dlouho mlčelas a já svým mečem čáry v písek ryl a bál se promluviti znovu zas, bys neslyšela slzu v hlase mém. V tom přišel z domu Lapak s ženou svou, zlý její zrak a úsměv mrazivý zdál se mi tenkrát hadím uštknutím, mně zdálo se, že odlesk úsměchu té ženy zahrál kolem čarovných tvých úst, že úsměv ten mně zvěstoval snů sladkých konec, náhlý, osudný, a v zoufalosti duše pozved’ jsem meč silnou rukou proti jabloni a přeťal rázem temný její peň... Jak zašuměla k zemi padajíc! Vzdech její pronik’ trpce duši mou, a tys mi řekla s hrdým úsměvem: „Um vážím sobě, statný Bivoji, a ruky dovednost, mně surovým se každý výkon břitkých mečů zdá.“ 82 Po těchto slovech odešla jsi v dům, já věděl pak, jak málo vážíš si mé lásky, snů mých, a mé osoby. O skálu rozlámal jsem břitký meč, a slíbil duši vlastní, nikdy víc že mečem v boji nezamávnu juž... Já odešel, a dlouho bloudil jsem za horami, kde lid nám příbuzný až k moři sinému má sídla svá, pak vrátil jsem se, našel tento les, kde žiju se stromy a s ptáky jen, a s myšlenkami, s hvězdami a sny... A ruka moje jest teď dovedná; viz moji sluj! Buď hostem, Kašo, mým, a vyvol sobě darů třpytících, jež vymyslil o kráse hloubaje můj um, vždy dávných slov tvých pamětliv.“ Tak končí Bivoj s tváří planoucí, a klopí opět zraky s povzdechem, a v ňadrech Kaši srdce chvěje se, boj dávné lásky mocí tlumené a hrdosti v tom srdci krutý byl, a slova z duše na rty drala se, by vysvětlila mu, že tenkráte to Lapak byl, jenž otravoval ji zlou zvěstí, lživou ženou smýšlenou, ao lásce jeho k snivé Jizeře. To byla by mu ráda šeptala v tom tichém lese, v svitě svatých hvězd, však hrdost její tomu bránila. Tak byli dlouho oba beze slov, on truchliv s sklopenýma zrakoma, a ona duši plníc pohledem 83 na milovanou, osmahlou tu tvář. o které snívala v své samotě. A náhle k němu takto mluvila: „Můj Bivoji, děkuji náhodě, že zavedla mne před tvou jeskyni. O službu velkou chci tě požádat. Tvá ruka věru jest tak dovedná, um tvůj tak vymyslivý, bohatý, že nikdo v šírých vlastech vyrovnat se tobě nemůže! Jak třpytí se všech barev drahokamy v čelenkách a v zlatých prstenech a v náramcích, jež nakupeny v tvojí sluji jsou! Nuž zhotov pro mne věnec svatební, jenž pestré duze podoben by byl, též pás, jak mléčná dráha svítící, a snubní prsten, rudě hořící. To vše za tuto noc, a k ránu jdi v kraj širý hlásat bohatýrům všem, že Kaša toho pojme za muže, jenž nad divokým kancem zvítězí, nad stvůrou děsnou, která hubí kraj a která Zeleného Vítěze ve hvozdě usmrtila tesáky. Noc chrání stvůru temným křídlem svým, však jasná zora stopu vyzradí... Na Vyšehradě čekám hrdinu, jenž ruky mé si vydobude tak... Ty slíbils duši vlastní, nikdy víc že mečem v boji nezamávneš juž, to nevadí snad, abys poslem byl?“ Tak končí Kaša lstivě s úsměvem a pobádá své voly k pochodu; ti hnou se k předu krokem loudavým, 84 a Kaša ještě dlouho ohlíží se lesem k planoucímu ohništi, při kterém Bivoj stojí zamyšlen u vchodu sluje pestře zářící se všemi druhy drahých kamenů... Když vjela posléz v úval hluboký a neviděla více oheň plát, tu uslyšela kladiv bušení a zachvěla se sladkou myšlenkou, že ruka, která kuje zlato teď, by z něho urobila věnec jí a světlý pás a prsten zářící, též rukou bude, která povede ji životem až v náruč Morany... Tak nocí jedouc Kaša dumala... V. V.
