Já, Jan Burian,
do těch vetchých blan
píšu, co kdy hlavou táhne,
píšu, co kdy k srdci sáhne,
píšu, rukou neumělou
duši celou,
plnou chmur a hran.
Dlouhých věků let
smazal písmo vět,
jimiž ruka pradědova
zapsala zde žalmu slova,
pod to datum, kdy šel v muce
s biblí v ruce
v šíroširý svět.
V bídě, svízelích
cizím krajem tíh’,
než kdy po shrbeném týle
splývaly mu vlasy bílé,
zpátky spěchal nad Vltavu
složit hlavu
v zemi předků svých.
Uzamčen a skryt
v chaty noční klid,
tajný kacíř, v tyto desky
zapisoval marné stesky,
a zrak věští skrze slze
vídal v mlze
lepších časů svit.
Po něm syn i vnuk,
mnoho drsných ruk,
zmozolených, v tuto knihu
psalo nevolnictví tíhu,
mor a žáry, zhoubné vody,
neúrody,
vojen divý hluk.
Z temna svitl jas,
vystřízlivěl čas (
už jen chudá směs tu psána:
kdy dům navštívila vrána,
kdy nač dány nové krovy,
komín nový
a co sypal klas.
Dvojí smutný den
posléz připojen,
kdy jsem ztratil otce, matku,
rodného se ujal statku,
selským dvorcem směnil školy,
pluhem v roli
pohřbil slávy sen.
Pozbyv naděje
v duchů trofeje,
studentských jsem nechal zvyků,
zapomněl jsem poëtiku (
a přec někdy z nenadání
snivou skrání
píseň zachvěje.
Ještě, kniho, čist
mnohý v tobě list;
těm ať volně v tiché chvíli
prostý verš mé dumy sdílí,
před účastí nevolanou,
soudců hanou,
před výsměchem jist.
Nehledaný zpěv
důvěrně ti jev,
relikvie drahocenná,
písmem dědů posvěcená,
také moje stesky, vzdechy,
touhy, těchy,
lásku, vzdor a hněv!
Dnů mých jas i chlad,
citů bouř i lad
měj zde družnou besednici!
Buď mi, kniho, zpovědnicí,
zrcadlem buď v míru, boji
duše mojí,
plné hran i vad!
Neveselo v jizbě šeré,
v okno vichr zimní pere,
na ledové květy metá
sněhového prachu houšť;
venku zaváta jsou pole,
stříbrem svítí větve holé,
na nich mračno vran se slétá,
a kraj širý bílá poušť.
V teskné jizbě o samotě
zahrabán v té zimní zlotě
bouře koncertem se bavím,
slyším drsných zvuků spor:
rota vichrů hučí v poli,
za píšťalu komín volí,
krouží s vytím pronikavým
dokola jak vlků sbor.
Vnímám divoké ty zvuky.
Noviny z mé klesly ruky,
jichžto zvěsti neveselé
zkalily mé duše klid;
mním, že v burném vichrů vání
slyším sterohlasé lání,
ono moře záští celé,
jímž je obklopen můj lid.
Nepřátelských vichrů dechy
trou se v jizby, rvou nám střechy,
však my dlíme v bídné mdlobě,
zhynul každý vzlet a ruch,
všichni hlavu krotce chýlí
bez života, ohně, síly,
všude pusto jako v hrobě,
vše jak venku zimní luh.
Na rtech leda trpké smání
nebo bledé odříkání,
valícím se kolkol bědám
hledíme bez činu vstříc;
šumí sice slova hojná,
moudrá, vtipná, vzletná, strojná –
já však jedno slovo hledám,
jedno slovo za tisíc.
Slovo jako čepel skvělý,
zkad by sršel hněv náš celý,
slovo jako hromu ránu,
slovo jako živý blesk,
aby vhouklo do dřímoty
trochu staré svěží noty,
vyplašilo z našich lánů
chabý klid a hluchý stesk.
Slovo kouzelné, jež náhle
vzpružilo by hrudi zpráhlé,
roztavilo ledu krovy,
zanítilo svatý žár,
sžehlo s duchů mdloby jíní,
strhlo mrak, jenž čela stíní,
a máj vykouzlilo nový
na ten zimní suchopár.
Po tom slově pátrám v duši,
naslouchám v té pusté hluši –
Marně! Marně! nezalehá
k mému sluchu odnikuď!
Jenom vichr venku vyje
divé svoje melodie,
metelice v okno šlehá
a stesk padá v moji hruď.
V okně pučí svlačec ledu.
Ve svůj tichý přístěnek
marně vzývám na besedu
zástup vážných myšlenek:
Z ohně ve praskotu dříví
slyším biče hlasný švih,
vidím vláti bílé hřívy
jako vichrem vzdmutý sníh;
divá zápřež bílých koní
bouří sněhu třpytný prach
a šperk rolničkový zvoní
s jejich čel jak na poplach...
Co ty stále, zjeve marný,
tryskem vlétáš do mých dum,
lákáš ve svůj okruh čarný
ducha k pošetilým snům?
Kniho, mezi listy tvými
pohrobím sen bláhový,
rozplyne se v matné rýmy
třpytný útvar sněhový.
Všední začátek – – Co zbývá
venkovskému medvědu,
když se z pusté jizby dívá
do sněhu a do ledu,
v nedělní když odpoledne
nuda k jeho boku sedne,
maně klesá z ruky kniha,
přátel kruh se duší míhá,
srdce touží v šumu, smíchu
zapomenout na trampoty?
Zabalíš se do kožichu,
v podkované vklouzneš boty,
k čelu stáhneš beranici
a pak chutě tápáš holí
ve tmách, sněhu, plískanici,
třeba přes hory a doly,
až okénko osvětlené,
s věncem chvoje opentlené
z těchto spoust se vynoří –
Tak mě zvábil metelicí
přátel kruh, džbán plnolící
do hospůdky v Podhoří.
