GABRIEL DE ESPINOSA.

GABRIEL DE ESPINOSA.
SVÉ DRAHÉ SESTŘE PANÍ HELENĚ JUNGFELDOVÉ. J. Z.
[5] Pouť dokonána. Zase na sever zpět vrátil jsem se z končin slunnějších: ty leží nyní za mnou daleko jak moje mládí. Avšak neteskním, vždyť plna vzpomínek je duše má jak na světlý ten jih, tak na jasnou tu nivu mladosti. Nuž, neteskním. Hůl poutnickou jsem tiše postavil v kout síně své a s něhou shledání na luka hledím, lesy, na vody, v tvář dávné této vlasti, po které vždy v dáli toužím. Věru, zdá se mi, že zrak mi vlhne, neboť tušení, že doba blízká, kdy se rozloučím s tím krajem navždy, jenž mi drahým byl, se ve mně ozývá jak vzdálený zvuk zvonu, který mlhou večerní se nese tesklivě. Já půjdu tam, kam všechna pokolení odešla, [7] a lesy budou dále v slunci snít a vody dřímat v lesku bílých hvězd... Já budu prachem. Kdo si vzpomene že byl jsem zde? Mých přátel zřidnula ta někdy dlouhá řada. Odpadli! Však přec mi ještě věrných zůstalo a buď jim za to dík! Ty, sestro má, jsi z nejvěrnějších: Zaplať ti to Bůh. Ty pláčeš, když se loučím, vítáš mě, když vracím se, a Tvoje myšlénky mě provázejí všemi cestami. U Tvého krbu odpočívám si, já, který dávno nemám domova, a zapomínám na to u Tebe. Já oči zavírám a zdá se mi, když Tebe slyším, že zas doma jsem v té době zapadlé. Co společných my spolu máme drahých vzpomínek! My tolik smáli se a plakali v těch prošlých dnech, jež nyní jsou jak sen... Když posledně jsem z cest se navrátil, Ty polo žertem, polo vážně však jsi řekla jednou: „Věru, chtěla bych, bys něco pro mně zvláště vyprávěl o poutěch svých do modra, do dálky.“ 8 Dnes tedy přicházím, bych povídal Ti něco z cesty, kterou podnikl jsem do daleka a též do dávna. Jest plna slz ta moje pohádka. Ty znalas žal a proto dojme Tě. Na nivě hispanské jsem našel ji, tu pohádku, jež není pohádkou o více nic, než život každého, když za ním leží už. Vždyť každý z nás si řekne na konci: „Což pravda jest, co se mnou dálo se?” Co povím dnes, to také dálo se, jest tomu teď as tři sta let, a mnohý z výkřiků těch bolestných, jež v básni budeš číst, zněl v pravdě vzduchem kraje, který též má vzezření jak divná pohádka a napsán, posud dříme v archivech, ten výkřik, jak to tělo v hrobě tlí, jež jím se chvělo kdys. Já putoval tím krajem, jehož ráz tak biblický, tak přísný, tvrdý, jehož královna 9 jest Avila, to město epické, bran devíti a s pasem obrovským zdí okrových, jichž pyšné cimbuří od věže strmí k věži z balvanů. Z těch věží, cimbuří, zdí trčících se zasmušile dívá středověk do kraje, který zdá se vytesán též ze skal žlutých. Velké zde je vše a utěšené nic, i stromoví se kamenné mi zdálo. Nade mnou i nebe tvrdě z lapislazuli, v němž zlatých plamů šleh, se klenulo. Tu bezděky jsem myslil na velkou tu světici, na svatou Teresu, jež, mystická, se narodila zde, ta duše z plamů, z bezdných blankytů, v níž touhy měly orlí perutě a láska sílu vichrů. V těchto zdech, pod tímto nebem, láskou raněna jsouc serafinskou, k Bohu sténala: „Tak velká vášeň k Tobě pudí mne, tak v tobě toužím žít, že umírám nad tím, že neumírám posavád!”... A bílý její fantóm viděl jsem, jak v extatickou klesá mrákotu, 10 s tím šípem lásky v srdci trčícím, tak jak jsem v Římě viděl mramorný kdys její obraz sladce tajemný. Však náhle se mi druhá mátoha, též láskou zraněna, však pozemskou, stín tklivý zjevil, taktéž jeptiška, jež v těchto zdech po dlouhém trpení vzdech poslední svůj, smutná, vydala. Kříž těžký Bůh jí vložil na bedra, však tíže ta, dle svaté Teresy, jest míra, kterou měří Hospodin, jak velké lásky člověk schopen jest. O jeptišce té budu vyprávět, a tedy slyš, co v oné krajině se událo, je tomu tři sta let, v té krajině, kde leží Madrigal, v němž pověst moje beře začátek, a Medina del Campo, Avila, kde dřímají, jak v rakvi rekové, ta Avila, jež jako Toledo, jak Burgos chloubou byla kastilskou, ta Avila, již nikdy zapomnít už nelze mi! Tak mocně dotekla se obraznosti mé, když viděl jsem ji v svitu hvězd, jak velké zjevení 11 a ráno v mlhách, město vymřelé, s tou katedrálou, barbarskou jak sluj, a v jasný den, s okrovou nádherou těch zdí a valů, věží, cimbuří jak v zlatém nimbu slávy... Nuže, slyš zvěsť, kterou z krajin těch si přináším. Už slunce zapadlo a v záplavě co jantar žluté zaplál Madrigal, to staré město, slavné před věky, když kastilští v něm ještě králové dvůr mívali, ten městys tichý však, v němž tráva rostla bujná v ulicích v čas, na trůnu když seděl španělském král Filip druhý, chmurný despota. Už slunce zapadlo a záplava co jantar žlutá, jasná, třpytivá na šedá, vetchá domů průčelí, cos jako zářný úsměv vrhala a kolem města holé skaliny tak smutné vždy se zarůžověly jak smavé zory jemným nádechem, i svídám dubovým, z té kamenné a spráhlé půdy siře rostoucím, 12 těm starým svídám vždy tak pochmurným do temna listí třpytné korunty a rudé zlato slunce házelo a v báječné je stromy měnilo. Vše kmitalo se čarem večera jak skříně s drahokamy, nejvíce však klášter Panny Marie Královny, jenž celý jako rájskou zorou plál. Šer uvnitř byl však v tichém kostele a chlad byl v něm a vůně kadidla, a vůně vnikala též ze zahrad, neb dvéře, které z něho vedly tam, teď zely dokořán a pomalu se jimi nesly bílé postavy, ven pod stromy a mezi květiny. To tiše odcházely jeptišky, když ukončeny byly modlitby a zvon když umlk, ztichly varhany. Byl kostel prázdný, šerem kmitalo se zlato ozdob, slabý plamen lamp vzplál ob čas živěj, pohnut průvanem, a bledosť mramorových bílých soch se ještě bledší zdála soumrakem. Před Kristem zsinalým, jenž na kříži na hrubém visel v trýzni, krvavý, 13 pln ran a slz, na dlažbě leželo cos jako kupa sněhu. V řeholních to byla rouších mladá jeptiška, to byla doňa Ana, spanilá dceř dona Juana de Austria, dceř hrdiny, jenž u Lepanta kdys byl křesťanstvo zachránil od Turků. Jak kámen ležela, však pojednou se doňa Ana silně zachvěla, vzdech z úst jí vyšel, ruce pozvedly se k Spasiteli, krásný obličej, však bledší než ten mramor svatých soch kol na stěnách, se k světlu obrátil z rouch bílých noře se jak z oblaků a oči temné plny sladkosti, přes smutek v nich, se v slzách tonoucí na Kristovu upřely žalnou tvář, a ramena té nyvé jeptišky kříž objaly, jak břečtan stromu peň. Tu ozval druhý vzdech se v kostele, byl hluboký a temný; zalekla se doňa Ana, závoj spustila a mimoděk se na mříž ohlédla, jež kostel dělila, neb z prostoru 14 za mříží vysokou, kam přístup měl lid při modlitbách, vycházel ten vzdech. Byl uzavřen teď kostel pečlivě a zajisté tam nikdo nebyl skryt. „Já nemýlila se, on čeká mne.” Tak myslila si v tichu jeptiška, a zraky její maně těkaly po šerém chrámě – a tu potkaly se polekány s temným pohledem u samé mříže, žhavý, hlubý byl a pátravý... Ten znám byl jeptišce! Na prsa v zmatku hlavu sklonila a jako ve snu k mříži kráčela a poklekla, neb těsně za mříží hned zpovědnice stála a v ní kněz teď seděl starý, oknem dívaje se v sester oddělený chrámu kůr. Vzdech jeho onen byl, a žhavý zrak. „Má dcero,” pravil, „nečekal jsem vás. Proč s ostatními nejste v zahradě? Proč zoufale pod křížem pláčete?” Tu pozvedla svůj bledý obličej, tak truchlivý a sladký zároveň, a hlasem jako hudba děla tak: „Nač za otázky, otče, skrývat se? 15 Též otázkou vám zase odpovím. Proč oči vaše stále hledají můj plachý zrak, jenž prchá bázlivě před žhavým vaším, temným pohledem, jenž láká mne a strachem plní mě, jenž ovládá mě mocí kouzelnou jak oči krotitele v kleci zvěř? Ó, Michale dos Santos, promluvte! Co chcete mi? Co na mne žádáte? Rok celý nyní správcem duchovním jste v domě Panny Marie Královny a znáte duši moji, srdce mé, neb ve zpovědi jsem je zjevila vám bez roušek, bez klamu, beze lži. Jsem v moci vaší, neb vás miluji, jak otce svého milovala jsem, a láska jako pouto svazuje. To vše vám ale, zdá se, nestačí. Váš zrak se mého nikdy nespouští, ať mezi modlitbou, ať mezi mší a stále zdá se mi, že praví mi: „blíž ke mně pojď, zde buď a poklekni a čekej na můj rozkaz...” Mučíte mne, Michale dos Santos, mučíte! Co vyčítáte mi? Co chcete mi? 16 Když na večer jsme zde se modlily, tu řekl planoucí váš temný zrak: „Ty zůstaneš, chci s tebou promluvit!” Já zůstala... A nyní pravíte, že nečekal jste mě. Ó, podejte mi posléz vysvětlení!” Mlčela a hlavu sklonila. A za chvíli mnich na to takto odpověděl jí: „Má sestro, doňo Ano, princezno, nuž ano, uhodla jste. Pátravým já zrakem zkoumal vás a proniknout jsem snažil se do hlubin srdce vám, neb zdá se mi, že k velkým vyvolil vás konům Bůh! Vždyť v žilách koluje vám nejslavnější bohatýrská krev, a vnuknutím mi cosi pravilo, že proto jste se nenarodila, by v domě tom jste v stínu uvadla, jak beze slunce vzácná květina! Vás nestvořil Bůh proto, byste zde, v tom odlehlém, v tom smutném klášteře svůj život trávila! Co vedlo vás do samoty, do zapomenutí, vás, kterou na výsluní postavil Bůh všemocný, když za otce vám dal 17 jej, který nejvíce se podobal přec mezi lidmi slunci samému, který neměl sobě rovného než jednoho –” A kněz se zamlčel. „Žel,” děla doňa Ana, „zaplatit že slávu otce dcera musí teď! Mým otcem don Juan de Austria že byl, to odpustit mi nemůže ten, který závistivě v nepřízni jej povždy měl, don Filip, král, můj strýc! Vždyť bratr jeho zastiňoval jej a nenávidí ve mně dál ho teď! Chce, aby svět to jméno zapomněl, jež u Lepanta zapsal na věky můj otec mezi hvězdy na blankyt! A proto v smutných stínech kláštera svůj život trávím, hynu v bolestech! Neb proti vůli své já stala se zde jeptiškou! Mne nutil k tomu král! Šest let mi bylo, když mě vlekl sem, o dětství mé mě krutě oloupil, o mládí mé mě olupuje teď, 18 když za mnou zavřel vrata kláštera a živou když mě uvrh’ v tento hrob! Mne touha k světlu, slunci, k volnosti v dál pudí z vetchých těchto chmurných zdí! Nuž, vězte vše, já toužím po lásce! Já ženou chtěla bych a matkou být! Bůh dal mi k tomu právo, neboť dal mi něhu k dětem velkou. Slzami vždy rosím hlavy jejich milené, když přicházejí k dveřím kláštera, a útlé tváře smavé celuji, jež k těmto mřížím tlačí zvědavě! Proč nesmím ženou bohatýra být? Já o tom snila vždy! Ve svatý boj bych spěla s ním! A přeslavná ta krev, jež koluje v mých žilách, praví mi, že právo mám se státi královnou! Nuž, otče můj, teď padla poslední ta rouška, která srdce halila mé bolestné! Teď víte příčinu mých slz a vzdechů... Vězte též můj hřích. Já nenávidím krále Filipa! Bůh nemá větší pro hřích nenávisť, než já ji mám pro toho krkavce, jenž chmurný, ďábelský a krvavý 19 by v hřbitov proměnil rád celý svět! Jsou dávno Španěly již vězením, a mornou Portugalsko neblahé od doby té, co don Sebastian svůj krásný život skončil v Africe, král světlý, jehož země propadla tak nevolnictví temné prohlubně. Jste Portugalec a sám trpěl jste pro vlast, Michale de los Santos, svou, nuž, zazlete mi plamennou mou zášť a hřích můj vyčítejte, otče, mi, když spravedlnosť vám tak dovolí!” Zrak její zaplál, směle vztýčila svou hlavu skloněnou a čekala slov kárajících, mnich však radostně jí hleděl v tvář a zvolal dojmutý: „Vy cítíte pro Portugaly mé, ač z krve těch jste, kteří panují teď mému lidu, kteří v porobu jej uvrhli? A don Sebastian, král nešťastný, jenž zapad v Africe jak slunce, které moře pohltí, on krásnou lítost v srdci vzbouzel vám, on jediný, jenž rekem rovným byl 20 za doby naší, otci vašemu? Vy pro něj cítíte a pro mou zem?” Tu snivosť jako luny nyvý svit, se v očích doni Any zjevila, a její hlas jak švehol ptáka byl, když knězi takto odpovídala: „Mé duši obolené, truchlící byl ranní zorou, sladkou, jedinou král hrdinský váš, don Sebastian! Já byla dítětem, když zahynul, pád jeho úžasem když plnil svět, a plakala jsem pro něj, do šatu když do černého oblékali mne do smutečního a když řekli mi, že bratrancem mi byl, ten hrdina. A slýchala jsem o něm povídat, o činech jeho velkých, vznešených, o smělých snech, jež uskutečnit chtěl, a srdce bušilo mi nadšením, když na něj myslila jsem... Později ten obraz jeho světlý v mysli mé však zbledl, neboť vlastní osud můj se temnit počal, seznala jsem žal a těžkou ruku krále Filipa. 21 V čas strádání mi bylo útěchou jen jedinou ve světech jiných žít než v tom, kde strádala jsem těžce tak, tu vášnivě jsem knihy čítala, o činech rytířských a o moci té sladké něhy, která spojuje dvě duše k sobě, pevně, na věky... O lásce snila jsem a o činech, k nimž velké bohatýry pudila, a všechen jas těch mužů­fantómů, o kterých čítala jsem, soustředil se náhle kolem krále památky, jenž drahým byl mi, už co dítěti. A v době té, když k slibům nutili mě klášterním co nejvíc hrozbami, když nejkrutěj mě mučil Filip král, můj neuprosný strýc a katan můj, nic nedbaje na pláč můj zoufalý, na touhy mé po slunci, volnosti, na hrůzu mou před hrobem živoucích, jímž jevil se mým zrakům klášter vždy, v té době divná, tajeplná zvěst se světem šířila, že nepadl, že nezahynul don Sebastian, 22 že v Portugaly náhle vrátí se, svou korunu a zaujatý trůn že Filipovi vyrve z moci zas, a v celé slávě své že zaplane a rány svého lidu zahojí. Tu srdce moje vřelým nadšením mi puknout hrozilo a jásalo! Já k Bohu denně v slzách úpěla, já objímala kříž jak v šílenství a žádala jsem nebe urputně, by pravdou byla ona temná zvěsť! Vždyť don Sebastian byl rytířem, byl příbuzným mi! Kdyby vrátil se a zoufalou mou prosbu uslyšel, mé volání o spásu, o volnosť, což moh’ by odvrátiti mužnou tvář a přeslechnouti bědování mé a nevšímat si rukou sepjatých, jež k němu zvedají se? Mohl by svou příbuznou a dívku bezbrannou, dceř dona Juana de Austria, dál ponechati v chmurném žaláři, kde bez viny a hříchů trpěla? Ó, nikoli! A já jej viděla, jak nevole mu plane na tváři, 23 jak sedá na kůň, jak uhání sem, jak vrata před ním zejí do kořán, jak zjeví se v mé úzké komůrce co anděl krásný v zbroji jako z hvězd! Já blankyt jeho očí viděla a zlato jeho kštic, já slyšela, jak hlasem jako hudba praví mi: Jste volna, doňo Ano!... Padala jsem nadšeně mu k nohám... On mě zved, a na prsa já klesla rekovi, a on mne nes, na koně posadil a se mnou uháněl v tu širou dál, o jejíž nesmírnosti v žaláři jsem sníti nikdy přestat nechtěla... Ó, Michale dos Santos, otče můj, já milovala fantóm těch mých snů tak velkou vášní a tak horečně, jak milovati nedovedla jsem, ach, Boha svého... Odpustí mi Bůh? On trestal mě, když plynul líně čas a temná zvěst, že don Sebastian byl z mrtvých vstal, když usínala zas a v bolesti a hlubém sklamání, když zůstala jsem s ostnem v prsou svých! On zůstal mrtvým – a já pohřbenou!” 