Na koberci pestrém v stínu palmy
osmahlý se baša halí v dým;
fous mu kryje pás a chochol čalmy
křídlem třepetá se motýlím.
Kyne. – Otvírá se sluhů řada.
A hle! v pozadí tam u prostřed
na odiv se vynořuje vnada,
jakou v ráji neshléd’ Mohamed:
dívka hor tak štíhlá a tak svěží,
v očích půvab ohnivý jí leží,
vlas jí zčeřen splývá do pasu,
kvítí pln a slunce topasů,
tak tu stojí v malebném svém kroji
a v ní stud je s pohrdáním v boji. –
Za ní stařena, jak ohněm blesků,
vichrem, deštěm spustošený sloup –
ale jako zlatou arabesku
zachovala jiskru oka hloub!
Baša vstal. „Ha bohatší jsi v kráse
nad Kašmíru požehnaný důl;
sajhy zrak a palma na oáse,
ó co proti sličnosti tvé gul*)?
Slyš mne, černobrvá džaurkyně,
dokládám se velkým prorokem:
ty že nemáš mně být otrokyně,
ale já tvé krásy otrokem!
Pokyň jen – a zelené hedvábí
jako břečtan ovine tvé váby,
na čele ti bercen, drahý kámen
zazáří jak stobarevný plamen,
kolem šíje perel kruh se svije
a kol prstu démantová zmije,
roucho zlaté spínadlo ti sepne,
kdo tě spatří, div že neoslepne,
ozdobím tě jako kněžnu bájky –
a pak vsednem’ do lehounké čájky.
Zajdeš tam, kde v kole usedaje
žen mých lepých veselí se sbor
od Tiflisu, od Bachčiseraje –
ves jich půvab zatemní tvůj zor.
Tamo po nápěvu tamburiny
jako vír se točí chorovod
a kol kolem bloudí jako stíny
mouřenínek vlnovlasý rod.
Na zlatých se perlách vodoskoku
chvějí kola stobarevných duh
a kdy přání zableskne se v oku,
k nohoum hlavu skloní ti eunuch...
Za matkou tvou do rodinné vísky
půjde soumar se břemenem zlata –
O, již zajmi trůn mé odalisky!
lehkáť pro tebe hor těchto ztráta.“
Dívka pravila: „Prv nohy, ruce
zbaviti dej řinčivých těch pout,
naposled bych v rozloučení muce
k matičce se mohla přivinout.“
Kyne baša. Okov pádem zvoní –
dcera v náruč matčinu se kloní.
Vášnivě se okolo ní vine,
jako břečtan o bezlistý suk;
zrak jí plápolá a z úst jí plyne
země rodné čarokrásný zvuk:
„Víš, o matko, jakou kleftů dcera
uspává se písní za večera:
Kdyby při Turku kdy měla spáti,
že by ustlala si do jezera?
Víš, jak otec hrdý na úsvitě
žehnává jí, do boje se řítě:
Kdyby měla za Turka se vdáti,
že by proklel ji a její dítě?“
Zachvěla se matka – ze tmy víka
jiskra horečná jí pozasvitla;
z ňáder ven se vybleskla jí dýka,
a jak meteór se vzduchem kmitla.
O plášť šírý otírá ji z dlouha –
A hle! ze strakatých jeho řas
dívka padá – po ní krve prouha
a kol kvítím propletený vlas.
Nezavyl to šakal vytím hladu –
zkřik’ to baša, rva si světlou bradu,
nezavlál to pestrý chochol s čalmy –
matčin trup se pozachvěl to s palmy.