Půlnoc byla, když mi polem
měsíc zářil v cestu zpátky
a já v zimní krásu kolem
hleděl jako do pohádky.
Sníh se přestal sypat s hůry
hvězdným hemžením se skvělo
nebe modré beze chmury
a zem dole jedno bělo:
zaváty jsou k nepoznání
všechny meze, dráhy, stezky,
nerušenou bílou plání
démantové hrajou lesky,
i led řeky pode strání
postlán liliemi sněhu,
jenom onde podél břehu
průsekem se voda šeří.
Jako sněžné víly bajky
řada vrb; na každém keři
svítí úbělové krajky.
Sítí křišťálů se zdají
větve hruší bezlisté,
kvítím z perel plápolají
snítky jejich stříbřisté –
vše se jiskří, září, plane,
všude třpyt a bleskot samý,
slavný mír nad krajem vane,
sníh jen chrupá pod nohami.
V tom slyš! polem zvonců znění,
karabáče svisty táhlé,
zvuky sanice – Však náhle
v bouř se klidné tony mění,
v poplach bije zvonců cinkot,
slyším řehtot, křik a řinkot.
Mračnem vydeptaných sněhů
jako zimy přízrak divý
pár tu koní bělohřívý
letí v nezkroceném běhu,
bleskem smýká přes závěje
malované panské sáně
k řece na úpatí stráně
tam, kde zrádný průsek zeje.
V saních zděšen muž se tyčí
prostovlasý – druhý padá
do závěje – oba křičí –
hle! i jakás žena mladá – –
Přiskočil jsem jako střela
a pěsť moje obří silou
v děsném trysku zadržela
zápřež saní zdivočilou.
Lázně v ledovatém toku
uchránil jsem pána z Borce,
který po dceřině boku
do svého se vracel dvorce
z pozdní jakés výpravy.
Dobře v luny bledé záři
zřel jsem obě postavy,
mládí květ a zvadlé stáří.
Starce znal jsem; jeho dceru
poprve jsem spatřil tady
v čarovábném pološeru.
Slaví pověst její vnady,
a co měsíc stříbrem jasnil,
zastínilo všechny chvály,
ač-li brach, jenž věčně šálí,
klamných vděků nepřibásnil,
které mizí v denním svitě.
Z kožešiny neforemné
právě vyhoupla se hbitě,
jasný motýl z kukly temné.
Do sněhu se v lehkém skoku
svezla s malovaných saní,
přivila se otci k boku,
objala mu šíji dlaní.
Dosud leknutím se chvělo
úměrné a štíhlé tělo
v sametu a krajkách zdobných,
v sobolině měkkořasé,
s leskem drahokamů drobných
na ramenou, hrudi, vlase,
které v jiskry skotačivé
měnily se při měsíci;
obličej v té záři snivé
podoben byl elfa líci,
ze stříbrných svitů tkané
noci kouzlem prochvívané.
Znal mě šlechtic. Tisk’ mi ruku,
vzdával díků slova vřelá.
Dcera jeho beze zvuku,
dosud bázní rozechvělá,
pohledem jen ke mně letla;
ač se pod obočím v šeru
kryla družná jejich světla,
přísahati chtěl bych věru,
že tam zasvítily jemně
nejkrásnější oči země.
Zatím vzadu ze závěje
vozataj se pracně sbírá,
k ukroceným ořům spěje;
ale dívku bázeň svírá,
váhá vrátiti se v saně,
až mi se rtů sklouzlo maně,
důvěru-li ke mně cítí,
že chci sám jí vozkou býti.
Dík mi vzdaly její hledy,
usedla hned bez ostychu;
ale žertem otec šedý
v srdečném jí káral smíchu:
„Můj ty bože! Nevíš ani,
co to tropíš, dcero zlatá:
na kozlík že panských saní
svedla’s arcidemokrata!“
Sedl k ní; vstoup’ kočí za ně;
já hvizd’ bičem v ostrém šlehu –
rozjely se pestré saně
jako loďka mořem sněhu.
Přes jiskřivou bílou nivu
u noh krásné dívky letě
snil jsem, že to krajem divů
jedu po neznámém světě,
ustrojeném v úběl samý,
stříbro, křišťál, drahokamy.
Rolničky pak rozpustilé
tak mi zněly sladce, mile,
jakby anděl, přeletaje,
zlatoperých křídel konci
rozechvíval snítky ráje
s perlovými květů zvonci.
Často v zimní krásné noci
sanicí jsem letěl svižnou;
ale tenkrát čaromocí
zajala mne nedostižnou:
byl bych letěl chutě k ránu,
byl bych letěl světa šíří
lehce po sněhovém lánu
jako po labutím chmýří...
Avšak tu již osamělý
s hustě posněženým krovem
Borecký se dvorec bělí
v hustém šiku topolovém;
pod střechýlů věncem skvělým
větvic ojíněných sítí
zámeček jak okem bdělým
ozářeným oknem svítí
vábně do zimního kraje,
návratu svých pánů ždaje.
Vřele děkovali znova;
zápřež na to šlechticova
dovezla mě letem domů;
ale zpátky každou chvíli
zřel jsem na skupinu stromů,
z níž vyhlédal zámek bílý,
až mi skryly hvozdy tmavé
světélko tam třepetavé...
Od té doby v moje snění
často sladkou hudbou vpadá
rolniček a podkov znění;
postavy té štíhlé vnada
ve stříbrném luny jase
myslí mou se kmitá zase,
dívčí líce něžné tvary –
vari, luzný stíne, vari!
V tom týdnu přibyly mně čtyři dlaně
a krky dva. Však dvorec stačí na ně!
