Husita na Baltu.
Hromu rachotem a vichru letem
vozy Husitů se valí světem,
vojínů v nich tváře opálené,
žen i dívek prsy rozhalené;
uprotředuprostřed tam kalich zlatoskvoucí
bledý kněz hle! týčí ku nebesku –
uhánějí jako orkán řvoucí
při lomozu zbraní, bubnů vřesku.
Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří,
z obrví však jarý oheň září.
Jako dóm, kdy již již v prach se boří,
však v něm dosud věčná lampa hoří.
Na čele mu šišák bleskem hraje;
na hrudi se třpytí šupin řada,
po pleci mu jako prapor vlaje
vichrem zdmutá, sněhobílá brada.
Ha! již Baltu odvěké ty vzdory
řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory
s šedých skal se nad pěnnými valy
jako mořští orli roztěkaly.
Mužů šíje vzpínají se výše
172
ve vítězoslávě. Ženám hledy
bujněj’ planou, ňádra dmou se v pýše,
slza kmetům ve vous splývá šedý.
Aj tu vůdce: „Trup se loučí s duší,
našed hrobu, jaký reku sluší!
Slavný hrob – tož skalní tato stěna,
naše jednou, potom odcizena,
teď! ha naše v novém vítězení!
Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej,
přílba blýskavá pak na temeni
vlasy vichrem rozeváté sbírej!
Hlavu opřete, bych zíral, bratři!
hrdě před sebesebe, jak reku patří.
I štít lesklý položte mi k noze –
jak jsem sedal ve válečném voze.
V sluch ať hučí Balt mi rozkypělý
jako bubny ku krvavé srážce,
tak tu budu dlíti zkamenělý
věkovité slávy české strážce –“
V krátce skonal kmet – a vedlé přání
na skalní hrob upraven mu skráni.
V ruce palcát – přílba kryje čelo –
tak tu dřímá bohatýrské tělo. –
Ve sluch Balt mu hučí rozkypělý
jako bubny ku krvavé srážce,
tak tu sedí, jako zkamenělý
dávnověké slávy české strážce!
Hromu rachotem a vichru letem
Husitů vůz nebouří již světem.
173
Sláva kalicha již zbledla, zhasla,
a pěsť hnije, Evropou co třásla.
Však tam v dáli jeden posud sivý
sedí Husita a hlásá světu,
kam až druhdy český vítězivý
ve velebném zavlál prapor letu.
Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá,
na přílbu pták mořský staví hnízda,
palcát halí mech a po krunýři
skalní květ své sporé zvonky šíří,
s prsou však mu kalich září zlatý
jako maják moře do dálavy,
nad hlavou pak jemu rozepjatý
vlaje prapor dávné české slávy.
Bouře do pěnné kdy hřívy švihá
Baltu, že až k nebesům se zdvihá
rozlícen – a koráb v bezdno vrhá,
stěžeň praská – plachta v dvé se trhá: –
často plavec, stoje na řebříku
lanovém, se děsí nenadále
hledě ve tvář reku nebožtíku
v blesků svitě, na vysoké skále.
Zdává se mu, jakby život nový
probouzel se náhle v hrdinovi,
mrtvé rty jak by se rozsmekaly
k písni, před níž Němci utíkali,
jakby oko děsivého zjevu
blesky metalo a sevíral tu
174
palcát těžký ve strašlivém hněvu
starý mrtvý Husita na Baltu.