Básně (1874)

Svatopluk Čech

Diplomatická verze Ediční verze
BIBLIOTÉKA NOVĚJŠÍCH SPISŮV BÁSNICKÝCH.
Sv. I. BÁSNĚ SVATOPLUKA ČECHA.
V PRAZE. Nakladatel Fr. A. Urbánek, kněhkupec. 1874.
[II] BÁSNĚ SVATOPLUKA ČECHA.
V PRAZE. Nakladatel Fr. A. Urbánek, kněhkupec. 1874.
[III] Tisk Ant. Čapka v Jičíně.
[IV] BÁSNĚ SVATOPLUKA ČECHA.
V PRAZE. Nakladatel Fr. A. Urbánek, kněhkupec. 1874.
[1] Tisk Ant. Čapka v Jičíně.
[2]
VĚNOVÁNÍ.
Za vlasť, pravdu, lásku k lidem, světu, co mne k písni budí, za to vše, za dědictví krásných snů a vzletů, za památku muže poctivce, za otcovskou převelikou lásku, za oběti, za nadějí zmar, za hruď zemdlenou a v čele vrásku – přijmi, otče můj, ten skrovný dar! Za tu píseň, jíž’s mne uspávala, za ty kyvy prosté kolíbky, za ten křížek, jímž’s mi žehnávala, za ty tiché, vroucí polibky, za ty dobré oči, plné lásky, za mateřských cností řídký zjev, za líc ubledlou a v ní ty vrásky – přijmi, matičko, můj chudý zpěv! [3]
BOUŘE. Mořská fantasie.
[5] I.
Modlitba dívky před kaplí na břehu.
O hvězdo mořská, matko milosti, ve sváru živlů mír svůj rozhosti, a zažeň vichrů divý sněm nebeských očí pokynem, o hvězdo mořská! O hvězdo mořská, slze stavící, měj nad korábem svatou pravici, zahal jej v plášť své záštity a stěžeň zacel rozbitý, o hvězdo mořská! O hvězdo mořská, duší touha mi zavívá jako vítr plachtami, o kněžko čisté lásky ty, již stěžeň zacel rozbitý, o hvězdo mořská! [7] II.
Píseň plavců o lodním skřítku.
Lodní mužík – ten si vodí vám co šlakovitý šlak, jako klíšť se drží v lodi – (povídá to starý Jak.)Jak). V kazajce a pruhovaných spodkách jako marynák v plachtách sedá nadouvaných (viděl ho tam starý Jak). Rád má lidi – plavců děcka uhýčkává – sklénku však nad stvoření kochá všecka – (právě jako starý Jak.)Jak). A kde skoupý na výčepky soudek proň, tu cpe si vak a prach lodní stírá s trepky – (na to důkazy má Jak). Hledá sobě lepší bydlo, ale s lodí amen pak: zkáza sedá za kormidlo, utone – – (kříž dělá Jak.)Jak). III.
Zpěv hocha v koši na stožáru.
V košíku vysoko v hnízdě co pták 8 vysílám široko bedlivý zrak. Otec můj koráb, vodá má matka, plachty mé sestry, stěžeň má chatka, veselé jsem hošehoše, prozpěvuju z koše, La la la! V jiný se vykrádá lodní duch stan, bouře loď ovládá ve hvizdu lan. Pode mnou loď se kolísá divě po vodních ořů bělavé hřívě, stěžeň praská holý, já však ve vrcholi: La la la! Pod nohou stožár mi chví se co děd, a blesků požár mi zalívá hled. Nech stěžeň praská! V mokrém tam hrobě voda mne matka přitulí k sobě krystalnými lokty a vln šeptnou klokty: La la la! IV.
Jinoch pod stožárem.
Jak ten obraz božské panny v šedý stěžně kmen, 9 obrázek mi přelíbezný v srdce zasazen. A jak tuto pod obrazem lampa mžiká tmou, lásky hvězdička se míhá tmavou duší mou. Za hory jsem strmé zašel, hlubé za moře, však mé srdce zůstalo tam v chatce nahoře. Uviděl jsem dálných lesů divukrásný květ, ale krásnější je přece dívčinky mé ret. Nespatřil jsem hvězdy také v nebi celičkém, jaká rybářce mé zlaté svítí pod víčkem. Za poklady obešel jsem cizích zemí lem, však ten poklad ve tvém, dívko, srdci rozmilém. Kněžko nebes, ochraň zmaru šedou stěžně hruď a dvou srdcí věrné lásce milostiva buď! 10 V.
V kajutě.
Dívka (ve visutém lůžku).
Bojím se tě, můj otroku! Šílenství ti hárá v oku – Černoch.
Spi má mladá, spi má panípaní, ve velkého ducha dlani, spi má paní, spi! Já jsem černý, ty jsi bílá, musselín tě obestýlá jako peruť mhy, spi má paní, spi! Spi, má paní, v bouře ruchu, perly blýskají ti v uchu jako hvězdičky. Ty jsi světlá, já jsem tmavý – v luzném vlase plápolavý diadém ti tkví – spi má paní, spi! Spi, má mladá, spi má paní, ve velkého ducha dlani, spi má paní, spi. 11 Brzy budem bílí oba, jasnými nás vodní koba spojí prsteny – spi má paní, spi! Dívka.
Slyšíš, slyšíš, můj otroku! jak to praská v lodi boku...? Černoch.
Já nejsem otrok, však slavný jsem král, před časy Sudan se pěsti mé bál, zlatý kruh okolo lýtka mi plál, ve vlase perly – ba slavný jsem král! Spi má paní – koráb letí cizím břehům do objetí, na něm okov zní – spi má paní, spi. Ba nejsem otrok, jsem veliký král, jemuž plášť tygří kol ramenou vlál – spi má paní – dollar zvoní, pod bičem se ze zad roní krve potoky – spi má paní, spi. Ale teď znovu jsem veliký král, slyš rachot bitevní – zvoní cimbál... Nespi, drahá moje milko zulíbám ti bílé čílko, 12 korálové rty, milkomilko, neusni! Dívka.
Nech mne – Satan ve tvém oku, udusíš mne, z lodi boku voda vplývá, zhynem v toku, pro Ježíše, můj otroku... VI.
Na palubě v bouři.
Kuchtík (vylézaje z nitra lodi).
Pod palubou vody jako v žumpě. Lodníci.
Vyvalíme soudkysoudky, bratři! Kapitán.
K pumpě! Lodníci.
Ha ha ha! Kapitán.
Vám k smíchu! Však si ticho zjednám bičem. 13 Jedni.
Rozpařme mu břicho! Jiní.
Přivažme ho k stěžni, nechať patří na řádění naše! Ostatní.
Dobře, bratři! Jinoch pod stožárem.
Kněžko nebes, uchraň zmaru šedou stěžně hruď a dvou srdcí věrné lásce milostiva buď! Lodníci.Lodníci (vyvalujíce soudek na palubu).
Plnýť celý – ani šplechu – však ti dopomůžem’ k dechu, jen co vyjdeš na palubu; kapitán ti zacpal hubu lakomý, ha ha ha lakomý. Vodní řasa, staré dítě, za to věnci ověsí tě, opláchnou tě jasné brody, napiješ se slané vody jako my, ha ha ha jako my. 14 Z kajuty křik.
Pro Ježíše, můj otroku! Sbor opilých lodníků (křepčících okolo stožáru).
Hezky, hezky do kolečka toč sese, brachubrachu, beze strachu, kdo se bojí, ten je bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečka. Ženy (lomíce rukama).
O Mar’je, shlédni na nás s hůry a rozptyl hvězdným pláštěm chmury – Sbor lodníků.
Kdo se modlí, ten je bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečka. Ženy.
Ty, ježto v nebešťanů kůru roníš pablesk hvězdný skrze chmuru v bezdny, ó slituj se, hle pod nohama nám otvírá se moře tlama a kolem rozsápaná lůza – o hrůza! Sbor lodníků.
Celý svět je be – be – bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečka. (Stožár se řítí s děsným praskotem.) Hlas se stožáru.
La la la..la... 15 VII.
Dva pobřežní loupežníci.
První.
Nu, co’s ulovil? Druhý.
Hoch v písku bledý – známých tahů – První.
U svatého Bedy! Aj, toť našeho je břehu dítě. Míval děvče, na skalním kde štítě tamo chaloupka se míhá v šeru. Odplul kdysi – v dálku obemženou, její prsten s sebou nes’ – Druhý (prohledav mrtvolu)mrtvolu).
– a věru s jinou také nevrátil se cenou. První.
Prstýnek mu nech a v moře zpátky ponoř jej... Druhý.
Hleď, se skály ten vrátký dívky skok! Již bílé vznáší dlaně z vln – První.
Toť ona! Pomodlem’ se za ně! 16 VIII.
Zástup rybářů před kaplí.
O hvězdo mořská, kotvo naděje, posvátnou dlaní uhlaď peřeje, sviť libě vodním závojem těm, co tam spějí s pokojem, o hvězdo mořská! O hvězdo mořská, zdroji života, nech bouře zlá i koráb ztroskotá, ty na dně pustém novou chýš z těch trosek lásce vystavíš, o hvězdo mořská! O hvězdo mořská, dejž, by úpadem král bouře sklonil mračný diadem, a z trosek lásce – hlas náš slyš – tam na dně věčnou vystav chýš, o hvězdo mořská! 17
SNOVÉ.
[19] K nohoum noci matky do hvězdného sídla snů se shromáždila tíseň zlatokřídlá; letem unaveni v odpočinku době, co dnes který činil, vyprávěli sobě. I.
Zahlédl jsem jizbu. Měla plíseň na stropě a v šerém přístěnku, v krbu chlad, v komíně větru píseň, černý les a hvězdy v okénku. Žena s okem kalným, lící bledou bzučela tam nad kolébkou šedou: Hajej, hajičkej! Přikradnuv se ticho ku kolébce křídla nad robátkem svěsil jsem a zrak jeho opatrně, hebce zaclonil svým pestrým vějířem. Hvězdy, kvítka, perle, andělíčky rozsypal mu nad kleslými víčky – hajej, hajičkej! [21] Na to ženě před slzavé hledy rozestlal jsem jasné obrazy: Dítě vzrůstá nedotknuto jedy hříchů sladkých, luzné nákazy, hvězdu cnosti na odvážném čele s losem způrným v boj se dává směle – hajej, hajičkej! Matka sama. Jednou v síni kroky – ,Synu!‘ „Matko!“ – Jásot do nebe. ,Paní ta? Andílek modrooký?‘ „Žena, dítko. Jdu si pro tebe.“ Vnouče stařena teď laská, hřeje, v dunáchdumách kolébá a nad ním pěje: hajej, hajičkej! V chýši blaho. Zaplašil jsem tíseň z hrudi její. Ticho v přístěnku; i v komíně zmlkla větru píseň; les a hvězdy zdřímly v okénku. Všechno kleslo míru do náručí, ze sna jen to nad kolébkou bzučí: Hajej, hajičkej! II.
Hošík smědý, snivých zraků ve plášť zabírá se hrubý, opice pak v rudém fraku s ramene mu cení zuby. 22 Pod ním klobouk opestřený vybledlými fábory, v jehož hloubi groš se stydí za neštědré siňory. Nahradím ti, dítě jihu, strastiplné dnes i včera! Hůlkou dotkl jsem se v mihu chlupatého premiera. A v tu chvíli – divno k víře – uhladiv si v předu frak, chlapci v salonní manýře poklonil se opičák. A prál jemně: „Vzácný pane! Račtež shlédnout se své výše na ministra požehnané, rozkošné opičí říše. Libo-li vám snížiti se opičího do plesu, račte usednouti se mnou v tuto dvorní kalesu.“ V nárožní se záři sloní vozík titěrného díla, před ním rolničkami zvoní koza divná, sněhobílá. Vsedli, jeli, zastavili. Po praskavém řebříku naposledy vyšplhali do jakéhos kurníku. 23 Uvnitř hlučí to a třeští, zvoní, klape, deptá, buší, kvičí, mlaská, piští, vřeští, že hoch obě zacpal uši. Hemží se tu, kupí, tísní opičáci, opice, v různých barvách, v různém kroji – přepodivná směsice! V čáce, turbanu i čapce, s portou, chocholem i stužkou, kol do kola hvězdy, střapce, s trubkou, vějířem i puškou, v sukni, spodkách, kamizole plné třpytných knoflíků – jak by se sem byli shlukli se všech tyčí, řebříků, kruhů, bidel, kolovrátků, bubínků, velbloudích hřbetů, ze všech klecí, budek, sádků, zvěřinců a kabinetů, ze všech trhů, veletrhů, sbírek, výstav na odiv – také mely neuviděls, neuvidíš jaktěživ! A to vše se nosí, řídí, klaní, krčí, brvy klene po člověcku – jakby lidí stíny drobné, znetvořené. 24 Opičák tu se smetákem v papírovepapírové koruně na rohožce tvář nadýmá jako mocnář na trůně. Jedni po dvořansku křiví křivá záda všemi směry, druzí po lokajsku civí na zbytky a na duzéry. Jiný nakřivenou berlou divné tropí pabuňky, onen k vážným okulárům směšné druží posunky. Jeden stropy nosem boře advokátsky mžourá okem, jiný paničkám se koře kotrlcem je baví, skokem, opičky pak obličeje rozšklebené v dél i šíř jakby studem nedovedně schovávají za vějíř. Dívaje se tomu reji nízkých, nerozumných zvěrů s pitvornými obličeji, myslí hoch: „Toť směšné věru!“ Však tu na ubruse řásném zočil náhle před sebou hrozny, mandle, fíky, datle s ananasů velebou. 25 Pomeranč tu zlatohávý otevírá plná ňádra a v paprscích vonné šťávy bílá objevuje jádra, slívy modrají se velké jako vejce slepičí – a hoch myslí: „Krásný věru je ten život opičí!“ A již mnohou na lahůdku brouše zuby, bystře hledy, mnohou vodě do žaludku pozapomněl hošík smědý na hlad, žízeň, bláto, zimu, denní strasti, úkory, na groš ve klobouku hloubi i na skoupé siňory. III.
Já se, bratři! v podobě motýla snesl v ňádra rozpoutaná, bílá kněžky mladé. S houpavé té vlny v obličej jsem zíral kouzla plný. Ale prvé v neprůhlednou clonu zahalil jsem starou strážnou donnu, léč by skrytou na knížecí dcerku nezvětřila ve křídlatém šperku. 26 Dívka vzhlédla. Vidí žasnouc tiše obrovského květů tovaryše na své hrudi – očka v brvy tříseň plaše ukrývá, však slyší píseň: „Vsedni na mne, pojmi letné pásky! Unesu tě v jasnou říši lásky: Rozkoše, jíž srdéčko tvé nezná, okusíš tam, dívko přelíbezná!“ Váhá kněžka. Motýl vábí, loudí. A již vstává, zlatý dešť jí proudí po bělostné šíji, po rameně – a již vězí nožka ve třemeně. Letí vzduchem – dole háje, nivy... Křídel velkých, ozlacených kyvy nad čelem jí vlásky rozvívají, do líbezných dum ji uvívají. Divný komoň zanesl ji v letu do kalicha ohromného květu. Ach, tam krásno! Rosa blýská z hloubi, se stínem zář růžová se snoubí. Tu však, běda! vonnou nad kolébkou ruka kostnatá se jeví s trepkou. Bdělá donna, pohřešivši děvu, únosce to stíhá v krutém hněvu. Než i pomoc blízká: motýl pod ní již co loď se noří v tůně vodní 27 a jak plachty se zlatými kraji pestrá křídla nad ní třepetají. Zlostná donna! Nad průsvitnou nivou vějířem svým bouři bělohřívou rozmávala. Vítr v plachty lehá, lanem hedbávným loď v boky šlehá. Otvírá se opěněný jícen a člun s hůry do propasti sřícen rozpadá se. Rozhlučené již se moře nad kněžicí klene. Než, ó divy! v křišťálové stropy vln se hlavy pojiskřené klopí, sloupy průsvitné se vzhůru točí, květný koberec, kam noha kročí... V kouzelném tom sídle jinoch krásný uvádí ji na trůn bleskojasný, líc mu plane, z oka nebe svítá, a ret slovy sladkými ji vítá: „Krásná kněžko! Ne po boku sobce, který v zlaté pochová tě hrobce, démantem ti vrásky v čelo vpíše z vůle rodičů – zde buď tvá říše! „ZdeZde stan lásky, blaha! Nech tam v dáli boří, staví, přenášejí skály, učí, kupčí, dobývají světa – sem ta všední vřava nedolétá!“ 28 Náhlý hřmot jí spánek plaší s čela. Po třetí to donna omrzelá rozkoš její krátí. – Bylť jsem donnu letem štětce změnil na madonnu. Jemné růže v pleti sněhobílé, ladné brvy, kadeř zlatou v týle nastínil jsem. Jarní půvab svěží v oku plá a na hrudi se sněží... Pak jsem zrcadlo jí podal maně. Jak tu výskla, zatleskala v dlaně, s lože vyskočila v mladé kráse – – stará bručíc vylezla tam zase. IV.
Démant ve rmutu mne zvábil skrýše. Lampy čadné objevoval kmit pestrý cimbál, překocené číše, kostky, roucha, svůdný kovu třpyt, vrásky, oči vypoulené tupě, nahá ňádra – v divé, pusté kupě. Spali po kvasu. A stranou v šeru, kde se vlna hříchu ztrácela, spatřil jsem – ne divou bajaderu – ale pokleslého anděla. 29 O loket tam dívka opírala hlavu krásnou – oči zastírala. A jí k uchu skloněn, v němžto září budoucího hříchu zástava, démon s černou, divošklebnou tváří slova šepce mrzká, rouhavá: O ctnosti, že dým je, prázné slovo, o bídě, že tíží nad olovo... S druhé strany nachýliv se chvatem zanesl jsem duši její zpět do dědiny, kde se v klidu svatém kolem ní a v ní usmíval svět; ňádrem vlálo prvé lásky přání, matka žehnala jí v umírání... Zachvěla se dívka. Pozdvihl se k nebesům ten velký siný zrak, minulosti ráj v něm zamihl se, jako hvězda letíc přes oblak, slza z něho vyřinula žhavá, sepjaly se ruce – sklesla hlava. Aj, tu démon – v divém soptě hněvu – v cimbál udeřil. Hned vzchopila k novému se chasa šumu, zpěvu, bleskly oči, v číši ztopila poslední se studu čásť – a z míry vykypěly smyslnosti víry. 30 Pokynul jsem. Mžikem řada roků tlupu minula. Tu zapletá hnát se s bílým hnátem; zmije v oku siptí dutém; žebra oblétá pestrý cár; leb chřestí rozkývaná v divém tanci – hrozná podívaná! S děsným výkřikem tvář děva skryla. Vzchopila se, letí do dveří; démon v patách: jeho dlaň se vryla do vlnivých, rusých kadeří. Spěchám na pomoc – a tuhé zvřelo zápasení o spanilé tělo. V tom tu shůry na peruti tmavé sestra – bledá smrť – mi přispěla, sklonila rty chladné, bolnosmavé klesající dívce do čela, v náruč pojala ji stinnou, řásnou, ku hvězdám ji vznesla – bílou, krásnou... V.
Zalétl jsem těsné do prostory věže pochmurné. Tam nad čelem spoutaného muže strastí sbory perutě jsem uspal ševelem. Vzlétal k nebi – létadla mu spjali, o svobodu volal – žalář dali, 31 kámen odvaloval s vlasti rovu – ... za to pohřben do tmy, do okovůokovů. Teď mu světem na okénka lemu proužek nebe, vrabčí rodina; návštěvou já sám přicházím k němu a v mých patách krásná vidina. Zdálo se mu: Bleskem rozraženy dokola se řítí věže stěny, a on z rumu, puklých okovů vznáší témě k nebes pokrovu. A hle! nad ním v pobouřeném vzduchu jako chmůry, bledě, kolísavě uhánějí legiony duchů v nepřehledném tísníce se davě. Na oblačných štítech, vozech, koních obrovské se mužů kreslí tvary; žen pak ladná těla vzhůru po nich pnou se přítulně jak bílé páry. Zbraně dávné: kýje, šípů vaky, meče, kopí, rozhoupané praky nadhlaví jich plní blyskotem a zpěv šumí větru hukotem: První dav.
Z hloubi pravěků to hlučí temně: Svoboda! A zpět hřímá tisíceré plémě: Svoboda! 32 Leonidův sbor.
Jak zákon velel nám, své životy jsme položili za hráz cizoty, meč perský sklál nás do mohyly, však věčně žijou – Thermopyly! Makabejci.
Za chrám svatý, za praotců víru ronili jsme žití toky vřelé, nad vyhnanstvím plane zákon smíru a chrám stojí v srdci Israele! GrachovciGracchovci.
Hvězda Gracchů – problesknuvši krátce – za Aventin klesla truchlým letem,letem. Však boj jejich za lid utlačený neutlumen dosud bouří světem! Otroci římští.
Okovy jsme pánům pohrozili zlomenými, na kříže nás vbili řadou nepřehlednou. A hle! s kříže den se snesl na otroctví mříže! Nové davy. Blíže, zřetelněji postavy se odstiňují hrdé, viděti zrak bleskný, rysy tvrdé v osloněném reků obličeji. 33 Slunce hávů ozlacuje řasy, štít se třpytí, uzda, podkova, na přilbicích křídla kovová, plamenité meče, pukle, pasy, krunýře, korouhví zlatá tříseň, bubny víří, rozlehá se píseň. Albigenští.