Jak mění čas! V mé paměti tak živé
tkví obraz Běty statné; vidím zhusta
tvář její pěknou, smíchu zvyklá ústa,
s nichž slovo každé lapali jsme chtivě,
když na zápraží domu za soumraku
neb v zimě u praskavých kamen v koutku
nám bájila o princezně a draku,
perníkové chatě, o kohoutku.
S let dětských vyrůstala v našem statku,
jsouc chudé vdovy jedinačka dcera;
na kroku každém provázela matku,
jež u nás dlela z jitra do večera,
ve dvorci, v polích podělkujíc čile;
a když smrť náhlá rodičku jí vzala,
tu děvečkou se u nás dcerka stala,
a vzrostla v děvče statné, prostomilé.
Leč dělník mladý popletl jí hlavu.
Šla s mužem pak až kamsi na Moravu
a nic jsme o ní neslyšeli více;
jen časem v paměť stoupaly nám dětem
ty její věrné oči, dobré líce
a písně s pohádkovým zlatým světem.
Teď po toliku let se náhle vrací,
tvář samá vráska, vlasy zpola šedé,
pne ke mně ruce, zmozolené prací,
a s okem slzavým řeč tklivou vede:
„Již poznáváte sotva známé tahy
v té síti vrásek; též mé zraky mohou
jen z těžka ve vás, hospodáři drahý,
zřít hoška, jenž si hrával u mých nohou
a přítulně mi sedal na kolena.
Vy statný muž jste – v nejkrásnějším květu –
a já již zvolna s bohem dávám světu;
můj šedý vlas, má ruka zmozolená,
že trudů života i muk a pečí
jsem zakusila dost, vám nejlíp svědčí.
Zle dotkla se nás v dálce ruka boží:
muž trapnou nemocí byl poután k loži
jak Lazar mnohá leta: břímě všecko
tu spočívalo na mně, muž i děcko.
Však sílilo mě nebe – soucit znají
též lidé dobří v moravském tam kraji.
Než kdy smrť muži trýzeň ukrátila,
tu podivná mě touha zachvátila:
Ves rodná stále kynula mi z dáli,
ten kostel známý vídala jsem v duchu,
let mladých vzpomínky mně v srdci hrály
a zvony Třemšínské mi zněly v uchu.
Zpět domů, domů! přání srdce hnětlo,
tam žití ukončit, kde mládím kvetlo,
a k matce pak si lehnout v rodnou půdu.
Zde jsem a ráda lopotit se budu
za kousek chleba z domácího role –
jen k hrobu donésti to žití holé.
I moje Maruška již silná dosti
a práci zvyklá, vzrostlá v počestnosti;
i ta snad někde službu najde tady.
Můj první krok mne vede v tento statek,
jenž plný vzpomínek na věk můj mladý
jest minulosti drahé pozůstatek.
I ptám se vás – kéž v odvět: ano! dáte –
zda pro nás některou snad práci máte?“
Já pohnut – přiznávám se – hleděl na ni
i na dceř její, dívku líce smavé
jak libě rozvitý květ v záři ranní.
Půl vesela, půl v tísni ostýchavé
zde stála, hledíc na mne jasným zrakem,
tak plným života, tak svěží záře –
máj prosté duše stkví se v oku takém.
A mile slušel k růžím oblé tváře
ten šátek rudý s drobounkými kvítky,
jenž v babku svázán kolem uší splýval,
i jiné kroje moravského zbytky
v tom šatě prostém, halícím jí tělo,
jež mladou svěžestí a silou vřelo.
Já přijal obě. – Rozpaky mně pouze
byt působil; o místo byla nouze.
Tu „výminkářka“ poskytla mi radu;
tak zveme stavení za dvorem vzadu,
půl dřevěné a dlouhým věkem sivé.
Tam bylo hnízdo Burianů dříve,
než děd můj vystavěl si stánek nový,
dům z kamene, krov na něm šindelový;
však později, když statek nechal synu,
byt výminkáři skytla chata šedá.
A když pak osiřela smrtí děda,
chtěl strhnouti můj otec vetešinu
a za ni vystavět si chlévy větší.
Leč dílo odkládal, jat jinou péčí;
i platy různými se záměr hatil,
až otce do hrobu zlý osud sklátil.
Bych záměr vykonal, byl rozum radou;
přec váhal jsem. Mně líto v pravdě bylo
stěn, které vábívaly duši mladou,
v nichž na sta zlatých památek se krylo.
Já vzpomínal si dob, kdy klouče malé
mne do chatrče svedla každou chvíli
dvě okénka, jež lemoval pruh bílý,
k té pavlači tam, stářím počernalé,
jež prohlédala listím starých stromů;
jak rád jsem na ní u dědečka stával,
když ku podobě něžných bud a domů,
sám dítě z pola, pilně vyřezával
klec rozmanitou pro družinu ptačí,
jež visívala řadou nad pavlačí;
jak rád jsem sedal ve světnici skromné
u nohou babičky, jež pestrou cetu
neb malý pamlsek vždy měla pro mne;
jak plesal jsem, když truhlu plnou květů
a ptáčat malovaných otvírala,
v ní směsí strakatou se probírala,
a křížky ukazujíc, uschlé vínky,
k nim družila let mladých upomínky,
neb starodávné vyjímala šaty,
jež plny byly varhánkův a stužek,
i navlečených mincí řádek zlatý,
jímž kdysi v kole vyfintěných družek
se pyšnívala ve sváteční zdobě –
ty zkazky, trosky zapadlého světa,
jenž mile zářil v její mladá leta
a spočine s ní navždy v temném hrobě.
Vždy ku předu! zní stále moje heslo
a neváhám, kde rozum s citem velí,
by před novotou zdárnou staré kleslo.
Leč tam, kde nové k boření jen čelí,
kde pro vrtochy jen či hrstku zlata
vnuk chladně kácí díla píle pracné,
jež předkům byla milena i svata,
kde s býlím škodným ničí květy vzácné
a z trosek svatyň bídné krámy staví:
tam, nevěřím, že sídlí pokrok pravý.
