ANDĚL.

Svatopluk Čech

ANDĚL. Sen biblický.
[131] I.
Litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi, a bolesť měl v srdci svém. Gen. 6, 6.
Andělé.
Mlčte zpěvy svaté, spěte struny zlaté, křídel ztichni šum: po skloněném čele mrak se Tvůrci stele nevystíhlých dum. Bůh.
Želím chvíle té, kdy tvůrčí slastí zachvěla se v nicotě má hruď, želím chvíle té, kdy nad propastí ve tmě zavolal jsem: světlo buď! Želím chvíle té, kdy hvězdy tvoře poprvé jsem tamo pod nohou zelenavou souš a siné moře křišťálovou shlédl oblohou. Želím chvíle té, kdy dechem žití vyvířil jsem zemi, voduvodu, vzduch [133] v divukrásné pudů vlnobití, v jarobujný živočišstva ruch. Želím nejvíce, má tvůrčí síla člověku že z prachu dala zkvést’, – želím, želím velikého díla, želím slov, že dobré velmi jest. Neb aj! člověk, jemuž ku radosti utvořil jsem tuto krásnou zem, poskvrnil ji stopami své zlosti, tisícerým hříchu obrazem. Zvrácena jest cesta všeho těla, nepravostí všecka země čpí, krví prolitou se kouří celá a v sen vilný ponořena spí. Protož ajhle! z pochvy shovívání vytasím již břitký pomsty meč, ze rtů rozjitřených v blesků plání hromu děsná probudí je řeč! Vody hukem vykypí mé hněvy z útrob země, nebes průduchů, spláchnou žití nesčíslné zjevy, jež se tamo hemží po suchu. Noe jen, co v mrzké chránil době na oltáři zápalný mi vznět, vyjde z potopy, jím vzbudím sobě nové člověčenstvo, nový svět. A přec nerad, nerad sahám k meči, velký žal mi srdce rozrývá, 134 nad tvoření rozkoš bolesť větší bořícího ach! mne provívá. Andělé.
Nastojte! co září náhle boží tváří jako hvězdy let? Žalem klesá brva, slza letí prvá ve stvořený svět. Bůh.
Ožij v letu, slzo má, naplniž se duchem, průsvitnýma křídloma zatřepetej vzduchem! Přijmi tvary anděla, krůpěji mé strasti! snivý půvab do čela, v ňádra bol i slasti. Na svět hříšný, zavilý s mého slétniž víka jako posel unylý Boha slitovníka. Hlásej mu, že boží zor hněvivý jsi náhle prolétla jak meteor lásky neobsáhlé. S tebou že mi vypadlo z oka smilování 135 a jím cele zavládlo děsné hněvu plání. Andělé.
Jako sněhu pýří, kolem Pána víří serafínů zjev, Jemu dav ten hustý, křídel jejich šusty, světů kolot vírný, vesmír přenesmírný, prostory a časy, všeho tvorstva hlasy, prales bouří klaný, motýl vánkem hnaný, lásky šepot luzný, bitvy rachot hrůzný, nevinnosti snění, vášně rozechvění, Jemu všechno kolem rozkoší a bolem,bolem hřímá, hučí, šeptá, jásá, kvílí, reptá věčný chvalozpěv! 136 II.
Ale země byla porušena před bohem a naplněna byla země nepravostí. Gen. 6, 11.
Anděl.