24 Tak doňa Ana smutně končila a zakryla si líce rukama, však překvapeně opět zvedla tvář, neb hlasitý zaslechla kněze pláč, a Michal de los Santos pravil jí: „Jak dojímá mě utrpení tvé a nutí k pláči, dívko ubohá! Však daleko buď od vás zoufalství! Bůh patrně vás, dcero, vyvolil, by útěchou jste sladkou stala se a nadějí a velkou odplatou za mnohý tomu žal, jenž přetěžký a dlouhý snášel trud, jejž čekají snad trpké ještě zkoušky! Nástrojem já v rukou božích jsem! On ved mě sem! Znám vaše srdce teď a pravím vám, sám Bůh že v srdci vašem promluvil! Vám don Sebastian je fantómem? A kdyby žil, a kdyby ona zvěsť před lety utuchlá teď vznikla zas, a více byla by než pouhá zvěsť?” „Můj otče,” zašeptala jeptiška, „hru krutou se mnou neprovádějte! Ó, mějte lítosť s velkým žalem mým 25 a nevzbuzujte liché naděje v tom srdci, které zná už beznaděj! On nežije! Ach je to nemožné!” Tu náhle prudce povstal bledý mnich a obrem zdál se, z očí šlehaly mu rudé blesky, tvá hořely a hromem zvolal: „Ženo, slabá ty a malé víry, kladeš Bohu mez, kde moc a vůle jeho přestat má? Nuž, věz, že žije don Sebastian!” Jak kámen padla k zemi jeptiška a jako mrtvá, bledá ležela na chladné dlažbě... V zpovědnici zpět kles starý mnich, byl taktéž zsinalý, dech jeho těžký byl, a zavřely se oči jeho temné, plamenné. A bylo ticho v šerém kostele. Za dlouhou dobu ze mdlob probrala se doňa Ana, do tmy zírala, jež kolem houstla, sáhla na čelo si horké, na spánky, v nichž tepaly jí žíly hluše jako kladiva, 26 pak po kolenou doploužila se až k zpovědnici zas, kde starý mnich též probíral se z dumy přetěžké. „Můj otče,” zašeptala, „rcete mi... já nesnila?... A vy jste nemluvil jen v horečce... když pověděl jste mi, že žije posud Sebastian?” Mnich vzpřímil se a řekl: „Dcero má, já pravdu děl vám. – Silni buďme teď a dokažme od chvíle této hned, že důstojni jsme konat úlohu, již na nás vložil Bůh. Nuž, slyšte mne.” A zamlčel se, jak by hledal dech, a doňa Ana, klidná pojednou, se ohlížela, vstala, zavřela ty těžké dvéře v sady vedoucí a železné zatáhla závory, pak vrátila se k mříži, poklekla na polštář tiše, zraky upřela na mnicha bledou tvář, jež bělala se přísvitem, jejž lampa šířila před blízkým krucifixem visící a bezhybná jak socha kamenná bez dechu naslouchala mnichovi, 27 jenž přitlumeným hlasem teď se jal tak vypravovat podivnou svou zvěsť: „Můj život, doňo Ano, prostým byl a bez viny a zcela odevzdán jen Bohu, církvi, od jinošských let, též vědám pak. Já nikdy netoužil ze stínu vyjíti a v klášteře, kde klidně žil jsem, byl bych zemřel rád. Však slova dar mi Bůh dal... Hřivnu svou nám zakopati zakazuje Pán, já tedy mluvil k duším nadšeně, však nejsa vědom si, že všímá kdo si mého zápalu a překvapen jsem tedy zprávou byl, jednoho dne že král mě volá, don Sebastian do Lisabonu, v palác královský, že jeho kazatelem stal jsem se. Já zdráhal se, však představený můj mi přísně velel, abych vykonal svou povinnost, a věřte, s povzdechem že opustil jsem tichý, skromný dům, v němž byl jsem život trávil doposud, bych v město šel a na se přečestný prý úřad vzal, jejž mnohý záviděl 28 mi z bratrů mých... Tak krále seznal jsem a později, když zpovědníkem jsem se jeho stal, já krále miloval, neb poznal jsem, že málo jinochů tak svatě žilo, čistě, beze skvrn, jak don Sebastian, a poznal jsem, že jediným byl velkým člověkem, jenž seděl na trůně za našich dob: byl vznešeným, byl mužem, rytířem, a jakákoli vaše představa o onom bohatýru, zajisté že nedosáhla pravzor obrazu. Já miloval jej jako dítě své, a když se chystal s velkým nadšením do Afriky, by dobyl onu zem a vyrval tmě, by křížem osvítil ty kraje, poskvrněné otroctvím a úpící pod jarmem pohanství, že vzcházet počíná, a zlatý věk že kyne ne jen Portugalcům snad, však lidstvu celému, neb doufal jsem, že z Lisabonu vyjde veliká a spasná záře!... Bož, bože můj, jak hrozné bylo pro nás vzbouzení 29 z těch krásných snů, když zlověsť prokletá, že v Alkaser­al­Kibir padl král, že bitva ztracena i Portugal se od afrických břehů dostala do Lisabonu... Nikdo věřiti té zprávě nechtěl. Výkřik zděšení zněl celé země velký k nebesům... Ó, nechtějte, bych všechnu bolesť vám, bych všechno zoufalství vám vylíčil, jež sám jsem zkoušel a jež zkoušel lid... Když nebylo už žádné naděje, že žije král, tu na lůžko jsem kles, jsa schvácen bolem, schvácen chorobou a doufal jsem, že zemru. Avšak smrt mne nechtěla, a zrak můj musil zřít na ubohý můj kraj, jak potácel se pomalu v tu propasť zející, do hanby odvislosti od cizích!... Král Filip po něm chtivou ruku vztáh’... Mně nechtělo se s lůžka vstávati, když hrob mě nechtěl, aspoň hluch a slep a něm jak v rakvi snažil jsem se být, a bez myšlení celé dlouhé dni jsem ležel jako socha... Pojednou jsem vzrušen byl... Neb šeptem šířila 30 se divná zvěst, že přece žije král!... Já chvěl se rozčilen a doufati jsem znovu počal... Jednou seděl jsem na lůžku svém a hloubal v myšlénkách o lidském osudu a podivných o lidstvu dějinách, když v komnatu bled vrazil muž, jenž byl mi přítelem kdys v mládí mém, to lékař vážný byl, Mendés Pačeko... Klesl vedle mne a vzal mě za ruku a šeptal mi: „Mně velké tíží, druhu, tajemství! Mám mlčeti či volat v ulicích, co oči moje vlastní viděly? Mám mluviti či mlčet? Poraď mi! Jsem bázliv, přiznávám se, jedině jen tobě svěřím, co se stalo mi.” A dýchal těžce. Domlouval jsem mu, by vzmužil se, a Mendés posléze tak jal se mluviti: „Můj příteli, ty víš, jak klidně posud trávil jsem svůj život, posvěcený vědám jen a povinnosti své... Tu zkoušet mě se zalíbilo Bohu... Seděl jsem v své komnatě nedávno, pojednou když sluha ve smuteční livreji 31 se objevil v mém domě, pravě mi. že doňa Soledad de Tavora mne k sobě zve... Já spěchal za sluhou. Ty víš, že vdovou jest, že její choť don Christovam, byl druhem nejlepším a nejchrabřejším krále našeho. že zhynul s ním jak pravý sbratřenec. Když v palác vešel jsem, vstříc přišla mi hned sama mladá vdova, kynula, bych za ní šel, a sama se mnou jsouc, tak pravila mi: „Pane, velikou teď službu žádám na vás... Velkou tak, že Bůh vám odplatit ji může jen... Jste připraven hned odjet do Porta? Vůz čeká na dvoře. Já posýlám vás život zachrániti nejdražší nám v celé zemi všem... Však netažte se ani slova... Chcete vyslyšet hlas ženy neblahé a truchlící?” A slzy bránily jí mluvit dál. „Jsem hotov poslechnouti,” pravil jsem a podala mi ruku dojmuta, a sed’ jsem v kočár, jenž stál připraven, a koně letěli jak orlové a nezastavili svůj divý běh 32 než město Porto v dáli uzřel jsem. Však nejeli jsme k městu, jiný vůz stál na silnici, muž pak zahalen v plášť dlouhý vedle vozu stál a hned k nám přišel, jakmile jsme stanuli a s vozkou, jenž mě vezl, vyměniv cos jako tajůplné znamení, mě pozdravil a pozval usednout do kočáru, a jakmile jsem sed, zas letěli jsme bleskem v širou dál, však směrem od města a cestami jen postrannými, žádnou silnicí. Tma bylo již a bylo divno mi, kam vezou mě, však strachu neměl jsem, vždyť doňa Soledad vše řídila, to jistotu mi plnou dávalo. My jeli, jeli dlouho, pojednou jsme zastavili se, a tentýž muž, jenž byl mě vítal, nyní otevřel mi dvířka kočáru a viděl jsem, že v průjezdě jsme byli ve tmavém. Muž dal mi ruku, vzhůru vedl mě po tmavých schodech, dvéře otevřel, a byl jsem v jakés prosté ložnici, kde malá pouze lampa hořela. 33 Tři muži v oblecích až chudobných mě vítali, však záhy viděl jsem, že přestrojeni byli, způsoby jich byly takovými, šlechtice že prozrazovaly... Teď vedli mě v hloub pokoje a odehrnuli tam prostou clonu, objevilo se tak lože, na němž ležel mladý muž... Byl těžce raněn v boku... Mladým byl, to krásné jeho tělo hlásalo a temné zlato vlasů bohatých, však jeho tvář jsem vidět nemohl, neb hustý, černý závoj skrýval ji. Ti muži mluvili s ním potichu a jako svému pánu jevili mu úctu hlubokou, pak vedli mě blíž k jeho lůžku a teď konal jsem svou povinnost... Nuž, víc než deset dní jsem v domě trávil, vězněm zdál jsem se, neb nebyl­li jsem se svým nemocným, pak byl jsem zavřen v prosté komůrce, jež obydlím mi byla na ten čas, však zacházeli s velkou dvorností ti muži se mnou, a můj nemocný byl milým tak, ač mnoho nemluvil, 34 že jsem jej miloval... A myšlénky mi začínaly velmi odivné jaks hlavou míhati... Kdo byl ten muž? Proč ono tajemství? Proč závoj ten? Proč skláněli tak hlavy hluboce ti cizí muži? Sluhy nebyli! A milostivě s nimi rozprávěl jak král, ten mladý muž... Jak král... Jak král? Což kdyby to byl don Sebastian? Těch vlasů temné zlato, modrý blesk těch očí, který někdy pronikal i černým závojem... Ó, byl jsem jist, že srdce moje tušíc uhádlo a s dojmutím jsem tomu lůžku vždy se blížil jen a s hlubým povzdechem. Den minul za dnem. Já jej vyhojil, a tajůplně jak mě odvezli, zpět přivezli mě rychle do města v dům doni Soledady z Tavory. Ta vítala mě s velkým jásotem a zvolala: „Vlasť svou jste zachránil!” A na to pravil jsem jí: „Paní má, to král byl náš snad, don Sebastian?“ Tu zamlčela se jak v leknutí, prst položila na rty, odešla 35 a poslala mi velkou odměnu... Můj druhu, Michale, teď pověz mi, co soudíš o tom, co ti svěřuji?” Tak končil lékař Mendés. Bez dechu jsem naslouchal a posléz pravil jsem: „On žije tedy, není pochyby! Však skrývá se, nuž jest ti mlčeti! Když zdá se ti to těžké, odcestuj, žij na vsi na čas, až se rozluští to velké, těžké naše tajemství.” A Mendés šel, a život nový teď já opět žil, neb naděj žila zas v mém srdci, posud v hoři pohřbeném. Čas plynul tak, a ti, již dědictví se krále zmocnit chtivě chystali a zuby skřípali, když slyšeli lid věrný, volnosti své milovný, jak tvrdošíjně lpěl na myšlénce, že žije posud don Sebastian, se nyní chopili, by slavnostně tu temnou, prázdnou, jak říkali, zvěsť do hrobu připravili. Filip král teď kázal, aby obřad pohřební tož velkolepý, v pravdě královský se konal v Lisabonu; s nádherou 36 snad nevídanou tedy stalo se, co král si přál, a já co kazatel kdys u dvora, měl úkol mluviti nad katafalkem prázdným, trmícím jak v lese pozlacených voskovic. Já zdráhal se, však posléz svolil jsem, cos pudilo mě, bych do chrámu šel a mluvil tak, jak nadchne okamžik mě slavnostní. Nuž, rozčilen jsem šel, po ulicích štkal všude nahlas lid, neb zdálo se, že zemřel znova teď ten král, v jehožto přenešťastnou smrt my věřit nechtěli... A zvonů zvuk zněl se všech věží, moře hlubokých a srdce rvoucích, truchlých hlaholů, a kráčel jsem jak zmámen citem svým, tou nejistotou, bolem, nadějí... U samých dveří chrámu pocítil jsem ruku, která mé se dotknula a v dlaň mi malý lístek vtlačila. Já vzhlédl překvapen, však zmizel už ten posel tajemný a četl jsem ta slova spěšně psaná na blánce: „Dej pozor, co tvá ústa pronesou o králi tvém, neb živ on jest a zdráv 37 a nepoznán sám bude přítomen dnes svému pohřbu don Sebastian.” Já žasl! Nevěděl, co mysliti... Po celý obřad dlouhý, slavnostní jsem ležel na tváři a ve slzách. Když povstal jsem, bych mluvit započal, tu bloudil zrak můj, pláčem zamžený, po katedrále, která zdála se mi jeden plamen... Moře postav pak se vlnilo v tom dýmu voskovic, jenž jako mrak se nesl kostelem pod černým aksamitem, visícím od stropu v dlouhých řasách... Pojednou kdes v hustém davu, těsně u sloupu, na kterém visel velký krucifix, tvář bledou spatřil jsem... zrak blankytný a zlaté vlasy... muž tam v oděvu stál smutečním... To don Sebastian byl sám, můj král! Tu jako vnuknutím mi přišla výmluvnosť, jak plameny jsem dotknut cítil se, a jako zvon zněl hlas můj jasně, plesně, hřímavě, až se mi cizím zdál. A ode rtů mi slova plynula, jež kladl tam ne duch můj, ale mocný demon kýs! 38 Já netruchlil nad rakví královou, já mluvil o naději posvátné, jež v nitru žije všech, jimž svatá jest ta stará naše vlasť, já proroctví jak pochodeň do mysli vrhl všech, již stáli pod klenbou tou chrámovou, to proroctví, že vzejde opět den té volnosti, již klade v hrob náš vrah, že naše slunce, které zapadlo jak slunce boží, vzejde opět nám!... A vzpourou každé slovo bylo mé a každá věta kletbou porobě, a každý dech můj chvála, oslava a hymna na toho, jenž neležel v té prázdné rakvi... Slova dohřměla a mrákota mě těžká schvátila... Po celém městě jásot lidu šel a zvony pohřební se zdály teď, že velkou radost země hlásají, a vjezd že oslavují vítěze, jenž přemoh’ samu smrt, by spasil nás. Den na to však mě rozkaz přísný stih, bych odebral se v klášter odlehlý, kde žil jsem jako pravý vyhnanec, ač opatem mě vyvolili tam. 39 Já věděl, jak jsem špehy obklopen, však nedbal jsem a neskrýval jsem se svou nadějí, že vrátí se náš král. A zatím vládl v zemi nepokoj, a vojsko španělské tam řádilo jak Satanáš! Tu jednou stalo se, že přihnali se diví žoldnéři v náš tichý kraj, že útok činili na klášter náš, jejž chtěli drancovat. My byli v kostele při modlitbách, strach byl se zmocnil bratrů nesmírný, když dvéře povalili a když chrám se plnil vojskem. Klidně povstal jsem a zdvihl svatý kříž. Ti surovci se na kolena vrhli sic, však hned zas povstali a jeden z nich mi řek: „My přišli hledat vaše poklady. Ty vydejte, sic zapálíme dům.” My pokladů však žádných neměli, a lomoz velký byl, když řekl jsem tu prostou pravdu. Zpiti lakotou a vášní šíleni se hrnuli ti sběsilci na oltář stříbrný 40 a svatokrádežnou již sahali po sochách rukou, když se náhle muž jim v cestu stavil, mladý, zlatých kštic a očí blankytných, jak anděl stál tu mezi oltářem a lupiči, a zahřměl na ně „stůjte!”, pozdvihl nad hlavu korouhev, jež visela na sloupu nedaleko, tasil meč a řekl surovcům: „Kdo odváží se krok učinit blíže, skolím jej! Bůh se mnou jest a s všemi dám se v boj, bych zachránil zde svatý tento dům.” A z něho, zdálo se mi, záře šla a hrůza jakás... A já poznal jej, to don Sebastian byl. král můj sám! „Můj králi!” vzkřikl jsem a klesl jsem u jeho nohou, on však zdvihl mě a řekl: „Mýlíte se, pane můj. Jsem prostý vojín...” Zatím prázdnil se už kostel náš, neb jako zázrakem strach jakýs byl se zmocnil vojínů a tiše odcházeli... Zíral jsem, jak zmámen v oči modré, jejichž hloub se plna záhad, tajů zdála mi, 41 a opět zašeptal jsem: „Králi můj!” Blesk zazářil v těch očích, shasl však tak rychle, jak byl povstal, smutek jen se jevil v nich, a rukou kývl mi teď bohatýr a rychle odešel. Na prahu ještě jednou ohlíd se a v zracích teď jsem četl: „Shledáme se opět někdy!” To mi stačilo. Teď jist jsem byl, že don Sebastian je mezi živými. A nedbal jsem, že špehy moje ihned udali, že oslovil jsem muže prostého prý jménem královským, že úmysl prý zrádný byl. Já nedbal ničeho, já šťasten byl. Však brzy zavlékli mě do žaláře, z vlasti vedli mě a ve španělském úzkém žaláři po léta pykal jsem za smělost svou, za nadšení a vzlet svůj při pohřbu, při strojeném tam v Lisabonu kdys, a za svůj zdravý zrak, jenž poznal hned tvář královu, když zjevila se mu tak znenadále... Nuže, trpěl jsem 42 a snášel tiše, klidně, nereptal jsem nikdy, doňo Ano. V modlitbách jen Boha vzýval jsem, bych dočkal se, až nad slunce to bude jasnější, že jsem se nemýlil, když očím svým jsem věřil zdravým, i když podlehl jsem hlasu vnitřnímu, jenž šeptal mi: „On žije, žije don Sebastian!” Čas minul, věrní krále stoupenci už ztráceli znenáhla naděje, a nikdo nechtěl věřit, nikdo víc, že žije král, když zůstal stále skryt... Má víra pevna ale byla přec, neb mnohdy v klášteře, v němž uvězněn jsem stále byl, já vídal mezi mší, když sloužit mi ji dovolovali, vždy v nejslavnější chvíli, vidinu: já krále viděl v zbroji stříbrné, jak mával portugalským praporem a svatý kříž jak nesl k nebesům! Já věděl, že to není žádný klam, však odpověď na moje modlitby. Až přijde král, jsem sobě šeptával, pak vysvětlí, proč na se čekat dal... Však přijde jistě, zjevil mi to Bůh!... 43 A léta plynula a don Filip si na mne vzpomněl, kázal otevřít můj temný žalář, velkodušným zdát se lidu chtěl, neb zapomenutým já posud nejsem v rodném kraji svém... Král Filip otevřel mi vězení, a v Madrigal mě poslal v tento dům... Já seznal vás a uvnitř byl jsem jist, že Bůh sám chtěl mě přiblížiti vám, sám Filip král že božím nástrojem jak já a vy... A já se nemýlil! Dnes jasno je mi vše... Nuž, poslyšte mé slovo poslední v tom tajemství, tak posud skrytém světu hluboce... Dní tomu několik, co odjel jsem do Mediny del Campo, zavolán v dům zbožné ženy umírající. Když poslední jsem útěchu jí dal, tu odevzdala měšec v ruce mé a prosila, bych obsah rozdělil dle vůle své těm, kteří strádají. Já proved její odkaz. Vyhledal jsem města část, kde bída má svůj stan, a vyplnil jsem věrně úkol svůj... Už chtěl jsem odjíždět, tu klopýtl 44 můj soumar na dlažbě a shodil mě před nízkým domem, pustým, chudobným, jenž v ulici stál prázdné... Nemohl jsem vstávat hned, tu vyšel rychle muž z pod stínu dveří domku, přikročil, by zvedal mě, já vzhléd, bych děkoval, však vykřik’ jsem a klekl do prachu, neb přede mnou stál on, jejž čekal jsem jak spasitele celou řadu let! To král byl můj, to don Sebastian! „Buď zdráv, můj králi,” s pláčem zvolal jsem a líbal jeho ruce, roucha lem, on však se lek’ a modrý jeho zrak se zasmušil... Však vzpamatoval se a pravil klidně: „Co to mluvíte, můj pane? Já že král? Jsem ubohý a prostý člověk, z práce žiji své.” „Ne, ne,” jsem vykřik, „nezklamete mě! Což nepoznává mě váš majestát?” V tom přišli lidé, don Sebastian mi řekl přísně: „Dost již, pane můj!” A vzdálil se. Já dohře rozuměl. Chtěl zůstat nepoznán jako doposud a kázal mi, bych mlčel. V oku však tom blankytném a hlubokém jsem zřel 45 tu jeho dobrotu, to přátelství, jež ke mně choval vždy, a jeho vzhled, když vzdaloval se, zřejmě pravil mi: „Přijď opět, příteli, já čekám tě!” Nuž, doňo Ano, víte nyní vše! Do Mediny del Campo pojedu zas zítra ráno, krále vyhledám, též řeknu mu, jak vřelé srdce zde v těch temných zdech mu bije oddaně!