Když s otcem jako hoch jsem jezdil k městu,
vždy z daleka již hrdou, štíhlou věží
nám stará brána vyhlédala v cestu;
jak šedý hrdina, jenž vnuky střeží,
tu s cimbuřím a střechou jehlancovou
se týčila před tlupou domů novou.
A když jsme přijížděli k městu blíže,
líp jevila nám rozvětralé rysy,
směs ozdob kamenných a zbytky mříže,
jež spouštěla se na obranu kdysi;
pak viděti již bylo sošky šedé
a slabé stopy maleb; bystrým okem
jsi četl na výstupku písmo bledé,
jmen proslavených řadu s dávným rokem.
A když vůz projel začernalou branou,
tu dlouho ještě v ulic čilém ruchu
stín věže vlál mi hlavou zadumanou
a vidma velebná mi budil v duchu.
Ta hrdá stavba přetrvala věky
a slavně odrazila v divném čase
snad tisíckráte útočníků vzteky,
až za dnů, slonících se v duchů jase,
ji skácel rýč a špičák prosaický:
Kdys města otcové se sešli v radu
a shledali, že kolos romantický
je vozům obchodníků na závadu.
I klesl umělecký výtvor dědů,
jenž vypravoval slavné vlasti děje –
leč zato v město moderního vzhledu
teď kramářům vchod pohodlný zeje...
Tak mizí zbytky staré krásy všude
a zašlé síly, malebnosti sledy;
vnuk třídí cety střízlivé a chudé
neb skvostů zděděných jen odlesk bledý.
Ať rozum nad pokrokem vědy jásá,
cit poesie odstrčené želí
a vřavě zištné ustupuje krása.
Snad ještě zhaslých září odraz skvělý
sny pěvců krášlí jako západ nebe –
však pohleď do života kolem sebe,
co z oněch lepot bývalých tu zbývá!
Šat, kraj i lid – vše střízliví a bledne,
vše zvolna v matnou jednotvárnost splývá,
a svět-li z toho scestí nevybředne,
jen z upomínek vnuci žíti budou
neb umrou spíše nekonečnou nudou.
Kam zavedly mě babiččiny šaty
a vyřezaná pavlač staré chaty!
Snad směšné jest, že stavbám věky tmavým
tu vetchou drobotinu po bok stavím;
však ač věc malá jest, mne jímá přece.
Vděk milý, příbuzný k mé duši dýchá
z té prostičké a sešlé předků klece,
v ní duch můj šepot srdcejemný slýchá:
„Přej žití starušce, jež ve svém klíně
tři pokolení v žalu, štěstí kryla,
přej žití opuštěné sirotině,
jež jediná tu ze svých sester zbyla,
sníc nad milými troskami a hroby,
zvěst šepotajíc minulého děje
a teskně hledíc do přítomné doby,
jíž nerozumí, jež se babce směje.“
Nuž, ano, zůstaň! Dopřeď staré báje,
nechť lepší zisk by daly nové stáje...
Jest arci bědná, spustlá. Tráva hustá
jí z jara na zápraží ssutém vzrůstá
a prošlapaný práh se mechem zdobí;
zeď oprýskaná bortí se a drobí;
co ze dřeva, to červotoč a plíseň,
ba z vyhnilého rohu leckde tyčí
svůj řasný terč jak pavučiny tříseň
na tenkém hloubku houba trpasličí.
Zde v pustém okénku mříž rezem krytá,
tam svislý, prázdný rám se větrem klátí,
a v nitru jenom veteš rozmanitá,
směs braku různého a hamparátí.
Tu pavlač shora, podpory a trámy,
i stupně dřevěné, jež vzhůru vedou,
věk dlouhý oděl v barvu tmavohnědou
a pokryl hustě ranami a šrámy,
vše zbrázděno je, zryto červotočí
a praská hrozivě, kam noha kročí.
A v ohražení zvětralém i kusém,
jež hustě kolem pavlače se vilo,
z prkének, vyřezaných s prostým vkusem
do sloupců podoby, jen málo zbylo.
Kde nad ním houpaly se domky ptačí,
teď pavouk upřádá své lehké sítě
a stříška shůry zčernalá se mračí
nad srdcem, vykrojeným v temném štítě;
již sotva přečteš vespod písmo stmělé,
rok stavby, jméno pána, zbožné přání:
„Chraň, Bože, toho domu bydlitele!“
Po střeše doškové mech bujný stele
své kypré koberce: tu zeleň svěží,
tam pěknou hněď. Čáp vetchý komín střeží
té střechy ubohé; čas proti blesku
jí hustě zavil hřeben do netřesku.
Tak stará chalupa se jeví v letě.
Leč za dne onoho, kdy v jejím nitru
jsem vykazoval bydlo staré Bětě,
sníh na těch doškách zářil v zimním jitru
a krápník ledu pochmúrnému štítu
dal náušnice křišťálových třpytů.
Je malá světnice tam za pavlačí,
kde děd můj s babičkou své sídlo míval,
jak v tichém hnízdě sivý párek ptačí.
I já tam, studentík, jsem hostem býval,
když zlaté prázdniny mě vedly domů.
Tam nad knihami veršů hlavu chýle
neb snivě vyhlédaje v zeleň stromů,
jsem prožil mnohé utěšené chvíle.
Tam stará Běta teď se usadila
se svojí dcerou. Byl to přínos chudý:
dva uzlíky a truhla všeho všudy.
Však jejich truhla ku podivu byla
té podobna, z níž babiččina ruka
kdys vynášela poklad zašlé doby
před oči dětské žasnoucího vnuka;
i zde jsem spatřil tytéž prosté zdoby
na bocích truhlice a těžkém víku:
o závod s duhou byly rozsypány
kol kolem pestrobarvé tulipány
a roje nevídaných mandelíků.