Sloupe mohutný, jenž sivým tělem zastiňuješ bratry skácené, nehostinný, buď mým hostitelem, přijmi křídlo, žalem schvácené! Přijmi, pustino, řas těchto slze, jimiž lidstva ověsil je hřích; slunce osuš je, co v rudé mlze do písků tam klesáš řeřavých! Není hodna rosy blankytu země tato, slzy soucitusoucitu, není hodna pláče anděla: zvrhlá je a kleslá docela. Co jsem viděl tam? Oj, raby podlé, padouchům se stroucí za podnož, kněze v duté smějící se modle, sedající mamu na třínož, [137] supy lakotné, jež na svém lupu sedíce se brání jiných supů, ženy pávím chladící si chvostem zanícenou, nalíčenou tvář, věnčící svá čela nepravostem a svá ňádra hanbě za oltář, obraz boží ďáblem zpotvořený a chrám jeho pustý, pobořený. Co jsem viděl? Plémě Kainovo, se znamením žhoucím v čela mraku, unavené vraždou za soumraku, vraždící se jitrem na novo; tráva rudne mečů otíráním, odevšad již páchne hniloba, národů vespolným potíráním otřásá se země útroba. Ha! i zde ty sloupy povalené svědkové jsou sporů člověčích: lebky vůkol, mechem obalené, ještěrky se sloní na mečích zpřerážených, rozmetaných kolem, motýl těká přilby nad chocholem rozervaným, kopí trouchnivé dosud leží v ruce kostlivé. Nežel, duše, neřestné té hroudy, veleb spravedlivé boží soudy! A přec želí, slzu v líce roní, slzou rozplývám se, slzy syn, ach! proč měkké slitování do ní s bolestí svou vdechl Hospodin? 138 Satan.
Tato myšlenka již stínem kalí nebeskou tvou jasnost průzračnou, vůz kdy boží k drcení se valí, proč mu ryješ kolej opačnou? Neníť libý Hospodinu Bohu čírým slitováním vzňatý zor, pozor dej, ať nezvrtne ti nohu jako mně můj nepodajný vzdor! Kde on soudí, nesmíš zpytovat, kde on vraždí, nesmíš litovat. U něho i často zraky hněvné musíš míti, líce v plameni, nelítostnou mysl, srdce pevné a kol ňáder trojí brnění. Pohleď do kola: co strašných muk hostí v sobě bolestná ta říše! Vypni důmysl svůj na nejvýše, muky vymysli, že srdce tluk hrůzou přestává, – vše najdeš tuto, všechno těl i duchů trýznění v mučírně té věčné zahrnuto. Poslyš těchto stonů souznění, úžasný ten všehomíra skřek, mučeného skřipců myriády, myriády trapných myšlenek, od věčnosti do věčnosti věčné v myriádech živých bytostí: klň jim, klň jim, prostý lítosti, Jemu chvály zpívej nekonečné! 139 Anděl.
Což tvé úsudky, o bídný tvore, o nesmírném světa orloji, v němž jsi plitkou – průhledy tvé sporé do ladného toho soustrojísoustrojí, v hemžení to koles nesčíslné u soustavě nejvýš důmyslné?! Což tu platí lichá úvaha krátkozrakých, zakalených očí, proč se pístě tak, ne jinak točí a zub tam, ne jinam zasahá? Ty-liž posoudíš, v tom vírném ruchu k čemu platen každý šroub a píst, tvému-liž svůj souzvuk jeví sluchu nesčetných těch koles huk a svist?! O, jen strůjce toho veledíla obzírá to všecko, prozírá, ví, kam tíhne všeliká ta síla a kde zub se v zuby zabírá, on, jenž všechno osnoval a ladil, všechno vážil, vše, kam sluší, vřadil. Jemu průhledna ta spousta kol, nezmařilť on žádný hřeb ni klín, a v tom světě jako svit a stín lepě rozdělil i slasť a bol. Proto nevztyčuj se krtčí um k posouzení tajných božích dum! Protož němě, s tichou důvěrou otáčej se každý mezerou, již mu Bůh v tom stroji vykázal, 140 chraň se toho, co mu zakázal, vůle krásný neobracuj dar Bohu na úkor a sobě v zmar! Satan.