Krutý Montfort bouřil na Tulúzu, Béziers poklesl v rum, však duch pravdy nad oheň a hrůzu čelo vypjal k nebesům! Husité.
Zableskl se kalich v duchů noci, Tábor novým Betlémem se stal, národ jeden celé světa moci myšlénky své silou odolal. Švýcarští spolčenci.
Vzpomeň na den slavný u Morgart’nu! Nevymřelo plémě Winkelriedů, ještě mnohý s prsou svého lidu ve svá srazí cizou halapartnu. Srbové au Kosova.
Velký hrob nám ustlal Turek na Kosovu – vnuk náš z něho vstává – Osman klesá k rovu – 34 jména naše slaví píseň jasnozvuká a hrom kletby drtí – Brankoviče Vuka. Geusové.
Zem, již vydrali jsme Oceánu, podruhé nám Filip zatopil naší krví, –krví. – Nám z té krve zkvetla svoboda – on v ní se utopil! Bělohorští.
Zdálo se, že celý národ zhasl mžikem tím, kdy meč nám přeťal vazy; a hle! národ dvěstěletý střásl náhrobek – a kde jsou naši vrazi? ––– A dál nové řady bohatýrů. Šíře, šíř’ se stelou mračna pluků, zaniká jich píseň v písní víru – jediná to bouře slavných zvuků! Však ta bouře sama píseň hlasná, jejíž slova anděl nadšení tuto vepsal v oči, čela jasná – píseň slávy, píseň vzkříšení! Píseň o myšlénkách velkých, svatých, které nad malátnou země hrudou,hrudou duchů smělých, srdcí božstvím zňatých hledají – a věčně hledat budou! Píseň o boji, jenž s otců k synům bouří, nade proudem staletí se kouří, 35 nevidomě, v siném bezmezí – v němž i poražený vítězí! Kdo je sečte, stíny bojovníků za vlasť, právo, pravdu, svobodu, světa obnovení? Tíseň šiků úžasná, směs pestrá národů, oblak praporů a zbraní lesy – letí tu jak orkán pod nebesy... Prapor hvězdnatý zde týčí mrakem hubič pralesů a otročiny; za ním v rudé čapce bleskným zrakem hrdá Francie své vede syny; tamo tlupa starců, žen i dětí – obrana to vzdorné Saragossy; nad vojem, jejž sbor proroků světí, péra vlajou, míhají se kosy; Vlach tu ohnivý, tam Irčan smělý, řecký fes, albánské fustanelly, Srb tam rvoucí poloměsíc bledý, pusty syn i Arab, Hindu smědý....smědý... Však ó viz! Jak druhdy při něm stáli v jednom šiku za věc posvátnou, s ranami, jež vrahové jim vkláli v prsa věrná zbraní malátnou, nyní tamo v jasném proměnění pod praporem starým vesele pozdravují vězně v šumném pění bratří v boji, druzi, přátelé. 36 A teď s hůry komoň jeden bílý prázdným sedlem v dol se k němu chýlí; v střemenu se rozhoupala pata, prsa ovlála mu hříva zlatá a již ve velebné duchů vřavě jak list vichrem stržený se chví. „Kam?“ zašeptal – a kol kolem v davě odvět šumný: „Tam, kde vítězství!“ Ohlédl se: Juných zraků třpyty – družné pozdravy – palašů kmity – a dál nových vojů spousta šedá, šírá, šumná – konce nedohlédá... VI.
V šedém domku přebývají dědeček a babička, ve dvou tělech nahrbených jedna dobrá dušička. Ve dvou hlavách osněžených jedna tichá myšlenka a do srdce jediného čtyry jasná okénka. A nač oba po den celý zpomínají jedinějedině, ruka má jim odestírá v temné spánku hodině. 37 Zdá se jim, že anděl bledý v jednom retů dotknutí oba uspal, k nebi vznesl na bělostné peruti, a že k domku podívat se chvátá celá vesnička, jak tam v jedné rakvi spějí dědeček i babička; že jim jedna hrana zvonízvoní, jedno miserere zní, a kněz za oba že čítá jedinou mši smuteční; jeden hrob že oba sloučil, jediný kříž nad nima, pod křížem pak jediná jen růžička se ujímá; a tam na nebeské báni obě dobré dušičky světa pán že ubytoval do jediné hvězdičky. ––– Nevím, co tam dále mluvilo snů plémě, neb se jeden s hůry náhle snesl ke mně; nevšeptnu jej ani v krásné ouško děví, vždyť sen prozrazený prý se nevyjeví. 38
ADAMITÉ.
[39] Zpěv první.
Drahný čas mi v uchu zazníval přitlumený rachot bojů dalných, a roj duchů zápasících, valných listí vírem leb mi ovíval. Šumněji se vlna bitvy vznesla, válečný již obklopil mne hluk a v něm známá zaslechl jsem hesla, známé písně, známých bubnů zvuk. Poznal jsem ty zanícené zraky, bledých tváří děsné výrazy, zbraně jasné, rudé štítů znaky, praporů těch pestré obrazy. Zdálo se mi, sám že pevnou dlaní prapor nesu, bráním, klesám v dol, zapadaje v tísni mrtvol, zbraní, kopyt koňských, valících se kol. Než tu v náruč anděl nadšení zachytil mne, bílé na peruti vynesl z těch vírů, zemské rmuti, 41 nad člověckých myslí kvašení v písně výši, nedostupnou bludu, vášní reji, člověčenství trudu! ––– Ostrove! jak snící pachole v Nežárčině odpočíváš lůně, plný květů, šveholu a vůně zelené svých stromů vrchole obzíraje v modru hluboko – ó, jak’s ladný, tichý na oko! Ale v nitru tvém, kde stromů tlupy srážejí se v hustý, stinný háj, postavy se divotvárné kupí – Eden’s hříchu, vyvrženců ráj! Tamo na balvany mechem kryté pod zápletí větví mohutných sebrali se pestře Adamité. Mužové tu hledů urputných, opření o hrubé štíty, kýje, vynášejí svalovité šíje, čela hrdá, s nichž se vlasů mrak k ramenoum i na široký znak, po brunátné nahých ňader pleti rozestýlá v divé, pusté změti. Údy žula, ocel každá žíla! K nim se vinou přisnědlá i bílá ženská těla, jejichž lepé tvary pohrdají roucha třísní, cáry, derouce se volně na světlo. 42 Dvé tu ňáder, z mladičké co plece kalinami právě rozkvetlo, jak dvé hrdliček se z roucha klece dobývá. Tu v mohutnější hrudi nádherné dvě vlny obdiv budí. Slunce políbení plamenná žehají tu dívky šíji kalou, lýtko půvabné a nožku malou, sněhobílá, útlá ramena, onde k bujaré se loudí ženě s nahým mečem nahém na koleně. Ale v žen i dívek obličeji stíny bujných rozkoší se chvějí a jich ústa svěží vlnou svou, slastí zpitá, k nové slasti zvou. Lilito! jen ve tvé líci malé, v miloněžné tvojí postavě neviny se kouzlo neskonalé ubránilo vášní náplavě. Oblakem ti řásné roucha bělo obestýlá štíhlé, pružné tělo. Z kalu smyslnosti, chtíčů divých jako čistá lilie tu čníš a jak ptáče v rozvalinách sivých o zeleni, o blankytu sníš. Polo’s dítě, polo panna již! Dosud neseznali hoši, muži, že se poupě proklobává v růži, dosud žárem očí plamenných neroztál tvé nevinnosti sníh. 43 Zítra snad – než vari pomyšlení! Usmívá se sněžná Lilita, oko její černé v libém snění pod heboučkou řasou prokmitá,prokmitá. Tamo Samson – na paveze sedě, z pod obočí svislých mračně hledě – obrovitým tělem trčí z davu. O koleno jeho opřev hlavu hošík bledý svislou kučerou vzírá k němu s dětskou důvěrou. Vedle Jubal – věčný smíšek ten – spoléhaje ověnčenou skrání na klín dívky, jež se k němu sklání, širokým jej stíníc lupenem, štíhloboká, plná jarní vnady – okazuje bílých zubů řady. Peřestý ten obraz doplňují starci šeří, jejichž suchá těla přímo strmí dosud, jejichž čela rozoraná sněhy ovlňují stíníce ty tváře zvětralé, oči přísné, vilné, zchytralé. Pod balvany háje na mýtině z kůpy větví oheň praskavý rudě šlehá, kouř se valí sině; nad ním tři se chvějí postavy. Uprostřed tu Mojžíš, vůdce davu, vznáší sluncem ozářenou hlavu, 44 s nížto k šíji, po ramenou plných, s vousem hustým po kožený pas ve vlnkách se zlatých, nesčíslných čeří krásný přebohatý vlas. Smyslnosti přepych, velké snahy, nadšení i něhu, temný vzdor vyrážejí lící směrné tahy, temný, vlahý, pronikavý zor, kyprý ret, vypouklé čela žíly – obraz mužné lepoty a síly! Na pravo a v levo dívka luzná, – večera i jitra vnada různá! Jedné světlá kadeř ostýlá líce rozmarné a jasné cele, z nichž dvé očí tmavomodrých směle do světa své blesky vysílá, řadou perel ústek svěží vlna v rozmařilém blýská úsměvu, hrdě týčí postava se plná v bujných ňáder jemném záchvěvu. Štíhlejší je dívka po levici, báječná jak luny princezna, zasnoubená noci králevici – snivě bledá, temně líbezná. Černý mrak jí spánky obestírá, líce vábný obletuje sen, onde v důlku šeřivém se sbírá, v růži rtů je tuto zapředen, v řase stinné zamyká se tejně a zas vyletá co hvězdy kmit. 45 Krásou různé jsou, než vábné stejně Ada rusá, černá Sulamit! U nohou jich bez ladu a skladu strmí kupa věcí dobytých z chrámů hořících a ssutých hradů, s mužů padlých, děvic ubitých. Přílby křídlaté tu, panské hávy, pergamény s vybledlými právy, štíty pestré, meče, třemeny, náušnice, skřínky, prsteny, kalichy tu dřevěné i zlaté, obrovské i mísy, poháry, obrazy a sochy, kříže svaté, lampy, bible, kněžské taláry rozedrané, blátem ukálené, krví zbrocené a popálené. – Mojžíš (zdvíhaje bibli).
„Hle, tu kniha, nad níž svými blesky strašil židů zamračený bůh, hle, tu kniha, v jejíž vetché desky uvěznil se člověčenstva duch. V této knize srdce lidstva zpráhlé stověkou se plísní pokrylo, a z ní bludů pásmo neobsáhlé nad světem se temně rozvilo. 46 Sponka tato věkem zrezavělá zamykala člověčenstvu ráj, za ní zima pověčná se tměla, venku věčný usmíval se máj. Tato bájka velká o Jehově myriády duchů uspala, tak že v těla člověčího krově božství jiskra zhasla bezmála. Až tu člověk jeden – Ježíš jmenem – na trůn dávný boha člověka opět zvýšil, na rtu zaníceném slova pravdy nesa pověká. Než on zbloudil, nedověřil sobě, smrti stín mu duši zakalil, satan-člověk potupil jej v hrobě a naň kámen bludu přivalil. Však duch božský, skrytý ve člověku, v nás se dočkal nové obrody ve své síle, neskonalém vděku, co král světa, vládce přírody. Není boha kdesi ve prostoře, v nás je Bůh, my sami bozi jsme, v prsou našich celé božství moře vlnou šumnou, velebnou se dme. Bez nás v pustý hrob se vesmír hloubí, mrákotou se šíří, slep i hluch, 47 námi jedině se pojí, snoubí s mrtvolem tím velkým živý duch. Bez nás vesmír beztvárný a divý příšerný co chaos prasvěta, naše vůle mohutnými kyvy křídel svých veň duši třepetá. Naším okem svět se v sobě shlíží, naším srdcem cítí jedině, naší myslí v bezdna svá se hříží a se sloní ve své výšině. Věčni jsme! Zda plitka kovu zruší, jedu krůpěj, padající strom srdce to, jež za svět celý buší, myšlénku-li božskou v mozku tom? Věčni jsme – a věčni v tomto těle, země ta jen duchů živný peň, nad námi se siná pára stele, dole bezdná šklebí prohlubeň. Kromě nás ve světa výši, důle nebytuje zlý ni dobrý duch, nevévodí zlá ni dobrá vůle – člověk, člověk sám je satan, bůh! V něm zdroj všeho – peklo, nebe otvírá se v duši člověka, ve svých démonech se děsí sebe, před sebou se koří, pokleká. 48 Však my víme, zde že božství schrána, biblí jedinou že tato hruď. Tož ta kniha rukou lidskou psána rukou lidskou utracena buď!“ (Vrhá biblí do ohně.)
Adamité.
„V jiskrách umírají bludu slova, dýmem prchá stvůra satanova. Není boha zde ni nad hvězdami – v nás je bůh a my jsme bozi sami!“ Ada (vrhá prsten do ohně.)ohně).
„Život náš – noc svatební božská, nekonečná, v jejíž stínech rozkoše lampa hoří věčná. Studu jsme a věrnosti cetkám výhost daly, pásy s boků strhaly, ňádra rozpoutaly. Volně jako meteór světa hloubí, šíří láska naše plamenná v bujném letu víří. 49 Boží jsme my nevěsty, věčně mladé, krásné, v oku vášně jiskra nám nikdy neuhasne. Vnada naše svěžesti nikdy nepozbude, na rtu sladký polibek věčně pláti bude. Naše lůžko svatební květů pestrá tíseň, nad ní větve mrkavé, slavičí v nich píseň, tu a tamo prokmitá blankyt převysoko, listí jemným soumrakem kolouší plá oko, motyl svatební nám šperk do kadeří sází, les nám snubní komnatou, ženichem, kdo vchází... Život náš – noc svatební božská, nekonečná, v jejíž stínech rozkoše lampa hoří věčná!“ 50 Sulamit (vrhá evangelium do ohně.)ohně).
„Bez lásky co svět? – Oj, bledý trup, nad nímž nebe vznáší se co sup přeohromný, věčně hladový, nad nímž vane zápach hrobový. Láska jen tu spoustu mrákotnou prochvacuje silou životnou, onať k zemi touhou planoucí slastí pláče hvězdy kanoucí. Bez lásky – co život člověka? Mrtvou pouští cesta daleká. Taký život – nudu jedinou – směnila bych hrobu tišinou. Věčnost bez lásky – to věčný skon, nebe bez lásky – to nudy trón, božství bez lásky – to smutná báj, láska jen mé božství, věčný ráj. Šíroširý svět mi lásky chrám, lásky víru krásnou vyznávám, věčně tisknu k zaníceným rtům sladké lásky evangelium!“ Adamitky.
„Nevěsty jsme boží, věčně ladné, mládí květ nám v líci neuvadne, 51 k nechladnoucím přivíjíme rtům sladké lásky evangelium.“ Mojžíš (stáčeje vetchý pergamen.)pergamen).
„Hle! tu člověk drzý, loupeživý v lidské krvi omočiv svůj spár zákon vepsal pochmurný a divý na osličí kůže bídný cár. Sobě vavřínů a révy sklizeň, trní bratrům ve vlas zavíjel, neuhasiv bitvou krve žízeň, práva mečem lidi zabíjel. Vejdi do plamenů, pekla bullo! s tebou vše, co zákonem kdy slulo! Nad knihami řádů, pergamény, nad pečetí, znaků titěrou z lidské hrudi zákon bezezměnný neúmornou září literou. Pronikajíť věčné jeho blesky řízy soudcovské i práva desky, jimiž bláhovec jej zastínil. Běda tomu, kdo se provinil proti svatým jeho přikázáním! Z každé šlépěje za jeho mez vylíhly se hlízy s moru váním, chorob hejno, lítý smrti běs. Než, kdo věrnou pravicí jej svírá, věčně blažen, nikdy neumírá! Jak to roucho, jež mi bedra tíží, odvrhuju lichý mrav a stud; 52 nad zlomenou řádu, práva mříží rozepni svá křídla božský pud. Co ten velí, právo jest a svato, jím se v Eden proměňuje svět, člověčenství dechem jeho vzňato v tisícerý rozvíjí se květ. Bludu dílo zasvětíme zkáze: víru lichou, mravy, zákony, majetek – ty mrzké lupu hráze – okov rabů, stavů přepony. Přes oltáře, trůny zapálené, vymýtěný modloslužby háj, společnosti sloupy povalené – vrátíme se v dávný lidstva ráj. Jako fénix nad popelem věků vzplane člověk ve prvotním vděku! Nebude ni rabů ani pánů, bohatých ni chudých údělů, nebude ni vlastních, cizích lánů, nebude ni chotí, manželů. Bratří, sestry! rozzvučí se kolem lásky hymnem blahým, pověčným, svět nás všechněch velkým bude stolem i též ložem bude společným!“ Adamité, Adamitky (líbajíce se vespolek.)vespolek).
„Bratří, sestry! ozývej se kolem přeradostným hymnem, pověčným, celý svět nám společným buď stolem, milosti buď ložem společným!“ 53 Mojžíš.
„Ale bludný svět – ten černý voj – na hrudi své modly, skřítky nesa pod křídloma povzteklého běsa proti nám se sbírá v divý boj. Brzy uslyšíte brannybranný hluk, koňů ržání, vozů, bubnů zvuk. Papeženci, husité se spojí k zoufalému proti pravdě boji. Jako v patách skály úporných smečka vln se vzteká potvorných, takto kolem hradu světla, dobra zaburácí vášeň bludu obra. Však my smrť, jež v málomocném vzteku jatá u našich se choulí nohou, rozpoutáme; v divém hrůzy jeku srp obrovský bleskne pod oblohou k žatvě bohaté; mrak supů, kání rozestře se nad krvavou plání. Slepi, bratři! budeme i hluši: něžný zrak ni šíje bělostná, dětský úsměv, prosba žalostná milosrdím neuchvátí duši. Bijme! hubme! – celé bludu plémě vyhlazeno budiž s vrchu země!“ Slova tato duši bojechtivou vnesla v kůpu Adamitů snivou: s balvanů se mocné postavy do večerní týčí záplavy, 54 prsa dmou se, oči divě koulí, zvučí luky, plné chřestí touly, meče, kýje míhají se vzduchem a hlas jeden proniká tím ruchem: „Očisti se krví země celá, vyvraťme, co stojí, od kořene, nad chrámy a trůny rozbořené světla korouhev se vypni skvělá!“ Ale Mojžíš – rukou vážně kyna – slovem poklidným tu bouři tiší: „Zítra hubme Satanova syna, pro dnes rozkoše se chopme číší! Na kobercích květů, v libém šeru objímejme vábnou boží dceru; blaha zdroj, co ze rtů sladkých prýští, rokytím se stinné řasy blýští, v ňáder lahodném se vlní vděku – pijme dnes i zítra – věčně věků!“ Zpěv druhý.
(Hvězdnatá noc.) Henoch. Adam. (setkavše se v háji.)háji).
Henoch.
Dávno-li, co’s vrcholů těch šumy oblíbil si, tichou samotu, dávno-li, co hnízdí tvoje dumy v nejdivočším větví zámotu? 55 Slyš a viz! Tam v dáli plesné zpěvy, kolem ohňů míhají se děvy. Což můj Adam švarný, veselý zošklivil si lahodné ty zjevy, rusalčích těch sborů ševely? Což ni Judita ni Lea smavá, Ada rusá, Sulamit ni tmavá, což ni jedna z božských krásavic vděkem svým tě neupoutá víc? Adam.
Nevábí mne více řasy stínem žhoucí oko, bujných roje vnad, pohár vášně ověnčený blínem pod nohy jim vrhám – navždy snad! Duše má se z kalu toho hrouží, střásá nízký rmut a výše touží! Henoch.
Aj, tvá noha překročila mez, již ti naznačil náš velký kněz. Víš-li pak, že’s zrádcem hotovým víry Mojžíšovy? Adam.
Vím to, vím! Henoch.
