Raději viset!
Ve Španělích bývávalo mravem,
zločince když vedli k šibenici,
že moh’ vyváznouti zcela,
jestli si jej v okamžiku pravém
na trhu neb na ulici
kráska kterás vyžádala za manžela.
Tak se také kdysi stalo,
chlapisko že tou se cestou bralo,
mladé, hezké dost,
samá bujarost,
aniž by se byla jediná
hlásila oň vdova nebo dívčina;
u samé až městské brány,
když už všecky jeho naděje
zdály se být na dranc rozškubány,
náhle naň se štěstí usměje.
Stálať baba tu, vzor sovy nebo vrány,
jížto z očí ďas
na ženicha jen se třás’ –
ta teď děsným skřehotem
ptá se: „Nu, můj drahoušku,
chceš se státi na zkoušku
chotěm mým a klenotem?“
Zločinec se na ni sotva podívá,
hrůza pekel hned jej prochvívá,
načež odhodlaně
pokročí k té straně,
věšačka kde strmí strašlivá.
„S tebou ku oltáři?“
s zoufanlivou volá tváří –
„tvým se mužem stát??
Raděj viset stokrát – tisíckrát!“
167