“ Tak končil mnich, a bledá jeptiška mu zašeptala: „Přiveďte jej sem! chci první být, jež vzdá mu volně hold! Jsemť jeho příbuzná a právo mám jej uvítati, hrob když vydal jej!” A zdálo se, že do snů noří se a neviděla ani mnicha víc, neb zraky její ssály vidiny z tmy kolem v chrámě... Jako v horečce se zvedla, vrávorala ke kříži a padla na tvář tam a v modlitbách jak kámen bez pohybu zůstala. A tmou a tichem zazněl malý zvon, vzdech kovový a chodbou blíž a blíž šum lehkých kroků zněl, to jeptišky 46 do kůru na modlitbu vstoupaly. Mnich slyše je, bez ruchu rychle vstal a tiše vyšel z chrámu dvířkami, jež v temnou vedly pustou ulici. – Den druhý vyjel mnich za úsvitu do Mediny del Campo, vyhledal tam pustý dům v té prázdné ulici, kde soumar jeho klopýt nedávno. Teď přivázal jej k mříži železné u okna úzkého a zaklepal na dvéře domu; zvuk se rozléhal pod klenbou síně, žádná odpověď však nepřicházela, tu opřel se o veřej spuchřelou a dokořán se otevřely vrátka. Vešel mnich. Síň byla šerá, prázdnou zdála se, však v koutě malá byla zděná pec, v níž oheň plál a před ní, obrácen jsa zády k dveřím, seděl skrčen muž a hleděl zamyšleně do ohně, jenž rudou září poléval mu líc a zlatem ve vlasech mu plavých plál. Mnich přistoup’ tiše, ruku položil mu na rameno. Trhl sebou muž 47 a vyskočil a hleděl s úžasem mu v oči planoucí jak v horečce a lehce zblednuv, takto zašeptal: „Pryč ode mne! Pryč odstup, vidino! Tys prázdným vzduchem! Plodem jsi mých dum!” Mnich usmál se a řekl: „Příšerou já nejsem žádnou, v žilách mých je krev!” Muž zmaten sklopil oči a pak děl: „Co, pane, chcete mi? A kým že jste?” „My poprvé se nevidíme dnes,” řek’ Michal de los Santos, „králi můj, proč přede mnou svůj skrývat majestát?” „Vy nejste příšerou,” řek’ na to muž, :však pokušením mým... Proč zovete mě králem? Žebrák jsem a peku zde v té peci paštiky, jež prodávám, bych hlady nezemřel.” Mnich propukl v pláč hořký, dlouhý, a pak pravil tak: „Až na dno tedy bídy nejhlubší král sklesl můj! Ten velký hrdina, jenž vyšel vydobyti Afriku a poklady její mystické, o kterých Šalomoun už někdy snil! Však větší, bohatýre boží, jsi, než kdyby štěstí stále na tebe 48 svou bylo lilo nejskvělejší zář! Ó, dovol mi, bych líbal s obuvi ti prach, ó, králi!” Klesl na zemi a muži, jehož králem nazýval, lem roucha líbal, objal kolena. Ten bránil se a řekl: „Podivný vás omyl ovládá. Teď poznávám vás opět, pane. Ano, setkal jsem se s vámi před lety a jako teď jste nazýval mne králem, pánem svým, a don Sebastianem. Tenkráte jsem vojínem byl a vy opatem... To bylo v Portugalsku. Vrátil jsem se tenkrát z Afriky se zbytkem vojsk po nešťastné té bitvě, v které pad on, jehož milujete vášnivě, až příliš vášnivě, až horečně. Já přešel tenkrát v službu španělskou... A nedávno zde uviděl jsem vás. Jest pravda, mnohokráte slyšel jsem, že podoben jsem králi nápadně... Však přísahám při Bohu, při živém, 49 že nejsem jím, za nějž mě béřete. Vy slyšíte? Při Bohu přísahám a při Kristu a jeho andělích. Nuž, nyní jděte v míru! S vámi Bůh! Vy nevíte, co ze mne děláte, vy nevíte, co trpím, nevíte, že svádíte mne jako ďábel sám, vy nevíte, co smělých myšlének zde při tom ohni na mě doráží, co ve mně děje se, co pudí mě se vrhat v život plný obrovských a dobrodružných činů rekovských! Vy nevíte, že vidmo koruny v mou bídu září, a vy nevíte, proč na hlavu bych vsadit si ji chtěl! Kdo poslal vás, byste mě k propasti té závratné, na jejímž kraji jsem, blíž ještě vlekl? Satan nebo Bůh? Když nedávno v té pusté ulici jste z nenadání „králi!” pravil mi, tu bylo mi, jak by se dokořán ráj otevíral mi... A zdálo se mé duši v pochybnostech tonoucí, že Bůh vás poslal... Avšak jaký hřích si myslit, Bůh že dovoluje lež?” 50 Mnich zamyšlen byl; zraky hluboké se zdály plny dum, tak podivných, že oči jeho jako šílence zář strašidelnou, hroznou šířily. Do ohně zřel. Po dlouhém mlčení se ozval takto: „Vy jste přísahal, že nejste králem. Krutě zavraždil jste tímto slovem celé blaho mé, neb nejste­li vy don Sebastian, pak pravda je, že zhynul v Africe, a naděj moje mrtva! V okovech můj drahý tedy národ zůstane... Vy přísahal jste! Běda, běda nám!” A slzy kanuly mu na tváře a divoce zalomil rukama a šeptal: „Krvavý ten tedy král na šíj nám šlapat smí a bez pomsty! Bůh vydal bez lítosti v podnož nás na věky nepřátelům? Žije Bůh? Co činit mám? Je pusto v nitru mém! Vždyť poslední zemřela naděje! A moje vidiny? Vše bylo lež, a Bůh mě klamal, když jsem modlil se?” 51 Bled klesl na zem, náhle vzpřímil však se v nadšení a zvolal: „Klamati Bůh nemůže! Ne, on mě vedl sem! Král mrtev jest? Nuž, stvořil dvakrát Bůh jej tedy! Jeden don Sebastian v prach rozpad se a druhý stojí zde! Buď zdráv, můj králi, přec tvůj majestát smím slovy těmi zdravit v pokoře! Ty sám jsi řek’ koruny vidina že v tušící tvou duši zářívá? To pokyn z nebes jest! Jsi povolán, bys polo zavražděný pomstil lid! Ty bledneš, muži? Podej ruky mi a pojď, kam povedu tě. Pravím ti, že Bůh tě volá. Proč jak z kamene se na mě díváš?” Poklek’ před mnichem muž bledý, chvějící se jako list, a zašeptal: „Jsemť hoden nástrojem být velkých dějů? Srdce neznáš mé a divé jeho sny a záhady!” Mnich usmál se a řek: „Pravdu máš! Chci slyšet, co o sobě povědít 52 mi volně smíš... Nuž, svěř se, svěř se mi a odpovím na místě Boha ti, jak činím při zpovědi kajicných.” Tak pravil mnich a sedl před ohněm v té šeré síni, povstal bledý muž, u dveří zatáh’ těžkou závoru a k ohni vrátiv se, též přisedl a tichým hlasem takto vyprávěl: „jsem Gabriel de Espinosa zván, a třicet minulo a pět mi let... To jméno, Espinosa, není mé, jest darem jen těch, kteří ujali se mého mládí, mého dětinství, a bohužel můj život zachytli, když na rtech chvěl se už co poslední a slabý vzdech... To bylo v Toledě. Tam v chudobě žil jakýs paštikář, Chyméno zval de Espinosa se. Sel za svítání jednou v neděli na tichou mši; když dvéře otevřel, na prahu malé dítě nalezl, jež umírat se zdálo. Polekán svou ženu volal matku Aldonzu. Ta přiběhla. To dítě byl jsem já. 53 Nuž, život tenkrát zachránili mi. Byl zavit prý jsem v látku hedbávnou, a měšec přivázán prý ke mně byl pln zlata, cedule tam byla též, na které stálo: „Hoch již pokřtěn jest a jmenuje se Gabriel.” Nic víc... Můj pěstoun dobrým, zbožným mužem byl a bezdětek a jako boží dar mě přijal rád, a matka Aldonza mě hýčkala, jakbych jí vlastní byl. Já rostl v Toledě, jak roste pták ve hvozdě volně, v šeru mystickém, kde voní květy, šumí stromoví a skryté vody... Hvozd jak mystický je Toledo, s tím šerem ulic svých, v nichž saracénské stojí paláce o svoje dávné pány truchlící, kde mešity se staly kostely, kde každý kámen mluví o slávě a o krvi, jíž porosen kdys byl... Ó, krásné moje město Toledo, ty luzná děvo, hrdá sultáno, nad jejíž ztrátou posud za mořem za modrým pláčou maurští králové, o které pějí pěvci ve smutku, 54 což mohu kdy na tebe zapomnít, jak trmíš v slunném svitu na vrších, u jejichž pat se Taja valí proud? Jest básní každá z ulic křivých tvých, a každý pamatuje z domů tvých děj bohatýrský... čar je v jménu tvém a kolem tebe kvete svěží ráj, pln stromů a pln květů... V městě tom já trávil tedy klidné dětství své, jak v lese pták, a duši plnily mi vidiny těch hrdin velikých, o nichž mi bez přestání mluvila a zpívala Aldonza. Rodů všech jí v místě byly známy dějiny. a staré zvěsty, staré pohádky v sluch dychtící mi denně vlívala, a zdálo se mi, že jsem povolán, bych taktéž velké konal úkoly a slávou svého jména plnil svět. A mnohdy Aldonza mi pravila: „Ty dvojnásobně velkým měl bys být, bys odčinil tu skvrnu, která lpí na tobě ubohém, bys přinutil svou slávou někdy ty, již od tebe se odvrátili hříšně, hlásit se 55 zas k tobě, prosíce, by’s prominul.” Já nerozuměl dlouho, jednou však ve velkém hněvu pěstoun prozradil mi mého narození neštěstí... Chtěl totiž, bych se učil řemeslu, jímž on se živil sám tak poctivě i ženu svou i mne, neb přišel čas, bych zvolil, čím se živit budu kdys, až on zde nebude. Tu zdálo se mi v dětské pýše, že mne urazil, a pohrdání své jsem na jevo mu dával bez obalu, pravil jsem: „To pro otroka práce, pro mne ne! Já cítím povolání k vyššímu než topit pec a těsto zadělat! Mně v světě sláva kyne nejvyšší, ne kopist třímat, povolání mé, však reků meč!” Chyméno ruměncem tu studu zaplál, hněvem zase bled a zvolal rozhorlen: „Tak mluvit smíš, ty nalezenče, jejž jsem z milosti kdys útrpně zdvih’ z dlažby ulice? Chléb, který jídáš, mou jest almužnou, 56 a ty mi spíláš? Nemáš rodičů a počestným dost není ti můj stav?” Mně bylo, jak by zasáhl mě hrom! Něm zůstal jsem a hleděl ztrnule mu v tváře planoucí, však Aldonza na chotě svého vyřítila se jak lítá bouř a tak mu pravila, mě berouc v ochranu: „Což veškerý se ztratil stud už, muži, z duše tvé, že ubohého hocha ničíš tak! A proč? Pro slovo dětsky nemoudré! Co vyčítáš mu jeho temný rod? Kdo ví, jak jasní jeho rodiče? Kdo ví, jaké to těžké tajemství, jež nutilo je, by ho na čas snad jen zapřeli? A velká snad to česť, že položili jej nám před dvéře! Ty myslíš, dobrý skutek křesťanský že’s vykonal, když dítě přijal jsi. Nuž, dnes jsi zničil dobrý ten svůj čin, neb vyčítals mu dobrodiní své! Ó, styď se, ukrutný!” Tak zvolala a začala mě líbat, konejšit 57 a šeptala mi: „Pravdu, dítě, máš! Ty k činům vznešenějším zajisté jsi povolán, než dřepět u pece V Tvých žilách knížecí koluje krev, jsemť toho jista! Každý pohyb tvůj to prozrazuje, celé vzezření! Ty budeš bohatýrem slaveným, ne pekařem, ty světlo duše mé!” Já plakal trpce, dlouho, vášnivě, a cítil jsem se zkrušen. Pěstoun můj byl zahanben nad náhlou zlobou svou a řekl ženě: „Pravda, chybil jsem! On nebyl nevděčným, neb nevěděl, že zavázán mi je... Ty, ženo, však jsi vinna, trestuhodná, obraznosť že planými mu naplňuješ sny!” A mezi řečí tou se blížil mně a pohladil mě něžně po tváři, já utřel slzy, klekl, pokorně jsem pravil mu: „Můj pane, sluhou jsem tvým poslušným. Cokoli se mnou čiň.” „Ne tak, mé dítě,” řekl, „zapomeň na dnešní den a buď zas, jak jsi byl.” 58 A líbal mě. Aldonza pochmurně se dívala na chotě, pravíc tak: „Sny plané, myslíš, jsou má tušení? Ty beze vzletu vždy byls, krčit se a malým být, se zdá ti moudrostí. Však dokážu, že nejsou plané sny, co Bůh mi vnukl. Neustanu dřív než najdu stopu, která povede mě do hlubiny toho tajemství.” „Ne,” řekl její choť, „nic nepátrej po věcech skrytých, větřím nebezpéč, a neštěstí bys snadno přivésti na sebe mohla, na nás na všecky! Kdo schopen je své dítě vyvrhnout, jest schopen také prolévati krev těch, kteří všetečně se vmísiti do skrytých snaží jeho tajemství. Neb závažné zajisté příčiny ho nutily se skrývat před světem.” Tak řek, Chyméno, avšak Aldonza jen pokrčila mlčky rameny a s pohrdlivým vyšla úsměvem. – Od toho dne mi bylo, jako by mi křídla duše byly zlomeny. 59 Tak skřivanu je, který vyletět chce k báni nebes a jejž srazily zpět na zem těžké z mraků přívaly. Já poslušně se učil řemeslu a cítil jsem se v domě pěstouna jak žebrák, jenž se krčí do kouta... Však každé slovo, které Aldonza v den pronášela onen osudný, mi tajně klíčit v duši začalo, a žárem vzplanula má obraznosť a kouzlila mi tisíc přeludů. A zíraje do výhně zářící, před pecí stával jsem a jako v snu jsem spřádal směle velké vidiny o budoucnosti, která čeká mě... Já v ohni tom a v kouři, v plápolu, v dešti jisker v peci vídával měst celých požár: Troje velký pád neb dobytí Sagunta... Čítal jsem o jejich osudech a hrdinství a plnily mou mysl přemocně. V hučení ohně divých válek ryk já slýchával... Já snil o Cídovi, o Hanibalu... Jindy ztrácel jsem se v dumách pýchy. V plamech vídal jsem 60 cos jako dlouhý průvod slavnostní, ten zlatotřpytný k domu kráčel k nám... To mocný kníže, pravý otec můj, před tváří všeho světa pro syna si přijížděl... Jak tlouklo srdce mi! Však slovo přísné mého pěstouna, jenž tři neb čtyřikrát mě oslovil a odpovědi nemoh dočkati se ode mne, mě budívalo z dum a tahalo mě zpět do pokory a do popela, jejž jsem hrabat měl... Tak plynula mi léta... Nežil jsem. Tou celou dobou neslyšel jsem už o rodu mluvit svém, až na večer, kdy dům byl zavřen, jednou Aldonza mě a Chyména táhla do kouta, do nejzazšího v síni, šeptajíc: „Jsem na stopě! Já nemýlila se! Ó, bože můj, kdybyste věděli! Můj Gabriel je víc než knížetem!” A ruku moji tiskla ke rtům svým, ač jsem se bránil, plana v ruměnci. „Co to vše znamená?” děl pěstoun můj. „Jaké to nové sny a vidiny?” Tu Aldonza se pyšně vzpřímila 61 a řekla: „Nemám posud jistoty, však pošeptám ti jméno do ucha, nic víc... Za krátký čas tě přesvědčím.” A učinila tak. Chyméno zbled a zahleděl se v tvář mou udiven, pak řekl: „Ženo, probůh, nepátrej! Co platno bylo by, když na jevo by přišla pravda? Pořídilas by co proti moci takové? Ne, ne! Je lépe v stínu žít a mlčeti.” Tak pravil muž a ona rameny jen krčila. Já marně prosil je, by v tajemství mě zasvětili též. „Ne,” řekla Aldonza, „neb nepřišla pro tebe ještě doba.” Za dva dni jsme večer marně dlouho čekali, až Aldonza se vrátí, nepřišla, a noc když nastala, tu vyšli jsme ji hledat v sousedství. Až do rána jsme marně chodili po Toledě, ni stopa po ní nikde nebyla. Strach pojal nás a domů šli jsme zas. Snad vrátila se? Dům sic prázden byl, 62 však u pece byl vbodnut dlouhý nůž, jenž za hřeb sloužil jakés listině. V té stálo psáno: „Ženu nehledej, to marné jest, Chyméno! Nezmiňuj se hlučně o tom, že ti zmizela. Proč vyzývala proti sobě moc, jež zkouší ji? Proč vniknout hleděla v taj, který tajem věčně zůstat má? Dej dobrý pozor, abys záhubu též nepřived na vlastní hlavu svou.” Nám stydla v žilách krev! A do pláče pak propukli jsme. Brzy nevole však ve mně zvítězila. „Jak?” jsem děl, my„my mlčet máme, nechat v ďábelské snad moci tu, která nám drahá je? Ne, celé město vzbouřím! Kdybych měl krále vyhledati v Madridě, já učiním to! Já ji zachráním, tu, která vždy mi matkou bývala!” Však bránil mi Chyméno polekán. „Pro tebe,” zvolal, „padla v záhubu! Chceš uvrhnout i mne teď v neštěstí? Co, pošetilý, možno pořídit? 