báseň bez názvu

Svatopluk Čech

VSTUP.
Nakladatel. Co mi neseš, brachu? Básník. Knihu veršů. Nakladatel. Běda! Zboží z Parnassu již marně kupců hledá. Vzlétejte si křídlem orlů do blankytu, lovte vzácné perly ve hlubinách citů, démant ducha bruste v zářné formy hlatě – všechna krása v koutech zplesniví nám svatě. Zmoudřete již jednou! Obecenstvo sdruží rádo čela vaše s vavřínem a růží, dopřeje vám žíti manou ideálů, mrtvým slavně zryje Vyšehradskou skálu, pomníky vás poctí krásně tesanými – jenom, probůh, svými ušetřte ho rýmy! Minul čas, kdy v stínu jasmínové clony, v níž jak bílé hvězdy květ se třpytil vonný, dvojí čelo mladé těsným, blahým stykem klonilo se, slastí záříc, nad lyrikem [5] an ret mládce šeptal cituplnou sloku a těch citů odlesk hledal v dívčím oku, v pomněnce, jež rosou nadšení se skvěla, až pak zabloudila v ruku ruka vřelá, kniha na klín sklouzla, a dva žhaví rtové v němou báseň vily sladší rýmy nové; minul čas, kdy v lípy rozložitém stíně před útulným domem, děcko spící v klíně, v milujících děj se žena pohroužila, po dnech minulých se sladce roztoužila, kdy jak zlatovlasá hrdinka tu v písni plesala i lkala v lásky blahé tísni, s úsměvem a vzdechem takto knihu četla, ale časem v pole toužným zrakem vzletla, na cestě kde posléz mezi klasů zlatem choť se objevil – vstříc kráčela mu s chvatem, a pak v milém klidu spolu provázeli dále milců dvé v luh poesie skvělý, až pak proniknuti jeho září čistou – jako nad nimi tu lípu zlatolistou západ prodechoval červánků svých pelem – nad zavřenou knihou v obejmutí vřelém šťastný manžel choti slíbal slzu s lící, nad tragickým losem oněch splývající; minul čas, kdy ještě stařec šedobradý chvějícím se retem, v oku zápal mladý, čítal vnuku verše, zvonící jak meče za vlasť, pravdu, volnost do posvátné seče – Omrzela, vyšla z módy poesie! V době, kdy svět duchů se dne na den žije ruchem zimničným, jenž vlnou vzniká, hyne, věru na starosti lid má věci jiné, nežli s vámi lítat v pestré škebli zkázky 6 se zapřeží libel v sídlo Zlatovlásky, mlsat cukr něhy z lesklé schránky rýmů, opájet se mráčky mystického dýmu aneb dokonce kams do propasti světů vrhati se střemhlav u závratném letu, zpražovat si mozek věčných záhad kmity, srdce klidné bouřit nadzemskými city, pekel hrůzami a nebeskými divy marně rozrušovat slabé svoje čivy! Básník. Vím to, vím. Leč moje píseň sešlá křídla nevzpíná již k letům v ona vzdušná sídla. Jiného cos nesu – kus v tom pekla sice, ale šprýmovná to jinak míchanice, poetické nic – zní jenom z toho prázna cos jak řehtačkou dlaň rozumného blázna. Nakladatel. Vtipná prskavka? Oj, to již zvučí lépe. Perná satira, jež mrtvé, živé ztepe, štulců krupobití spustí na vše strany, do živého tne, kam vryje kruté hrany, ale hezky zprosta, nožem rufianským, ne snad jemně kutým ostřím toledanským – – jemný šerm – kde čepel uměle se kmitá, než v cíl skrytě bodne – jenom znalce chytá, za to s vděčným smíchem zástup v ruce tleskne, kde pěsť neurvalá přímo kyjem třeskne. 7 A pak třeba tepat známé věci, lidi, ne snad schemata, v nichž bystrý zrak jen vidí blízké poměry, ba neštítit se jména – Básník. Aby odnes’ autor záda rozbušená? Moje satira má trochu tupé zuby, jménem tím se nerad verš můj krotký chlubí. Ne, svist důtek nezní nad hlavou mé básně. Zahalena v pestré masopustní třásně, leda berlou šaška rolničkovou chřestí, vesele jí točíc v dovádivé pěsti – zasáhne-li při tom hrotem hlavu něčí, smích nás obou posléz ránu snadno zléčí. Však ni žert mé písni není vůdcem předním. Syt jsem skutečnosti, znaven ruchem všedním, než i poesie pravidelným řádem, arsí, thesí starých jednotvárným spádem. Již mě omrzelo jeti v moudrém klusu, úzkostlivě dbát všech vzorné jízdy kusů, met a mezí; stále v prstech mi to hraje pustit zápřež chimér v nemožnosti kraje, do mlhy a modra bez cíle se ztopit, ze všech paragrafů skladby smích si ztropit, tu být dětským snílkem, tu zas rozpustilcem, vážný rozum pod nos počastovat štilcem, kam se nápad vrtne, bez úvahy lítat, nesmysl a smysl v jeden chumáč splítat, slepě lapat vše, co mozkem jen ti mžikne, chytit náladu a cit, jak právě vznikne, ať smích veselý to nebo trpký, trudný, smyslnosti záchvěv nebo zápal cudnýcudný, 8 ať to třeba výkřik duše rozervané – Takový as duch mým zpěvem divným vane. Nakladatel. Tedy veršovaný nesmysl, můj brachu? Je-li notný, přijmu báseň beze strachu. Lepšíť klassičnosti. Než co sláva řekne? Nedbáš-li, že s čela snad se vavřín smekne? že dav soků, soudců z vítaného plenu s rozkoší rvát bude lupen po lupenu? Mně to arci v počet čáru neudělá, bude-li jen z toho řádná, divá mela; neboť sensace, ať v tom či onom tvaru, věř, je duší doby, pakou všeho zdaru toť ta pestrolesklá muška čarodějná, na niž možno chytat zlatých rybek hejna. Básník. Oh! i potlesku, ať správný byl či lichý, syt jsem docela. Nad slávu kout mi tichý, odkud mohu v pestrý venku rej se smáti. Že chval nehledám, již na mé látce znáti: Vidím v duchu napřed, kterak na mé děcko kritik prsty luskne: „Ach, ach, staré všecko!“ Vždyť mých veršů plukům ďábelský rek velí, od Faustových dob až běda ošumělý; ba ni MefistoMefisto, ni Lucifer to statný, ve své zlobě chmurné děsně majestatný, ale směšný pitvor, jakýs pekla zmetek, skřítek zakrsalý, trpasličí šetek. 9 A ten ubožáček, málo skřečka větší, neumí se blýskat duchaplnou řečí, infernálním vzletem, ironií žhavou; ale na řeč chybný, hatlaninu pravou, jak mu na jazyk se slinou právě přišla, bez ladu a skladu žvatlá, koktá, šišlá. Nakladatel. Tvoje myšlenka mne zajala již cele; doufám, že náš obchod vydaří se skvěle. Již v mé hlavě také vtipný nápad klíčí: Dobré jest, když povrch sám již hodně křičí, knihy tvář a roucho; toho dbáti radno. Na ty trety kupci přilípnou se snadno, na strakatý obal, knihařovy stvůrky, jako mouchy na terč pestré muchomůrky. Ďas tvůj šatem slavným pyšniti se bude: v listech pergamenu, ořízce k nim rudé, v deskách tuhých, černou kůží potažených, v rozích s netopýry křídel rozpřažených, s čertí rudou hlavou, z rozšklebené huby cenící až hrozno špičaté své zuby, pak se desky sepnou dračím z kovu spárem – Tak bych zvítězil i literárním škvárem! 10 I.
Od zoře po dvoře slípka mi krákoře, černá jak noc – z noci se rodívá, v temno se odívá kouzelná moc. Pod černým chocholem podivným plápolem očka jí žhou, drápky kam vtiskuje, stopa se rýsuje muřínohou. Kdáče mi od rána, zní to jak satana hýkot a smích – Ajhle! co v kukani? Září mi na dlani vajíčka sníh. [11] Jak se ty podlouhlý útvare okrouhlýokrouhlý, lahodně skvíš, něžné jsa znamení tvoření, rození, života skrýš! V zářivé úpravě kmitaje třesavě křídloma z duh, pod stropem na niti mohl bys baviti dětinný kruh. Dívčí prst na tobě vyryl by k ozdobě srdéček dvé, z pozlátka, obrázků schystal by pomlázku pro zlato své. Ale zde nekyne veselí dětinné k líbezným snům; ponurý poeta šerým tě oplétá vláknem svých dum. Moře prý s ostrovy, hradby hor, mlhový oblaků šik, 12 země i s blankytem v pravejci věčitém našly svůj vznik. Vajíčko půvabné, ve hnízdo hedvábné chtěl bych tě nést kvočně per sněhových, blankytných, duhových s očima hvězd. Celý svět brzičko z tebe by, vajíčko, také se zlíh’, růžových obzorů, zlatých niv, pahorů smaragdových, ze světla utkaných, červánkem zlíbaných báječných děv, samá v něm pohoda, záře i lahoda, slavičí zpěv... Marno! V mou samotu zlatých snů jasnotu nerozlije kvočna ta čarovná: milostně laškovná Fantasie. 13 K záři a výsosti duše již nehostí mladický vzlet – Nuž, tedy do Hadu pro bídnou náhradu v temnoty svět! Vejce ty kouzelné, vidiny pekelné v odvetu dej, obrazů pochmurných, pitvorných, nestvůrných, divoký rej! 14 II.
Vejce moci čarodějné mnohý den ve skrýši tejné – jakož černé knihy káží – pod levou jsem nosil paží. Po tu dobu neholený, nemytý a nemodlený nespatřil jsem chrámu práhy, svěcené se štítil vláhy, kříže míjel bez pozdravu, nedbal zákonů a mravu, přiznával se k atheismu, pessimismu, nihilismu, nosil se jak hastroš v žitě, smál se každé autoritě, dívkám na nožky se díval, karty do rukávu skrýval, po krčmách se s lotry bavil, jubileum svoje slavil, byl, kde jaký klub a hádka, a psal román vlastenecký z bělohorské doby – Z krátka: špatnosti jsem tropil všecky. [15] III.
Když doba vytknutá vstříc konci spěla, kdys odpoledne, v knihu nahlížeje, jíž vážná kritika chval hymny pěla, – neb byla prosta dráždivého děje, všech vzletů nezdravých a škodných vzruchů i psána v domácím jen ryzím duchu – nad tímto skvostem, zdolav první stránku, jsem hlavu sklonil do náručí spánku. I zdálo se mi, že kdes v pustém dole na zemi ležím, v jasných září kole, jež nocí rozléval zjev rajské krásy, – zjev anděla, jenž sedě stráží u mne skyt’ poduškou mi roucha sněžné řásy a ke mně chýlil půvab hlavy dumné, kde bájný šperk na vlasů světlé vlny tkal velké dennice svit divuplný. A v temnotě, jíž krajina se halí, zřím rysy mračné divokého skalí. Ta chmura vůkol zlověstně se tváří: kde v polosvitu šalebném a plachém lem kruhu jasného se s temnem sváří zřím fantómy, jež srdce plní strachem. Nad uzly kořenů, jež trčí z mechu jak zapletených nestvůr černé klouby, pnou fantastické, obrovité houby své rudé terče otravného dechu, jež obletují velké šeré můry. [16] Tu nad neviditelným vzpjatým tělem leb zmije syčící plá z husté chmury, zlým okem ve smaragdu hledí skvělém; tam cos jak hnusná ropucha se vleče, jíž sedí jízdmo na sliznatém znaku kýs trpasličí zmok; a z temné kleče žhou rudé jiskry, oči vlkodlaků. Sto mátoh takých, vidin hrůzy jiné hrou polosvitů plachých vzniká, hyne ve klíně tmy, jež těhotna je děsy; ten přímrak celý zdá se v divém víru rej živý vést jak mračno netopýrů a příšer, hemžících se v pusté směsi. I tam, kde větve gigantických stromů jak mraky ztrhané se šeří vzduchem, houšť kosmatá se vlní tajným ruchem; mníš viděti tam, jakby hejna gnomů výš, výše šplhala kol mocných suků a věsila se pod ně v divném shluku jak opic tlum, když zlobou druhů shozen pod větví zachytí se v živý hrozen... Mne jímá hnus a bázeň. Od přímraku hled vracím k andělu, jenž na mne line mír sladký z tichých, čarokrásných zraků, dvou jitřních hvězd pod zlatem řasy stinnéstinné. Zřím pokojně již do hrozivých stínů jak oknem hošík, stulen v matky klínu, u krbu teplého, kde zkazky zvučí, v kraj vyhlédá, kde zimní bouře skučí. Tak slastný klid se v moje nitro sklání; neb cítím, že mne okruh světla chrání, 17 jež cherub šíří tmou; kam zář ta slétá, zem sněhulek jen čistým bělem zkvétá. Zrak maně zavírám ve blahém snění, na čele cítím jemných křídel chvění, z jichž červánků a sněhů v tichém ruchu zvuk hudby rajské ševelí mi k uchu. Jak druhdy, leže pod jabloní milou, když květem zářným obsypána všecka báj luznou šeptala nad hlavou děcka a lístků pršku vonnou, růžně bílou mu sesílala v čelo sladce snící – jak tehdy v duše křišťálovém jase jsem obrážel jen blankyt, shlížející skrz větví květnou mříž: tak nyní zase v mé nitro kane zlatá dětství chvíle, mír nevinnosti, ráje duma tichá z té křídel ševelících řásy bílé. Leč anděl, zasmušiv se, jemně vzdychá a ze rtů bolnosladký zpěv se lije jak harfy rajské tklivá melodie: Blaze duši, dokud tuší, že s ní boží láska dlí, v jasném zdroji víry svojí dokud nebe zrcadlí, dokud čisté srdce hostí líbezný sen nevinnosti a skráň tichý zápal svatý – libým bleskem ovíjí jako jitra paprsk zlatý rosný kalich lilií. 18 Kam se děla s tvého čela tato záře? Kam se děl z duše padlé, v prachu zvadlé nevinnosti čistý pel? Jak list suchý, zbaven míru, duch se zmítá v pustém víru a hled kalný teskně těká světem, jenž se pouští stal, u tvých dveří stále čeká hnus a nuda, trud a žal. Běda duši, jižto kruší beznaděje krutý hnět, v jejíž chmury neplá shůry žádné hvězdy spasný vznět. V nížto vyschla svatá zřídla, od níž prchla moje křídla, nad níž blány netopýří rozepjala temná moc, pod níž v bezedno se šíří věčná, nekonečná noc! Stesk jal mě, srdce sevřelo se bolem. Ruch úžasný se náhle zvedl kolem. Jak za bouře když vichr v divém honu rve v cáry fantastické mračen clonu, ve strašném jeku, stonu, chechtu vřela tma vůkol směsí strašidelných tvarů, až polozřetelně z těch černých varů rys vyhranil se ohromného těla, stín gigantický, jakby tesán z mraků. 19 Tmou rudě vzplály meteory zraků a příšerně se míhal vzduchem šerým lem obrovitých křídel cípem sterým; jak mocná větev stoletého stromu se vzpřáhla ruka s děsnou drápů zbraní a zaburácel hlas jak šelem řvaní, jak sykot lačných vln a rachot hromu: Již ustup, cherube! jest na vždy mojí ta duše ztracená. Ty’s podleh’ v boji. V ní láska zhasla, naděje a víra, hrob citů svatých tma tam halí čirá. Anděl. Ó prodli! Ještě v temné její tůni zřím jednu hvězdu, jež ji může vésti z těch katakomb zas blahé na výsluní – to ždání, nad pozemský prach se vznésti, stesk po výsostech, nesmrtnosti touha. Satan. Co hvězdou zveš, to bludička je pouhá – hle zhasla již! – Ó věř, tvá peruť čistá kam k zemi sklonit se již nemá místa. Jen leda pelesť kolébky jí zbývá, kde hladit můžeš ve snu děcka vlásky a v ouško šeptati mu staré zkázky o skvoucích vidinách, jež nebe skrývá. Je cení lid jen jako krásnou báseň, jež stářím svěcena, neb zívá při ní. 20 I ten zde časem nad hlavou jak jiní tu vetchou, vyšeptalou zlatou třáseň vlát nechává, ten prapor ideálů – a verš svůj nutí svatých do zápalů – však ptej se ho, co při tom v pravdě cítí! Anděl. Rci, duchu zbloudilý, chceš spasen býti? Já. Ó paprsku ze slunce pravdy ryzí, lži chmura všeliká před tebou mizí. Hleď v moji hruď! Tam temno jako v hrobce všech mladých snů, všech žárů zhaslé sopce. Zřím chladně na tu zem, jak poutník cizí, a pravím si: Co tuto robit dále? Hrát v této frašce, sebe, jiné šále? Zde všechno pohaslo, co srdce hřálo, v nic kleslo vše, co velikým se zdálo. A hledím-li s té země v blankyt bezdný, zkad velebně mi zníval hymnus hvězdný o krásách nadpozemských, božských vzletech, o slasti svaté nesmrtelných květech, teď šeptám si: Co v tomto bleskném týnu mé krtčí já, jež zná jen tmu a hlínu, všech citů svazem hroudy jen se chytá, ta bludička, jež chvilku šerem kmitá a zajde beze stop ve věčné noci? Anděl. Ó běda, navždy ztracen! 21 Satan. V mé je moci. Dráp napřáhl. Já v náhlé hrůzy chvatu vztáh’ ruku chvějnou k andělskému šatu; však nezdržel stisk prstů křečovitý tu řízu z oblaků, ty vzdušné třpyty. A cherub líce smutné odvraceje, jak mlha světlá chvěl se do výsosti. Kruh jasný zmizel. Vichrem buráceje, vír temnoty mně mrazem projel kosti, mrak příšer zevšad schumelil se ke mně, sta zubů vlčích, dračí křídla sterá mi rvala bok a tepala mi témě a v srdce vnikly drápy Lucifera. 22 IV.