Však ty rovně víš, že ani ve mně nevzklíčilo Mojžíšovo sémě. 56 Nezbožňuju více láskou zpitý děvy zrak ni bílé, pružné ňádro; nejsmeť, nebyli jsme Adamity – a přec Adamitů jsme my jádro. Co já pracně, volným postupem, zmařeného žití výkupem vymyslil a zkusil, našel, zbádal, proč jsem zašel v dálnou cizinu a jak pavouk v pergamén se vpřádal, co jsem koupil za svou mizinu, co jsem vyčetl z té bible velké, jejíž písmo hvězda, kámen, květ, jejíž vazba nekonečný svět, za čím probředl jsem šíře mělké lidské nauky k pravdy hlubinám, nad čím vpadla, zvraštěla má líc, až ji objal sněhů časných rám – všeho výsledek: to velké nic, v němž se uzavírá pravda celá, blesk ten žhavý, děsně svítící, vyhýčkaný v mracích mého čela, jím jsem zbudil bludu lítici, zbouřil divý Adamitů pluk. Mojžíš učeň můj, však – nedouk! On se k nauce mojí nepovznesl, k sobě snížil ji a sebou sklíčil, prostoty své rysy do ní vnesl a blud nový proti bludům vztýčil. Hle, já dětské obraznosti stvůry, boha, nebe, okřídlenců kůry 57 a ten celý nadpozemský pych – všechno, všechno strhal k nohoum jich, vyvrátil tu báji nesmrtnosti, věčné odplaty a hříchu, cnosti; roztrhal ty liché záclony, které halí věčné zákony hýbající světem, říší duchů v pravidelném odměřeném ruchu, rozkotal ty modly, kterým po věk klaněli se v mrzké porobě, z hvězdného by bludiště se člověk v sebe vrátil – přestal na sobě –: duše jejich ve tmách pokleslá přejasnou tu záři nesnesla. Oni cetkami té vetše staré zaclonili její blesky jaré. Tak lid – ve své nedůvěřiv nohy – utíká se k staré, zvyklé holi! Zboř kol kolem všechny jeho bohy, on si za boha sám sebe zvolí: před sebou se klaní, v čelo bije, koří se své síle, lepotě, mysli hloubce, vzletu fantasie, vášni prudké, klidné lopotě, a když nemá ani stínu cnosti, klaní se své čiré ničemnosti! Adam.
Pravda, Henochu, že mlhy plitké, do nichž podání mne zavilo, 58 rozptýlil jsi sluncem nauky břitké, než to slunce poušť mi zjevilo! Ve tvých očí pronikavých žáru kněží báj se rozplynula v páru. Veden tebou navždy opustil jsem dětské víry divuplnou říš, vírem prudkých vášní zašustil jsem, na dno rozkoše vychýlil číš. Mrákotou se duch můj obestírá – však ta chmura v podoby se sbírá. Přeludy, jež zažehnal jsi kdysi, naděje a snové mladých let,let v bývalé se odívají rysy, v duši malátnou se vrací zpět! Zřícena tvé nauky ohrada, odevšad mne tísní záhada. Onať časem v době požitku z řasy hebké, velkých dívky očí meteórem vstříc mi povyskočí, třepetá se rosou na kvítku, šeptá hájem, bouří hlučí temně. Zdá se mi, že příroda se chví, okem blýská, rtoma hýbá jemně, jak by zjevit chtěla tajemství, – však to slovo velké, vševýrazné na jazyku ztrnulém jí vázne. Jako loďka po neznámém moři potácím se, pochybností míč, vše, co stálo, nade mnou se boří, k novým základům kdo zatkne rýč? 59 Nuže mistře, ty mi rozřešení záhad těchto dej a pravdy zvěst, dosti dlouho říkal’s, čeho není, za to nyní povídej, co jest! Upevni mi půdu kolísavou – tážu se – ty věčně vrtíš hlavou! Henoch.
Netaž se! Toť pravá odpověď, nemudruj a života si hleď! Otázka tvá odpovědi nemá, k ní i prorocká jsou ústa něma, rozešli ji hromem v šírý svět, ohlasem ji vesmír zahřmí zpět! Kdyby člověk myriády let nad ní šedivěl a hlavu chýlil a duch jeho stárnutím se sílil, prohluboval, k nebi vyrůstal: on by stejnou odpověď ti dal jako robě, jehož rtové malí první slůvko maní zašeptali. Rovný bláhovec, kdo s němou, hluchou přírodou se dává v porady, onať k tuše odpovídá tuchou, na záhady věží záhady. Zadívej se v jarní kvítko její: ústka jeho něžná, líbezná sladkými se zjeveními chvějí – významu jich nikdo nesezná. Nikdy z kolébky své vonné, stinné 60 douška líbezná se nevyšine, aby zašeptala v ucho tvoje divukrásný, nevinný svůj sen, tajemství by svěřila ti svoje, tiché kouzlo, něžný půvab ten. Po kamzičích stezkách vystup vzhůru tam, kde obr skalní proráží sněžným diademem sivou chmuru – na trůn oblak, nebe zápraží. Vystup tam, kdy burných vichrů vztekem vrchole se sosen spínají nad propastmi, vzduch se plní jekem – nesestoupí bůh ti k Sinai, nevryje ti bouře svými blesky pravdy zákon na kamenné desky! Nadarmo i hádáš, co ti píše hvězdnou literou ta modrá výše. Kdo ty hvězdy – světů zlatých davy – v nesčíslném, krásném výboru rozhodil tam ve vír kolotavý do bezdného světa prostoru? Z praducha-li velebného náhle myšlénky co božské vysršely, aneb z hmoty věčné, neobsáhlé ohnivým se deštěm rozpršely? Všemocná-li vůle ustálila jejich letů šíré obvody aneb se jich spousta skutálila v siné bezdno z lůna náhody? 61 Snad že obrovské ty koule hostí duchy jiné v jiné podobě, v nekonečné změně, rozličnosti, v neobsáhlé věčné obdobě. Snad ty možnosti, jež sobě vkládá ve známého člověk mezery, z nichžto sen svůj pestrý vějíř skládá, muky, slasti, krásy, příšery, ďáblů reje, cherubínů zpěvy – všechno, všechno tam se skutkem jeví. Snad že tyto světy veškery v řebříku jsou články Jakubově, po nichž duch se v stálé poobnově jako motýl s květů na květy, se světů se nese na světy – krásnější vždy rozpínaje křídla – do velkého slunce – všeho zřídla. Snad i nekonečná světů říše, kterouž vládne zákon jediný, má svou mez a vůkol níže, výše jiných říší strou se tajiny bez prostoru, bez času a ruchu – nepřístupné člověckému duchu. Snad a snad – než veškeré ty snady nevyváží šedý chlup mé brady! Adam.
Než co na té hroudě, neprůzračnou obklopené mlhou kolkolem, nasytiti může duši lačnou –? 62 důstojným-li žití úkolem jísti, píti, stavěti a bořit a své bídy dědice si tvořit? nudu snášet, hanbu, bolesti, utonouti po té v nezvěsti? Krůpějí tu hasit moře žízeň, lapat blaha stín, jenž s pola trýzeň? K čemu nám ta křídla přeohromná, které duch náš k letu rozpřahá, když je pouta víží nerozlomná, v důl je noří těžká závaha? setřásti je moha ruky hnutím nač tím bytí břemenem se smutím? Henoch.
Úkol života! Tenť prostě: žíti! bráti vše, co podává ti světsvět, a byť málo – málem za vděk vzíti, trhati, kde jaký vábí květ. Uprav si tu pobyt vděčný, blahý – požitek buď cílem každé snahy. Ve veliké skříni přírody dosti dřímá utěšených vděků, hříček něžných, truchlivosti léků, velebnosti, krásy, lahody, vybírej ty dary ve skromnosti – pro věk lidský jich tam věru dosti! Nevysílej zrak svůj v dol ni vzhůru v nezbádanou kol do kola chmuru, uskrovni se ve světlém tom kruhu, 63 chudé gloriole života; než se rozhlédneš v tom světla pruhu, snad tě věčná shltí temnota! Hleď, ty’s pravý Adamity rub! Mojžíše tak mocným víže vděkem ve své valy těsný země srub, že tu hodlá žíti věků věkem, že i na smrť rukávy si kasá, slabá bedra nesmrtností pásá. Bláhovec! Kam koli ucho skloní, odevšudy zmaru srp mu zvoní. Život světa věčné umírání! Obr zmaru hrozným kladivem máchá tamo po nebeské báni, že mrou světy v dešti ohnivém; smrť se v hebké pavučině spřádá, větrem vane, sedlá vlny záda, červem hryže, v něžném květu číhá, bleskem rudým v temnotě se míhá. Hyne vše, co roste a co pučí, barvami se šatí, hýbe, zvučí, a jak vůně z květu vyvane, tak i duch tvůj býti přestane! Adam.
Slovo tvé mne, starče, nepřesvědčí! V útrobě mé jakýs tajný hlas bez ustání jiné vede řeči a byť tlumen, vždy se zdvihá zas. Praví mi, že hvězdu z této hlavy pronikavým leskem zářící 64 ve vír světů temný, kolotavý – neuhasí doba mařící. Praví mi, ta peruť myšlénky, která rozpíná se světa šíří, jejíž let až k nejvyššímu míří, nesvěsí se v hrobu výklenky. Praví mi, že toto vědomí, jímž se člověk v sebe sama hříží, ve své vlastní bytosti se shlíží, neutuchne dechem pohromy. Praví mi, že toto hnízdo ducha, v němž se rodí nesmrtnosti tucha, všebořící vichr nerozcuchá. Praví mi, že vede smrti stín v převelebný nesmrtnosti týn, že tam zesládne, co tady mučí, utiší se citů vlnění, každý puk tam v růži plnou vzpučí, každá touha dojde splnění. Usmíváš se. – Nedobře-li sluší nesmrtnosti zář mým kadeřím? Nu, já sám hlas tento tlumím v duši, věřím časem – časem nevěřím! Než v tom stálém pochybností víru tvou již, starče, rukou pohrdám, – neskytáť mi útěchy a míru, – duch můj temnem potácej se sám! Jižtě vidím, propasť bezedná že nás oba do hrobu až dělí, nikdy duch můj s tvým se nespřátelí, 65 nauka tvá mi rmutna, šeredna. V oku tvém jsem hledal maják stálý, hvězdu vůdčí, duše kvasné mír, teď ty oči do duše mne pálí, a zpět klesám v pochybností vír. Dobojuju sám své hrudi boj, nechať zvítězím, nech složím zbroj! Kráčej cestou svou – byť pohodlně – já se pustím po bouřlivé vlně ve poznání přístav daleký – dlaně ty se loučí na věky! (Odchází.) Henoch (s úsměvem hledí za ním).
Zpěv třetí.
Obrovského dubu na mrtvole, v mechovém co stlívá rubáši, Mojžíš sedě jako na prestole hrdostně své čelo povznáší. Věnec lepých, polonahých žen kol do kola pestře rozložen, v oku sen a na rtech úsměv líný; v pozadí se kmetů šeří stíny. Stranou Adam o mohutný kmen opřev čelo, v lesní kořání dumavé své zraky uklání. 66 Náhle vznesl je. Neb háje lem oživil se různým ševelem, zvuky cimbálů a vřavou plesnou; již se tlupou veledubů těsnou Adamitů noří postavy – vracejíť se z ranní výpravy. Zdar jim sálá z očí; čela, kýje věnčí zeleň; přebohatý plen mužů tíží plece, bedra, šíje, sklání hlavy prostovlasých žen. Ale kořisť nejkrásnější sobě obr Samson k ňádru přivíjí: dívku krásnou ve hluboké mdlobě chová v loktech – bledou lilii. Pružná vnada štihlounkého těla zlatohlavem zaskvívá se celá, jehož květů kalich plamenný drahými se třpytí kameny. Roucho těsné objevuje plně údů vděk a v něžné, zlaté vlně nastiňuje ňáder jemný ruch. Kolem hlavinky se zlatý kruh poslzený drobných perel jasem prosmyká jak hádě světlým vlasem. Muka nedávná své stíny stele v líci malou do sněžného pele, v očka brvou hebce zastřená, v ústa jemně pootevřená. Ve střevíčku zlatém svislá pata omdlelé se třpytí děvice, 67 k zemi volně ze třepení zlata sněhobílá visí levice, pravice pak mimoděk ovíjí nachýlenou Samsonovu šíji. Dvojnásob ten půvab dívky něžný, světlosť kadeře, běl tváře sněžný, zlaté roucho, z jehož stinné řasy kmitají se perel bílé jasy, drahokamů záře všeliká v zarostlé a zahalené koží Samsonově hrudi vyniká; vousů jeho noc zář její množí; jako zábřesk slunce v mrakavě v pochmurné se třpytí postavě, jež k ní čelo rozorané chýlí zdýmající vypuklé své žíly, svěšeného mračně z pod obočí velké, zarudlé k ní sklání oči. Teď ji k noze Mojžíšově skládá; povstal Mojžíš – vysvětlení žádá. Samson.
Pod horami, v temném borů věnci, na blankytném ňádru jezera,jezera před kacířským cepem papeženci do ssutého prchli kláštera. Hrstka rytířů a kněží, mniši výrů, sov se stali tovaryši, 68 upravili v oltář černé rumy, mísili své žalmy s lesa šumy. Vyslídili jsme to doupě bludu, přikradli se jako vlci v stáj – rázem všechny bez námahy, trudu v kýžený jsme dopravili ráj. Adamita.
V ústrety nám – zraky výše k nebi – nahrbený k zemi tíží let, s poletavým sněhem kolem lebi vynořil se z chrámu suchý kmet. Svátosti on kolísavý třpyt nesl před sebou co jasný štít. Rozmáchl se Samson kýjem svým, zatřásl se rázem hromovým šírý chrám. Kněz jako blesku ranou na podlahu pestře vykládanou poklesl; leb sněhem zdobená zarděla se krví; roucho zlaté s ramenou se svezlo rozepjaté; svátosť roztříštěná, zdrobená, v pádu třeskném na podlahu chrámu zapršela deštěm drahokamů... Jiný.
Přes mrtvolu vyzáblého kmeta vkypěli jsme horskou bystřinou; rytířů tam blýskala se četa 69 ocelovou hrudí šupinou, přílbic křídloma a štítů znaky, mečů ježí, plamennými zraky. Však jen krátko třpytivá ta hráze na krvavé stavila nás dráze. Přes hromadu obrněných trupů k oltáři jsme již se prodrali, kde se v pestrou, uděšenou kupu ženy, dívky, starci sebrali. Jako vichr ve kvetoucím sadě, bouřili jsme v půvabů tom skladě, oj, což svištěl vesele náš kýj na leb vlnivý a hladkou šíj! Kain.
Na kamenné desce, mnichů hrobě, mladistvá se matka choulila, k ňádru krásné přivíjejíc robě ustrašeně zraky poulila. Chvíli zřel jsem pěkné na skupení – matka zděšená své robátko šatem zastřelazastřela, jak pod lupení ukrývá své růže poupátko – zafičel můj cep a rudou vlnou zbrodil poupátko i růži plnou. První Adamitka.
Na oltáře stupni v plné zbroji obdán září oken barvitých 70 k nerovnému hotovil se boji zbylý vůdce branců pobitých. Z pod vysoké přílby, ostnaté nořil pohled vzdorný, vyzývavý do vražedné kolem sebe vřavy; s mečem nahým v ruce kostnaté postavil se za štít svojí dceři, která za ním hrůzou zmrtvělá bledší na oltáři anděla vyzírala světlou pod kadeří. Hle! tu leží strachem omdlelá! Opodál ní svižný, štihlounký panoš čapku sešinuv si v čelo, nad níž péro strakaté se chvělo, jako dívka něžný, bělounký klidně zřel, jak vražda kolem hýří, jak by sám byl kouzlem obrněn, na rtu první bělalo se chmýří, v oku svítal první lásky sen. Místo zbraně loutna po boku zvonila mu. Moje dýka bleskem utkvěla mu v srdce hluboku; k zemi sklesl v krve potoku. Však se vypjal ještě na posled, upřel na dívenku mroucí hled, naplněný rozloučení steskem, a pak sáhnuv na krvavou hruď do mramoru vepsal: „S bohem buď!“ Tuto loutnu z tuhé náručí vydrala jsem bláhovému junu: 71 záhy prst můj kvílivou tu strunu veselosti zvukům přiučí! Druhá Adamitka.
Za kněžicí stará, pitvorná choulila se strachem komorná. Pocuchaný vlas jak suchý len kolem skrání zapadlých se spřádal, v přepodivné záhyby jí skládal úchvat hrůzy tváří pergamen. Její ústa zvadlá, bezzubá vysílala modlitbiček davy o strážného k nebi cheruba. Při tom vějíř pestrý, třepetavý z návyku své paní nad hlavou rozvívala dlaní třesavou. Ukrátila jsem jí chvíli zlou, sprostila té tíže ruku mdlou. Adamita.
S vůdcem papeženců tuhý boj Samson svedl, vítěznou než ztopil patu v krve odpůrcovy zdroj. Kain.
Já tu dcerky omdlelé se chopil, abych rozškubal ten pekla květ; ale Samson odstrčil mne zpět prudce tak, že div jsem neklesl. 72 „Tato dívka,“ zpurně zahlesl, „bude perlou v Adamitek sboru!“ Nuž ty, Mojžíši, buď soudcem sporu! Shrnuly se divé postavy nad líbezným papeženky vděkem, jedněch obdivem, a jiných vztekem zrak se rozplamenil bádavý. Ženy, děvy s němou závistí obzírají nevídanou vnadu, starci vilní, hladíce si bradu, kochají se hledů kořistí. Jinochů a mužů do kola žasem zor a touhou plápolá. Na mžik dívka k síle životné probrala se z mdloby mrákotné. Divukrásně z poubledlé líce kadeří těch světlých pod oblaky zamihly se temné, vlahé zraky, povybleskly z víček v jasném letu jako poslové dva jiných světů... našedše jen hrůzy chvatně zas do hedbávných utekly se řas. První Adamitka (hrajíc na loutnu.)loutnu).
Panic švárný v záři luny v sadě zatmělém rozvíval ty zlaté struny touhy ševelem. 73 Zpíval o hvězdnaté báni, růži, motýlu, o dvou srdcí milování v temnou mohylu. Nudná je ta píseň stará, lepší umím já, kterouž dýše vánek jara, jitřní slunko plá: Že ta láska polním květem pučí, odkvetá, do srdéčka ptačím letem vniká, odlétá; že ta láska stárne, mládne, lační po chuti, do klece ji chtění žádné po věk nevnutí; že jsou zvuky, črty holé cnota s věrností, blázen, při plničkém stole kdo se upostí. Až si, kněžko, těmi slovy duši rozhudeš, nudné loutny panošovy navždy zabudeš. Druhá Adamitka (povívajíc nad zajatou vějířem.)vějířem).
Spi, mé dítě krásné, zlaté! vějíř pestrý se skrání, 74 s tvářičky ti boubelaté žár i mušky zahání. Chůvička tvá dlouho bděla, k andělům šla nyní spat, však tu vějíř zapomněla proklínaný tisíckrát. Vějířem tím trudno kývat v líném hodin posuně, za to sladko pod ním snívat o hubinkách, o luně... Býti urozenou paní, cnostně ubíjeti čas krasší je, než scvrklou dlaní mušky honit s líných řas. Sni, že’s pyšná, cudná kníní – nebudeš jijí nikdy víc, nikdy víc ti neostíní pestrý vějíř snivou líc! Samson (k Mojžíšovi.)Mojžíšovi).
Přijmi dívku v Adamitek sbor! Kain.
S mečem v ruce rozhodni ten spor. 75 Mojžíš (pozíraje k zajaté.)zajaté).
Nemůž’ příšerný stín hrobový zatemniti půvab takový. Hvězda božství nad čelem jí září, božský vděk se zapřádá v té tváři, božský dech tu rozvlňuje hruď – bohů sestrou dívenka ta buď! bohů sdílej rajské úděly! Adam (poklekaje, šeptem.)šeptem).
Věřím, nebe, ve tvé anděly! Zpěv čtvrtý.
Zelenavým háje soumrakem Adam bloudí. Darmo letem bzuče kolem něho brouk se kmitá ruče zlatoskvoucím křídel povlakem, hruš naň divoká své květy hází, za roucho jej husté chytá mlází, nadarmo i z dálky plesné šumy vábivě mu obletují sluch: nevyrušíť z hluboké jej dumy lidská vřava, háje tichý ruch! Však tu rázem u nohy mu právě zavzněl cimbál ve vysoké trávě, 76 zvonků drobných zamihl se třpyt. – Vzhlédl Adam – před ním Sulamit. V bujném poskoku co svižná laň štíhlé boky z pasu vymykajíc, cimbálem se půdy dotýkajíc vznáší k němu lichotivě dlaň. Ňádra její bouřlivě se dmou; kolem hlavy něžné, pochýlené tmavorudé květy rozptýlené prozírají vábně vlasů tmou. Oka záblesk, řasou přitmělý, poutkvívá na něm touhy plný, a rtů ladné, chvějící se vlny za povzdechů svůdně ševelí: „Již tě mám! Teď neuklouzneš více! Čekajíť již tebe krásavice. Pojď již, pojď! Ten věnec kusý, zvadlý svěžími ti květy nahradím, hubinkou ret suchý, povychladlý, k úsměvu a písni naladím! V kole vířivém, kde cimbál zvoní, poletíme těsně objatí, jako vichrem, že v má ňádra skloní hlava tvá se sladkou závratí. Ach, ty mlčíš, v líci mrak a led – odvracíš svůj obličej i hled! Což se náhle rozprchly mé vnady; retů libá svěžesť, oka pal, dlouhá řasa, stinný důlek brady, 77 jejž si vděků skrýší nazýval? Což mi noc ta kadeř obílila, rozorala pluhem strasti líc, ztepilé mi tělo nachýlila – což již nejsem Sulamita víc? Sulamita, již jsi nazývával andělem svým černým, perlou děv, nad níž zrak tvůj obdivem vždy zplával a ret šuměl věčný chvalozpěv? Sulamita, kterou’s nocí hýře ve vášnivém často výbuchu, v lokte jímal, do kola s ní víře, vysoko ji vznášel do vzduchu, hubinek jí deštěm ohnivých roztavuje hrdla, ňáder sníh, že až v sladké poklesala mdloby –mdloby –“ Adam.
