Co mi neseš, brachu?
Knihu veršů.
Běda!
Zboží z Parnassu již marně kupců hledá.
Vzlétejte si křídlem orlů do blankytu,
lovte vzácné perly ve hlubinách citů,
démant ducha bruste v zářné formy hlatě –
všechna krása v koutech zplesniví nám svatě.
Zmoudřete již jednou! Obecenstvo sdruží
rádo čela vaše s vavřínem a růží,
dopřeje vám žíti manou ideálů,
mrtvým slavně zryje Vyšehradskou skálu,
pomníky vás poctí krásně tesanými –
jenom, probůh, svými ušetřte ho rýmy!
Minul čas, kdy v stínu jasmínové clony,
v níž jak bílé hvězdy květ se třpytil vonný,
dvojí čelo mladé těsným, blahým stykem
klonilo se, slastí záříc, nad lyrikem
an ret mládce šeptal cituplnou sloku
a těch citů odlesk hledal v dívčím oku,
v pomněnce, jež rosou nadšení se skvěla,
až pak zabloudila v ruku ruka vřelá,
kniha na klín sklouzla, a dva žhaví rtové
v němou báseň vily sladší rýmy nové;
minul čas, kdy v lípy rozložitém stíně
před útulným domem, děcko spící v klíně,
v milujících děj se žena pohroužila,
po dnech minulých se sladce roztoužila,
kdy jak zlatovlasá hrdinka tu v písni
plesala i lkala v lásky blahé tísni,
s úsměvem a vzdechem takto knihu četla,
ale časem v pole toužným zrakem vzletla,
na cestě kde posléz mezi klasů zlatem
choť se objevil – vstříc kráčela mu s chvatem,
a pak v milém klidu spolu provázeli
dále milců dvé v luh poesie skvělý,
až pak proniknuti jeho září čistou
– jako nad nimi tu lípu zlatolistou
západ prodechoval červánků svých pelem –
nad zavřenou knihou v obejmutí vřelém
šťastný manžel choti slíbal slzu s lící,
nad tragickým losem oněch splývající;
minul čas, kdy ještě stařec šedobradý
chvějícím se retem, v oku zápal mladý,
čítal vnuku verše, zvonící jak meče
za vlasť, pravdu, volnost do posvátné seče –
Omrzela, vyšla z módy poesie!
V době, kdy svět duchů se dne na den žije
ruchem zimničným, jenž vlnou vzniká, hyne,
věru na starosti lid má věci jiné,
nežli s vámi lítat v pestré škebli zkázky
se zapřeží libel v sídlo Zlatovlásky,
mlsat cukr něhy z lesklé schránky rýmů,
opájet se mráčky mystického dýmu
aneb dokonce kams do propasti světů
vrhati se střemhlav u závratném letu,
zpražovat si mozek věčných záhad kmity,
srdce klidné bouřit nadzemskými city,
pekel hrůzami a nebeskými divy
marně rozrušovat slabé svoje čivy!
Vím to, vím. Leč moje píseň sešlá křídla
nevzpíná již k letům v ona vzdušná sídla.
Jiného cos nesu – kus v tom pekla sice,
ale šprýmovná to jinak míchanice,
poetické nic – zní jenom z toho prázna
cos jak řehtačkou dlaň rozumného blázna.
Vtipná prskavka? Oj, to již zvučí lépe.
Perná satira, jež mrtvé, živé ztepe,
štulců krupobití spustí na vše strany,
do živého tne, kam vryje kruté hrany,
ale hezky zprosta, nožem rufianským,
ne snad jemně kutým ostřím toledanským – –
jemný šerm – kde čepel uměle se kmitá,
než v cíl skrytě bodne – jenom znalce chytá,
za to s vděčným smíchem zástup v ruce tleskne,
kde pěsť neurvalá přímo kyjem třeskne.
A pak třeba tepat známé věci, lidi,
ne snad schemata, v nichž bystrý zrak jen vidí
blízké poměry, ba neštítit se jména –
Aby odnes’ autor záda rozbušená?
Moje satira má trochu tupé zuby,
jménem tím se nerad verš můj krotký chlubí.
Ne, svist důtek nezní nad hlavou mé básně.
Zahalena v pestré masopustní třásně,
leda berlou šaška rolničkovou chřestí,
vesele jí točíc v dovádivé pěsti –
zasáhne-li při tom hrotem hlavu něčí,
smích nás obou posléz ránu snadno zléčí.
Však ni žert mé písni není vůdcem předním.
Syt jsem skutečnosti, znaven ruchem všedním,
než i poesie pravidelným řádem,
arsí, thesí starých jednotvárným spádem.
Již mě omrzelo jeti v moudrém klusu,
úzkostlivě dbát všech vzorné jízdy kusů,
met a mezí; stále v prstech mi to hraje
pustit zápřež chimér v nemožnosti kraje,
do mlhy a modra bez cíle se ztopit,
ze všech paragrafů skladby smích si ztropit,
tu být dětským snílkem, tu zas rozpustilcem,
vážný rozum pod nos počastovat štilcem,
kam se nápad vrtne, bez úvahy lítat,
nesmysl a smysl v jeden chumáč splítat,
slepě lapat vše, co mozkem jen ti mžikne,
chytit náladu a cit, jak právě vznikne,
ať smích veselý to nebo trpký, trudný,
smyslnosti záchvěv nebo zápal cudný,
ať to třeba výkřik duše rozervané –
Takový as duch mým zpěvem divným vane.
Tedy veršovaný nesmysl, můj brachu?
Je-li notný, přijmu báseň beze strachu.
Lepšíť klassičnosti. Než co sláva řekne?
Nedbáš-li, že s čela snad se vavřín smekne?
že dav soků, soudců z vítaného plenu
s rozkoší rvát bude lupen po lupenu?
Mně to arci v počet čáru neudělá,
bude-li jen z toho řádná, divá mela;
neboť sensace, ať v tom či onom tvaru,
věř, je duší doby, pakou všeho zdaru
toť ta pestrolesklá muška čarodějná,
na niž možno chytat zlatých rybek hejna.
Oh! i potlesku, ať správný byl či lichý,
syt jsem docela. Nad slávu kout mi tichý,
odkud mohu v pestrý venku rej se smáti.
Že chval nehledám, již na mé látce znáti:
Vidím v duchu napřed, kterak na mé děcko
kritik prsty luskne: „Ach, ach, staré všecko!“
Vždyť mých veršů plukům ďábelský rek velí,
od Faustových dob až běda ošumělý;
ba ni Mefisto, ni Lucifer to statný,
ve své zlobě chmurné děsně majestatný,
ale směšný pitvor, jakýs pekla zmetek,
skřítek zakrsalý, trpasličí šetek.
A ten ubožáček, málo skřečka větší,
neumí se blýskat duchaplnou řečí,
infernálním vzletem, ironií žhavou;
ale na řeč chybný, hatlaninu pravou,
jak mu na jazyk se slinou právě přišla,
bez ladu a skladu žvatlá, koktá, šišlá.
Tvoje myšlenka mne zajala již cele;
doufám, že náš obchod vydaří se skvěle.
Již v mé hlavě také vtipný nápad klíčí:
Dobré jest, když povrch sám již hodně křičí,
knihy tvář a roucho; toho dbáti radno.
Na ty trety kupci přilípnou se snadno,
na strakatý obal, knihařovy stvůrky,
jako mouchy na terč pestré muchomůrky.
Ďas tvůj šatem slavným pyšniti se bude:
v listech pergamenu, ořízce k nim rudé,
v deskách tuhých, černou kůží potažených,
v rozích s netopýry křídel rozpřažených,
s čertí rudou hlavou, z rozšklebené huby
cenící až hrozno špičaté své zuby,
pak se desky sepnou dračím z kovu spárem –
Tak bych zvítězil i literárním škvárem!
Od zoře po dvoře
slípka mi krákoře,
černá jak noc –
z noci se rodívá,
v temno se odívá
kouzelná moc.
Pod černým chocholem
podivným plápolem
očka jí žhou,
drápky kam vtiskuje,
stopa se rýsuje
muřínohou.
Kdáče mi od rána,
zní to jak satana
hýkot a smích –
Ajhle! co v kukani?
Září mi na dlani
vajíčka sníh.
Jak se ty podlouhlý
útvare okrouhlý,
lahodně skvíš,
něžné jsa znamení
tvoření, rození,
života skrýš!
V zářivé úpravě
kmitaje třesavě
křídloma z duh,
pod stropem na niti
mohl bys baviti
dětinný kruh.
Dívčí prst na tobě
vyryl by k ozdobě
srdéček dvé,
z pozlátka, obrázků
schystal by pomlázku
pro zlato své.
Ale zde nekyne
veselí dětinné
k líbezným snům;
ponurý poeta
šerým tě oplétá
vláknem svých dum.
Moře prý s ostrovy,
hradby hor, mlhový
oblaků šik,
země i s blankytem
v pravejci věčitém
našly svůj vznik.
Vajíčko půvabné,
ve hnízdo hedvábné
chtěl bych tě nést
kvočně per sněhových,
blankytných, duhových
s očima hvězd.
Celý svět brzičko
z tebe by, vajíčko,
také se zlíh’,
růžových obzorů,
zlatých niv, pahorů
smaragdových,
ze světla utkaných,
červánkem zlíbaných
báječných děv,
samá v něm pohoda,
záře i lahoda,
slavičí zpěv...
Marno! V mou samotu
zlatých snů jasnotu
nerozlije
kvočna ta čarovná:
milostně laškovná
Fantasie.
K záři a výsosti
duše již nehostí
mladický vzlet –
Nuž, tedy do Hadu
pro bídnou náhradu
v temnoty svět!
Vejce ty kouzelné,
vidiny pekelné
v odvetu dej,
obrazů pochmurných,
pitvorných, nestvůrných,
divoký rej!
Vejce moci čarodějné
mnohý den ve skrýši tejné
– jakož černé knihy káží –
pod levou jsem nosil paží.
Po tu dobu neholený,
nemytý a nemodlený
nespatřil jsem chrámu práhy,
svěcené se štítil vláhy,
kříže míjel bez pozdravu,
nedbal zákonů a mravu,
přiznával se k atheismu,
pessimismu, nihilismu,
nosil se jak hastroš v žitě,
smál se každé autoritě,
dívkám na nožky se díval,
karty do rukávu skrýval,
po krčmách se s lotry bavil,
jubileum svoje slavil,
byl, kde jaký klub a hádka,
a psal román vlastenecký
z bělohorské doby – Z krátka:
špatnosti jsem tropil všecky.
Když doba vytknutá vstříc konci spěla,
kdys odpoledne, v knihu nahlížeje,
jíž vážná kritika chval hymny pěla,
– neb byla prosta dráždivého děje,
všech vzletů nezdravých a škodných vzruchů
i psána v domácím jen ryzím duchu –
nad tímto skvostem, zdolav první stránku,
jsem hlavu sklonil do náručí spánku.
I zdálo se mi, že kdes v pustém dole
na zemi ležím, v jasných září kole,
jež nocí rozléval zjev rajské krásy, –
zjev anděla, jenž sedě stráží u mne
skyt’ poduškou mi roucha sněžné řásy
a ke mně chýlil půvab hlavy dumné,
kde bájný šperk na vlasů světlé vlny
tkal velké dennice svit divuplný.
A v temnotě, jíž krajina se halí,
zřím rysy mračné divokého skalí.
Ta chmura vůkol zlověstně se tváří:
kde v polosvitu šalebném a plachém
lem kruhu jasného se s temnem sváří
zřím fantómy, jež srdce plní strachem.
Nad uzly kořenů, jež trčí z mechu
jak zapletených nestvůr černé klouby,
pnou fantastické, obrovité houby
své rudé terče otravného dechu,
jež obletují velké šeré můry.
Tu nad neviditelným vzpjatým tělem
leb zmije syčící plá z husté chmury,
zlým okem ve smaragdu hledí skvělém;
tam cos jak hnusná ropucha se vleče,
jíž sedí jízdmo na sliznatém znaku
kýs trpasličí zmok; a z temné kleče
žhou rudé jiskry, oči vlkodlaků.
Sto mátoh takých, vidin hrůzy jiné
hrou polosvitů plachých vzniká, hyne
ve klíně tmy, jež těhotna je děsy;
ten přímrak celý zdá se v divém víru
rej živý vést jak mračno netopýrů
a příšer, hemžících se v pusté směsi.
I tam, kde větve gigantických stromů
jak mraky ztrhané se šeří vzduchem,
houšť kosmatá se vlní tajným ruchem;
mníš viděti tam, jakby hejna gnomů
výš, výše šplhala kol mocných suků
a věsila se pod ně v divném shluku
jak opic tlum, když zlobou druhů shozen
pod větví zachytí se v živý hrozen...
Mne jímá hnus a bázeň. Od přímraku
hled vracím k andělu, jenž na mne line
mír sladký z tichých, čarokrásných zraků,
dvou jitřních hvězd pod zlatem řasy stinné.
Zřím pokojně již do hrozivých stínů
jak oknem hošík, stulen v matky klínu,
u krbu teplého, kde zkazky zvučí,
v kraj vyhlédá, kde zimní bouře skučí.
Tak slastný klid se v moje nitro sklání;
neb cítím, že mne okruh světla chrání,
jež cherub šíří tmou; kam zář ta slétá,
zem sněhulek jen čistým bělem zkvétá.
Zrak maně zavírám ve blahém snění,
na čele cítím jemných křídel chvění,
z jichž červánků a sněhů v tichém ruchu
zvuk hudby rajské ševelí mi k uchu.
Jak druhdy, leže pod jabloní milou,
když květem zářným obsypána všecka
báj luznou šeptala nad hlavou děcka
a lístků pršku vonnou, růžně bílou
mu sesílala v čelo sladce snící –
jak tehdy v duše křišťálovém jase
jsem obrážel jen blankyt, shlížející
skrz větví květnou mříž: tak nyní zase
v mé nitro kane zlatá dětství chvíle,
mír nevinnosti, ráje duma tichá
z té křídel ševelících řásy bílé.
Leč anděl, zasmušiv se, jemně vzdychá
a ze rtů bolnosladký zpěv se lije
jak harfy rajské tklivá melodie:
Blaze duši, dokud tuší,
že s ní boží láska dlí,
v jasném zdroji víry svojí
dokud nebe zrcadlí,
dokud čisté srdce hostí
líbezný sen nevinnosti
a skráň tichý zápal svatý –
libým bleskem ovíjí
jako jitra paprsk zlatý
rosný kalich lilií.
Kam se děla s tvého čela
tato záře? Kam se děl
z duše padlé, v prachu zvadlé
nevinnosti čistý pel?
Jak list suchý, zbaven míru,
duch se zmítá v pustém víru
a hled kalný teskně těká
světem, jenž se pouští stal,
u tvých dveří stále čeká
hnus a nuda, trud a žal.
Běda duši, jižto kruší
beznaděje krutý hnět,
v jejíž chmury neplá shůry
žádné hvězdy spasný vznět.
V nížto vyschla svatá zřídla,
od níž prchla moje křídla,
nad níž blány netopýří
rozepjala temná moc,
pod níž v bezedno se šíří
věčná, nekonečná noc!
Stesk jal mě, srdce sevřelo se bolem.
Ruch úžasný se náhle zvedl kolem.
Jak za bouře když vichr v divém honu
rve v cáry fantastické mračen clonu,
ve strašném jeku, stonu, chechtu vřela
tma vůkol směsí strašidelných tvarů,
až polozřetelně z těch černých varů
rys vyhranil se ohromného těla,
stín gigantický, jakby tesán z mraků.
Tmou rudě vzplály meteory zraků
a příšerně se míhal vzduchem šerým
lem obrovitých křídel cípem sterým;
jak mocná větev stoletého stromu
se vzpřáhla ruka s děsnou drápů zbraní
a zaburácel hlas jak šelem řvaní,
jak sykot lačných vln a rachot hromu:
Již ustup, cherube! jest na vždy mojí
ta duše ztracená. Ty’s podleh’ v boji.
V ní láska zhasla, naděje a víra,
hrob citů svatých tma tam halí čirá.
Ó prodli! Ještě v temné její tůni
zřím jednu hvězdu, jež ji může vésti
z těch katakomb zas blahé na výsluní –
to ždání, nad pozemský prach se vznésti,
stesk po výsostech, nesmrtnosti touha.
Co hvězdou zveš, to bludička je pouhá –
hle zhasla již! – Ó věř, tvá peruť čistá
kam k zemi sklonit se již nemá místa.
Jen leda pelesť kolébky jí zbývá,
kde hladit můžeš ve snu děcka vlásky
a v ouško šeptati mu staré zkázky
o skvoucích vidinách, jež nebe skrývá.
Je cení lid jen jako krásnou báseň,
jež stářím svěcena, neb zívá při ní.
I ten zde časem nad hlavou jak jiní
tu vetchou, vyšeptalou zlatou třáseň
vlát nechává, ten prapor ideálů –
a verš svůj nutí svatých do zápalů –
však ptej se ho, co při tom v pravdě cítí!
Rci, duchu zbloudilý, chceš spasen býti?
Ó paprsku ze slunce pravdy ryzí,
lži chmura všeliká před tebou mizí.
Hleď v moji hruď! Tam temno jako v hrobce
všech mladých snů, všech žárů zhaslé sopce.
Zřím chladně na tu zem, jak poutník cizí,
a pravím si: Co tuto robit dále?