Já trochu nábytku jim přidal k tomu
a ruch se vrátil siré do světnice (
Tak z dálky přilétly do mého domu
ty chudé ženy jak dvě vlašťovice,
a myslím věru, do našeho kraje
že přinesly též první jara tuchu:
Led proudem uplynul, sníh v poli taje,
jas rozhostil se v otepleném vzduchu
a trhlinami šedé zimní chmury
k nám shlíží modro čarokrásné shůry.
Byl krásný den. Zrak těkal nenasytně
po modru čistém, jevícím se třpytně
par oblakových potrhanou směsí
jak azurové řeky, plesa, tůně,
jež vroubí břehy mlhové a tesy.
Ruch tajemný hrá v těchto mlžin lůně,
je trhá, třepí v rozmanité stvůry –
to nejsou zimní mrtvé, těžké chmůry,
než chaos oživených lehkých stínů,
jež plesně tančí po nebeském týnu.
Ni barev nejsou smutně jednotvárných,
než hrají do běla i ruda, siva,
ba do zlata v polibcích slunce žárných:
i jarní nebe zdá se jako niva
šat sobě nový s jasších barev plésti
a fialkami, sasankami kvésti.
Vzduch prohřátý se plní smavým světlem
a písněmi. Vše k životu se hlásí
na mladém luhu, chudobkami zkvetlém,
kol kolem jako smaragdové pásy
kraj ozdobují pruhy setby mladé
a černají se čerstvě zryté líchy;
kam vyjdeš za ves, trávník zvučí všade
her dětských vřavou, popěvkem a smíchy.
I člověk jakby mládnul s vesnou kraje,
šíř’, volněj’ stele křídla svého ducha,
v něm klíčí naděje a štěstí tucha,
i fantasie povzlet luzněj’ hraje,
svět něžných tvarů, svěžích barev plodě,
jak odlesk jarních květů v jasné vodě.
Já do polí si vyšel a pak maně
kol háje k Borecké se stočil straně.
Tam na rovince prostřed luk a polí
dvůr šlechtický se bělal pod topoly
a vzadu modralo se pásmo chlumů
výš’, výše stoupajíc až k mocné hoře,
jíž na temeni z porostlého rumu
věž sivá strmí v nezlomeném vzdoře.
Já přirovnal hrad onen k sídlu dole
a k minulosti dávné naši dobu:
Tam v rozvalinách čtyři stěny holé
nám posud jeví bohatýrskou kobu,
kol kolem řada výklenků se hloubí,
nad každým znak, jejž nápis český vroubí,
vybledlý nápis rytířského jmena –
jsouť napsáni zde řadou hradu mani,
jimž ve výklencích byla upravena
zvlášť pro každého čestná schránka zbraní.
I jméno Boreckých zde v řadě psáno;
to jmeno kdysi slavným zvukem znělo
a mnohdy tam se v šiku prvním skvělo,
kde velké dílo české vykonáno –
Leč za dob našich? Chabé plémě vnuků
jak matná bludička ve hvězdném shluku
ve sboru šlechty vznešenější mizí
a mluvou, duchem, snažením je cizí.
Kdes’ česká šlechto? Zrak tě marně hledá.
Kam zapadla jsi? Kde tě kraj náš hostí? –
Ty’s pouhý přelud, upomínka bledá,
vrak utonulý v moři minulosti,
stín, který s černých cimbuří se chýlí
a větrem nočním v rozvalinách kvílí;
tvé stopy břečtan s kapradinou kryje,
tys’ na vždy klesla pod kamenné desky,
v nichž kolem znakův omšených se vije
již sotva zřejmý slední nápis český.
Tys mnohdy metlou byla prostým davům
a leckdy cizím kořila se mravům,
však přece bylas’ českou – na tvých hradech
hřměl hlahol český v poradě i kvasu
a ze rtů děvic ve tvých pyšných sadech
zněl písní roven slavičímu hlasu
a na blankách, jež uctivě jsi četla,
zdob zlatých síť kol českých slov se pletla,
um tvůj, tvých skvostů zář, tvých mečů blesky
před světem slavily též národ český.
Leč nyní? Zapadla jsi beze sledu.
Co českou šlechtou doposud se zove,
ni krůpěje víc nemá z krve dědů, –
jest cizí nám to pokolení nové.
Byť česká hesla ryli do svých štítů,
dum českých nemají a českých citů,
dech cizoty z jich krbů skvostných dýše,
náš jazyk psancem v jejich komnat pýše,
neb milostivě trpěn v kout se tlačí;
jej leda lámou pro volební schůze,
v něm spílají svým podkoním a lůze.
K jich prahům darmo česká Musa kráčí
a kniha česká u nich bílou vranou;
jen k cizím ideálům láskou planou
a cizí chválu nade všechno cení –
Ba, šlechtu máme... ale českou není!
V těch myšlenkách jsem blíže k Borci kráčel,
však zvolna jinam jejich proud se stáčel:
V mém duchu vynořil se úběl sněhu,
svit luny, zápřež saní v divém běhu
a krásná dívčí tvář jak elfa líce –
S té chvíle dívku nespatřil jsem více,
však duch můj obrys rozkošného těla
si často spřádal z měsíčního běla.
Tak dostihl jsem šlechtického sídla.
Ten drobný zámek copového slohu
od hlavní budovy dvě nižší křídla
pne v obě strany s vížkou v každém rohu.
Krov sedlový má žlábkovitou střechu,
báň malá uprostřed a nad ní hraje
na slunci hvězda z červeného plechu;
tak zdobena i dvojí vížka s kraje.
K zámečku dvůr se tulí s malým sadem,
než dosti půvabným, a na vše strany
od sídla toho kolikerým řadem
mohutné topoly přes luka, lány
se rozbíhají, k lesům vůkol míří,
jak ode hvězdy paprsky se šíří.