Nikdy již se nevrátí ty doby! Tvář ta krásná nemá pro mne vnady, černá kadeř tvá mi sněhu sloj, z řasy hedbávné a z důlku brady rozprchl se pro mne vděků roj! Ni tvých sester náruč, pohled žhavý ledy ňáder mých už neroztaví! Vrať se, Sulamito, v plesný ruch, oblažuj tam hochy, silné reky, kteří plně ocení tvé vděky, lichotami opojí tvůj sluch. 78 Pospěš tam a nemař chvíli drahou lichým slovem, neúkojnou snahou! Sulamit.
Nuže slyš, můj milče bývalý, všechno, vše ti ret můj odhalí! Věz to již: ze sboru Adamitů srdce mého žádný nedobyl, ty’s jen bledou, truchlou Sulamitu svatozáří lásky ozdobil. Což jsi nevídal, jak v mužů kruhu tebe jen mé oko hledalo, u nohou tvých něžnou za posluhu vzdorovité děvče sedalo? Ty kdes nebyl, hynula jsem nudou: bez tebe mi zeleň v suchou klest, květný dol se měnil v rokli chudou a cimbálu zvuky v pustý chřest. Líbala mne ovšem ústa mnohá, však jen tvůj jsem cítívala ret, s mnohým v tanci vířila má noha, však jen s tebou opouštěla svět. Tvým jen stínem bývala jsem za dne, o tobě jsem snila každou noc, a teď z veselí v ty stíny chladné zvábila mne k tobě lásky moc! Adam.
Mýlíš se – to lásky plápol není! Vrtoch to, jenž do rána se mění. 79 Však jej brzy obraz mužů jiných ve vrtkavé duši zacloní, vyplaší jej úsměv z víček stinných, ze srdce jej cimbál vyzvoní. Brzy jiní vylíbají rtové s čela ti mých políbení sled – brzy opojí tě kouzlo nové, různých květů stejně sladký med! Sulamit.
Nikdy! nikdy! ni slov takých jed od tebe mne nikdy nezapudí! Ó, již vím, proč Sulamit tě nudí! Pranová tě oslnila vnada – ona kněžka studem omdlelá! Jablko tě vábí arcihada z ručky líčeného anděla. Nasytil’s se růží plných, pyšných, nevinnou teď hledáš sněženku, zanášíš své chtíče z komnat hříšných do tichého cnosti přístěnku. Adam.
Neposkvrňuj čistý obraz její rtoma, v nichž jen vášní stopy lpějí. Pravím ti, že toužení tvé plané neskloní má ústa nikdy víc na ty rety, každým zulíbané, na tu smavou pro každého líc. 80 Zpět se ponoř, rusalko ty kalu, – kolem ohňů výskej při cimbálu! Plnou hrstí laciné své dary rozhazuj kol kolem do světa – – Anděli můj černý, vari, vari! Bílý anděl skráň mi obletá. Od hlavy až k patě zachvěla se Sulamit, jak vichrem štíhlý kmen; prsty v bujném ztopily se vlase nad pokleslým čelem; v temné řase zrak se koulí divě vytřeštěn, smrtná bledost pokrývá jí líce, a ret siný zimničně se chví, – s šíleným teď smíchem sahá k dýce, za pasem co koženým jí tkví. ––– V duté hrudi stařičkého dubu útulný si vyvolivše byt dítky dvě jak z bezpečného srubu vyzírají v háje stín a svit. V černé skouli hlavinky dvě něžné k sobě kloní se jak zvonky sněžné. Starý dub jim v tiché zálibě v omšeném svých ňáder záhybě jizbičku tu zdobí květů lemem a hub štíhlých trpasličím sněmem, k otvoru svou větev uklání vnímaje jich dětské žvatlání. 81 Lilita.
Viděl’s, Jiříku, tu kněžku jatou, kterou do jeskyně vnesli tam? Jiřík.
Viděl! viděl! roucha vlnou zlatou prokmital jí sterý drahokam! Bledá sic, než krásná byla přec. Lilita.
Kněžkou být – ó, což to pěkná věc! Spáti v nebes zlatotkaných stíně, ve zlatý se ráno střevíček sechvěti a ze zlaté si skříně vybírati skvosty, mávat líně vějířem si snění do víček, naslouchati pěvcům klecí zlatých, kochati se v sadech přebohatých, služek pestrý ovládati dav, strojiti se v perly, zlatohlav! Jiřík.
Nemluv tak! Ty’s krásna bez šperku. Pohleď ven! V ty zelenavé síně, stromů vrchole, jež ve svém stíně čtveračivou hostí veverku. Což tu není krásno? Klecí tíseň nekalí tu ptáčků jasnou píseň. 82 Což ti háj své květy, lesklé peří nepodává za šperk do kadeří? Nešťastná je ve svém zlatě kněžka: pohroma ji tísní náhlá, těžká, Kainův hrozný, nelítostný kýj málem útlou nezlomil jí šíj. Lilita.
Ó, ten zlý! Kdy koli na mne jen padá oko ryšavého Kaina, úzkost srdce sevírá mi tajná. Poslyš dnešní podivný můj sen! Zdálo se mi, že co motýl bílý květů ssaju libovonný dech, nad nimi se v blahé nesu píli oči velké majíc na křídlech. A ty oči – ó což divem žasly! tráva kolem brčálový les, jehož kmeny průsvitné se třásly klasů chomáč pnouce do nebes. Přeslička se pyšnila v tom kole věž co štíhlá, hrdě vypjatá, kolem nížto s paty do vrchole zábradlí se vila zubatá. Zelenavým stínem lupení propínaly růžové se žíly a jak pestré, stinné lože víly vlnilo se květů třepení. V lunu většil měsíček se hebký, pantoflíčky zlaté v obří trepky. 83 Sluníčko to květu na korunce v zářivé se rozšířilo slunce. Ba i tichý, luční koník ten válečný co komoň v plné slávě červenavým okem blýskal v trávě, zelenými pláty obrněn. Ó, jak velkolepé všecko bylo, co teď nízko chví se pode mnou – srdce mé se mocně rozšířilo obdivem a slastí tajemmoutajemnou. Bělostná jsem rozepjala křídla – však tu Kaina nad sebou jsem zhlídla. V obří podobě se skláněl celý; divně blýskaly ty oči zlé; jako hroty na bradě mu čněly chuchvalce ty vousy narudlé. Hrůzou ztrnulá jsem v kolébku květnou poklesla; on drsným hmatem bílá křídla rozedral mi chvatem, v jizlivém se vypjal úšklebku..úšklebku... Samsonův tu probudil mne hlas. Opodál se s Kainem prudce hádal. Pohled divný časem povykrádal z Kainových se přichlípených řas přímo na mé líce – pohled taký, že mé jedva prohlednuvší zraky studem, bázní zavřely se zas. 84 Jiřík (po chvíli mlčení).
A což o mně, Lilito, má sestro, dnešní noc ni málo, pramálo nezdálo se ti, kdy snové pestro táhly před tebou –? Lilita.
Ne, nezdálo. ––– Umlklo již dětské žvatlání. Starý dub k nim větev uklání, uvadlou tou větví v tiché dumě pohroužil se v krásu mladých let, vrcholem kdy plným sladko šumě, rozhlížel se hrdě v šírý svět. ––– Na koberci mechu v divém reji žen i mužů postavy se chvějí. V tom aj! bratr mezi nimi stanul na výzvědy ráno vyslaný, prach jej halil, pot mu s čela kanul, a ret věstil chvatem zdýchaný: S velikou se vracím novinou! Již již cep nám Taboritů hrozí, již již temné, železné jich vozy burácejí semo rovinou, ve praporu nad vozovou zdí 85 kalich velký krvavě se rdí. Bořek z Klatova je hetman voje! Mojžíš.
Budiž vítána, ty zvěsti boje! Dávno již jsem k zemi přikláněl ucho své, zda duní hromem války, a své oko, pátrající v dálky, nedočkavě dlaní zacláněl. V moři krvavém a zbraní lese nevadnoucí míru květ se vznese. Nech se vozů tíseň přivalí, meč ať blýskne, luk se napne křepký, kýj náš zdrtí šílené ty lebky, mechový je šišák obalí! A byť celý svět své vyslal pluky, národů všech přivalil se vztek, a byť vynášel se těmi shluky maličký jen pravdy ostrůvek, a byť jediná tu čněla hlava pod praporem božské myšlénky –: rozprchneť se veškerá ta vřava před zábleskem její čelenky. Zvítězíme – holou třeba dlaní – bez příprav jsme k boji přichystaní! Protož veselej ať znějí zpěvy, jasněji nech cimbál zazvučí, radostněji nebeské ty děvy objímejme vřelou náručí! 86 Zpěv pátý.
V nízké skále šírou jeskyni vytesali starci dětinní, v modlitbách a zbožném rozjímání trávili tam zimu života!života, teď tam v chomáč Adamity shání deště příval, větrů běsnota. Tam i papeženku vězní jatou na nohou i rukou tuze spjatou: Mojžíšovo zítra objetí v kochanku jí bohů zasvětí. Procitnuvši tamo z těžké mdloby dívka kyprém ležíc na mechu v nedávné se pohřížila doby v usedavém pláči, povzdechu, až jí spánek trudný, nepokojný, víčkem zahradil tok slzí hojný. Ve štěrbině skalní hořící smolná louč ji ozařuje celou: něžné tílko, vlnu rozechvělou ze zlaté se hrudi nořící, chorou červeň v malém obličeji, ústka, jimiž děsný škubá sen, v bílém čele krůpěj za krůpějí, řasy krov, jenž slzou ověšen. Náhle v jeskyně se východu Adam zjevil. Přikradl se k spící, klekl k ní a zraky pálající 87 v nebeskou tu ztápěl lahodu. Nad ní schýlen dlouho, dlouho tak v líc jí skláněl vytržený zrak, až se z ňáder, ze hluboka duše vzdech mu vyrval, ticho vůkol ruše. A jak ohlas ze rtů dívčiných povzdech vynořil se; řasy clona pozdvihla se; ve snů mlze tona vzešel blankyt očí nevinných. Chvíli děva se sny ve zápase k jinochu své zraky vzpínala a pak s bázní zastřela je zase odvrátivši líčka zsínalá. Adam.
Nelekej se, holubinko čistá, nejsem jestřáb, jenž ti zhoubu chystá! Hleď mi v oko, duše vroucí zvěst – tam ti spásy kyne ratolest! Jitka.
A kdo jsi? Co vede sem tvou nohu? Nepatříš-li k chase neznabohů? Jsi-li Římu věren – Táboru? Adam.
Se všemi jsem, drahá! ve sporu. V duši týrán pochybnosti hnětem otázka co živá bloudím světem. 88 Jako Kain, jenž nemá pohovy, člověčenství vleku okovy. Hledím k nebi – pro mne hvězdy nemá, k zemi skláním ucho – země něma; netážu se kněh, ni lidí víc – a přec děsí mne to strašné nic! Jitka.
Oj, co díš? Tvá slova srdce děsí! Ty že nevěříš, tam nad nebesy že bůh dobrý, všeho bytí zdroj, stvořil země kruh i hvězdný roj? Jeho věčný dech že rovně živí ducha lidského i kvítko nivy? z jeho ňáder lásky paprsky pronikají světa okrsky? že k nám v lásce nesmírné se sklání, mluvil k nám, svá vepsal přikázání v desky kamenné i v srdcí skrýš? všemu tomu že ty nevěříš, prorockému šumu z hloubi časů, sborům andělských i lidských hlasů! Že bůh věčný v Kristu Ježíši vešel v Marii, kvítko nejtišší, hlavu skloniv na golgotském kříži sňal s nás hříchu dědičného tíži? že náš úkol zemský životný s hříchem zápas stálý, klopotný, odevšad že Satan okem blýská – však i stráž nám křídlatá vždy blízká? 89 Za hrobem že přichystána jest cnostem odměna a hříchu trest, že tam ve velikém slunci lásky slzy vyschnou, uhladí se vrásky, dobrým lidem v rájském kořání přeradostné kyne shledání? Adam.
Věřím již, co zahlédl jsem tebe! Ve tvém oku zasvitlo mi nebe, prolétla’s jak anděl ducha noc, zjevila mi dobra, cnosti moc. Volal jsem: vše liché jest a klamné, tu jsi zašeptala: pohleď na mne! Povznesla’s mne nade vášní změťzměť, ó, můj anděli, dál se mnou leť! Slyš teď záměr můj! – prv s ruky krásné, s nohy sejímám ti vazby tíž; volna’s teď! až oheň v háji zhasne, opustíme pospolu tu skrýš. Pod záštitou rozložitých dubů unesu tě výspy po obrubu a člun mihna ptákem po vodě, navrátí tě žití, svobodě! Jitka.
Žití? svoboda? co platny bídné sirotě, jíž ze tmy kolkolem nezáří ni jedno oko vlídné z líce známé lásky plápolem. 90 Matička má dávno v zemi dřímá, teď i otce smrti náruč jímá, zahynuly družky mladých let i ta chůva bělovlasá, milá, jež mi první v ústa položila tiché slůvko, první v ruku květ – – všichni, všichni spočívají v hrobě! Nepřál osud, dušičku bych měla, s níž bych o svých mrtvých rozprávěla, zpomínala, pozasteskla sobě. Ba ni hrad ten, s jehož pyšné výše poprvé jsem shlédla boží svět, z jehož každé skuliny a skrýše upomínky blahé pučí květ, nepotrval – klesl v ssutiny, netopýr mu obletuje hlavu a had syčí z oken dutiny. V cizích lidí nesoucitném davu kam se poděju? Klín vlasti šírý pln je nepřátel mé krve, víry, a svět vrahů mého národa – Což mi platny žití, svoboda? Adam.
Viz ten pádný meč – on prostý hany, ač se boji přemnohými chlubí a běs války cení v něm své zuby, dokud mým je, krev mi v žilách hraje, hlavy tvé se netkne záhuba, jím chci hájit brány svého ráje 91 plamenným jak mečem cheruba. Však tě v lůně vzdáleného boru ukryju před tísní lidských zorů! Vše, co v klíně svém a tajných skrýších nashromáždil stařičký si les, vše, co zvěšel jedlích po nejvyšších, vše, co ukryl v divých květů směs, balvanů co tíží přiklopil, i co na dno vod svých potopil, nad nimiž se větví soumrak šeřil, dubům kotlavým co tajně svěřil: listí kropenaté, vlahou prsť, srny měkkou, lesknoucí se srsť, kukačky a doušku, anemonky, svlačců lehce rozvěšené zvonky, peří lesklé – steré zásoby z přebohaté lesa ozdoby, vše tam k těše, pohodlí ti snesu – že tam zazáříš co kněžka lesů... Kořisť lovu, svěží lesa plody,plody denně v skromné přinesu ti hody. Jedinou mi bude odměnou vědomí, že těchže větví clonou noc k nám zírá hvězdou blahosklonnou a den mrká září ruměnou, jedno slovíčko tvých sladkých úst, lehký krok tvůj, roucha tvého šust, pohled na tvé tílko něžné, malé, z něhož dýše kouzlo neskonalé, nad nímž bdí má péče ochranná! 92 Jitka.
V moci tvé jsem – děva bezbranná! ––– Vyšel Adam. Z hloubi jeskyně mladá kněžka vysílá své hledy do háje, jenž smutně naposledy v ozlacených větví pokyně slunce pozdravuje mroucí. Stínové se kmenů příšerní stelou po mechu; již u blednoucí zeleň klesá soumrak večerní. Také v dívky něžném obličeji stínů, světel obráží se boj, s muším tancem nad hlavinkou její myšlének se divných točí roj, jakýs nový, sladkobolný cit dme jí ňádra, na rtu kolébá se, slzy smutku zavěšuje v řase, v oku zžíhá blaženosti svit. Náhle vykřikla. Neb v otvoru jeskyně, jak ze země by vstala, postava se ženská vypínala s dýkou v ruce, v divném úboru: mroucí den jí svitem obrubuje černou kadeř svislou dokola, s níž se rudých květů zasnubuje věnec kusý, sprchlý odpola. Ostatek je v šero zahalen – z šera divně probleskují jen 93 na širokém páse perly drobnédrobné, pod obočím svislým oči zlobné. Chvíli zjev ten v otvoru se týčí, k dívce zděšené pak zlobně syčí: Sulamit.
Utiš se, můj zlatý obrázku, zodpovím tvých líček otázku. Kdo že jsem? Co chci? Nu, věz to cele: Jsemtě Sulamit, jsem noci dceř, noc mám v duši, hanby skvrnu v čele, černější ach, skvrnu nad kadeř! Jsemtě nevěstka, jež mladá leta prohýřivši v hanby objetí ze rtů hříchem otrávených metá v lidi, svět i sebe prokletí. Křivíš ústa hnusem, ošklivostí: nuže věz: té hanby není dosti! V těchto ňádrech, vilnosti tom stanu, v této duši rmutem kanoucí, jako jiskra dřímal na kahanu jeden cit – teď sluncem planoucí: láska k Adamovi! A čím více vlastní bytost jsem si hnusila, tím ty žáry výše šlehajíce vzrůstaly – ó, co jsem zkusila! Tušíš-li, co žárlivosti muka? Ach, ty nevíš – nikdy nezkusíš, neb tě za chvíli má sešle ruka v pověčného míru, chladu říš. 94 Ó, což muka, jež ten břitký kov chová v sobě, proti bolů roji, jaké rozrývaly duši moji při každém z těch láskyplných slov, jimiž nedávno tvé plnil sluchy. Ty’s jen, ty’s mi v duši zbouřila pekelné ty žárlivosti duchy! Poklidně jsem druhdy mhouřila oko smavé, kdy se Adam shýbal k jiným tvářím, jiných ústa líbal: Vždyť jsem věděla, že z těchto květů nižádný mu křídlo neschvátí, že můj motýl v toužebném se letu na hruď toužebnou mi navrátí, a byť tužší rozpředl se boj – v ruce cítila jsem rovnou zbroj! Tu se vynořil tvůj obraz bílý, cnosti svatovínkem zlacený – dlaň má klesla bez odvahy, síly, boj můj navždy, navždy ztracený! Vždyť já sama jako před světicí poklekla bych ve prach před tebou, před andělským úsměvem těch lící s nevinnosti tichou velebou. Stojím před tvou krásou svrchovanou, před ráje co ztraceného branou: vidí tam mé oko zmámené zeleň stinnou, květy plamenné, jejichž zlatokřídlí motýlové bývali též mého dětství snové; 95 opájí mne šum těch blaha řek, v nichž i můj kdys obrážel se vděk. Ale darmo rozestírám ruce: neboť mečů cherubínských plam zahání mne nazpět k hanby muce – nikdy, nikdy nevrátím se tam! Avšak slyš! mně pekelnou by trýzní byla myšlenka, že v ráji tom k blaha zdroji – co já hynu žízní – Adam sedá pod nejkrasší strom, že tě celuje, svou chotí zove, tebe jeho obletují snové, že v těch oček azurovém svitu navždy, navždy pohřbil Sulamitu, že se mu ni ve snu nezamihne její smutná, zavržená tvář... nikoli – ten los mne nezastihne – vzhůruvzhůru, dýko! zmař mu nebe, zmař! Zableskla se dýka – Jitka klesla. Sulamit se řítí z jeskyně. Mezi kmeny čirá noc se snesla a háj dřímá v hlubé tišině. Zpěv šestý.