Dotkalo sen chmurný peklo; oko procitlé se smeklo na roh trepky, čnící vzhůru – Jakou zřím karikaturu! Zraky mnu, pevně na obuv je pnu – Již to jisté: Nadělení pekla čisté! Na zobáku trepky zdobné jízdmo dřepí vyžle drobné, tropí drzý šprým a žert, prohýbá se, kolíbá se, potměšile ušklíbá se trpasličí jakýs čert. Pod paž sahám v hnízdo tejné – to tam vejce čarodějné; dlani vydal úkryt stinný jenom střípky skořepiny. Než, ó div! každý střípek náhle živ letí vzhůru, změněn v bílou noční můru [23] a to hejno tichým ruchem ševelí a křepčí vzduchem, ochvívá mi obličej, cítím kroužit kolem hlavy mihotavý, třepetavý tajemných těch bourců rej. Rozbřesklo se v čele mžikem, vím již, kdo mým besedníkem; cítím v zádech mrazné chvění, s bázní hledím na zjevení. Leč, jak zřím na ten divný pekla šprým, po zlobůžku s kusým chvostkem, křivých růžků, na zhrblého, spátralého, zcuchaného, schátralého, titěrného raracha: chechtem bázeň rozplývá se, z nitra hlučně dobývá se: chacha, chacha, chachacha! Co mi smíchem slza splývá, smíchem také skřet se kývá, zubí se, že světce v nebi rozesmál by svými škleby, tam i sem poskokem a přemetem po mé trepce po kejklířsku rejdí křepce, až pak skokem na koleně ocítil se, zuby ceně, 24 pitvorně se poklonil a jak hádě očkem blyště, prskaje a kviče, piště směšným hláskem švadronil. Šotek. Zde jsem, nejmenší všech skřítků, nejněžnější z pekla kvítků, jehož’s za roba svých choutek zaklel v čarodějný žloutek. Ale rci, proč z pekel říše, kde kol Satanova trůnu ční sbor temných obrů v pýše, vhodnějších pro pěvce strunu, mne jsi zvolil, zakrslíka, pekelného trpaslíka, jejžto vísky chuďas tupý leda volá do chalupy, bych jej žitem, mlékem dařil, za lenocha hospodařil? Já. Ne, ty’s jenom, pekla skřečku, vhod mé Muse nosit vlečku. Nejsem jeden z obrů písně, kteří v lesku věčně skvělém nad pozemských mraků třísně mezi hvězdy strmí čelem. Sám jsem trpaslík já pouhý, Lilipután poesie, 25 komáří jenž křídla touhy marně vzhůru k slunci vije. Plachý kmit mé skrovné slávy brzy rmutný popel ztráví, příští doba ve prach němý zašlápne mě pohrdavě s dumami a vzněty všemi maličkými v malé hlavě jak pýr nicotného kvítku se zrnéčky bez užitku. K posměchu bych leda vzýval v rámec titěrného zpěvu hrůznost velkolepých zjevů, o nichž Dante, Byron sníval. Jen ty, pekla filigránku, Mefisto jsi vhodný pro mne. Buď mi vítán! Podej blánku, podej vrabčí pírko skromné, neboť celý – zdá se věru – v kohoutím bys zapad’ péru. Šotek. Snad i krev? Ó takých tretek moderní už nedbá šetek. Smlouvy pak jsou v našem věku, vyjma dobrou hypotheku, na hlupáky pouhou pastí, advokátských kapes mastí. Inkoust prostý, péro husí dnes nám plně stačit musí, jímž vy, pěvci českých lánů, beze smlouvy, nenuceně, 26 zapíšete třikrát denně černé duše mému pánu v pohoršeních, svodech květných. Dávno propad’s naší moci; v odměnu jen zásluh četných posílá mne kníže noci, bych ti plnil každou choutku švihem čarovného proutku. Rci jen, po čem bažíš právě – po rozkoši, zlatu, slávě? Čili volíš z říše bájí rudý plášť, jenž vzduchem lítá, čapku, jež tě lidem ztají, ubrousek, jenž hody skýtá? Švandových-li dud či meče přeješ si, jenž sto hlav seče? Pokyň jen a čtvero draků zapřáhnu ti k vozu mraků, vystavím, než vzejde zořezoře, z perel palác prostřed moře – chci ti sloužit do úpadu všemi kouzly, vtipy svými – jednu výminku jen kladu: bys mi nečítal své rýmy. Já. Ó sám nerad stíhám znova myšlenek svých nuzná slova, jež se chmuří knihy blanou, jak se šeří po pažitu stíny oblaků, jež planou zlatem, sněhem na blankytu... 27 K čemu tvých si žádám služeb, tážeš se? – Mou duší letí zmatená směs vidin, tužeb – volba zlá v té svůdné změti. Šotek. Bav se s ní! Já v koutech zatím pavoukům zde přízi zhatím a prach s židlí chvostem smetu – zdaž to bydlo pro poetu?! V pustých zdech vrtochy a stesky nech, v davů hřmotu najdeš zašlou jarou notu. Ven již se mnou z toho puchu do čerstvého lidí ruchu, v života rej strakatý; rád bych opět křepčil v týle šosákům a noční chvíle krad’ se v dívčí komnaty. Já. Vzpomněl’s dobře! Oj, ty’s, šetě, rejdilo as po všem světě, zřelo mnohé svižné frašky, tropilo as divné šašky. U nás již s látkou pro veršovce kříž – v dáli, blízku opěli jsme každou třísku. 28 Snad že pro mne v suchopáru z pekelných tvých memoárů svěží stéblo vyraší, rozvíří se pestrá mela a smích rázem s mého čela nudy mračno zaplaší. Šotek. Nechtěj toho! Leckde kryje čertí dráp má historie; vydáš-li ji věrně tiskem, s hubeným se potkáš ziskem: Budeš klat, že bonc žádný tobě svat, že čpí síra z písně tvé, jež prósa čirá, velebné že smýkáš Muzy všedním blátem v posměch luzy, dáváš denní vřavě v plen; nedočkáš se v nuzné chmury svitu s hůry, sinekury, titulů a čestných cen. Já. Jakáž pomoc! Marně vzadu rozum hučí moudrou radu, kdy spřež bujných šprýmů běží před mým vozem bez otěží. Vím, že zdar nekyne mi z tvojich čar, 29 ale darmo střásám již těch kouzel jarmo: Cítím, jak mi čoudem sirným smysly mámíš, rejem vírným šklebných mask mi pleteš um – hněv-li vzbudím proti sobě, pošlu k tobě, pekla robě, kritiku i publikum! 30 V. (Historie šotka.)
1. V časech dávných na lesnaté hoře, lepotvárné věže v oblak noře, s chrámem velebným ve svatém tichu dumal konvent bohulibých mnichů. Žili v modlitbách a pracích vědy a jich zpěvem hlaholil chrám šedý, zbožnou ještě glorií se nítě, kdy noc vůkol halila kraj šírý, okny chóru nádherného svítě shůry v temno jako maják víry. A když kynula jim zábav chvíle a her nevinných, jak ptactvo bílé, kroužící kol sivé skalní výše, v níž má skryté pod břečtanem skrýše, postavy tu s rouchem řádu světlým bělaly se sadem pestře zkvetlým nebo v otevřené chodbě stinné, jíž kol sloupů vlály věnce vinné. Ten jde volně, nad knihou se kloně, jiný zalévá kdes na záhoně [31] tklivě významný květ passiflory, tam dva v učené se dali spory a zde jeden sklání pohled snivý přes klášterní hradbu v žírné nivy; v šírém koberci, jenž spřádá dole vísky, města, háje, luka, role, v dálce vše až splývá modrým mrakem, bez touhy se kochá klidným zrakem. Dlouho přebývali v míru blahém. Posléz’ lapeni přec arcivrahem, který dávno kolem svaté tvrze chtivě kroužil, až tam vnikl drze, v údech odpor proti hlavě vznítil. V nekázeň řád posvátný se řítil, až kdys opat, zjitřen mnichů vzdorem, nad hlučícím odbojníků sborem prudce zahřměl v kapitolním sále: „Ať si – rarášek vás řídí dále!“ Zdrobnil sice slovo prchlivosti; však i drobtu bylo víc než dosti. Jedva se rtů slova zlá se smekla, vhup’ mu na temeno šašek pekla a kol mniši hrůzou ustrnulí na důstojnou hlavu pohled pnuli, jížto na lysině lunných jasů, ve stříbrném věnci sporých vlasů skrček huňatý se uvelebil a jim v oči pitvorně se šklebil. 32 Rarach! Rarach! rozlehlo se v davu a čert smál se v prchajících vřavu; ubíhal sám opat poděšený – za cíp kapuce ďas přivěšený za ním lítal, jako šašku v týle rolnička když skáče rozpustile. Od té doby rejdištěm zlé moci klášter ubohý byl dnem i nocí. Tisíc neplech drobný ďas tam robil, řeholníky sterou fintou zlobil. Zdřím-li v parnu mnich pod větví lípy, jistě stéblem pošimral mu chřípí; v šach-li hráli dva, před hlavním tahem skoče na desku vše skácel šmahem; růžky křivé nahmát’ nenadále, kdo sáh’ pro meruňku ve skrýš roucha – různým poboňkem je škádlil stále zpupný šotek, dotěrný jak moucha. Bratr sklepník, před načatým sudem když hled kochal v jasném moku rudém, sršícím jak rubín v číše krystal, a již nektar okusit se chystal, náhle mrštil sklenkou o zeď sklepu a mok vzácný stekl v hrstku střepů: pohlédnul-tě v drzá očka čertu v lemu číše, když ji nesl ke rtu. Stejnou trýzní fráter kuchař vzdychal: zmok mu s cukrem sůl, med s jíškou míchalmíchal, a když stála na svátečním stole hrdá paštika, již s hora v kole 33 věnec jemné rosoliny šňořil: jedva v ni nůž opatův se vbořil, jistě uvolnil jen průchod ďasu, by z ní skočil, zkaziv perlu kvasu. V noci rozlehl se zvonec k hóře a hned mniši, střásše spánek sladký, k modlitbám se shromáždili v chóře. Leč kdy zkřehlí zašli do cel zpátky a sen zlatý znovu k nim se skláněl: zvoník, nastojte! zas v chór je sháněl – bylť jej ďasík v tuhý spánek vrhl a sám prve v nečas zvoncem trhl. Ztrestaný sbor mnichů valnou dobu snášet musil pekelníka zlobu; marně zaklínal a boha prosil, vláhou svěcenou dům celý rosil. A by dostoupen byl vrchol trýzně, biskup rozhodl se, v jejich středu prodlít hostem na znamení přízně – kterak ďábelství skrýt jeho hledu? Sboru tesknému pluh péče, hoře hlubší vráskou chmurná čela oře, čím den uvítání chvátá blíže – až je soudruh jeden zbavil tíže. Mnich ten štíhlý, v prvém žití květu výhost dada skutečnému světu, mysl obrátil od zemské hluši k tajným vidinám, jichž luzné tváře míhaly se stále snivou duší, tkány z čisté, svaté nebes záře. 34 A co duchem sladká hudba zněla, slyšitelná jenom krásy dětem, a líc bledá plála nitra vznětem: ruka tvůrčí v pergamen se chvěla zachycujíc tam ty zjevy tajné v rysech ladných, v barev duze bajné, kouzlíc jasné anděly a svaté v iniciál sličných zdoby zlaté, okrašlujíc veršů zbožných knihu lepých arabesek hustou sítí, jež jak povíjivá zeleň jihu vinuly směs úponek a kvítí, malebně se proplítaly spolu po obrubě stránek vzhůru, dolů... Hotova již kniha. Desky silné poutají ten výkvět ruky pilné kůží vzácnou, v rozích okovanou, vtlačenými květy šperkovanou. A mnich malíř, stoje před pulpitem, jejžto kniha otevřená tíží, s lící blahou, s pyšným v oku třpytem k nejkrásnější arabesce shlíží, přemítaje, má-li k barev duze ještě přidat šperk – Křik’ v náhlé hrůze: Ze zlatého úpon zauzlení pekel opička naň zuby cení, dřepíc v samém středu arabesky. V okamžiku příštím jako bleskem malíř odhodlaný chytil desky, přirazil je k sobě prudkým třeskem, mžikem také pevnou sponu sklopil 35 a dlaň vnořiv do stříbrné schránky vodou svěcenou z ní knihu skropil, vězni zatarasil všechny branky. Chvátal mezi bratry knihu nesa, vypravoval, kterak lapil běsa. Jak tu bouřně jásal zástup mnichů, zbaven strůjce tolikerých strastí! A když setmělo se krajem, v tichu s pergamenovou jej snesli pastí v úval odlehlý, tam vykopali jámu přehlubokou, knihu s běsem vmetli do ní, hlinou zasypali a prsť skryli trninou a vřesem. A zas na výšině klášter tichý hostil klidné, v bohu šťastné mnichy, až byv zpuštěn v bouřném časů víru, zarost’ břízami, byt netopýrů. 2. Ale dosud ležel čertík jatý v lůnu země, poutem knihy spjatý, jako kvítek v tísni herbářové, zaklet mezi listy žaltářové, ploše přimáčknut na pestrou blánku; ztrnul zde jak křeček v zimním spánku. Tu kdys po stoletích doktor Krejčí, zkoumaje zlom vrstev žáků rejči, 36 našel knihu vetchou. Darmo hleděl sponu odemknout, by obsah zvěděl – zanýtovaliť ji s velkou péčí klášterníci pro jistotu větší –, až pak zvolal: Kdož ví, jaké básně dávné, výborné ta plíseň kreje; moh’ bych s Hankou skoupati se krásně – Raděj’ pryč s tím! Rovnou do Museje! – V Museji muž starých věcí znalý zkoumá dar: Zisk písemnictví malý – ale za to jaká maleb cena, miniatur sličnost netušená s ornamentem krásy svrchované! A duch český z každé řasy vane: svědčí o něm zlata podklad černý, typu slovanského výraz věrný. Mocnějším vždy jasem oko plane, čím dál zírá v listy malované. V levo tu, zas v pravo hlavu točí, s vytržením k nebi zdvihá oči, ruce mne, ret mnohým „ach!“ se chvěje, juž i slza svrasklou tváří spěje. Ó buď vzácná chvíle požehnána, v níž ta skvostů neskonalých schrána ze zasuté pokladnice dědů odemkla své třpyty mému hledu! Nyní teprv z minulosti skvělé českých uměn každá clona zmizí, velebně se vypne v záři celé, že v prach klesne všecka sláva cizí. 37 Dále muž se kochá maleb sledem; náhle překvapen tkví v jedné hledem. Ajhle, jaký geniální žertík! V arabesce skvostné směšný čertík jako pavouk na půvabném kvítí tmí se v závitkové zlaté síti. Učenec v tom zvláštním zjevu bádá, radost nová v jeho tvář se vkrádá, podrobnostem mistrným se diví: Aj to jakby rarášek byl živý! Věru, perla celého zde díla: jaký realismus, jaká síla! Nával dojmů radostných jej tíží; vstal a prudce po komnatě kříží. Jaký ples to po národě vzbudí, jak mé soky závistivé ztrudíztrudí, až svůj nález velkolepý světu zjevím zprávou, do níž hojně vpletu výsledky svých badání a prací! Korunou mé bude publikací rozbor ďasa vzácného. Mé jméno na věky též bude proslaveno s tímto čertem, který v každém chlupu váží nad Breugh’lových příšer tlupu, nad nímž ztrne obdivem svět celý – – Náhle uváz’ v samomluvy toku, stanuv před knihou jak zkamenělý s tupým děsem v rozšířeném oku. 38 Bez poskvrny, v neúhonném lesku zářící tam vidí arabesku, marně obraz čertíka v ní hledá! za to vedle na bronzové lebi bůžka, tížícího spisy – běda! – živý šetek hamižně se šklebí. Byltě čertík, zbaven tísně blánek, zvolna střásl věkovitý spánek, povypjal se z pestroskvělé půdy, natahoval zkoprnělé údy a jak splasklý měch, když bobtná dechem, tílko zhnětené zas šířil, dloužil, až pak ze žaltáře skočil spěchem na bůžka, jenž za těžítko sloužil. Odtud smál se drze vědátoru do ztrnulých, vypoulených zorů. Posléz’ ruka kustodova maní nad pitvůrku šklebivou se vznesla, však než mohla dopadnouti na ni, již naň rarach zoubky cenil s křesla; hned zas chytil nebes ložních šňůru, šplhem opičím se mihl vzhůru, odtud střemhlav na divan se spustil v koutě starým haraburdím šustil, kolem glóbu zarejdil si skočnou, přemetl se nad severní točnou a teď učenec ho v týle cítí – hrůzou schvácen z komnaty se řítí, 39 v divém trysku prudce tělem třepe, jako šílen do týla se tepe, bez oddechu pádí řadou síní, vráží do knih, odlitků a skříní – teprv dole v čerstvém chodby vánku klid se vrátil do zchlazených spánků. Stanul, udeřil se v čelo – Běda! Což tak zdětinštěla leb ta šedá, že již babských strašáků se děsí, klamu smyslů, jež mu na nos věsí hříčka obraznosti choré?! Štěstí, že zrak žádný nespatřil to scestí. Tak se utišil. Šat přece s péčí protřásl; jda zpátky volným krokem, jakby skrytých obával se léčí, v každém koutě bystrým badal okem, a když otevřel své jizby dvéře, k žaltáři spěl první pohled plachý – ani stopy nikde po příšeře, jež mu nahnala ty směšné strachy!... Přised’ zase k dávné, skvostné knize, lepotou se kochal rouch a tváří, z jemné, zlaté arabesek příze pilně tkal svou příští slavozáři, všechny díla půvaby a ctnosti snášeje do stati sáhodlouhé, – k tomu za lék choré obraznosti místo kávy mléko srkal pouhé. 