Hrát v této frašce, sebe, jiné šále?
Zde všechno pohaslo, co srdce hřálo,
v nic kleslo vše, co velikým se zdálo.
A hledím-li s té země v blankyt bezdný,
zkad velebně mi zníval hymnus hvězdný
o krásách nadpozemských, božských vzletech,
o slasti svaté nesmrtelných květech,
teď šeptám si: Co v tomto bleskném týnu
mé krtčí já, jež zná jen tmu a hlínu,
všech citů svazem hroudy jen se chytá,
ta bludička, jež chvilku šerem kmitá
a zajde beze stop ve věčné noci?
Ó běda, navždy ztracen! V mé je moci.
Dráp napřáhl. Já v náhlé hrůzy chvatu
vztáh’ ruku chvějnou k andělskému šatu;
však nezdržel stisk prstů křečovitý
tu řízu z oblaků, ty vzdušné třpyty.
A cherub líce smutné odvraceje,
jak mlha světlá chvěl se do výsosti.
Kruh jasný zmizel. Vichrem buráceje,
vír temnoty mně mrazem projel kosti,
mrak příšer zevšad schumelil se ke mně,
sta zubů vlčích, dračí křídla sterá
mi rvala bok a tepala mi témě
a v srdce vnikly drápy Lucifera.
Dotkalo sen chmurný peklo;
oko procitlé se smeklo
na roh trepky, čnící vzhůru –
Jakou zřím karikaturu!
Zraky mnu,
pevně na obuv je pnu –
Již to jisté:
Nadělení pekla čisté!
Na zobáku trepky zdobné
jízdmo dřepí vyžle drobné,
tropí drzý šprým a žert,
prohýbá se, kolíbá se,
potměšile ušklíbá se
trpasličí jakýs čert.
Pod paž sahám v hnízdo tejné –
to tam vejce čarodějné;
dlani vydal úkryt stinný
jenom střípky skořepiny.
Než, ó div!
každý střípek náhle živ
letí vzhůru,
změněn v bílou noční můru
a to hejno tichým ruchem
ševelí a křepčí vzduchem,
ochvívá mi obličej,
cítím kroužit kolem hlavy
mihotavý, třepetavý
tajemných těch bourců rej.
Rozbřesklo se v čele mžikem,
vím již, kdo mým besedníkem;
cítím v zádech mrazné chvění,
s bázní hledím na zjevení.
Leč, jak zřím
na ten divný pekla šprým,
po zlobůžku
s kusým chvostkem, křivých růžků,
na zhrblého, spátralého,
zcuchaného, schátralého,
titěrného raracha:
chechtem bázeň rozplývá se,
z nitra hlučně dobývá se:
chacha, chacha, chachacha!
Co mi smíchem slza splývá,
smíchem také skřet se kývá,
zubí se, že světce v nebi
rozesmál by svými škleby,
tam i sem
poskokem a přemetem
po mé trepce
po kejklířsku rejdí křepce,
až pak skokem na koleně
ocítil se, zuby ceně,
pitvorně se poklonil
a jak hádě očkem blyště,
prskaje a kviče, piště
směšným hláskem švadronil.
Zde jsem, nejmenší všech skřítků,
nejněžnější z pekla kvítků,
jehož’s za roba svých choutek
zaklel v čarodějný žloutek.
Ale rci, proč z pekel říše,
kde kol Satanova trůnu
ční sbor temných obrů v pýše,
vhodnějších pro pěvce strunu,
mne jsi zvolil, zakrslíka,
pekelného trpaslíka,
jejžto vísky chuďas tupý
leda volá do chalupy,
bych jej žitem, mlékem dařil,
za lenocha hospodařil?
Ne, ty’s jenom, pekla skřečku,
vhod mé Muse nosit vlečku.
Nejsem jeden z obrů písně,
kteří v lesku věčně skvělém
nad pozemských mraků třísně
mezi hvězdy strmí čelem.
Sám jsem trpaslík já pouhý,
Lilipután poesie,
komáří jenž křídla touhy
marně vzhůru k slunci vije.
Plachý kmit mé skrovné slávy
brzy rmutný popel ztráví,
příští doba ve prach němý
zašlápne mě pohrdavě
s dumami a vzněty všemi
maličkými v malé hlavě
jak pýr nicotného kvítku
se zrnéčky bez užitku.
K posměchu bych leda vzýval
v rámec titěrného zpěvu
hrůznost velkolepých zjevů,
o nichž Dante, Byron sníval.
Jen ty, pekla filigránku,
Mefisto jsi vhodný pro mne.
Buď mi vítán! Podej blánku,
podej vrabčí pírko skromné,
neboť celý – zdá se věru –
v kohoutím bys zapad’ péru.
Snad i krev? Ó takých tretek
moderní už nedbá šetek.
Smlouvy pak jsou v našem věku,
vyjma dobrou hypotheku,
na hlupáky pouhou pastí,
advokátských kapes mastí.
Inkoust prostý, péro husí
dnes nám plně stačit musí,
jímž vy, pěvci českých lánů,
beze smlouvy, nenuceně,
zapíšete třikrát denně
černé duše mému pánu
v pohoršeních, svodech květných.
Dávno propad’s naší moci;
v odměnu jen zásluh četných
posílá mne kníže noci,
bych ti plnil každou choutku
švihem čarovného proutku.
Rci jen, po čem bažíš právě –
po rozkoši, zlatu, slávě?
Čili volíš z říše bájí
rudý plášť, jenž vzduchem lítá,
čapku, jež tě lidem ztají,
ubrousek, jenž hody skýtá?
Švandových-li dud či meče
přeješ si, jenž sto hlav seče?
Pokyň jen a čtvero draků
zapřáhnu ti k vozu mraků,
vystavím, než vzejde zoře,
z perel palác prostřed moře –
chci ti sloužit do úpadu
všemi kouzly, vtipy svými –
jednu výminku jen kladu:
bys mi nečítal své rýmy.
Ó sám nerad stíhám znova
myšlenek svých nuzná slova,
jež se chmuří knihy blanou,
jak se šeří po pažitu
stíny oblaků, jež planou
zlatem, sněhem na blankytu...
K čemu tvých si žádám služeb,
tážeš se? – Mou duší letí
zmatená směs vidin, tužeb –
volba zlá v té svůdné změti.
Bav se s ní! Já v koutech zatím
pavoukům zde přízi zhatím
a prach s židlí chvostem smetu –
zdaž to bydlo pro poetu?!
V pustých zdech
vrtochy a stesky nech,
v davů hřmotu
najdeš zašlou jarou notu.
Ven již se mnou z toho puchu
do čerstvého lidí ruchu,
v života rej strakatý;
rád bych opět křepčil v týle
šosákům a noční chvíle
krad’ se v dívčí komnaty.
Vzpomněl’s dobře! Oj, ty’s, šetě,
rejdilo as po všem světě,
zřelo mnohé svižné frašky,
tropilo as divné šašky.
U nás již
s látkou pro veršovce kříž –
v dáli, blízku
opěli jsme každou třísku.
Snad že pro mne v suchopáru
z pekelných tvých memoárů
svěží stéblo vyraší,
rozvíří se pestrá mela
a smích rázem s mého čela
nudy mračno zaplaší.
Nechtěj toho! Leckde kryje
čertí dráp má historie;
vydáš-li ji věrně tiskem,
s hubeným se potkáš ziskem:
Budeš klat,
že bonc žádný tobě svat,
že čpí síra
z písně tvé, jež prósa čirá,
velebné že smýkáš Muzy
všedním blátem v posměch luzy,
dáváš denní vřavě v plen;
nedočkáš se v nuzné chmury
svitu s hůry, sinekury,
titulů a čestných cen.
Jakáž pomoc! Marně vzadu
rozum hučí moudrou radu,
kdy spřež bujných šprýmů běží
před mým vozem bez otěží.
Vím, že zdar
nekyne mi z tvojich čar,
ale darmo
střásám již těch kouzel jarmo:
Cítím, jak mi čoudem sirným
smysly mámíš, rejem vírným
šklebných mask mi pleteš um –
hněv-li vzbudím proti sobě,
pošlu k tobě, pekla robě,
kritiku i publikum!
V časech dávných na lesnaté hoře,
lepotvárné věže v oblak noře,
s chrámem velebným ve svatém tichu
dumal konvent bohulibých mnichů.
Žili v modlitbách a pracích vědy
a jich zpěvem hlaholil chrám šedý,
zbožnou ještě glorií se nítě,
kdy noc vůkol halila kraj šírý,
okny chóru nádherného svítě
shůry v temno jako maják víry.
A když kynula jim zábav chvíle
a her nevinných, jak ptactvo bílé,
kroužící kol sivé skalní výše,
v níž má skryté pod břečtanem skrýše,
postavy tu s rouchem řádu světlým
bělaly se sadem pestře zkvetlým
nebo v otevřené chodbě stinné,
jíž kol sloupů vlály věnce vinné.
Ten jde volně, nad knihou se kloně,
jiný zalévá kdes na záhoně
tklivě významný květ passiflory,
tam dva v učené se dali spory
a zde jeden sklání pohled snivý
přes klášterní hradbu v žírné nivy;
v šírém koberci, jenž spřádá dole
vísky, města, háje, luka, role,
v dálce vše až splývá modrým mrakem,
bez touhy se kochá klidným zrakem.
Dlouho přebývali v míru blahém.
Posléz’ lapeni přec arcivrahem,
který dávno kolem svaté tvrze
chtivě kroužil, až tam vnikl drze,
v údech odpor proti hlavě vznítil.
V nekázeň řád posvátný se řítil,
až kdys opat, zjitřen mnichů vzdorem,
nad hlučícím odbojníků sborem
prudce zahřměl v kapitolním sále:
„Ať si – rarášek vás řídí dále!“
Zdrobnil sice slovo prchlivosti;
však i drobtu bylo víc než dosti.
Jedva se rtů slova zlá se smekla,
vhup’ mu na temeno šašek pekla
a kol mniši hrůzou ustrnulí
na důstojnou hlavu pohled pnuli,
jížto na lysině lunných jasů,
ve stříbrném věnci sporých vlasů
skrček huňatý se uvelebil
a jim v oči pitvorně se šklebil.
Rarach! Rarach! rozlehlo se v davu
a čert smál se v prchajících vřavu;
ubíhal sám opat poděšený –
za cíp kapuce ďas přivěšený
za ním lítal, jako šašku v týle
rolnička když skáče rozpustile.
Od té doby rejdištěm zlé moci
klášter ubohý byl dnem i nocí.
Tisíc neplech drobný ďas tam robil,
řeholníky sterou fintou zlobil.
Zdřím-li v parnu mnich pod větví lípy,
jistě stéblem pošimral mu chřípí;
v šach-li hráli dva, před hlavním tahem
skoče na desku vše skácel šmahem;
růžky křivé nahmát’ nenadále,
kdo sáh’ pro meruňku ve skrýš roucha –
různým poboňkem je škádlil stále
zpupný šotek, dotěrný jak moucha.
Bratr sklepník, před načatým sudem
když hled kochal v jasném moku rudém,
sršícím jak rubín v číše krystal,
a již nektar okusit se chystal,
náhle mrštil sklenkou o zeď sklepu
a mok vzácný stekl v hrstku střepů:
pohlédnul-tě v drzá očka čertu
v lemu číše, když ji nesl ke rtu.
Stejnou trýzní fráter kuchař vzdychal:
zmok mu s cukrem sůl, med s jíškou míchal,
a když stála na svátečním stole
hrdá paštika, již s hora v kole
věnec jemné rosoliny šňořil:
jedva v ni nůž opatův se vbořil,
jistě uvolnil jen průchod ďasu,
by z ní skočil, zkaziv perlu kvasu.
V noci rozlehl se zvonec k hóře
a hned mniši, střásše spánek sladký,
k modlitbám se shromáždili v chóře.
Leč kdy zkřehlí zašli do cel zpátky
a sen zlatý znovu k nim se skláněl:
zvoník, nastojte! zas v chór je sháněl –
bylť jej ďasík v tuhý spánek vrhl
a sám prve v nečas zvoncem trhl.
Ztrestaný sbor mnichů valnou dobu
snášet musil pekelníka zlobu;
marně zaklínal a boha prosil,
vláhou svěcenou dům celý rosil.
A by dostoupen byl vrchol trýzně,
biskup rozhodl se, v jejich středu
prodlít hostem na znamení přízně –
kterak ďábelství skrýt jeho hledu?
Sboru tesknému pluh péče, hoře
hlubší vráskou chmurná čela oře,
čím den uvítání chvátá blíže –
až je soudruh jeden zbavil tíže.
Mnich ten štíhlý, v prvém žití květu
výhost dada skutečnému světu,
mysl obrátil od zemské hluši
k tajným vidinám, jichž luzné tváře
míhaly se stále snivou duší,
tkány z čisté, svaté nebes záře.
A co duchem sladká hudba zněla,
slyšitelná jenom krásy dětem,
a líc bledá plála nitra vznětem:
ruka tvůrčí v pergamen se chvěla
zachycujíc tam ty zjevy tajné
v rysech ladných, v barev duze bajné,
kouzlíc jasné anděly a svaté
v iniciál sličných zdoby zlaté,
okrašlujíc veršů zbožných knihu
lepých arabesek hustou sítí,
jež jak povíjivá zeleň jihu
vinuly směs úponek a kvítí,
malebně se proplítaly spolu
po obrubě stránek vzhůru, dolů...
Hotova již kniha. Desky silné
poutají ten výkvět ruky pilné
kůží vzácnou, v rozích okovanou,
vtlačenými květy šperkovanou.
A mnich malíř, stoje před pulpitem,
jejžto kniha otevřená tíží,
s lící blahou, s pyšným v oku třpytem
k nejkrásnější arabesce shlíží,
přemítaje, má-li k barev duze
ještě přidat šperk – Křik’ v náhlé hrůze:
Ze zlatého úpon zauzlení
pekel opička naň zuby cení,
dřepíc v samém středu arabesky.
V okamžiku příštím jako bleskem
malíř odhodlaný chytil desky,
přirazil je k sobě prudkým třeskem,
mžikem také pevnou sponu sklopil
a dlaň vnořiv do stříbrné schránky
vodou svěcenou z ní knihu skropil,
vězni zatarasil všechny branky.
Chvátal mezi bratry knihu nesa,
vypravoval, kterak lapil běsa.
Jak tu bouřně jásal zástup mnichů,
zbaven strůjce tolikerých strastí!
A když setmělo se krajem, v tichu
s pergamenovou jej snesli pastí
v úval odlehlý, tam vykopali
jámu přehlubokou, knihu s běsem
vmetli do ní, hlinou zasypali
a prsť skryli trninou a vřesem.
A zas na výšině klášter tichý
hostil klidné, v bohu šťastné mnichy,
až byv zpuštěn v bouřném časů víru,
zarost’ břízami, byt netopýrů.
Ale dosud ležel čertík jatý
v lůnu země, poutem knihy spjatý,
jako kvítek v tísni herbářové,
zaklet mezi listy žaltářové,
ploše přimáčknut na pestrou blánku;
ztrnul zde jak křeček v zimním spánku.
Tu kdys po stoletích doktor Krejčí,
zkoumaje zlom vrstev žáků rejči,
našel knihu vetchou. Darmo hleděl
sponu odemknout, by obsah zvěděl
– zanýtovaliť ji s velkou péčí
klášterníci pro jistotu větší –,
až pak zvolal: Kdož ví, jaké básně
dávné, výborné ta plíseň kreje;
moh’ bych s Hankou skoupati se krásně –
Raděj’ pryč s tím! Rovnou do Museje! –
V Museji muž starých věcí znalý
zkoumá dar: Zisk písemnictví malý –
ale za to jaká maleb cena,
miniatur sličnost netušená
s ornamentem krásy svrchované!
A duch český z každé řasy vane:
svědčí o něm zlata podklad černý,
typu slovanského výraz věrný.
Mocnějším vždy jasem oko plane,
čím dál zírá v listy malované.
V levo tu, zas v pravo hlavu točí,
s vytržením k nebi zdvihá oči,
ruce mne, ret mnohým „ach!“ se chvěje,
juž i slza svrasklou tváří spěje.
Ó buď vzácná chvíle požehnána,
v níž ta skvostů neskonalých schrána
ze zasuté pokladnice dědů
odemkla své třpyty mému hledu!
Nyní teprv z minulosti skvělé
českých uměn každá clona zmizí,
velebně se vypne v záři celé,
že v prach klesne všecka sláva cizí.
Dále muž se kochá maleb sledem;
náhle překvapen tkví v jedné hledem.
Ajhle, jaký geniální žertík!
V arabesce skvostné směšný čertík
jako pavouk na půvabném kvítí
tmí se v závitkové zlaté síti.
Učenec v tom zvláštním zjevu bádá,
radost nová v jeho tvář se vkrádá,
podrobnostem mistrným se diví:
Aj to jakby rarášek byl živý!
Věru, perla celého zde díla:
jaký realismus, jaká síla!
Nával dojmů radostných jej tíží;
vstal a prudce po komnatě kříží.
Jaký ples to po národě vzbudí,
jak mé soky závistivé ztrudí,
až svůj nález velkolepý světu
zjevím zprávou, do níž hojně vpletu
výsledky svých badání a prací!