63 Což svého práva chuďas došel kdy? My k tomu jsme, abychom snášeli, a ozvem­li se, počítáno nám hned každé slovo za vzdor, za vzpouru!” Já rděl se za tu nízkou zbabělosť, za sobecký ten strach, však pěstoun můj mne jednat nenechal. Když zuřil jsem a z domu chtěl jsem, tu mě přemohl a svázal mě, byl silnější než já, a marně o zeď hlavou tloukl jsem. Já rozstonal se hněvem, lítostí, a sláb a v horečce a v bolestech jsem po Aldonze volal ve slzách, to bylo vše, co činit zbylo mi! Tak plynul týden as neb deset dní. Tu náhle v noci jednou bylo mi, jak u dveří bych slyšel klepání a zvuky hlasu, jejž jsem přece znal, jenž ale teď tak zdál se příšerný, že vlasy se mi hrůzou ježily... To AlzodzyAldonzy byl hlas, však jinak zněl než před tím kdy, to slova nebyla, jen zvuk jak zvířecí! Já vyskočil a vzbudil Chyména, ten líně vstal 64 a křesal světlo, zatím letěl jsem, bych dvéře otevřel... Zjev hroznější než strašidla na práhu chvíli stál ve světle hvězd – to byla Alzonda,Aldonza, však v očích jejích dlelo šílenství, tvář její bledá lidskou nebyla, krev na rukou jí lpěla, na šatech na rozedraných vlasy visely jí v čelo v chumáčích... Jak divá zvěř se vrhla v síň, a zvuky kňučící a skuhravé jí přicházely z úst a posunky jak v divém zoufalství, strach nesmírný na jevo dávala. Já zavřel dvéře rychle , rozsvítil Chyméno lampu teď a ženu vzal a táhl k sedadlu a s pláčem děl: „Co, ubohá, tys asi trpěla! Ty uniklas jim?” Hlavou kývala a strašlivé ty zvuky vyjící zas od úst zněly jí, nám ježily se vlasy zas a děl Chyméno tak: „Proč nemluvíš? Kdo je tvůj nepřítel? Mluv slova přec? Co znamená tvůj vzlyk?” Tu vyšel zvuk jí ještě hroznější z úst krvavých a rozevřela je 65 a posvítila lampou, vykřikla a padla k zemi v křečí smrtelných, já vykřik též a spáry šílenství jsem v mozku cítil, posud cítím je, když vzpomenu si hrozné chvíle té – v těch ústech nebylo už jazyka! Byl vyříznut... Já ztratil vědomí a ráno, když jsem opět nabyl je, tu ležela Aldonza na lůžku už mrtvá, chladná... V horečném jak snu jsem nyní vše jen viděl: hemžení se lidí v příbytku a pohřební pak přípravy... Já ležel chor a sláb na loži svém po víc než dvanáct dnů a cizí vídával jsem osobu teď chodit komnatou a sloužit nám, mně nejdříve, pak mému pěstounu, jenž uleh’ též. Byl jako zmámený, už nemluvil a zdál se pozbývat i sil i vědomí; po celý den jen vzdychal, tiše sténal, propukal v pláč jako dítě, ale nemluvil. Ta cizí, sloužící nám osoba mi působila pověrečný strach: to suchá, velká byla ženština, 66 tvář její přísná byla, pochmurná, a její zrak se číhat jaksi zdál, já nevím na co... Jednou vzkřikl jsem: „Pryč ode mne! Kdo jsi, ty přízraku?” Tu usmála se trochu, pravíc mi: „Strach nemějte. Kdo jsem? Jsem ubohá a chudá jako vy. Však soustrasť mám. a proto zde tak dlouho zůstanu, až vy neb pěstoun váš se uzdraví, pak navzájem si pomůžete už. Jak opustit vás mohu v bídě té? Bůh, doufám, odplatí mi soucit můj.” Ta slova konejšila poněkud můj strach a neurčitou obavu, a mysl má se jasnit začala. Noc na to spal jsem klidně poprvé, když malý šramot jakýs zbudil mě, já oči otevřel, však nepohnut jsem zůstal na lůžku... Tu viděl jsem, jak cizí ona žena pozvedla u skříně těžké víko, vyňala z ní fiólu a ohlížela se pak opatrně v stranu, kde jsem spal; stín na tvář padal mi, a tich jsem byl, 67 tu myslila, že klidně posud spím, a k lůžku šla. Chyménu nahnula tu ke rtům fiólu, a myslil jsem, že spícímu tak v ústa kape lék. Však za chvíli můj pěstoun zachvěl se a brzy na to vykřik: „Bože můj, v mých útrobách je uhlí řežavé!” Bled jako smrt jsem s lože vyskočil a bleskem chápal jsem ten zločin hned, i pěstoun můj teď jasně pochopil: „Jed!” křičel, „jed jsem pil! Jsem otráven Pro Boha, pomoc!” V zuřivosti své já nedbal toho křiku, vrh’ jsem se na vražednici, silná byla však a chorobou já sláb, v tom zápasu sem brzy podleh, odmrštila mne a uprchla, a zatím pěstoun můj se svíjel bolestí a vyl jak vlk. Já nevěděl, jak pomoci mu mám, bez rady stál jsem v pláči, zoufalý a volal s ním o pomoc, o pomstu. On mezi horečnými výkřiky mi řekl však: „Jak žena ubohá, 68 jež zkrvácela zde, má Aldonza, tak obětí jsem toho tajemství, jež halí narození tvé! Ty’s byl nám záhubou, ty byl’s nám prokletím!” Já k němu vrhl se a zvolal jsem: „V té hrozné chvíli smrti, před Bohem zde s vámi proklínám ty, kteří mne ve hříchu zplodili a odvrhli. A přísahám vám pomstu strašlivou, jen rcete mi, jak najdu vrahy ty? To jméno řekněte mi, rychle teď, jež Aldonza vám byla šeptala do ucha tenkráte! Vy blednete, ó, rychle, rychle, než vás schvátí smrt!” „To jméno?” mumlal. „Ano, pravdu máš... já povím ti... ty pomstu přísaháš?” „Ó, ano,” bez dechu jsem naléhal, „to jméno, rychle...” Zraky vytřeštil a hlasem slabým řekl: „Jméno to?” „Pro Boha, rychle!” řval jsem zoufale. „To jméno? jaké jméno?” slabě řek’, a zrak byl náhle jako skleněný, a údy tuhly mu. Však ještě dech se chvěl mu na rtech. Zpola šílený jsem zatřás jím a prosil: „Řekněte 69 mi ono jméno, doufáte­li v ráj a v světlo vejít věčné!” Zamumlal: „To jméno...?” Dvakrát na to sebou trh a zůstal mrtev... A s ním kleslo hrob to tajemství na věky, zapadla s ním pomsta má pod černou němou zem. – Je těžko povědít, co trpěl jsem! Já nebyl schopen ani myšlénky, a divím se, že nezemřel jsem též... co nyní stalo se, to uhodnout by nemoh’ nikdo: Vedli v žalář mě a řekli mi, že bídným vrahem jsem, že trávil jsem svého pěstouna, že dlouho tak mě mučit budou teď, až přiznám se!... Já mlčel. Tup jsem byl a čekal jsem, až tedy umučí mě katani, tak trudu zbaví mě a toho pekla, které životem se zove na zemi... Však stalo se, že jednou ráno vešel starý mnich v mé vězení a ten mi pravil tak: „Vím, že jsi nevinen, a kyne ti teď spása, poslechneš­li rady mé. Ve Španělích tě jistá čeká smrť, 70 kdybys vyšel volný z vězení a očištěn a podezření prost. Nuž, souhlasíš? Chceš prchnout daleko?” Mně bylo, jak by anděl nabídl mi místo pekla ráje radosti, tak náhle ve mně touha vyšlehla přec mezi živoucími zůstati, a zvolal jsem: „Jak rád bych poslechl! Však jak se dostanu na volný vzduch? Čím odsud dál, tím šťastnějším bych byl.” „To slyším rád,” řek na to onen mnich. „Nuž, se mnou pojď. Já sám tě vyvedu.” Já sluchu nevěřil, však neváhal, a jeho roucha jsem se zachytl a kráčel za ním. Chodbou bez konce jsme brali se a nikde neviděl jsem člověka ni v dvoře. v zahradě, jež pustá, smutná ke zdím šedivým se těsnit zdála toho žaláře a sama obehnána byla zdí jak baštou. Mnich mne vedl houštinou a brzy malá dvířka otevřel. Teď stáli jsme nad Tajem šumícím na strmé stěně skal, kde přivázán 71 byl malý soumar k stromu. Řek’ mi mnich: „To zvíře patří tobě. Prchni teď.” A pomáhal mi v sedlo. Podal mi pak ještě malý měšec s penězi, a já mu děkoval. On kynul mi, a v dál jsem pílil, strachem chvěje se, by za mnou žalářníci nepřišli. Tak jel jsem bez ustání dál a dál až k večeru. Pak byl jsem klidnější. Teď rozjímal jsem. Nebál jsem se už. Vždyť bylo jisto, že mne z vězení ti vyvedli, již uvrhli mne tam, a že mne tedy stihat nebudou. Já slíbil, ze Španěl že odjedu, jak žádal mnich. Má mysl bouřila se, když jsem vzpomněl si, kdo volnost mou mi dával. Nebyli to vrahové mých pěstounů? Proč ušetřili mě? Snad z lásky, již přec pro mě cítili? Já plakal při té myšlénce. Ach, ne, jsem zase smutně řekl si, ach, ne! Jen proto neprolili moji krev, že jisti jsou, že jméno neznám to, jež zkázou bylo mojím pěstounům! To bylo zřejmé z mého výslechu, 72 když uvržen do žaláře jsem byl. Já plakal znova. Byl jsem opuštěn, tak sirý, bohem, lidmi opuštěn!... Však byl jsem mlád, a naděj klíčiti mi začla znova v srdci, v glorii když slunce vycházelo v druhý den. „Co počnu teď?” jsem klidně tázal se a napadly mě staré moje sny o bohatýrské slávě! Kynula mi znova teď a věru zdálo se mi tehdy ráno v zlaté záplavě, že jako slunce viděl jsem ji plát a mávati mi věncem z blesků vstříc! Mně úsměv vstoupal na tvář ze srdce a divil jsem se, že jsem dovedl se ještě usmívat... Nuž, zřekl jsem se tedy pomsty své a za vidmem do modra na pouť jsem se vydával. Já unik’ v Portugalsko... Bože můj, jak líčit cestu svou na Golgothu? Nač šířit se o honbě za vidmem za prázdným, které lidé štěstím zvou a slávou toho světa? Vedla pouť mě dolem ssujících se nadějí a konečně k trpkému sklamání! 73 Já stal se vojákem. Svou mladou krev, své síly, vzlet svůj, všem jsem s radostí a marnotratně v oběť přinášel za slávy sen... Po léta dychtil jsem si jména dobýt, nepovšimnut však jsem stále zůstal. Na to rozladěn a nespokojen šel jsem v cizí dál. Krev proléval jsem nyní v Německu, pak ve Francii, v Čechách. ve Vlaších za cizí zájmy... Štěstí nikde však se usmívati na mne nechtělo, a jednou řekl jsem si: „Hanbou jest tak surově jen vyhledávat seč! Jen myšlénka, jen svaté nadšení pro velkou věc posvětí hrdinu, tak žoldnéřem, ne bohatýrem jsi!” A právě v onu dobu chystal se do Afriky král don Sebastian. To bylo cos, jak vojna křižácká! To jako Alexandra tažení se zdálo mi do zemí mystických, byl polobohem don Sebastian, jejž nebe poslalo, by zlatý věk své vlasti vrátil, lidstvo povznášel! Já v Portugalsko dychtiv letěl zpět 74 a plul jsem s králem nadšen v Afriku. Teď zdálo se, že posléz usmálo se na mě štěstí!... Neboť v Maroku jsem při šarvátce s Maury vynik’ tak před zrakem krále samého, že hned po našem vítězství nad pohany v té půtce nahodilé rozkaz dal, by přivedli mě k němu. Vešel jsem v stan jeho hedbávný, a živě král vstal s kože lví, na které spočíval, šel krok mi vstříc a ruku podal mi, chtěl cosi říci, když mě viděl však tak z blízka, zarazil se udiven a mlčel chvíli, já též vzrušen byl, neb bylo mi, když naň jsem pohlédl, jak bych se díval na se v zrcadlo a poněkud jen starším viděl se, než tehda byl jsem. Král teď promluvil: „To divná hra je,” řekl, „přírody! Kde vzal jste, pro Bůh, moji podobu?” Pak usmál se a dodal: „Bohu dík, že rysy tváře nemám společné se žádným zbabělcem! Vy chrabrým jste, já s radostí vás viděl bojovat, vy rozhodl jste dnešní vítězství, 75 a byl to první boj náš v Africe! Já beru to za dobré znamení a děkuji vám. Nezapomenu. Tři pouze krátké posečkejte dny a uvidíte, jak se odměním.” Já štěstím zářil. Na to ptal se mne, kde zrozen jsem a na mou rodinu. Já smuten v krátkosti mu svěřil se, a na to on: „Nuž, jméno vyhlédám sám pro vás důstojné... Vy pravíte, že Toledo je vaším rodištěm?”... A zamyslil se na to hluboce a kýv, že odejíti mohu teď, a udiven se díval na mě zas, až za mnou koltry stánu zapadly. Jak ve snu byl jsem, byl jsem jako spit... Zvěsť o tom, co se stalo, letěla hned táborem a ke mně hrnuli se zvědavci. Já toužil býti sám a k večeru jsem tiše vykrad’ se až daleko za stany poslední. Tam ticho bylo, pusto. Žlutavý se písek kupil sypký vysoce a tvořil řetěz holých pahrbků, 76 za nimiž temně modré v dálavě se pásmo vrchů táhlo. Krvavě se západ rděl a staré cypřiše a prastaré karuby ztemnělé se pnuly sem tam z pláně k nebesům, a nedaleko v písku kmitala se modrá voda, zlato plálo v ní a rudý z oblak odlesk, sem a tam kraj tůně veliký stál plameňák na jedné noze, třpytný jako sníh, na křídlech, na hrdle a na hlavě pak zrůžovělý jako mladý den... Já zahleděl se v kraj ten, cizí tak, jenž ke mně mluvil jako pohádka, a nevím, jak jsem dlouho takto snil, když někdo za ruku mě vzal. Já vzhléd. To starý vojín byl, já znal jsem jej už dávno, z oněch dob, když zavítal jsem v Portugalsko poprvé. Ten muž mi tenkrát upřímným byl přítelem, a plnou měl jsem k němu důvěru. Teď pravil mi: „Já slyším s podivem o podobě tvé s králem. Neznám jej, neb nikdy jsem jej z blízka neviděl. A podivné se ve mně myšlénky 77 teď rodí, milý brachu. Pověz mi, co víš o rodičích svých. Povím pak ti, co mi hlavou mihlo.” V krátkosti teď jemu řekl jsem, co dříve král byl slyšel z úst mých. Druh můj Silvio se zamyslil a pravil: „Zdá se mi, že na stopě jsem, věru, na pravé... Slyš, Gabrieli. Žil jsem v Toledě v ten asi čas, když jsi se narodil, a divná tenkrát kolovala zvěst v tom starém městě... Karel Pátý měl, ten mocný král a císař, jak snad víš, dceř spanilou Juanu. Blankytné ty jasné zraky, zlatých vlasů zář, jež ozdobou jsou krále, dědictvím jsou po ní, neboť dona Juana se vdala v Portugalsku. Její syn jest don Sebastian. Byl tříletý, když otec jeho zemřel. Královna tak mladá, krásná, mnoho zkoušela teď trpkosti v svém vdovství, vzali jí i syna jejího a odňali jí všechnu moc, ba všechen možný vliv. 78 To snášet nechtěla a vrátila se v svoji vlast. Však chladně přijal ji král Filip, bratr její. Nová strasť ji čekala a skryla smutek svůj kdes v klášteře... Však vzešel štěstí den: jí zora lásky vzešla konečně! Ten první její sňatek smutný byl, co oběť pouze byla provdána. Teď byla volna! Slze utřela, jež prolévala po celý už rok pro dítě své, jež krutě vzali jí, a s mužem šla, jenž vášní nesmírnou byl pro ni vzplál!... Kdo byl ten milenec? To nikdo neví... Jednou v Toledě se našel trup bez hlavy u řeky, trup muže mladého, a za dva dni jel povoz uzavřený, střežený jak bleskem v trysku z města za noci, však pravilo se, hrozné výkřiky že zněly z vozu prý, že šílená prý žena jela v něm, a někdo zhlíd, když z domu vlekly ji, že líbala prý v smíchu děsuplodném, v slzách zas cos jako lidskou hlavu, halenou do zlatých vlasů, které plynuly 79 jí dlouze prý, jak závoj s temena... A tentýž dům, z kterého vyjela, leh’ popelem... A říkalo se pak, že v starém onom maurském paláci ve skrytosti a v taji blaženi dva žili lidé, žena s manželem, a nedávno že zrodil se tam hoch... Teď beze stopy všechno zmizelo, dům sám a sloužící a páni též... A na to krátce přišla truchlá zvěsť, že zemřela prý náhle královna kdys portugalská, doňa Juana... Teď začali si lidé šeptati, že ona snad to byla, nešťastná, jež v městě žila skrytě s chotěm svým, s tím neznámým... Však brzy pykali, kdo slovem zavadili o tu věc, neb zmizeli hned v noci žalářní a nikdo o nich dále nezvěděl... umlkly hned šepty veškeré a shroužilo se všechno v nepaměť.nepaměť, co povstalo co neurčitá zvěsť... Nuž,” skončil Silvio, můj starý druh, „teď, Gabrieli, světlo vzchází mi, když tajemství znám tvého života! 80 Už není pochyby! Ty’s dítětem, jež zrodilo se tenkrát v Toledě, když shořel palác a když vraždou pad‘ ten neznámý... Nuž, krátce povím ti, co myslím si: Ty’s bratrem královým! Vy z jedné matky jste a podobu jste po ní zdědili!” Tak Silvio mi tenkrát pravil, a já zůstal něm a nevěděl jsem, bdím­li nebo sním. Cos jako naděj v duši vzcházelo a zapadlo zas v nenadějnou noc! To horečný byl zajisté jen sen! Však kdyby přece pravda byla v tom? Bol hlodal v srdci mém, však radosť též mi v duši svítila: „Ti ukrutni, co pěstouna mi byli vraždili a ženu jeho, ti, co vyvrhli mě na ulici v noci, nebyli mi tedy rodiče!... Ó, Bohu dík! A pohroužil jsem tvář svou do dlaní a plakal jsem pro utrpení těch, již byli trpký dali žití dar mně neblahému! 81 Když jsem opět zhlíd, byl Silvio odešel, a hvězdný svit už lil se stříbrem s nebes temnotou. Chtěl vstávat jsem a v tábor vrátit se, tu zahlíd’ jsem cos jako vidinu: muž mladý kráčel šerem... Co dím? Muž? Ne, věru, to byl víc než smrtelník! Cos jako Heros s výšin Olympu neb některý z těch světlých rytířů, již hrad svatého Grála střežili a spíš než lidmi byli anděly. Zjev přede mnou měl všechen jejich vzlet, cos jako záře vycházelo z něj a čekal jsem, že peruť rozevře, by vzhůru nesl se až k světům těm, jež démantně se nocí kmitaly. Já poznal krále. On mě neviděl, zrak jeho upíral se na hvězdy. Tich zůstal jsem, abych jej nerušil. Stín pad’ teď druhý v písek bělavý: muž druhý zjevil se, já znal jej též. Don Christovam de Tavora to byl, druh králův nejdražší. Ten promluvil: „Kde bloudíš, pane? Rci, a o čem sníš? Jak rád jsi samoten... Tak bloudívals 82 vždy modrým lesem, v starých zahradách na břehu moře, sám, jen s dumou svou co dítě už, co jinoch, teď co muž! Sníš opět o těch velkých podnicích? Nuž, skutečnosti blíží se tvůj sen! Už stojíš na půdě té africké, již dobyt chceš! A Bůh dá vítězství!” Král opřen o strom z hluboka si vzdych a pravil: „Ó, jak srdce bije mi! Mně jest, jako bych žezlo držel juž té říše bez konce! Já vidím se, jak Indii dobývám, Persii, před brány cařihradské vedu voj, bych v sídle jeho zničil islamství a vztyčil kříž na svaté Sofii! Bůh se mnou jest a dá nám vítězství!” Pak zamlčel se chvíli, k příteli se klonil v důvěře a položil mu hlavu na rameno, řekl pak: „Mne tíží cosi... Víš, ten mladý muž, jenž tak mi podoben. Ach, druhu můj, ty slyšels, co se tajně šeptalo o matce mé... o jejím neštěstí, o její lásce... Kdybych bratra měl?” Don Christovam mu řekl: „Utiš se! 83 To lichá byla zvěst a pohádka! Vše láká tě, co jesti podivné a co se básni rovná... Utiš se a zažeň chmuru!” Na což pravil král: „To není chmura! Sladký je mi sen, že bratr by mi žil! Jest v nitru mém tak mnoho lásky ladem ležící! Ty víš, že lásky k ženě neznal jsem, jak mnich jsem žil... Tím více přátelství jsem poznal moc a čisté radosti... Mít bratra! Bratra! Co v tom slově jest, můj Christovame, blaha, něžnosti! Však odpusť, odpusť! Nejsi bratrem ty mým nejdražším?” A objal přítele, jenž k sobě tisk’ jej, a pak kráčeli ve tichém hovoru, jenž unikl už mému sluchu, směrem k táboru a ztráceli se v svitu bílých hvězd a v lehké mlze... Ve mně zaštkalo však siré moje srdce, pozved’ jsem své ruce směrem, kde byl zmizel král 84 a žehnal jsem mu, k Bohu volaje! V té chvíli byl jsem pevně přesvědčen, že bratrem jeho jsem, že koluje krev tatáž v žilách mých, neb sopečný jsem cítil výbuch lásky nesmírné, jež k němu táhla mě a poutala a která ve mně neuhasla víc! Vše, co jsem trpěl, vše, co doufal jsem, teď zapadlo v noc zapomenutí, a štěstím spit a nadšen láskou svou já modlil se: „Dej jemu vítězství, ty, Bože zástupů! Zdar jemu buď a štěstí vše! A mně ať připadne část černá třeba jeho osudu!” Tak zvolal jsem při svitu svatých hvězd a vracel jsem se v tábor... Druhý den ta bitva byla hrozná, vražedná u Alcaser el Kebir... Zapadlo tam slunce Portugalska do krve... Já dvakrát spatřil krále toho dne. To na úsvitu bylo... Růžově se vršky na temenách nítily a bledé zlato nebem lilo se 85 a v tenké mlze bílé kupole a minarety mešit mátožně se rýsovaly v dáli. Kázal král, by „Zdrávas Marja” hřměly polnice tím tichým ránem. V řadách stáli jsme už připraveni k boji. Vysoko na kopci písčitém stál starý kněz a držel krucifix, teď přistoupil král k němu tiše, krucifix mu vzal a zbožně políbiv jej, pozvedl kříž temný s bledým tělem Kristovým do výše k nebi, kterým šlehl den teď plným zlatem, den, ach, osudný! Zář jako nimbem plála démantně kol krále, nadšeného, líbala na kříži Krista, plála v pozadí za starým knězem, černě oděným a jasně zasvitla na mešity a minarety města Alcaser, a zdálo se, že ukazuje cíl nám vytknutý... My pěší padali na tváře v modlitbě a na koních se jezdci poklonili hluboce před spásy znamením... a nad námi se šumot ozval... Ptáků temný mrak, 86 voj nekonečný, vzduchem vesloval... Já zachvěl se. Což cítili už krev a přišli pro svou kořisť? Zdálo se mi pojednou, že vidím chmurnou smrť se vznášeti nad námi krvavou a neodvratnou, nohy kamenné že temných osudů už duněly za námi v spěšných krocích. – Vzkřikl jsem, a zraky moje plny úzkosti se nesly tam, kde krále hledaly. Však nebyl více tam a znamení teď zaznělo a rychle vstali jsme a s velkým hlukem vytáhli jsme v boj... Ó, bože můj, to divé vraždění! Ó, bože můj, ten konec truchlivý! Co proléval jsem slzí od těch dob!... Boj skončen byl, já raněn smrtelně, a bitva ztracena... Já viděl jej, jenž ráno zdál se polobohem nám v té zlaté zbroji, s křížem v rukou svých, já viděl jej teď tedy naposled... Jak změněn byl, ó, běda bez konce! Já viděl jej, jak nahý na zemi v tom horkém písku ležel, zraky v sloup, já viděl jej, jenž řekl příteli 87 (když na něj volal: Vše už ztraceno, ó, bože, králi, co nám zbyde teď?) „Teď zbyde ráj, když za něj dáme krev, jej viděl jsem tou krví zbrocenou, již vylil marně za věc, za svatou! Však lépe bylo mu teď mrtvému, než kdyby živ byl býval poražen a v rukou nepřátel svých vítězných. Vždyť byla slova jeho poslední: „Král volnosti se vzdá jen s životem!” Svým životem byl volnosť platil svou... Já nevím, kdo mi život zachoval, a nenechal mě dokrváceti pod palným sluncem... Uzdravili mě a byl jsem vězněm, byl jsem otrokem, Však pustili mě brzy, nevím proč a dovlék jsem se k zbytkům armády. Já v Portugalsko opět vrátil se a byl jsem opět pustým žoldnéřem. Já od té doby nežil, truchlil jej o krále, jejž jsem s vášní miloval jak svého bratra. Vše, co slyšel jsem o doně Juaně, vše zdálo se mi bajkou teď, však láska zůstala ta bratrská mi přes to v srdci. 