Osudné jsou dary Stvořitele: do každého krůpěj ponořil zhoubných jedů – falešné jsou cele, jak ta slza, z níž tě utvořil. Loutka jsme, jíž hýbe jeho ruka, v jeho stroji chabá kolesa hnaná v rozkoše anebo v muka bez viny své, v peklo, nebesa. Hle, dar myšlení, ten umný stroj, do čela jejž demiurg nám hrouží: po zákonech stanovených krouží koleček tam spořádaný roj, nezávisle na nás, z vlastní síly. Ale běda, běda, vyrobí-li z některého kola rozmaru myšlenku, jež vlasatice letem tuctového smělší tovaru trochu bujněj’ pozableskne světem! Sám nám stvořiv pochybností plné myšlení, těm pochybnostem klne. – Dal nám vůli volnou pro výběr, však jí předurčil i hyb i směr, vyměřil jí napřed každé hnutí, ustanovil každé rozhodnutí, a pak vážně jako na posměch 141 „toto čiň“, nám kázal, „toho nech!“ Když ta vůle z jeho dopuštění v nejkrasším svém vznětu, smělý vzdor, kolem trůnu jeho v bujném chtění pyšně zasrší jak meteor, tu ji bleskem do propastí klopí, – na mé šíji viz ty sírné stopy! Hle! on zlo v tak libé podobě kolem nakupil, v tak vábných květech, očích plamenných a žhavých retech, že k nim vůle klesá ve mdlobě, že jí kouzlo křídla ochromuje, a když klesne, tu Pán s výše svojí dívaje se nerovnému boji nad obětí svou si zahromuje. Rci, proč na to trudné jeviště, kde nás bičem neúprosným žene v tisíceré spády nastražené, vyvolal nás z nicu bydliště, z klidu nebytí a sladké tíše, jižto ze své vyobcoval říše? – Dal nám citů dar, jenž svlačcem volným po libosti kamkoli se pne, vlněním tu blaženým, tu bolným prochvívá nám nitro bezděčné. Zdaliž vůle vlnění to staví? Zdaž cit poslechne, kdy Tvůrce praví tvoru bezmocnému: takto ciť, toto miluj a to nenáviď? – Poslyš, kdesi ve prostoře světů 142 jiskra citu velmocného tlí, která kdysi v divukrásném vznětu bleskem naplní ten chaos mdlý. Blesk to lásky divné! Ne té lásky, která z boží vyskočila vrásky do stvořenstva – chabá světluška – poslušná jsouc jeho dceruška, ale lásky, která v bujném letu vesmír zanítí svým plápolem, že v něm zřeřaví ty koule světů, honící se letmo kolkolem, která smete vlající svou řásní přikázání s nebes plamenná, se snem v oku, s tichou na rtech básní rozestře svá bílá ramena, v jedné bytosti ten vesmír celý s jeho ďábly, jeho cheruby přivine si na pás sluncí skvělý, do hvězdnaté roucha obruby, a pak vzhůru k Stvořiteli vznese uslzený, vyčítavý zor a svou strastí světem pozatřese, jako vztekem kdys můj pyšný vzdor, která v blesku zatracení ještě nevídanonnevídanou krásou pozaplane jako v glorii ohnivého deště! – Zdá se mi, o sličný nebešťane, že ta jiskra ve tvé dřímá hrudi, – pozor, pozor, ať se neprobudí! Vzplane-li, pak hromem kletby boží 143 pochýlí se čelo rozmilé a tam se mnou na plamenném loži zahoří to tělo spanilé, pak ret bledý pěti přestane hymny Jemu – Anděl.
Vari, Satane! 144 III.
..vcházeli...vcházeli synové boží k dcerám lidským. Gen. 6, 4.
Anděl (nad spící Dýnou.)Dýnou).
Proč jsi hříšné opouštějíc prachy v posledním ach! země dotknutí o ten zlatý sloup, ty svislé nachy zavadila, jasná peruti? Znovu temným zachycena světem kolísáš se nad pozemským květem. Hle! již v dáli nebesa se rdějí, – Nemůž’, nemůž’ ostaviti zor v hustém vlase, malém obličeji světel, stínů divukrásný spor, vlny dvě, jež vznikají a hynou zlatotkanou roušky pavučinou. Božím dechem vyvířená země, z půle květina a z půle duch, jak tu za své porušené plémě líbezně mi oroduje v sluch, [145] jak mne květem nejkrasšího ženství opájí ach! vůně člověčenství! Zdaž, o duchu v milostné té schráně, zakalen jsi rovně dechem vin? Žel i tyto bílé, něžné skráně zasáhne svým mečem Hospodin, nejkrasší svých prstů dílo boře bez lítosti. Zahyneš – o hoře! Padneš se znamením kletby v čele a já budu dále v blesku, čist, oblétati tvého ničitele jako chabý ve vichřici list, nezapláču na tvém šumném hrobě, s nebem budu zlořečiti tobě! Uletám; zrak slzami se kalí – zdaž i tyto krůpěje jsou hřích? hle! tu kvítek běloskvoucí, malý, v temných ukrývá se kadeřích; ten ať na mé hrudi, věčně bílý, za milostnou pozemšťanku kvílí. Dýna (prociťujíc.)prociťujíc).