Korunou mé bude publikací
rozbor ďasa vzácného. Mé jméno
na věky též bude proslaveno
s tímto čertem, který v každém chlupu
váží nad Breugh’lových příšer tlupu,
nad nímž ztrne obdivem svět celý – –
Náhle uváz’ v samomluvy toku,
stanuv před knihou jak zkamenělý
s tupým děsem v rozšířeném oku.
Bez poskvrny, v neúhonném lesku
zářící tam vidí arabesku,
marně obraz čertíka v ní hledá!
za to vedle na bronzové lebi
bůžka, tížícího spisy – běda! –
živý šetek hamižně se šklebí.
Byltě čertík, zbaven tísně blánek,
zvolna střásl věkovitý spánek,
povypjal se z pestroskvělé půdy,
natahoval zkoprnělé údy
a jak splasklý měch, když bobtná dechem,
tílko zhnětené zas šířil, dloužil,
až pak ze žaltáře skočil spěchem
na bůžka, jenž za těžítko sloužil.
Odtud smál se drze vědátoru
do ztrnulých, vypoulených zorů.
Posléz’ ruka kustodova maní
nad pitvůrku šklebivou se vznesla,
však než mohla dopadnouti na ni,
již naň rarach zoubky cenil s křesla;
hned zas chytil nebes ložních šňůru,
šplhem opičím se mihl vzhůru,
odtud střemhlav na divan se spustil
v koutě starým haraburdím šustil,
kolem glóbu zarejdil si skočnou,
přemetl se nad severní točnou
a teď učenec ho v týle cítí –
hrůzou schvácen z komnaty se řítí,
v divém trysku prudce tělem třepe,
jako šílen do týla se tepe,
bez oddechu pádí řadou síní,
vráží do knih, odlitků a skříní –
teprv dole v čerstvém chodby vánku
klid se vrátil do zchlazených spánků.
Stanul, udeřil se v čelo – Běda!
Což tak zdětinštěla leb ta šedá,
že již babských strašáků se děsí,
klamu smyslů, jež mu na nos věsí
hříčka obraznosti choré?! Štěstí,
že zrak žádný nespatřil to scestí.
Tak se utišil. Šat přece s péčí
protřásl; jda zpátky volným krokem,
jakby skrytých obával se léčí,
v každém koutě bystrým badal okem,
a když otevřel své jizby dvéře,
k žaltáři spěl první pohled plachý –
ani stopy nikde po příšeře,
jež mu nahnala ty směšné strachy!...
Přised’ zase k dávné, skvostné knize,
lepotou se kochal rouch a tváří,
z jemné, zlaté arabesek příze
pilně tkal svou příští slavozáři,
všechny díla půvaby a ctnosti
snášeje do stati sáhodlouhé, –
k tomu za lék choré obraznosti
místo kávy mléko srkal pouhé.
Z jitra do večera celým duchem
ponořen je mezi vetché desky,
bez účinku na kustodu hluchém
svážejí se podřízenců stesky:
Tajný škůdce od nedávné doby
v Museji prý tisíc neplech robí.
Pro knihu kdo s katalogem jde si,
jinou za ni vezme ze příhrádky,
pravou najde časem v koutě kdesi
aneb ztratila se bez památky,
celá knihovna je čirý Babel –
a též sbírky jakby hatil ďábel!
Mezi třpytné kolibri a hmyzy
vřaděny jsou lastury a kyzy,
motýlů skříň chová netopýra,
v hejnu pěvců straší oči výra,
morče zabloudilo mezi dravce,
žába skokan mezi přežvýkavce,
čáp má nápis, který patří ke lvu,
axolotl takto změněn v želvu,
zabloudila trilobitů jmena
tam, kde sbírka bůžků vystavena,
mezi cepů strašlivými hroty
skromně visí Puchmýrovy boty,
kostra mastodontí jednou z rána
husitským je sedlem osedlána,
na němž orang-utan s vážnou lící
Stradonickou chová popelnici,
mumie se pyšní zdobou knírů,
vedle indianská dýmka míru
kajmanovi čouhá z děsné tlamy –
zkrátka, všude šprým a zmatek samý.
Avšak náhle jinam všechny hledy
upjala seč na bojišti vědy.
V Museji se choval drahocenný
pergamen, stem věků posvěcený,
ryzím zpěvem nadšeného vzletu
velebící skutky hrdin slavných,
vzácný svědek duchového květu
v naší vlasti za dob šerodávných.
Ale zkusil cizí skepse dravost,
ba i doma hloučkem hánců strádal,
a z těch jeden, když sok hájil pravost,
dnem i nocí po důkazech bádal,
zkoumal každé slůvko lupou tenkou,
ostrou sondou šťáral v každém listě,
až kdes našel cosi nad písmenkou –
známka diakritická to jistě!
Zahřmotil hned veřejnosti bubnem,
rozhlásil svůj nález v ryku chlubném:
„S této kličky pouhé, s toho bodu
celou stavbu klamu zvrátím hračkou.
Nesetkáš se v žádném dob těch plodu
s háčkem takovým neb jinou značkou –
zaneslť nám teprv Hus náš velký
v liter sad ty motýlky a včelky.“
Všecko mlčí, omráčeno žasem,
až sok jeho tuřím zvolal hlasem:
„Škoda věru dřevce, jímž má ruka
ve prach svalí toho nedouka!
Prvním vzhledem na černidlo jiné
všechna podezřelost známky mine;
při opisu za dob našich vznikla:
pouhá – kaňka to, jež z brku střikla!“
Hahoj! Učená se strhla vřava.
Diváku to leckdy rozkoš pravá,
když tak v zápas vědy proti sobě
bojovní dva kohoutové měří,
že kol v divé vyškubáno zlobě
chumelí se vlastní cizí peří.
Leč i neučenci v tuhou rvačku
dostali se pro neblahou značku:
Tečka! na praporu jednom stálo,
Kaňka! vesele na druhém vlálo,
pro kaňku a tečku v lítém boji,
národ rozštěpil se v tábor dvojí,
zrádci! zde a tamo: blbci! znělo;
v boji tom vše jiné dílo dlelo,
brk se změnil v kord a v tesák dláto,
dštilo vůkol kamení a bláto,
i též břitké, jedovaté střely –
Na rukopis málem zapomněli.
Až hlas jeden vynikl z té vřavy:
„K čemu poslouží ten zápas dravý?
Prv ať věda spornou známku zbádá –
do té doby mlčiž marná váda!“
Hlas ten zvítězil a předmět sporu
vydán zkoušce učeného sboru.
V Museji na podezřelé skvrně
bůh ví jakou kyselinou čpavou
chemik rozbor konal opatrně,
až svůj nález podal, vrtě hlavou:
„Nemohu než s podivem a hnusem
věc tu pojmenovat – čertím trusem!“
Užaslý sbor trnul bez hlaholu.
Jenom kustos v dolním konci stolu
jako uštknut hadem vzkočil divě,
dlaněma si zastřel bledé tváře
a vzdech táhlý vydal žalostivě:
„Ach, vše ztropil rarach ze žaltáře!“
Vědci slovům záhadným se diví,
k úsměvu ret nejeden se křiví.
Náhle vrzly dvéře v lehkém ruchu:
Dovnitř šlehl oček rudým žárem
pitvor chundelatý s růžků párem
a zas unik’ v mefitickém puchu.
Celý sbor tu polekán se zvedá,
u kustoda vysvětlení hledá,
a když seznámil je s knihou, šetkem,
vrtí hlavami nad bájnou zvěstí,
však zjev nedávný jim vážným svědkem,
že cos divného zde skryto jesti.
K ráznému se odhodlali činu:
zbavit Museum těch mrzkých pletek,
zbádat záhadnou tu čertovinu,
vyšetřit, kdo tajemný ten šetek.
Vůdce zvolený vše s péčí váže,
načrt’ plán a cestu k metě vhodnou,
u všech dveří rozestaviv stráže,
aby léčí obklíčil zvěř škodnou.
Voj se schystal, každý zbraň svou vole:
staré kelty, Táboritů cepy
neb jen skromné deštníky a hole,
jeden foukačku též s perským práškem
uchystal si k honbě za raráškem.
A byl hon to slavný, velkolepý!
Brzo honci šklebivého ďasa
z pavučin kdes v koutě vyplašili,
rozlehla se vřava mnohohlasá,
huš huš! znělo, zbraně harašily
a čert veverkou jim prchal v kole:
Tamo hned – zas tam – tu výš – tu dole
jako šídlo potvůrka ta hbitá
bleskorychle semotam se kmitá,
honci za ní s křikem; ten jak slepý,
holí tříská popelnici v střepy,
onen v druha místo v ďasa tluče.
Ze sálu v sál šotek prchá ruče,
skáče v okna, rejdí po balkoně,
učený sbor za ním v ryčném shoně...
A lid venku s úžasem se staví,
na ulici vzrůstá v husté davy,
ruce spráská: „Jaký div se děje?
Ruch a život vjely do Museje!“ – –
Do síně zas prchal ďasík čilý,
a než za ním honci přikvačili,
obratně se schoval do klobouku,
jejž kdos odložil na skříni brouků.
Za podšívkou ukryt smál se tiše,
halas pádících kol vědců slyše,
až pak upocení, utýraní
upustili od marného štvaní.
Zvolili však výbor sedmi členů,
aby hledal pilně ve dne v noci,
až se zmocní rohatého plenu.
Tu smích šetek jedva doved’ zmoci:
neb kde věc má usnout jaká koli,
tam se u nás pro ni výbor zvolí!
Ale klobouk, nyní ďasa skrýše,
ocítil se na věhlasném čele
statného práv českých hájitele,
jenž se chystal právě na sněm říše,
by tam bránil břitkou ducha zbrojí
ve při svaté domovinu svoji.
Když pak dojel města na Dunaji
a tam zased’ v radícím se klubu,
nikdo nespatřil, jak diblík v taji
klobouku se vyhoup’ na obrubu
a jak potom za poslanců zády
začal mrzké šibřinky a spády.
Řečník líčí ozdobně a tklivě
tuhý zápas, který na ně čeká,
kde píď práva každou závistivě
odpírá nám zloba odevěká,
že tu nutno sebrat všechny síly,
opatrně postupovat k cíli,
jak čas velí, schytrale neb rázně
a dbát ve všem nejpřísnější kázně –
V tom se hlásek ozval s oné strany,
kde mlel palci vážný státník Planý:
„Kázně máme dost, leč jako chleba
více bystrých řečníků nám třeba.“
Všichni, že to Planého hlas, mněli,
neb jej nikdy mluvit neslyšeli;
onť jen lysou hlavou rázně kýval,
svorně hlasoval a stranou zíval.
Sám teď netušil, že onen hlásek
vydal z jeho šosu skrytý ďásek.
Za svou prostořekost neslýchanou
utržil si, chuďas, ostrou důtku,
nic že nezmůže se řečí planou,
zde jen třeba moudrých, tichých skutků:
pilně chodit na sněm, do výborů,
většině hlas dávat bez odporu,
jemně spřádat zákulisní styky
tam, kdy skryté hýble politiky – –
Nastojte! tu znova odboj břitký
ohlásil se na šlechtické straně:
„Léta předem již ty tajné nitky
a co upředli jsme? Vojska, daně...“
K ustrnutí všech to šlechtic řekl,
jenž byl prvním klubu diplomatem –
vlastně šotek, jenž se tajně smekl
pod frak jeho po řetěze zlatém.
Nesměle mu druzí namítají,
že přec není práce bez úspěchu:
české vědy pevný stánek mají,
Museum se vzpíná pode střechu,
nová krytba nad Karlovým hradem,
jiné otázky se zvolna řeší – –
„Tak dnes žebrák almužnou se těší,
nedbaje, zda umře zítra hladem!“
Takto zakvik’ z jiné kapsy zase
kletý ďas a měně řadou křesla
dále v různě zpitvořeném hlase
metal do klubu ta hluchá hesla,
průpovídky babské lvího vzhledu,
nadulé ty žabky, plné jedu,
jichž se rodí na sta v bařenisku
zlovolného, nezbedného tisku,
laciné ty bliktry, jimiž chytá
politické hejly závisť skrytá,
sama nevědouc, jak provést lépe,
co svým kyjem pobláceným tepe.
Klub vzal tvářnost nebývalou na se,
na poplach bil předsednický zvonec
do hádky a vřavy mnohohlasé,
a vše chýlilo se v divný konec,
když tu klubu humorista jarý,
jemuž z šosu vtip se ozval starý,
vzplanuv nad tím posvátnými hněvy,
přisáhl, že pokoje si nedá,
skrytého až břichomluvce zjeví.
Bedlivý si dával pozor po té,
až mu v prstech uvíz’ neposeda.
„Ajhle!“ – zvolal – „diabolus rotae!“
Ale ďas mu z ruky vyklouz’ mžikem.
Marna byla honba za diblíkem:
jako rtuť sem tam se hbitě kmital,
jako úhoř vysmekal se z hrsti,
a když klub ho týden marně chytal,
výtěžkem byl štipec kozlí srsti.
Odtud v klubu zloboh bez ostychu
pouštěl uzdu satanskému pychu,
poslance kde moha škádlil, zlobil,
žhavou síru v debatu jim drobil,
při salonní politice dvorné
tropil za ně kousky nemotorné,
hatil nitky zákulisních akcí,
taje klubu nosil do redakcí,
lístky poznámek jim z kapes kradl,
verše s cukrovin tam za ně kladl,
leckomu i potměšilou směnou
za řeč doma pilně sestavenou
podstrkoval hluché třesky plesky,
za šlechtice hlasoval vždy česky –
zkrátka, s děsnou lstí a troufalostí
zkoušel ďábelské své vlohy všecky,
aby den co den až k zoufalosti
ztrpčoval jim život poslanecký.
Bez pomoci snášeli tu trýzeň,
v marném hněvu skřípajíce zuby,
až jim nápad vnukla nebes přízeň:
„K čemu máme spřátelené kluby?
k čemu naše s klerikály páska?
Vyšleme k nim prostě deputací,
by jich pomocí nás zbavil ďáska
řádný, slavný obřad vymítací!“
Na pomoc již exorcista kvapil
v český klub, by ďasa vymít’ z něho;
a ten brzo zkrotil rohatého,
rázným hmatem za ouška jej lapil,
do klece jej vstrčil přichystané,
ze drátěných křížků hustě tkané,
do níž místo cukru, vody vsuli
síry kus a misku plynné smůly,
a tam rarach schoulen u zajetí
na bidélku přešlapuje bídně –
po vlastech pak zvěsti blahé letí:
„Ďasa přivezou nám naši z Vídně!“
Česká delegace šotka v pasti
s pýchou vezla jásající vlasti;
oslavou je vítal národ vděčný,
pestrých spolků průvod nekonečný
a hold nadšený jim řečník vzdával,
kvítím, vavřínem je obsypával:
Kterak na věky zvěst veleslavnou
génij vlasti ryje v dějin desky,
že jich umem, prací neunavnou
čerta domohl se národ český.
Ale nejvroucněji ze satana
těšila se klerikální strana,
neb jí přinesl ten zloboh malý
pádnou zbraň na zkrotlé liberaly.
V naší době smutné, která věří
tomu jen, co váží se a měří,
hlinou jen si krtčí dráhy ryje
a říš netělesnou, mimosvětskou,
z níž k nám světlá útěcha se lije,
prohlašuje za báchorku dětskou:
jaký triumf pro zastance víry,
pro nevěrce jaké zahanbení,
když tu náhle v atheismus čirý
rarach živý směle zuby cení,
rarach onen, jehož chvost a rohy
lehtaly jen k smíchu neznabohy.
Nyní může hmatat každá ruka
důkaz pravd, jimž učí věrouka.
Tento ďas je s kathedraly boží
posupný jen chrlič líce šklebné,
ale nad ním již si divák složí
celou stavbu krásy převelebné,
pilířův a rozpon tvary sličné,
hrdých fiál květy nebetyčné,
hvězdnou klenbu nebeského týnu
s božím trůnem v kůru serafínů,
všechny pravdy, kteréž nebem psány
v písem svatých věkověčné blány.
Takto kázal hromovitým hlasem
tábor pravověrných, do své schrány
přijav drahocennou klícku s ďasem.
A hned poutě valné pořádány,
by lid všechen spatřil tyto divy,
pekla, věčných trestů důkaz živý.
Ze všech krajů českých, od Šumavy,
Brd a Krkonošů, z dáli, blízka
vypravila záhy každá víska
pod korouhví šumné, pestré davy,
sesterská pak Moravěnka zvláště
vyslala sem zevšad hosty četné,
rudé koženky a modré pláště,
bílé haleny a frýdky květné,
líčka roztomilá oček jasných
pod šátkem, jenž hořel mákem planým,
nad obrubou sněžnou límců řasných,
nad živůtkem třpytně vyšívaným
smějící se kvítím, pestrou stuhou
jako svěží májový kraj duhou –
A vše tlačilo se od úsvitu
do večera kolem klece s čertem,
obklopeným stráží jesuitů,
kteří vězně naučili žertem
hůlku přeskakovat navzdor pejsku,
vzácné hosty vítat po hebrejsku.
A co kouzlo stále svěží vleklo
proudy lidstva na výstavu divnou,
důvtip zbožný přinucoval peklo
přispět nebi znamenitou hřivnou:
věnoval-tě vstupné na missie
k divochům, jež křesťan vidí s žalem
před modlami mrzce sklánět šíje
na koralů výspách v hájích palem.
Nechať bída zemí vládla kolem
a pláč hladu srdce zrýval bolem,
na klec pršel zlata liják stálý
pro ubohé hnědokožce v dáli.