88 V tu dobu stalo se, že zachránil jsem klášter, v kterém by jste tenkrát žil.žil, před žháři lítými. Vy zděšeně jste se na mne díval a vzkřikl jste: „Vy žijete. můj králi; pane můj!“ Já z bludu vyved vás, však v nitru mém zas staré dumy z hrobu vstávaly a šeptaly mi: „K věcem velikým Bůh povolal tě!“... Potlačil jsem však to hnutí náhlé. Brzy na to pak ten život žoldnéřský se shnusil mi, a řekl jsem si: „Marnosť všecko jest na světě tom, jak pravil Šalomoun. Tvé mládí minulo. Ty tam tvé sny o slávě, štěstí. Jdi a pohřbi se kdes v zapomenutí a čekej smrť.“ Nuž, šel jsem zpět do vlasti. V Burgosu jsem nejdřív žil, pak pozděj v Avile. Tam k pci pekařské jsem v popel sed’ a vrátil se tak s trpkým úsměvem zas k řemeslu, jimž jsem kdys pohrdal. Čím hloub jsem padl, čím jsem trpěl víc, tím byl jsem radši. V ráně obracet 89 hrot svého nože bylo rozkoší mi nyní jedinou. Já říkal si, že pro mne život skončen. Jaký bol byl ještě na světě, jejž neznal jsem? Tak tázal jsem se. Nuže, dovědět jsem brzy měl se, trud že jeden jest tak těžký, ach, jenž posud cizím byl mé duši plné ran... Nuž stalo se, že v Avile jsem s mužem setkal se, jenž stár a churav, nemoh’ zastati už práci svou. Zde v tomto domě žil, byl jeho majetkem. On prosil mě, bych v Medinu del Campo stěhoval se v jeho dům a v práci zastal jej. Já činil tak a za šest měsíců muž zemřel ten, jsem jeho dědicem. „Krov nad hlavou tak posléz přece mám,“ jsem řekl si, „ač krov jen chudobný. Byl spokojen jsem tímto obratem, měn zdálo se, že klidněj zemru tak, když nyní hlavu mohu položit na kámen, který mým jest majetkem. Tak žil jsem tišej, když mě v Madrigal, ne dlouho tomu, vedla povinnosť; neb nebožtík, jehož jsem dědicem byl.byl, 90 slib učinil, že svíčku voskovou jak malý sloup a celou zlacenou před sochou Panny Marje Královny ve Madrigalu slavně rozsvítí, tam v starém klášterním tom kostele. Já nesl svíčku tady v Madrigal, bych přání zbožné jeho vyplnil, jak rukou dáním jsem to slíbil mu. Ó, bože můj, jak mám teď vyslovit, co se mnou dálo se? Kde slova vzít, bych jimi oděl to své tajemství, jež hluboce v mé duši shrouženo: Já vešel v chrám, byl prázdný na polo, a večer venku zlatě skláněl se na zahrady a oknem jediným pruh žlutavého světla široce v šer pronikal modravý, jenž prosycen byl vůní kadidla a lilií. Za mříží v kůru řada jeptišek na dlažbě klečela, v stín hroužených, na jednu z nich však padal zlatý proud, jenž oknem vnikal... Bílý jako sníh byl její háv, a jako glorie svit slunce nad ní spřádal paprsky. A zvedla hlavu, neviděl jsem tvář, 91 však její hlas zněl nyní v modlitbě, byl slavný jako zvon a přesladký, tak hluboký, tak chvějný, čistý tak a snivý jako větru šumění. Mně slzy vstupovaly do očí... Teď povstala a obrátila se ke kříži, na němž bledý Kristus mřel a stála celá v slunné slávě tak. Já viděl tvář tu bledou, přeluznou, s níž dojímavý smutek, vznešený, o snech se mluvit zdál, již prchají, ach, stále, aniž vyplnily se! Já znám ten výraz, neboť znám ten žal! Já viděl ji a náhle bylo mi, jak by se boží blesk byl dotknul mne! Mně zdálo se, že kostel v plamenech, a jasnější než oheň vznášela se ona světlým mořem plápolů, a její hlas jak příboj mocných vln mne nesl výš a výše k nebesům a srdce moje ve mně jásalo... Nač šířit slov! Já vzplanul láskou k ní. Má celá mladosť byla minula bez čaru, něhy... V proudu krvavých a divých dobrodružství plynul věk 92 můj mladý, v ustavičných bojech jen a v ctižádosti vřelých, smělých snech. Já mohu říci, jako tenkrát král pod hvězdným nebem, don Sebastian, řek’ druhu svému: „žil jsem jako mnich a nikdy lásky žen jsem nepoznal...“ Já nikdy smyslům nekles’ v otroctví. Mé mládí minulo a já jsem čist! Jak vidina jakási bělostná se jevila mi někdy chvílemi ta sladká touha lásky, již jsem znal dle jména jen a mnohdy dumal jsem o divném osudu, jenž poznati mi nedal ji. Jak báje o ráji, jenž někde kvete v dáli za mořem prý, za burným, se láska zdála mně po celý život... Hle, a na sklonku už mládí mého nyní zjevila se plnou mocí mně, by zkrušila mě docela... Ó, bože, jaký bol! Já miluji! A koho! Jeptišku! A ona z rodu královského jest! Dceř dona Juana de Austria, jak řekli mi... Já prchl zoufalý a polo v šílenství jsem vrhl se 93 zde před ten oheň v popel, v prach a rmut a v slzách vášnivých a palčivých jsem zvolal k Bohu: Proč jsi stvořil mne? A rozjímal jsem: „Kdybych králem byl, tu otevřel bych žalář klášterní, neb všechno může král, a vyved’ bych tu, její lásku bych si získat chtěl! A kdybych králem byl, já doved’ bych si získat její lásku zajisté, neb všechen vzlet a všechno nadšení, jež ve mně dříme, ve mně klíčilo od dětství útlého, by našlo si tu zlatou dráhu k slávě nejvyšší!“ A o zeď zde jsem tloukl hlavou zas a křičel jako v čirém bláznovství: „Vždyť králem jsem já po právu! Světe, slyš! Sám don Sebastian před smrtí svou mě bratrem nazval! Svědci hvězdy jsou ty stříbrné, ty bílé, pravdivé, již nikdy nelhou! Svědkem vlahá noc jest modrá, strašidelná, mystická! Ó, plujte tam tím mořem pradávným, jež tluče hromem o skalnatý břeh a z prachu pouště v slunné Africe stín králův zaklínáním trhejte 94 na bledý den a otažte se jej! Jsemť král, jsemť král! Sem s žezlem, s korunou!“ Tak volal jsem, až chrapot stáhl mi jak rukou obra hrdlo. Padl jsem a stonal k smrti, v hrozné horečce. Já nezemřel a vleku život svůj tak bídný, smutný... Někdy konám pouť do Madrigalu, kleknu z daleka a slzami jak mhou pak vidím ji, jak kráčí v bělosti a v glorii tím šerým kůrem v chrámě klášterním... Pak zase zmocňují se záchvaty mé obolené duše... Na loži pak ležím bdě, a Satan zjevuje se s legionem padlých andělů a zvolá: „Proč tak hyneš nečinně? Buď smělý! Královu máš podobu a právo máš po žezlu sáhnouti! Krev jeho matky v žilách teče tvých!“ Pak někdy je mi, jak bych viděl ji, tu světlou, bílou, truchlou světici, a zdá se mi, že ruce vztahuje a že mi šeptá: „Žalář otevři, můj rytíři, a vrať mně životu! Mně plíseň hrobu vraždí v stěnách těch!... 95 To jest můj život, to má muka jsou! A v horečce té zjevil jste se vy a králem zval jste mne už po třetí. Nuž posýlá vás Bůh či Satan sem? Tím slovem končil Gabriel a bled a rozechvěn v tvář hleděl mnichovi. Ten třásl se a pravil s nadšením: „Vše, co jste pravil, potvrzuje jen, co jsem vám řekl, než jste promluvil. Bůh volá vás, on úkol určil vám a na bedra vám vložil. Pochyby být nemůže, jste bratrem královým. To vše by byla pouhá náhoda, mé tušení a vnitřní ve vás hlas? Vy váhal jste, tu uvedl vás Bůh do chrámu v Madrigalu. Viděl jste tam doňu Anu. Víte, o čem sní? O spáse, kterou přinesete jí. O, věří ve vás než vás viděla! A její víra tisíc dobude nám vřelých srdcí, rázem, zázrakem! Bůh proto lásku ve vás zbudil k ní, by odvahy vám dal, když váhal jste! Nuž, vzhůru, pojďte! Váš je Portugal 96 a pomsta zároveň za bezpráví, jež trpěl jste od první hodiny svých smutných dnů! Neb všechna ona zášť, jež ničila vás, vaše rodiče a pěstouny, má v tomtéž srdci zdroj, v němž nenávisť se černá zrodila pro lid můj neblahý! Jest Filip král, vrah země mé, vrah vašich rodičů a katan, který zazdil za živa v hrob doňu Anu, v kobku klášterní! Bůh posýlá vás, byste spasil ji a pomstil nás a za to korunu na skráň vám vloží, by váš smělý duch to dokončil, co don Sebastian co závěť bratru svému zanechal!“ A Gabriel de Espinosa klek’ a sklonil hlavu. „Bože,“ zašeptal, „je hlas to tvůj?“ Mnich ruku položil mu na skráň žehnaje a pravil mu: „Na zítřek povedu vás, pane můj, v dům klášterní, kde čeká toužebně vás doňa Ana. Vzhůru, na cestu! Za prahem tím vám kyne koruna.“ 97 „Ji vidět, mluvit s ní?“ Jak ze sna děl a s vlhkým zrakem tiše Gabriel. Pak vzpřímil se a zvolal: „Nuže, pojď, jest rozhodnuto! Kráčím blahu vstříc neb bídné smrti! Žít, jak žiju teď, jest nemožné, to snésti nelze už! Ty’s vůdcem mým, nuž, veď mě do ráje či do pekel! Zde zůstat nemohu!“ A rychle bral se ke dveřím, však stál na prahu náhle, bled a zaražen, děl mnichovi: „Jak mohu lháti jí? Jak říci, že jsem král, proč dlouho tak jsem skrýval se? Kde vezmu odvahu?“ „Sám promluvím s ní,“ odpověděl mnich, „ta pověsť, kterou lid si povídá, ta prostá, dojímavá dostačí: slib slavný učinil prý po bitvě král don Sebastian, že deset let co žebrák žíti bude kajícně, za onu krev, již marně v Africe byl vylil pro svůj smělý slávy sen... To řeknu jí. Jak dítě prostá je. Tak bývá každá duše hluboká a každé srdce, v němž je velikost.“ 98 „A klamat ji, což není hříchem to?“ řek’ Gabriel a zakryl dlaní tvář. „A spasit ji a volnosť vrátit jí, to nevyváží dosti naši lesť?“ A za ruku jej pojal, vyved’ jej na slunce, na ulici. Gabriel vzduch teplý jako zlaté víno vssál, a zrak mu zahořel a zašeptal: „Dle vůle boží tedy staniž se! Trest na mou hlavu padniž, hřeším-li. Cos mocnějšího než je vůle má mě pudí k činu, nemám síly víc, bych odolal...“ Tak s mnichem tedy šel. – Svět celý zdál se z hrobu vstávati v ten slavný den! O, nebe bylo blíž dnes zemi, nikdy před tím skřivánek tak nebyl k slunci bouřil s jásotem a slavně jako fatum kývaly ty staré duby, svídy, cypřiše z těch skalnatých svých trůnů pradávných 99 jak králové, již druha vítají a žehnajíce veští vítězství! Kam všechen bol, kam trpkosť života se byly poděly? Tam Madrigal se bíle kmital v slunné záplavě a v stínu oněch zvonic čnějících do modra nebes, v sadech dřímal dům, v němž v božské kráse dcera královská jej čekala, co anděl útěchy, jej, Gabriela, jenž do toho dne co psanec žil, sám, sir a opuštěn, jak s kletbou za podíl! A položí ten luzný, světlý, bohu drahý tvor svou vzdušnou ruku jemu na čelo, by sejmula to jeho prokletí a řekla mu: „Vstup mezi živoucí, ty, který jako vidmo bloudil jsi jen mezi hroby! Žíti právo máš, neb tobě tluče srdce lidské vstříc v té naději, že spásou budeš mu...“ A Gabriel de Espinosa teď šel branou města, jako blažení se berou branou ráje. Jako v snu šel ulicemi s mnichem, poklekl 100 tam v kostele, kde nejhustší byl stín, však nemodlil se... Vytržen a něm zřel do prázdna, jak bez vědomí byl, a cítil jen, že jásá. Čekal tak as hodinu. Tu ruka dotekla se jeho náhle. Před ním zjevil se mnich Michal de los Santos, pravil mu: „Chce majestát váš nyní se mnou jít? Dceř dona Juana de Austria vás, pane, čeká. Dychtí uvidět vás, svého bratrance.“ A Gabriel se zachvěl, zarděl se a bylo mu jak v prapodivné pohádce a děl: „Bdím, bože můj? Však bdění člověka což jesti jiného, než taktéž sen? Nuž, dej mi, bože, sladce dále snít!” A s těmi slovy s mnichem v klášter šel. – Tam v hovorně za mřížimříží vysoké, v té šeré síni, v bílé glorii. svých závojů a v zlatém záření 101 svých zraků hvězdných stál ten luzný zjev, jenž Gabrieli celým světem byl, a poklekl teď před ní pokorně a hleděl k ní, jež na něj zírala mhou démantných slz svých, chvějícím děl hlasem: „Co má paní káže mi? Co Výsost vaše chce, bych učinil? Zde čekám rozkazu.“ A za mříží hlas její sladký na to ozval se: „Ó, vstaňte, pane! Drahý bratranče! Ó, králi nešťastný, já vítám vás! Ó, vstaňte! Na mne řada klečeti! Před majestátem vaším klesám v prach, před vaším utrpením kořím se! Jak aureola září s čela vám ten velký bol váš! Ruku dejte mi!“ Vstal Gabriel a mříží podala mu doňa Ana ruku útlou svou, jež v jeho dlani silně chvěla se jak ptáče chycené a šeptala: „Bůh žehnej vám. V jak velké chudobě vás vidím, ach... A přece skvěleji vás ve snech nevídala duše má, 102 když o vás dumala... Vy nevíte, že mého žití byl jste jasným snem?“ A opírala hlavu o mříž teď a slzy její hojně padaly mu na čelo, jež klonil na ruku na její drahou, úsměv zářil však na jejích rtech. A dlouho mlčeli teď oba v dojmutí tak hlubokém, až ona opět řekla: „Bolestmi, to zřejmě nyní vidím, možno jen tak velké štěstí sobě koupiti, jak v této chvíli cítím... Bratře můj, kéž zemru teď!... Však ne, kéž uvidí zrak opojený můj váš majestát na trůnu stát a třímat korunu!“ A Gabriel jí odpověděl tak: „Na onen trůn jen pro o dostoupit bych, paní, chtěl, bych jej a korunu k tvým kladl nohám! Bůh mi svědkem jest, že proto jen chci postoupiti boj a tasit meč a život nasadit, bych dvéře rozbil toho žaláře a volnosť vrátil vaší výsosti! Ó, bílá holubice vězněna 103 tak krutě zde, tvůj chtěl bych uvidět let volný do azuru svobody! Ó, polož ruku, paní, žehnajíc na hlavu mou! To síly dodá mi! Jsem opuštěn, jsem sám. Buď paprskem mi v temné noci mého osudu a činy vykonám, před nimiž svět se pokloní! Já budu olbřimem, když vědět budu, srdce čisté tvé že bije pro můj osud –“ Hlubý vzlyk mu bránil déle mluvit, poklekl, a mříží ruka její bělostná se k němu nesla, dlela žehnajíc na jeho temeni. Pak závojem si doňa Ana zahalila tvář a beze slova, z pola omdlelá se brala ze síně a zmizela. Zář, zdálo se, že po ní zůstala, jak po slunci, když zajde za horu, a Gabriel vstal a mnichu zašeptal: „Ne, Bůh mě trestat za to nemůže, že síly nemám víc než smrtelník! Jen anděl boží odolal by zde!“ 104 Mnich mlčky prst na ústa položil a ved’ jej z kláštera, jak přived’ jej. – Nuž, zvěděl Gabriel od toho dne, že štěstí není pouhou chimérou, již vymyslili lidé k útěše si v přítmí bídy, aby zoufalosť je spáry svými nerozsápala! tak šťasten byl, že chápat nedoved’ tu hloubku svého blaha... Každý den teď vídal ji. Šel každý den na mši, již sloužil Michal de los Santos, pak s ním do hovorny šel, kde čekala už doňa Ana. Celé hodiny tam trávil s ní. Své srdce dokořán mu otvírala, celý život svůj mu vyprávěla, utrpení své a naděje, o dnech pak mluvila o budoucích... A on jí svěřoval, co Michal Santos v jeho prospěch kul, kam psal a komu, co už hlásilo se přátel ve Španělsku nadšených, co v Portugalsku přívrženců měl a počítal, kdy velký přijde den, v němž z přítmí vystoupí na slunný den 105 a prapor pozvedne a tasí meč! A mezi rozhovorem takovým si v hloubi zraků s láskou hleděli a zapomínali ji tajiti. Jak z květů vůně, z duše stoupala jí snivá něha, jako z ohně zář zas jemu vášeň z duše tryskala. Však jednou přímě řek’ jí: „Cenu jen má pro mne trůn a další život můj, když nerozlučně se mnou budete, choť králova a paní duše mé. Ó, slibte mi, že marně nedoufám! Od první chvíle, když jsem viděl vás, já miloval vás! Nikdy ženy zjev v mou duši nezářil. Vy první jste, již miluji, a bez vás nechci žít. Jsem mužem zralým, mnoho zkušeným a přec vám mluvím tak a pravdu dím. Slov hladkých neznám, přímo mluvím vám jak druhu druh.