Kdo’s, ty záře ve podobě těla? Libou jsi mne hrůzou obestřela. Překrásný, kam ulétl jsi náhle? Po koberci světla pruhy táhlé, – s vonným dýmem soumrak zapředen kolem do kola – ach byl to sen! ––– 146 Melcha.
Níže hlavu skloň! Ve vlasu stín,stín zavěsím ten skvoucí onychýn, před nímž kryjí hvězdu nebesa – až tě shlédne, Asur zaplesá! Dýna.
Asur? Divoch ten, jenž voje hrůz vyslal pro mne do otcovy říše, by mne jako choť, co kořisť spíše připjal v slávě za bitevní vůz? Neznám ho. Jak vypadá, mi zjev! Melcha.
S nocí na skráni a bleskem v oku, hrdá postava, při jejímž kroku muži chvějí se a výská srdce děv, v míru rozkošník a v bitvě lev, vášeň plápolavá v každé žíle, v každém rysu odvaha i vzdor, – pyšný cedr v jarobujné síle, krásy mužné dokonalý vzor. Svaly vypouklé a tahy směrné, zbrunatnělá obličeje pleť, kol do kola vousů mraky černé, černá se lbi rozlévá se změť po svalnatých ramenou a týle, na řad šupin v ňádrech bleskutný – tmavá protiva tvé krásy bílé, 147 něžnosti tvé opak mohutný! Až se před tebou, o tichá snilko, prvně pokoří ta šíje lví, jako list to drobné, sněžné tílko vichrem rozkoše se pozachví. Mdloba přesladká a mocné plání – netušíš, co muže objímání! – Však co to? Co na bleskotu stěny zrak tvůj vidí divně zanícený jako v blouznění, jak v pustém sně? A tvůj spánek hoří zimničně... Dýna.
Povídej mi, Melcho, povídej o něčem, co nebylo a není, jakýs divný, nadpozemský děj! Melcha.
Co ty vrtochy, to rtíků chvění? O čem povídat? – Než vůli měj: Před věky se v temnotě, hluchotě a prázdnotě vznášel neobsáhlý duch; a ten řasy zákmitem stvořil zemi s blankytem, vzbudil veškerenstva ruch. Našich dědů, pradědů zjevovával pohledu 148 svatou, plápolavou tvář, mnohé dal jim zákony – – Dýna.
– žádá pocty, úklony, a dým vonný na oltář, vinu tresce, dobro hostí v ráji – Umím nazpaměť již tuto báji. ––– Anděl.
Ten bílý květ můj tíží let a kouzelně tak voní, že k němu níž snů libá tíž mi zpitou hlavu kloní, že k nebes výši vztažená mi poklesají ramena a vztahují se po ní, pro niž se slza roní v ten bílý květ jak hvězda ztracená. Ten bílý květ mi změnil svět, že zelený a svíží tou vůní kol, tou písní kol se do srdce mi plíží. Hle! vzduch ten modrý, vlnivý, ty stínu, světla protivy v hebounké listů mříži, a ve vodách se shlíží, tam nad horou štít slunce ohnivý. 149 Ten bílý květ mne vábí zpět nad její hlavu snivou; tam hustý keř jí nad kadeř uklání růži divou; tvář její bleda, smutna je, zrak hledí slzou do kraje, s perutí ptáček sivou jí pěje píseň tklivou na zelené se větvi houpaje. Jak luzná tvář, těch očí zář i v žalu stinném kroji! se stínem jich,jich teď křídel mých stín třesavý se pojí. Ve vonném vstaňte oddychu již duše květných kalichů a v libohlasém roji milostnou kněžku svoji v sen líbezný upějte po tichu! Píseň květů.