Chutě na výstavu ďábla nošen
halíř poslední žebráckých mošen.
A ne pouze z Čech – i z končin jiných
národ na pouť do Prahy se dával,
která jedva ve zdech pohostinných
stěsnat mohla plemen různých nával,
až jsi domníval se, že tu znova
zkvetla pestrá doba Rudolfova.
I sám Barnum přeplul mořské vlny
získat pro své sbírky v jatém skřítku
perlu perel za milión plný – –
Utržil jen posměch za nabídku.
Ale zpupná voltairovců smečka
z ohromení probrala se brzy,
z šotka tropila si posměch drzý:
Chatrná to na hlupáky léčka!
Kdož ví, jaká liška z čertí kůžky
vystrkuje šibalské ty růžky?!
Zázraků již jako straček v žitu
narobila chytrost jesuitů,
proč by jednou vtipně nepřevlekla
jakés morče za vyslance pekla?!
Vstali též, jak bývá obyčejně,
moudří prostředníci v lítém sporu
pravíce: Jak vy, my nesem’ stejně
osvěty znak hvězdný na praporu;
zde však předem klidu hledět sluší
prostých srdcí, nezkalených duší.
K čemu viklat jeho vroucí vírou,
která jediná ho vznáší k jasu
nad života trud a hmotu čirou?
Jeho mysl připjala se k ďasu
vírou pevnou, dětskou, pohnutlivou –
nač v něm budit skepsi kormutlivou?
Protož díme: Nebeřte mu ďasa,
jenž mu hrozbou zlého, k dobru ostnem!
Varujeme: Nebeřte mu ďasa!
S pochybností snadno v srdci sprostném
zahnízdí se zbujnost prostopasá,
snadno sveřepost se v davy vhostí
a zmar kázně s pustou nemravností
nad troskami všelikého řádu
zřídí hrubé zvířeckosti vládu.
Nebeřte jim nevinného ďasa!
Aj to krásné řády jsou a mravy
– jízlivě zas atheismus praví –
jimžto třeba lži a šalby bídné!
A zde obé přec je očividné:
Vydejte klec s nevídaným ptákem
na chvilku jen vědeckému soudu –
neshledá-li humbug za bubákem,
sami nadáme si slepých bloudů.
Budiž! hrdě zvolal tábor zbožný.
Universitě klec na stůl dáme,
ať v ní koná všechen rozbor možný.
Dozor jen si při tom ponecháme,
neb vždy věda páchne trochu sírou,
nekvasíc – žel bohu! – dobře s vírou.
O soudce se shodli – leč ó žaly!
neblahý ďas vády samé plodil.
Dvou teď universit boj se zrodil:
česká s německou se o klec rvaly,
každá tvrdíc, že jí přednost dává
vyšší vědy květ a stará sláva.
A již málem vztekle roztrhnuly
čerta v německou a českou půli,
když tu vláda Čechům přiřkla ďábla.
Zařičela ovšem zloba divá:
Ve všem křivdí nám! I ďasa shrábla
miláčků těch ruka, věčně chtivá!
V aule slavné, v síni velkolepé
na zkušebním stole v těsné kleci
rarach na bidélku zuby klepe,
s bázní očekává příští věci.
Teskně povyhlédá sítí drátů
na pedelly v plném majestátu
třímající berly, v pestrém hávě,
s barety na povznesené hlavě.
A dál krouží plaché jeho hledy
po nesčetných jasných světlech vědy,
po věhlasném, mnohohlavém sboru
řádných, mimořádných professorů,
docentů, hvězd nejnižšího řádu,
které skromně míhají se vzadu.
Sotva obhlednout si troufá Muza,
natož líčit slavné shromáždění,
z něhož obchází ji svatá hrůza.
Kliční dirkou jen tam vsílá zření
stojíc v bídném neučenců davu,
s nimiž vrátný kolleje se trudí,
an je od posvátných prahů pudí
bakulí svou jako stádo bravu.
Uvnitř zatím rektor vážných vzhledů
řeční latinsky ve vědců středu:
Díky vládě, jejíž ruka štědrá
úkol čestný, ač i těžký klade
naší drahé almae matri v bedra,
by v něm zkusila své síly mladé.
Úkol čestný. Neboť v této chvíli
zraky všeho učeného světa
k naší škole vysoké se chýlí,
jíž tu kyne věčné slávy meta,
rozsouzení sporu, který dělí
vzdělaného lidstva obor celý,
a snad velkých záhad rozřešení
(i to možné!), které z šera věků
stále míhaly se ve člověku,
zdroje hrůz a muk i povznešení.
Okamžik to velký, velevážný!
V naši ruku pravdy na obranu
vložil meč svůj vědy genij strážný.
Bez dechu vše hledí v tuto stranu,
školy vysoké vší Germanie
chtivě ždají o té schůzi zprávu –
Jaký div, že srdce prudko bije,
tušíc blízkou pohromu neb slávu!
Úkol těžký. S jedné strany věda
neúprosně jádro věci hledá,
hloubadlo své bezohledně noří
na dno záhad, nedbajíc, zda spolu
předsudky byť mnohým svaté boří,
hněvu jejich nedbajíc ni bolu.
A zde zvláště třeba šetřit bděle
přísné vědeckosti, kdy k nám zírá
bystrým okem člověčenstvo celé,
slovo každé ode rtů nám sbírá.
Jaká hanba, jakby škodolibý
soupeř jásal z každé naší chyby
před tím obecenstvem, v také roli!
Do druhé zas vážky ohled padá
na potřeby naší veleškoly.
Neboť naše alma staro-mladá
trpce žehrá, že je tvarem kusým
(žel, že znova ránu jitřit musím!)
bez fakulty, kterou právě snadno
vzbouřit může naše rozhodnutí –
Všechny tyto zřetele nás nutí
pilně vážit, co zde činit radno.
„Jaké úvahy, kde vše tak zřejmé!“
mistr z cechu filosofů vece.
„A priori ortel provolejme,
aniž třeba dotknouti se klece.
Nechť si dále víra princip zlého
na postrachy lidu dětinného
v masku satyra neb fauna halí
s kopytem, jež Němci přilátali:
leč ať nechce, aby vážná věda
snížila se k vyšetření frašky,
která může hlupce klamat leda,
bavit děti nejvýše a šašky – –
Hoďme beze zkoušky jakékoli
k absurdnostem tělesného ďasa,
an duch zla jest pomysl jen holý,
idea bez tvářnosti a masa.“
„Nesouhlasím!“ zoolog se kasá.
„Nadutá to mluva staré školy,
která s kathedry své všemu světu
vytknouti chce zákony a metu.
Poznání jen z empirie svítá.
Zkoumám vše, co skutečnost mi skýtá –
vyzkoumám i, co se v šotku kryje.
Snad to podvod, zbožné allotrie;
však též možno, že to útvar zrůdný,
jakýs bastard, forma zmrzačelá,
kterou zplodil druhů výběr bludný,
nebo dokonce druh nový zcela,
a pak pekelného duší lovce
vřadím prostě mezi obratlovce.“
Filolog zas myslí, nejlíp k cíli
že tu zkouška z hebrejštiny vede;
lékař k vivisekci mysl chýlí;
právník vtipné argumenty přede,
že tu sporná kompetence vadí,
zamítnout a limine věc radí –
zásad rozpor výše vlny čeří,
fakulta již s fakultou se hádá,
věda s vědou v souboji se měří
a vždy bouřlivěji hlučí váda.
Jenom rektor mlčky dumá stranou
jako kapitán, když v bouřném ruchu
pevně zří v tůň vichrem bičovanou,
v čirém zmatku sám jen váže v duchu,
jakby spasil koráb od záhuby
vztekem vln, přes ostré skalin zuby:
Tak tu rektor dumá obhlížeje
stezku v před, kde dvojí propast zeje –
řekneme-li, že to rarach pravý,
v posměch budem učenému světu;
strhneme-li kukli pseudo-skřetu,
kletba zbožných stihne naše hlavy,
s níž snad vlády nelibost se spojí,
neb kdož ví, kam právě vítr vane –
Ach, jak vyváznem z té léčky dvojí,
vlastní slepou volbou uchystané!
Pojednou kýv’ prudce na pedella
a dal otevříti okno síně,
jehož rohatá skla, pestroskvělá
zásvit duhy tkala v polostíně.
Na to řečí ráznou, hromozvukou
v hádku zahlaholil: „Vlastní rukou
vložili jsme na se úkol velký –
Máme zbaběle jej nazpět klásti?
Ne! Již k dílu jako pilné včelky
pro čest naši, národu a vlasti!
Především je třeba ze žaláře,
kde síť drátů zakrývá jej z části,
vynést ďasa do sluneční záře,
aby zpytavý zrak na vše strany
mohl zbádat útvar nevídaný.“
Klícku nesa, k oknu kráčí blíže,
odklopuje dvířek zdobné mříže
a dlaň schystav na divného ptáka
vězně, strachem schouleného v koutek,
„perlike – perloke!“ tiše láká,
jak Faust ďábly na divadle loutek.
Blíž a blíže dlaň se napřahuje,
až pak rychlým spočinula hmatem
na tělíčku hnusném, chundelatém
a nechť ďasík vzpouzí se a vzteká,
jako králíka jej v záři dviže,
která oknem otevřeným vtéká
řídkou spletí starožitné mříže – –
„Chyťte – chyťte ho!“ v témž okamžiku
rozlehlo se poplašeným sborem
a vše k oknu shrnulo se v ryku,
ve zmatku se kupíc za rektorem,
který vztahuje ven prázdné dlaně
směrem k arkýři, jenž věkem tmavý
v hojné zdobě shlíží zadumaně
s boku auly do uliční vřavy.
Révě kamenné tam na lupeně
čertík prchlý naposled se kmitl,
v drzém posměchu k nim zoubky ceně;
gotické pak úponky se chytl,
hbitě šplhal na špičatou stříšku
a dál po dešťové rouře střelou
jen se mihl v nedostupnou výšku
na budovy střechu, stářím stmělou.
Rektor zoufale tvář dlaní halil.
Ale šeptá pověst mnohohlasá,
že se balvan s prsou jeho svalil
upláchnutím prožluklého ďasa,
jehož naschvál vypustil prý z ruky.
A když ztichly ďábelské ty hluky,
rektorovi v jedno krásné ráno
ministerské křeslo vykázáno,
portefeuille osvěty, kde zapotřebí
muže, který v lítém boji duchů
umí hovět satanu i nebi
a (jak Němec dí) prát kožich v suchu.
Hle! den otvírá svou zlatou bránu –
nevědomky žvatlal jsem až k ránu.
Nuže, dosti! Jindy tobě jednou
dopovím svou Odysseu bědnou.
Souhlasím. Mám po krk toho pro dnes,
co’s tu žvastal v rýmované proze.
Nyní ruče z prozy té mě odnes
do sfér krásna v oblakovém voze!
V okno se mnou skoč! Zde k divům brána.
Ekypáž hned bude uchystána.
Luh nebes poset beránkovým bravem
tak čistě bělostným, jak vesna mladá
jen vodívá jej po safíru smavém,
že v duši starou teskná rozkoš padá
z těch barev svěžích, lahodného světla,
jak v ráz by z hrobu mládí krása vzletla.
K těm sněžným bírkám azurových niv
tvář šotek obrátil a drápkem kýv’ –
Aj, poslušně hned z půvabného stáda
dvé něžných obláčků se spouští v dol
a za nimi se z jitřní zoře spřádá
vůz červánkový zlatoskvoucích kol.
Jak dolů spějí, obláčky se šíří,
strou vzduchem sličný útvar perutí,
pnou šíje štíhlé z bělostného chmýří,
až změněny v pár bájných labutí
své krásné hlavy sklánějí k mé noze.
I usedám si v báchorkovém voze,
jenž jako lastury tvar obrovitý
nad moji hlavu, zdobně prohýbán,
rozpíná oblouk s měňavými třpyty.
V něm odpočívám sladce kolíbán
a jedeme či plujem’ – nevím ani,
čím nazvat spíš to zlatých koles hraní
ve vzdušném safíru, v té modři plynné,
jíž povoz náš se lehce upřed šine.
Zem’ zmizela; jen skvoucí modrojas
plá pod námi a shora, vůkol nás,
tak svěží, líbezný, jak v rose třpytné
když první fialka vstříc jaru zkvitne.
Tak luzně zářivý jak dívčí zraky,
jež mladíku mně svitly dávno jednou
a vzpomínkou tak často v duše mraky
jak oči rusalčí z dna tůně vzhlednou.
Toť azur ten, jenž září jenom z básně
a z pohádkových jezer čarokrásně,
toť éther, nektar, zář a vůně spolu
i hudba sfér, všech uspávačka bolů.
Jak často přával jsem si vhroužit sebe
na ptačích perutích v to modro nebe,
jho nudy, péčí k zemi svrhnout dolů
a letět lehounce jak mlha pouhá
dál, dále blankytem – teď skutkem touha.
Teď letím bez cíle v tom vzdušném kraji,
v tom modru koupám se, je v ňadra ssaji,
v ně kochám, ztápím zrak i duši celou.
Jen vlny blankytné se vůkol stelou
a jimi plyne naše mušle skvoucí,
krov lepotvárný nad hlavu mi pnoucí,
jenž na mne line z ruměnného nitra
svit čarovný jak růžnou záři jitra.
Ten červánek i srstí šotka hraje,
jenž v předu plní úkol vozataje,
za bičík maje konvalinky stonek,
v němž řadou kývá mnohý sněžný zvonek.
Jak snítky koralů mu růžky svítí
na hlávce huňaté, jež v nach se nítí;
on s tichým chechtem otěž zlatou zdvihá
a hadím očkem mrká po mně zpátky
a když se tážu: Kam? tu v azur švihá
svým bičíkem a piští: Do pohádky!
Pod námi jaksi houstne modro plynné,
že podobá se vodě skvostně siné,
však průhledné až do nesmírné hloubi.
To moře vlnkami bok mušle vroubí
a prýská jiskrami v kol špice zlaté
a zápřež naši v sobě zrcadlí,
jich křídel chmýř, sníh právě napadlý,
i krky dlouhé, v oblouk ladný vzpjaté.
Viz, ve zlaté a smaragdové záři
co náhle v dálce před námi se stváří?
Toť jakby Cimpango tam dávných bají,
jak divů zem, jež sokyní jest ráji,
by nořila se z vlny safírové.
A jak se naše loďka letmo blíží,
vždy zřetelněji z vod se výspa hříží
a zjevuje co chvilku krásy nové.
Tu vypínají sbory sličných palem
své koruny ze smaragdů a zlata,
tam hora ledů rajským nad úvalem
ční z růžných par, jak démant sluncem vzňata,
a na sta jiných tvarů, barev, žehů
zrak okouzluje s těchto smavých břehů.
„Ach!“ obdivu se z ňader mojich vine
a slza rozkoše v mé oko plyne.
„Ó rci mi, šotku, pověz, jak se zovou
ty břehy nebeské, ten odlesk ráje?“
A diblík, šlehnuv zápřež úbělovou,
dí s přidušeným chechtem: „Ostrov báje!“
Šleh šotkův bělokřídlou zápřež plaší,
že větru letem na ostrov se vznáší
i s vozem lasturovým. V předu náhle
běl křídel mizí, bílé krky táhlé:
na místo labutí je ve jhu zříti
dvé beránků, jichž vlna zlatem svítí.
Ti lehounce náš povoz táhnou travou,
spíš vlnou květů měkce kolébavou,
z níž vyplašena zlatých koles ruchem
sta skvoucích motýlů se hemží vzduchem.
Ten pažit vůkol podoben je moři
ze stébel smaragdných a hvězdic květů,
jež v barvách různých drahokamů hoří,
a jak je vánek čechrá v jemném letu,
níž mezi stébly nové hvězdy jeví.
A všechno je tak sličné ku podivu,
že vlhne zrak a na čem prodlít neví.
Na obou stranách tuto hvězdnou nivu
zde blíž, tam dále pásmo doprovází
hor vyšších, nižších, jejichž vid se mění
vždy v novém různých tvarů seskupení:
zříš báně, kužele i šikmé srázy;
zde září v zeleni a květech stromů,
tam ve skal nahých fantastickém zlomu,
jenž v ladných barev odstíny se šatí
a místy plá jak hora skvostných hlatí.
S jich boků leckde stříbro bystřin srší
a duhou hrajíc, sněžnou kypíc pěnou
přes trosek skalních spoustu navalenou
jak perel déšť do houští palem prší,
z nichž u pat horstva, ve záhybech strání
zde onde divná stavba povyhledá
stěn sněžných nádherou a třpytných bání.
A na skále, jež kužel strmý zvedá
až k nebesům, té horské jehle v čele
jak duchy staven v nebe trčí směle
hrad slohu neznámého, hrdé krásy
nad sivých hradeb zubatými pásy
bran, mostů, věží spoustou nebetyčnou.
A kde v hor pásmu brána skalní zeje,
zrak s tužbou hledí v údolinu příčnou
a její ladnou zátočinou spěje
kol hájů tajemných a luzných sadů,
kol pestrých měst a běloskvoucích hradů,
kol tůní safírových, v nichž se kmitá
stín plachty ostrov smaragdových palem,
až tam, kde tato vnada poukrytá
jak sen se tratí v stínu zamodralém.