Vše září slunka lahodnou se smálo:
Zde pod římsami fantastických forem
sklo družných oken jako v ohni plálo;
tam pestře usmíval se nade dvorem
stan malovaný holubího kůru
nad kůlem svým – jak pohádková sídla
na dlouhé ptačí noze čnící vzhůru –
kol modrým vzduchem hrála sněžná křídla.
Svůj laloch purpurový mezi vraty
nadýmal zlobný krocan; za ním tiše
dav perliček se hrnul kropenatý;
páv na pavlači rozestíral v pýše
kruh čaroskvoucí nádherného chvostu –
Vše zdá se plno vzácných zdob a skvostů.
I ze sadu železných vrátek mříží
již mladé jaro smavě povyhlíží:
Tu keř již oděn do zeleni nové,
tam snítku aspoň pupence mu kryjí
půl rozpuklé, jak něžní motýlkové,
když ponejprve k letu porozvijí
křidélka smaragdová; svěží tráva
již bují kolem záhonů; a vzadu,
kde špalír plazivý zeď obetkává,
již prvních květů vidíš skvostnou vnadu –
jak hvězdy nachové jich červeň živá
se odráží od šedivého zdiva.
Já dumavým to všechno přehled’ okem
a chtěl se vrátit z volné toulky domů;
leč k místu připoutal mne příštím krokem
zjev dívky pod rašící tlupou stromů.
Ta postava jak lil’je jemná, štíhlá,
jež v oné noci před pohledy mými
ve svitu luny magickém se mihla
nad sněhem, ledem jako kněžka zimy.
Teď vesny libou kněžicí se zdála
v tom sadě, nad puky a nad poupaty;
zář slunka smavého jí v líci plála
a lehké, světlé, pestrobarvé šaty
kol těla, pučícího svěží vnadou,
jí zářily jak z jarních květů tkány,
jak věnčily by královnu svou mladou
narcisky, violy a tulipány.
Do písku stezky noříc lehké stopy,
jde zvolna, zraky v jakous knihu klopí;
však za ní vynořil se otec šedý
a na mne padly bystré jeho hledy.
Byl marný pokus uchýlit se stranou.
On ze zahrady vyšel spěšným krokem
a ruku podávaje v uvítanou,
slov přívětivých zval mne rychlým tokem,
ač z vady různé snadno bylo hádat,
že není zvyklým český hovor spřádat:
„Pan Burian! A chtěl snad ledabylo
náš dvorec minouti, kde v srdce dvojí
to jmeno písmem vděčnosti se vrylo.
Ó vstupte! Přejte mně i dceři mojí
vás opět pozdraviti pod svým krovem
a volněji než v oné zimní noci
vám znova vřelým poděkovat slovem!“
Což činit? Byl jsem lapen bez pomoci.
Pán z Borce vlídně do sálu mě vedl,
kde vstříc nám přicházela jeho dcera.
Zrak její ke mně s překvapením vzhledl,
duch zdál se sbírat z upomínek šera
mé tahy poloznámé; však jen chvilku
tak zpytovala mojí líce tvary
a zrak jí zasvit’, krev jí stoupla k čílku,
než dořekl mé jméno šlechtic starý.
Já neslyšel, co promlouvaly ke mně
rty rozkošné; jen jejich rubín drahý
jsem viděl, zubů sníh a něžné tahy,
jež červánkem se obestřely jemně;
jen hudba slov, ne smysl, v duši vnikla
a zvonila mi jako zlato ryzí,
ač jevil přízvuk, barva neobvyklá,
že také jí řeč naše zpola cizí.
„Nuž dále!“ pravil šlechtic. „Pojďme sadem.
Ten arci málo k pomeškání zove
i prostřed máje, neřku v jaře mladém,
kdy jedva zeleň z pupenů se klove.“
Kol prázdných záhonů jsem kráčel s nimi.
Tu ještě semtam ve slaměném hávu
keř vzácnější snil těžký spánek zimy
a zřídka jenom kvítek pestřil trávu.
Však uchvátil mne přelud. Náhle kolem
houšť bujná vzpychla po záhonu holém,
směs nejkrásnějších květů přebohatá:
mák plný, pivoňkové nachy žhavé
a lilie tu bělostná, tam zlatá,
zde mečík hrdý, macošky tam smavé,
sta růží, mnohobarvé tulipány;
a stromů, keřů nejvzácnější druhy,
hvězd bílých, rudých šperkem obsypány,
své větve skláněly v ty vonné duhy...
Když přelud minul, udiven jsem zíral
na prázdnou zemi, v záhon jedva zrytý,
i zdálo se mi, že ty prchlé třpyty,
ty svěží, rozmanité barvy květů
i s vonným dechem ukryly se v letu
v šat onen světlý, jehož lehké řásy
zde ladně splývaly kol dívčí krásy.
Před zámečkem, kam šlechtic vedl hosta,
kruh záhonů byl, plocha stromů prostá,
v níž uprostřed, kam jako ku ohnisku
těch záhonů všech sbíhaly se cípy
a stezky, plné žlutavého písku:
čněl mohutný trup věkovité lípy.
Jí rozdrtila hlavu rána hromu
a větve poslední jí dávno spadly,
v prach obrátil se vnitřek věkem schřadlý,
jen dutý peň zbyl velebného stromu
a stal se hříčkou malicherné doby:
Vrch uťatý mu střecha z kůry zdobí,
mech vecpán do skulin a dole z předu,
kde dříve štěrbina již zela šírá,
teď branka úhledná se otevírá;
i vnitřek nabyl příjemného vzhledu,
byv ohlazen a zkrášlen různou tretou,
i tapetou kol pokryt zlatokvětou,
též obrázků tam nalepeno dosti,
číš s květy kyne nad okrouhlým stolem,
i pro tři židle ještě místo kolem –
toť skrýše tichá, plná útulnosti.