Kolem čela z drobných zvonků vonnou uvijem ti sponku, vyvoníme, vyzvoníme smutek z hlavy ven. Na stebélku v libé kráse hlavinka nám kolébá se, vůní sytá, rosou zpitá luzný dřímá sen. 150 S námi ukloň malou hlavu, v našem podřímni si davu, naše snění v jemném chvění pozdvihuj ti hruď; v říši naší země, nebe pozabuď i sama sebe, v čele sponku drobných zvonků všeho pozabuď! Dýna.
Jaký hluk to, kroků, zbraní hřmoty od víček mi plaší libé sny? Sloupovím tam blýskají se hroty a krok duní chodbou železný. Postava teď schází mohutná po stupních sem; přílba bleskutná vynáší se z divé vlasů noci – Asur – běda! Jsem-tě v jeho moci. Asur.
Mezi květy něžná květino, pro niž v polích zanechal jsem k lupu tisíc rabů šakalu a supu – o, jak jsem tě koupil lacino! Strážnými když ohni rozkvétala zatemnělá niva se všech stran, krásnější jsi nikdy neslétala chladem nočním v bitevní můj stan, nikdy na rozváté hřívě bílé 151 mého komoně, kdy mrakem střel letěl nozdry dýmající chýle, liběji se vděk tvůj nevznášel, než tu nyní v luzné skutečnosti slibuješ mi ráje do věčnosti. Pohleď! koleno to nepodajné k prvnímu se níží úklonu, a to čelo, vzdorů sídlo krajné, brvy tvé se koří zákonu. Jako královnu tě v lesklém štítě světem ponesu, o nebes dítě, na tvou ochranu ten břitký meč s ďábly, cheruby se pustí v seč. Dýno, nevěsto! sem do náruči skloň se ženichu – ó nebesa! slza na líci a pod obručí třpytivou tvá hlava poklesá, ňádra dmou se, oko v dálku hledí a ret nemá pro mne odpovědi. Poslyš, Dýno, musíš býti mojí, musíš, musíš, – byť i žhavou zbrojí mezi nás se stavěl cherubín, na prsa tě mocí přivinu – (Anděl zjevuje se mezi oběma).oběma.)
Jakou zrak mi kouzlí vidinu? Okřídlený, bleskotavý stín, – oko krásné hněvně na mne zírá, bílá náruč k ní se rozestírá – – 152 Dýna.
Ty’s to, ty’s to, krásný nebešťane! ach, proč rájský zjev se rozplývá – již jen stopa řízy tvé tu plane, zulíbám tě, stopo zářivá! Asur.
Smyslů mámení! – Své do ložnice uvedu tě, sličnou vevěstunevěstu, uvedu, byť celá blýskavice přízraků mi dštila na cestu! ––– Dýna.
Nad kalichem zlatým vonný dým zachvívá se mráčkem bělavým a svit lampy slabý, kmitavý obláčí jej v divné postavy. Časem zdá se mi, jak peruť dlouhá kývala by tamo nad zemí; o ty, jehož spatřuje má touha, kamo hledím jen – o zjev se mi! O ty zářivý, jenž bleskem krásy zatemnil i svět i nebe mi, v jehož čelence jak hvězda spásy září drahokam – o zjev se mi! Vůkol mne jen chmůra prostírá se, co jsem zplála tvými zářemi, zaklínám tě při své bledé kráse, 153 při své mladosti – o zjev se mi! Prodléváš – oj, na lesklé tu pásce břitký lék, jenž zhojí srdce mi, zaklínám tě při nesmírné lásce srdce tohoto – o zjev se mi! Hlas anděla.
Ach, nevolej, ach, udolej to hříšné prsou vlání, jak bílý stín nás cherubín ach! dělí do skonání. Ba dálka siná neshledná a propasť temná, bezedná, sto tisíc mečů ohnivýchohnivých, sto tisíc kleteb strašlivých, sto tisíc božích zákazů, pekelné muky obrazů dál než-li zemi od nebe nás dělí, Dýno, od sebe. Dýna.
O nedělí, můj anděli! mé lásce nezabrání,nezabrání ni smrti stín ni cherubín ni jeho meče plání, má láska hlubší propastí a vyšší hvězdných oblastí, stotisíc mečů přelomí, stotisíc kleteb ochromí, 154 tisíci zhrdne zákazy, jí smíchem pekla obrazy, zem přemůže i nebesa a v náruči tvé zaplesá! Anděl.