Houšť, houšť se motýlové chvějí z luhu,
jsou perleť, purpur, zlato, hrají v duhu
a prostřed křídel oka slunkem svítí;
jich oblak pestroskvoucí vzhůru vzletá
a deštěm duhovým se dolů řítí,
vzduch plní vůkol. Po vyhlídce veta
v té motýlové metelici, předem
též hustě vlá, že nezříme, kam jedem’.
Jak květů déšť, když stromem vichr zmítá,
již závěj sprchlých motýlů nám kryje
hřbet zlatých beránků, jich čela, šije,
i čupřin, růžků šotkových se chytá
a mušli plní, klín můj – Sahám pro ně –
O div! Ne motýly to ruka chová,
než květy vskutku, dchnoucí čarovonně;
jen útvar jich lže křídla motýlová.
Zřím do výše – Aj věru, pouhé květy
to slétají se stromů velikánů,
jichž haluze tím šperkem obesety.
Jich větve srostlé klenou zdobnou bránu
v les překrásný, jenž ve své stinné hloubi
vděk hájů severních i jižních snoubí.
Pruh volný značí dráhu v jeho středu,
jež mechem kyprým porostlá je cele;
v něm kola škeble nezůstaví sledu.
Jím kouzelné se pološero stele
ze stínů větví gigantických stromů,
jež shora klenou se jak žebra dómu,
a z mihotavých světlých pruh a kroužků,
jež vnikají skrz listnatou jich roušku.
Jak mocná zeleni tu skvělost, sytost,
odstínů jejích vzácná rozmanitost
a tvarů nejsmělejších bujný přepych!
Tu dlouhá třáseň šírých listů spřádá
sta vějířů a záclon velkolepých,
v houšť baldachýnů překrásných se skládá
a chocholův a korun. Světla šípy
mdle tříští se v tom smaragdovém krytu
o steré řásně, lalochy a cípy
v déšť nekonečně různých polosvitů
a níže v soumrak tajemný se mění.
A každá haluz žije v jemném chvění,
list každý šepce, po tichounku zpívá
o divech, zázracích, jež háj ten skrývá.
Čím dále jedem’ po mechové trati,
tím báječnější řízou háj se šatí.
Dav obřích kmenů výš a výše vzrůstá,
šíř, šíře mocné větve rozpřahuje
a nad nimi, kam oko dosahuje,
zas rozpíná se nová zeleň hustá,
jak rost’ by nad lesem les druhý, třetí.
Vždy divnější jsou tvary listů, snětí,
vždy magičtější přísvit, pološero,
v němž ruch se budí tajemného žití
a nevídaných zjevů, podob stero.
Tam ohromný květ bělostný se třpytí,
jak pohár obrů vzhůru otvíraje
svůj kalich nádherný; leč trpasličí
jen sbor se přehýbá mu přes okraje
a s mlaskotem pak směšné hlávky tyčí,
na šedých vousech perly jasné rosy.
Zde vzduchem přes cestu se kmitlo cosi
na skvostných zádech letícího šídla
jak malilinká víla duhokřídlá.
Tam zase za stromem se mihla v spěchu
tvář sivá, od mohutné brady vlajíc
v pás vousem svatoivanským a tajíc
svit janských mušek pod obočím z mechu –
to duch, děd lesů za kmeny se plíží,
tu vyšším stává se, tu postať níží,
vždy s výškou stromu vzrůst svůj srovnávaje.
Na větvi jedné veverka si hraje
s oříškem lískovým; již zoubků cvakem
jej rozlouskla – Můj bože! Z jeho nitra
jak oblak vzňatý v nach a zlato jitra
až k zemi splývá před žasnoucím zrakem
šat přenádherný měňavého skvění
a na perlovou vypad’ na očelku
i zlatý střevíček, jak pro Popelku.
Vlk z lesních stínů ostré zuby cení
a k němu dívenka se tulí smavě
s karkulkou červenou na rusé hlavě.
Dál svítí korunka nad hadů králem,
zde kohout velký, stobarvého peří
si vyšlapuje jako člověk málem
a se slepičkou po jahůdce měří,
a mním, že chatu s perníkovým krovem
jsem také zahléd’ v háji pohádkovém,
kde s šuškáním a šeptem stíny živé
kol pňů se honí ve hře dovádivé.
I mne se dotkla čaromocným stvolem
ta zlatá pohádka, jež děcku kvetla
kdys pod přeslicí, za vrčícím kolem.
Vše plno ve mně kouzelného světla
a podob lehko v mlze načrtaných,
jak ze stříbrné pavučiny tkaných.
Z nich jedna vábně probírá se zvláště
z mé obraznosti nejistými rysy,
jak tuto postať ze záhybů pláště,
jímž otec halil mne, jsem zočil kdysi
za jízdy krajem podvečerní chvíle;
on šeptal, sám ji volně předa v duchu,
nám dětem báji o jezerní víle
a já ji náhle spatřil v jasném vzduchu:
Nad obzorem, kde oblak zlatem hoře
mně zdál se břehem blankytného moře,
jsem uviděl ji, slabý stín jen pouze,
jenž zvolna mizel v zář se rozplývaje,
a přece na ni dosud myslím v touze –
O vrať se, vílo, z dětinného kraje!
Víc vábíš mě, než ony živé krásy,
jež mého žití obzorem se nesly
a svůdným sborem paměti se hlásí,
víc nežli vše, co v mysli duch mi kreslí
vnad vysněných, kdy v žití pozdním letě
mně zvolna barvy blednou na paletě.
Ó poupě mého chlapeckého snění,
ó dítko mojí fantasie ranné,
té nezkalené ještě vřavou denní
a vášní, pochybnostmi neztýrané
a svěží, čisté jako paprsk jitřní –
ó vyvstaň jasně před mé oko vnitřní!
Již zaklínání mého uposlechla,
svůj lehký obrys, ztepilý a něžný
jak světlým stínem do mé duše vdechla,
tvář ideální pod čelenkou kněžny,
z níž uprostřed se pnou tři paví péra;
jest poloprůhledná jak vzduchu dcera – –
V tom šotek, moji nachýlenou skráni
svým bičem z konvalinek švihnuv lehce,
mne budí z rozkošného zadumání,
v před ukazuje, do hrsti se chechce.
Háj otvírá nám výhled nenadálý:
Před námi blankytné je rozepjato
vln tkanivo až tam, kde západ v dáli
hor pěkné tlupy halí v nach a zlato.
Leč uprostřed té modrojasné pláně
pne z vody přímo zámek velkolepý
les věží malebných a divné báně
a leskem svým div oko neoslepí,
jsa přeskvoucího, průsvitného vzhledu
jak z křišťálu neb nejčistšího ledu.
Hle, loď nás čeká k pouti připravena!
Jest ze dřev nejvzácnějších sestavena
a řezby jemné poskytly jí zpola
tvar jakés fantastické vodní stvůry:
Prs šupinatý mocně pne se zdola
a tlama podivná se šklebí shůry,
jíž s pysků visí sumčí vousy vlajné,
dva karbunkule velikosti bájné
jsou oči, zarudlým jež ohněm planou,
a na zad k bokům lodním netvor stáčí
dvé divných tvarů s paprsky a blanou,
půl rybí ploutve a půl křídla dračí.
Vše drahocennou zdobou obtěžkáno.
Ční hrdolepě štíhlý stěžeň z důli,
jenž kruhem stříbrným je objat v půli,
a lanoví vše z hedvábí je tkáno.
Však nejkrásnější, nejdivnější spolu
jest plachta kmentová, jež na palubu
od ráhna stříbrného splývá dolů;
má skvělou malbu na líci a rubu
a jak se vánkem vlní v jemném chvění,
v ní obraz kouzelný se stále mění:
Tu krajina z ní září vábných vděků,
teď dvůr zas nádherný ve skvostném hradě,
hned v bitvě velkolepé davy reků,
hned výjev lásky v lunojasném sadě
a nejvíc vodstva blankytavé vlny,
tritónů, najád laškujících plny.
My propustili s mušlí bírky skvělé
a vešli v loď, jež prázdna byla cele;
jen šotek used’ chvilkou za kormidlo
neb tančil, šplhal po stěžni a laně,
jak opička tam rejdě nevázaně.
Loď rozepjala pestroskvoucí křídlo
a sama sebou ku předu se hnula;
mně zdálo se, že vlastní silou živou
nestvůra přídy prsa šíře dmula,
v před, nazad pohybujíc hlavou divou
a pohrávajíc sterým ploutve cípem –
loď rozjela se po jezeře šípem.
Já v předu stoje, hleděl do hlubiny,
kde propasť nekonečnou jevil oku
ten živel průhledný a skvostně siný,
na místě dna si kouzle ve hluboku
báň nebes druhou, jak ta shora skvělou
i s něžných mráčků třásní zrůžovělou.
Blíž zámek báječný se rychle šine
a svítí všecek v oslnivém lesku;
jeť čistý křišťál vše, co ku nebesku
zde pyšně strmí od hladiny siné:
ty stupně, ohrada, ty stěny sličné,
ty brány, oblouky a sloupů řady,
arkýře, pavlány a balustrady
a cimbuří a věže nebetyčné,
všechny římsy, kružby nespočetné
a sošky vytesané, zdoby květné,
ba také nestvůry, jež s výše cení
co chrličové zuby šklebné tlamy –
vše do nejmenšího je křišťál samý;
toť hran a hrotů ledovcových skvění
a stíny jemné zářivých těch tvarů
jen dovršují obraz plný čarů.
A nastojte! tu krásu nevýslovnou,
tu všecku nádheru je také zříti
ve hloubce vln, kde po druhé se třpytí
ten palác divů s nádherností rovnou;
jen obráceně v modrou vláhu níží
vše to, co shora k nebesům se vzpíná,
však zřetelno vše září z její klína –
ty lesky zdvojené zrak snese stíží.
Již stojí loď u křišťálových schodů,
jež s terasy se kloní v jasnou vodu.
Skok z lodi přenesl mě na terasu.
Již stojím v sadě bělostného kvítí
a zvykám oko nesmírnému jasu,
jímž stěna zámku ozdobná se nítí.
Hled zvolna vniká prosvitavým zdivem
do vnitřka paláce, do síně skvoucí,
již pode klenbou, v obloucích se pnoucí,
pych pohádkový plní sterým divem.
Však co se míhá v středu bájné slávy?
Kruh zářivý – to čelenka je kněžny –
a nad ní kývají tři péra paví –
Teď obličej zřím také sladký, něžný
a křišťálem dvě dlaně ke mně vzpjaté,
se bělají, dvě vodní růže vláhou...
Ach, poznávám svých tužeb vílu drahou,
snů dětských, nejkrásnějších dítě zlaté!
Dlaň liliová v objetí mne zove –
Dál, dále! K víle proniknouti musím!
Leč zamčeny jsou brány křišťálové.
Nadarmo tluku. Vymknout stěžej zkusím!
Než křišťál nepohnut. Kdo skytne radu?
Jak šílen buším... Náhle z nitra hradu
jak serafovy harfy rokotání
hlas unylý se rozleh’ vodní plání:
„Ach! otevře ten zámek zaklnutý
jen klíč ze stříbra měsíčného skutý.“
Ó běda! Blahá naděj’ ustupuje –
Kdo přinese mi stříbro ze měsíce?
Kdo z něho klíč mi čaromocný skuje?
Do dlaní zoufalé si halím líce.
Terč sluneční se sklonil za doubravu
a na oblohu měsíc, kněžic bledý,
již zvolna vyšel ve stříbrném havu.
Naň truchlivě jsem upjal vlhké hledy
a na loď divnou pak je sklonil maně,
kde rarach škodolibě mnul si dlaně
a v žal můj hleděl se šklebivou tváří
pod stěžněm, rudým od večerních září...
Než jaká změna! Pojednou se tratí
loď, zámek, azur vody v hustou chmuru
a jenom stěžeň ční tu ještě vzhůru,
jejž poslední svit denní nachem šatí.
Však není to již stěžeň. Divnou změnou
zřím přeslici jen prostě ozdobenou,
jež zardívá se blízkým ohněm kamen,
zřím kužel, s kterého lnu světlý pramen
do ruky pilné splývá, kolovrátku
zvuk tichý slyším, matky milý hlas,
k níž tulíme se, žebřem’ o pohádku – –
Ó dobo zlatá, dětství, mám tě zas!
Co blábolíš? Ó hleďme! Na mou víru!
Je trhlina v mé pestroskvělé přízi –
leč neškodí – hned spravím hloupou díru
a kužel babský s dětskou jizbou zmizí.
Hle, již jsem opět loď i zámek zřídil.
Mně zdá se, šotku, že jsi notný břídil!
Však počkej, ukážu, seč moje síly!
A na lodi, jež červánkovým nachem
tu znovu plála před palácem víly,
ďas vytrh’ stěžeň jedním ruky machem
a skokem přenesl jej na terasu,
tam zarazil jej v záhon mezi květy
a zasyčel, co já naň hleděl v žasu:
„Byl’s jedlí horskou, čahoune ty kletý –
buď jedlí zase, ožij mízou pekla,
v šíř větve rozlož, stoupej chutě vzhůru,
až hlavu drzou zatkneš do azuru!“
Jen potvůrka to zaklínadlo řekla,
hned stěžeň k zemi připjal silný kořen
a korou obalil se, stál tu v pýše,
stem větví zelených a řásných šňořen,
jež s jarým šumem kývaly k nám s výše.
A čertík, jehož ručka na ty chvíle
v šíř, délku vzrostla rovna obří dlani,
mne silou nehoráznou popad’ v týle,
zdvih’ na větev a vsadil jízdmo na ni.
Pak sám se octnul ve vrcholu hustém,
jenž začal k nebi pnout se rychlým vzrůstem.
Výš, výše vrchol zmohutnělý stoupá,
šíř, šíře pod ním větví dav se houpá;
již bledne, mizí ve závratné hloubi
hrad nádherný, les křišťálových věží
i smaragd, břeh, jenž safír vodstva vroubí.
Pod námi ve vzduchu jen zeleň svěží
nesčetných větví koldokola kývá,
s nichž husté jehlí v lepých řasách splývá.
Strom báječný vždy výše vzrůstá, výše,
své mocné témě nad oblaky zdvihá,
kde mírem étheru jen praduch dýše
a zlato hvězd se nesmírností míhá;
v jich středu září luny klidná líce
a jasný kruh svůj šíří víc a více.
Však co, hle! pod námi se s jedlí děje?
Ta spousta větví, noci potemnělá
jak chumle mračen, tajemně se chvěje;
leč nad jednou teď kmitla záře skvělá
i nade druhou, třetí... dál a blíže
ve mračnech jehličnatých, níž a níže,
až posléz nesčíslná siná světla
a zarudlá na bájné jedli zkvetla,
v tom moři bezpočetných chvojných věnců,
jak bludičky, jak plápolavá smola,
jak sírou vzňaté slzy zatracenců,
že zaplanul kruh nebes koldokola...
Já brzy v hrůznělepou parodii
hvězd vánočních svůj ztuhlý pohled ryji
a brzy zase vzhůru k nebes krovu,
kde blížící se úplněk již blýská
jak ohromný terč horoucího kovu,
zřím všecek vnořen v ustrnutí němé.
„Hej, haló, hejsa!“ šotek na mne výská.
„Již stříbrolící kuplířka je blízka,
jak na rožeň ji jedlí nabodneme!“
Ó měsíci, ty kníže noci bledý,
ty milenců a snílků tichý druhu,
jak často, jinoch, blouznivými hledy
jsem zřel do tvého stříbrného kruhu
a lapen vláknem paprskových nití,
jež s nebeského stropu spouštíš dolů
jak bájný pavouk, uvázl jsem v síti
dum divných, tužeb, vidin, sladkých bolů!
Když zmítán lásky rozkoší a trýzní
jsem bloudil tichým, postříbřeným sadem,
neb žhoucí po pravdě a kráse žízní
sám nocí vzdychal v horování mladém,
když postav roj, ze světla tvého tkaných,
mne v luzný soumrak romantiky loudil,
kde ve hrách fantasie nespoutaných
krás, přízraků jsem labyrintem bloudil:
tu v jarou bouři myšlenek a citů
ty’s, měsíci, jak božský maják svítil,
můj duch se tišil ve tvém klidném třpytu
a blahý pozdrav nesmrtnosti cítil.
Já pohrdavě smál se slovům vědy,
že’s vymřelého světa chladná škvára –
Ó, ne! To kněz je poesie bledý,
jenž ohněm věčným svaté lásky hárá!
A hle! teď v pestrém, starobylém rouše
tvým snivým, stříbrojasným luhem jedu;
ďas dřepí na výběžku sedla v předu
a tichým hlasem laje na bělouše,
že frká přílišně a v půdu deptá.
I mně on radu naléhavou šeptá:
„Jen ticho, tichounko! Na ústa ruku!
I dech taj, pokud možno – chraň se zvuku!
Neb trochu větrná a nedůtklivá
jest měsíční ta romantika snivá.“
Kraj, po němž jedem’, zdá se utkán celý
z par modravých a ze stříbrné běli:
Na půdě lunojasné houštka kvítí
hvězd různých listy stříbrnými svítí,
i loubí lesa, větve, štíhlé kmeny
i krajky kapradin a houby s mechem
ze stříbra jemného jsou upředeny.
Vzduch kolkol stříbrným se vlní dechem
a nebe siné, hvězdičkami skvělé,
jak stříbrotkaný stan se horem stele.