“ A ona pravila: „Slib klášterní mne, myslím, nevíže. Když násilím mne vlekli k oltáři, já biskupovi tenkrát pravila: 106 „Přes vůli mou to všechno děje se! Já vězněm budu, nikdy jeptiškou.“ A víc než jednou hlasu zvedla jsem k své obraně před bohem, před světem. Jsem volna tedy, volné srdce mé. Já o vás blouznila a snívala než znala jsem vás. Nedovedla jsem se tajit s city svými před vámi a nevím, co mé zraky, slova má vám vyzradily. Jako druhu druh též pravím prostě teď, že osud svůj chci sloučit s vaší sudbou na věky, chci zhynout, zhynete-li v boji tom, chci šťastnou s vámi býti, dá-li Bůh vám vítězství, neb já vás miluji.“ Tak klidně, tiše oba mluvili a divili se pak své klidnosti. Což nevěděli, bouře divoká že chvíle pokoje a ticha má? Tak plynuly jim dni, ba měsíce a zapomínali na celý svět, svět ale nebyl slep a pověsti už divné Madrigalem šeptem šly. Kdo byl ten muž, ten cizí, v chudobě 107 jenž zde u velké žil a zdál se přec být knížetem dle svého vzezření? Co denně vedlo do kláštera jej? Co s doňou Anou jednal potají? Tak tázali se lidé ve městě, a v klášteře reptaly jeptišky, a Michal de los Santos radil teď, by v Medinu del Campo Gabriel se na čas vrátil, a šel Gabriel, když doňa Ana sama prosila, by mnicha poslechl. Jak těžké, ach, to bylo loučení. Jim zdálo se, že světlo nebes pro ně shasíná, a všechen trud a všechno strádání, jež byli snášeli než znali se, jim v duši opět znova povstaly. – V tom starém, pustém domě seděl zas u krbu vyhaslého Gabriel tam v Medině del Campo. V blahý sen o lásce však se nyní mísily mu trpké výčitky, čím dál tím víc. Když neslyšel už vzletné domluvy a rady Michala dos Santos teď, tu v nahotě se hřích mu zjevoval, 108 ten jeho velký, plný podvodu... Což neklamal tu duši andělskou, u které nedůvěry nebyl stín? Což nebyl vtělenou on pouhou lží? Ó, velký bože, kdyby tušila, že králem není! Kdyby na jevo, kdy podvod jeho přišel nezvratně, tak že by sám jí říci musil pak: Jsem bídníkem a obelhal jsem vás! Ó, co by řekla? Milovala by jej přece ještě? Pohrdla by jím, i kdyby před Bohem jí přísahal, jen z lásky k ní že podvod spáchal ten? Ty otázky jej k smrti soužily, a cítil cos jak silný, divý pud, jenž nutil jej, by pravdu řekl jí, by pro sebe tu lásku získal si, již Gabriel de Espinosa svou zvát nemohl – neb don Sebastian byl mužem, jemuž celou duší svou a plným srdcem byla oddána. A mezi tím, co trpěl Gabriel, pod stromy doňa Ana toužebně ve staré klášterní té zahradě 109 na modlu vzpomínala duše své a před křížem, když svatým klekala, v šer shroužený, stál obraz milený ten jeho, mezi ní a modlitbou a cítila, že modlit k němu jen se dovedla a z chrámu prchala jak hříchem štvána v tichou celi svou, a napsala mu vroucně tento list: „Ó, běda, pane můj, má utěcho, jak velká bolesť jesti rozluka! To cítím vždy, když přijde hodina, kdy vídala jsem vás, ó, milený, a oplakávám chvíle přesladké, jež někdy byly a jež nejsou víc! Co jest má vina, trest že takový Bůh na mne posýlá, že béře mi mé nejdražší, vás, světlo duše mé, mé dobro jediné, jež slzami tak krvavými, pláčem dlouhým tak jsem vymodlila si! Bůh dal mně vás a za krátko zas odejímá mi, co byl mi dal! Jak mohu bez vás žít? Tu trýzeň snášet dlouho nelze mi. Jest nepřítomnosť vaše pro mne smrť, a v tom je milosrdí boží zas, 110 že moje zlo tak lékem mojím jest... Ó, kéž váš majestát můj růměnec, můj zmatek vidí, aby uhodl, jak velká moje láska, když můj stud tak vítězně může být porážen! Ó, odkud beru smělost mluviti tak nepokrytě s vámi, králi můj? Mé oko bloudí nebem hvězdnatým, jež v tichou celi moji sílá kmit svůj posvátný, já tážu hvězd se těch, zda dobře činím, Krista tážu se, jenž na kříži zde visí... Útrpně teď na mne hledí... Klid mi slibuje on, spasitel můj. Ó, vždyť pravil to, že všechny ukojí, již klesají pod břemenem a pláčou, strádají! A zdá se mi, že klid už v prsou mých, když právo mám tak s vámi mluviti, jak mluvila jsem, neboť vaší jsem, můj pane, vy to víte; řekla jsem, že miluji vás, a to znamená, že všechno vaše jest mé myšlení i cítění, neb dala jsem vám slib a vím, že jesti lásky daný slib tak svatý, věčný, velký, nezvratný, 111 jak onen při křtu, který ani smrť juž z duše nevyrve, a bezsmrtná ta duše na věky jej zachová. Tak velká jako víra v Boha jest má víra ve vás, a má láska jest ne menší jí!... Nuž s bohem, pane můj. Kéž vejdu brzy v ráj svůj nejsladší, tož v blízkosť vaši. Vyslyší mne Bůh a dá mi trávit život další můj po boku vám? Však co mé blaho jest, že na ně myslit smím! Jen vám dej Bůh zdar nejvyšší, ať zapomene mne! Vám vítězství, můj králi, štěstí, mír! Mně jedno zbude a toť, věru, dost, má láska k vám a blahá vzpomínka, že s láskou kdys jste v oči moje zřel!“ – Tak psala doňa Ana, její list jej uvrh’ do muk, ač jej blažil tak. Ta její víra, velká, bez mezí jej drtila! Jak cítil vinen se! Měl jako mrzký zloděj spáchati tu svatokrádež, duše zmocnit se tak jasné, beze skvrny? Důvěry tak čisté, netušící, zneužit? 112 Ta její láska nepatřila mu, ta onomu patřila fantómu, jenž ve snách jejích povstal, ve snách žil a v slunce svitu v nic se rozplýval. A Gabriel plakal. V jeho srdci hlas však tichý ozval se a šeptal mu: „Což kdyby láska její trvala i potom, kdyby’s kukli odhodil a vypůjčený purpur?“ Zachvěl se a řekl si: „To býti nemůže!“ Pak ale vzpřímil se a rozhod’ se: „Nuž, ať se ve mně tedy nemýlí! Ať aspoň zví, že zbloudiv z lásky k ní, přec jsem se vzchopil! Láska silnější že moje jest, než moje sobectví! Klam odhodím a mužem zůstanu ač králem nejsem! Pravdu povím jí.“ A neotálel, na cestu se dal a k večeru dorazil v Madrigal a v samé bráně potkal Michala, jenž překvapen mu řekl: „Podivno, 113 že v pravý čas se zjevujete zde. Což v myšlénkách jak v knize čítáte? Já právě posla hledal pro zprávy, jež psáti jsem vám chtěl.“ A dovedl jej uličkami v tichý onen dům, kde Gabriel vždy v Madrigalu žil, a v chudobné si sedli světnici, a tichým hlasem mnich se mluvit jal: „Můj králi, všecko připraveno jest. Tím lépe, že jste přišel, odjeti tak lze vám bez odkladu ještě dnes. Já zlato dodám vám a listiny, jež poslouží vám pozděj. V Burgosu vás čeká přítel. Povím jméno vám než odjedete. On vás povede v střed našich přátel mocných, na půdě na francouzské vás čeká oddaný voj nečetný sic, ale nadšený, ten v tváři všeho světa prohlásí, že don Sebastian se navrátil, že skončena jest jeho dlouhá pouť a že se opět vlády uchopí. A celé Portugalsko vzplane pak, 114 neb připraveno vše v té zemi jest pro příchod váš, můj králi milostný!“... Bled řekl Gabriel: „A ona ví?“... A nedomluvil. Mnich mu odvětil: „Ví, pane můj, a jásá, modlí se! A velký význam věci vaší dá, neb pro vás prohlásí se veřejně... Vše zařídím. Já v Burgos povedu pouť vhodně k zázračnému kříži tam do slavné katedrály. Súčastní se doňa Ana poutě; přivedu ji za vámi: uprchnem z Burgosu a v ochranu se oddá ve vaší co příbuznému... Jste jí bratrancem...“ A po druhé se ozval Gabriel a řekl tiše: „Dnes mám odjeti, a tmí se už... Jak mohu vniknouti tak pozdě do kláštera? Odjeti a nevidět jí dřív – to nelze mi!“ A smutek hluboký se zmocnil jej, až k smrti hluboký... Však pravil mnich: „Nuž, povedu vás tedy v zahrady, 115 až denní světlo shasne úplně, sad bude prázdný pak, a za mříží se v kapli svaté Panny zjeví vám na chvíli doňa Ana. Nyní jdu, bych příchod váš jí ohlásil a pak se vrátím k vám, přinesu listiny, o nichž jsem mluvil vám. Zde čekejte a buďte trpěliv.“ Tak pravil mnich a šel. Sed’ Gabriel a vyňal list, ten její drahý, aby opět čet’ jej s nadšením a v hlubém dojmutí, však k slovům když teď přišel významným: „Tak velká jako víra v Boha jest má víra ve vás“... tu list vypadl mu z rukou. Zaplakal, pak pozved’ jej a uzavřel jej v skříň, jež v komnatě té prosté stála. Položiti list zas na srdce – to nemoh’, bylo mu, jak by jej roveň ohni pálil tam. Sed’ u okna a čekal, loudavě čas ubíhal, však posléz slyšel krok, a Michal de los Santos vešel v síň. „Zde listiny,“ řek’, „a zde peníze, ne příliš mnoho jich, však postačí na cestu za hranice. Dále pak 116 vám věrní vaši, králi, pomohou.“ Vše Gabriel uložil do skříně, kde její ležel list; jak v horečce se vše mu zdálo. Jeho myšlénky jen u ní dlely, na to myslil jen, co poví jí... Co poví?... Nevěděl... Mnich řekl: „Nuže, pojďte, rozlučte se s doňou Anou. Přijdu v zahradu zas pro vás pak a sem vás dovedu a vysvětlím vám každou podrobnosť a po půlnoci s Bohem vyjeďte... Teď ale pojďte, kvačí hodina.“ A vedl jej a vešli v zahrady, když měsíc vycházel, a černý stín se vrhal budov zdřímlým stromům v klín a jako zmírající hvězdy svit za temné mříži krásně kované se v lampě v kapli Panny Nejčistší plam kmital smutně, bledě, nyjící. Dva stupně vedly k svatyni a sed’ tam Gabriel zadumán a obrátil tvář k nebi kmitavému. Odcházel mnich pomalu, a Gabriel byl sám, sám, s bouří hrozné v srdci, nevěda, co říci jí. Zda pravdu, jak to chtěl, 117 když četl její list? Však nebyl klam, klam další, přece pro ni spásou jen? jak lákavá teď byla budoucnosť, jak blízko koruna!... Teď vzdát se měl a jedním slovem štěstí zmařit své? Kdo poradí mu? Kdo mu poví teď „to čiň neb nečiň?“ Vstal a obrátil tvář k oltáři... V tom bílý vstoupil zjev do šera kaple... Ona byla to! Na římsu postavila kahan svůj, jenž světlem stříbrným ji poléval, a křížem zbožně znamenala se a spěchala pak k mříži... Couvla však, tak bledá byla smutná jeho tvář ve svitu měsíce, že lekla se. „Co děje se?“ mu řekla blížíc se, „což nejsou zprávy bratra Michala tak radostné, jak za to měla jsem?“ A Gabriel de Espinosa vzdych’ a pravil s výčitkou: „Ó, princezno, vy zapomínáte mě vítati... Na radostné ty zprávy nemyslím, když s vámi opět mám se loučiti. 118 Tak velké není štěstí koruny, jak smutek nevidět vás, neslyšet!“ Zrak její naplnil se slzami a řekla: „Nevděční! Na smutek svůj jenž na mně ležet bude přetěžký, já zapomněla, na bol rozluky, když vaši bledost spatřila jsem teď, jen na vás myslím, na váš boj a trud, a vy mi vyčítáte!” Rozechvěn děl Gabriel: „Já lákal do očí vám slzy, doňo Ano. Promiňte! Ó, Bože můj, vždyť chvíle prchají snad poslední již dány na zemi nám k společnému žití sudbou jsou! Snad nikdy více nespatříme se, a rozejdem se dnes! Ó, podejte mi mříží ruku svou a celovat mne nechte ji... A zasáhne-li smrt mne v boji tom, jenž očekává mne, pak umíraje budu vzpomínat na tento okamžik, na svatý mír té vonné zahrady a na důkaz 119 té čisté vaší lásky, daný zde mi před oltářem boží rodičky.“ A stromy zašuměly z hluboka, když takto děl a hrůzou zachvěla se doňa Ana: cos’ jak tušení, že naposled jej vidí, krušilo jí srdce bolestně, a přišla blíž, jak přízrak bledá, krásná zároveň jak anděl slitování, pozvedla zrak zaslzený k luně nyjící a položila hlavu znaveně na chladnou mříž, tu temnou, železnou a pomlčevši, řekla slavně pak: „Hřích není v lásce mé a proto zde na místě posvátném vám mluvit smím o její síle, která vzdoruje všem překážkám. Vy víte, v Burgosu že řehol odložím, že za vámi pak půjdu v tábor s otcem Michalem. Nuž, zasnubuji zde se slavnostně před tváří boží, osud přikovám svůj k sudbě vaší, na vždy vaší jsem, ať v štěstí nebo v zmaru. Na čelo svůj vtiskněte mi snubní polibek 120 a jistě tak, jak s vámi právo jest, buď s vámi vítězství a daleko jak od vás lež, buď od vás také zmar, můj milený, můj pane, králi můj!“ Zrak sklopila, čekala polibek, dech jeho cítila juž na čele, však náhle couvl, hlasem zasténal, a udiveně zrak když pozvedla, na tváři jeho shlédla zděšení, na hlavě vlasy se mu zježily, a oči jeho jako skleněné, bez života se zdály. Leknutím se doňa Ana mříže zachytla a vykřikla: „Běda! Co se stalo vám? Jsem přízrakem, že tak se děsíte mne, neblahé? Jsem morem dotknutá?“ A žalem zničen on jí odvětil „Ne, raděj’ hanbou, bolem zahynu, než dopustím se svatokrádeži v tvém čistém srdci, ó, ty zrazená! Od propasti, v níž střemhlav vrháš se, krok odvrať, dokud ještě k tomu čas! Ó, proklínej mě! Plvej v tuto tvář. 121 Jsemť jedna lež, jsemť podvod vtělený, jsem klam a šalba! Každý dech můj lží, jen jedno pravda jesti – láska má!“ A padl na tvář štkaje, sténaje a bije čelem stupně o mramor. Tu jako ve snu, jako v horečce svět zdál se jí, že mění vzezření, ta luna byla černá, jako krev to nebe bylo rudé, stromů šum jak řev zněl rmutných vod a ledově to na ni sahalo... Ač ježily se vlasy jí a srdce nebilo, přec věřit nechtěla, že chápala slov jeho smysl. Těsněj’ ke mříži tvář tlačila a hlasem nejistým mu šeptala: „Ty blouzníš milený? Já miluju tě! Slyšíš? Miluji! Ó, rci mi, není v slově tomto lék pro náhlé tvoje divné šílenství?“ A Gabriel se vzpřímil napolo a kleče pravil jí: „Mne miluješ, Ty mýlíš se! Jest don Sebastian, ten, o němž sníš, o kterém horuješ, 122 za nějž se modlíš, jehož miluješ! Což ale kdyby král ten mrtev byl a jiný člověk, jakýs dobrodruh, jenž nikdy neznal vlastních rodičů, se vyskytl, jenž divnou náhodou by podoben mu byl, a člověk ten, byv sveden démonem, se vydával za zesnulého krále?... Nesuď jej a dříve slyš, co k omluvě by řek’ před soudem božím! V letech útlých už mu šeptali, že sic byl nalezen kdes na ulici... Ó, jak bledá jsi... kdes na ulici tedy v Toledě... však zajisté že z rodu pochází až knížecího... Nač tě trápit mám a říci ti, jak o svém rodu snil a o slávě, o činech velikých, a jak jej život sklamal, posměch jak si sama suďba z něho tropila? Neb don Sebastian sám viděv jej, se zamyslil a možnosť připouštěl, že bratrem jeho byl... A druhý den král padl v bitvě... Ó, ty chvěješ se! Nuž, věz to jen, že don Sebastian je prach a popel! Zraky ty, 123 již nyní na tě zří, ó, nešťastná, ty viděli jej zemřít v Africe... A onen dobrodruh se navrátil a zříkal blaha se a života a naděje, když osud vedl jej sem v Madrigal, kde uzřel andělskou tvou bílou krásu, sšílel pohledem na hvězdný zrak tvůj, on, jenž nevěděl, co láska jest, až když mu zjevil bůh či ďábel tebe, aby zničil jej!“ A doňa Ana mrtva na polo mu odvětila jako v mrákotě: „To není zkouška, co mi pravíte? Ó, nemučte mne... Ruku zvedněte tam k tomu nebi, kde, tak doufám přec, dlí slitování věčné?... Přísahou mi tedy svěřte, že co pravíte ne zkouškou, ale pravdou?“ Doufala, i proti přesvědčení doufala, že ruku nezvedne, on zved’ ji však a řekl slavně: „Pravdu mluvil jsem.“ Tu bylo jí, jak cos’ by trhalo se v nitru jejím, jak by bořilo se něco kolem ní a mysliti 124 jí bylo těžko tak a chýlila tvář svoji v dlaně, tiše, pomalu a zbytečnou a marnou otázku tu zašeptala: „Onen dobrodruh?“... „Je Gabriel de Espinosa zván a klečí zde před vámi, princezno,“ jí řekl bolestně a mlčeli. Za chvíli ale opět ozval se a pravil jí: „Lež snášet nemoh’ jsem už dále, doňo Ano... Povězte, že dovedete odpouštěti mi! Do rukou vašich osud kladu svůj, co nyní velíte mi, učiním. Mám světu odhalit své tajemství? Mám dále podvádět, mám dále lhát? Ó, doňo Ano, kdyby milovat jste dovedla mě, ač ne králem jsem –“ Tu vztýčila se hrdě jeptiška a řekla mu: „O lásce nemluvte! Co je mi po vás? Já Vás neznám víc! Pryč, podvodníku! Démon přived’ vás před oči moje, aby poskvrnil mou čest, mé jméno, aby bídnou mě 125 vrh’ do neštěstí, mne, jež neznala svět jinak, než po straně trpkosti! Vy sám jste démon, pekel klam a lež! Bůh před vámi mě chraň! Nechť pohltí vás peklo opět, jež vás vyvrhlo!“ A svatou sochu Panny nejčistší po těchto slovech těsně objala a roucha její vroucně líbala, jak by ji za ochranu prosila. Jej ale bouře vášně schvátila, a jako šílenec tou mříží třás’, jež dělila jej od ní, sypala se malta na něj, nepovolila však pevná mříž, před kterou k zemi kles’ a volal hlasem, brzy plným slz a brzy pevným, jako tvrdý kov: „Ty proklínáš mě a já žehnám ti! Sám nevím, zdali démon, zdali Bůh mi mluví v duši, jedno ale vím, že nikdo posud lásku takovou, jak moje jesti, cítit nemohl, sic byl by jiným dávno celý svět a nenávisti by už nebylo! 