Tak v altán změněn sadu za okrasu
ten šedý, ubohý vrak dávných časů.
„Hle, přece rarita v mém sadě malém,“
pán domu řekl v úsměvu. „Ó věřte,
toť důstojný je stromů Methusalem.
Jen pohleďte a šířku jeho změřte!
Jen vizte jeho vrásky, jizvy steré,
ty divné runy minulosti šeré!
Snad vyrůstala před mnohými věky
ta lípa v šeru posvátného háje
a zasléchala ještě žreců báje,
když pěstovali její mladé vděky,
by poskytla své husté rozvětvení
kdys bohům za trůn, za řeč listů chvění –
Ó čeho dočkala se smutná k stáru!
Teď v prsou jejích za letního žáru
nám ku svačině kyne všední káva
neb samovar – Tak hyne všecka sláva!“
„Žrec u kmenu té lípy sotva sedal,“
já promluvil; „však pamatuje asi
věk nejeden, snad ještě ony časy,
kdy lev náš hrdě volnou hlavu zvedal,
kdy mocnou rukou vítězný duch český
ryl ještě svoji slávu v dějin desky.“
Zrak jeho bystře proti mému vzplanul,
on chvíli váhal, než se ozval znova
– dech sarkasmu tou řečí ostře vanul –:
„Ó jistě trup ten upomínky chová
z té velkolepé, přepamátné doby,
kdy kalich husitský se krví kouřil,
neb z časů těch, kdy přes rumy a hroby
let slavných třicet démon války bouřil.
Z dob oněch úžasných, kdy zápal víry
v tůň krve bezednou svět vrhal šírý.
Teď zápal minul. Jiný prapor vlaje:
Teď jazyk! národnost! je heslem seči,
teď člověk na člověka soptí, laje,
že jinde zrozen, jinou mluví řečí.“
Hrot jeho slov mě nutkal k odpovědi.
„Zrak arci s děsem v zašlé boje hledí,
jež rodila tůň fanatismu žárná;
leč z víření těch krvorudých mraků
nám vyzářila hvězda blahodárná:
to volnost svědomí. Tak z pustých šlaků,
jež nyní výheň plamenného sváru
kol kolem vrhá, kdysi lidstvo vznese
kov ryzí, skvoucí, spanilého tvaru,
zvon velebný, jenž zahřmí v božském plese:
Smír národů! Pak v družném obejmutí
z nich každý bude ctíti druha snahu
a žádného zlý soused nepřinutí
svou řeč, svou bytost bránit proti vrahu.“
My za té řeči došli lípy duté,
ji obešli a postanuli maně
u branky její šíro odemknuté,
jež měla veřej na zevnější straně
tak obalenu korou barvy stejné
i podoby, tak zcela upravenu,
část přirozená jakby byla kmenu;
a když se zamkla, tu jak dvéře tejné
tak přesně vtělila se v obvod stromu,
že – třeba z blízka – sotva přišlo komu,
by pochyboval o celosti kmene.
Teď do útroby lípy otevřené
pán domu vstoupil. Rozšklebenou ranou,
jež po vyhnilém suku ve pni zbyla,
i branky otvorem se záře lila
v ten altán podivný. Na křeslo stranou
tam šlechtic used’ při okrouhlém stole,
mně vlídně kynuv na protější sesli,
co zatím venku v záhonovém kole
šlechtičku sem tam nožky čilé nesly.
„Hle! rázem skřížili jsme zásad meče!“
řek’ staroch s úsměvem. „Mně trudno vskutku
svůj v pochvu zaraziti v půli seče –
než líp’ zde venku dobojovat půtku.
Řeč – ano, řeč! Ta různost jazyková –
co zla dvé těchto slůvek v sobě chová!
Ach, sjednocení výš by lidstvo vzneslo,
než tušit můžem’ v této trudné době,
kdy plemen svár je malicherné heslo.
Ó moje fantasie líčí sobě
ten obraz barev nejluznějších pelem:
a všechno pojí v jeden tábor bratří,
kde velká myšlénka, jak sletla na zem’,
od pólu k pólu všem se sdílí rázem
a každý krásy květ všem stejně patří;
boj plemen minul; všechny lidstva síly
jen k jedinému svorně pnou se cíli;
chrám všelidskosti vztýčen v božském jasu,
jenž z dálky svítal prorokům všech časů – –
Váš úsměv praví: Fantasie čirá!
Vím dobře sám: Toť pouze snové zlatí,
jichž splnění se v nedozírnu tratí.
Přec v duše hlubinách mi trůní víra,
že k této metě, nechať spoustou věků,
krok člověčenstva stále bude veden,
že vyplní se kdysi v předaleku:
Buď jeden ovčinec a pastýř jeden!
Vždy k jednotě duch tíhne, různost hmoty
vždy harmonicky ladí do jednoty.
Nechť zrakům přítomnosti nedohledna
ta meta jest: přec jeví všaké děje,
že vůdčí páskou myšlenka jim jedna:
Co slabé, s mocnějším se spojit spěje,
vše drobné vtěluje se v celky větší,
vše touze po sloučení lidstva svědčí,
toť zákon dějin, vzdory nepomohou,
je pokrok zdeptá pod železnou nohou.“
Já starci odvětil: „V tom opak pravý
sen o budoucnu před mé oči staví
a tucha utkvělá. Kdo pravdu tušil
z nás obou, stěží věky věků poví.
Krok časův arci mnohý útvar skrušil,
leč jinde vykouzlil zas útvar nový.
A jestli někdy zdálo se, že stárne
duch světa, tvůrčím vírem unavený,
že syt je nekonečné forem změny
a k jednotě se chýlí chudotvárné –
to býval jenom odpočinek malý
a brzy děje lidstva mladým jarem
zas bujně zkvetly sterým novým tvarem.
