V pytevně.
S učazené klenby, jasné slze
na dlouhý stůl roníc, lampa visí,
pod příkrovem tuto jako v mlze
mrtvoly se odstiňují rysy.
Zableskl se nůž a z pod přikrývky
vynořil se obraz – mrtvé dívky...
Něžná podoba: ach málo vesen
strakaté své zvonky věšelo
ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen
na ňádra jí splývá, na čelo.
Hle! jak mezi rty se bělá skvěle
řada perliček a v oblém víčku
modra kmit – jak smutné vděky stele
smrti ruka po sinavém líčku!
Oj, což vazne nůž tvůj u povětří
nad obětí sladkou, muži vědy?
Želíš jí? – Jen bodni! – Neušetří
toho červ, co změkčuje tvé hledy –
červ – ó hnusný ženich! vrhne zmaru
v oběť věnec andělských těch tvarů!
Jaké to myšlénky v lebku starou
derou se, jakoby vinní parou
175
byla ztřeštěla – což moje hledy
poprvé zří smrti obraz bledý? –
Co tu blýská na prstu? – Aj tenký
zlatý kruh – jak mnoho obestírá –
duše tvá doň sladké upoměnky
vepřádá, jak uvadlé si sbírá
listí v hnízdo opuštěné jeseň...
Prsten zdvihaje, hled vyslal přeseň
k dívce umrlé –
Však ta, ó divy!
zdvihá se, zrak pootvírá snivý,
hlavinku ve světel diadému
týčítýčí, ručku popodnáší k němu,
sedíc na stole – v dol nožka sklouzla –
a lká hlasem plným smutku kouzla:
Vrať mi ten kroužek zlacený,
ty muži chladné vrásky!
onť žehnaný a svěcený
posvátnou slzou lásky.
V něm více dřímá tajných věd,
než chápe leb tvůj suchý,
onť ode mne jak amulet
odhání černé duchy.
Ten prsten ať se s prstem mým
již více nerozstane,
až s něho žárem světovým
jak zlatá slza skane!
176
Vrať mi ten kroužek zlacený,
ty muži chladné vrásky,
onť žehnaný a svěcený
posvátnou slzou lásky...
Ach, ty zvuky! Jako hlahol zvonů
rodné vísky provívají jej,
zdá se mu, jak poznával by onu
bujnou kadeř, vábný obličej –
prsten písmem, zdá se mu, obtáčí
jméno jeho – je mu divno, k pláči –
utřel zrak – –
A hle! tu nepohnuta
smutnokrásných, neznámých však rysů
leží mrtvola – a zlatokutá
proužka v ruce, tenká, bez nápisu –
Prsten padnuv smutně pozazvonil
a nůž k řezu prvnímu se sklonil...