Vstříc lepá trojice nám jede nivou.
Jak ve dne zřím je v lunném svitu skvělém,
jenž tvary jich jen změkčil září snivou,
jak průhledného stříbra jemným pelem.
Kmet s jedné strany, vážný, ušlechtilý
tu sedí v řasné říze stříbrotkané,
k níž s hlavy velebné vlas dlouhý, bílý,
jsa věncem aster sepjat, mlékem kane;
pod brvou hustou, sněžnou pod závějí,
jak hvězdná dvojice se zraky skvějí
a k boku harfa stříbrná se druží,
jí s čela, jež má orla za okrasu,
vlá řetěz lilií a bílých růží –
ten stařec zdá se bardem dávných časů.
A s druhé strany rytíř statný jede,
půl křižák, polo v saracenském šatě;
háv kroužků stříbrných se těsně přede
kol údů mocných od hlavy až k patě,
než pochva damascenku křivou chová
a na ní arabská se třpytí slova.
Kol pyšné přilby, na níž křídla divá
drak stříbrný na obě strany stele,
v dol hedbáv řásný fantasticky splývá
po bujných kadeřích a hrdém čele
kol snědé tváře s plamennými zraky,
již věnčí vousu havraního mraky.
Leč na štítu, jejž silná ruka stiská,
kříž zase stříbrem vytepaný blýská.
U prostřed jinoch, oděn v hedbáv drahý,
v malebný, skvostný oděv středověku,
tvář jeví hladkou, bledou, lunných vděků,
zrak žhoucí nadšením a snivě vlahý.
Svou náruč otevřenou zdvihá ke mně
a rety rozechvělé zvučí jemně
jak lehce dotýkané harfy struny:
„Jsem neznámý tvůj druh, jsem kníže z Luny,
jsem vřelý přítel tvůj. Věz, bytost moji
již dlouho k tobě tajná páska pojí;
druh neviditelný, již dávno sdílím
cit každý s tebou, toužím, plesám, kvílím,
a duch můj stínem provází tě stále,
jak věrný man vždy v patách svého krále.
Ó chvíle zlatá nesmírného štěstí,
kdy vítám tebe v obvodu své říše,
kde tvojím nyní vše, co mojím jesti,
kde jenom pro tebe hruď moje dýše,
kde číhám, otrok, na pokyn tvé brvy
a prahnu spečetit svou věrnost krví!“
Chci promluvit, leč rarach dole tahá
mne za rukáv a na rty sobě sahá.
„St!“ šeptá, „pamatuj, co řek’ jsem tobě.
A nejlépe: buď němým jako v hrobě!
Chceš divit se, zkad přátelství to náhlé,
to překypění něhy neobsáhlé?
Vždyť zabředli jsme, hochu, v lunné třpyty;
věz, jinorodé měsíční jsou city
a plápolají v čarovnějším žáru
než na střízlivé kouli zemských škvárů.“
Bard šedý probírá se zvučným kovem
a tyčí skráň a zvoní zpěvným slovem:
„Buď, hoste, uvítán strun jasných zpěvem,
jež burácejí lvů a hromů řevem,
když slaví bohatýrské činy reků;
a v cukrující hrdličky se mění,
v roj slavíků, když v rokotavém pění
vlas hebký chválí, tváře sladkých vděků.
Buď vítán strunami, jež v oblasť hvězdnou
déšť perel metají i v propast bezdnou,
jež pějí city vznešenější nebe
a hlubší moře, krasší zory třpytné
a čistší lilie, když u vod zkvitne –
v říš měsíčního kouzla vítám tebe,
zde ve stříbrných paprscích se koupej
a krokem duchů po oblacích stoupej,
kde vysoko nad nízkou skutečností
chrám divů zjevy nadpozemské hostí.“
I vece rytíř s čelem hrdosmělým:
„Meč pána z Luny vložen do mých dlaní,
já vojsku jeho nesmírnému velím,
svým rohem budím bouři smrtných zbraní.
Klíč kouzelný, jenž k víle tvojí vede,
jest v rukou vznešené a sličné paní,
ve schráně mocné kněžny, Stelly bledé.
Nad čelem skály do blankytu vzpjatým
hrad její pevný závratně se věží;
tam za zdí mnohých pásem zubovatým
klíč onen blýskavice mečů střeží.
Leč nejstrašnější vojsko neodolá
těm silám hrdinským, jež roh můj svolá.“
V roh zadul stříbrný. Viz! v kole šírém
kraj rozvlnil se davů mračných vírem,
bouř postav hrdinských se valí blíže
a nad ten příboj bohatýrstva šerý
pnou korouhví se půlměsíce, kříže,
v něm kmitají se meče, přilby s péry
a brnění – Toť chaos různé zbroje,
směs plemen různotvárná, různohlasá,
jak by sem spěly všechny reků voje,
jež hřměly zpěvem Ariosta, Tassa,
i Karel báje se svým chrabrým lidem
i dav, jenž cválal za mohutným Cidem.
A kovem blýskají ty spousty temné,
tak jakby do ztrhaných mraků burných
svit luny sypal svoje lesky jemné
a stříbřil cípy, třásně mlžin chmurných.
Jdou s hlomozem, leč podivné to znění!
To skutečnosti hlahol, rachot není –
tak ohlas jenom z jiných světů znívá.
Ten branný ruch, hlas rohu rytířova,
a jeho, mládce ztepilého slova,
zpěv barda, jeho harfy hudba tklivá –
vše zvučelo a přece bylo němé
jak hluchý tón, jejž ve snu zaslechneme,
jak hlasu vzpomínka, když zazní v duchu,
a prázdný přelud šáleného sluchu.
Teď vojevůdce šiky svoje řadí,
bard k válečnému zpěvu harfu ladí
a s bledým knížetem již k bitvě jedu.
Před námi skála závratného vzhledu
hrad kněžny Stelly nese na temeni.
Jest sotva možno dohlednouti zraku
až ku hradbám, jež temné zuby cení
nad kolmým srázem z potrhaných mraků,
a na směs hrdých věží, která vtíná
své třpytné špice do hvězdného klína.
Však pata hory zdá se kryta mračny,
jež válejí se v chumlech divotvárných
a kmitají se šlehem blesků žárných –
to vrahů roj nás čeká boje lačný.
Bard udeřil na struny stříbrohlasé
a zapěl v nadšení: „Ó chvíle slávy,
již pospěš, pospěš ve vítězném jase
a hrdou zelení nám věnči hlavy!
Ó hrůzo, zaduj na bojiště mrazem
a vztekle rozpoutej své kštice hadí
a srpem obrovitým – ( Umlk’ rázem
a rozladěnou harfu znovu ladí – –
To šotek s mého sedla smek’ se hbitě,
jak vlk se přikrad’ k velebnému kmetu
a struny stříbrné mu zhatil skrytě;
pak neviděn se vrátil ke mně v letu
a nyní v boky huňaté se tepe,
na sedle smíchem dušeným se třepe.
I vzňal se boj. Kam oko moje těká,
zřím v seči tuhé proti reku reka,
zřím všechny postavy, jež mládce zíral,
když věků zašlých sen jej obestíral
a píseň slétala se hvězdných sídel:
Ty podoby ve přilbách orlích křídel,
kov břitký v pěsti, oheň jarý v oku,
ty Rolandy, ty Artušovy many,
i Clorindu po Tankredově boku –
ten celý voj ze stříbra báje tkaný,
jejž fantasie smělá sobě předla
z par mnohotvárných na večerním nebi,
hvězd jasem vroubíc mlžných ořů sedla
a lunou stříbříc vzdušných jezdců lebi.
Hoj, zas ty meče plamenné se kříží,
plá brnění ze skvoucích šupin skuté
a vlají třásně, hřívy letem vzdmuté –
zas ona bouře velebná se blíží,
jež mnohdy kolem jinošského čela
mi zaduněla, v opojivém víru
mou duši zanícenou unášela
v šik větrný báječných bohatýrů. –
Dav hustých mračen někdy horstvo halí
a níže, níž se po něm hrne dolů,
leč z údolí se proti němu valí
dým bílé páry, srážejí se spolu
a chvíli v chumle beztvárné se mísí,
jak závoj neladný na horstvu visí;
pak trhají se, vítr sápe chmuru,
mrak v cárech fantastických prchá k výši,
a za ním pára chumelí se vzhůru,
až rozplyne se obé vzdušnou říší:
Tak voj náš v davy nepřátel se vtírá
na boku hory, s níž hrad pyšný zírá,
výš, výš je pudí v povětrném honě,
jak operutěn, po závratném skloně
až na vrchol, kde mizí mému zraku
tlum prchajících jako chumle mraků,
jež letem ztrácejí se v nebes dáli.
A jak bych sám byl útvar mlhy chvějné,
můj oř pak perutě měl čarodějné,
tak po úžasném srázu strmé skály
též letem volným do výše se nesu
ku hradbám zubatým a věží lesu.
Již dospěli jsme čela hory srázné.
Jsou pusty hradby, brána volna zeje,
most visutý se nad propastí chvěje
a voj náš bouří na předhradí prázné.
Hvozd pilířů – v něm oblouky se klenou –
pne věže v oblaky chrám obrovitý
a branou velkolepou, otevřenou
nás v nitro vábí nevídané třpyty.
To zdá se nitrem báječného týnu,
jenž z kouzelných je utkán světel, stínů:
Kol pilíře, jak oblakové stvůry,
jež luna prosycuje svitem snivým,
a klenba velebná se míhá s hůry,
hvězd nesčíslných jasem tetelivým.
Soch řady, oblouky a žeber lemy,
vše hojně září drahokamy všemi;
však zář ta jemná jest a plaše kmitá,
jak hvězdy lesk, jejž vlna moře chytá.
Tím šírým prostorem se tísní, chvěje
sbor vzhledu velebného, přesličného;
i zjevy jeho, roucha, obličeje,
jak utkány ze svitu měsíčného,
jak vidina, jíž přelud pouště mámí,
tvar jeví čarovný, jen ze snů známý.
Z té tísně podob mihotavě kynou
děv krásných vzácné čelenky a perly
i meče hrdin s lesklou zbraní jinou,
i mitry, skvostné taláry a berly
i loutny minstrelů. Po každé straně
ve středu zástupův až k choru hloubi
řad sličných dívek vznáší bílé dlaně,
že zdá se tvořit liliové loubí;
z těch dlaní prší květy vnadou sterou
na dráhu vítězům, již dál se berou.
A jakby z tůně kouzelného světla
líbezná růže leknínová zkvetla,
tak v pozadí – kde skvostů lesky různé,
jež rozptýleny vůkol po prostoře,
v zář jednu splývají jak řeky v moře –
se vynořila postať ženy luzné,
se stolce stříbrného vstříc nám jdoucí.
Pod korunou z démantů čaroskvoucí
vlas vlní se jak noční mráčky řásné
kol tváře bledé, nevýslovně krásné,
zrak veliký, jejž hedbáv řasy tlumí,
plá v temné hloubi hvězdou svaté dumy –
Co v duchu kdys já vídal divných vděků,
čta v mechu ruin pěvce středověku,
a romantiky nejvábnější kouzlo, –
vše do té krásné, bledé líce vklouzlo,
v ty velké dumné oči, v eben vlasu
a v jemný půvab ztepilého těla...
Tak v ústrety nám kráčí kněžna Stella.
Klíč velký, stříbrný jí visí s pasu.
Však já již nedbám klíče, jenž mi klestí
pouť k víle, v palác dětinného štěstí,
mou celou duši jímá touha jiná,
vstříc kněžně chví se jako vichrem třtina.
A jako zvuky mocných varhan z dáli,
jak s výše chorál nadpozemských hlasů,
kol hymny tajemné se rozevlály,
zpěv duchů, tichý ohlas dávných časů,
řeč neznámá v těch tonech jemných zněla;
však jimi chvělo: Stella! Stella! Stella!
Leč pojednou – Co se to se mnou děje?
Kol hasnou pilíře a stěny jasné,
dav rytířů, děv něžné obličeje
i kněžna bledá – mizí náhle, hasne
ten obraz celý z jasů hvězdných tkaný,
jak by jej rozvál vichr na vše strany.
Ba, vítr jakýs kol mých skrání hučí
a cítím, jak by obra strašné ruce
mne pojímaly chvatně do náručí,
jak bych s ním letěl, v bezdno vržen prudce.
Cíp jakýsi mne drsně šlehá v oči,
má hlava hroznou závratí se točí,
mráz dechem krutým ovívá mé tělo
a v ucho zarývá se ďábla smích...
Kde jsem? Co se mnou? Kam se všechno dělo?
Ó přenešťastný poeto, – ty’s kých’!
Plášť velký, rudý pitvorně se choulí
ve sterých záhybech kol mého těla,
že jako v pytli v něm se kryju zcela
a vyhlédám jen řasných lemů skoulí.
Ďas jako jezdec dřepí na mém týle.
I letíme jak nejrychlejší střela
kams do bezedna, nevidouce cíle;
jen prázdný prostor koldokola zeje
do výšky, hloubky, dálky nedozírné,
zrak zděšený tu klesá bez naděje
v bezmezné propasti a přenesmírné.
Rci, ďáble, rci, kam strašná dráha spěje?
Zda ve tvou říš? Či v nic, rub strašný světa?
Dřív důtku přijmi. Nekázal jsem: tiše?
že ani šustnout, vzdechnout není radno,
žeť nedůtklivou romantiky říše
a pouhým dechem rozfoukne se snadno
jak pavučina za babího léta?
A kýchne! – Teď je po vší kráse veta.
Teď místo lunné poesie hravé
nás obklopuje hluchá prázdeň čirá –
ni hvězdička jí nikde neprozírá.
Nic dokola. Přec Nic to není pravé.
Ta noc – což noc?! – ta propasť nekonečná –
což nekonečnost? – ne, smrť ona věčná –
co smrť? – kde smrť, tam bylo jednou žití,
však Nic to nikdy nepoznalo bytí,
to Nic nepojmeš nikdy lidskou lebí,
neb kde je duma, tam již místa nemá;
to Nic, jež myslím – řeč je před ním něma –
to Nic se jinak než ta propasť šklebí,
jež nyní kol nás ubožáků zívá.
V tom prázdnu je přec něco: prostor s časem,
zde práškem letí aspoň člověk s ďasem
a naše myšlenka s tou hluší splývá;
jest všude něco již, kam duma stihne –
Hleď sem! I tady již se něco líhne!
Věc jakás vedle mojí hlavy vzletla
jak malá koule mlžiny a světla
a bleskem do prostoru létla dále.
Úžasně letem rostla, neustále;
již plála v dáli světokoule skvělá.
Teď za ní druhá prázdnem zasršela,
pak třetí, čtvrtá, koulí víc a více,
až nesčíslných světů blýskavice
tu hroznou propasť k dálkám nedozírným
svým naplnila kolotáním vírným.
Kol planet kruhy, měsíce se točí
a planety zas kolem sluncí krouží, –
tím ruchem úžasným až dech se ouží
a vláhou obdivu se plní oči.
Blíž oběžnice jedna obrovitá
jak štít gigantů v pestrých barvách září;
i kresba pevnin, moří na ní ryta,
a pozorně-li bádáš v její tváři,
i pásma hor, řek sítě, jezer jasy
zřít můžeš na velebné světokouli,
kol nížto místy vlní se a choulí
par oblakových proměnlivé pasy.
Mluv, kde to jsme? Kým náhle do prostoru
to kulobití světů rozhozeno?
A jaké onen nejbližší má jméno?
Stan bezejmenný neznámých to tvorů.
Člen ve sluneční soustavě, jež víří
kdes ve ztracené propadlině světa,
zkad žádný paprsk na zem nedolétá.
Ni jako nejjemnější hvězdné chmýří,
ni jako slabý mlhoviny nádech
ta soustava se nikdy nezakmitne
pro lidské zraky na obloze třpytné,
ve viditelných sluncí valných stádech.
A v systemu tom nikdy nespatřeném
ta planeta je nejskromnějším členem.
A přece tvorů myslících to říše,
již s vámi stojí na rovni, snad výše,
snad krásnější jsou, rozumnější mnohem;
ti jako vy tam pestrý život vedou
a dumy, snad i velebnější, předou,
z nichž nejvyšší, jak lidé, zovou bohem.
V tu chvíli jistě na planetě oné
bez počtu srdcí v citech blahých tone
neb strastí vadne, vášněmi se zmítá,
bez počtu čel tam svatým ohněm plane
neb tajně nešlechetný záměr splítá,
sto básní, modliteb tam ze rtů vane
a snad i někde nočním při kahanu
muž vědy pyšně lysou hlavu tyčí,
zve gigantem svůj rozum trpasličí,
že spočetl hrst písku v oceanu,
hvězd tisíc na mizivém zlomku nebe
a na píď ozářil tmu kolem sebe;
snad v nekonečnost míře tupým hledem
již ducha svého smělým orlem zove,
jenž pronikl až k duši všesvětové,
snad mní, že sám je všehomíra středem –
Cha chá! ten červík na nejmenším hrášku,
ba, pouhé nic na poletavém prášku,
jenž s jiných takých prášků billionem
ni tečkou není v kosmu nekonečném
a se svých tvorů malicherným shonem
za millióny let, mžik v bytí věčném,
kdys zanikne jak zvětrá kapka vody
s mikrobů svojich neznámými rody! – –
Mil myriády nesčíslné dělí
tu kouli od Země a snad přec obě
pro vyšší hled jak atomy lnou k sobě,
a snad ten přeohromný vesmír celý
až po mez nejzazší, kde lidské hledy
mlh ještě hvězdných postihují sledy,
jest pouhý šroubek nesmírného stroje,
jenž v jiném zase velestroji vězí –
bod pouhý hmoty bez konce a mezí!