40 Z jitra do večera celým duchem ponořen je mezi vetché desky, bez účinku na kustodu hluchém svážejí se podřízenců stesky: Tajný škůdce od nedávné doby v Museji prý tisíc neplech robí. Pro knihu kdo s katalogem jde si, jinou za ni vezme ze příhrádky, pravou najde časem v koutě kdesi aneb ztratila se bez památky, celá knihovna je čirý Babel – a též sbírky jakby hatil ďábel! Mezi třpytné kolibri a hmyzy vřaděny jsou lastury a kyzy, motýlů skříň chová netopýra, v hejnu pěvců straší oči výra, morče zabloudilo mezi dravce, žába skokan mezi přežvýkavce, čáp má nápis, který patří ke lvu, axolotl takto změněn v želvu, zabloudila trilobitů jmena tam, kde sbírka bůžků vystavena, mezi cepů strašlivými hroty skromně visí Puchmýrovy boty, kostra mastodontí jednou z rána husitským je sedlem osedlána, na němž orang-utan s vážnou lící Stradonickou chová popelnici, mumie se pyšní zdobou knírů, vedle indianská dýmka míru kajmanovi čouhá z děsné tlamy – zkrátka, všude šprým a zmatek samý. 41 Avšak náhle jinam všechny hledy upjala seč na bojišti vědy. V Museji se choval drahocenný pergamen, stem věků posvěcený, ryzím zpěvem nadšeného vzletu velebící skutky hrdin slavných, vzácný svědek duchového květu v naší vlasti za dob šerodávných. Ale zkusil cizí skepse dravost, ba i doma hloučkem hánců strádal, a z těch jeden, když sok hájil pravost, dnem i nocí po důkazech bádal, zkoumal každé slůvko lupou tenkou, ostrou sondou šťáral v každém listě, až kdes našel cosi nad písmenkou – známka diakritická to jistě! Zahřmotil hned veřejnosti bubnem, rozhlásil svůj nález v ryku chlubném: „S této kličky pouhé, s toho bodu celou stavbu klamu zvrátím hračkou. Nesetkáš se v žádném dob těch plodu s háčkem takovým neb jinou značkou – zaneslť nám teprv Hus náš velký v liter sad ty motýlky a včelky.“ Všecko mlčí, omráčeno žasem, až sok jeho tuřím zvolal hlasem: „Škoda věru dřevce, jímž má ruka ve prach svalí toho nedouka! Prvním vzhledem na černidlo jiné všechna podezřelost známky mine; 42 při opisu za dob našich vznikla: pouhá – kaňka to, jež z brku střikla!“ Hahoj! Učená se strhla vřava. Diváku to leckdy rozkoš pravá, když tak v zápas vědy proti sobě bojovní dva kohoutové měří, že kol v divé vyškubáno zlobě chumelí se vlastní cizí peří. Leč i neučenci v tuhou rvačku dostali se pro neblahou značku: Tečka! na praporu jednom stálo, Kaňka! vesele na druhém vlálo, pro kaňku a tečku v lítém boji, národ rozštěpil se v tábor dvojí, zrádci! zde a tamo: blbci! znělo; v boji tom vše jiné dílo dlelo, brk se změnil v kord a v tesák dláto, dštilo vůkol kamení a bláto, i též břitké, jedovaté střely – Na rukopis málem zapomnělizapomněli. Až hlas jeden vynikl z té vřavy: „K čemu poslouží ten zápas dravý? Prv ať věda spornou známku zbádá – do té doby mlčiž marná váda!“ Hlas ten zvítězil a předmět sporu vydán zkoušce učeného sboru. V Museji na podezřelé skvrně bůh ví jakou kyselinou čpavou chemik rozbor konal opatrně, 43 až svůj nález podal, vrtě hlavou: „Nemohu než s podivem a hnusem věc tu pojmenovat – čertím trusem!“ Užaslý sbor trnul bez hlaholu. Jenom kustos v dolním konci stolu jako uštknut hadem vzkočil divě, dlaněma si zastřel bledé tváře a vzdech táhlý vydal žalostivě: „Ach, vše ztropil rarach ze žaltáře!“ Vědci slovům záhadným se diví, k úsměvu ret nejeden se křiví. Náhle vrzly dvéře v lehkém ruchu: Dovnitř šlehl oček rudým žárem pitvor chundelatý s růžků párem a zas unik’ v mefitickém puchu. Celý sbor tu polekán se zvedá, u kustoda vysvětlení hledáhledá, a když seznámil je s knihou, šetkem, vrtí hlavami nad bájnou zvěstí, však zjev nedávný jim vážným svědkem, že cos divného zde skryto jesti. K ráznému se odhodlali činu: zbavit Museum těch mrzkých pletek, zbádat záhadnou tu čertovinu, vyšetřit, kdo tajemný ten šetek. 44 Vůdce zvolený vše s péčí váže, načrt’ plán a cestu k metě vhodnou, u všech dveří rozestaviv stráže, aby léčí obklíčil zvěř škodnou. Voj se schystal, každý zbraň svou vole: staré kelty, Táboritů cepy neb jen skromné deštníky a hole, jeden foukačku též s perským práškem uchystal si k honbě za raráškem. A byl hon to slavný, velkolepý! Brzo honci šklebivého ďasa z pavučin kdes v koutě vyplašili, rozlehla se vřava mnohohlasá, huš huš! znělo, zbraně harašily a čert veverkou jim prchal v kole: Tamo hned – zas tam – tu výš – tu dole jako šídlo potvůrka ta hbitá bleskorychle semotam se kmitá, honci za ní s křikem; ten jak slepý, holí tříská popelnici v střepy, onen v druha místo v ďasa tluče. Ze sálu v sál šotek prchá ruče, skáče v okna, rejdí po balkoně, učený sbor za ním v ryčném shoně... A lid venku s úžasem se staví, na ulici vzrůstá v husté davy, ruce spráská: „Jaký div se děje? Ruch a život vjely do Museje!“ – – 45 3. Do síně zas prchal ďasík čilýčilý, a než za ním honci přikvačili, obratně se schoval do klobouku, jejž kdos odložil na skříni brouků. Za podšívkou ukryt smál se tiše, halas pádících kol vědců slyše, až pak upocení, utýraní upustili od marného štvaní. Zvolili však výbor sedmi členů, aby hledal pilně ve dne v noci, až se zmocní rohatého plenu. Tu smích šetek jedva doved’ zmoci: neb kde věc má usnout jaká koli, tam se u nás pro ni výbor zvolí! Ale klobouk, nyní ďasa skrýše, ocítil se na věhlasném čele statného práv českých hájitele, jenž se chystal právě na sněm říše, by tam bránil břitkou ducha zbrojí ve při svaté domovinu svojisvoji. Když pak dojel města na Dunaji a tam zased’ v radícím se klubu, nikdo nespatřil, jak diblík v taji klobouku se vyhoup’ na obrubu a jak potom za poslanců zády začal mrzké šibřinky a spády. 46 Řečník líčí ozdobně a tklivě tuhý zápas, který na ně čeká, kde píď práva každou závistivě odpírá nám zloba odevěká, že tu nutno sebrat všechny síly, opatrně postupovat k cíli, jak čas velí, schytrale neb rázně a dbát ve všem nejpřísnější kázně – V tom se hlásek ozval s oné strany, kde mlel palci vážný státník Planý: „Kázně máme dost, leč jako chleba více bystrých řečníků nám třeba.“ Všichni, že to Planého hlas, mněli, neb jej nikdy mluvit neslyšeli; onť jen lysou hlavou rázně kýval, svorně hlasoval a stranou zíval. Sám teď netušil, že onen hlásek vydal z jeho šosu skrytý ďásek. Za svou prostořekost neslýchanou utržil si, chuďas, ostrou důtku, nic že nezmůže se řečí planou, zde jen třeba moudrých, tichých skutků: pilně chodit na sněm, do výborů, většině hlas dávat bez odporu, jemně spřádat zákulisní styky tam, kdy skryté hýble politiky – – Nastojte! tu znova odboj břitký ohlásil se na šlechtické straně: 47 „Léta předem již ty tajné nitky a co upředli jsme? Vojska, daně...“ K ustrnutí všech to šlechtic řekl, jenž byl prvním klubu diplomatem – vlastně šotek, jenž se tajně smekl pod frak jeho po řetěze zlatém. Nesměle mu druzí namítají, že přec není práce bez úspěchu: české vědy pevný stánek mají, Museum se vzpíná pode střechu, nová krytba nad Karlovým hradem, jiné otázky se zvolna řeší – – „Tak dnes žebrák almužnou se těší, nedbaje, zda umře zítra hladem!“ Takto zakvik’ z jiné kapsy zase kletý ďas a měně řadou křesla dále v různě zpitvořeném hlase metal do klubu ta hluchá hesla, průpovídky babské lvího vzhledu, nadulé ty žabky, plné jedu, jichž se rodí na sta v bařenisku zlovolného, nezbedného tisku, laciné ty bliktry, jimiž chytá politické hejly závisť skrytá, sama nevědouc, jak provést lépe, co svým kyjem pobláceným tepe. 48 Klub vzal tvářnost nebývalou na se, na poplach bil předsednický zvonec do hádky a vřavy mnohohlasé, a vše chýlilo se v divný konec, když tu klubu humorista jarý, jemuž z šosu vtip se ozval starý, vzplanuv nad tím posvátnými hněvy, přisáhl, že pokoje si nedá, skrytého až břichomluvce zjeví. Bedlivý si dával pozor po té, až mu v prstech uvíz’ neposeda. „Ajhle!“ – zvolal – „diabolus rotae!“ Ale ďas mu z ruky vyklouz’ mžikem. Marna byla honba za diblíkem: jako rtuť sem tam se hbitě kmital, jako úhoř vysmekal se z hrsti, a když klub ho týden marně chytal, výtěžkem byl štipec kozlí srsti. Odtud v klubu zloboh bez ostychu pouštěl uzdu satanskému pychu, poslance kde moha škádlil, zlobil, žhavou síru v debatu jim drobil, při salonní politice dvorné tropil za ně kousky nemotorné, hatil nitky zákulisních akcí, taje klubu nosil do redakcí, lístky poznámek jim z kapes kradl, verše s cukrovin tam za ně kladl, leckomu i potměšilou směnou za řeč doma pilně sestavenou podstrkoval hluché třesky plesky, za šlechtice hlasoval vždy česky – 49 zkrátka, s děsnou lstí a troufalostí zkoušel ďábelské své vlohy všecky, aby den co den až k zoufalosti ztrpčoval jim život poslanecký. Bez pomoci snášeli tu trýzeň, v marném hněvu skřípajíce zuby, až jim nápad vnukla nebes přízeň: „K čemu máme spřátelené kluby? k čemu naše s klerikály páska? Vyšleme k nim prostě deputací, by jich pomocí nás zbavil ďáska řádný, slavný obřad vymítací!“ Na pomoc již exorcista kvapil v český klub, by ďasa vymít’ z něho; a ten brzo zkrotil rohatého, rázným hmatem za ouška jej lapil, do klece jej vstrčil přichystané, ze drátěných křížků hustě tkané, do níž místo cukru, vody vsuli síry kus a misku plynné smůly, a tam rarach schoulen u zajetí na bidélku přešlapuje bídně – po vlastech pak zvěsti blahé letí: „Ďasa přivezou nám naši z Vídně!“ 4. Česká delegace šotka v pasti s pýchou vezla jásající vlasti; 50 oslavou je vítal národ vděčný, pestrých spolků průvod nekonečný a hold nadšený jim řečník vzdával, kvítím, vavřínem je obsypával: Kterak na věky zvěst veleslavnou génij vlasti ryje v dějin desky, že jich umem, prací neunavnou čerta domohl se národ český. Ale nejvroucněji ze satana těšila se klerikální strana, neb jí přinesl ten zloboh malý pádnou zbraň na zkrotlé liberaly. V naší době smutné, která věří tomu jen, co váží se a měří, hlinou jen si krtčí dráhy ryje a říš netělesnou, mimosvětskou, z níž k nám světlá útěcha se lije, prohlašuje za báchorku dětskou: jaký triumf pro zastance víry, pro nevěrce jaké zahanbení, když tu náhle v atheismus čirý rarach živý směle zuby cení, rarach onen, jehož chvost a rohy lehtaly jen k smíchu neznabohy. Nyní může hmatat každá ruka důkaz pravd, jimž učí věrouka. Tento ďas je s kathedraly boží posupný jen chrlič líce šklebné, ale nad ním již si divák složí celou stavbu krásy převelebné, pilířův a rozpon tvary sličné, 51 hrdých fiál květy nebetyčné, hvězdnou klenbu nebeského týnu s božím trůnem v kůru serafínů, všechny pravdy, kteréž nebem psány v písem svatých věkověčné blány. Takto kázal hromovitým hlasem tábor pravověrných, do své schrány přijav drahocennou klícku s ďasem. A hned poutě valné pořádány, by lid všechen spatřil tyto divy, pekla, věčných trestů důkaz živý. Ze všech krajů českých, od Šumavy, Brd a Krkonošů, z dáli, blízka vypravila záhy každá víska pod korouhví šumné, pestré davy, sesterská pak Moravěnka zvláště vyslala sem zevšad hosty četné, rudé koženky a modré pláště, bílé haleny a frýdky květné, líčka roztomilá oček jasných pod šátkem, jenž hořel mákem planým, nad obrubou sněžnou límců řasných, nad živůtkem třpytně vyšívaným smějící se kvítím, pestrou stuhou jako svěží májový kraj duhou – A vše tlačilo se od úsvitu do večera kolem klece s čertem, obklopeným stráží jesuitů, kteří vězně naučili žertem hůlku přeskakovat navzdor pejsku, vzácné hosty vítat po hebrejsku. 