Nuže, Dýno, před tebou již planu, vyhoštěnec truchlý hvězdných stanů; pro tebe již skládám s hříšných skrání věnec blesků, svaté plápolání, vystupuju navždy z bratrů řadu, na planoucí jímaje tě hruď, tebe jen by dal mi za náhradu, k Hospodinu kvílím – – Hlas s hůry.
Proklet buď! Dýna.
Pohleď tamo – ze třínožky zlaté vonný dým se vznáší šeřivě a dvě oči v něm jak uhly zňaté blýskají se divě, jízlivě. Anděl.
Bůh mi klne – zavrženců kníže na mne vzpírá škodolibý zor, – a přec naděj’ perutě mi dviže a skráň divný vytyčuje vzdor. 155 Zdá se mi, že v celém světů shluku nechová bůh sladší chvíle vděk a že za všelikou jeho muku rád bych koupil tento polibek... ––– Dvořané.
Hle! již Asur tamo pod šarlatem na prestolu usadil se zlatém, zlatohávý, v blesku slávy rozhlíží se kol. Dvořanky.
Vedle Dýna jako ve snách sedí, její oči do daleka hledí, pod rubíny, onychýny tichý v líci bol. Asur.
Den tento blaha nesmírného hle! se mnou slaví příroda, kolkolem sloupů hustým davem k nám jarní vane pohoda, v obláčky bílé průsvitné se šatí nebe blankytné a v loži lásky ptačími hlásky má Dýna procitne. Jen tamo v dáli na obzoru jak tělo noční příšery 156 do nebes modrojasných strmí ohromné archy rozměry. Tam stařec hlásá zvětralý, že boží hněv se přivalí, že dnešní noci vod běsnou mocí zem hříšnou zahalí. Co bůh je nám? co hněvy jeho? co starce blábolavá řeč? nám pod nebesy bohem, vírou jen žena, číše, harfa, meč. Ba málo dbám, zda Nejvyšší mou hříšnou píseň uslyší, oj, jasným zvukem zni plesným ťukem již číše o číši! Sbor.
Co bůh je nám? co hněvy jeho? starce blábolavá řeč? nám pod nebesy bohem, vírou jen žena, číše, harfa, meč. My nedbáme, zda Nejvyšší tu hříšnou píseň – – Běda! běda! tma náhlá s oblohy se níží, již blesky sloupovím se kříží – a noha marně východ hledá, – hrom rachotí, ha jaké zvuky jak vody valící se hluky, a divá spousta hlučí sem. 157 Ve blesku již se vlna, vlna potvorným jeví obrysem, již prostora je vody plna, o hrůza, toneme... Asur.
Kde Dýna! Trůn prázdný! Dýno! Dýno má! Kol šustlo cosi křídloma – přede mnou vlny hřbet se vzpíná – teď blesk! Ha, tam se vznáší, tam –! stín bílý má ji v ramenou, půjč, ďáble, peruť plamennou –! o běda! běda, poklesám... Hlasy z vln.
Slyš, Hospodine, naše lkání, – již kajem se, – měj slitování! Anděl hrůzy (vznášeje se s ohnivým mečem nad vodami.)vodami).
Žádné slitování! Ztiší vaše lkání šumný vody klín, podle nesmírnosti vaší viny, zlosti trestá Hospodin! 158 IV.
Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování aniž ho řeky zatopiti. Píseň Šalom. 7. 7.
Anděl (vznášeje se s Dýnou nad vodami.)vodami).
Kol do kola nepřehledné sino, v modrý hrob nás voda s oblohou zaklíčila. Nebojíš se, Dýno? Celý svět ti zmizel pod nohou. Dýna.
Mne země zkáza nemučí, – můj svět je ve tvé náruči. Anděl.
Nad námi hle! stahují se chmůry ku plamenné hříchu pokutě; před tím bleskem trestajícím shůry neocloní tě mé perutě! [159] Dýna.
O, nelekám se plápolu, v němž zaplaneme pospolu! Anděl.
