Umírání.
Ve světla a temna věčném sporu
mrká jizba, hrob to dřevěný,
hodin starých pradávného vzoru,vzoru
ozývá se tikot se stěny.
Modlitby v to stará matka šepce
černý klokoč řadíc ku klokoči,
pod lalochy chatrného čepce
tisíc vrásek, pláčem spuchlé oči...
177
„Matko, dusno, dusno tu až běda!
otevři! Snad navštíví mne dech
jara vonný, motýl neposeda,
okřídlení zpěváčkové střech.
Tady trámů očazených tíseň
drtí mne – ach pootevři trochu –
vlhkých zdí mne obestýlá plíseň –“
„„Nemluv, šetř se, ubohý můj hochu!““
„Aj co šetřit – život můj již v koncích –
ven chci, ven! Tam v stínu vrcholů
umříti chci na modravých zvoncích
v šumu lesním, ptačím šveholu. – –
Podej klec mi! Pustím ze žaláře
ptáče to, by současně s mou duší
rozpjalo svá křídla v ranní páře –“
„„Ach, jak pod okny to hřmotí, buší!““
„Matko ne! – to není vřava všední –
slyš, to buben volá k útoku
děvy volnosti – jen popatř, vzhledni,
jak jí pěkně sedí po boku...
Pusť mne, matko! Tady umřít nechci – –
ven tam, ven; slyš bubnů rachot v dáli,
pušek hromy, jásot, koně řehcí – –“
„„Bože, synu! – smysly se mu kalí!““
„Sem tu korouhev, ať okane mne
celého svým zlatým třepením –
u předpřed, orle, perutě své temné
pod oblačným rozviň sklepením,
orle můj, ty myšlénko má svatá!
178
BratříBratří, u před, bouřící co mraky!
V ruce palaš, v čele hvězda zlatá...“
„„Běda, vstává – ztrhané má zraky – ““
A zdvih’ jinoch úsilím se divým
polou z lože, vznesl ruku v před,
ocelem jak by chtěl máchnout křivým;
zaplápolal zrak mu naposled,
jak by v dumy nejsmělejší žehu
pod kadeří, kdy v ní přílba trůní,
při praporu zlaté třísně šlehu
ve hruď bujnou, kdy hrom bitvy duní...
Zaplál naposled a zhasl náhle,
čelo sklonilo se na pelesť
hrdě vypjaté – rty ztichly zpráhlé –
na hruď klesla rozhalenou pěsť.
Schýlila se matka uchem bdělým
ku synu, zda rtové drazí dýší,
však jen hodin vetchých nad zemřelým
uslyšela tikot v děsné tíši.