52 A co kouzlo stále svěží vleklo proudy lidstva na výstavu divnou, důvtip zbožný přinucoval peklo přispět nebi znamenitou hřivnou: věnoval-tě vstupné na missie k divochům, jež křesťan vidí s žalem před modlami mrzce sklánět šíje na koralů výspách v hájích palem. Nechať bída zemí vládla kolem a pláč hladu srdce zrýval bolem, na klec pršel zlata liják stálý pro ubohé hnědokožce v dáli. Chutě na výstavu ďábla nošen halíř poslední žebráckých mošen. A ne pouze z Čech – i z končin jiných národ na pouť do Prahy se dával, která jedva ve zdech pohostinných stěsnat mohla plemen různých nával, až jsi domníval se, že tu znova zkvetla pestrá doba Rudolfova. I sám Barnum přeplul mořské vlny získat pro své sbírky v jatém skřítku perlu perel za milión plný – – Utržil jen posměch za nabídku. Ale zpupná voltairovců smečka z ohromení probrala se brzy, z šotka tropila si posměch drzý: Chatrná to na hlupáky léčka! 53 Kdož ví, jaká liška z čertí kůžky vystrkuje šibalské ty růžky?! Zázraků již jako straček v žitu narobila chytrost jesuitů, proč by jednou vtipně nepřevlekla jakés morče za vyslance pekla?! Vstali též, jak bývá obyčejně, moudří prostředníci v lítém sporu pravíce: Jak vy, my nesem’ stejně osvěty znak hvězdný na praporu; zde však předem klidu hledět sluší prostých srdcí, nezkalených duší. K čemu viklat jeho vroucí vírou, která jediná ho vznáší k jasu nad života trud a hmotu čirou? Jeho mysl připjala se k ďasu vírou pevnou, dětskou, pohnutlivou – nač v něm budit skepsi kormutlivou? Protož díme: Nebeřte mu ďasa, jenž mu hrozbou zlého, k dobru ostnem! Varujeme: Nebeřte mu ďasa! S pochybností snadno v srdci sprostném zahnízdí se zbujnost prostopasá, snadno sveřepost se v davy vhostí a zmar kázně s pustou nemravností nad troskami všelikého řádu zřídí hrubé zvířeckosti vládu. Nebeřte jim nevinného ďasa! Aj to krásné řády jsou a mravy – jízlivě zas atheismus praví – 54 jimžto třeba lži a šalby bídné! A zde obé přec je očividné: Vydejte klec s nevídaným ptákem na chvilku jen vědeckému soudu – neshledá-li humbug za bubákem, sami nadáme si slepých bloudů. Budiž! hrdě zvolal tábor zbožný. Universitě klec na stůl dáme, ať v ní koná všechen rozbor možný. Dozor jen si při tom ponecháme, neb vždy věda páchne trochu sírou, nekvasíc – žel bohu! – dobře s vírou. O soudce se shodli – leč ó žaly! neblahý ďas vády samé plodil. Dvou teď universit boj se zrodil: česká s německou se o klec rvaly, každá tvrdíc, že jí přednost dává vyšší vědy květ a stará sláva. A již málem vztekle roztrhnuly čerta v německou a českou půli, když tu vláda Čechům přiřkla ďábla. Zařičela ovšem zloba divá: Ve všem křivdí nám! I ďasa shrábla miláčků těch ruka, věčně chtivá! 5. V aule slavné, v síni velkolepé na zkušebním stole v těsné kleci rarach na bidélku zuby klepe, s bázní očekává příští věci. 55 Teskně povyhlédá sítí drátů na pedelly v plném majestátu třímající berly, v pestrém hávě, s barety na povznesené hlavě. A dál krouží plaché jeho hledy po nesčetných jasných světlech vědy, po věhlasném, mnohohlavém sboru řádných, mimořádných professorů, docentů, hvězd nejnižšího řádu, které skromně míhají se vzadu. Sotva obhlednout si troufá Muza, natož líčit slavné shromáždění, z něhož obchází ji svatá hrůza. Kliční dirkou jen tam vsílá zření stojíc v bídném neučenců davu, s nimiž vrátný kolleje se trudí, an je od posvátných prahů pudí bakulí svou jako stádo bravu. Uvnitř zatím rektor vážných vzhledů řeční latinsky ve vědců středu: Díky vládě, jejíž ruka štědrá úkol čestný, ač i těžký klade naší drahé almae matri v bedra, by v něm zkusila své síly mladé. Úkol čestný. Neboť v této chvíli zraky všeho učeného světa k naší škole vysoké se chýlí, jíž tu kyne věčné slávy meta, 56 rozsouzení sporu, který dělí vzdělaného lidstva obor celý, a snad velkých záhad rozřešení (i to možné!), které z šera věků stále míhaly se ve člověku, zdroje hrůz a muk i povznešení. Okamžik to velký, velevážný! V naši ruku pravdy na obranu vložil meč svůj vědy genij strážný. Bez dechu vše hledí v tuto stranu, školy vysoké vší Germanie chtivě ždají o té schůzi zprávu – Jaký div, že srdce prudko bije, tušíc blízkou pohromu neb slávu! Úkol těžký. S jedné strany věda neúprosně jádro věci hledá, hloubadlo své bezohledně noří na dno záhad, nedbajíc, zda spolu předsudky byť mnohým svaté boří, hněvu jejich nedbajíc ni bolu. A zde zvláště třeba šetřit bděle přísné vědeckosti, kdy k nám zírá bystrým okem člověčenstvo celé, slovo každé ode rtů nám sbírá. Jaká hanba, jakby škodolibý soupeř jásal z každé naší chyby před tím obecenstvem, v také roli! Do druhé zas vážky ohled padá na potřeby naší veleškoly. 57 Neboť naše alma staro-mladá trpce žehrá, že je tvarem kusým (žel, že znova ránu jitřit musím!) bez fakulty, kterou právě snadno vzbouřit může naše rozhodnutí – Všechny tyto zřetele nás nutí pilně vážit, co zde činit radno. „Jaké úvahy, kde vše tak zřejmé!“ mistr z cechu filosofů vece. „A priori ortel provolejme, aniž třeba dotknouti se klece. Nechť si dále víra princip zlého na postrachy lidu dětinného v masku satyra neb fauna halí s kopytem, jež Němci přilátali: leč ať nechce, aby vážná věda snížila se k vyšetření frašky, která může hlupce klamat leda, bavit děti nejvýše a šašky – – Hoďme beze zkoušky jakékoli k absurdnostem tělesného ďasa, an duch zla jest pomysl jen holý, idea bez tvářnosti a masa.“ „Nesouhlasím!“ zoolog se kasá. „Nadutá to mluva staré školy, která s kathedry své všemu světu vytknouti chce zákony a metu. Poznání jen z empirie svítá. Zkoumám vše, co skutečnost mi skýtá – 58 vyzkoumám i, co se v šotku kryje. Snad to podvod, zbožné allotrie; však též možno, že to útvar zrůdný, jakýs bastard, forma zmrzačelá, kterou zplodil druhů výběr bludný, nebo dokonce druh nový zcela, a pak pekelného duší lovce vřadím prostě mezi obratlovce.“ Filolog zas myslí, nejlíp k cíli že tu zkouška z hebrejštiny vede; lékař k vivisekci mysl chýlí; právník vtipné argumenty přede, že tu sporná kompetence vadí, zamítnout a limine věc radí – zásad rozpor výše vlny čeří, fakulta již s fakultou se hádá, věda s vědou v souboji se měří a vždy bouřlivěji hlučí váda. Jenom rektor mlčky dumá stranou jako kapitán, když v bouřném ruchu pevně zří v tůň vichrem bičovanou, v čirém zmatku sám jen váže v duchu, jakby spasil koráb od záhuby vztekem vln, přes ostré skalin zuby: Tak tu rektor dumá obhlížeje stezku v před, kde dvojí propast zeje – řekneme-li, že to rarach pravý, v posměch budem učenému světu; strhneme-li kukli pseudo-skřetu, kletba zbožných stihne naše hlavy, s níž snad vlády nelibost se spojí, 59 neb kdož ví, kam právě vítr vane – Ach, jak vyváznem z té léčky dvojí, vlastní slepou volbou uchystané! Pojednou kýv’ prudce na pedella a dal otevříti okno síně, jehož rohatá skla, pestroskvělá zásvit duhy tkala v polostíně. Na to řečí ráznou, hromozvukou v hádku zahlaholil: „Vlastní rukou vložili jsme na se úkol velký – Máme zbaběle jej nazpět klásti? Ne! Již k dílu jako pilné včelky pro čest naši, národu a vlasti! Především je třeba ze žaláře, kde síť drátů zakrývá jej z části, vynést ďasa do sluneční záře, aby zpytavý zrak na vše strany mohl zbádat útvar nevídaný.“ Klícku nesa, k oknu kráčí blíže, odklopuje dvířek zdobné mříže a dlaň schystav na divného ptáka vězně, strachem schouleného v koutek, „perlike – perloke!“ tiše láká, jak Faust ďábly na divadle loutek. Blíž a blíže dlaň se napřahuje, až pak rychlým spočinula hmatem na tělíčku hnusném, chundelatém a nechť ďasík vzpouzí se a vzteká, jako králíka jej v záři dviže, která oknem otevřeným vtéká řídkou spletí starožitné mříže – – 60 „Chyťte – chyťte ho!“ v témž okamžiku rozlehlo se poplašeným sborem a vše k oknu shrnulo se v ryku, ve zmatku se kupíc za rektorem, který vztahuje ven prázdné dlaně směrem k arkýři, jenž věkem tmavý v hojné zdobě shlíží zadumaně s boku auly do uliční vřavy. Révě kamenné tam na lupeně čertík prchlý naposled se kmitl, v drzém posměchu k nim zoubky ceně; gotické pak úponky se chytl, hbitě šplhal na špičatou stříšku a dál po dešťové rouře střelou jen se mihl v nedostupnou výšku na budovy střechu, stářím stmělou. Rektor zoufale tvář dlaní halil. Ale šeptá pověst mnohohlasá, že se balvan s prsou jeho svalil upláchnutím prožluklého ďasa, jehož naschvál vypustil prý z ruky. A když ztichly ďábelské ty hluky, rektorovi v jedno krásné ráno ministerské křeslo vykázáno, portefeuille osvěty, kde zapotřebí muže, který v lítém boji duchů umí hovět satanu i nebi a (jak Němec dí) prát kožich v suchu. *** 61 Šotek. Hle! den otvírá svou zlatou bránu – nevědomky žvatlal jsem až k ránu. Nuže, dosti! Jindy tobě jednou dopovím svou Odysseu bědnou. Já. Souhlasím. Mám po krk toho pro dnes, co’s tu žvastal v rýmované proze. Nyní ruče z prozy té mě odnes do sfér krásna v oblakovém voze! Šotek. V okno se mnou skoč! Zde k divům brána. Ekypáž hned bude uchystána. ................................ 62 VI.
Luh nebes poset beránkovým bravem tak čistě bělostným, jak vesna mladá jen vodívá jej po safíru smavém, že v duši starou teskná rozkoš padá z těch barev svěžích, lahodného světla, jak v ráz by z hrobu mládí krása vzletla. K těm sněžným bírkám azurových niv tvář šotek obrátil a drápkem kýv’ – Aj, poslušně hned z půvabného stáda dvé něžných obláčků se spouští v dol a za nimi se z jitřní zoře spřádá vůz červánkový zlatoskvoucích kol. Jak dolů spějí, obláčky se šíří, strou vzduchem sličný útvar perutí, pnou šíje štíhlé z bělostného chmýří, až změněny v pár bájných labutí své krásné hlavy sklánějí k mé noze. I usedám si v báchorkovém voze, jenž jako lastury tvar obrovitý nad moji hlavu, zdobně prohýbán, rozpíná oblouk s měňavými třpyty. [63] V něm odpočívám sladce kolíbán a jedeme či plujem’ – nevím ani, čím nazvat spíš to zlatých koles hraní ve vzdušném safíru, v té modři plynné, jíž povoz náš se lehce upřed šine. Zem’ zmizela; jen skvoucí modrojas plá pod námi a shora, vůkol nás, tak svěží, líbezný, jak v rose třpytné když první fialka vstříc jaru zkvitne. Tak luzně zářivý jak dívčí zraky, jež mladíku mně svitly dávno jednou a vzpomínkou tak často v duše mraky jak oči rusalčí z dna tůně vzhlednou. Toť azur ten, jenž září jenom z básně a z pohádkových jezer čarokrásně, toť éther, nektar, zář a vůně spolu i hudba sfér, všech uspávačka bolů. Jak často přával jsem si vhroužit sebe na ptačích perutích v to modro nebe, jho nudy, péčí k zemi svrhnout dolů a letět lehounce jak mlha pouhá dál, dále blankytem – teď skutkem touha. Teď letím bez cíle v tom vzdušném kraji, v tom modru koupám se, je v ňadra ssaji, v ně kochám, ztápím zrak i duši celou. Jen vlny blankytné se vůkol stelou a jimi plyne naše mušle skvoucí, krov lepotvárný nad hlavu mi pnoucí, 64 jenž na mne line z ruměnného nitra svit čarovný jak růžnou záři jitra. Ten červánek i srstí šotka hraje, jenž v předu plní úkol vozataje, za bičík maje konvalinky stonek, v němž řadou kývá mnohý sněžný zvonek. Jak snítky koralů mu růžky svítí na hlávce huňaté, jež v nach se nítí; on s tichým chechtem otěž zlatou zdvihá a hadím očkem mrká po mně zpátky a když se tážu: Kam? tu v azur švihá svým bičíkem a piští: Do pohádky! Pod námi jaksi houstne modro plynné, že podobá se vodě skvostně siné, však průhledné až do nesmírné hloubi. To moře vlnkami bok mušle vroubí a prýská jiskrami v kol špice zlaté a zápřež naši v sobě zrcadlí, jich křídel chmýř, sníh právě napadlý, i krky dlouhé, v oblouk ladný vzpjaté. Viz, ve zlaté a smaragdové záři co náhle v dálce před námi se stváří? Toť jakby Cimpango tam dávných bají, jak divů zem, jež sokyní jest ráji, by nořila se z vlny safírové. A jak se naše loďka letmo blíží, vždy zřetelněji z vod se výspa hříží a zjevuje co chvilku krásy nové. 65 Tu vypínají sbory sličných palem své koruny ze smaragdů a zlata, tam hora ledů rajským nad úvalem ční z růžných par, jak démant sluncem vzňata, a na sta jiných tvarů, barev, žehů zrak okouzluje s těchto smavých břehů. „Ach!“ obdivu se z ňader mojich vine a slza rozkoše v mé oko plyne. „Ó rci mi, šotku, pověz, jak se zovou ty břehy nebeské, ten odlesk ráje?“ A diblík, šlehnuv zápřež úbělovou, dí s přidušeným chechtem: „Ostrov báje!