 Když hvězdy bledly v mlze úsvitu, vůz Kašin voli k řece přivlekli, a Kaša uviděla nad lesem zář velikou a dýmu černý sloup, jímž ptáci míhali se lkající, a slyšela své sestry velký hlashlas, jak žalující v řeky temný šum své truchlé zvuky mísil pošmurně. A Kaša vedla voly poslušné na známý brod, a řeka stříkala jí plné hrsti perel na pozdrav nad krásná kola, stříbrem kovaná až do klína na roucho plynoucí. Na břehu Kaša s vozu skočila a našla sestru v šeré březině a s pláčem takto oslovila ji: 85 „Ó snivá Tetko, sestro milená, nechť žaloba má s tvojí pojí se, by ranní vítr v dáli spějící ji s žalobou tvou zanes’ v mračný kraj, kde duše toho dlí, jejž vidím zde, ó žel, bez dechu ležet u ohně!“ „Já nelkám juž,“ jí na to Tetka dí. „Jest ještě druhý Vítěz Zelený, s nímž jistě, neodvratně sejdu se. Rov letní travou kryté mohyly jest druhý onen Vítěz Zelený“...Zelený...“ Po tomto vzdechu kryje bledou tvář na ňadra Kaši, tato zmuží se a líbajíc jí vlasy odpoví: „Buď klidná, sestro, duch můj hloubavý snad najde ještě lék pro bídu tvou... Pojď, položíme tělo na můj vůz a zajedeme v svatý Vyšehrad. A nenajdu-li více prostředku, bych život opět vdechla jinochu do sladkých rtů, jež tebe líbaly, pak upálíme v háji šumných lip na květokryté velké hranici, při zvuku zpěvu, v slávě veliké to sladké jeho tělo, plné vnad, v němž bohatýrský bydlel někdy duch!“ A Tetka slovům jejím podrobí se poslušně, a nese tělo s ní na Kašin vůz a kropí slzami po cestě k vozu hlavu jinocha, jež mrtvá na prsou jí spočívá... A sama usedla na Kašin vůz a položila hlavu jeho v klín; před sluncem chránila ji vlnami 86 svých dlouhých vlasů volně plynoucích. U nohou jeho Kaša seděla a poháněla voly haluzí; a tichým hlasem, truchle znějícím po celou cestu s Tetkou střídavě zpěv starý, tajuplný zpívala, zpěv plný touhy, tušení a slz... Tak vjely sestry v svatý Vyšehrad, když slunce k horám hlavu klonilo, a Libuša a moudrý Přemysl ze zlatých síní spěchali jim vstříc a naslouchali zvěsti přesmutné, již Kaša hlásala jim o boji a smrti Zeleného Vítěze. A bohatýři nesli mrtvolu v sad rostoucí nad ladnou Vltavou, kde Libuša ji hávem zeleným, v němž zlaté květy plály, oděla, a přílbu s hvězdou zelenou mu dal, od prachu očistěnou, od krve, na krásnou hlavu, moudrý Přemysl a Kaša v ruku haluz květoucí mu položila, kterou vítězil, než mračný osud mu ji z ruky vzal... A Tetka promluvila k němu tak: „Nuž tedy naposled juž pohlednu na tvář, jež sluncem byla života a zdrojem hlubokých mých radostí. Nuž, stíne, vydej se na dalekou svou cestu k břehům neznámým, kde loď na tebe čeká s chmurným veslařem. Zde vezmívezmi daň, kterou jej zaplatíš...