Kandiotky.

Kandiotky.
Na koberci pestrém v stínu palmy osmahlý se baša halí v dým; fous mu kryje pás a chochol čalmy křídlem třepetá se motýlím. Kyne. – Otvírá se sluhů řada. A hle! v pozadí tam u prostřed na odiv se vynořuje vnada, jakou v ráji neshléd’ Mohamed: dívka hor tak štíhlá a tak svěží, v očích půvab ohnivý jí leží, vlas jí zčeřen splývá do pasu, kvítí pln a slunce topasů, tak tu stojí v malebném svém kroji a v ní stud je s pohrdáním v boji. – Za ní stařena, jak ohněm blesků, vichrem, deštěm spustošený sloup – ale jako zlatou arabesku zachovala jiskru oka hloub! Baša vstal. „Ha bohatší jsi v kráse nad Kašmíru požehnaný důl; sajhy zrak a palma na oáse, ó co proti sličnosti tvé gul*)? ——— *) gul tur. – růže. [167] Slyš mne, černobrvá džaurkyně, dokládám se velkým prorokem: ty že nemáš mně být otrokyně, ale já tvé krásy otrokem! Pokyň jen – a zelené hedvábí jako břečtan ovine tvé váby, na čele ti bercen, drahý kámen zazáří jak stobarevný plamen, kolem šíje perel kruh se svije a kol prstu démantová zmije, roucho zlaté spínadlo ti sepne, kdo tě spatří, div že neoslepne, ozdobím tě jako kněžnu bájky – a pak vsednem’ do lehounké čájky. Zajdeš tam, kde v kole usedaje žen mých lepých veselí se sbor od Tiflisu, od Bachčiseraje – ves jich půvab zatemní tvůj zor. Tamo po nápěvu tamburiny jako vír se točí chorovod a kol kolem bloudí jako stíny mouřenínek vlnovlasý rod. Na zlatých se perlách vodoskoku chvějí kola stobarevných duh a kdy přání zableskne se v oku, k nohoum hlavu skloní ti eunuch... Za matkou tvou do rodinné vísky půjde soumar se břemenem zlata – O, již zajmi trůn mé odalisky! lehkáť pro tebe hor těchto ztráta.“ 168 Dívka pravila: „Prv nohy, ruce zbaviti dej řinčivých těch pout, naposled bych v rozloučení muce k matičce se mohla přivinout.“ Kyne baša. Okov pádem zvoní – dcera v náruč matčinu se kloní. Vášnivě se okolo ní vine, jako břečtan o bezlistý suk; zrak jí plápolá a z úst jí plyne země rodné čarokrásný zvuk: „Víš, o matko, jakou kleftů dcera uspává se písní za večera: Kdyby při Turku kdy měla spáti, že by ustlala si do jezera? Víš, jak otec hrdý na úsvitě žehnává jí, do boje se řítě: Kdyby měla za Turka se vdáti, že by proklel ji a její dítě?dítě?“ Zachvěla se matka – ze tmy víka jiskra horečná jí pozasvitla; z ňáder ven se vybleskla jí dýka, a jak meteór se vzduchem kmitla. O plášť šírý otírá ji z dlouha – A hle! ze strakatých jeho řas dívka padá – po ní krve prouha a kol kvítím propletený vlas. 169 Nezavyl to šakal vytím hladu – zkřik’ to baša, rva si světlou bradu, nezavlál to pestrý chochol s čalmy – matčin trup se pozachvěl to s palmy.