“ Šleh šotkův bělokřídlou zápřež plaší, že větru letem na ostrov se vznáší i s vozem lasturovým. V předu náhle běl křídel mizí, bílé krky táhlé: na místo labutí je ve jhu zříti dvé beránků, jichž vlna zlatem svítí. Ti lehounce náš povoz táhnou travou, spíš vlnou květů měkce kolébavou, z níž vyplašena zlatých koles ruchem sta skvoucích motýlů se hemží vzduchem. Ten pažit vůkol podoben je moři ze stébel smaragdných a hvězdic květů, jež v barvách různých drahokamů hoříhoří, a jak je vánek čechrá v jemném letu, níž mezi stébly nové hvězdy jeví. A všechno je tak sličné ku podivu, že vlhne zrak a na čem prodlít neví. 66 Na obou stranách tuto hvězdnou nivu zde blíž, tam dále pásmo doprovází hor vyšších, nižších, jejichž vid se mění vždy v novém různých tvarů seskupení: zříš báně, kužele i šikmé srázy; zde září v zeleni a květech stromů, tam ve skal nahých fantastickém zlomu, jenž v ladných barev odstíny se šatí a místy plá jak hora skvostných hlatí. S jich boků leckde stříbro bystřin srší a duhou hrajíc, sněžnou kypíc pěnou přes trosek skalních spoustu navalenou jak perel déšť do houští palem prší, z nichž u pat horstva, ve záhybech strání zde onde divná stavba povyhledá stěn sněžných nádherou a třpytných bání. A na skále, jež kužel strmý zvedá až k nebesům, té horské jehle v čele jak duchy staven v nebe trčí směle hrad slohu neznámého, hrdé krásy nad sivých hradeb zubatými pásy bran, mostů, věží spoustou nebetyčnou. A kde v hor pásmu brána skalní zeje, zrak s tužbou hledí v údolinu příčnou a její ladnou zátočinou spěje kol hájů tajemných a luzných sadů, kol pestrých měst a běloskvoucích hradů, kol tůní safírových, v nichž se kmitá stín plachty ostrov smaragdových palem, až tam, kde tato vnada poukrytá jak sen se tratí v stínu zamodralém. 67 Houšť, houšť se motýlové chvějí z luhu, jsou perleť, purpur, zlato, hrají v duhu a prostřed křídel oka slunkem svítí; jich oblak pestroskvoucí vzhůru vzletá a deštěm duhovým se dolů řítí, vzduch plní vůkol. Po vyhlídce veta v té motýlové metelici, předem též hustě vlá, že nezříme, kam jedem’. Jak květů déšť, když stromem vichr zmítá, již závěj sprchlých motýlů nám kryje hřbet zlatých beránků, jich čela, šije, i čupřin, růžků šotkových se chytá a mušli plní, klín můj – Sahám pro ně – O div! Ne motýly to ruka chová, než květy vskutku, dchnoucí čarovonně; jen útvar jich lže křídla motýlová. Zřím do výše – Aj věru, pouhé květy to slétají se stromů velikánů, jichž haluze tím šperkem obesety. Jich větve srostlé klenou zdobnou bránu v les překrásný, jenž ve své stinné hloubi vděk hájů severních i jižních snoubí. Pruh volný značí dráhu v jeho středu, jež mechem kyprým porostlá je cele; v něm kola škeble nezůstaví sledu. Jím kouzelné se pološero stele ze stínů větví gigantických stromů, jež shora klenou se jak žebra dómu, a z mihotavých světlých pruh a kroužků, jež vnikají skrz listnatou jich roušku. Jak mocná zeleni tu skvělost, sytost, odstínů jejích vzácná rozmanitost 68 a tvarů nejsmělejších bujný přepych! Tu dlouhá třáseň šírých listů spřádá sta vějířů a záclon velkolepých, v houšť baldachýnů překrásných se skládá a chocholův a korun. Světla šípy mdle tříští se v tom smaragdovém krytu o steré řásně, lalochy a cípy v déšť nekonečně různých polosvitů a níže v soumrak tajemný se mění. A každá haluz žije v jemném chvění, list každý šepce, po tichounku zpívá o divech, zázracích, jež háj ten skrývá. Čím dále jedem’ po mechové trati, tím báječnější řízou háj se šatí. Dav obřích kmenů výš a výše vzrůstá, šíř, šíře mocné větve rozpřahuje a nad nimi, kam oko dosahuje, zas rozpíná se nová zeleň hustá, jak rost’ by nad lesem les druhý, třetí. Vždy divnější jsou tvary listů, snětí, vždy magičtější přísvit, pološero, v němž ruch se budí tajemného žití a nevídaných zjevů, podob stero. Tam ohromný květ bělostný se třpytí, jak pohár obrů vzhůru otvíraje svůj kalich nádherný; leč trpasličí jen sbor se přehýbá mu přes okraje a s mlaskotem pak směšné hlávky tyčí, na šedých vousech perly jasné rosy. Zde vzduchem přes cestu se kmitlo cosi na skvostných zádech letícího šídla jak malilinká víla duhokřídlá. 69 Tam zase za stromem se mihla v spěchu tvář sivá, od mohutné brady vlajíc v pás vousem svatoivanským a tajíc svit janských mušek pod obočím z mechu – to duch, děd lesů za kmeny se plíží, tu vyšším stává se, tu postať níží, vždy s výškou stromu vzrůst svůj srovnávaje. Na větvi jedné veverka si hraje s oříškem lískovým; již zoubků cvakem jej rozlouskla – Můj bože! Z jeho nitra jak oblak vzňatý v nach a zlato jitra až k zemi splývá před žasnoucím zrakem šat přenádherný měňavého skvění a na perlovou vypad’ na očelku i zlatý střevíček, jak pro Popelku. Vlk z lesních stínů ostré zuby cení a k němu dívenka se tulí smavě s karkulkou červenou na rusé hlavě. Dál svítí korunka nad hadů králem, zde kohout velký, stobarvého peří si vyšlapuje jako člověk málem a se slepičkou po jahůdce měří, a mním, že chatu s perníkovým krovem jsem také zahléd’ v háji pohádkovém, kde s šuškáním a šeptem stíny živé kol pňů se honí ve hře dovádivé. I mne se dotkla čaromocným stvolem ta zlatá pohádka, jež děcku kvetla kdys pod přeslicí, za vrčícím kolem. Vše plno ve mně kouzelného světla a podob lehko v mlze načrtaných, jak ze stříbrné pavučiny tkaných. 70 Z nich jedna vábně probírá se zvláště z mé obraznosti nejistými rysy, jak tuto postať ze záhybů pláště, jímž otec halil mne, jsem zočil kdysi za jízdy krajem podvečerní chvíle; on šeptal, sám ji volně předa v duchu, nám dětem báji o jezerní víle a já ji náhle spatřil v jasném vzduchu: Nad obzorem, kde oblak zlatem hoře mně zdál se břehem blankytného moře, jsem uviděl ji, slabý stín jen pouze, jenž zvolna mizel v zář se rozplývaje, a přece na ni dosud myslím v touze – O vrať se, vílo, z dětinného kraje! Víc vábíš mě, než ony živé krásy, jež mého žití obzorem se nesly a svůdným sborem paměti se hlásí, víc nežli vše, co v mysli duch mi kreslí vnad vysněných, kdy v žití pozdním letě mně zvolna barvy blednou na paletě. Ó poupě mého chlapeckého snění, ó dítko mojí fantasie ranné, té nezkalené ještě vřavou denní a vášní, pochybnostmi neztýrané a svěží, čisté jako paprsk jitřní – ó vyvstaň jasně před mé oko vnitřní! Již zaklínání mého uposlechla, svůj lehký obrys, ztepilý a něžný jak světlým stínem do mé duše vdechla, tvář ideální pod čelenkou kněžny, z níž uprostřed se pnou tři paví péra; jest poloprůhledná jak vzduchu dcera – – V tom šotek, moji nachýlenou skráni 71 svým bičem z konvalinek švihnuv lehce, mne budí z rozkošného zadumání, v před ukazuje, do hrsti se chechce. Háj otvírá nám výhled nenadálý: Před námi blankytné je rozepjato vln tkanivo až tam, kde západ v dáli hor pěkné tlupy halí v nach a zlato. Leč uprostřed té modrojasné pláně pne z vody přímo zámek velkolepý les věží malebných a divné báně a leskem svým div oko neoslepí, jsa přeskvoucího, průsvitného vzhledu jak z křišťálu neb nejčistšího ledu. Hle, loď nás čeká k pouti připravena! Jest ze dřev nejvzácnějších sestavena a řezby jemné poskytly jí zpola tvar jakés fantastické vodní stvůry: Prs šupinatý mocně pne se zdola a tlama podivná se šklebí shůry, jíž s pysků visí sumčí vousy vlajné, dva karbunkule velikosti bájné jsou oči, zarudlým jež ohněm planou, a na zad k bokům lodním netvor stáčí dvé divných tvarů s paprsky a blanou, půl rybí ploutve a půl křídla dračí. Vše drahocennou zdobou obtěžkáno. Ční hrdolepě štíhlý stěžeň z důli, jenž kruhem stříbrným je objat v půli, a lanoví vše z hedvábí je tkáno. Však nejkrásnější, nejdivnější spolu jest plachta kmentová, jež na palubu 72 od ráhna stříbrného splývá dolů; má skvělou malbu na líci a rubu a jak se vánkem vlní v jemném chvění, v ní obraz kouzelný se stále mění: Tu krajina z ní září vábných vděků, teď dvůr zas nádherný ve skvostném hradě, hned v bitvě velkolepé davy reků, hned výjev lásky v lunojasném sadě a nejvíc vodstva blankytavé vlny, tritónů, najád laškujících plny. My propustili s mušlí bírky skvělé a vešli v loď, jež prázdna byla cele; jen šotek used’ chvilkou za kormidlo neb tančil, šplhal po stěžni a laně, jak opička tam rejdě nevázaně. Loď rozepjala pestroskvoucí křídlo a sama sebou ku předu se hnula; mně zdálo se, že vlastní silou živou nestvůra přídy prsa šíře dmula, v před, nazad pohybujíc hlavou divou a pohrávajíc sterým ploutve cípem – loď rozjela se po jezeře šípem. Já v předu stoje, hleděl do hlubiny, kde propasť nekonečnou jevil oku ten živel průhledný a skvostně siný, na místě dna si kouzle ve hluboku báň nebes druhou, jak ta shora skvělou i s něžných mráčků třásní zrůžovělou. Blíž zámek báječný se rychle šine a svítí všecek v oslnivém lesku; 73 jeť čistý křišťál vše, co ku nebesku zde pyšně strmí od hladiny siné: ty stupně, ohrada, ty stěny sličné, ty brány, oblouky a sloupů řady, arkýře, pavlány a balustrady a cimbuří a věže nebetyčné, všechny římsy, kružby nespočetné a sošky vytesané, zdoby květné, ba také nestvůry, jež s výše cení co chrličové zuby šklebné tlamy – vše do nejmenšího je křišťál samý; toť hran a hrotů ledovcových skvění a stíny jemné zářivých těch tvarů jen dovršují obraz plný čarů. A nastojte! tu krásu nevýslovnou, tu všecku nádheru je také zříti ve hloubce vln, kde po druhé se třpytí ten palác divů s nádherností rovnou; jen obráceně v modrou vláhu níží vše to, co shora k nebesům se vzpíná, však zřetelno vše září z její klína – ty lesky zdvojené zrak snese stíží. Již stojí loď u křišťálových schodů, jež s terasy se kloní v jasnou vodu. Skok z lodi přenesl mě na terasu. Již stojím v sadě bělostného kvítí a zvykám oko nesmírnému jasu, jímž stěna zámku ozdobná se nítí. Hled zvolna vniká prosvitavým zdivem do vnitřka paláce, do síně skvoucí, 74 již pode klenbou, v obloucích se pnoucí, pych pohádkový plní sterým divem. Však co se míhá v středu bájné slávy? Kruh zářivý – to čelenka je kněžny – a nad ní kývají tři péra paví – Teď obličej zřím také sladký, něžný a křišťálem dvě dlaně ke mně vzpjaté, se bělají, dvě vodní růže vláhou... Ach, poznávám svých tužeb vílu drahou, snů dětských, nejkrásnějších dítě zlaté! Dlaň liliová v objetí mne zove – Dál, dále! K víle proniknouti musím! Leč zamčeny jsou brány křišťálové. Nadarmo tluku. Vymknout stěžej zkusím! Než křišťál nepohnut. Kdo skytne radu? Jak šílen buším... Náhle z nitra hradu jak serafovy harfy rokotání hlas unylý se rozleh’ vodní plání: „Ach! otevře ten zámek zaklnutý jen klíč ze stříbra měsíčného skutý.“ Ó běda! Blahá naděj’ ustupuje – Kdo přinese mi stříbro ze měsíce? Kdo z něho klíč mi čaromocný skuje? Do dlaní zoufalé si halím líce. Terč sluneční se sklonil za doubravu a na oblohu měsíc, kněžic bledý, již zvolna vyšel ve stříbrném havu. 75 Naň truchlivě jsem upjal vlhké hledy a na loď divnou pak je sklonil maně, kde rarach škodolibě mnul si dlaně a v žal můj hleděl se šklebivou tváří pod stěžněm, rudým od večerních září... Než jaká změna! Pojednou se tratí loď, zámek, azur vody v hustou chmuru a jenom stěžeň ční tu ještě vzhůru, jejž poslední svit denní nachem šatí. Však není to již stěžeň. Divnou změnou zřím přeslici jen prostě ozdobenou, jež zardívá se blízkým ohněm kamen, zřím kužel, s kterého lnu světlý pramen do ruky pilné splývá, kolovrátku zvuk tichý slyším, matky milý hlas, k níž tulíme se, žebřem’ o pohádku – – Ó dobo zlatá, dětství, mám tě zas! Šotek. Co blábolíš? Ó hleďme! Na mou víru! Je trhlina v mé pestroskvělé přízi – leč neškodí – hned spravím hloupou díru a kužel babský s dětskou jizbou zmizí. Hle, již jsem opět loď i zámek zřídil. Já (s povzdechem). Mně zdá se, šotku, že jsi notný břídil! 76 Šotek. Však počkej, ukážu, seč moje síly! A na lodi, jež červánkovým nachem tu znovu plála před palácem víly, ďas vytrh’ stěžeň jedním ruky machem a skokem přenesl jej na terasu, tam zarazil jej v záhon mezi květy a zasyčel, co já naň hleděl v žasu: „Byl’s jedlí horskou, čahoune ty kletý – buď jedlí zase, ožij mízou pekla, v šíř větve rozlož, stoupej chutě vzhůru, až hlavu drzou zatkneš do azuru!“ Jen potvůrka to zaklínadlo řekla, hned stěžeň k zemi připjal silný kořen a korou obalil se, stál tu v pýše, stem větví zelených a řásných šňořen, jež s jarým šumem kývaly k nám s výše. A čertík, jehož ručka na ty chvíle v šíř, délku vzrostla rovna obří dlani, mne silou nehoráznou popad’ v týle, zdvih’ na větev a vsadil jízdmo na ni. Pak sám se octnul ve vrcholu hustém, jenž začal k nebi pnout se rychlým vzrůstem. Výš, výše vrchol zmohutnělý stoupá, šíř, šíře pod ním větví dav se houpá; 77 již bledne, mizí ve závratné hloubi hrad nádherný, les křišťálových věží i smaragd, břeh, jenž safír vodstva vroubí. Pod námi ve vzduchu jen zeleň svěží nesčetných větví koldokola kývá, s nichž husté jehlí v lepých řasách splývá. Strom báječný vždy výše vzrůstá, výše, své mocné témě nad oblaky zdvihá, kde mírem étheru jen praduch dýše a zlato hvězd se nesmírností míhá; v jich středu září luny klidná líce a jasný kruh svůj šíří víc a více. Však co, hle! pod námi se s jedlí děje? Ta spousta větví, noci potemnělá jak chumle mračen, tajemně se chvěje; leč nad jednou teď kmitla záře skvělá i nade druhou, třetí... dál a blíže ve mračnech jehličnatých, níž a níže, až posléz nesčíslná siná světla a zarudlá na bájné jedli zkvetla, v tom moři bezpočetných chvojných věnců, jak bludičky, jak plápolavá smola, jak sírou vzňaté slzy zatracenců, že zaplanul kruh nebes koldokola... Já brzy v hrůznělepou parodii hvězd vánočních svůj ztuhlý pohled ryji a brzy zase vzhůru k nebes krovu, kde blížící se úplněk již blýská 78 jak ohromný terč horoucího kovu, zřím všecek vnořen v ustrnutí němé. „Hej, haló, hejsa!“ šotek na mne výská. „Již stříbrolící kuplířka je blízka, jak na rožeň ji jedlí nabodneme!“ 79 VII.