“ Tak končíc sňala Tetka drahokam, jejž Krok jí kolem šíje pověsil co památku na starou otců vlast, 87 a pustila jej s slzou poslední do dlaně Zeleného Vítěze... V tom vzkřikla Kaša hlasem jásavým: „Ó sestro, šetři slzu palčivou, neb spása blíží se na Vyšehrad! Hle, příkrou cestou Bivoj kráčí sem, na hřbetě nese stvůru zabitou, jež v hlavě perlu chová zázračnou. Tu perlu v ruce, vzkřísím jinocha, duch jeho z krajin mračných vrátí se, vždyť pouť ta možná duši člověka! Což nepřitáhnou v tiché dědiny co jaro duše dětí zemřelých, by v tvaru modrolesklých vlaštovek svým sladkým štěbetáním rodiče a bratry milující těšily? Mé slovo velké jest jak pohoří, a silnější než proudy řvoucích vod, a mohutnější nežli bohatýr! Já promluvím, a couvne Morana!“ Tak zvolá Kaša s okem nadšeným a zvedá ruce k nebi vysoko, a z oka plane prudký oheň jí. Než skončila, byl Bivoj v zahradě, a úžas jevil se na tváři všech, neb nebyl divý kanec zabitý, za uši silný Bivoj držel jej, tak pevně vítěznýma rukama, že všechno jeho hrozné soptění a hromné řvaní marné zůstalo; teď k zemi tlačil tělo ohromné tak mohutně, že kosti lámal mu. Zrak příšery jak zhoubný oheň plál, a pěna z tlamy v kusech lítala, 88 a celý hrad se děsným hlasem chvěl, jenž z hloubi hrdla kance vycházel. A Bivoj zvolá hlasem hromovým, by řvaní divé stvůry přehlušil: „Já slíbil duši vlastní, nikdy víc že mečem v boji nezamávnu juž, a proto zvíře živé přináším.“ A Kaša vnoří obětní svůj nůž do hrdla divé stvůry hluboce a káže kanci hlavu rozpoltit; a krev, jež proudem vyvalila se, se ukázala ryzím zlatem být, v to proměnila čarná perla ji... A Kaša vezme perlu plující v tom rudém zlatě, rychle přistoupí pod lípu k Zelenému Vítězi, na bledé čelo perlu položí, a šeptá ve vzduch slova tajemná... A všichni stojí tiše kolkolem, se srdcem tlukoucím a s napnutím na Kašu hledí, která ubledlá se zrakem planoucím jak osyka se chvěje divým větrem schvácená... Však náhle úsměv na rtech zasvítí, a čarodějka v dívku spanilou se změní zas, a hlasem přesladkým tak mluví k Tetce: „Hle, on žije zas!“ V tom okamžení Vítěz Zelený zrak otevře, a k Tetce spěchaje, jež omdlévá mu polo v náručí, tak snivým hlasem tiše promluví: „Já opět žiju, avšak krátkým snem jak každé blaho, nový život jest. 89 Mne mocné slovo z věčné dřímoty sem povolalo zpět v ten slunný kraj, loď má se k světlým břehům vrátila z vod temných, které kolíbaly ji! Mlh šerých příkrov, jenž mne halil juž, jest roztrhán, tak opět světlo zřím. Však žel, že vtlačila mi Morana na čelo polibek co pozdrav svůj, jsemť nyní její syn, a povinnost a neodolatelná síla mne k ní poutá z doby, kde jsem ponořil své hledy v tajuplný její zrak... Vždy krátký čas jen s tebou mohu dlít, má Tetko milená, pak opět zas na dlouhou dobu k matce vrátím se, k té velké, smutné, která srdce mé na věky drží dlaní kamennou!... Já k tobě přijdu, Tetko, rok co rok, a se mnou přijdou květy, vlaštovky, a sladké lásky jasné večery, a ptáků zpěv, a blaho milenců... Teď ale s tebou, smuten, loučím se; mne očekávej brzy v hradě svém!