Však to tílko, nestvořené k letu, hlavinka ta kleslá závratí, sprchnou v dol jak něžné pýří květu, pozbaveno živné podstati. Dýna.
Nechať sprchne tato tříseň hlíny, jež nás dělí hrází prostoru! Splyneme jak bělavé dva stíny nesoucí se v citu vichoru, myšlénky dvě pohroužené v sebe, jichžto sňatek nezruší ni nebe! * Nad vodami hle! tam na obzoru obrovský se koráb nese mhou, andělé se v bělokřídlém sboru nad šeřivou tísní palubou, bílé stíny s brojí ohnivou, s okem řevným, lící hrozivou, nad lodí pak mlhou v divné kráse oblouk sedmibarvý rozpíná se. Sbor andělů nad archou.
Nad azurným hrobem staré, hříšné země nový vezem’ svět, 160 nový život hroudy, nové lidstva pléměplémě, nový dobra vznět, jako klasů chvění příští pokolení, nesčíslné strasti, nesčíslné slasti, kamenné též desky se zákonů blesky, dým obětní hustý, chrám i oltář pustý, proroků hněv, slze, hvězdu spásy v mlze, Betlém, Nazaret! Noe (v arše.)arše).
Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine! Spravedlnosť vítězí a pych světa hyne – Oltář můj se kouřil obětí vždy zňatou, – proto zastínil’s mne pravicí svou svatou. A že ve tvé stopě chodíval jsem vezdy, rozmnožíš mé sémě jako nebes hvězdy. Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine! Moře lásky bez mezí, s tebou duch můj splyne! 161 Anděl.
Děti světla, místečko nám sporé na korábu přejte obrubě; pohlédni v mou náruč, zářný sbore, nezůstav ten kvítek záhubě! Andělé.
Vari! vari! vari! vino bezejmenná! Svatýť tento lem; hustěji se sražte plamenná jak stěnastěna, meče kolkolem! Anděl.
Smiluj se tyty, starče – Nechci mnoho: kouteček nám popřej maličký, vyhoď aspoň hrstku zrní toho, jímž tam bílé živíš hrdličky! Noe.
Boží hněv je bez mezí – nepravosť ať zhyne! Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine! Anděl.
Nuže k Tobě, pane všehomíra, zrak můj v žalné modlitbě se vzpírá, o rozsudek, o trest žebroní: 162 Važ již, neúprosný, proti sobě viny, lásky nesmírnosti obě, nech kamkoli tíž’ se nakloní. Učiň konec kolísání tomu, nejistotě – vynes ortel svůj! Nerozvížeš nás ni rázy hromu – oběma buď ráj neb pekla sluj! Bůh.
Kolísej se, kolísej se dál, lásko hříšná, lásko prokletá; ráje blaženosť i pekla žal dvojaká ti budiž odveta. Pro tu slzu, jež mi v proklínání na prokletou zemi skanula, pro tu slzu, v jejímž krásném plání k životu jsi spolu vzplanula, ušetřím tě pekelného žehu – zůstaň krásná, jasná, v říze sněhu! Jinak potrestám tvou hroznou vinu: křídla kloníc, výšíc ramena mezi stanem ďáblů, cherubínů kolísej se, klidu zbavená! Nad světem se vznášej bez ustání, však své paty neotiskni veň, kolem čela hvězd i blesků plání, v prsou ráj i peklo zároveň: na rtu vzdechy, v řasách slzy hojné, v čele věnec květů, trní měj, 163 v touze věčné, nikdy neukojné vířivým se letem potácej, padlý anděl, démon v rájském vděku, mezi nebem, zemí věčně věků! Andělé.
Jako sněhu pýří kolem Pána víří serafínů zjev, Jemu dav ten hustý, perutí jich šusty, světů kolot vírný, vesmír přenesmírný, prostory a časy, všeho tvorstva hlasy, prales bouří klaný, motýl vánkem hnaný, lásky šepot luzný, bitvy rachot hrůzný, nevinnosti snění, vášně rozechvění, Jemu všechno kolem rozkoší a bolem hřímá, hučí, šeptá, jásá, kvílí, reptá věčný chvalozpěv! 164

Kniha Básně (1874)
Autor Svatopluk Čech