Ó měsíci, ty kníže noci bledý, ty milenců a snílků tichý druhu, jak často, jinoch, blouznivými hledy jsem zřel do tvého stříbrného kruhu a lapen vláknem paprskových nití, jež s nebeského stropu spouštíš dolů jak bájný pavouk, uvázl jsem v síti dum divných, tužeb, vidin, sladkých bolů! Když zmítán lásky rozkoší a trýzní jsem bloudil tichým, postříbřeným sadem, neb žhoucí po pravdě a kráse žízní sám nocí vzdychal v horování mladém, když postav roj, ze světla tvého tkaných, mne v luzný soumrak romantiky loudil, kde ve hrách fantasie nespoutaných krás, přízraků jsem labyrintem bloudil: tu v jarou bouři myšlenek a citů ty’s, měsíci, jak božský maják svítil, můj duch se tišil ve tvém klidném třpytu a blahý pozdrav nesmrtnosti cítil. Já pohrdavě smál se slovům vědy, [80] že’s vymřelého světa chladná škvára – Ó, ne! To kněz je poesie bledý, jenž ohněm věčným svaté lásky hárá! A hle! teď v pestrém, starobylém rouše tvým snivým, stříbrojasným luhem jedu; ďas dřepí na výběžku sedla v předu a tichým hlasem laje na bělouše, že frká přílišně a v půdu deptá. I mně on radu naléhavou šeptá: „Jen ticho, tichounko! Na ústa ruku! I dech taj, pokud možno – chraň se zvuku! Neb trochu větrná a nedůtklivá jest měsíční ta romantika snivá.“ Kraj, po němž jedem’, zdá se utkán celý z par modravých a ze stříbrné běli: Na půdě lunojasné houštka kvítí hvězd různých listy stříbrnými svítí, i loubí lesa, větve, štíhlé kmeny i krajky kapradin a houby s mechem ze stříbra jemného jsou upředeny. Vzduch kolkol stříbrným se vlní dechem a nebe siné, hvězdičkami skvělé, jak stříbrotkaný stan se horem stele. Vstříc lepá trojice nám jede nivou. Jak ve dne zřím je v lunném svitu skvělém, jenž tvary jich jen změkčil září snivou, jak průhledného stříbra jemným pelem. 81 Kmet s jedné strany, vážný, ušlechtilý tu sedí v řasné říze stříbrotkané, k níž s hlavy velebné vlas dlouhý, bílý, jsa věncem aster sepjat, mlékem kane; pod brvou hustou, sněžnou pod závějí, jak hvězdná dvojice se zraky skvějí a k boku harfa stříbrná se druží, jí s čela, jež má orla za okrasu, vlá řetěz lilií a bílých růží – ten stařec zdá se bardem dávných časů. A s druhé strany rytíř statný jede, půl křižák, polo v saracenském šatě; háv kroužků stříbrných se těsně přede kol údů mocných od hlavy až k patě, než pochva damascenku křivou chová a na ní arabská se třpytí slova. Kol pyšné přilby, na níž křídla divá drak stříbrný na obě strany stele, v dol hedbáv řásný fantasticky splývá po bujných kadeřích a hrdém čele kol snědé tváře s plamennými zraky, již věnčí vousu havraního mraky. Leč na štítu, jejž silná ruka stiská, kříž zase stříbrem vytepaný blýská. U prostřed jinoch, oděn v hedbáv drahý, v malebný, skvostný oděv středověku, tvář jeví hladkou, bledou, lunných vděků, zrak žhoucí nadšením a snivě vlahý. Svou náruč otevřenou zdvihá ke mně a rety rozechvělé zvučí jemně 82 jak lehce dotýkané harfy struny: „Jsem neznámý tvůj druh, jsem kníže z Luny, jsem vřelý přítel tvůj. Věz, bytost moji již dlouho k tobě tajná páska pojí; druh neviditelný, již dávno sdílím cit každý s tebou, toužím, plesám, kvílím, a duch můj stínem provází tě stále, jak věrný man vždy v patách svého krále. Ó chvíle zlatá nesmírného štěstí, kdy vítám tebe v obvodu své říše, kde tvojím nyní vše, co mojím jesti, kde jenom pro tebe hruď moje dýše, kde číhám, otrok, na pokyn tvé brvy a prahnu spečetit svou věrnost krví!“ Chci promluvit, leč rarach dole tahá mne za rukáv a na rty sobě sahá. „St!“ šeptá, „pamatuj, co řek’ jsem tobě. A nejlépe: buď němým jako v hrobě! Chceš divit se, zkad přátelství to náhlé, to překypění něhy neobsáhlé? Vždyť zabředli jsme, hochu, v lunné třpyty; věz, jinorodé měsíční jsou city a plápolají v čarovnějším žáru než na střízlivé kouli zemských škvárů.“ Bard šedý probírá se zvučným kovem a tyčí skráň a zvoní zpěvným slovem: „Buď, hoste, uvítán strun jasných zpěvem, jež burácejí lvů a hromů řevem, když slaví bohatýrské činy reků; 83 a v cukrující hrdličky se mění, v roj slavíků, když v rokotavém pění vlas hebký chválí, tváře sladkých vděků. Buď vítán strunami, jež v oblasť hvězdnou déšť perel metají i v propast bezdnou, jež pějí city vznešenější nebe a hlubší moře, krasší zory třpytné a čistší lilie, když u vod zkvitne – v říš měsíčního kouzla vítám tebe, zde ve stříbrných paprscích se koupej a krokem duchů po oblacích stoupej, kde vysoko nad nízkou skutečností chrám divů zjevy nadpozemské hostí.“ I vece rytíř s čelem hrdosmělým: „Meč pána z Luny vložen do mých dlaní, já vojsku jeho nesmírnému velím, svým rohem budím bouři smrtných zbraní. Klíč kouzelný, jenž k víle tvojí vede, jest v rukou vznešené a sličné paní, ve schráně mocné kněžny, Stelly bledé. Nad čelem skály do blankytu vzpjatým hrad její pevný závratně se věží; tam za zdí mnohých pásem zubovatým klíč onen blýskavice mečů střeží. Leč nejstrašnější vojsko neodolá těm silám hrdinským, jež roh můj svolá.“ V roh zadul stříbrný. Viz! v kole šírém kraj rozvlnil se davů mračných vírem, bouř postav hrdinských se valí blíže a nad ten příboj bohatýrstva šerý 84 pnou korouhví se půlměsíce, kříže, v něm kmitají se meče, přilby s péry a brnění – Toť chaos různé zbroje, směs plemen různotvárná, různohlasá, jak by sem spěly všechny reků voje, jež hřměly zpěvem Ariosta, Tassa, i Karel báje se svým chrabrým lidem i dav, jenž cválal za mohutným Cidem. A kovem blýskají ty spousty temné, tak jakby do ztrhaných mraků burných svit luny sypal svoje lesky jemné a stříbřil cípy, třásně mlžin chmurných. Jdou s hlomozem, leč podivné to znění! To skutečnosti hlahol, rachot není – tak ohlas jenom z jiných světů znívá. Ten branný ruch, hlas rohu rytířova, a jeho, mládce ztepilého slova, zpěv barda, jeho harfy hudba tklivá – vše zvučelo a přece bylo němé jak hluchý tón, jejž ve snu zaslechneme, jak hlasu vzpomínka, když zazní v duchu, a prázdný přelud šáleného sluchu. Teď vojevůdce šiky svoje řadí, bard k válečnému zpěvu harfu ladí a s bledým knížetem již k bitvě jedu. Před námi skála závratného vzhledu hrad kněžny Stelly nese na temeni. Jest sotva možno dohlednouti zraku až ku hradbám, jež temné zuby cení 85 nad kolmým srázem z potrhaných mraků, a na směs hrdých věží, která vtíná své třpytné špice do hvězdného klína. Však pata hory zdá se kryta mračny, jež válejí se v chumlech divotvárných a kmitají se šlehem blesků žárných – to vrahů roj nás čeká boje lačný. Bard udeřil na struny stříbrohlasé a zapěl v nadšení: „Ó chvíle slávy, již pospěš, pospěš ve vítězném jase a hrdou zelení nám věnči hlavy! Ó hrůzo, zaduj na bojiště mrazem a vztekle rozpoutej své kštice hadí a srpem obrovitým – ( Umlk’ rázem a rozladěnou harfu znovu ladí – – To šotek s mého sedla smek’ se hbitě, jak vlk se přikrad’ k velebnému kmetu a struny stříbrné mu zhatil skrytě; pak neviděn se vrátil ke mně v letu a nyní v boky huňaté se tepe, na sedle smíchem dušeným se třepe. I vzňal se boj. Kam oko moje těká, zřím v seči tuhé proti reku reka, zřím všechny postavy, jež mládce zíral, když věků zašlých sen jej obestíral 86 a píseň slétala se hvězdných sídel: Ty podoby ve přilbách orlích křídel, kov břitký v pěsti, oheň jarý v oku, ty Rolandy, ty Artušovy many, i Clorindu po Tankredově boku – ten celý voj ze stříbra báje tkaný, jejž fantasie smělá sobě předla z par mnohotvárných na večerním nebi, hvězd jasem vroubíc mlžných ořů sedla a lunou stříbříc vzdušných jezdců lebi. Hoj, zas ty meče plamenné se kříží, plá brnění ze skvoucích šupin skuté a vlají třásně, hřívy letem vzdmuté – zas ona bouře velebná se blíží, jež mnohdy kolem jinošského čela mi zaduněla, v opojivém víru mou duši zanícenou unášela v šik větrný báječných bohatýrů. – Dav hustých mračen někdy horstvo halí a níže, níž se po něm hrne dolů, leč z údolí se proti němu valí dým bílé páry, srážejí se spolu a chvíli v chumle beztvárné se mísí, jak závoj neladný na horstvu visí; pak trhají se, vítr sápe chmuru, mrak v cárech fantastických prchá k výši, a za ním pára chumelí se vzhůru, až rozplyne se obé vzdušnou říší: Tak voj náš v davy nepřátel se vtírá na boku hory, s níž hrad pyšný zírá, 87 výš, výš je pudí v povětrném honě, jak operutěn, po závratném skloně až na vrchol, kde mizí mému zraku tlum prchajících jako chumle mraků, jež letem ztrácejí se v nebes dáli. A jak bych sám byl útvar mlhy chvějné, můj oř pak perutě měl čarodějné, tak po úžasném srázu strmé skály též letem volným do výše se nesu ku hradbám zubatým a věží lesu. Již dospěli jsme čela hory srázné. Jsou pusty hradby, brána volna zeje, most visutý se nad propastí chvěje a voj náš bouří na předhradí prázné. Hvozd pilířů – v něm oblouky se klenou – pne věže v oblaky chrám obrovitý a branou velkolepou, otevřenou nás v nitro vábí nevídané třpyty. To zdá se nitrem báječného týnu, jenž z kouzelných je utkán světel, stínů: Kol pilíře, jak oblakové stvůry, jež luna prosycuje svitem snivým, a klenba velebná se míhá s hůry, hvězd nesčíslných jasem tetelivým. Soch řady, oblouky a žeber lemy, vše hojně září drahokamy všemi; však zář ta jemná jest a plaše kmitá, jak hvězdy lesk, jejž vlna moře chytáchytá. 88 Tím šírým prostorem se tísní, chvěje sbor vzhledu velebného, přesličného; i zjevy jeho, roucha, obličeje, jak utkány ze svitu měsíčného, jak vidina, jíž přelud pouště mámí, tvar jeví čarovný, jen ze snů známý. Z té tísně podob mihotavě kynou děv krásných vzácné čelenky a perly i meče hrdin s lesklou zbraní jinou, i mitry, skvostné taláry a berly i loutny minstrelů. Po každé straně ve středu zástupův až k choru hloubi řad sličných dívek vznáší bílé dlaně, že zdá se tvořit liliové loubí; z těch dlaní prší květy vnadou sterou na dráhu vítězům, již dál se berou. A jakby z tůně kouzelného světla líbezná růže leknínová zkvetla, tak v pozadí – kde skvostů lesky různé, jež rozptýleny vůkol po prostoře, v zář jednu splývají jak řeky v moře – se vynořila postať ženy luzné, se stolce stříbrného vstříc nám jdoucí. Pod korunou z démantů čaroskvoucí vlas vlní se jak noční mráčky řásné kol tváře bledé, nevýslovně krásné, zrak veliký, jejž hedbáv řasy tlumí, plá v temné hloubi hvězdou svaté dumy – Co v duchu kdys já vídal divných vděků, čta v mechu ruin pěvce středověku, 89 a romantiky nejvábnější kouzlo, – vše do té krásné, bledé líce vklouzlo, v ty velké dumné oči, v eben vlasu a v jemný půvab ztepilého těla... Tak v ústrety nám kráčí kněžna Stella. Klíč velký, stříbrný jí visí s pasu. Však já již nedbám klíče, jenž mi klestí pouť k víle, v palác dětinného štěstí, mou celou duši jímá touha jiná, vstříc kněžně chví se jako vichrem třtina. A jako zvuky mocných varhan z dáli, jak s výše chorál nadpozemských hlasů, kol hymny tajemné se rozevlály, zpěv duchů, tichý ohlas dávných časů, řeč neznámá v těch tonech jemných zněla; však jimi chvělo: Stella! Stella! Stella! Leč pojednou – Co se to se mnou děje? Kol hasnou pilíře a stěny jasné, dav rytířů, děv něžné obličeje i kněžna bledá – mizí náhle, hasne ten obraz celý z jasů hvězdných tkaný, jak by jej rozvál vichr na vše strany. Ba, vítr jakýs kol mých skrání hučí a cítím, jak by obra strašné ruce mne pojímaly chvatně do náručí, jak bych s ním letěl, v bezdno vržen prudce. 90 Cíp jakýsi mne drsně šlehá v oči, má hlava hroznou závratí se točí, mráz dechem krutým ovívá mé tělo a v ucho zarývá se ďábla smích... Já. Kde jsem? Co se mnou? Kam se všechno dělo? Šotek. Ó přenešťastný poeto, – ty’s kých’! 91 VIII.
Plášť velký, rudý pitvorně se choulí ve sterých záhybech kol mého těla, že jako v pytli v něm se kryju zcela a vyhlédám jen řasných lemů skoulí. Ďas jako jezdec dřepí na mém týle. I letíme jak nejrychlejší střela kams do bezedna, nevidouce cíle; jen prázdný prostor koldokola zeje do výšky, hloubky, dálky nedozírné, zrak zděšený tu klesá bez naděje v bezmezné propasti a přenesmírné. Já. Rci, ďáble, rci, kam strašná dráha spěje? Zda ve tvou říš? Či v nic, rub strašný světa? Šotek. Dřív důtku přijmi. Nekázal jsem: tiše? že ani šustnout, vzdechnout není radno, žeť nedůtklivou romantiky říše a pouhým dechem rozfoukne se snadno jak pavučina za babího léta? [92] A kýchne! – Teď je po vší kráse veta. Teď místo lunné poesie hravé nás obklopuje hluchá prázdeň čirá – ni hvězdička jí nikde neprozírá. Nic dokola. Přec Nic to není pravé. Ta noc – což noc?! – ta propasť nekonečná – což nekonečnost? – ne, smrť ona věčná – co smrť? – kde smrť, tam bylo jednou žití, však Nic to nikdy nepoznalo bytí, to Nic nepojmeš nikdy lidskou lebí, neb kde je duma, tam již místa nemá; to Nic, jež myslím – řeč je před ním něma – to Nic se jinak než ta propasť šklebí, jež nyní kol nás ubožáků zívá. V tom prázdnu je přec něco: prostor s časem, zde práškem letí aspoň člověk s ďasem a naše myšlenka s tou hluší splývá; jest všude něco již, kam duma stihne – Hleď sem! I tady již se něco líhne! Věc jakás vedle mojí hlavy vzletla jak malá koule mlžiny a světla a bleskem do prostoru létla dále. Úžasně letem rostla, neustále; již plála v dáli světokoule skvělá. Teď za ní druhá prázdnem zasršela, pak třetí, čtvrtá, koulí víc a více, až nesčíslných světů blýskavice tu hroznou propasť k dálkám nedozírným svým naplnila kolotáním vírným. Kol planet kruhy, měsíce se točí a planety zas kolem sluncí krouží, – 93 tím ruchem úžasným až dech se ouží a vláhou obdivu se plní oči. Blíž oběžnice jedna obrovitá jak štít gigantů v pestrých barvách září; i kresba pevnin, moří na ní ryta, a pozorně-li bádáš v její tváři, i pásma hor, řek sítě, jezer jasy zřít můžeš na velebné světokouli, kol nížto místy vlní se a choulí par oblakových proměnlivé pasy. Já. Mluv, kde to jsme? Kým náhle do prostoru to kulobití světů rozhozeno? A jaké onen nejbližší má jméno? Šotek. Stan bezejmenný neznámých to tvorů. Člen ve sluneční soustavě, jež víří kdes ve ztracené propadlině světa, zkad žádný paprsk na zem nedolétá. Ni jako nejjemnější hvězdné chmýří, ni jako slabý mlhoviny nádech ta soustava se nikdy nezakmitne pro lidské zraky na obloze třpytné, ve viditelných sluncí valných stádech. A v systemu tom nikdy nespatřeném ta planeta je nejskromnějším členem. A přece tvorů myslících to říše, již s vámi stojí na rovni, snad výše, 94 snad krásnější jsou, rozumnější mnohem; ti jako vy tam pestrý život vedou a dumy, snad i velebnější, předou, z nichž nejvyšší, jak lidé, zovou bohem. V tu chvíli jistě na planetě oné bez počtu srdcí v citech blahých tone neb strastí vadne, vášněmi se zmítá, bez počtu čel tam svatým ohněm plane neb tajně nešlechetný záměr splítá, sto básní, modliteb tam ze rtů vane a snad i někde nočním při kahanu muž vědy pyšně lysou hlavu tyčí, zve gigantem svůj rozum trpasličí, že spočetl hrst písku v oceanu, hvězd tisíc na mizivém zlomku nebe a na píď ozářil tmu kolem sebe; snad v nekonečnost míře tupým hledem již ducha svého smělým orlem zove, jenž pronikl až k duši všesvětové, snad mní, že sám je všehomíra středem – Cha chá! ten červík na nejmenším hrášku, ba, pouhé nic na poletavém prášku, jenž s jiných takých prášků billionem ni tečkou není v kosmu nekonečném a se svých tvorů malicherným shonem za millióny let, mžik v bytí věčném, kdys zanikne jak zvětrá kapka vody s mikrobů svojich neznámými rody! – – Mil myriády nesčíslné dělí tu kouli od Země a snad přec obě pro vyšší hled jak atomy lnou k sobě, a snad ten přeohromný vesmír celý až po mez nejzazší, kde lidské hledy 95 mlh ještě hvězdných postihují sledy, jest pouhý šroubek nesmírného stroje, jenž v jiném zase velestroji vězí – bod pouhý hmoty bez konce a mezí! Kam sahá trpasličí duma tvoje v ten nekonečný řetěz věčných světů, v němž nekonečností sám každý článek? V prach nazpět klesá, jedva vypne k letu svá muší křídla pavučinných blánek. Snad neobsáhlý tento kosmos celý, v němž tíha s komonstvem sil známých velí, jest opět pouhým pranicotným bodem v nesčetných kosmů shluku jinorodém, kde vládnou zákony a síly jiné – Však dál se duch tvůj chabý nevyšine! Já. Oj, budíš, rarachu, zas pochyb roje a domyslů, jež kdysi tepávaly tak často burným shlukem skráně moje. I duch můj mladistvý přes těsné valy, v něž uzavřeni neznámou jsme mocí, v taj okolní se usilovně drával, a na hřbitovech, pod hvězdnatou nocí o žití, smrti, světu dumy spřádal a zmítán vírem bouřlivého citu o klíče záhad vzdychal ku blankytu. Však posléz poznal, že jsou hvězdy němy, a nepřestupny blankytné ty lemy, že marno třásti mříží neprolomnou: Tu nechal tajů navždy nevýzpytných a za vděk béře s resignací skromnou 96 hrou bledých, matných barev podblankytných, tou pídí života a co nám skýtá dnů jeho všední vřava rozmanitá. Šotek. Toť moudrá zásada i chválím věru, že lidstvo vše se chýlí k tomu směru. V něm poznání se utěšeně vzmáhá, že bliktrem nicotným a vzdušným klamem jest vše, co nade smyslův obzor sáhá, cíl života že jest jen v žití samém. Že třeba pilně trhat země kvítí i sladké ovoce, kam pud ti kyne, a krátkou poutí bez hloubání jíti, než bublinou to pestré bytí mine a v čiré zajde nicotě jak skvění světlušky plaché, bídné, jednodenní. Já. Máš pravdu snad. Leč ve hlubinách duše přec něco radě střízlivé se příčí. Nechť slouží člověk hmotě jen a chtíči, vždy chví se časem v jiné divné tuše. Hvězd okem tajemným naň zírá věčnost i z kapky rosné hledí nekonečnost, a nechť co sebe všednějším se jeví, – když zamyslíš se nad tím, z nenadání taj veliký se dotkne dumných skrání a rozum lidskýlidský, co by řeklřekl, neví, 97 ve světle každém záhad blesk se míhá a v každém stínu mysterium číhá, jest hádankou ti vlastní nitro tvoje. A kdoby hodlal navždy v sobě stavit všech předtuch vyšších tajuplné zdroje, ten myšlenek by musel čelo zbavit a srdce stlumit, v živoření tupém být cituprázdným, bezduchým jen trupem. Šotek. Oj, oj! zas nemoc bývalá se vrací! Zas křídlo věčnosti tvé čelo tepe, duch nadzemskou se bavě spekulací, zří fantasmagorie velkolepé. Ó nenapravitelných lidských bloudů! Což nikdy nepoznají, pro vše věky duch člověka že zaklet v zemskou hroudu a nikdy nezbaví se hmotné vleky? Nechť sebe výš se nese smělým vzmachem, vždy stíženo má křídlo země prachem; co zove nebeskými vzněty, čary, vše pleť má pozemskou a hmotné tvary. Vem duchu barvy, zvuky, prostor s časem a rázem přestane své dumy sníti, v tom nicu bezetvárném, bezehlasém sám zajde v nic, jen hmotou moha žíti. Já. Však co je hmota? Zda v tom slově zase svět představ bajných nemůže se krýti? A pověz mi, co sám jsi tedy, ďase? 98 Zda pouhý přelud smyslů? – – Vzhůru k němu jsem pohledl; však co mi ukazuje plášť vichrem zdmutý pod záhybem lemu? Ďas šklebivý tam v stéblo slámy duje a na tom pestrá bublina se tvoří, od stébla rychle letí do prostoru a brzy novou oběžnicí hoří v těch padělaných světů směšném sboru – Já. Oj, kejklíři, to tedy jsou tvé čáry – hrst z pekla mydlinek a sírné páry?! Šotek. A přec to stačilo, by mocně vzpjaly tvé dumy nadpozemské hvězdná křídla. Nic věru neškodil ten rozdíl malý: Bůh světy stvořil z ničeho, já z mýdla! 99 IX.