Kam sahá trpasličí duma tvoje
v ten nekonečný řetěz věčných světů,
v němž nekonečností sám každý článek?
V prach nazpět klesá, jedva vypne k letu
svá muší křídla pavučinných blánek.
Snad neobsáhlý tento kosmos celý,
v němž tíha s komonstvem sil známých velí,
jest opět pouhým pranicotným bodem
v nesčetných kosmů shluku jinorodém,
kde vládnou zákony a síly jiné –
Však dál se duch tvůj chabý nevyšine!
Oj, budíš, rarachu, zas pochyb roje
a domyslů, jež kdysi tepávaly
tak často burným shlukem skráně moje.
I duch můj mladistvý přes těsné valy,
v něž uzavřeni neznámou jsme mocí,
v taj okolní se usilovně drával,
a na hřbitovech, pod hvězdnatou nocí
o žití, smrti, světu dumy spřádal
a zmítán vírem bouřlivého citu
o klíče záhad vzdychal ku blankytu.
Však posléz poznal, že jsou hvězdy němy,
a nepřestupny blankytné ty lemy,
že marno třásti mříží neprolomnou:
Tu nechal tajů navždy nevýzpytných
a za vděk béře s resignací skromnou
hrou bledých, matných barev podblankytných,
tou pídí života a co nám skýtá
dnů jeho všední vřava rozmanitá.
Toť moudrá zásada i chválím věru,
že lidstvo vše se chýlí k tomu směru.
V něm poznání se utěšeně vzmáhá,
že bliktrem nicotným a vzdušným klamem
jest vše, co nade smyslův obzor sáhá,
cíl života že jest jen v žití samém.
Že třeba pilně trhat země kvítí
i sladké ovoce, kam pud ti kyne,
a krátkou poutí bez hloubání jíti,
než bublinou to pestré bytí mine
a v čiré zajde nicotě jak skvění
světlušky plaché, bídné, jednodenní.
Máš pravdu snad. Leč ve hlubinách duše
přec něco radě střízlivé se příčí.
Nechť slouží člověk hmotě jen a chtíči,
vždy chví se časem v jiné divné tuše.
Hvězd okem tajemným naň zírá věčnost
i z kapky rosné hledí nekonečnost,
a nechť co sebe všednějším se jeví, –
když zamyslíš se nad tím, z nenadání
taj veliký se dotkne dumných skrání
a rozum lidský, co by řekl, neví,
ve světle každém záhad blesk se míhá
a v každém stínu mysterium číhá,
jest hádankou ti vlastní nitro tvoje.
A kdoby hodlal navždy v sobě stavit
všech předtuch vyšších tajuplné zdroje,
ten myšlenek by musel čelo zbavit
a srdce stlumit, v živoření tupém
být cituprázdným, bezduchým jen trupem.
Oj, oj! zas nemoc bývalá se vrací!
Zas křídlo věčnosti tvé čelo tepe,
duch nadzemskou se bavě spekulací,
zří fantasmagorie velkolepé.
Ó nenapravitelných lidských bloudů!
Což nikdy nepoznají, pro vše věky
duch člověka že zaklet v zemskou hroudu
a nikdy nezbaví se hmotné vleky?
Nechť sebe výš se nese smělým vzmachem,
vždy stíženo má křídlo země prachem;
co zove nebeskými vzněty, čary,
vše pleť má pozemskou a hmotné tvary.
Vem duchu barvy, zvuky, prostor s časem
a rázem přestane své dumy sníti,
v tom nicu bezetvárném, bezehlasém
sám zajde v nic, jen hmotou moha žíti.
Však co je hmota? Zda v tom slově zase
svět představ bajných nemůže se krýti?
A pověz mi, co sám jsi tedy, ďase?
Zda pouhý přelud smyslů? – – Vzhůru k němu
jsem pohledl; však co mi ukazuje
plášť vichrem zdmutý pod záhybem lemu?
Ďas šklebivý tam v stéblo slámy duje
a na tom pestrá bublina se tvoří,
od stébla rychle letí do prostoru
a brzy novou oběžnicí hoří
v těch padělaných světů směšném sboru –
Oj, kejklíři, to tedy jsou tvé čáry –
hrst z pekla mydlinek a sírné páry?!
A přec to stačilo, by mocně vzpjaly
tvé dumy nadpozemské hvězdná křídla.
Nic věru neškodil ten rozdíl malý:
Bůh světy stvořil z ničeho, já z mýdla!
Ďas foukl se smíchem do vzduchu před se
a v nic se rozpraskl roj lživých světů.
Plášť rudý rozhrnul se, vzhůru zved’ se
a prch’ jak oblak červánkový v letu.
Já pevnou půdu cítil pod nohami.
Rci, je to země? Vzduchu mám již dosti,
kde bavil jsi mne větrnými klamy,
jsem syt romantičnosti, báječnosti,
stvůr z pavučiny, mlh a lunné záře,
syt letu v červáncích a jitřní páře,
mám po krk hvězd a rozprav o věčnosti,
všech reflexí jsem přesytil se zcela, –
zas žízním jen po hutné skutečnosti,
po hmotném tvaru živoucího těla,
po hřmotném plese, po smyslném žáru,
zřít v oči plamenné a do poháru.
V čas touha pozemská ti v srdce vniká.
Hle! krčmy okénko tam ve tmě bliká –
tam uchvátí tě plným kouzlem hmota:
krev hroznů, ňadra děv a bujná nota.
Zmok s vazu mého skokem k zemi sletl,
v běh dal se přede mnou a rudým žárem,
jenž hvězdou krvavou mu na lbi zkvetl,
jak bludička mi svítil suchopárem.
Blíž okno zářilo a ze tmy husté
již nořila se krčma osamělá,
z ní do noci se nesly hluky pusté
a hudba divoká se smíchem zněla.
I vkročili jsme na zetlelé prahy.
Ho! jaký tlum to pestrý, polonahý
těl zapletených v jeden chumáč divý,
tret skleněných a žhavorudých cárů
a tváří plných smyslného žáru
i černých řas, z nichž pohled blýská chtivý,
rtů kyprých, na nichž bujný úsměv hýří,
a vlnících se vzduchem temných copů –
jak listí vichrem v šumném kruhu víří
pod nízkým trámem zčernalého stropu!
Jim zvláštní párek hudebníků hraje:
To snědý cigán tamburinem zvoní
a Švanda kýs, měch paží přitiskaje,
tvář rozdulou nad staré dudy kloní;
nad měchem rohatá se třepe hlava,
s níž vlaje vousů scuchanina tmavá, –
ta kozlí tvář tak divné věci robí
a poťouchle tak okem svítí, mrká,
až řekl bys, že místo prosté zdoby
sám živý ďas to z měchu témě strká.
A jaké zvuky – Ba, to Švanda pravý!
Z těch jeho dud se jiskří bujnou silou
duch české veselosti řízný, zdravý
a nohu chvátí notou rozpustilou,
že bezděky se ladí do poskoku,
prst luská nad hlavou, smích blyští v oku.
V to živly jiné, cizokrajné míchá
zvuk tamburinu, z jehož noty hravé
žár opojivé smyslnosti dýchá;
chřest jeho zní, jak jižní moře smavé,
když vlnou teplou lichotivě šplíchá,
zvouc nožku dívek do třpytného brodu,
a hlasy zvonků cinkají tím šumem
jak smíchy nahých sirén, plných svodu,
když z vod se noří laškujícím tlumem.
Ta hudba, vřava, zásvit bílých ramen
mne táhnou mocí do pustého reje,
krev do mých skrání šlehá jako plamen
a duší chtivou myšlenka mi chvěje:
Zde, zde jest život ve svém jádru pravém,
zde bytí vrchol ve svém květu žhavém!
Nech zvou ji struskou pokrytci a blázni,
přec perlou ryzí jest, co vír ten chová;
kdo’s rozumný, tu šumnou číši prázni,
v níž kypí věčná moudrost Hafisova!
Ten triumf bakchantický vzňatých pudů,
to burné opojení vnadou hmoty
vol nad lichého mudrlantství nudu,
nad bledý nimbus zimomřivé ctnoty!
Tu vstříc mi bouří polonahá děva,
dlaň její pravá číši ke mně šine
a na mé šíji pálí, chví se levá.
Vlas bujný v čirém neladu jí plyne
kol těla, v divých peřejích se splétá;
leč kadeří těch spousta rozpoutaná,
jichž nocí tu tam svítí sklenná treta
a rdí se rozškubaná růže planá,
přec jenom zvyšuje té děvy vnadu.
Tvář přisnědlá pod řasou leskle tmavou
zrak opojný, tůň vášně plápolavou,
a v ústech svěžích jeví perel řadu.
Sny sterých rozkoší se zdají chvěti
kol rtů jak plných třešní: svůdným pelem
jest omlžena živost luzné pleti
jak libým dechem na ovoci skvělém.
Pod plecí obnaženou s jedné strany
vlá roušky stržené lem rozervaný
a plně okazuje hrdla vděky,
nádherně vyklenuté bílé rámě,
tvar páže ladně oblý, pružně měkký
a hrudi část – tou krásou smysly mámě.
Toť plné kouzlo mladistvého těla,
květ, záře, hudba čar, sníh, láva vřelá...
Tak číší, zrakem siréna mě loudí
i hlasem, který sladká vášeň tlumí.
Číš prázdním. Oheň v žilách mojich proudí
a závrať rozkoše mi hlavou šumí.
Již moje ruka chví se v jejím pasu
a v šílený ten vír se s děvou řítím,
dvě vlny pružné na svých prsou cítím,
kol zmítají se hadi černých vlasů,
vše rejem strakatým se v jizbě točí.
Jen jako ze sna vidím dudy v koutě
a nad nimi se blyští rudé oči –
to v taktu hlavou kývaje a kroutě
ďas malý s měchu místo kozlí hlavy
jak divák pestrým divadlem se baví
Jsem sám a nevím, co se dálo se mnou.
Duch s těží probírá se clonou temnou
a hlava těžká s kamenité půdy
se pracně zdvihá, stírám s víček mdlobu.
Jen skály holé pnou se kolem všudy,
les tmí se hustý, mlčí ticho hrobu.
Tlak bolestný mé pusté spánky kruší,
mám v srdci chladno, strašné prázdno v duši.
Rej matných obrazů se zvolna budí:
ďas, krčma, cigán, děva polonahá,
číš, hrubá orgie – hnus k duši sahá
a násilím z ní mrzké zjevy pudí.
Jak octnul jsem se tady? Kde jsi, běse?
Jen ohlas odpovídá v pustém lese.
I vstávám, znova rozhlížím se v kole
a trudnou náladu mé duše sílí
skal divě rozervaných spousty holé,
jež mlčky objímá hvozd zasmušilý;
i nebe, jež se nad úvalem klene,
je kryto chmurou, smutné, olověné.
V les nazdařbůh po staré stezce kráčím,
jak sevřen chorobou mdlé nohy vláčím.
Houšť větví spletených se shůry mračí,
můj krok se plouží beze zvuku vřesem;
ten mrtvý hvozd, jímž nezní píseň ptačí,
– šum tichý, teskný jen, – mě plní děsem.
Tu náhle z potrhané větví sítě
chrám pobořený malebně mi kyne,
pln jemných okras na zčernalém štítě;
po vetché zdi hav břečtanu se vine.
A vedle chrámu vidím trosky jiné –
tam zbytky chodby křížové – to jistě
sbor mnichů sloužil Hospodinu kdysi
na tichém osamělém tomto místě.
Zde hřbitov byl – zřím slabé hrobů rysy
a na kamenech obalených mechem
sled starých nápisů. Viz, lebka tlící!
Zřím v černé její důlky s těžkým vzdechem,
v ten pohled hrozný, trpce žalující.
Ta lebka zdá se děsným smíchem smáti
všem lidským snahám, ideálům skvělým,
všem dumám velikým a citům vřelým...
Toť konec všeho. Mžik je v popel zvrátí!
Co všechen lidský život, jeho vzlety
a požitky, ať v hrubý cár se šatí
či v hermelín a liliové květy?
Co ducha blesk, jenž hrdé čelo zlatí
a báseň, orlem vzlétající k nebi?
Co sláva, láska, důvtip, něha, síla? – –
Viz, jak se v odpověď ta lebka bílá
svým strašným smíchem sarkasticky šklebí!
Tak mudruje nad mrtvou lebka živá,
jak mudrovalo tisíc jiných před ní,
a brzo nad ní samou ústa snivá
zas budou šeptat monolog ten všední
a také ona pak se bude smáti
tím děsným smíchem – – Ó, jak žití běda,
jak hrůza zničení mé hrdlo chvátí!
Duch marně ve tmách zásvit těchy hledá...
Tu povznesl jsem oči – Jaká změna!
Hrá září jasnou štít a chrámu stěna;
svit sluneční se prorval mraků směsí
a v čelo zřícenin šperk zlatý věsí.
I na mech prahu puklého je klade;
tam, poháněna jakous tajnou silou,
má noha travou šustící se krade.
Již ve svatyně předsíň zasmušilou
krok vniká temně dunící. Však dále
svit okny prázdnými se dere valem
na plíseň zdí, jich malby počernalé,
a v sanctissimum dosud zachovalém
sklem oken různobarvým změněn v duhu
kouzelným polosvětlem oltář zdobí.
Jen v okně jenom pestrý květ se drobí
a tudy metá ve plamenném pruhu
zrak slunce zvědavý svou plnou září
na sochu madonny, jež v divné kráse
s Ježíškem v loktech pne se na oltáři.
Ta postať božsky lepá živou zdá se
neb spíše zjevem nadpozemsky světlým
se hvězdných sfér na hroudu naši sletlým.
Jak zůstalo zde uchráněno zhouby,
proč opuštěno zde to veledílo,
s nímž něhou velebnou se všechno snoubí,
co v duši mistrů nesmrtelných žilo,
ty vděky nebeské, ta krása skvělá,
jak o ní sníval zápal Rafaela!
Z bídného prachu duch se vzhůru vine
po ladných řasách ohvězděné řízy,
jež kolem těla vznešeného plyne.
Vše hrubé, smrtelné ve hloubce mizí,
vše nízké očištěná duše střásá
a na paprscích nebeského zoru
ve sněžné bouři křídel, v rajském sboru,
kde v blesku trůní svrchovaná krása, –
plá nadšením a chví se, trne, jásá.
Ach, víro dětská, opět blízko cítím
tvůj svatý dech, jenž voní nebes kvítím.
Jak v teplém hnízdě pod perutí matky
mláď ptačí bezpečně a sladce dřímá,
nechť vichrem pod nimi kmen jedle vratký
se prohýbá, nechť vůkol blýská, hřímá:
tak, jista stráží všemocného Pána,
jenž vládne světům na blankytném trůně,
kdys duše má, tvou zvěstí uhýčkána,
sny blahé snila na tvém hvězdném lůně.
Ó kněžko nebes, dej, ať mrakem žití
zas ona svatá zář mi blaze svítí,
ta tichá hvězda vánoční, ať skane
v mou duši zprahlou rosa z Gethsemane!
Nechť rozum chladně hloubavý se směje
těm pohádkám – Cha chá! – Což se to děje?
Roj stínů náhle svatyní se chvěje,
tak jakby poletoval v hustém víru
mrak vyplašených venku netopýrů
kol oken setmělých. Ty skvrny tmavé
houšť míhají se chrámem, všechno halí
do smuteční své příze třepetavé;
i záře sochy velebné se kalí,
stín obestírá Panny líce jasné,
pod čelem schmuřeným zrak libý hasne.
Ó neprchej, ty čisté světlo ráje!
Do prachu klekám, ňadra bídná tluku
a křečovitě vinu k ruce ruku.
Chci věřiti, že nejsi pouhá báje,
chci věřiti, jak před mnohými lety,
kdy modlitbou se chvěly dětské rety,
chci modliti se opět z duše vroucí:
Slyš, Otče náš, ó tvůrce všemohoucí,
vrať srdci mému blahou víru v tebe!
Ó zdráva’s Maria, ty kněžko nebe,
ó matko milosti, ó hvězdo moře,
ó rajská básni – Ó! cha chá! – Ó hoře!
Síť mihotavých stínů obepřádá
vždy hustěj’ madonnu a v líce šeré
jí výraz jakýs přísný, hrozný vkládá.
Již celá jiný útvar na se bere:
ta strmá postať, jejíž obrys pouhý
je ledva zříti v hustém zatemnění,
teď náhle v děsnou příšeru se mění
a chrámem ke mně metá stín svůj dlouhý...
Krev stydne v žilách, mráz mi vane hrudí;
strach nevýslovný z kostela mě pudí.
Svit zase kol, ač truchlivý a bledý.
Kde chodbou sesutou se břečtan vije,
hle! mnich se jeví, oděn v hábit hnědý,
jenž svislou kapucí mu líce kryje.
Mnich blíže jda mne kárá přísnou řečí:
Já slyšel modlitby tvé před madonnou –
spíš rouhání to bylo; hřích jen větší
jsi vložil na se blasfemií onou.
Nuž, buď mi rádcem, jak se vrátit k Bohu,
jak proniknouti vzdechem nad oblohu!