Temnou nocí zloba letí kvačná; koles obrovských se valí tíž, temnou nocí temnější co mračna 96 vozy Táborů se nesou blíž, a v nich zvučí zbraně, pavezy, svistí bič a zvoní řetězy. Před ostrovem Adamitů již v černé chlumy, v nedobytné hrady sbírají se vozů těsné řady. Ohně vyšlehly. Jich světlem rudí zjevili se branci zákona; kalichy jim září s pavez, hrudí. V čela padá vlasů záclona; viděti tu tváře opálené, rameno a plece rozhalené, bílou plenu v ženské vrkoči, vousy pusté, svislá obočí, pod nimiž se hněvné, žhoucí zraky upírají v hustých větví mraky. Vysoko tam oheň plápolá. Při cimbálu v divém, chlípném reji nazí muži, nahé ženy chvějí jako příšery se do kola. Aj! tu Bořek hněvnou vzkypěl řečí, ruku schýliv k obrovskému meči: „Pohleďte, jak tamo zhovadilí kolem ohně víří Naháči, nabobtnalí kalem, hříchem zpilí v ohavném se tísní chomáči! Sodoma-li, Gomora-li zřela chlípnosti tak bujná skupení? – 97 Obloha své hvězdy pozastřela a kol háje rdí se lupení. Žluč mi kypí, meč se z pochvy dere, nesnesu již toho pohledu! ještě dnes ať do nich palcát pere, v ďábelskou tu zahrá besedu! Nedopustím, aby o noc déle hanobili této země klín, po níž záře svatosti se stele, nad níž Husův zachvívá se stín! Vzhůru na ně! pochutnejte mlaty! Bijte, hubte je co lítou zvěř! Zítra již klín české země svatý nesprzňuj ni stínem svým ta sběř!“ V háje stíny, přes nehlubou řeku houfy Táborů se řítily, však již naproti nim v zášti, vzteku Adamitů zraky svítily. Příšerné jak stíny mezi duby sbírají se nahé postavy mužů, žen – kýj hrbolatý, hrubý, větev, kámen vznesše nad hlavy. Rozzuřil se boj, boj strašný, děsný v čiré temnotě. To zvuků směs bouřlivá; tam výkřik táhlý, plesný, onde chechtot, zaúpění kdes, tětiv svistění a sykot střel, větví praskot, třesky kýjů, mlatů, štítů zvonění a přilbic, plátů, temný lomoz padajících těl....těl... 98 Jitřní slunce lesky metá zlaté v čelo Mojžíšovo, hrdě vzpjaté. O kýj opírá se, za podnoží noha jeho sobě zvolila bratra Bořka, vůdce čety boží, do prachu jejž ruka skolila. A kol trupy Táboritů bledé spočívají v lesním kořání, a tam v dáli po rovině šedé spousta vozů temných uhání. ––– Hýří vítězové. Na bojišti víří děvy v bujném poskoku, vlas jich poletá, jich oči blýští, a šat slední klesá od boku. Po trupech, jež rozestlány různo sklenné oči vytřešťují hrůzno, v prsou, skráních rány hlubé jeví, míhají se bílé nohy děví. Z víru toho nízký, zavalitý před Mojžíšem Kain se vynořil, jeho zrak, co z pochvy vydobytý meč se zableskl, ret hovořil: „Oj, my všichni chrabře, do únavy válčili jsme dnes; než jedné hlavy nedotkl se naší půtky ruch: Adam lepší vyvolil si stránku, přikloniv se k bělu teplých spánků lichotami plnil dívčí sluch. 99 V náručí tam papeženky zlatém spočívaje, oko slastí mhouře, naslouchal, jak mlat se sráží s mlatem, jako z teplé jizby hlasům bouře! Poslyš, Mojžíši! již vyrvi jej z loktů třpytných andělské té krásky, nech i my jí pohladíme vlásky, zulíbáme bledý obličej!“ Adamité.
Dobře díš! Zde nový půvab kyne plesu našemu – buď naše již! Z lící zardělých a řasy stinné stud jí vylíbáme, smutku tíž. Samson.
Popřejte jí, by se zotavila po nedávné ráně! Henoch,Henoch.
Až jí líce růží zkvetou, potěší vás více. Chorá, smutná vás by nebavila! Adamité.
Nikoli! té mdloby, slzy vděk kouzlem novým zvýší požitek! Vyveď ji! 100 Mojžíš.
Nuž vaší děva buď! K hrudi něžné první vášně příboj, vděků nedotknutých sladký výboj osvěž bojem unavenou hruď! Zajásala tlupa. Převesele k jeskyni se zdvihla – Mojžíš v čele. Slunce ranní v otvor jeskyně záři vylévá. Tam Adam sedě, povyhaslým okem před se hledě jatou kněžku chová na klíně. Něžné tílko její obestýlá drahé látky zlaté lupení, květy smaragdové; ručka bílá ze zlatého visí třepení. V líci na zad kleslé, mramorové prostírá se hlubý stín a klid, perly jeví porozsmeklí rtovértové, víčko polovpadlé siný kmit. A hle! pod vlnou té hrudi cudné krve potokem háv zlatý rudne – Zarazil se Mojžíš – tlupa celá; kýj upouští Samsonova pěsť; vázne noha jak by zkamenělá, rtové šepotají: „Mrtva jest!“ Adam.
AnoAno, mrtva jest! Ty krásné líce neoživí láska, hrozba, lest, 101 smrti jestřáb nevrátí vám více holubici čistou – mrtva jest! Mojžíši, – tu leží na mém lůně božství tvého květ aj! uvadlý – kam se děla nebeská ta vůně, kde pel života, duch jeho dlí? Ulétl-liž anděl do hvězdiček, či se tamo za oblaka skryl, který vyzíral z těch jemných víček a rty těmi sladce ševelil? který hvězdou na čelence svojí ozářil mé duše hlubou noc, a ve trapném pochybností boji přilétl mi s hůry na pomoc? Pohleďte! ti rtové mrtví, bledí zachvěli se němou odpovědí: věř, ó věř, že krátký lásky sen za hrobem ti bude vyplněn, že ten zábřesk nesmírného blaha, co ti vysvitnul z mé zřenice, k němuž vzlétla veškerá tvá snaha, věčného byl štěstí dennice! Věřím ti, ty těšitelko vlídná, ssaju rtů tvých sladké rozpravy a ten polibek má ústa bídná očistí jak uhel řeřavý. Není více Adama, řku vám, ve prach nauku vaši povrhám! Ovlékejte krátkou žití šňůru falešnými těmi korály 102 nízkých požitků – já letím vzhůru tam, kde věčné znějí chorály. Pohřižte se v blátivou tu kůru, vmudrujte se celí v zemský prach, v něm si libujte – mne vzhůru, vzhůru křídel obrovských unáší vzmach. Co mi život ten, jenž plný sporu, bojiště, kde křivda vítězí, krajina ta chudá bez obzoru, nad níž duch se zmítá v bezmezí? Žijte dále po svém: pijte, jezte, vtiskejte si s květem bodláčí v prsa chtivá rozkoše – však vězte, mně ten bídný život nestačí. V něm-li vše a za ním nicu bezdna, člověka pak nedůstojným jest, lží pak drzou mluva nebes hvězdná i ta v duši psaná tajná zvěst. Co mně svět, kdy splnění v něm není horoucích mých tužeb, krásných snění? Však mně víra blahým údělem, nesoucí mne z prachu v jasnou výši v neskonalé krásy, dobra říši, za uletlým tímto andělem. Není více Adama, řku vám, ve prach vaši nauku povrhám! Vytýčil se Mojžíš – zmije siná po čele mu jedem naběhla, bouřlivá pak brvy, líce tmina z očí, ze rtů bleskem vyšlehla: 103 „Zahyň, odpadlíku pravdy, světla, zbabělče, jenž’s klesl v pekla moc, zaleť tam, kam světice tvá vzlétla, v nicu říši, bezehvězdnou noc! Upalme jej! Nech ta jeho duše na plamenném oři za ní kluše!“ Zjev tu divý, pestrým vlaje cárem, tlupou prolétl co blesku svit: na smrt bledá, s děsným v oku žárem před Mojžíšem stojí Sulamit. „Postůj!“ – volá – „vynes ortel druhý! Také já ti vrhám pod nohy,nohy šílený ten cimbál, květy, stuhy, služby mé plat bídný, nemnohý! Kéž bych mohla rovně se rtů, tváří políbení vaše strhati, a z té hanby v nevinnosti záři z děsného jak snění povstati! Marná slova – nepovstanu více! nevrátí, co urval, nikdo z vás, úsměv blaha do pochmúrné líce, studu kouzlo do nestoudných řas. Smějte se! aj, duše nevěstčiny prut se dotkl lásky čarovný, a jak motýly tam se květiny vztřepal čarokrásné blaha sny. Ty tam jsou! – Mé touhy s nimi hynou, zhnusil se mi dávno vlastní zor, 104 nechci mřít jak jiskra nad bařinou, doplanout chci jako meteór!“ Mojžíš.
Hoj! buď splněno to zbožné přání, s Adamem dva vzlétnou andělé. Ha, již stroj se, Kaine, bez meškání! Budeš družbou svatby veselé. Dub se týčí, bleskem porozrytý, v předu ostrova jak háje pán; k němu Adam vedle Sulamity Kainovou byl rukou připoután, a již ku hranici z jeho dlaní pochodeň se smrtonosná sklání. Adam.
Zapal, Kaine! Chutě měj se k dílu! Však i tvá hraň brzy zahoří. Snad již zítra slavnou za mohylu celý háj vám zažhou Táboři. Mojžíš.
Zadrž, Kaine! Vím, že záhy vrátí Táboři se ku své porážce; nuž ať prorok falešný se klátí do té doby tuto na vážce! Pak ať teprv na plamenném loži objímá svou krásnou nevěstu, 105 a svou smrtí zbité chase boží vesele ať svítí na cestu! Zpěv sedmý.
V háje stíny z palčivého vedra uchýlil se Adamitů sbor; obnaživše smědá prsa, bedra sesedli se v líný rozhovor. Uprostřed nich Mojžíš sedí něm; s úsměvem se Ada k němu vine, se zábleskem touhy v řase stinné objímá jej bílým ramenem; avšak po velebném jeho čele duma vážná, hluboká se stele. Onde v stínu růžového keře Jubal v loktech dívku chovaje, ztápěje jí prsty do kadeře usmívá se, ticho zpívaje: Směj sese, dívko! – úsměv jarý sluší krásným děvy rtům, jako motýl sinokřídlý pestrým háje kalichům. Se mnou směj se, dívko milá, mravenci, jenž vleče tu výdělek svůj – lesklé mouše, jež tam bzučí v přeletu; 106 Mojžíši, jenž tamo dumá o svém božském úkolu, Adě, jež se k němu tulí v mocném lásky plápolu; Henochu, jenž sivou bradu probírá si v oblibě, moudrost nevystihlou chová v každém čela záhybě. Samsonu, jenž tamo strmí v čiré ohromnosti své, Kainovi, co ve zlé dumě ryšavé si vousy rve. Směj se světa velehroudě, na níž člověk drobný lpí, praduchu, jenž nad ní kdesi v mlze neprůzračné spí. Směj se mně, jenž tobě praví: rolničky že hravý chřest ku kratičké žití sloce nápěv nejkrásnější jest. První Adamita.
Oj, ký smělec tamo přichází dubů stínem? Druhý Adamita.
Vychloubá se skráně hrdým povznešením, že jej Páně nevidomý anděl provází. 107 První Adamita.
Přímo k nám si kráčí vážně, směle – ve lví jámu krokem Daniele! Oko plane – bledost tváří, čela, vlasů, fousů zvyšuje se tmou – kolem pyšně strmícího těla černé řízy záhyby se dmou. V taláru tom na široké hrudi kalich velký, vyšitý se rudí, kalich zlatý v ruce plápolá. Druhý Adamita.
Táboritů kněz! Slov božských kuši namíří v ty naše hříšné uši, zšíliv pobožností. Zbrojte duši, bleskům zákona nech odolá! Husitský kněz.
Chaso Bálova, tvé konec slávěslávě, dovršila’s míru strašných vin, Jehova ti bleskem po mrakavě „Mene, tekel“ – píše – „ufarsin!“ Zákon boží šlapala jsi nohou, plila’s na kříž, jímž tě zvýšil Syn – Hospodin teď hromem pod oblohou „Mene, tekel“ – volá – „ufarsin!“ Obraz boží zohavila’s v sobě, zotvírala’s hříchu tisíc bran, 108 v těla svého obíleném hrobě upravila’s Beliálu stan! Sprznila jsi krásnou českou zemi mučenníků krví zbrocenou, vyvýšenou bohem nad zeměmi, mistra Jana krokem svěcenou. Manželství jsi svatou strhla pásku, otrávila lidstva kolébku, cnost a pravdu, právo, čistou lásku povrhla jsi v pustém úšklebku! Kalem zpitá, rozbujnělá v hříše, hrstka rmutu jsouc a dým a puch v satanské jsi zařičela pýše do prostory světů: Kde tvůj bůh? Slyšíš? slyšíš? V rachotu tam hromu, v jeku vichřice zní v šírý lán, ve stověkých dubů děsném lomu: „Já tvůj bůh, já strašné pomsty pán!“ Kaj se v prachu, skuhrej: slitování! nadešla ti soudu hodina, již tam bouří po zatmělé pláni bratr Žižka, boží hrdina. Již vůz rachotí a komoň supá, zvučí cep a píseň pomsty zní: z vilné mrákoty tě, chaso tupá, zbudí houfnic chorál pohřební. Oj vy ztřeštěnci, jenž sílu boží cítili jste v sobě, smrti vzdor, 109 brzyčko tu vaši slávu složí malé děcko dlaně na prostor. Oj vy nevěstky, vy marné, chlípné, na rtu zahořkne vám hříchu slad, brzy místo smíchu pozasípne z dásně bezzubé vám slizký had. Havran již vám skráně obletuje! Satan číhá, do bezdné by sluje vmetal duše vaše. Gehenny obklopí vás věčné plameny! Mojžíš (povaliv ho kýjem).
Vyřiď bohu svému nad hvězdami, moudrými by posly mluvil s námi. Ada (vstupujíc na hruď zabitému):
Šlapu ten kalich trpkosti, šlapu ten kalich rudý, šlapu s ním víru pochmurnou, odvěké lidstva trudy. Nový zákon písmem růží v kadeře mi psán, nový zákon na mých ňádrech sněhem rozestlán, 110 ze skloněné brvy kmitá jeho božská zář, jeho přikázání vryta důlky v lepou tvář. Zákon to věčné rozkoše, kněžky my jeho ladné, v čele nám kvítí Edenu na věky neuvadne! Jubal (zdvihaje kalich knězem upuštěný).
Vznáším tu hněvu nádobu, vznáším ten kalich žluči, nechať se růžím zasnoubí, veselí nech se učí. V rozložitých dubů stínu ruče kolem choď, v líce červeň, v oko blesky a smích na rty voď. Hlásej, kazateli švarný, celý svět že dým, z něhož velký šašek čouhá nosem řeřavým. Rolnička, pravý božství znak, s čela mi jasně zvoní – na dlani číše, na rtu pak úsměv mi věčný tróní. ––– 111 V dálce hřímá; obzor temno halí. Po pláni vůz těžký za vozem obrovskými kolesy se valí s divou písní, zbraní hlomozem. Chvátáť Žižka, by se pomstil slavně za neslavnou svého Bořka smrť, saň by hříchu vzpychlou přeohavně mocnou pěstí rozbil na padrť. Přichvátal a k útoku již velí houfům seřaděným záz a záz na břeh ostrova, kde svými těly živou staví Adamité hráz. – – Na vysokém voze slepá, suchá Táborka se choulí; nad čelem sněhobílý vlas jí vítr cuchá; v obličeji žlutém, zvraštělém, jako slunce lesa nad kořeny, zápal kmitá rysem uvadlým, hustá obočí jak chumle pěny sklánějí se k víčkům zapadlým. Její ruka žlutá, kostrbatá uklání se do měkkého zlata volných kadeří, jež husto předou visuté své, jasné prstence nad štíhlého chlapce lící smědou, okrášlenou dechem ruměnce. Na kolenou jeho bible jeví palců sledy na pokrají blán při místech, kde Izraele hněvy potíraly mečem Kanaan....Kanaan... 112 Rci, můj hochu – stařena se táže – teče-li již neznabohů krev? zdaž jim okazují našich páže Hospodinův neukrotný hněv? Hoch.
Za řekou tam na zvýšeném břehu naháčů se tlupa šeredných stísnila. Tam v slunce planou žehu muži brunatní, žen nezbedných bělají se těla. Líce, zory vyrážejí pohrdání, vzdory, s potupnými posunky a křiky vyčkávají naše bouřné šiky; ba, své štíty na zad v háje mech odvrhují – jako na posměch. Uprostřed nich jako hejtman ční velký muž; tisíce vlnek zlatých kolem jeho skrání hrdě vzpjatých bleskotá se v záři sluneční. Kolem rtů mu bujný úsměv hraje, klidně vznáší osloněnou líc, o kyj skloněný dlaň opíraje pohrdavě našim hledí vstříc. K němu žena mladistvá se tulí, za plášť majíc husto rozplynulý jasný vlas; pleť údů bílá probírá se rouchem strakatým, jež jí vlajíc boky obestýlá. Nahá její prsa; kulatymkulatým 113 obličejem smích jí zachvívá, posunky hněv našich vyzývá. Táboritka.
Smrť té kuběně! Již sáhni k luku – požehnám já šípu na cestu – frčí tětiva, ó krásný zvuku, zasnub ďáblu čistou nevěstu! Hoch.
Trefil jsem! šíp smrtný zarazil pod nahým se ňádrem ve hruď právě, zatřásl jí od paty až k hlavě, na tváři jí úsměv pomrazil. Kolísá se – padá – její ruce chytají se za širokou řasu šatu mužova i jeho pasu, oči k němu vznášejí se v muce – – Táboritka.
Utužil bůh mladý dětský sval, ohavnost by mrzkou potrestal! Ada (klesajíc.)klesajíc).
Běda, Mojžíši! smrť sahá na mne – šíp mi plní žárem útrobu – umírám – což učení tvé klamné! – 114 nedej klesnouti mi do hrobu! Ach, mně vším ta čarokrásná země, celičké mé srdce na ní lpí, tisíc žádostí se hýbá ve mně, tisíce jíchjich v duši mladé spí. Má-liž duše ta, co v žití jaru ke slunci svá vznáší poupata, obětí se státi nicu, zmaru, pověčným být mrazem objata? Vždyť já pro tebe se boha zřekla, pohrdla vším kněžským učením; uvěřím-li teď – tož jenom pekla věčným obklopím se mučením! Ba i nebe jejich, v němžto nezní polibek ni píseň veselá, cnost kde ledová své sluhy vězní na věky, mně hnusno docela! Pomoz, Mojžíši! dech smrti ledný ovívá mne, svět se vůkol tmí, zadrž milenku svou nad bezedny, ramenem ji silným obejmi! Oj, ty mlčíš? Chladně zíráš na mne u tvých nohou mroucí – nuže věz: slova tvá jen bubliny jsou klamné, falešný’s ty prorok, mamu kněz! K srpu dorůstá jen žití setba – však i tebe schvátí smrti sluj, a pak, svůdče můj, má slední kletba chladnoucí ti skráně obletuj! (Umírá.) 115 Mojžíš.
Sláb jest ženy duch! Jej stejně zvrátí cetka blýštivá i hrůzy nůž – za myšlénkou velkou pevně státi, při ní setrvat zná pouze muž. Sláb jest ženy duch! kdy bouře změť obklíčí jej, chabě vzdá se vesla. – HleHle, tu nedůvěrou v sebe klesla žena nejkrasší co zpráhlá sněť. Již-tě vidím, že můž’ muži jen pravdy praporec být uhájen! Plémě titěrné, jež hrůze v oči patřiti se bojí, ustup již! Zemský květ si rovnej ve vrkoči, božství diadem ti drtná tíž! Jím vyvy, mužimuži, opněte svá čela, jež by nával světů nesklonil, od nich odrazil se, jak ta střela, jejíž hrot mi o pás zazvonil! DolůDolů, šate! O ta prsa nahá stejně vrahů rozbije se snaha! Slepá Táboritka.
Rci, kam boj se schýlil? Hoch.
Již se bijí bratři s Naháči. Ti jako ďasi 116 mlátí v naše palicemi, kyji, nejvíce jich hejtman zlatovlasý. Táboritka.
Na novo, mé hoše, chop se luku! Nechať zhyne původ mrzkých vin; modlitba má posilní ti ruku, požehná tvé střele Hospodin! Mojžíš.
Ha, co to? ZkudZkud, červený ty moku? – bolestné tu cítím uštknutí – hle! to šíp se zarazil mi v boku, Morana kol šustla perutí....perutí... Adamité (padajíce kolem něho.)něho).
Jako klasy smrť nás kosí bledá, umíráme všichni, všichni – běda! Již i MojžívaMojžíšova rdí se hruď. Kde ten život věčný, o němž’s kázal –? teď i tobě kostlivec již svázal jazyk mamu plný – proklet buď! Mojžíš (vztyčuje se):
Nikoli! to lehký mráček jen přelétl mi čelo. Ven již, ven, štiplavá ty mouchomoucho, z kůže zdravé! 117 Létadlo ty bídné, pelichavé, tebou že by mohl hošíka slabý palec, zahrávaje kuší, zahubiti hrdou lidskou duši, jejíž křídlo hvězd se dotýká? Kdo mne porazí? Či onen kdosi, jenž prý tamo hromem hovoří? Nebojím se věru jeho kosy – jemu slaboch ať se pokoří. Duch-li on, i mou duch týčí skráň – vůle, myšlénka nám stejná zbraň. Zmaru kladivo ať všechny zdrtí, nicotu nech pozře nicota: já tu zůstanu a v moři smrti obstojím jak ostrov života! Henoch.
