Tu stojíme na místě tom posvátném,
kde velký Jan náš skonal v plamenech,
jsa pravdě věren na poslední vzdech
co skvělý vítěz v boji přeudatném.
Tu stojíme, kde z oběti své kati
nelidský, drzý tropili si smích,
když s „bezpečným“ – ó slov těch císařských!
jej „glajtem“ ku smrti se jali rváti.
Co znamená ta rudá vůkol záře,
co vzdechů tichých tajemný ten šum?
Toť kletba hrozná vzlétá k nebesům,
toť hněvem, studem rdí se naše tváře!
Půl páta věku zatím uplynulo,
a dosud posměch snáší mučenník
a podnes zběsilý sem stíhá křik
těch, jichž se světlo dosud nedotknulo.
Jak jej zde s tajnou slastí mříti zřeli,
tak přejí si, by stál tu národ sám
a plamen kol něj šlehal k výšinám
a dýmem černým zatměl se svět celý.
Jak svatý jeho prach zde rozmetali,
tak chtějí zhubit, zničit také nás;
jich vzteky staré v nový žár se vzňaly. –
A proč ti zlolajci se na nás satí?
Proč divým vřeskem volaj: „Ukřižuj!“?
Že jako on milujem domov svůj,
že jako on chcem světlo pravdy znáti;
že jako on chcem lidskosti jen víru
a zákon lásky, práva, rovnosti
a záři osvěty a volnosti
a duhu sbratření a palmu míru!...
Toť naše vina, pramen utrpení
a všech těch muk, jež jsme již přestáli;
proto jsme krváceli, zmírali
jak mistr Jan, ten vzor náš převznešený.
Však jako jeho paměť požehnanou
patero nezhubilo století: –
tak z ohně též co fénix vyletí
náš národ v nové žití slávy branou!