126 Však pravdu díš. Žár pekel ve mně jest, svět chtěl bych zapálit a zničit jej a Boha proklínám, neb béře mi mou spásu, když mi jesti nejbližší! Pusť onu sochu, ke mně vrhni se! Vždyť Boha není! Hoře takové jak moje, jak by mohlo jinak být? Však láska jest, toť můj buď a tvůj bůh! Pojď se mnou, Ano, já jsem víc než král, jenž dědí trůn, já sám si utvořím říš nejslavnější, ty když po boku mi budeš stát! Jak orel k oblakům, tak bouřit budem spolu k vítězství od vítězství a postaví-li se nám osud v cestu, krví spijem se, a požáry nám budou svítiti, seč bude rozkoší a nářek zpěv a zavře-li se nebe před námi, do věčných plamenů se stopíme, však spolu, spolu... Slyšíš? Miluj mne! Ó, Ano, miluj mne, ó, miluj mne, buď se mnou prokleta či spasena...“ A znova mříží třás a tenkráte se zdálo, že jí zdolá... Jeptiška 127 u nohou sochy, bledá, svíjela se v bolesti, a slova rouhavá jí vnikala do duše, ježily se vlasy jí, však láska příšerná pro démona, pro ďábla, proklatce se zmocňovala jí a bylo jí, jak by se k němu vrhnout musila a přála si, by padla ona mříž a aby chopil ji a k sobě trh’ a odvlek’ ji ať v propasť nebo v ráj, a ruce její sochu pouštěly... „Ó, bože, bože!“ zašeptaly rty. „Dej sílu mi, ó, chraň mě, zachraň mě!“ A vstala s namáháním, váhala, pak ale provazu se chopila, jenž visel u dveří, a zoufale jím zatáhla, tu zazněl zvonu zvuk jak hrana smutný, hlučný jako hrom zněl zahradou, zněl domem; rozlétly se dvéře kaple, polekaný dav se zjevil jeptišek, a kráčela jim v čele abatyše, stařena jak z hrobu vstalá, s přísným výrazem na mrtvé tváři, nlasemhlasem chraptivým se tázala: „Má dcero, povězte, 128 co znamená ta pozdní návštěva zde v kapli, a proč bouří domem zvon?“ A doňa Ana, bledá jako smrť, se klonila a řekla pokorně: „Soud váš já volám přísný na sebe. Mne láká hřích. Tam hled’te ke mříži. Muž stojí tam. To jest můj milenec. Teď odveďte mne. Žalář otevřte a kajícně se vyznám ze všeho.“ A kaplí zněly hrůzy výkřiky, a abatyše rukou kostnatou se ramena chopila hříšnice a řekla: „Pojďte!“ Ale Gabriel za mříží zasténal a žaloval: „Ó, doňo Ano, běda, běda mi! Už nežebrám o lásku! Jediné jen slovo povězte mi, řekněte, že odpouštíte mi, a zemru rád! Vždyť chápete, že žít už nemohu! To slovo rcete, pohled jediný 129 mi darujte! Ó, smilujte se přec! Ó, rcete mi, vy odpouštíte mi?“ A ona na to nepozvednouc zrak, „Ne! Nikdy!“ řekla a pak zmizela za dveřmi, za kterými závory teď hromně rachotily. Průvanem před sochou slabé světlo vzplanulo a shaslo pak, a v pusté zahradě kles’ bolem zničen k zemi Gabriel. – To konec tedy byl těch smělých snů! To bylo blaho, které kouzlila mu jeho obraznost! Tak shasnouti lze bylo tedy lásce! Zapadnout tak, s kletbou na rtech, mohla tedy v tmách? „Co nyní počít?“ šeptal Gabriel. Kde byla smrť a zapomnění v ní? Tu bleskla duší jeho myšlénka: což aby dál po dráze k předu šel, na kterou byl se vrhl? Kdyby v klín mu úspěch hodil onu korunu, po které sahal? Kdyby králem přec se slavným stal, přes šalbu osudnou, jež vnucena mu byla! Kdyby pak 130 sem vrátil se v šarlatu královském – zda doňa Ana byla jej zamítla? Tu nevýslovný smutek kladl se mu na duši, i kdyby stalo se, o čem teď snil – zdaž láskou moh’ by zvát, co doňa Ana by mu poskytla? Ne, ukojena pouze ctižádosť, a žízeň po volnosti vedly by ji k němu z kláštera... Vzdych’ Gabriel a zaúpěl: „O, smrti, jedinou ty spásou zdáš se mi, kde jsi? Kde jsi?“ A hleděl v lunnou noc. Stín člověka pad’ na cestu, na bílou v trávníku, a bratr Michal náhle zjevil se, za ruku spěšně Gabriela jal a táh’ jej za sebou, tak šeptaje: „Když tobě život milý, utíkej! Jsme zrazeni... Teď zpráva došla mě, že listy zachyceny! Prozrazen můj smělý záměr. Prchli přátelé už slyším, do Francie... Se mnou pojď! Dům, v kterém bydlíš zde, už střežen jest, a hledají tě! Snad už v klášteře též po mně pátrají. My zahradou 131 však unikneme, koně najdeme hned za městem u přátel oddaných...“ A stáli před dvířkami, vytáh’ klíč teď bratr Michal, překročili práh a stáli v pusté, temné uličce, jež vedla v šírá pole. Probuzen jak ze sna náhle zvolal Gabriel, jenž posud mlčel, zprávou ohromen tak zdrcující: „Bratře Michale! My prcháme a smrti uniknem, však doňa Ana, co teď bude s ní?“ Řek’ bratr Michal: „V oněch listinách, jež zachytili, o ní nemluvím, a podezření na ni nepadne –“ Tu vzkřikl Gabriel a zaúpěl: „Ó, běda mně, jsemť zrádcem jejím já! List napsala mi, jenž ji zatratí před králem Filipem a před světem! Ten list je v domě, kde jsem bydlil zde! Nuž, prchněte! Já v město spěchám však, bych zničil onen dopis!“ 132 Zasténal tu bratr Michal, jak by v srdce jej kdo dýkou bod, však mocí zdržoval přec Gabriela, pravil: „V klášter zpět se tedy vrátím, dívce vysvětlím, co stalo se a s námi uprchne, dá Bůh-li totiž uniknouti nám přes nebezpečné naše váhání!“ „Je pozdě, pozdě,“ úpěl Gabriel, „je doňa Ana dobře střežena, je nyní ve klášterním vězení, neb sama na se nesla žalobu před abatyši, sama vinila se z lásky ke mně... Nuže, prchněte – a můžete-li, zachraňte i ji – já zůstanu!“... a letem divokým zpět hnal se k městu, vnikl v onen dům, kde skryt byl její list. Síň hemžila se lidem už. Zoufale Gabriel se vrhal na skříň, vypáčeno však už měla víko těžké, zela mu vstříc temně, prázdně jako hlubý hrob... Tu nedovedl déle mysliti. a nevěděl, co kolem dělo se, 133 jak bzukot much mu bylo mluvení těch lidí cizích, co mu chtěli as? A sotva věděl, že jej spoutali a že jej do kočáru vsadili a že jej někam vezli... Slyšel jen za sebou dusot koňů; četná stráž to byla, která takto jela s ním tu lunnou nocí... A pak viděl též, že nebyl sám v tom temném kočáře, dvě žhavé oči plály v jeho tvář, tak známé byly... „Bratr Michal to?“ se tázal udiven a kývl mnich. „Ó, bože můj, vás tedy našli též?“ se tázal Gabriel, a děl mu mnich: „Mne nenašli, já sám se vydal jim. Nač ještě žíti? Věru znaven jsem. Já viděl ztroskotat se budovu, o které mnil jsem, že jak skála jest... Vy poslední jste byl mou nadějí... Vy spěchal jste v svou zkázu... Ztracena je doňa Ana též... A moje vlasť? Ta dále králi bude kořistí a nevolnicí... K čemu tedy žít?“ A slova více nepronesl už. 134 Tak v Medinu del Campo dojeli, nad městem hrad La Mota vysoko a chmurně trčel, tam je zavezli a vrhli v žaláře, v těch pevných zdích, jež znaly dobře bolů výkřiky, neb šílená Johana královna, již vášeň lásky smyslů zbavila, tam někdy dvorem bývala, a stín prý její bledý, smutný, bezklidný tam strašil posud, její sténání a výkřiky, pláč lásky zhrzené, prý posud zněly někdy chodbami, když venku vítr kvílel krajinou, a měsíc zsinalý, jak štvaná zvěř, jak plachý pták se divě mraky hnal. Za Gabrielem tedy zavřely se dvéře těžké a za Michalem, a počal soud. Ruch nastal nesmírný a celou říší rozvlněn se dmul, král Filip v Eskurialu svém se třás a nenáviděl chmurně celý svět pro možnost, že by uvěřil té lži, že posud žije don Sebastian. 135 Svou černou záští stíhal přede vším však doňu Anu. Kázal uvěznit ji ihned v klášteře a střežiti a pohrdlivě o ní promluvil, když četl onen list, jejž napsala kdys Gabrieli. A to stačilo: po celé říši o ní mluvili jak o ztracené, bídné ženštině, jež klesla přehluboko. Drzá lež ji pomluvou a kalem třísnila, a nezakázal král, by vnikalo až do žaláře k sluchu jejímu, co o ní soudil svět. V tom trýznění duch její kles’ a bolem zmírala, když ale soudce přišel surový a v klášter vnik’ a když ji volali před jeho soud, tu našla důstojnosť svou opět a svou sílu duševní. V síň vešla hrdá jako královna, o abatyši podpírala se a řekla této; „Soud jen jediný já uznávám, soud váš, pokud jsem zde v tom domě vašem a vám odpovím, cokoli tázati se budete, však beze svědků, jen se svěřím vám, 136 však tomu muži, který uráží mne každým pohledem? S ním nemluvím... Že soudcem jest? Co je mi do toho? Já nespáchala zločin nijaký, a z lidí světských právo jedině má král, don Filip, aby přímo mě o vysvětlení žádal v této při, jest hlavou rodiny, v níž neštěstí jsem měla zroditi se... Bohužel!“ A odešla a opět zavřely se za ní dvéře, těžké závory a v polotmě na lůžku seděla, a slzy její tekly palčivé, tak hojně, bez ustání, tiše však. A abatyše vešla, přísná tvář však její měla výraz měkčí teď a řekla nešťastné: „Tvá kajícnosť mě dojímá, ty duše zbloudilá! Trest tvůj je hrozný, pověsť tvá ta tam, a výčitky jsou tvého svědomí jak uhlí řezavé.“ A blíže šla. a položila doně Aně v klín 137 list papíru a řekla: „Zde, to čti. Toť obžaloba tvoje. Odpověz dle pravdy na ni sama.“ Odešla, a doňa Ana vzhlédla na Krista, jenž visel bledý, z trní s korunou na černém kříži, v stínu proti ní, a spjala ruce a pak šeptala: „Ó, ty, jenž všechen poznal’s trud a bol, jenž věčně s námi trpíš, Kriste můj, ó, smiluj se a krůpěj útěchy v mou spráhlou duši uroň soustrastně! Ty jediný, můj spasiteli, víš, neb v hloubi srdcí čteš, co láká mi ty slzy z ohně v oči, ty to víš, co vyčítá mně bídné svědomí! On prosil, a já neprominula! On štkal a úpěl, jméno vzýval tvé a neřekla jsem: já ti odpouštím! „On lhal, on podváděl tě,“ šeptala mi pýcha tenkrát, proč, ach, srdce mé se neozvalo zvonů hlaholem, by přehlušilo tupou pýchu mou tou světlou zvěstí: „On tě miluje!“ A nyní teprv, když je v žaláři, když v poutech sama jsem a nemohu 138 už ani hlesem ani pohledem mu říci, jak bych pro něj zemřela, jak jedinou jest mojí myšlénkou, jak bdíc jej hledám zrakem, sluchem svým, ať potmě jsem, ať slunce vkrádá se sem úzkým oknem a jak ve spánku, když víčka v umdlení se k polosnu mi zavírají, paměť hasnoucí mi jeho kouzlí zjev, ach, teprv teď to jasně cítím, čím mi býval kdys! Ó, bože můj, on pro mne trpí jen, já vehnala jej v zkázu! Proklínám, ach, každou krůpěj krve královské v mých žilách, neboť přelud koruny mne sved, jak někdy Lucipera sved! Ty’s učil pokoru nás! Kriste, viz, kam dospěl svět, který jsi spasit chtěl! Ten samý je to svět, jenž pochopit tvé nemoh’ království! Proč s úsměvem jsem nevyslechla zpověď, vyznání, že králem není, a proč s jásotem jsem dík ti nevzdávala za lásku tu jeho velkou, čistou, blažící? 139 Já nebyla jí hodna! Trestej mne! Však zmučený ty Kriste, ustrň se nad mukou jeho, utiš jeho bol a věstící mu vnikni tušení o lásce mé, o touze, lítosti, o kajicnosti mé! Ty v srdci čteš a tedy víš, co trpím! Slituj se! Ó, nad ním slituj se a nade mnou!“ Tak modlila se dívka v žaláři a zdálo se jí, že se klonil k ní ten bledý Kristus s trní korunou a že se na ni usmál lítostně a tklivě tak, a poprvé zas klid se jakýs v nitru jejím rozhostil a skloníc hlavu jako květina při slunce sklonu, usínala teď. A ráno cítila se silnou zas, by znova snášela a trpěla, a řekla si: „Snad není ztracený?“ A přemýšlela, jak jej zachránit? A řekla si: „Dřív sobě naklonit snad krále nutno?“ A pak vzala list, jejž včera abatyše do klínu jí byla položila, čtla jej teď. 140 A v obžalobě oné stálo tak: „My před soud spravedlivý voláme (– ač srdce naše, které otcovsky vždy pro ni bilo, nad tím krvácí –) dceř dona Juana de Austria, tož doňu Anu, která v klášteře ve madrigalském Panny Marie svůj život tráví. Vyčítáme jí, že věřila, že don Sebastian, král portugalský, žije doposud, že věřila, že pouhý dobrodruh, zván Gabriel de Espinosa, jest tím králem, který zemřel v Africe. My žalobu dál na ni vznášíme, že řeholnicí jsouc, přec o sňatku s tím mužem jednala a smrtelný hřích spáchala, svou poskvrnivši česť. A konečně též obviňujem ji, že proti nám se prohřešila tím, že vědouc o piklech, jež kuly se i proti nám i proti koruně, nám zprávu o té vzpouře nedala. A proto poháníme před soud ji a žádáme, by trestu neušla, ač příbuzná nám jesti. Filip, král.“ 141 To doňa Ana čtla, a nevole jí lomcovala. Dlouho dumala a tázala se sebe, důstojno zda jesti jí, potlačit v sobě hněv a odpovídat tomu pokrytci, jenž o otcovské lásce mluvil k ní, ač záští měl jen v srdci kamenném. Však rozhodla se býti pokornou a napsala mu posléz tento list: „Co prosebnice před váš majestát já přicházím, ač volat měla bych po spravedlnosti, neb mně děje se tak velká křivda, že by užasl váš majestát snad, kdyby věděl vše. Proč odsouzena jsem, než slyšel kdo mou obranu? Což ví váš majestát, že vězněm jsem tak přísně střeženým, že ani na mši svatou nepouští mě moji žalářníci ukrutní, ač málo kroků jen do kaple mám. Já tělo Páně nesmím přijímat, co vrahovi snad nikdo nebrání, když kajicným je! Ach, a moje česť se blátem vleče, očerňují mne a plvat v tvář mi jest snad zásluhou 142 teď ve Španělích... A já příbuznou tak blízkou přece vaší, králi, jsem! Tak odplácí se dceři hrdiny, jenž u Lepanta spasil tuto vlast! A co můj zločin? Co jsem spáchala? Že věřila jsem, don Sebastian že mrtev není! Byl mým bratrancem, a celý svět jej ctil a miloval. Já o něm snila v útlém dětství už a modlila se, aby ještě žil. To blouzněním snad bylo. Hříchem? Ne! Ta víra ve mně žila mimoděk, jak víra každá... Nuž a stalo se, že Michal de los Santos pravil mi, že posud žije don Sebastian, že o něm ví... Nuž, ano, vyznám se, já šťastna byla snů svých splněním a pochyby nepadl ani stín v mé srdce nadšené. A je to hřích se radovati, že náš příbuzný přec ještě žije? Kdyby opravdu byl Gabriel de Espinosa jím, za nějž se vydával, což zpátky v hrob by majestát váš snad jej uvrhl? Nuž přiznal se ten muž, že lhářem jest 143 prý před soudem už. Pláču upřímně, že don Sebastian už nežije a pravím vám to zde! Co hříchem jest: smrť přáti někomu, neb doufati, že ještě žije? Nuže, suďte mne. Vy dále výčitku mi činíte, že řeholnicí jsouc jsem slíbila, že v sňatek vejdu. Nuže, vězte to, já nevěřím, že řeholnicí jsem, neb nesložila slib jsem před Bohem, ač všechny obřady se konaly v den osudný, když proti vůli své jsem zavlečena byla v tyto zdi, a třikrát hlasu pozvedala jsem, ač marně proti tomu násilí. Já měla tedy právo slíbiti, že vejdu v sňatek. Vy mne viníte, že toho muže milovala jsem, že miluji jej snad až doposud. Je láska mocná, pudí nás kam chce. Co ve mně dálo se, toť tajemství jest mé a boží a tak zůstane. Kdo právo má se na to tázati? Na světě nikdo. To však pravím vám, že láska moje bez poskvrny jest 144 a žádný že jsem nespáchala hřích! Před Bohem přísahám a na svou česť! Hlas nízké luzy hrdě odmítám, ať luza ta už křičí v ulicích neb šeptá v pozlacených komnatách. – Vy tážete se, proč jsem, vědouc přec, že domnělý král vzpouru osnoval, vám nezradila jej? Já nevěřím, že v pravdě tak se tázat můžete. Já věřila, že muž ten králem je a právem tedy že svůj žádá trůn. Krev dona Juana de Austria je v žilách mých, jest krev to příbuzná přec vaší, rcete mi, ó, králi můj, zda ruměnec by nehnala vám v tvář ta pravdě nepodobná myšlénka, že někdo, který krev tu v žilách má, by udavačem, špehem býti moh’? Teď rcete mi, v čem tedy jest můj hřích? Ó, pomněte, že ženou slabou jsem a nešťastnou nad všechno myšlení. Tak věru jest má bolesť hluboká, že kdybych byla zločin spáchala, jí dávno že by smyt byl docela. A kdyby zločin onen na váhu 145 Bůh kladl a na druhou bolest mou, že stačila by, otevřít mi ráj! Tu bolesť nikdo vzít mi nemůže, ni ulehčit ji; chce váš majestát ji ještě přitěžovat pomstou svou? Dceř dona Juana de Austria se vzpírá víru tomu přikládat.“– Tak psala doňa Ana, chmurný král však zůstal jako žula, kázal jen, by tmavší její žalář ještě byl a dále soud by stíhal vinníky. – Z těch vinníků tří, nejdřív vyvázl mnich Michal de los Santos trýzni té, již nazývali soudem. Vynutit mu chtěli neslýchaným mučením, co říci nechtěl, jména přátel svých, již pikle snuli s ním, však Michal děl: „Já jediný jsem pravým vinníkem, když vinou jesti, milovat svou vlasť. Já klamal doňu Anu, sváděl jsem pak Gabriela. Hříchem jesti klam. Však kdo jej spáchal? Ten, jenž nutil mne, bych užil třeba lstí, když do bláta 146 to svaté právo šlapal volnosti. Když ruce svážete a nohy mi a já se zuby bráním jako zvěř, zda právo máte mi to vyčítat? Král Filip mého lidu vrahem jest a zdálo se mi dovoleno být se chápat zbraně každé; dobro jen já pro svůj lid chci – a král Filip zlo. Dnes vy zde soudíte, a zítra Bůh nás soudit bude všechny, mne i vás, i toho, který pánem vaším jest, ne mým. Nuž, nyní řekl jsem vám vše a ani slova nepronesu víc!