Divadlo to velkolepé! Zdá se, příroda jak spolu s člověkem zjeviti by chtěla v hrozné kráse smrti triumf v boji odvěkém. HleHle, tam letí zhouba mnohohlavá nad přívalem koles drtícím, nad nimi pak spousta mraků tmavá hromem straší, bleskem smrtícím. Ještě slunce svatovínek zlatý s adamitských neztratil se skrání, pozdvižené kameny a mlaty ovíjí – ach, nadarmo se bráníbrání. Hle, již Táborů se příboj děsný!děsný vepřel do slabé té hráze. Zbroje 118 setkaly se; zápas divý, těsný v chomáč úžasný dva serval voje. Hlav tu vlnění, těl šerá tíseň, páží rozmachy, blesk očí zlých, střely kmitavé, vlající tříseň, srážení se štítů velikých, koňských nozder dým a hřívy vlání, cepů tepot, mrtvol upadání... Setmělo se teď; již bouře kněžka vmísila se lidských do sporů, nad vojem se mračna valí těžká, vichřice se choulí v praporu, nad bojištěm zápasící tlupy do chomáčů příšerných se kupí, časem ozařuje blesku jas hromady ty do sebe se troucí, rány strašné, obličeje mroucí, vymrštěné za třpytivý pas tělo Tábora, jejž s hůry v řeku Adamita vrhá v lítém vzteku – – Hromu zvučí rachot, vichru jek, lomoz vozů, zbraní, sykot střel, zpěvy válečné, žen divý skřek, koňstva ržání, hukot velkých děl, vůdců povely a boje vřava, radosti a vzteku bouře pravá, vzúpění, až kosti proniká – velkolepá smrti muzika! Chvěješ se, ha! chvěješchvěješ, třtino chabá, jež si říká „zeměkruhu pán!“pán“! 119 čistý’s pán to: dechem svého raba tetelíš se, strachem osedlán. Tento hřmot, jenž div tě neohluší, v bouři všehomíra – bzukot muší! Jak bys obstál tam, kde do světů perlíkem svým věčný kovář buší, v ohnivém že srší rozletu do prostory jisker myriádou, ba, jak, slabochu ty, obstál bys onou živlů velkolepou vádou, z níž se rodil této země rys, ve vod, ohně potýkavém ruchu – sláb ach! sláb jsi, bídný lidský duchu! Jako krůpěj v okeánu bezdnémbezdném, písek jeden v poušti bez obzoru, tak se ztrácí v nekonečnu hvězdném, ve světů těch nesčíslném sboru tato koule drobná, mizivá, jež se v posměch světem nazývá, s titěrných těch postav hemžením, jež se nad ní – málo stébla výše – vypínají ve pitvorné pýše – zovouce se prvním stvořením, kteréž hlavu – o píď vyšší nohy – obtíživše cetkou ze zlata, na bohy si hrají, polobohy, na papeže, krále, knížata, ve mravenčích kopkách semo tam pospíchají k lichým robotám, se zbožím se pachtí, o ně rvou se – 120 velikých pak dějů tvůrci zvou se! Co duch lidský? lichá bublina, v níž se světa obraz pozaskvěje a již vánek v nivec rozevěje. Zmate-li se žilka jediná v mozku tom – již konec ducha slávy! Ba, vzlet jeho na tom závisí, den-li jasný, žaludek-li tráví. V chudičké je zaklet obrysy, darmo v důl i výš se vzpíná, vine, z tísnivých se mezí nevyšine. Jeho myšlénka jen hroudou páchne, nikdy výš svých křídel nerozmáchne! I to nejvyšší, co sobě tvoří, nač se vydal celý, celičký, co všech cností diademem šňoří, že až sám své smyšlénce se koříkoří, i bůh jeho – jaktě maličký! Jaktě maličký ten stařec velký, z jehož roucha siných záhybů světy lítají jak zlaté včelky v jeho rozkoš, v jeho zálibu; marnivý co tyran vznáší hlavu ve křídlatých pochlebníků davu, raduje se vlastní výsotě a svých tvorů bídě, nicotě, namučiv se lidí v životě po mléčné je v nebe vodí stezce – plamenem své protivníky tresce... Hle! již konec Adamitské slávě: 121 již se Mojžíš raněn potácí a jak vlna po skáceném stavě Táborů již řada burácí rozdrceným šikem nepřátel přes hromady mrtvých, živých těl. Všechno ženou smrti do náruče – jejich Bůh jim v buben hromu tluče. Nuže, Henochu! již naposled zamudroval’s sobě – po všem veta! Nelítostný palcát s toho světa smete rázem bytosti tvé sled. Zhasnu, zmizím – jak by nebylo nikdy se mé čelo zdobilo myšlénky tu skvostem – poklesnu do věčného spánku beze snů. Nu co škodí! Jsem již zemdlen, věru. Užil jsem té země do syta; co mne zdrží? – Bílou na kučeru málo květů život poskytá, hrobem pak má touha přestává. Zahynu. Jen lebka bělavá po mně zůstane – tať stejně prázná závěť mudrce i závěť blázna – myšlénku dnes, zítra červa schrání. Odkopne ji pravnuk v pohrdání, o kámen že temně zazvoní – a v ni slzu květ jen uroní! Vůdce čety Táborské.
Bijte napořád, ať vzhůru kouří v oběť libou neznabohů krev 122 Pánu zástupů, jenž tamo v bouři hromem, bleskem zvěstuje svůj hněv! Hle! tam stařec usadil se v důle, vlají větrem jeho šediny; zajměte jej! – z Žižkovy on vůle ušetřen buď smrtí jediný, by se vyzpovídal v ucho jeho ze strašného bludu, hříchu svého. Henoch.
Zvěsť má bude vám co větví šumy – pravnuk váš jí teprv porozumí! ––– V dutých ňádrech obrovského stromu naslouchaje zvukům bitky, hromu přitoulí se k sobě dítek pár; časem jejich tílka něžná, bílá, vzájemně jež ručka obestýlá, ozařuje náhlý blesku žár. Lilita.
Rachotem kraj duní hromovým, ohromného jak by kola vozu valíce se strašném ve hlomozu otřásala půdou, stromovím. Burácení, div nás neohluší! Ráz a ráz – již zacpat musím uši. Jiřík.
Blesk se s bleskem v temnu potkává, časem nebe v ohni zaplává, 123 tmy teď závojem si skráně sepne, a zas blesk – div člověk neoslepne! Hrozná bude noc! – Kéž skončen boj, v Samsonově bych se schoulil klíně, v jeho ňádrech, v jeho vousů stíně opouští mne bázeň, nepokoj. (Volání v háji:)
Lilito! Lilito! Lilita.
Běda, Kainův hlas! Ach, nemám síly k útěku... sem stul se tiše, tíš’, veta po mně, hlásek vyzradí livyzradí-li, blesku náhlý zážeh naši skrýš! Kain.
Již tě držím, holubičko má! vzdej se, netřepetej křídloma! Mech nám bude měkkou poduškou, staneš se mou sladkou ženuškou! Samson (vynořiv se z temnoty.)temnoty).
Kam ji unášíš? Kain.
Kam život kyne; nech, kdo chce, si v Edenu tom zhyne, já se spasím do zatmělých plání – – 124 Samson.
Líp jí smrt, než tvoje objímání! (Poráží jej kýjem.) Dítky.
Vezmi s sebou nás! A Samson zdvihl dítky v náruč, ku břehu se vrátil. Blesk se rudý po obloze mihl, postavu svým světlem obechvátil obrovskou, jež silným ramenem povznáší dvě dítky bílé, něžné, jejichž hlavinky co zvonky sněžné k sobě sklání láska nevinná. Proti nim se čeří, vypíná vlna boje děsném ve příboji a v ní Samson s něžným břemenem navždy pohřbil strašnou sílu svoji. ––– Mojžíš.
Smrť se v oko, smrť mi v ucho dere: kol do kola mrtvol kůpy šeré, vrahů skřeky, mroucích slabý ston. Ve příšerných postavách se plíží vůkol temnem rozestřeným skon, zbraní mávaje se ke mně blíží. Již svým štítem černým temnota 125 jediná mne chrání. Ba již v boku smrť se uhostila – v líném toku uniká mi vlna života. Ztuhlý sval mi službu vypovídá, mysl chabne, prchá krásný sen, lidstva celá skličuje mne bída, umírám – ach! Mojžíš přemožen. Kým, ha! kým? Zda mrtvým železem, tětivou, již napjal klučík hravý. – Nikoli! vždyť rozum jasně praví: duch že jenom ducha vítězem. Mocnější jen vůle vůli zlomí! Nuž, kdo vraždí mne? (Zahřmění.)
Ha, svými hromy odpovídáš, arcivrahu tam, mečů svých mi okazuješ plam! Ba, ty jsi! – již poznávám to jasně, učení mé bylo sebeklam – škoda, škoda vznešené té básně! Viděl jsem, že hmota malátná bez ducha by byla neplatná, prosta významu a bez účele; však já srdce její citlivé ve svém ňádru hledal, ve svém čele všehomíra dumy zářivé. Poznávám, že kdesi nade mnou mlhou neprůzračnou, tajemnou bytost mocnější se vynáší, 126 která velí veškerenstva ruchu, otroky si chová – volných duchů v ohromné své říši nesnáší! (Táhlý rachot hromu.)
Nech si tyran v bubny svoje buší, – poslední mi slovo nepřehluší! Přemohl’s mne! Však mi vůle dosud hýbá rtoma, bych ti díky své ve tvář vmetal za truchlivý osud, k němuž stvořily mne ruce tvé. Což ta říše tvoje nesmírná nežli velká duchů mučírna, v níž je trýzníš tisícerou mukou, rojem záhad trapných, úporných, v níž si křídla do krvava tlukou o pruty svých klecí nezborných, až pak náhle nicu do padrti nelítostná tvoje pěsť je drtí. (Umírá.) ––– Táboři (s pochodněmi, vedouce Henocha):
Oj, co tamo na dubu se bělá? Nastojte! – dvě živá lidská těla. Jinoch, děvice! – Jim v úpatí dříví v chytlavém se kupí věnci – kdož jsou Naháčů ti odsouzenci? 127 Henoch.
Husité to námi zajatí. Adam.
Děkuju ti za přátelskou snahu, dobrý Henochu! však marná jest: nekoupím si na věčnosti práhu žití bídu za nehodnou lesť! Jitka hvězdovým již kyne věncem. Slyšte, muži: nejsem papežencem, Adamníkem ani Husitou. Táboři.
Divná řeč! – Nuž pověz, čím jsi tedy? Jaká víra tvá? Adam.
Oj, vznáším hledy ve tvář prabytosti zavitou. Jak ji nazovu, v niž moje víra, onu bytost světem vanoucí, nevystíhlou duši všehomíra, velemoře světla planoucí? Kterak nazovu tu bytost tajnou, jejíž lůno jediný jest kout, v němž duch lidský světa změřiv krajnou šíř i výš – můž’ umdlen spočinout? Jížto vše, co tuší, čeho strádá, do útroby všeobsáhlé vkládávkládá, 128 jejíž rysy bleskem obepřádá svrchované krásy, veleby; jížto za pás hvězdný zavěšuje záhad klíč, jež v zemi, na nebi po staletí marně rozřešuje; v nížto hledá všeho bytí důvod, duchů vzchodiště i světa původ. Která se své výše od věků sestupuje v srdce člověku, jevila se mu a denně jeví: světem jdoucím siné po dáli jako slzou, po tváři co děví do bílých se ňáder kutálí, statným hrdinou i děckem něžným, drobným kvítkem, velikánem sněžným; která k němu věčně hovoří vánkem háje, bouří na moři, zpěvem volnosti i strunou zlatou loutny milostné i harfou svatou, vichřicí, bubláním potoka, nadšenými ústy proroka; jež i z toho jiskrou vyzírá očí chmurných, kdo ji popírá, nad prostor se pnoucí, vlnu času – všeobsáhlý, neobsáhlý duch, před nímž člověk v obdivu a žasu na kolenou zahlaholil: Bůh! Ano, bohem zvu jej mluvou dědů; však jej netkám dědů do šatu: není Jehova to hrozných hledů, 129 trojice ni divná dogmatu; bůh to dobrý, číré lásky moře, snů mých nejkrásnějších jasný král, v jehož říši nerodí se hoře, jehož ruka nerozsévá žal. Jenž i tu, kde smrti strojí muky, ptáče hubí, sklání liliji, o světy kdy světy rozbíjí, všechno v konec řídí blahostný, zdánlivé ty žití nesouzvuky spojí v souzvuk věčný radostný! Vůdce tlupy.
Muž ten boha každým dechem tupí, Adamitů horší bludař jest, přichystána hranice se kupí – plamenný nech zastihne jej trest! Adam.
Vzhůru šlehej, jazyku ty žhavý, vzhůru, kouři dusivý, se chvěj! Z plamenů i dýmu libě smavý andělský mne vábí obličej, vznáším se, prach zemský s nohou střásám, a vstříc blahu pověčnému jásám! Sulamit (umírajíc sklání hlavu v jeho ňádra.)ňádra).
130
ANDĚL. Sen biblický.
[131] I.
Litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi, a bolesť měl v srdci svém. Gen. 6, 6.
Andělé.
Mlčte zpěvy svaté, spěte struny zlaté, křídel ztichni šum: po skloněném čele mrak se Tvůrci stele nevystíhlých dum. Bůh.
Želím chvíle té, kdy tvůrčí slastí zachvěla se v nicotě má hruď, želím chvíle té, kdy nad propastí ve tmě zavolal jsem: světlo buď! Želím chvíle té, kdy hvězdy tvoře poprvé jsem tamo pod nohou zelenavou souš a siné moře křišťálovou shlédl oblohou. Želím chvíle té, kdy dechem žití vyvířil jsem zemi, voduvodu, vzduch [133] v divukrásné pudů vlnobití, v jarobujný živočišstva ruch. Želím nejvíce, má tvůrčí síla člověku že z prachu dala zkvést’, – želím, želím velikého díla, želím slov, že dobré velmi jest. Neb aj! člověk, jemuž ku radosti utvořil jsem tuto krásnou zem, poskvrnil ji stopami své zlosti, tisícerým hříchu obrazem. Zvrácena jest cesta všeho těla, nepravostí všecka země čpí, krví prolitou se kouří celá a v sen vilný ponořena spí. Protož ajhle! z pochvy shovívání vytasím již břitký pomsty meč, ze rtů rozjitřených v blesků plání hromu děsná probudí je řeč! Vody hukem vykypí mé hněvy z útrob země, nebes průduchů, spláchnou žití nesčíslné zjevy, jež se tamo hemží po suchu. Noe jen, co v mrzké chránil době na oltáři zápalný mi vznět, vyjde z potopy, jím vzbudím sobě nové člověčenstvo, nový svět. A přec nerad, nerad sahám k meči, velký žal mi srdce rozrývá, 134 nad tvoření rozkoš bolesť větší bořícího ach! mne provívá. Andělé.
Nastojte! co září náhle boží tváří jako hvězdy let? Žalem klesá brva, slza letí prvá ve stvořený svět. Bůh.
Ožij v letu, slzo má, naplniž se duchem, průsvitnýma křídloma zatřepetej vzduchem! Přijmi tvary anděla, krůpěji mé strasti! snivý půvab do čela, v ňádra bol i slasti. Na svět hříšný, zavilý s mého slétniž víka jako posel unylý Boha slitovníka. Hlásej mu, že boží zor hněvivý jsi náhle prolétla jak meteor lásky neobsáhlé. S tebou že mi vypadlo z oka smilování 135 a jím cele zavládlo děsné hněvu plání. Andělé.
Jako sněhu pýří, kolem Pána víří serafínů zjev, Jemu dav ten hustý, křídel jejich šusty, světů kolot vírný, vesmír přenesmírný, prostory a časy, všeho tvorstva hlasy, prales bouří klaný, motýl vánkem hnaný, lásky šepot luzný, bitvy rachot hrůzný, nevinnosti snění, vášně rozechvění, Jemu všechno kolem rozkoší a bolem,bolem hřímá, hučí, šeptá, jásá, kvílí, reptá věčný chvalozpěv! 136 II.
Ale země byla porušena před bohem a naplněna byla země nepravostí. Gen. 6, 11.
Anděl.
Sloupe mohutný, jenž sivým tělem zastiňuješ bratry skácené, nehostinný, buď mým hostitelem, přijmi křídlo, žalem schvácené! Přijmi, pustino, řas těchto slze, jimiž lidstva ověsil je hřích; slunce osuš je, co v rudé mlze do písků tam klesáš řeřavých! Není hodna rosy blankytu země tato, slzy soucitusoucitu, není hodna pláče anděla: zvrhlá je a kleslá docela. Co jsem viděl tam? Oj, raby podlé, padouchům se stroucí za podnož, kněze v duté smějící se modle, sedající mamu na třínož, [137] supy lakotné, jež na svém lupu sedíce se brání jiných supů, ženy pávím chladící si chvostem zanícenou, nalíčenou tvář, věnčící svá čela nepravostem a svá ňádra hanbě za oltář, obraz boží ďáblem zpotvořený a chrám jeho pustý, pobořený. Co jsem viděl? Plémě Kainovo, se znamením žhoucím v čela mraku, unavené vraždou za soumraku, vraždící se jitrem na novo; tráva rudne mečů otíráním, odevšad již páchne hniloba, národů vespolným potíráním otřásá se země útroba. Ha! i zde ty sloupy povalené svědkové jsou sporů člověčích: lebky vůkol, mechem obalené, ještěrky se sloní na mečích zpřerážených, rozmetaných kolem, motýl těká přilby nad chocholem rozervaným, kopí trouchnivé dosud leží v ruce kostlivé. Nežel, duše, neřestné té hroudy, veleb spravedlivé boží soudy! A přec želí, slzu v líce roní, slzou rozplývám se, slzy syn, ach! proč měkké slitování do ní s bolestí svou vdechl Hospodin? 138 Satan.
Tato myšlenka již stínem kalí nebeskou tvou jasnost průzračnou, vůz kdy boží k drcení se valí, proč mu ryješ kolej opačnou? Neníť libý Hospodinu Bohu čírým slitováním vzňatý zor, pozor dej, ať nezvrtne ti nohu jako mně můj nepodajný vzdor! Kde on soudí, nesmíš zpytovat, kde on vraždí, nesmíš litovat. U něho i často zraky hněvné musíš míti, líce v plameni, nelítostnou mysl, srdce pevné a kol ňáder trojí brnění. Pohleď do kola: co strašných muk hostí v sobě bolestná ta říše! Vypni důmysl svůj na nejvýše, muky vymysli, že srdce tluk hrůzou přestává, – vše najdeš tuto, všechno těl i duchů trýznění v mučírně té věčné zahrnuto. Poslyš těchto stonů souznění, úžasný ten všehomíra skřek, mučeného skřipců myriády, myriády trapných myšlenek, od věčnosti do věčnosti věčné v myriádech živých bytostí: klň jim, klň jim, prostý lítosti, Jemu chvály zpívej nekonečné! 139 Anděl.
Což tvé úsudky, o bídný tvore, o nesmírném světa orloji, v němž jsi plitkou – průhledy tvé sporé do ladného toho soustrojísoustrojí, v hemžení to koles nesčíslné u soustavě nejvýš důmyslné?! Což tu platí lichá úvaha krátkozrakých, zakalených očí, proč se pístě tak, ne jinak točí a zub tam, ne jinam zasahá? Ty-liž posoudíš, v tom vírném ruchu k čemu platen každý šroub a píst, tvému-liž svůj souzvuk jeví sluchu nesčetných těch koles huk a svist?! O, jen strůjce toho veledíla obzírá to všecko, prozírá, ví, kam tíhne všeliká ta síla a kde zub se v zuby zabírá, on, jenž všechno osnoval a ladil, všechno vážil, vše, kam sluší, vřadil. Jemu průhledna ta spousta kol, nezmařilť on žádný hřeb ni klín, a v tom světě jako svit a stín lepě rozdělil i slasť a bol. Proto nevztyčuj se krtčí um k posouzení tajných božích dum! Protož němě, s tichou důvěrou otáčej se každý mezerou, již mu Bůh v tom stroji vykázal, 140 chraň se toho, co mu zakázal, vůle krásný neobracuj dar Bohu na úkor a sobě v zmar! Satan.
Osudné jsou dary Stvořitele: do každého krůpěj ponořil zhoubných jedů – falešné jsou cele, jak ta slza, z níž tě utvořil. Loutka jsme, jíž hýbe jeho ruka, v jeho stroji chabá kolesa hnaná v rozkoše anebo v muka bez viny své, v peklo, nebesa. Hle, dar myšlení, ten umný stroj, do čela jejž demiurg nám hrouží: po zákonech stanovených krouží koleček tam spořádaný roj, nezávisle na nás, z vlastní síly. Ale běda, běda, vyrobí-li z některého kola rozmaru myšlenku, jež vlasatice letem tuctového smělší tovaru trochu bujněj’ pozableskne světem! Sám nám stvořiv pochybností plné myšlení, těm pochybnostem klne. – Dal nám vůli volnou pro výběr, však jí předurčil i hyb i směr, vyměřil jí napřed každé hnutí, ustanovil každé rozhodnutí, a pak vážně jako na posměch 141 „toto čiň“, nám kázal, „toho nech!“ Když ta vůle z jeho dopuštění v nejkrasším svém vznětu, smělý vzdor, kolem trůnu jeho v bujném chtění pyšně zasrší jak meteor, tu ji bleskem do propastí klopí, – na mé šíji viz ty sírné stopy! Hle! on zlo v tak libé podobě kolem nakupil, v tak vábných květech, očích plamenných a žhavých retech, že k nim vůle klesá ve mdlobě, že jí kouzlo křídla ochromuje, a když klesne, tu Pán s výše svojí dívaje se nerovnému boji nad obětí svou si zahromuje. Rci, proč na to trudné jeviště, kde nás bičem neúprosným žene v tisíceré spády nastražené, vyvolal nás z nicu bydliště, z klidu nebytí a sladké tíše, jižto ze své vyobcoval říše? – Dal nám citů dar, jenž svlačcem volným po libosti kamkoli se pne, vlněním tu blaženým, tu bolným prochvívá nám nitro bezděčné. Zdaliž vůle vlnění to staví? Zdaž cit poslechne, kdy Tvůrce praví tvoru bezmocnému: takto ciť, toto miluj a to nenáviď? – Poslyš, kdesi ve prostoře světů 142 jiskra citu velmocného tlí, která kdysi v divukrásném vznětu bleskem naplní ten chaos mdlý. Blesk to lásky divné! Ne té lásky, která z boží vyskočila vrásky do stvořenstva – chabá světluška – poslušná jsouc jeho dceruška, ale lásky, která v bujném letu vesmír zanítí svým plápolem, že v něm zřeřaví ty koule světů, honící se letmo kolkolem, která smete vlající svou řásní přikázání s nebes plamenná, se snem v oku, s tichou na rtech básní rozestře svá bílá ramena, v jedné bytosti ten vesmír celý s jeho ďábly, jeho cheruby přivine si na pás sluncí skvělý, do hvězdnaté roucha obruby, a pak vzhůru k Stvořiteli vznese uslzený, vyčítavý zor a svou strastí světem pozatřese, jako vztekem kdys můj pyšný vzdor, která v blesku zatracení ještě nevídanonnevídanou krásou pozaplane jako v glorii ohnivého deště! – Zdá se mi, o sličný nebešťane, že ta jiskra ve tvé dřímá hrudi, – pozor, pozor, ať se neprobudí! Vzplane-li, pak hromem kletby boží 143 pochýlí se čelo rozmilé a tam se mnou na plamenném loži zahoří to tělo spanilé, pak ret bledý pěti přestane hymny Jemu – Anděl.