Prv musíš důtek ostré šlehy zkusit,
a postem umořit své smysly zdravé,
svůj rozum do poslední jiskry zdusit,
vzít hluchý střep za čelo přemítavé,
zpět ducha zavinouti v dětské plenky
a věřit slepě, tupě bez myšlenky:
pak zablabolíš jako v dávném čase
tu pravou modlitbu – Hle, tu jsem zase!
V tom hábit pohnul se. I patřím zděšen,
že prázdna kapuce. Tím žasnu divem:
Šat pouhý vlaje tady vzduchem nešen,
tak jakby spočíval na těle živém.
Teď hábit prázdný schlipuje se, splaská
a k zemi padá, avšak jednu řasu
cos vlní, leze z pod ní, smíchem třaská –
Zřím v očka rudá trpaslíku ďasu.
Zde máš mě zase. Ztratil jsem tě málem.
Když hřích se zhnusil přesyceným retům
a duch se zkalil pustým bakchanálem,
tu vznesl’s oči kalné k jiným světům
a – jakož bývá – dal se na pokání.
Můj rajský sok svých křídel oblak bílý
hned rozestřel ti kolem těžkých skrání,
a kejkly svatými tě poutal chvíli.
Leč brzy probudil se v tobě znova
můj spojenec, duch pochyby a zpytu,
a mžikem zcuchal křídla liliová
a rozfouk’ bublinu těch rajských třpytů.
Hle, střízlivě tu pustý kostel zírá –
je zříceninou jako sama víra.
A viz, tam na obloze bílý mráček
jak v modru zaniká – to prchá vzhůru
sok poražený ku svých bratří kůru.
Víc nevrátí se as ten smutný ptáček! –
Zas pekla černý motýlek tě vede –
Oč, z divné vyklubal se kukly hnědé?
Však o takové v pekle není nouze.
Nuž chutě, brachu! Pohledneme dále;
cval čerstvým vzduchem obodří tě v mále.
Kůň zařehtá, jen rukou máchnu pouze:
Vstaň, kutno hnědá, v bujnou klisnu změň se
a s větrem o závody s námi žeň se!
Hle, již se vznáší, v koňské tvary skládá,
dým jiskřivý se z nozder jejích kouří –
Sem vzhůru ke mně, obkroč její záda!
Již hnědka pekelná kraj světa bouří...
Jak střela uháníme země šírem
a mně se zdá, sen horečnatý spíše,
že unáší mě kolotavým vírem
v rej divoký své fantastické říše.
Tu noc je, hned zas den, žár zimu stíhá,
hon sterých obrazů se vůkol míhá.
Zřím pyšné hrady, města středověká,
kde síla s krásou víří v pestrém plese,
leč v koutě každém vrah neb katan čeká;
les fiál velebný kde v oblak pne se,
v něm dláto, štětec věčné divy tvoří,
však blízko kacíř s kouzelnicí hoří.
Pak zase vidím zámek něžné vnady
jak divů skřínku šperkem přetíženou,
váz hrudi věnčené, soch bílé řady,
a kolem snivou zeleň přistřiženou
ve tvary divné, hvězdy, obelisky;
nad jasné tůně srší vodotrysky
a jemně odrážejí vodní hlatě
žen krásná líčka, plná svůdné něhy,
jich tílka v pestrém hedvábí a zlatě
a na kadeřích bujných pudru sněhy.
Jim švarní muži dvoří se a kloní,
smích jasný zvoní, vtip se s žertem honí –
Vše dýše rozkoší a září pýchou –
an zatím venku, zmořen těžkou prací,
rab ubohý se vleče panskou líchou
a pěstí tajně míří po paláci.
Teď opět vidím davů vlnobití,
jimž čela zdobí svěží ratolesti,
jimž v očích jasné nadšení se třpytí
a jejichž ústa šumí blahé zvěsti
svátku lidstva, o bratrské shodě,
o rovnosti a míru, o svobodě.
V tom vábný obraz příšerně se mění:
Zřím náměstí se zpilou chátry směsí,
zpěv divý slyším, skřeky, bubnů hřmění
a zevšad krve záplava mne děsí:
krev barví vrásky megér, mužů cáry,
i hlavu srubnutou a pod ní piku,
i nesčíslné odsouzenců káry,
z nichž ston se mísí do holomků křiku,
i lešení, kde pekla přístroj sklání
svůj smrtonosný čepel bez ustání –
Hle! dopadl teď právě k šíji lepé
a v lidu krutý smích, za kadeř zlatou
kat pozdvihuje krásnou hlavu sťatou,
v líc úbělovou s pošklebkem ji tepe...
Hon zjevů jiných divoce se střídá:
tam bitva hrozná, směšný mumrej tady,
svár plemen, křivda, orgie a bída,
kol modly zlaté rej, dav mroucí hlady,
pod maskou vznešenou lež pokrytecká –
dob našich zvrácenost i hanba všecka.
I letíme též po slovanském luhu.
Tam vidím porobu a rozbroj kletý,
jak záštím plá druh krevný proti druhu
a navěsiv si plané cizí trety
na bratry v pohrdání směšném shlédá,
jak světu na posměch a Slávě v muku
syn její na syna zbraň mrzkou zvedá,
jež chytrý škůdce všech jim tiskne v ruku,
by sami za něho – – Zrak halím, ďase!
Tím divadlem ať oko tvé se pase!
Kde nyní jsem? Kůň stojí. V lunném svitu
zde hora – Blaník! Blaník, plný taje.
Jak mlhovitý prestol báje ční tu
a vůkol v těžkém snění české kraje.
Bez hlesu dřímají a v mutné mdlobě
a snějí ztýrány o lepší době.
Jak malomocná je ta krásná země,
kdys říše velká, slavná, s hrdým lidem,
teď troska o zašlosti snící temně,
kde stony jenom znějí mrtvým klidem.
Má vlast tu leží v potupě a muce,
jí v líce stříká slina vzteklé záště,
kus po kuse jí loupeživé ruce
rvou z pokleslého královského pláště...
Sem, šotku, přilož ucho k této stráni!
Zdaž uvnitř neslyšíš ty divné zvuky,
jak zbraní temný třesk a koňstva ržání?
Mně zdá se, dub že svěží nese puky
a pramen bajný po balvanech skáče –
Zda veřej kamenná se nerozšine?
Ó šotku, buchni na ni – vzbuď ty spáče –
a všechny odpustím ti čáry jiné.
Toť hračka. Stačí jemné zaťukání.
V zem drápkem zaťukal. Jak hromu rána
v tom zarachotil třesk – ve skalní stráni
již zeje šíro gigantická brána.
A z nitra Blaníka jak orkán dravý,
jak bouře slávy nikdy neslýchaná,
ven burácejí bohatýrů davy,
strž praporů a zbraní pomíchaná,
hřmí bubnů tisíc, rachot vozů valných,
voj strašlivý se valí z útrob skalných.
Trub hlaholy se mísí v koňstva ržání,
řve tisíc houfnic, burná píseň hřímá –
Krev bouřlivě se žene do mých skrání
a závrať nadšení mou duši jímá.
Ó reci snů mých plamenných a vzletů,
vy gigantové rozkotaných světů,
ty velký slepče, Prokope a Jiří,
vy nesmrtelní všichni bohatýři,
jichž ruce do hvězd český prapor pjali –
vy všichni božím zázrakem jste vstali!
Jak s vámi letím, v mé se vlévá žíly
žár dávné české hrdosti a síly –
Již konec bídy, hanby – S řevem vstává
lev zlícený a nová kyne sláva!
V tom z dědiny se ozval kohout kdesi –
Ó běda! Náhle reci, vozy, koně
se vznesli do povětří v pusté směsi
a prchají jak páry v divém honě.
Tam v dáli na nebi, jež zásvit denní
již lehce pokrývá, ty valné davy
ve spoustu šerých oblaků se mění;
zřít ještě koles obrysy a hlavy,
i třásně praporů a hřívy zdmuté,
a slyšíš slabě hlaholení duté,
jak sterých bubnů rachot v dálné dáli –
však to jen v duši planý zvuk tě šálí.
Ha, kejklíři, tak službu konáš svoji?
Jen mlhy, mračna umíš chystat k boji?
To díky tvé, že dostál jsem ti v slovu
a Blaník probudil? Mou vinou není,
že duchů rej vždy končí kuropění.
Proč minulosti zjev jsi volal z rovu!
Tať zašla na věky. Stín mrtvé síly
krok dějin od met věčných neodchýlí.
Což proto přivolal jsem tebe, zmoku,
bys ukazoval ztrápenému oku
jen světa stíny, křivosti a trudy,
jen skrytá na dně sklamání a bludy?
Již dosti chmur. Chci světlé nyní barvy.
Dej tváře laškovné za šklebné larvy,
viň místo bodláků mi ve vlas růže!
Zbav čelo věčných pessimismu stínů,
ten k lepší budoucnosti nepomůže;
jen mysl jasná zdrojem zdárných činů.
Nechť dráp tvůj líci člověčenstva líčí
jen uhlem, blátem – pevnou chovám víru,
že posléz práva korouhev se vztyčí
z těch kalných, mutných přítomnosti vírů,
že kdysi Sláva strhne s očí clony
a najde slávu, štěstí, sílu, shodu
a také mému ztýranému rodu
dne velkého kdys zahlaholí zvony!
Oj, tlachy, tlachy! Lépe bude skorem,
bych dopověděl, co jsem tropil dále,
když tehdá v aule před učeným sborem
jsem nad arkýřem zmizel nenadále.
„Labyrintem střech a štítů,
komínů a hromosvodů,
vikýřů a tichých mansard
(kde jsem spatřil tolik snivých
poetů a tolik slyšel
vzdechů sladce umíravých,
tkaných v rozmanité znělky,
kanzóny a madrigaly,
že těch slastí vzpomínaje
ošklivím si všecky rýmy
a vzdor našim kritikářům
volím suché trocheje),
touto směsí soch a vížek
lomenic a holubářů
ubíhal jsem bez oddechu,
přeskakoval sítě ulic,
šplhal po vrcholcích stromů,
až pak v části odlehlejší
domek osamělý v sadě,
malý klénot barokový,
zdržel nohu znavenou.
S římsy plné amoretů
otevřeným dole oknem
v tichou komnatku jsem vnikl,
kde mi zjevil plápol svíce
(neb již soumrak tměl se venku)
něžný přepych v každém koutě,
lepoty a vkusu soubor,
svěží květy v lesklé váze,
ve příhrádce knihy veršů,
pagódy a dívčí trety
a pod záclon řásnou vlnou
zvoucí sladce k odpočinku
hebounkého lože sníh.
A já, šotek, neuviděn
– kdož si všimne trpaslíka? –
spatřil v komnaty té středu
pohříženu v dumy sladké
nejkrásnější světa vílu
v čarovábných nedbalkách.
Jak mám vhodné barvy shledat
v paletě své infernální,
abych nastínil jen z dáli
všechen čistý, svěží půvab,
který zdobil rajským pelem
tuto postať lepotvárnou
ode skrání leknínových
k nožce jako lil’je květ?
Ústka zpola otevřená
v lahodném se snění chvěla, –
prostřed granátových poupat
sníh se třpytil Elborusu;
oči lehce přistíněny
nejhebčí řas zlatých třásní,
dumou jemně zamlženy
hleděly jak z moře hvězdy;
a kol tváří s růže dechem,
kolem oušek poloskrytých
na ramena úbělová
a přec teplem sálající,
přelahodně vyklenutá
volně padal, bujně kypěl
zlatorusý vlasů déšť.
Božská tvarů harmonie
spřádala to luzné tělo,
které v tiché bezpečnosti
všetečnému vetřelcovi,
nezvanému z pekla hostu,
objevilo věru dosti,
že by pohled v oči jeho
po těch krásách těkající
byl jí pokryl tvář i čelo
nejskvostnějším ruměncem.
Sladké tajemství jsem zbádal
mladých ňader, jež se chvěla
jako vlny jarní vláhy,
milostným as roztoužením,
prstíky též růžovaté
drobných nožek a pak – –
Slyš, ďase, k dívce té mě dones hbitě!
To vykoná můj šemík v jednom skoku –
Hle! již jsme tady – sadem ostražitě –
Prv bujarost mi navrať mladých roků
a přidej krásu, jaké neměl žádný!
Hned! Tělo ztepilé – tvář božský oval –
pleť lahodná – Ó kosmetik jsem řádný! –
Teď jonák jsi, že bys jak Narciss věru
sám do sebe se hravě zamiloval.
Tak snadno královskou bys dostal dceru!
Nuž, k děvě pospěš – vyzbrojen jsi dosti –
Chci ještě čapku neviditelnosti.
Oj, zdá se, že má líceň neumělá
přec jiskry bujné do žil tobě vsela.
Oč, prahneš touhou hltat vlastním zorem
ten vzácný poklad vábných dívčích forem,
jenž v komnatě se zjevil mému oku –?
Mním arci, že to půvab neskonalý,
jejž samo peklo takým hymnem chválí,
leč hrubý žár mých není vůdcem kroků.
Chci šťasten být. Chci v podjeseni žití
květ ještě nejdražší si k ňadru víti:
to pravou lásku leknínu květ čistý,
jenž z bařin k nebi obrací své listy –
A skončit báseň všední kopulací?
Že pozdní láska třeští, pravda svatá!
A ze mne uděláš si starosvata
a vymyslíš mi hejno krásných prací:
bych proměnil tě v její pantoflíček?
či v bonbon, který mlsá její rtíček?
či bych jí hvězdy s nebe snášel dolů?
Ne, takto, brachu, neshodnem’ se spolu!
A nikdy neuslyšet hlásku vlídnou,
vždy důtku jen! – Vše za dušičku bídnou,
jež beztoho se sveze v naše spáry –!
Ne! Půjdu. Vale, veršotepče starý!
Stůj mi, ďase! Marné přání.
Skočil na vysoký kmen
a již ke mně z hustých shluků
svěžích listů, květných puků
drobný obličej se sklání,
zpupným smíchem rozškleben.
Po úponce modrých květů
k tůni průzračné se svez’,
pokropil mne vláhy pryskem
a pak vzhůru s vodotryskem
zatančil si, ve přemetu
nazpět do bassinu kles’.
Odtud přeběh’ žlutou stezku
stínem hrdých platanů,
skryl se mezi máku stonky,
v růže, narcissy a zvonky
a zas letěl kmitem blesku
na lehký krov altanu.
Březové ho tají mlází,
loubím jasmínu se mih’,
hned se směje mílku v toule,
hned zas k najadě se choule
a teď z obrovité vázy
za mnou zazněl pekla smích.
Do všech koutů sadem kříží,
již můj budí hněv a vztek,
volám, hrozím, za ním spěji,
proudy potu v obličeji,
leč on prchá neustále,
do houští mne svádí dále,
jako motýl těká v kolu
s tulipánu na violu,
pádí k rozkošnému domu,
který ztajen v soumrak stromů
tiše, vábně povyhlíží
ze špalíru merunek.
Zde si used’, zoubky ceně,
na kamenných stupňů mech –
snad, by znaven okřál trochu.
Nyní neujdeš mi, zlochu!
Napřáhl jsem ruku mžikem,
skočil za svým uprchlíkem,
ruka třaskla na kameně –
po rarachu ani vzdech.
Zdvihám ruku prázdnou žasna –
Pekelná kde zase láj?!
Vznáším po diblíku oči –
Hlava se mi náhle točí:
V otevřených domu dveřích
s jarním kvítím na kadeřích
vidina mi září jasná
dívka, sama celý máj.
Z retů, granátových poupat,
září Elborusu sníh,
oči hvězdy spadlé v řasu,
dešti zlatorusých vlasů
rozkošně se vidím koupat
vnadu ramen okrouhlých.
Udiveně na mne hledí,
ptá se: jaký zde můj cíl?
Šotka zlobou se mne sklouzlo
neviditelnosti kouzlo,
mládí s krásných tvarů sborem,
a já vypouleným zorem
hledím místo odpovědi
na nejkrašší z luzných vil.
Pak cos koktám o nákladných
zdobách v její zahradě;
dívka na mé na rozpaky
hledí úsměvnými zraky –
a již chápu, v jaká místa
prch’ mi šotek dozajista:
že se ukryl v hebkou řasu,
do těch oček slunojasu,
do granátového květu
těchto drobných, smavých retů,
o dolíčků lící vnadných
a v ten důlek na bradě.
Ukloniv se nemotorně,
opustil jsem vílu pak
a s té doby ze dne ke dni
žiju zase život všední,
píšu verše na zakázku,
chodím z šera na procházku
a tu někdy zbloudím k sadu
odlehlému, přes ohradu
na dům pod copatým krovem
ve špalíru merunkovém,
v okna prázdná, ježto kryje
zelenavá žaluzie,
ohlednuv se přepozorně
vyšlu kradmo plachý zrak.
Ten tam šotek! A já bloudek,
místo vzdušných útvarů,
z nichž mi zbyly mlžné třásně,
fragment ledajaké básně,
která asi do puntíku
bude bita od kritiků –
proč jsem raděj’ z jeho spárů
nevydral si jiných darů:
sedmimílové snad boty,
abych utek’ z naší sloty,
neprůzračnou clonu k tělu
pro pohledy věřitelů,
Bruncvíkovo ostří líté,
jímž bych – však to všichni víte –
aneb aspoň zlata soudek,
k tomu bečku tolarů!