Ďas foukl se smíchem do vzduchu před se a v nic se rozpraskl roj lživých světů. Plášť rudý rozhrnul se, vzhůru zved’ se a prch’ jak oblak červánkový v letu. Já pevnou půdu cítil pod nohami. Já. Rci, je to země? Vzduchu mám již dosti, kde bavil jsi mne větrnými klamy, jsem syt romantičnosti, báječnosti, stvůr z pavučiny, mlh a lunné záře, syt letu v červáncích a jitřní páře, mám po krk hvězd a rozprav o věčnosti, všech reflexí jsem přesytil se zcela, – zas žízním jen po hutné skutečnosti, po hmotném tvaru živoucího těla, po hřmotném plese, po smyslném žáru, zřít v oči plamenné a do poháru. Šotek. V čas touha pozemská ti v srdce vniká. Hle! krčmy okénko tam ve tmě bliká – [100] tam uchvátí tě plným kouzlem hmota: krev hroznů, ňadra děv a bujná nota. Zmok s vazu mého skokem k zemi sletl, v běh dal se přede mnou a rudým žárem, jenž hvězdou krvavou mu na lbi zkvetl, jak bludička mi svítil suchopárem. Blíž okno zářilo a ze tmy husté již nořila se krčma osamělá, z ní do noci se nesly hluky pusté a hudba divoká se smíchem zněla. I vkročili jsme na zetlelé prahy. Ho! jaký tlum to pestrý, polonahý těl zapletených v jeden chumáč divý, tret skleněných a žhavorudých cárů a tváří plných smyslného žáru i černých řas, z nichž pohled blýská chtivý, rtů kyprých, na nichž bujný úsměv hýří, a vlnících se vzduchem temných copů – jak listí vichrem v šumném kruhu víří pod nízkým trámem zčernalého stropu! Jim zvláštní párek hudebníků hraje: To snědý cigán tamburinem zvoní a Švanda kýs, měch paží přitiskaje, tvář rozdulou nad staré dudy kloní; nad měchem rohatá se třepe hlava, s níž vlaje vousů scuchanina tmavá, – ta kozlí tvář tak divné věci robí a poťouchle tak okem svítí, mrká, 101 až řekl bys, že místo prosté zdoby sám živý ďas to z měchu témě strká. A jaké zvuky – Ba, to Švanda pravý! Z těch jeho dud se jiskří bujnou silou duch české veselosti řízný, zdravý a nohu chvátí notou rozpustilou, že bezděky se ladí do poskoku, prst luská nad hlavou, smích blyští v oku. V to živly jiné, cizokrajné míchá zvuk tamburinu, z jehož noty hravé žár opojivé smyslnosti dýchá; chřest jeho zní, jak jižní moře smavé, když vlnou teplou lichotivě šplíchá, zvouc nožku dívek do třpytného brodu, a hlasy zvonků cinkají tím šumem jak smíchy nahých sirén, plných svodu, když z vod se noří laškujícím tlumem. Ta hudba, vřava, zásvit bílých ramen mne táhnou mocí do pustého reje, krev do mých skrání šlehá jako plamen a duší chtivou myšlenka mi chvěje: Zde, zde jest život ve svém jádru pravém, zde bytí vrchol ve svém květu žhavém! Nech zvou ji struskou pokrytci a blázni, přec perlou ryzí jest, co vír ten chová; kdo’s rozumný, tu šumnou číši prázni, v níž kypí věčná moudrost Hafisova! Ten triumf bakchantický vzňatých pudů, to burné opojení vnadou hmoty vol nad lichého mudrlantství nudu, nad bledý nimbus zimomřivé ctnoty! 102 Tu vstříc mi bouří polonahá děva, dlaň její pravá číši ke mně šine a na mé šíji pálí, chví se levá. Vlas bujný v čirém neladu jí plyne kol těla, v divých peřejích se splétá; leč kadeří těch spousta rozpoutaná, jichž nocí tu tam svítí sklenná treta a rdí se rozškubaná růže planá, přec jenom zvyšuje té děvy vnadu. Tvář přisnědlá pod řasou leskle tmavou zrak opojný, tůň vášně plápolavou, a v ústech svěžích jeví perel řadu. Sny sterých rozkoší se zdají chvěti kol rtů jak plných třešní: svůdným pelem jest omlžena živost luzné pleti jak libým dechem na ovoci skvělém. Pod plecí obnaženou s jedné strany vlá roušky stržené lem rozervaný a plně okazuje hrdla vděky, nádherně vyklenuté bílé rámě, tvar páže ladně oblý, pružně měkký a hrudi část – tou krásou smysly mámě. Toť plné kouzlo mladistvého těla, květ, záře, hudba čar, sníh, láva vřelá... Tak číší, zrakem siréna mě loudí i hlasem, který sladká vášeň tlumí. Číš prázdním. Oheň v žilách mojich proudí a závrať rozkoše mi hlavou šumí. Již moje ruka chví se v jejím pasu a v šílený ten vír se s děvou řítím, dvě vlny pružné na svých prsou cítím, 103 kol zmítají se hadi černých vlasů, vše rejem strakatým se v jizbě točí. Jen jako ze sna vidím dudy v koutě a nad nimi se blyští rudé oči – to v taktu hlavou kývaje a kroutě ďas malý s měchu místo kozlí hlavy jak divák pestrým divadlem se baví – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 104 X.
Jsem sám a nevím, co se dálo se mnou. Duch s těží probírá se clonou temnou a hlava těžká s kamenité půdy se pracně zdvihá, stírám s víček mdlobu. Jen skály holé pnou se kolem všudy, les tmí se hustý, mlčí ticho hrobu. Tlak bolestný mé pusté spánky kruší, mám v srdci chladno, strašné prázdno v duši. Rej matných obrazů se zvolna budí: ďas, krčma, cigán, děva polonahá, číš, hrubá orgie – hnus k duši sahá a násilím z ní mrzké zjevy pudí. Jak octnul jsem se tady? Kde jsi, běse? Jen ohlas odpovídá v pustém lese. I vstávám, znova rozhlížím se v kole a trudnou náladu mé duše sílí skal divě rozervaných spousty holé, jež mlčky objímá hvozd zasmušilý; i nebe, jež se nad úvalem klene, je kryto chmurou, smutné, olověné. [105] V les nazdařbůh po staré stezce kráčím, jak sevřen chorobou mdlé nohy vláčím. Houšť větví spletených se shůry mračí, můj krok se plouží beze zvuku vřesem; ten mrtvý hvozd, jímž nezní píseň ptačí, – šum tichý, teskný jen, – mě plní děsem. Tu náhle z potrhané větví sítě chrám pobořený malebně mi kyne, pln jemných okras na zčernalém štítě; po vetché zdi hav břečtanu se vine. A vedle chrámu vidím trosky jiné – tam zbytky chodby křížové – to jistě sbor mnichů sloužil Hospodinu kdysi na tichém osamělém tomto místě. Zde hřbitov byl – zřím slabé hrobů rysy a na kamenech obalených mechem sled starých nápisů. Viz, lebka tlící! Zřím v černé její důlky s těžkým vzdechem, v ten pohled hrozný, trpce žalující. Ta lebka zdá se děsným smíchem smáti všem lidským snahám, ideálům skvělým, všem dumám velikým a citům vřelým... Toť konec všeho. Mžik je v popel zvrátí! Co všechen lidský život, jeho vzlety a požitky, ať v hrubý cár se šatí či v hermelín a liliové květy? Co ducha blesk, jenž hrdé čelo zlatí a báseň, orlem vzlétající k nebi? Co sláva, láska, důvtip, něha, síla? – – Viz, jak se v odpověď ta lebka bílá svým strašným smíchem sarkasticky šklebí! 106 Tak mudruje nad mrtvou lebka živá, jak mudrovalo tisíc jiných před ní, a brzo nad ní samou ústa snivá zas budou šeptat monolog ten všední a také ona pak se bude smáti tím děsným smíchem – – Ó, jak žití běda, jak hrůza zničení mé hrdlo chvátí! Duch marně ve tmách zásvit těchy hledá... Tu povznesl jsem oči – Jaká změna! Hrá září jasnou štít a chrámu stěna; svit sluneční se prorval mraků směsí a v čelo zřícenin šperk zlatý věsí. I na mech prahu puklého je klade; tam, poháněna jakous tajnou silou, má noha travou šustící se krade. Již ve svatyně předsíň zasmušilou krok vniká temně dunící. Však dále svit okny prázdnými se dere valem na plíseň zdí, jich malby počernalé, a v sanctissimum dosud zachovalém sklem oken různobarvým změněn v duhu kouzelným polosvětlem oltář zdobí. Jen v okně jenom pestrý květ se drobí a tudy metá ve plamenném pruhu zrak slunce zvědavý svou plnou září na sochu madonny, jež v divné kráse s Ježíškem v loktech pne se na oltáři. Ta postať božsky lepá živou zdá se 107 neb spíše zjevem nadpozemsky světlým se hvězdných sfér na hroudu naši sletlým. Jak zůstalo zde uchráněno zhouby, proč opuštěno zde to veledílo, s nímž něhou velebnou se všechno snoubí, co v duši mistrů nesmrtelných žilo, ty vděky nebeské, ta krása skvělá, jak o ní sníval zápal Rafaela! Z bídného prachu duch se vzhůru vine po ladných řasách ohvězděné řízy, jež kolem těla vznešeného plyne. Vše hrubé, smrtelné ve hloubce mizí, vše nízké očištěná duše střásá a na paprscích nebeského zoru ve sněžné bouři křídel, v rajském sboru, kde v blesku trůní svrchovaná krása, – plá nadšením a chví se, trne, jásá. Ach, víro dětská, opět blízko cítím tvůj svatý dech, jenž voní nebes kvítím. Jak v teplém hnízdě pod perutí matky mláď ptačí bezpečně a sladce dřímá, nechť vichrem pod nimi kmen jedle vratký se prohýbá, nechť vůkol blýská, hřímá: tak, jista stráží všemocného Pána, jenž vládne světům na blankytném trůně, kdys duše má, tvou zvěstí uhýčkána, sny blahé snila na tvém hvězdném lůně. 108 Ó kněžko nebes, dej, ať mrakem žití zas ona svatá zář mi blaze svítí, ta tichá hvězda vánoční, ať skane v mou duši zprahlou rosa z Gethsemane! Nechť rozum chladně hloubavý se směje těm pohádkám – Hlas z venčí. Cha chá! – Což se to děje? Roj stínů náhle svatyní se chvěje, tak jakby poletoval v hustém víru mrak vyplašených venku netopýrů kol oken setmělých. Ty skvrny tmavé houšť míhají se chrámem, všechno halí do smuteční své příze třepetavé; i záře sochy velebné se kalí, stín obestírá Panny líce jasné, pod čelem schmuřeným zrak libý hasne. Ó neprchej, ty čisté světlo ráje! Do prachu klekám, ňadra bídná tluku a křečovitě vinu k ruce ruku. Chci věřiti, že nejsi pouhá báje, chci věřiti, jak před mnohými lety, kdy modlitbou se chvěly dětské rety, chci modliti se opět z duše vroucí: Slyš, Otče náš, ó tvůrce všemohoucí, vrať srdci mému blahou víru v tebe! Ó zdráva’s Maria, ty kněžko nebe, 109 ó matko milosti, ó hvězdo moře, ó rajská básni – Hlas z venčí. Ó! cha chá! – Ó hoře! Síť mihotavých stínů obepřádá vždy hustěj’ madonnu a v líce šeré jí výraz jakýs přísný, hrozný vkládá. Již celá jiný útvar na se bere: ta strmá postať, jejíž obrys pouhý je ledva zříti v hustém zatemnění, teď náhle v děsnou příšeru se mění a chrámem ke mně metá stín svůj dlouhý... Krev stydne v žilách, mráz mi vane hrudí; strach nevýslovný z kostela mě pudí. Svit zase kol, ač truchlivý a bledý. Kde chodbou sesutou se břečtan vije, hle! mnich se jeví, oděn v hábit hnědý, jenž svislou kapucí mu líce kryje. Mnich blíže jda mne kárá přísnou řečí: Já slyšel modlitby tvé před madonnou – spíš rouhání to bylo; hřích jen větší jsi vložil na se blasfemií onou. Já. Nuž, buď mi rádcem, jak se vrátit k Bohu, jak proniknouti vzdechem nad oblohu! 110 Mnich. Prv musíš důtek ostré šlehy zkusit, a postem umořit své smysly zdravé, svůj rozum do poslední jiskry zdusit, vzít hluchý střep za čelo přemítavé, zpět ducha zavinouti v dětské plenky a věřit slepě, tupě bez myšlenky: pak zablabolíš jako v dávném čase tu pravou modlitbu – Hle, tu jsem zase! V tom hábit pohnul se. I patřím zděšen, že prázdna kapuce. Tím žasnu divem: Šat pouhý vlaje tady vzduchem nešen, tak jakby spočíval na těle živém. Teď hábit prázdný schlipuje se, splaská a k zemi padá, avšak jednu řasu cos vlní, leze z pod ní, smíchem třaská – Zřím v očka rudá trpaslíku ďasu. Šotek. Zde máš mě zase. Ztratil jsem tě málem. Když hřích se zhnusil přesyceným retům a duch se zkalil pustým bakchanálem, tu vznesl’s oči kalné k jiným světům a – jakož bývá – dal se na pokání. Můj rajský sok svých křídel oblak bílý hned rozestřel ti kolem těžkých skrání, a kejkly svatými tě poutal chvíli. Leč brzy probudil se v tobě znova můj spojenec, duch pochyby a zpytu, 111 a mžikem zcuchal křídla liliová a rozfouk’ bublinu těch rajských třpytů. Hle, střízlivě tu pustý kostel zírá – je zříceninou jako sama víra. A viz, tam na obloze bílý mráček jak v modru zaniká – to prchá vzhůru sok poražený ku svých bratří kůru. Víc nevrátí se as ten smutný ptáček! – Zas pekla černý motýlek tě vede – Oč, z divné vyklubal se kukly hnědé? Však o takové v pekle není nouze. Nuž chutě, brachu! Pohledneme dále; cval čerstvým vzduchem obodří tě v mále. Kůň zařehtá, jen rukou máchnu pouze: Vstaň, kutno hnědá, v bujnou klisnu změň se a s větrem o závody s námi žeň se! Hle, již se vznáší, v koňské tvary skládá, dým jiskřivý se z nozder jejích kouří – Sem vzhůru ke mně, obkroč její záda! Již hnědka pekelná kraj světa bouří... 112 XI.