Vari, Satane! 144 III.
..vcházeli...vcházeli synové boží k dcerám lidským. Gen. 6, 4.
Anděl (nad spící Dýnou.)Dýnou).
Proč jsi hříšné opouštějíc prachy v posledním ach! země dotknutí o ten zlatý sloup, ty svislé nachy zavadila, jasná peruti? Znovu temným zachycena světem kolísáš se nad pozemským květem. Hle! již v dáli nebesa se rdějí, – Nemůž’, nemůž’ ostaviti zor v hustém vlase, malém obličeji světel, stínů divukrásný spor, vlny dvě, jež vznikají a hynou zlatotkanou roušky pavučinou. Božím dechem vyvířená země, z půle květina a z půle duch, jak tu za své porušené plémě líbezně mi oroduje v sluch, [145] jak mne květem nejkrasšího ženství opájí ach! vůně člověčenství! Zdaž, o duchu v milostné té schráně, zakalen jsi rovně dechem vin? Žel i tyto bílé, něžné skráně zasáhne svým mečem Hospodin, nejkrasší svých prstů dílo boře bez lítosti. Zahyneš – o hoře! Padneš se znamením kletby v čele a já budu dále v blesku, čist, oblétati tvého ničitele jako chabý ve vichřici list, nezapláču na tvém šumném hrobě, s nebem budu zlořečiti tobě! Uletám; zrak slzami se kalí – zdaž i tyto krůpěje jsou hřích? hle! tu kvítek běloskvoucí, malý, v temných ukrývá se kadeřích; ten ať na mé hrudi, věčně bílý, za milostnou pozemšťanku kvílí. Dýna (prociťujíc.)prociťujíc).
Kdo’s, ty záře ve podobě těla? Libou jsi mne hrůzou obestřela. Překrásný, kam ulétl jsi náhle? Po koberci světla pruhy táhlé, – s vonným dýmem soumrak zapředen kolem do kola – ach byl to sen! ––– 146 Melcha.
Níže hlavu skloň! Ve vlasu stín,stín zavěsím ten skvoucí onychýn, před nímž kryjí hvězdu nebesa – až tě shlédne, Asur zaplesá! Dýna.
Asur? Divoch ten, jenž voje hrůz vyslal pro mne do otcovy říše, by mne jako choť, co kořisť spíše připjal v slávě za bitevní vůz? Neznám ho. Jak vypadá, mi zjev! Melcha.
S nocí na skráni a bleskem v oku, hrdá postava, při jejímž kroku muži chvějí se a výská srdce děv, v míru rozkošník a v bitvě lev, vášeň plápolavá v každé žíle, v každém rysu odvaha i vzdor, – pyšný cedr v jarobujné síle, krásy mužné dokonalý vzor. Svaly vypouklé a tahy směrné, zbrunatnělá obličeje pleť, kol do kola vousů mraky černé, černá se lbi rozlévá se změť po svalnatých ramenou a týle, na řad šupin v ňádrech bleskutný – tmavá protiva tvé krásy bílé, 147 něžnosti tvé opak mohutný! Až se před tebou, o tichá snilko, prvně pokoří ta šíje lví, jako list to drobné, sněžné tílko vichrem rozkoše se pozachví. Mdloba přesladká a mocné plání – netušíš, co muže objímání! – Však co to? Co na bleskotu stěny zrak tvůj vidí divně zanícený jako v blouznění, jak v pustém sně? A tvůj spánek hoří zimničně... Dýna.
Povídej mi, Melcho, povídej o něčem, co nebylo a není, jakýs divný, nadpozemský děj! Melcha.
Co ty vrtochy, to rtíků chvění? O čem povídat? – Než vůli měj: Před věky se v temnotě, hluchotě a prázdnotě vznášel neobsáhlý duch; a ten řasy zákmitem stvořil zemi s blankytem, vzbudil veškerenstva ruch. Našich dědů, pradědů zjevovával pohledu 148 svatou, plápolavou tvář, mnohé dal jim zákony – – Dýna.
– žádá pocty, úklony, a dým vonný na oltář, vinu tresce, dobro hostí v ráji – Umím nazpaměť již tuto báji. ––– Anděl.
Ten bílý květ můj tíží let a kouzelně tak voní, že k němu níž snů libá tíž mi zpitou hlavu kloní, že k nebes výši vztažená mi poklesají ramena a vztahují se po ní, pro niž se slza roní v ten bílý květ jak hvězda ztracená. Ten bílý květ mi změnil svět, že zelený a svíží tou vůní kol, tou písní kol se do srdce mi plíží. Hle! vzduch ten modrý, vlnivý, ty stínu, světla protivy v hebounké listů mříži, a ve vodách se shlíží, tam nad horou štít slunce ohnivý. 149 Ten bílý květ mne vábí zpět nad její hlavu snivou; tam hustý keř jí nad kadeř uklání růži divou; tvář její bleda, smutna je, zrak hledí slzou do kraje, s perutí ptáček sivou jí pěje píseň tklivou na zelené se větvi houpaje. Jak luzná tvář, těch očí zář i v žalu stinném kroji! se stínem jich,jich teď křídel mých stín třesavý se pojí. Ve vonném vstaňte oddychu již duše květných kalichů a v libohlasém roji milostnou kněžku svoji v sen líbezný upějte po tichu! Píseň květů.
Kolem čela z drobných zvonků vonnou uvijem ti sponku, vyvoníme, vyzvoníme smutek z hlavy ven. Na stebélku v libé kráse hlavinka nám kolébá se, vůní sytá, rosou zpitá luzný dřímá sen. 150 S námi ukloň malou hlavu, v našem podřímni si davu, naše snění v jemném chvění pozdvihuj ti hruď; v říši naší země, nebe pozabuď i sama sebe, v čele sponku drobných zvonků všeho pozabuď! Dýna.
Jaký hluk to, kroků, zbraní hřmoty od víček mi plaší libé sny? Sloupovím tam blýskají se hroty a krok duní chodbou železný. Postava teď schází mohutná po stupních sem; přílba bleskutná vynáší se z divé vlasů noci – Asur – běda! Jsem-tě v jeho moci. Asur.
Mezi květy něžná květino, pro niž v polích zanechal jsem k lupu tisíc rabů šakalu a supu – o, jak jsem tě koupil lacino! Strážnými když ohni rozkvétala zatemnělá niva se všech stran, krásnější jsi nikdy neslétala chladem nočním v bitevní můj stan, nikdy na rozváté hřívě bílé 151 mého komoně, kdy mrakem střel letěl nozdry dýmající chýle, liběji se vděk tvůj nevznášel, než tu nyní v luzné skutečnosti slibuješ mi ráje do věčnosti. Pohleď! koleno to nepodajné k prvnímu se níží úklonu, a to čelo, vzdorů sídlo krajné, brvy tvé se koří zákonu. Jako královnu tě v lesklém štítě světem ponesu, o nebes dítě, na tvou ochranu ten břitký meč s ďábly, cheruby se pustí v seč. Dýno, nevěsto! sem do náruči skloň se ženichu – ó nebesa! slza na líci a pod obručí třpytivou tvá hlava poklesá, ňádra dmou se, oko v dálku hledí a ret nemá pro mne odpovědi. Poslyš, Dýno, musíš býti mojí, musíš, musíš, – byť i žhavou zbrojí mezi nás se stavěl cherubín, na prsa tě mocí přivinu – (Anděl zjevuje se mezi oběma).oběma.)
Jakou zrak mi kouzlí vidinu? Okřídlený, bleskotavý stín, – oko krásné hněvně na mne zírá, bílá náruč k ní se rozestírá – – 152 Dýna.
Ty’s to, ty’s to, krásný nebešťane! ach, proč rájský zjev se rozplývá – již jen stopa řízy tvé tu plane, zulíbám tě, stopo zářivá! Asur.
Smyslů mámení! – Své do ložnice uvedu tě, sličnou vevěstunevěstu, uvedu, byť celá blýskavice přízraků mi dštila na cestu! ––– Dýna.
Nad kalichem zlatým vonný dým zachvívá se mráčkem bělavým a svit lampy slabý, kmitavý obláčí jej v divné postavy. Časem zdá se mi, jak peruť dlouhá kývala by tamo nad zemí; o ty, jehož spatřuje má touha, kamo hledím jen – o zjev se mi! O ty zářivý, jenž bleskem krásy zatemnil i svět i nebe mi, v jehož čelence jak hvězda spásy září drahokam – o zjev se mi! Vůkol mne jen chmůra prostírá se, co jsem zplála tvými zářemi, zaklínám tě při své bledé kráse, 153 při své mladosti – o zjev se mi! Prodléváš – oj, na lesklé tu pásce břitký lék, jenž zhojí srdce mi, zaklínám tě při nesmírné lásce srdce tohoto – o zjev se mi! Hlas anděla.
Ach, nevolej, ach, udolej to hříšné prsou vlání, jak bílý stín nás cherubín ach! dělí do skonání. Ba dálka siná neshledná a propasť temná, bezedná, sto tisíc mečů ohnivýchohnivých, sto tisíc kleteb strašlivých, sto tisíc božích zákazů, pekelné muky obrazů dál než-li zemi od nebe nás dělí, Dýno, od sebe. Dýna.
O nedělí, můj anděli! mé lásce nezabrání,nezabrání ni smrti stín ni cherubín ni jeho meče plání, má láska hlubší propastí a vyšší hvězdných oblastí, stotisíc mečů přelomí, stotisíc kleteb ochromí, 154 tisíci zhrdne zákazy, jí smíchem pekla obrazy, zem přemůže i nebesa a v náruči tvé zaplesá! Anděl.
Nuže, Dýno, před tebou již planu, vyhoštěnec truchlý hvězdných stanů; pro tebe již skládám s hříšných skrání věnec blesků, svaté plápolání, vystupuju navždy z bratrů řadu, na planoucí jímaje tě hruď, tebe jen by dal mi za náhradu, k Hospodinu kvílím – – Hlas s hůry.
Proklet buď! Dýna.
Pohleď tamo – ze třínožky zlaté vonný dým se vznáší šeřivě a dvě oči v něm jak uhly zňaté blýskají se divě, jízlivě. Anděl.
Bůh mi klne – zavrženců kníže na mne vzpírá škodolibý zor, – a přec naděj’ perutě mi dviže a skráň divný vytyčuje vzdor. 155 Zdá se mi, že v celém světů shluku nechová bůh sladší chvíle vděk a že za všelikou jeho muku rád bych koupil tento polibek... ––– Dvořané.
Hle! již Asur tamo pod šarlatem na prestolu usadil se zlatém, zlatohávý, v blesku slávy rozhlíží se kol. Dvořanky.
Vedle Dýna jako ve snách sedí, její oči do daleka hledí, pod rubíny, onychýny tichý v líci bol. Asur.
Den tento blaha nesmírného hle! se mnou slaví příroda, kolkolem sloupů hustým davem k nám jarní vane pohoda, v obláčky bílé průsvitné se šatí nebe blankytné a v loži lásky ptačími hlásky má Dýna procitne. Jen tamo v dáli na obzoru jak tělo noční příšery 156 do nebes modrojasných strmí ohromné archy rozměry. Tam stařec hlásá zvětralý, že boží hněv se přivalí, že dnešní noci vod běsnou mocí zem hříšnou zahalí. Co bůh je nám? co hněvy jeho? co starce blábolavá řeč? nám pod nebesy bohem, vírou jen žena, číše, harfa, meč. Ba málo dbám, zda Nejvyšší mou hříšnou píseň uslyší, oj, jasným zvukem zni plesným ťukem již číše o číši! Sbor.
Co bůh je nám? co hněvy jeho? starce blábolavá řeč? nám pod nebesy bohem, vírou jen žena, číše, harfa, meč. My nedbáme, zda Nejvyšší tu hříšnou píseň – – Běda! běda! tma náhlá s oblohy se níží, již blesky sloupovím se kříží – a noha marně východ hledá, – hrom rachotí, ha jaké zvuky jak vody valící se hluky, a divá spousta hlučí sem. 157 Ve blesku již se vlna, vlna potvorným jeví obrysem, již prostora je vody plna, o hrůza, toneme... Asur.
Kde Dýna! Trůn prázdný! Dýno! Dýno má! Kol šustlo cosi křídloma – přede mnou vlny hřbet se vzpíná – teď blesk! Ha, tam se vznáší, tam –! stín bílý má ji v ramenou, půjč, ďáble, peruť plamennou –! o běda! běda, poklesám... Hlasy z vln.
Slyš, Hospodine, naše lkání, – již kajem se, – měj slitování! Anděl hrůzy (vznášeje se s ohnivým mečem nad vodami.)vodami).
Žádné slitování! Ztiší vaše lkání šumný vody klín, podle nesmírnosti vaší viny, zlosti trestá Hospodin! 158 IV.
Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování aniž ho řeky zatopiti. Píseň Šalom. 7. 7.
Anděl (vznášeje se s Dýnou nad vodami.)vodami).
Kol do kola nepřehledné sino, v modrý hrob nás voda s oblohou zaklíčila. Nebojíš se, Dýno? Celý svět ti zmizel pod nohou. Dýna.
Mne země zkáza nemučí, – můj svět je ve tvé náruči. Anděl.
Nad námi hle! stahují se chmůry ku plamenné hříchu pokutě; před tím bleskem trestajícím shůry neocloní tě mé perutě! [159] Dýna.
O, nelekám se plápolu, v němž zaplaneme pospolu! Anděl.
Však to tílko, nestvořené k letu, hlavinka ta kleslá závratí, sprchnou v dol jak něžné pýří květu, pozbaveno živné podstati. Dýna.
Nechať sprchne tato tříseň hlíny, jež nás dělí hrází prostoru! Splyneme jak bělavé dva stíny nesoucí se v citu vichoru, myšlénky dvě pohroužené v sebe, jichžto sňatek nezruší ni nebe! * Nad vodami hle! tam na obzoru obrovský se koráb nese mhou, andělé se v bělokřídlém sboru nad šeřivou tísní palubou, bílé stíny s brojí ohnivou, s okem řevným, lící hrozivou, nad lodí pak mlhou v divné kráse oblouk sedmibarvý rozpíná se. Sbor andělů nad archou.
Nad azurným hrobem staré, hříšné země nový vezem’ svět, 160 nový život hroudy, nové lidstva pléměplémě, nový dobra vznět, jako klasů chvění příští pokolení, nesčíslné strasti, nesčíslné slasti, kamenné též desky se zákonů blesky, dým obětní hustý, chrám i oltář pustý, proroků hněv, slze, hvězdu spásy v mlze, Betlém, Nazaret! Noe (v arše.)arše).
Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine! Spravedlnosť vítězí a pych světa hyne – Oltář můj se kouřil obětí vždy zňatou, – proto zastínil’s mne pravicí svou svatou. A že ve tvé stopě chodíval jsem vezdy, rozmnožíš mé sémě jako nebes hvězdy. Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine! Moře lásky bez mezí, s tebou duch můj splyne! 161 Anděl.
Děti světla, místečko nám sporé na korábu přejte obrubě; pohlédni v mou náruč, zářný sbore, nezůstav ten kvítek záhubě! Andělé.
Vari! vari! vari! vino bezejmenná! Svatýť tento lem; hustěji se sražte plamenná jak stěnastěna, meče kolkolem! Anděl.
Smiluj se tyty, starče – Nechci mnoho: kouteček nám popřej maličký, vyhoď aspoň hrstku zrní toho, jímž tam bílé živíš hrdličky! Noe.
Boží hněv je bez mezí – nepravosť ať zhyne! Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine! Anděl.
Nuže k Tobě, pane všehomíra, zrak můj v žalné modlitbě se vzpírá, o rozsudek, o trest žebroní: 162 Važ již, neúprosný, proti sobě viny, lásky nesmírnosti obě, nech kamkoli tíž’ se nakloní. Učiň konec kolísání tomu, nejistotě – vynes ortel svůj! Nerozvížeš nás ni rázy hromu – oběma buď ráj neb pekla sluj! Bůh.
Kolísej se, kolísej se dál, lásko hříšná, lásko prokletá; ráje blaženosť i pekla žal dvojaká ti budiž odveta. Pro tu slzu, jež mi v proklínání na prokletou zemi skanula, pro tu slzu, v jejímž krásném plání k životu jsi spolu vzplanula, ušetřím tě pekelného žehu – zůstaň krásná, jasná, v říze sněhu! Jinak potrestám tvou hroznou vinu: křídla kloníc, výšíc ramena mezi stanem ďáblů, cherubínů kolísej se, klidu zbavená! Nad světem se vznášej bez ustání, však své paty neotiskni veň, kolem čela hvězd i blesků plání, v prsou ráj i peklo zároveň: na rtu vzdechy, v řasách slzy hojné, v čele věnec květů, trní měj, 163 v touze věčné, nikdy neukojné vířivým se letem potácej, padlý anděl, démon v rájském vděku, mezi nebem, zemí věčně věků! Andělé.
Jako sněhu pýří kolem Pána víří serafínů zjev, Jemu dav ten hustý, perutí jich šusty, světů kolot vírný, vesmír přenesmírný, prostory a časy, všeho tvorstva hlasy, prales bouří klaný, motýl vánkem hnaný, lásky šepot luzný, bitvy rachot hrůzný, nevinnosti snění, vášně rozechvění, Jemu všechno kolem rozkoší a bolem hřímá, hučí, šeptá, jásá, kvílí, reptá věčný chvalozpěv! 164
MENŠÍ BÁSNĚ.
[165]
Kandiotky.
Na koberci pestrém v stínu palmy osmahlý se baša halí v dým; fous mu kryje pás a chochol čalmy křídlem třepetá se motýlím. Kyne. – Otvírá se sluhů řada. A hle! v pozadí tam u prostřed na odiv se vynořuje vnada, jakou v ráji neshléd’ Mohamed: dívka hor tak štíhlá a tak svěží, v očích půvab ohnivý jí leží, vlas jí zčeřen splývá do pasu, kvítí pln a slunce topasů, tak tu stojí v malebném svém kroji a v ní stud je s pohrdáním v boji. – Za ní stařena, jak ohněm blesků, vichrem, deštěm spustošený sloup – ale jako zlatou arabesku zachovala jiskru oka hloub! Baša vstal. „Ha bohatší jsi v kráse nad Kašmíru požehnaný důl; sajhy zrak a palma na oáse, ó co proti sličnosti tvé gul*)? ——— *) gul tur. – růže. [167] Slyš mne, černobrvá džaurkyně, dokládám se velkým prorokem: ty že nemáš mně být otrokyně, ale já tvé krásy otrokem! Pokyň jen – a zelené hedvábí jako břečtan ovine tvé váby, na čele ti bercen, drahý kámen zazáří jak stobarevný plamen, kolem šíje perel kruh se svije a kol prstu démantová zmije, roucho zlaté spínadlo ti sepne, kdo tě spatří, div že neoslepne, ozdobím tě jako kněžnu bájky – a pak vsednem’ do lehounké čájky. Zajdeš tam, kde v kole usedaje žen mých lepých veselí se sbor od Tiflisu, od Bachčiseraje – ves jich půvab zatemní tvůj zor. Tamo po nápěvu tamburiny jako vír se točí chorovod a kol kolem bloudí jako stíny mouřenínek vlnovlasý rod. Na zlatých se perlách vodoskoku chvějí kola stobarevných duh a kdy přání zableskne se v oku, k nohoum hlavu skloní ti eunuch... Za matkou tvou do rodinné vísky půjde soumar se břemenem zlata – O, již zajmi trůn mé odalisky! lehkáť pro tebe hor těchto ztráta.“ 168 Dívka pravila: „Prv nohy, ruce zbaviti dej řinčivých těch pout, naposled bych v rozloučení muce k matičce se mohla přivinout.“ Kyne baša. Okov pádem zvoní – dcera v náruč matčinu se kloní. Vášnivě se okolo ní vine, jako břečtan o bezlistý suk; zrak jí plápolá a z úst jí plyne země rodné čarokrásný zvuk: „Víš, o matko, jakou kleftů dcera uspává se písní za večera: Kdyby při Turku kdy měla spáti, že by ustlala si do jezera? Víš, jak otec hrdý na úsvitě žehnává jí, do boje se řítě: Kdyby měla za Turka se vdáti, že by proklel ji a její dítě?dítě?“ Zachvěla se matka – ze tmy víka jiskra horečná jí pozasvitla; z ňáder ven se vybleskla jí dýka, a jak meteór se vzduchem kmitla. O plášť šírý otírá ji z dlouha – A hle! ze strakatých jeho řas dívka padá – po ní krve prouha a kol kvítím propletený vlas. 169 Nezavyl to šakal vytím hladu – zkřik’ to baša, rva si světlou bradu, nezavlál to pestrý chochol s čalmy – matčin trup se pozachvěl to s palmy.