“ Po těchto slovech Vítěz Zelený, se skály sešel k tiché Vltavě; tam v třtinách zlatá loď se houpala uprostřed hejna bílých labutí. A Tetka za ním tiše hleděla, svým velkým, vlhkým zrakem nyjícím, a nesnažila se jej zdržeti. Bol krušil ji, jak kruší květinu dešť padající s burných oblaků, a položila vnadnou hlavu svou 90 na ňadra Libuše a tulila se k níní, jak dítě k matce tulí se... Do loďky used’ Vítěz Zelený, a voda odnášela povlovně loď zlatou v šerou dál, a labutě se nad ní vznášely a plnily vzduch dlouhotáhlým zpěvem truchlivým. Dokud jej vidět bylobylo, haluzí,haluzí nad hlavou mával Vítěz Zelený, a sladká vesna, rychle mizící jak spěchající vody jasný proud, na každém břehu zkvětla zázrakem... Když zmizel, vešla Tetka s Libušou v síň zlatou, naplněnou vůněmi, a bledá Tetka klesla v těžký sen, nad nímž jak matka bděla Libuša... A zatím v sadě lípy šeptaly, a hvězdy vycházely nad nimi, a Kaša sama stála s Bivojem pod oknem Libuše, kde vlaštovka si z jara hnízdo byla stavěla, a Bivoj pravil hlasem tlumeným: „Ó Kašo, věru, zde jak v Budči jest, a opět chvěje srdce v hrudi se tou nejistotou, kterou cítil jsem, když o lásce jsem k tobě promluvil...“ A Kaša s slzou v oku odpoví: „Ó muži podivný, a drahý mi, proč váháš připomenout mi můj slib? Což včera v lese ještě nepoznals, že srdce v prsou touhou mřelo mi, bych vyznala, že láskou hlubokou tě dávno, dávno, vřele miluju? 91 Což musím před tebou se pokořit a prosit tě, bys za ženu mne vzal?“ Tak Kaša zvolá, líc svou odvrátíc, a Bivoj zlatý věnec na hlavu jí rychle vsadí, který uvil sám a který v řasách svého roucha kryl, a s jásotem ji vedl v šerý dům, a druhý den se hody slavily, a večer sedla Kaša s Bivojem na stříbrem okovaný, krásný vůz, a bílí voli s rohy zlatými je vezli na Kazín, jenž uprostřed stál starých dubin, v kterých krahujci a havrani svá hnízda stavěli... A mezi tím co svatý Vyšehrad zněl hovorem a zpěvem veselým při Bivojových hodech svatebních, tvář zahalenou v husté závoje na koně svého Tetka usedla, a provázena snivou Libušou se brala podél řeky na Tetín. Tam žila osiřelá v samotě a nepřestala nikdy, nikdy snít... Po celý rok na noční nebesa se dívala po hvězdě pátrajíc, jež zeleným svým leskem věštila vždy příchod Zeleného Vítěze... Pak rozbřeskly se lesy v jeden květ, a Tetka vyšla z hradu v širý kraj, kde bloudila s Vítězem Zeleným, do každé chatky nesouc vzácný dar, jenž pocházel z niv ráje zlatého... 92 Když odešel pak Vítěz Zelený, a ona vracela se na Tetín, tu zavítala opět do chatek, a sedala u krbů útulných, a lidem zlaté zvěsti hlásala o světech krásnějších, a o bozích... A poněvadž zrak její stále dlel jen na hvězdách, když chotě čekala, a na květech, když s chotěm bloudila, stal jejích očí svit se svatým tak, že v každém srdci jaro vykouzlil jen pouhým němým, vlhkým pohledem. A duše její byla plna snů o velkých pravdách, které tušit lze jen tenkrát, když se zraky odvrátí od země kalu k nebes čistotě, a proto Tetka učila svůj lid, jak bohy ctít, a hádat vůli jich... 93

Kniha Vyšehrad (1880)
Autor Julius Zeyer

Další vydání

Zelený vítěz. v knize Vyšehrad (1886)