Jak střela uháníme země šírem a mně se zdá, sen horečnatý spíšespíše, že unáší mě kolotavým vírem v rej divoký své fantastické říše. Tu noc je, hned zas den, žár zimu stíhá, hon sterých obrazů se vůkol míhá. Zřím pyšné hrady, města středověká, kde síla s krásou víří v pestrém plese, leč v koutě každém vrah neb katan čeká; les fiál velebný kde v oblak pne se, v něm dláto, štětec věčné divy tvoří, však blízko kacíř s kouzelnicí hoří. Pak zase vidím zámek něžné vnady jak divů skřínku šperkem přetíženou, váz hrudi věnčené, soch bílé řady, a kolem snivou zeleň přistřiženou ve tvary divné, hvězdy, obelisky; nad jasné tůně srší vodotrysky a jemně odrážejí vodní hlatě žen krásná líčka, plná svůdné něhy, jich tílka v pestrém hedvábí a zlatě a na kadeřích bujných pudru sněhy. [113] Jim švarní muži dvoří se a kloní, smích jasný zvoní, vtip se s žertem honí – Vše dýše rozkoší a září pýchou – an zatím venku, zmořen těžkou prací, rab ubohý se vleče panskou líchou a pěstí tajně míří po paláci. Teď opět vidím davů vlnobití, jimž čela zdobí svěží ratolesti, jimž v očích jasné nadšení se třpytí a jejichž ústa šumí blahé zvěsti svátku lidstva, o bratrské shodě, o rovnosti a míru, o svobodě. V tom vábný obraz příšerně se mění: Zřím náměstí se zpilou chátry směsí, zpěv divý slyším, skřeky, bubnů hřmění a zevšad krve záplava mne děsí: krev barví vrásky megér, mužů cáry, i hlavu srubnutou a pod ní piku, i nesčíslné odsouzenců káry, z nichž ston se mísí do holomků křiku, i lešení, kde pekla přístroj sklání svůj smrtonosný čepel bez ustání – Hle! dopadl teď právě k šíji lepé a v lidu krutý smích, za kadeř zlatou kat pozdvihuje krásnou hlavu sťatou, v líc úbělovou s pošklebkem ji tepe... Hon zjevů jiných divoce se střídá: tam bitva hrozná, směšný mumrej tady, svár plemen, křivda, orgie a bída, kol modly zlaté rej, dav mroucí hlady, 114 pod maskou vznešenou lež pokrytecká – dob našich zvrácenost i hanba všecka. I letíme též po slovanském luhu. Tam vidím porobu a rozbroj kletý, jak záštím plá druh krevný proti druhu a navěsiv si plané cizí trety na bratry v pohrdání směšném shlédá, jak světu na posměch a Slávě v muku syn její na syna zbraň mrzkou zvedá, jež chytrý škůdce všech jim tiskne v ruku, by sami za něho – – Zrak halím, ďase! Tím divadlem ať oko tvé se pase! Kde nyní jsem? Kůň stojí. V lunném svitu zde hora – Blaník! Blaník, plný taje. Jak mlhovitý prestol báje ční tu a vůkol v těžkém snění české kraje. Bez hlesu dřímají a v mutné mdlobě a snějí ztýrány o lepší době. Jak malomocná je ta krásná země, kdys říše velká, slavná, s hrdým lidem, teď troska o zašlosti snící temně, kde stony jenom znějí mrtvým klidem. Má vlast tu leží v potupě a muce, jí v líce stříká slina vzteklé záště, kus po kuse jí loupeživé ruce rvou z pokleslého královského pláště... 115 Já. Sem, šotku, přilož ucho k této stráni! Zdaž uvnitř neslyšíš ty divné zvuky, jak zbraní temný třesk a koňstva ržání? Mně zdá se, dub že svěží nese puky a pramen bajný po balvanech skáče – Zda veřej kamenná se nerozšine? Ó šotku, buchni na ni – vzbuď ty spáče – a všechny odpustím ti čáry jiné. Šotek. Toť hračka. Stačí jemné zaťukání. V zem drápkem zaťukal. Jak hromu rána v tom zarachotil třesk – ve skalní stráni již zeje šíro gigantická brána. A z nitra Blaníka jak orkán dravý, jak bouře slávy nikdy neslýchaná, ven burácejí bohatýrů davy, strž praporů a zbraní pomíchaná, hřmí bubnů tisíc, rachot vozů valných, voj strašlivý se valí z útrob skalných. Trub hlaholy se mísí v koňstva ržání, řve tisíc houfnic, burná píseň hřímá – Krev bouřlivě se žene do mých skrání a závrať nadšení mou duši jímá. Ó reci snů mých plamenných a vzletů, vy gigantové rozkotaných světů, ty velký slepče, Prokope a Jiří, vy nesmrtelní všichni bohatýři, 116 jichž ruce do hvězd český prapor pjali – vy všichni božím zázrakem jste vstali! Jak s vámi letím, v mé se vlévá žíly žár dávné české hrdosti a síly – Již konec bídy, hanby – S řevem vstává lev zlícený a nová kyne sláva! V tom z dědiny se ozval kohout kdesi – Ó běda! Náhle reci, vozy, koně se vznesli do povětří v pusté směsi a prchají jak páry v divém honě. Tam v dáli na nebi, jež zásvit denní již lehce pokrývá, ty valné davy ve spoustu šerých oblaků se mění; zřít ještě koles obrysy a hlavy, i třásně praporů a hřívy zdmuté, a slyšíš slabě hlaholení duté, jak sterých bubnů rachot v dálné dáli – však to jen v duši planý zvuk tě šálí. Já. Ha, kejklíři, tak službu konáš svoji? Jen mlhy, mračna umíš chystat k boji? Šotek. To díky tvé, že dostál jsem ti v slovu a Blaník probudil? Mou vinou není, že duchů rej vždy končí kuropění. Proč minulosti zjev jsi volal z rovu! Tať zašla na věky. Stín mrtvé síly krok dějin od met věčných neodchýlí. 117 Já. Což proto přivolal jsem tebe, zmoku, bys ukazoval ztrápenému oku jen světa stíny, křivosti a trudy, jen skrytá na dně sklamání a bludy? Již dosti chmur. Chci světlé nyní barvy. Dej tváře laškovné za šklebné larvy, viň místo bodláků mi ve vlas růže! Zbav čelo věčných pessimismu stínů, ten k lepší budoucnosti nepomůže; jen mysl jasná zdrojem zdárných činů. Nechť dráp tvůj líci člověčenstva líčí jen uhlem, blátem – pevnou chovám víru, že posléz práva korouhev se vztyčí z těch kalných, mutných přítomnosti vírů, že kdysi Sláva strhne s očí clony a najde slávu, štěstí, sílu, shodu a také mému ztýranému rodu dne velkého kdys zahlaholí zvony! Šotek. Oj, tlachy, tlachy! Lépe bude skorem, bych dopověděl, co jsem tropil dále, když tehdá v aule před učeným sborem jsem nad arkýřem zmizel nenadále. 118 XII. (Ještě fragment šotkovy historie.)
„Labyrintem střech a štítů, komínů a hromosvodů, vikýřů a tichých mansard (kde jsem spatřil tolik snivých poetů a tolik slyšel vzdechů sladce umíravých, tkaných v rozmanité znělky, kanzóny a madrigaly, že těch slastí vzpomínaje ošklivím si všecky rýmy a vzdor našim kritikářům volím suché trocheje), touto směsí soch a vížek lomenic a holubářů ubíhal jsem bez oddechu, přeskakoval sítě ulic, šplhal po vrcholcích stromů, až pak v části odlehlejší domek osamělý v sadě, malý klénot barokový, zdržel nohu znavenou. [119] S římsy plné amoretů otevřeným dole oknem v tichou komnatku jsem vnikl, kde mi zjevil plápol svíce (neb již soumrak tměl se venku) něžný přepych v každém koutě, lepoty a vkusu soubor, svěží květy v lesklé váze, ve příhrádce knihy veršů, pagódy a dívčí trety a pod záclon řásnou vlnou zvoucí sladce k odpočinku hebounkého lože sníh. A jájá, šotekšotek, neuviděn – kdož si všimne trpaslíka? – spatřil v komnaty té středu pohříženu v dumy sladké nejkrásnější světa vílu v čarovábných nedbalkách. Jak mám vhodné barvy shledat v paletě své infernální, abych nastínil jen z dáli všechen čistý, svěží půvab, který zdobil rajským pelem tuto postať lepotvárnou ode skrání leknínových k nožce jako lil’je květ? Ústka zpola otevřená v lahodném se snění chvěla, – 120 prostřed granátových poupat sníh se třpytil Elborusu; oči lehce přistíněny nejhebčí řas zlatých třásní, dumou jemně zamlženy hleděly jak z moře hvězdy; a kol tváří s růže dechem, kolem oušek poloskrytých na ramena úbělová a přec teplem sálající, přelahodně vyklenutá volně padal, bujně kypěl zlatorusý vlasů déšť. Božská tvarů harmonie spřádala to luzné tělo, které v tiché bezpečnosti všetečnému vetřelcovi, nezvanému z pekla hostu, objevilo věru dosti, že by pohled v oči jeho po těch krásách těkající byl jí pokryl tvář i čelo nejskvostnějším ruměncem. Sladké tajemství jsem zbádal mladých ňader, jež se chvěla jako vlny jarní vláhy, milostným as roztoužením, prstíky též růžovaté drobných nožek a pak – – 121 XIII.
Já. Slyš, ďase, k dívce té mě dones hbitě! Šotek. To vykoná můj šemík v jednom skoku – Hle! již jsme tady – sadem ostražitě – Já. Prv bujarost mi navrať mladých roků a přidej krásu, jaké neměl žádný! Šotek. Hned! Tělo ztepilé – tvář božský oval – pleť lahodná – Ó kosmetik jsem řádný! – Teď jonák jsi, že bys jak Narciss věru sám do sebe se hravě zamiloval. Tak snadno královskou bys dostal dceru! Nuž, k děvě pospěš – vyzbrojen jsi dosti – Já. Chci ještě čapku neviditelnosti. [122] Šotek. Oj, zdá se, že má líceň neumělá přec jiskry bujné do žil tobě vsela. Oč, prahneš touhou hltat vlastním zorem ten vzácný poklad vábných dívčích forem, jenž v komnatě se zjevil mému oku –? Já. Mním arci, že to půvab neskonalý, jejž samo peklo takým hymnem chválí, leč hrubý žár mých není vůdcem kroků. Chci šťasten být. Chci v podjeseni žití květ ještě nejdražší si k ňadru víti: to pravou lásku leknínu květ čistý, jenž z bařin k nebi obrací své listy – Šotek. A skončit báseň všední kopulací? Že pozdní láska třeští, pravda svatá! A ze mne uděláš si starosvata a vymyslíš mi hejno krásných prací: bych proměnil tě v její pantoflíček? či v bonbon, který mlsá její rtíček? či bych jí hvězdy s nebe snášel dolů? Ne, takto, brachu, neshodnem’ se spolu! A nikdy neuslyšet hlásku vlídnou, vždy důtku jen! – Vše za dušičku bídnou, jež beztoho se sveze v naše spáry –! Ne! Půjdu. Vale, veršotepče starý! 123 XIV.
Stůj mi, ďase! Marné přání. Skočil na vysoký kmen a již ke mně z hustých shluků svěžích listů, květných puků drobný obličej se sklání, zpupným smíchem rozškleben. Po úponce modrých květů k tůni průzračné se svez’, pokropil mne vláhy pryskem a pak vzhůru s vodotryskem zatančil si, ve přemetu nazpět do bassinu kles’. Odtud přeběh’ žlutou stezku stínem hrdých platanů, skryl se mezi máku stonky, v růže, narcissy a zvonky a zas letěl kmitem blesku na lehký krov altanu. [124] Březové ho tají mlází, loubím jasmínu se mih’, hned se směje mílku v toule, hned zas k najadě se choule a teď z obrovité vázy za mnou zazněl pekla smích. Do všech koutů sadem kříží, již můj budí hněv a vztek, volám, hrozím, za ním spěji, proudy potu v obličeji, leč on prchá neustále, do houští mne svádí dále, jako motýl těká v kolu s tulipánu na violu, pádí k rozkošnému domu, který ztajen v soumrak stromů tiše, vábně povyhlíží ze špalíru merunek. Zde si used’, zoubky ceně, na kamenných stupňů mech – snad, by znaven okřál trochu. Nyní neujdeš mi, zlochu! Napřáhl jsem ruku mžikem, skočil za svým uprchlíkem, ruka třaskla na kameně – po rarachu ani vzdech. Zdvihám ruku prázdnou žasna – Pekelná kde zase láj?! 125 Vznáším po diblíku oči – Hlava se mi náhle točí: V otevřených domu dveřích s jarním kvítím na kadeřích vidina mi září jasná dívka, sama celý máj. Z retů, granátových poupat, září Elborusu sníh, oči hvězdy spadlé v řasu, dešti zlatorusých vlasů rozkošně se vidím koupat vnadu ramen okrouhlých. Udiveně na mne hledí, ptá se: jaký zde můj cíl? Šotka zlobou se mne sklouzlo neviditelnosti kouzlo, mládí s krásných tvarů sborem, a já vypouleným zorem hledím místo odpovědi na nejkrašší z luzných vil. Pak cos koktám o nákladných zdobách v její zahradě; dívka na mé na rozpaky hledí úsměvnými zraky – a již chápu, v jaká místa prch’ mi šotek dozajista: 126 že se ukryl v hebkou řasu, do těch oček slunojasu, do granátového květu těchto drobných, smavých retů, o dolíčků lící vnadných a v ten důlek na bradě. Ukloniv se nemotorně, opustil jsem vílu pak a s té doby ze dne ke dni žiju zase život všední, píšu verše na zakázku, chodím z šera na procházku a tu někdy zbloudím k sadu odlehlému, přes ohradu na dům pod copatým krovem ve špalíru merunkovém, v okna prázdná, ježto kryje zelenavá žaluzie, ohlednuv se přepozorně vyšlu kradmo plachý zrak. Ten tam šotek! A já bloudek, místo vzdušných útvarů, z nichž mi zbyly mlžné třásně, fragment ledajaké básně, která asi do puntíku bude bita od kritiků – proč jsem raděj’ z jeho spárů nevydral si jiných darů: sedmimílové snad boty, abych utek’ z naší sloty, 127 neprůzračnou clonu k tělu pro pohledy věřitelů, Bruncvíkovo ostří líté, jímž bych – však to všichni víte – aneb aspoň zlata soudek, k tomu bečku tolarů! E: dp + sf; 2002 128

Básně v knize Šotek (in Báchorky veršem, in Sebrané spisy Svatopluka Čecha, díl 4):

báseň bez názvu
báseň bez názvu