Chaloupka.
Tichou znal jsem chaloupku, jak je člověk vídá: na střeše pár holoubků, a v ní holá bída. Pod křídla si hlavinku holubi schovali, – dole mrtvou dívčinku v rubáš oblékali. Broukali jsou do noty čápi mudrlanti: Hle! – když dcera žebroty za pánem se fantí! Z matčiny že lakoty dítě v hanbu dáno, broukali jsou do noty čápi – nevídáno! Nezná čáp tam na hoře, jaké hladu zpěvy; v podzim letí za moře, co je zima, neví....neví... 170 Matka líbá chladnou tvář, otec kletbu hřímá, babička pak nad žaltář nahrbena klímá. U okna opírá syn o dlaň hlavu snivou, hledě nočních do krajin notu bručí divou: „Páni bratři! vesele! u nás vždycky neděle, dokud v kapse dukáty. Víno, holky pro junáky: Bratře, to je život ňáký – hraj, ty dědku hrbatý! Zahraj, dědku, veselou; však nám brzy ustelou na houpavou postýlku: Pěkná postel – v prvním patře, konopná to šňůra, bratře, na dřevěném bidýlku...“ Leží dívka – svit jí hrá kolem obličeje – otec kleje, matka štká, a syn zticha pěje. Mlčky jenom babička k růženci se kloní, za kuličkou kulička pod prstem jí zvoní. 171 Znal jsem tichou chaloupku, jak je člověk vídá: na střeše pár holoubků, a v ní holá bída.
Husita na Baltu.
Hromu rachotem a vichru letem vozy Husitů se valí světem, vojínů v nich tváře opálené, žen i dívek prsy rozhalené; uprotředuprostřed tam kalich zlatoskvoucí bledý kněz hle! týčí ku nebesku – uhánějí jako orkán řvoucí při lomozu zbraní, bubnů vřesku. Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří, z obrví však jarý oheň září. Jako dóm, kdy již již v prach se boří, však v něm dosud věčná lampa hoří. Na čele mu šišák bleskem hraje; na hrudi se třpytí šupin řada, po pleci mu jako prapor vlaje vichrem zdmutá, sněhobílá brada. Ha! již Baltu odvěké ty vzdory řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory s šedých skal se nad pěnnými valy jako mořští orli roztěkaly. Mužů šíje vzpínají se výše 172 ve vítězoslávě. Ženám hledy bujněj’ planou, ňádra dmou se v pýše, slza kmetům ve vous splývá šedý. Aj tu vůdce: „Trup se loučí s duší, našed hrobu, jaký reku sluší! Slavný hrob – tož skalní tato stěna, naše jednou, potom odcizena, teď! ha naše v novém vítězení! Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej, přílba blýskavá pak na temeni vlasy vichrem rozeváté sbírej! Hlavu opřete, bych zíral, bratři! hrdě před sebesebe, jak reku patří. I štít lesklý položte mi k noze – jak jsem sedal ve válečném voze. V sluch ať hučí Balt mi rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu budu dlíti zkamenělý věkovité slávy české strážce –“ V krátce skonal kmet – a vedlé přání na skalní hrob upraven mu skráni. V ruce palcát – přílba kryje čelo – tak tu dřímá bohatýrské tělo. – Ve sluch Balt mu hučí rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu sedí, jako zkamenělý dávnověké slávy české strážce! Hromu rachotem a vichru letem Husitů vůz nebouří již světem. 173 Sláva kalicha již zbledla, zhasla, a pěsť hnije, Evropou co třásla. Však tam v dáli jeden posud sivý sedí Husita a hlásá světu, kam až druhdy český vítězivý ve velebném zavlál prapor letu. Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá, na přílbu pták mořský staví hnízda, palcát halí mech a po krunýři skalní květ své sporé zvonky šíří, s prsou však mu kalich září zlatý jako maják moře do dálavy, nad hlavou pak jemu rozepjatý vlaje prapor dávné české slávy. Bouře do pěnné kdy hřívy švihá Baltu, že až k nebesům se zdvihá rozlícen – a koráb v bezdno vrhá, stěžeň praská – plachta v dvé se trhá: – často plavec, stoje na řebříku lanovém, se děsí nenadále hledě ve tvář reku nebožtíku v blesků svitě, na vysoké skále. Zdává se mu, jakby život nový probouzel se náhle v hrdinovi, mrtvé rty jak by se rozsmekaly k písni, před níž Němci utíkali, jakby oko děsivého zjevu blesky metalo a sevíral tu 174 palcát těžký ve strašlivém hněvu starý mrtvý Husita na Baltu.
V pytevně.
S učazené klenby, jasné slze na dlouhý stůl roníc, lampa visí, pod příkrovem tuto jako v mlze mrtvoly se odstiňují rysy. Zableskl se nůž a z pod přikrývky vynořil se obraz – mrtvé dívky... Něžná podoba: ach málo vesen strakaté své zvonky věšelo ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen na ňádra jí splývá, na čelo. Hle! jak mezi rty se bělá skvěle řada perliček a v oblém víčku modra kmit – jak smutné vděky stele smrti ruka po sinavém líčku! Oj, což vazne nůž tvůj u povětří nad obětí sladkou, muži vědy? Želíš jí? – Jen bodni! – Neušetří toho červ, co změkčuje tvé hledy – červ – ó hnusný ženich! vrhne zmaru v oběť věnec andělských těch tvarů! Jaké to myšlénky v lebku starou derou se, jakoby vinní parou 175 byla ztřeštěla – což moje hledy poprvé zří smrti obraz bledý? – Co tu blýská na prstu? – Aj tenký zlatý kruh – jak mnoho obestírá – duše tvá doň sladké upoměnky vepřádá, jak uvadlé si sbírá listí v hnízdo opuštěné jeseň... Prsten zdvihaje, hled vyslal přeseň k dívce umrlé – Však ta, ó divy! zdvihá se, zrak pootvírá snivý, hlavinku ve světel diadému týčítýčí, ručku popodnáší k němu, sedíc na stole – v dol nožka sklouzla – a lká hlasem plným smutku kouzla: Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky! onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky. V něm více dřímá tajných věd, než chápe leb tvůj suchý, onť ode mne jak amulet odhání černé duchy. Ten prsten ať se s prstem mým již více nerozstane, až s něho žárem světovým jak zlatá slza skane! 176 Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky, onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky... Ach, ty zvuky! Jako hlahol zvonů rodné vísky provívají jej, zdá se mu, jak poznával by onu bujnou kadeř, vábný obličej – prsten písmem, zdá se mu, obtáčí jméno jeho – je mu divno, k pláči – utřel zrak – – A hle! tu nepohnuta smutnokrásných, neznámých však rysů leží mrtvola – a zlatokutá proužka v ruce, tenká, bez nápisu – Prsten padnuv smutně pozazvonil a nůž k řezu prvnímu se sklonil...
Umírání.
Ve světla a temna věčném sporu mrká jizba, hrob to dřevěný, hodin starých pradávného vzoru,vzoru ozývá se tikot se stěny. Modlitby v to stará matka šepce černý klokoč řadíc ku klokoči, pod lalochy chatrného čepce tisíc vrásek, pláčem spuchlé oči... 177 „Matko, dusno, dusno tu až běda! otevři! Snad navštíví mne dech jara vonný, motýl neposeda, okřídlení zpěváčkové střech. Tady trámů očazených tíseň drtí mne – ach pootevři trochu – vlhkých zdí mne obestýlá plíseň –“ „„Nemluv, šetř se, ubohý můj hochu!““ „Aj co šetřit – život můj již v koncích – ven chci, ven! Tam v stínu vrcholů umříti chci na modravých zvoncích v šumu lesním, ptačím šveholu. – – Podej klec mi! Pustím ze žaláře ptáče to, by současně s mou duší rozpjalo svá křídla v ranní páře –“ „„Ach, jak pod okny to hřmotí, buší!““ „Matko ne! – to není vřava všední – slyš, to buben volá k útoku děvy volnosti – jen popatř, vzhledni, jak jí pěkně sedí po boku... Pusť mne, matko! Tady umřít nechci – – ven tam, ven; slyš bubnů rachot v dáli, pušek hromy, jásot, koně řehcí – –“ „„Bože, synu! – smysly se mu kalí!““ „Sem tu korouhev, ať okane mne celého svým zlatým třepením – u předpřed, orle, perutě své temné pod oblačným rozviň sklepením, orle můj, ty myšlénko má svatá! 178 BratříBratří, u před, bouřící co mraky! V ruce palaš, v čele hvězda zlatá...“ „„Běda, vstává – ztrhané má zraky – ““ A zdvih’ jinoch úsilím se divým polou z lože, vznesl ruku v před, ocelem jak by chtěl máchnout křivým; zaplápolal zrak mu naposled, jak by v dumy nejsmělejší žehu pod kadeří, kdy v ní přílba trůní, při praporu zlaté třísně šlehu ve hruď bujnou, kdy hrom bitvy duní... Zaplál naposled a zhasl náhle, čelo sklonilo se na pelesť hrdě vypjaté – rty ztichly zpráhlé – na hruď klesla rozhalenou pěsť. Schýlila se matka uchem bdělým ku synu, zda rtové drazí dýší, však jen hodin vetchých nad zemřelým uslyšela tikot v děsné tíši.
Křížek.
Zelená se žitíčko po širokém poli – ,Matičko, ach matičko, u srdce mne bolí!‘ Panny Mar’je kaplička probělává v žitěžitě – 179 „Tam spěš! Bohorodička zhojí tě, mé dítě!“ ,Ach! já jsem tam byla již, matičko má milá, ale srdce mého tíž jen se přitížila.‘ „Ku zpovědi spěj! Až kněz udělá ti křížek, roztaje tvůj smutek, věz, jako jarní snížek!“ A než slunce plameny roztál jarní snížek, udělán byl dřevěný nad zhojenou křížek...
Vůz.
Vůz těžký brázdí silnici a nad ním plachty krovy, pod plachtou bledou dívčici kam vezou – kdož mi poví! Snad za hory a za lesy ji naděj’ vábí lestná – o, mezi čtyřmi kolesy tak mnoho snů se směstná! Snad hanba v ni bič zatíná pudíc ji v cizé lány – 180 o, šedá plachta přepíná tak mnohé srdce rány! Kol pusto – topol s topolem se podél cesty honí – a vezmu-li to kolkolem, ať jede, co mi po ní...
Hrob v lese.
Nízký v lese rov, kříž březový – koho zastírá, vám nepoví. Cikán-li tu, šumné pouti syt, v tichý, pevný uchýlil se byt; Dívka-li tu, hanbou uštvána, v bouři klesla, bleskem oplána; Čili zoufalec to uschoval v lůno země neodbytný žal? Ach to vše – to vše vám nepoví nízký v lese rov, kříž březový.
Kyrysník.
Přišel voják z vojny domů, postesk by si – nemá komu. Matičku mu pochovali, otce vedle zakopali, 181 milá jeho u oltáře. – Došel on si na hrobaře: Oj, hrobařihrobaři, v tuto dobu do nového dej se hrobu! Nekopej ho v svaté zemi – kopej ty ho za olšemi, za olšemi, u rybníka – pro vojáka kyrysníka!
Jarní dešť.
Deštíčku, jarní deštíčku, skrápěj mi rusou hlavičku, abychtě rostla, vzrůstala jako ten topol bez mála! Jako ten topol v zápolí – dorostu, přerostu – možno-li – milého hocha, věrného, do vlasu zlíbám jej černého.
Orel Balkánu.
Sedl orel na mečetu, sivý orel Balkánu, pod ním muezzíni světu hlásají zvěst koránu, 182 pod ním moslemín se béře k harému, by touhy své vlíbal bujné do kadeře otrokyně tauridské. Na mečetě na vysoké zdá se orlu starému o časech, kdy smavooké prchnou děvy z harému, o časech, kdy umlkne tu tajemná zvěsť koránu, a k hrdému peruť letu vznese orel Balkánu..Balkánu...
Šumařovo dítě.
Umřel starý šumař, obec dědí všecko: na kolíku housle a v kolébce děcko. Pod obecní pečeť ihned všecko vzali, babu s okuláry za stráž k tomu dali. Na kolébce rudkou psána muří noha, avšak bezpečnější štít je Pána Boha! 183 Jemu poručila baba andělíčka, okulár jí spadl, uzamkla se víčka. O půlnoci náhle protírá si řasy; jizba vystříbřena měsíčními jasy. A tam nad kolébkou – sotva očím věří – starý, suchý šumař jako stín se šeří. Se skřipkami v ruce k děťátku se kloní, pod zcuchaným smyčcem tichá píseň zvoní: „Andílku ty sladký, Lidunko má zlatá, prozři, vypni ručky, zaštěbetej: táta! Pojdiž v lásky náruč, nenechám tě tady, umřelo by dítě jako tatík – hlady! Štvali by je v bouři za nevlídné práhy, mrazem srdcí lidských uvadlo by záhy. 184 A kdyby tě s hlavy do pat ozlatili, tím by jenom duši tobě zaplatili! Pojď, mé drahé dítě, poletíme vzhůru nad nivy a lesy, nad pozemskou chmůru. Housle vezmu s sebou, budu ti tam hráti, v oblaku tě zlatém věčně kolíbati. Čarokrásní snové obklopí tvou hlavu o hvězdičkách zlatých, o andílků davu!“ Políbil tu šumař v ústa spící děcko, náhle baba křížem zažehnala všecko. Měsíc hledí v okno, stromy venku šumí, stráž si nově zdřímla – tak to baby umí! A když přišel rychtář po snídaní krátko, pilně kolíbala – mrtvé Jezulátko. 185 Však i housle ty tam – obec škodu měla; na stráž vzdor pohádce krutě zanevřela. Však já věřím babě – důkaz tyto řádky; vždyť by svět si nudou zoufal bez pohádky.
Na lodi vyhoštěnců.
Složiv ruce, svěsiv čeločelo, opřev záda o stožár zadíval se neveselo ve vody a větru svár. „Stupte, pane, v podpalubí! škaredí se mořský lán,“ prál mu, bílé jevě zuby v sivé líci, kapitán. „„Od vlasti mne bujným skokem loď ta vrhla tisíc mil; dovolte, bych aspoň okem chvilku tam se navrátil. Dovolte, bych páru bílou měnil v rodné chaty dým, z obláčků skaltkal žínku milou, drahé dítko – hrál si s ním!““ 186 „Marné lkání! – Slza Vaše v moři bezdném zaniká. Hleďte sebe! Loď hle! naše již se s bouří potýká!“ „„Však jsem zažil horší bouři, slyšel hřmění pušek, děl, nad námi kdy v ohni, kouři prapor volnosti se rděl. Svobody se koráb svatý ztroskotal mi pod nohou. Což teď život s bídou spjatý, pod bezdušnou oblohou?! – ““ „Času skříň je léků plna, v duši vrátí mír i jas. Však již pojďte! Již nám vlna pěnou vroubí vous i vlas!“ „„Nech mi slinou tváře líčí, do nichž plval celý svět!““ „Ráhno skřípá – lano syčí – vzpychne bouř co nevidět!“ „„Sykot lan a sykot lidí, sykot, posměch se všech stran, s jeviště se herec klidí blátem hanby znamenán. Ztřeštěnec – chtěl v řádu skály vztýčit nové znamení, ve štítu měl ideály, máchal mečem nadšení. 187 Volnost, lidskost, pravda byla heslem jeho bláznovským – Oj, rci bláznu, dobo shnilá, tvým co znakem, – heslem tvým?tvým?““ „Hleďte sem!“ dí patron lodě s trpkým na rtech úsměvem, prstem okazuje k vodě, nad obrovské vlny lem. Bílé ptáče na hřebenu zpěněném se zamihlo, však již s hůry lačno plenu oko zlé je postihlo......postihlo... Zaťav pěstě, schmuřiv čelo, opřev hlavu o stožár, hledí psanec neveselo ve vody a větru svár, jak tam dravec mračné výše v černých křídel rozpjetí krví v bílou pěnu píše divé heslo století.
Má poesie.
Poesie má je pravšední, setkáš se s ní všude: ku slepci si v kapli přisedni, on ti ji zahude. 188 V roztlučené vozky svítilně pod plachtou se kmitá, s hvězdou na vod utonulou dně rákosu se chytá. Pod chaloupky čepcem sněhovým v zimě bájky bájí, dívčí vrkoč rosným květem svým ovlňuje v máji. Nad kolébky stinným obloukem „Hajej, hajej“ šepce, a síť hebkou s šerým pavoukem v dědů spřádá lebce. V korouhve se rozstřílené v cár zlatou tříseň choulí, divochům zas šípů metá zmar u kožené touly. Poesie má v hor mračný štít hromu mlatem buší, všude, věčně v sluch ti bude znít, byť’s i zacpal uši. Poesie ta, kdy v ohně soud lid mé písně stočí, plachou ještě bezecenný troud jiskřičkou obskočí... 189
V klášterním sklepě.
Frater Krištof, jemuž pod ochranu dány sklepy, po zátce tam zátku vytahuje nočním při kahanu – skoumáť vína k zítřejšímu svátku. Onť i v noci prospěch řádu pilnou střeží rukou a tak málo žádá chvály – skromná duše! – že se vkrádá po špičkách tam, ruku před svítilnou... Nejmilejší LacrymaeLacrimae jsou Christi posilou mu při noční té práci, a v těch slzách se duch jeho čistý jako v moři pobožnosti ztrácí. Za to nebes požehnání celé v takém nadplňku se v jeho těle zmnožuje, že nemá místa v pasu, a tvář – odlesk slunečního jasu... Půlnoc je a lampa fraterova slabým svitem sudy obepřádá. Slyš! tu v sudech – mocných náhle slova – podivná se rozzuřila váda. Div, ó div! tu vína různorodá prou se hlučně, ve které z nich v Káně Galilejské proměněna voda všemohoucí byla rukou Páně. Drzým šumotemšumotem, slyš! lehké zboží z Champagni tu čest si osobuje; od jakživa svatební prý množí veselí a nejvzácnějším sluje. 190 Od Rýna mu, jizlivé pln záště, Němec prostředně i bezprostředně dokazuje, že to nemůž’ předně vůbec být’ a za druhé i zvláště. Důvody je mocně překonává zdravé logiky a Bůh ví čeho, jemu jen že náleží ta sláva, jakž prý vůbec všechno všudy jeho. Maďar od Tokaje – teremtete! – na to, hově odvěkým svým zvykům, křičí, div že obruč nerozmete: „Nullum vinum nisi hungaricum!“ Ba i skromná takto Mělničina na svůj účet v debattě je činna, stavíc nároky své, jako vždycky, hlavně na důvod filologický. Však don Xeres nadýmá se hrdě, a slov chlubných rozesílá šiky, že jsou všichni dohromady, tvrdě, kacíři neb aspoň schismatiky. On prý jenom hoden milosti té, země syn kacířskou krví zpité, on prý do očí ty blesky mnichům zasíval, jež zhoubu dštily hříchům..hříchům... Tak se hašteřily. Tu však ticho fráter ruky pokynutím velí, k rozsudku rty spravednému dělí, převelebné pohladiv si břicho: 191 „Bratři milí, z vás se neskvěl žádný na svatebním v Galileji stole, vědělť Pán, že kdyby mok váš ladný byli okusili apoštolé, že by žádný z nich byl nechtěl dbáti o to, aby stal se mučenníkem, ale každý spíše chtěl se státi v našem řádu fráterem – sklepníkem.sklepníkem.“ 192 OBSAH.
Stránka. Věnování3 Bouře. (Mořská fantasie)5 Modlitba dívky před kaplí na břehu7 Píseň plavců o lodním skřítku8 Zpěv hocha v koši na stožáru– Jinoch pod stožárem9 V kajutě11 Na palubě v bouři13 Dva pobřežní loupežníci16 Zástup rybářů před kaplí17 Snové1819 Adamité39 Anděl. (Sen biblický)131 Menší básně165 Kandiotky167 Chaloupka170 Husita na Baltu172 V pytevně175 Umírání177 Křížek179 Vůz180 Hrob v lese181 Kyrysník– Jarní dešť182 Orel Balkánu– Šumařovo dítě183 Na lodi vyhostěncůvyhoštěnců186 Má poesie188 V klášterním sklepě190
E: av; 2002 [193]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bibliotéka novějších spisů básnických; Urbánek, František Augustin; Čapek, Antonín
(Bibliotéka novějších spisů básnických. Nakladatel Fr. A. Urbánek, kněhkupec. Tisk Ant. Čapka v Jičíně.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+193