“ A nepronesl, tělo chatrné, jak stářím sesláblé, tak bolestí, tu duši jeho silnou pustilo na volnost věčnou, schránka zmučena jen v rukou katů ležet zůstala. – Zvěst onu nesli ihned v Madrigal, a s pláčem doňa Ana slyšela o hrozném skonu mnicha Michala, a když se utišila, řekla jí tak abatyše: „Druhou pro vás zvěsť 147 mám, doňo Ano, ještě smutnější. Vy souzena jste už... Zde ortel váš!“ A vzkřikla doňa Ana radostně: „Smrť spásou mojí bude konečnou?“ „Ne,“ řekla abatyše. „Přeje král vám život dlouhý – ale v žaláři.“ „Toť výrok jeho hoden, přísámpřisám Bůh“ jí doňa Ana odpověděla, a dvéře rozlétly se, na prahu stál soudce, v rukou držel listiny a hlasem skuhravým jí předčítal: „My uvážili, v blud že stržena, že obelstěna bídným kejklířem, se doňa Ana stala obětí spíš slabosti a proto pamětni svých citů otcovských, jí sprošťujem vší viny proti státu spáchané. Však nelze nám, ač soustrast cítíme, jí prominouti těžký poklesek, jímž poskvrnila domu svého čest. Nad pokrevenství mrav nám světější. 148 A proto v žalář odsuzujem ji, tož v těžký žalář. Budiž v Avilu, do domu Panny Marje Milostné na život odvežena. Mocí svou pak nařizujem, aby v domě tom s ní nikdo mluvit nesměl. Do roka však jednou milostivě přejem jí, by vyjít směla, tož na boží hod ze stínu vězení, na tichou mši. Toť pevná naše vůle. Filip, král.“ Tak ortel zněl, a dvéře zavřely se v tichu hlubokém, a zakryla si doňa Ana tvář, však beze slz byl horký její zrak a pravila tak abatyši: „Vy jste slyšela, co onen ďábel děl? Ó, rcete mi, zda nemohl by v pekle katem být? Ó, jaká muka on by vymýšlel, ten otcovský, ten spravedlivý král.“ A abatyše vždy tak zamlklá, tak přísná, s tváří vždy jak kamennou, v pláč propukla teď náhle, zlíbala tvář bledé doni Any, zvolajíc: 149 „Ty’s nevinná a oni zločinci! Nuž, ať mě tedy třeba rozsápou! Já v noci otevru tvé vězení, a k útěku ti sama pomohu!“ A oči její blesky sršely, a doňa Ana k nohám klesla jí a líbala jí roucho, štkajíc tak: „Bůh žehnej vám za dobrodiní to, za pohled váš, za onu nevoli, jež opět víru ve mně zbuzuje, svět obydlen že není docela jen divou zvěří!... Slyšte zpověď mou! Vy plakat jste mě, trpět viděla! Vy myslila jste, jak ti ostatní, že pláču proto, že mé smělé sny před soudem končily tak žalostně? Já ale pláču, matko velebná, jen proto, že jsem neprominula, ach, tenkrát, v kapli svému milenci! Já miluji jej posud, miluji, a on to neví... Vy jste pravila, že otevřete v noci žalář můj! Ó, učiňte tak! Dovolte, bych šla do Mediny del Campo... Vrátím se 150 na spásu duše své to přísahám, na svoji česť, jež bez poskvrny jest, ač don Filip ji třísní jedem svým, já vrátím se, a nikdo nedoví se o tom, že jsem vyšla z vězení... já vrátím se, vždy pouze pokleknu u jeho nohou, bych mu pravila: „Ó, Gabrieli, co mi po tom je, že nezovou tě don Sebastian? Já miluju tě! Lež tvou opouštím, tu malou lež, pro pravdu velikou, že ty mne miluješ... Ó, promiň též mi okamžik mé pýchy ukrutné! Já vím, že zemřeš, že mi vyrván jsi – však zemři v míru! Kyne naděje nám tam, kde zloba lidská nemůže ni tupá pýcha rozloučit nás víc!“... To matko moje, pouze povím mu a vrátím se... Vy víte, v žaláři já pomalu, ach, budu zmírati... Ó, přejte mi, bych v dlouhých mukách svých, bych někdy v smrti také zápasu si vzpomínati mohla pohledu, ach, jiného než onen pohled byl, v těch jeho zracích, zoufalý když kles’ 151 v té zahradě tak pusté, za mříží, tím utrpení mého symbolem!...“ A abatyše chvíli mlčela a řekla pak: „Nuž, buď si! Stane se! Však ještě slovo... krále Filipa pros o milost!... Snad na to čeká jen!“ A doňa Ana řekla: „Žehnej vám Bůh věčné lásky, buď vám počítán ten dobrý skutek váš... List napíšu též králi do Madridu. Prositi však nebudu o milost. Z kamene je srdce jeho, já jej příliš znám.“ A abatyše šla, a napsala list doňa Ana králi Filipu. A psala tak: „Já ortel vyslechla neb spíše to, co zove majestát váš ortelem mým, ony urážky, jež zlíbilo se vaší milosti mi metat v tvář. Nuž, cože činit mám? Jsem slabá, sirá – a vy králem jste, jsem bezbranná, a vaše všechna moc. 152 Vy dobře víte, jak jste křivdil mi; svět vida, jak mě těžce trescete, v mou vinu uvěří; věc jedinou jsem ještě měla (vy jste vzal mi vše, mou volnost, dětství mé, můj dívčí věk) – čest moje zbyla mi a tu jste vzal mi tedy teď, víc brát mi nelze už. Můj život? To by štěstím bylo mým a vy to víte. Proto necháte mi velkodušně dech můj, zbavě mě však za to světla, spolutvorů mých, a hrob za příbytek mi dáváte. Ó, ano, oči též jste nechal mi, bych plakat mohla, víte zajisté, že slzami už poloslepé jsou... Ta jiskra vědomí, jež ještě plá v mém nitru, ta se jala přemítat a řekla mi: Teď čeká nejspíš král, že zvoláš: milost! Milost pro mou čest... Já vrtím hlavou však, neb dobře znám jej, který v Eskorialu chmurných zdích jak mátoha se kryje před sluncem, a nejmocnější světa korunu jak dravec zatáh’ v brloh příšerný. Že čekáte mou prosbu o milosť, 153 to zdá se mi, neb rád by, jako Bůh, jste viděl na kolenou celý svět před temným vidmem vlastní osoby. O milost nevolám. Vy katanem jste byl nám vždy... Šest let když měla jsem, už začal jste mě trýznit, král a muž, a stud jste proto neměl. Starcem jste teď chabým už, a srdce, tvrdé vždy, vám zkamenělo během života... Proč píšu vám? Nuž proto jedině, bych řekla vám, jak malým, malým jste, vy králi mocný, který vládnete tou říší velkou, v jejích hranicích prý slunce nezachází... Malým jste, neb nikdy velkodušná myšlénka v tom spráhlém vašem srdci, prázdném tak, se neozvala... Vy mne soudíte? Ne, lupiči mé cti, vy vraždíte mne násilně, vy nesoudíte mne, a souditi vás bude za to Bůh a pykat budete pak zajisté za čin svůj dnešní... Nezlomil jste mě, vy zničil jste mě pouze. S výše své já mohu klidně hledět na nízkost na vaši ubohou, a raděj přec 154 jsem sebou v žaláři než vámi bych na trůnu býti chtěla v nicotě, již purpur kryje váš tak chatrně. Toť poslední mé slovo. Amen dím. Můj účet s lidmi tedy uzavřen na tomto světě. Bohu patřím teď.“ – Cos jako ulehčení cítila, když dopsala, jí, věru, zdálo se, že padaly z ní všechna břemena, co bylo příští utrpení jí? Jak ve mze ztrácelo se. Uvidí jej ještě jednou v tomto životě a smířena se vrátí v žalář svůj, by čekala tam smrt a shledání pak věčné s ním! Ó, dlouhé nebude to její strádání, vždyť umoří ji touha po něm záhy zajisté. A usmála se, sedíc na lůžku a hleděla na Krista na kříži, a sladké slzy plnily jí zrak, a zašeptala: „Ó, jak dobrý jsi, můj bože! Slitování se mnou máš, dáš jednou ještě zde mi spatřiti na zemi milenou tu jeho tvář!“ 155 A hlavu sklonila a v modlitbách noc čekala, plášť jejíž tajemný ji skrývat měl při jízdě v Madrigal. – A mezitím, co vše se dálo tak, tam v Madrigalu trpěl Gabriel, ne muka jen, jež na něj valil soud, ó, muka větší! Stále v sluchu měl ta její slova, kletbu divokou tu její a ty trpké výčitky a viděl ji, jak odvracuje se od něho pyšně, jak jej s pohrdou, ach, krušila a pak, když k zemi kles’, jak odcházela mlčky, lhostejně!... Ó, jakou cenu ještě mohlo mít pro něho žití teď? Čím dříve smrt jej schvátila, tím větší jeho zisk! Před soudem lidí těch, již trápili jej zbytečně, jak klidný, silný byl a důstojný. Jim řekl zkrátka hned: „Nuž, ano, máte právo soudit mne, a všechno, z čeho jste mě vinili, jest pravdou čistou. Podvodníkem jsem. Za krále, který zhynul v Africe, 156 jsem vydával se. Bratra Michala já klamal s úmyslem a klamal jsem též doňu Anu. Celý její hřích jest ten, že bratru Michalu a mně tak snadně věřila. Je nevinna, neb žádné pikle nikdy nesnula. Sám jediný jsem vinen, pravím vám a nahlížím, že zasluhuji smrť, neb portugalskou chtěl jsem korunu na hlavu strhnout svou, tož na úkor i Španělů, i krále Filipa. Vy tážete se, jak jsem sníti moh’ o věcech smělých tak... Jsem dobrodruh... A jsou-li okolnosti v té mé při, jež v prospěch můj by mohly mluviti a umírniti váš snad úsudek o zločinu mém, nuže, vězte to, já na jevo bych zde je nepřived, i kdybych věděl, že se zachráním. Proč? tážete se... Nuže, proto jen, že lhostejný mi je váš úsudek, i onen králův, pána vašeho. Co v prospěch svůj bych říci mohl, zde, zde v hloubi prsou mých to zavírám, a čekám na soud druhý, světější 157 tam za hrobem, do něhož zajisté mě zahrabete brzy. Větší král tam slyšet bude mne, ten na váhu mé utrpení také položí a všechny křivdy, které spáchali zde na mně lidé... Po těch neptáte se arci vy. Nuž, buďsi. Řekl jsem.“ A mlčeli a pouze ptali se pak opět druhý den: „A v poměru vy, v jakém stál jste po ten celý čas k té neblahé, jež králi příbuzná... O doně Aně zmiňujeme se.“ Tu odvětil jim takto Gabriel: „Já s její výsostí vždy mluvil tak, jak s královnou svou mluví poddaný, ač sám za krále jsem se vydával, a doňa Ana ve mně věřila. Já s úctou mluvil s ní, ba s pokorou a téměř vždy jsem klečel před mříží, za níž se zjevovala v hovorně. To největší jest hřích můj na světě, že ji jsem obelhával, andělskou 158 že její čistotu jsem lidem zlým kdy v ústa dal. Bůh za to trestejž mě. Jest bělejší než v ráji lilie, a kloníval jsem čelo před ní vždy, neb zdálo se mi vždy, že z paprsků nimb vidím kolem skrání pláti jí. To slovo moje o ní poslední, neb nejsme hodni o ní mluviti, ni vy, ni já.“ A tak jej odvedli a do tmy opět vrhli jej a čas tam loudavě mu plynul. Vlekli jej pak opět před soud, v mornu příšernou a v mukách omdléval, však slova víc už nepronášel, zdálo se, že hluch a něm teď byl, a oči blouznivé vždy v prázdno zíraly. Tam hledaly ať po tmě nebo v světlu stále jen ten bledý její, krásný obličej, a v hloubi smutné duše šeptal si jen bez ustání: „Neprominula, a láska její v záští zvrhla se! Ó, proklíná tě! Neb ty uvrhl’s ji v zkázu, v zoufání a potupu!“ 159 To jediný byl obsah jeho dum, a bolest jeho velká, jediná! Čas přestal pro něj míti významu a nevěděl, že prožil měsíce v tom temném žaláři a v mukách těch, a bylo mu, jak by jej z těžkých snů a z tupé probouzely dřímoty, když řekli mu: „Ty’s propad’ soudu dnes, a zítra zemřeš smrtí potupnou.“ „Proč zítra,“ řekl, „proč ne raděj dnes?“ A neslyšel, co odpovídali, a úsměv jakýs hrál mu poprvé zas kolem rtů, jak záře naděje. Však ono „zítra” změnilo se v „dnes,“ a vzešla zora posledního dne. Kol hrdla provaz připevnili mu a vsadili jej v káru, rozlítla se brána hradu, v město vezli jej, kde na náměstí stálo lešení a šibenice. Ve všech ulicích lid tlačil se, chtěl každý viděti jej – který přec snad králem oným byl, kol jehož osoby jak zlatá zář se bohatýrská pověst spřádala, 160 a mnohé oko zvlhlo, Gabriel když objevil se s tváří truchlivou, jež mluvila o bolu duševním, v níž ale stopy strachu nebylo. Ó, věru, zdál se jako pravý král, král, jemuž s hlavy spadla koruna. A Gabriel snil o oné koruně, jež odňata mu byla na věky, o v žití koruně té nejkrasší, o lásce, již mu odpírala ta, pro kterou umíral, neb k vůli ní se vrhl v dobrodružství šílené a k vůli ní pad v ruce nepřátel. Však bez trpkosti na to vzpomínal a s palčivým jen bolem myslil si: „Kéž by mi odpouštěla, bože můj!“ A pozved’ zrak a spatřil na zlatém na čistém nebi obrys lešení a šibenice... Lidu vlnění mu působilo závrať, slyšel hlas teď také volající slavnostně tak divné věci... Volal v tišině, jež nastala, když polnic zahřměl hrom co znamení, by mlčky naslouchal teď každý ortelu, tak onen hlas: 161 „Po právu jménem krále stane se zde tomu muži, který zrádcem jest a zločincem a lhářem podvodným. Jsa z rodu nízkého, on vydával se za osobu přímo královskou. Jest odsouzen, by pověšen zde byl a po smrti by hlavu sťali mu a tělo jeho v kusy trhali.“ Tu zachvěl se a myslil: „Toť jsem já, o kterém mluví se?“A jako sen se zdálo mu to já, ta záhada, a jako sen ten celý život byl, jenž zapadal mu, sen však bez hrůzy. A pojednou se viděl v Africe, v ten večer před bitvou, při plání hvězd, zas zdálo se mu, don Sebastian že o něm mluví a že rozechvěn se o tom zmiňuje, že bratrem snad mu mohl být?... A slova v ortelu: „Jsa z rodu nízkého, on vydával se za osobu přímo královskou...“ mu napadla a hlavu hrdě zdvih’ a bylo mu, jak by se bouřila 162 krev jeho v žilách... V tom vsak zazněl zpěv, byl truchlivý, byl slavně příšerný, a spatřil dlouhý průvod Gabriel: to mniši byli v kuklích haleni, co zpívali, a v rukou rozžatou měl každý voskovici, přišli blíž, a jeden z nich mu podal krucifix. A Gabriel se ztišil v nitru svém, už bylo lhostejno mu, jaká krev mu v žilách teče, krev či žebráka, či krále slavného... Byl za ním svět tak daleko... A vzal ten krucifix a přitlačil jej ke rtům, pozved’ zrak pak vzhůru k nebi, kráčel k lešení a nahoře, když kat se blížil mu, bol poslední jej mocně zachvátil, neb vzpomněl na ni, na tu milenou, jež stále blízká, stále přítomná přec byla mu, ač zapadal už svět mu celý v nic a ve mhu, v temnotu a kliden ač se divákům teď zdál, přec trpěl nevýslovně, šeptaje: „Ty neodpustila’s mi! Láska tvá mým byla světlem. Ty’s ji odňala a ve tmu věčnou tedy zapadnu!“ 163 A velké slzy z očí tekly mu a pozdvih’ ruce k nebi... Nechápal lid jeho posunek, těch slzí proud, však jedna duše přece chápala! Neb v okamžiku tom na náměstí vůz těžký zabočil, dvě ženštiny v něm seděly, závoje smuteční jim tváře skrývaly, a jedna z nich se vzpřímila a pološílená tak seskočivši s pláčem volala: „Já přišla tedy pozdě! Prokletí mě stihlo těžké... Tak mne tresce Bůh! Můj Gabrieli, patř! Hle, klečím zde a vznáším k tobě ruce a odpusť mi! Já tebe hledám, Gabrieli můj, a krále žádného! Já miluji jen tebe, tebe, buďsi žebrákem, buď zločincem... co je mi do toho! Já miluji tě! Pohled jediný...“ A doňa Ana padla na dlažbu, věc jako mrtva... Neboť pohled ten o který žebronila, na nebe 164 se upíral... A zanik’ její hlas a nesměla už dále hledět tam, neb odsouzence kat už chápal se... Tak všechno bylo tedy skončeno, a abatyše vezla v Madrigal zpět doňu Anu, v žalář klášterní, a doňa Ana tichá byla tak, a oči byly shaslé, bez lesku, že zdálo se. že mrtva byla už. A přišli pro ni, vezli v Avilu ji do kláštera v nové vězení a nevěděla o tom, zdálo se. Tam v Avile, v tom městě olbřimých bašt z balvanů a věží, trčících v to tvrdé modré nebe bez mračen, v tom kraji žlutých skal a přišedlých svíd dubových, kde smutkem velikým vše zastřeno se zdá, tam v Avile ji tedy pochovali za živa do temné celi v starém klášteře u Panny Marje Plné Milostí. A doňa Ana, živá mrtvola, věk dlouhý trávila tam. Lhostejný trest její byl jí, neboť v tentýž den, 165 v němž žití shaslo Gabrielovi, též shaslo vědomí jí docela o všem, co s ní a kolem dálo se. V ní jedna pouze smutná myšlénka vše přetrvala: „Pohled poslední svůj odvracel! Má slova neslyšel! O lásce mé už nedověděl se... Jen jeden jeho pohled, bože můj, proč nepřál jsi mi? Trest za krutost mou? Jak ruka tvoje těžká, soudce můj!“ Víc nedovedla nikdy myslit už. Tak tedy žila. Filip zemřel, král, a otevřeli pak jí vězení a s úctou na ni sestry hleděly v tom klášteře a vedly na slunce ji rády teď, na hradby vysoké, by v hlubý obzor zraky stápěla a v širou pohleděla krajinu. Však doňa Ana neobživla už a dál se vlekla, bludný z hrobu stín tím žitím, které žitím nebylo, vzduch nevědomky dále dýchala v tom skalním orlů hrdém brlohu, 166 kde pokolení dvoje vidělo ji táceti se věkem; vidělo na hradbách stát ji, hledět ztupělým a shaslým zrakem v slunnojasný kraj na spráhlé skály, svídy dumavé, na tvrdé nebe... Bloudit viděla dvě pokolení doňu Anu tak v tom rumu bašt a věží sesutých, ten truchlý zjev, vždy v rouchu sněhovém a v černém závoji, a svadlá tvář zpod něho dívala se cize tak, tak z toho světa ne, tak záhrobně, a svadlé rty se šeptat zdály vždy, a v onen den, když posléz naposled už sedla na hradbě na vysoké pod tvrdým nebem z lapis lazuli, a v pustý kraj ten žlutý, kamenný když oko její zřelo na pohled, tu ještě v umírání šeptaly ty její rty, jež bolest křivila tak křečovitě: „Bože, těžká je tvá ruka! Soudce můj ty přísný jsi! Proč jediný jsi pohled nepřál mi, z těch drahých jeho očí? Proč, ach, proč? On odešel a na mne nepohled!“ 167 A našli mrtvou ji a na tváři dvě měla slzy jako skleněné, to byly první, které ronily ty oči neblahé od toho dne, co v Medině del Campo zahlédly jej, Gabriela, stát na lešení a marně toužily, by setkaly se s jeho zrakem. Tenkrát spráhly jí – zda úlevy jí slzy poskytly, když po smrti jí posléz vytryskly? – E: pk; 2002 168