V šat pestrý život všeliký se halí
a znakem jeho rozmanitost, změna;
kde chudnou tvary a kde barvy blednou,
tam číhá blízko smrt – Snad ztrne jednou
tak země naše, zbledne umrtvena...
Však my chcem’ žíti – –“ Argumentů řadu
v tom přetrhla mi šlechticova dcera,
jež k lípě vrátila se z toulky v sadu,
hrsť květů nesouc. „Rozkvetly nám včera
na jednom záhoně ty květy časné.
Hle, hezoučké ty hvězdy modrojasné
jak milé jsou! I vůní sladkou dýší.
Ta kytka oživne v jich modrém lemu;
ten lazur ještě scházel k barev sněmu,
on půvab celku ku podivu zvýší.“
Jak děcko sobě libujíc v tom díle
ty hvězdky přidávala prstem hbitým
kol do kola ku květům rozmanitým,
jež vyhledala sadařova píle
z lích nejdřív probuzených v jarním dechu
neb ze sklenníku panstva pro potěchu;
jich kytice tu stála prostřed stolu
ve třpytné, zdobné číši z karneolu.
Však otec její rozesmál se pravě:
„Hle, nevědomky, odpůrce můj milý,
vám pomocnice přišla v pravou chvíli,
by svými kvítky dotvrdila hravě
ty vaše theorie trochu šedé
o pestrém životě a smrti bledé.“
Zpod páže dívčí, po květech se pnoucí,
vypadla kniha, samet kol a zlato;
já zvednuv ji a hledě v desky skvoucí
jsem „Schiller“ maně pravil. Šlechtic na to:
„Ó jméno drahé! Jeho pouhým zvukem
spor denní prchá se svým pustým hlukem
a duchu svítá ideálů říše,
kde v čisté výši, krásy na výsluní
vzduch ryzí lidskosti hruď blahá dýše
a nekonečná harmonie trůní.“
„Rád před geniem velkým kloním hlavu.
Leč vizte,“ děl jsem, „jak i poesie
sto barev tká si do vládčího havu
a z pestrých blesků korunu si vije.
Jak pěvec létá končinami všemi
od alpských jezer ku sekvanským břehům,
od skotských hor až po Adrie lemy,
od růží Granady až k ruským sněhům,
by oděl světlé ideály svoje
ve třpytnou duhu rozličného kroje!
Črt, barev různost poeta vždy volí –
a v naší době, kdy zem v šedo splývá,
rád utíká se v tiché, skryté doly,
kde pestrá stopa minulosti zbývá!...
Však ducha meč se nehodí mé dlani.
Jsem prostý rolník, neznalý těch zbraní.
Jen vím, že důvtip žádný neudolá
ten mocný cit, jenž z hlubin duše volá:
Čím jsi, tím zůstaň! Chraň, co tobě svato,
co poutem lásky s bytostí tvou spjato;
máš národ svůj; ať slabý je a chudý,
onť drahým tobě, buď mu věren všudy.“
Tak zavolal jsem, rozjařen svým citem,
a k očím vzhléd, jež jako zraky laně
v líc moji nořily se s dumným třpytem
a setkavše se s mými nečekaně,
hned prchly v hedbáv řasy třepetavý,
an čelem, lící nach se rozlil tmavý.
Pán domu pravil: „Rolník prostý – díte?
Ten výrok skromný obsahem své řeči
sám, pane drahý, nejlíp vyvracíte.
Než, ano! Ustaňme již v marné seči,
jež nejméně se hodí k této chvíli,
kdy prvně práh můj host přestoupil milý.“
Pak do zámku mě vedl. Na chvilenku
tam paní domu přede mnou se kmitla,
až dosud krásná, ač jí pod čelenku
již mnohá nitka stříbrná se chytla,
královně rovna v rouše drahocenném.
Ret vyhrnujíc nad mým všedním jmenem,
jen spěšně hrdým zrakem obhlednula
mou postať plebejskou a šat můj prostý
a jedva majestátním čelem hnula,
jež obklopeno blýskavými skvosty
bez vrásek zářilo jak čistá blána,
v níž jenom sláva mnohých předků psána.
Dost bylo nádhery v tom zámku malém;
mne oslnily zdoby komnat drahé,
ten brokát, hedbáv, řásné listy palem,
z nichž zářily soch řeckých krásy nahé,
ty kožešiny pestré dolem stlané
a lustry z křišťálových lesků tkané.
Jak vzácný květ svou plnou krásu jeví,
jsa vetknut v úbělovou vázu skvělou,
tak zjevily mně rysy sličné děvy
v tom třpytu teprve svou vnadu celou.
Ve hravých odlescích těch vůkol září
jak v živlu spřízněném se luzněj’ chvěla
hra něžných linií v té krásné tváři
a jemné tvary štíhlounkého těla,
jež hlatí zrcadlovou zachyceny
tu z té se nořily, tu z oné stěny.
Ji všechen rozpak opustil té chvíle,
ret usmíval se v laškujícím slovu,
a posléz’ vyloudily prsty bílé
ze třpytných kláves hudbu Mozartovu.
Jsem členem rodu, který mnohé věky
žil v tuhé práci na zděděném lánu
a znal jen vesských jizeb skromné vděky;
jenž kloně šíji v těžké jařmo pánů,
jen plaše nahlédal v jich síně skvostné,
jen bájky o nich spřádal v mysli sprostné –
Já první vzlétl do jiného kraje
ze skromné vísky, ze hnízdečka dědů;
však také tam, v tom šumném města středu,
jen z pola pronikl jsem pyšné taje
těch domů hrdých, v jejichž okna skvělá
jsem z podkroví sesílal pohled snivý,
kde studentíka fantasie smělá
zář tkala báječnou a světa divy,
až i ten výtvor obraznosti zbledl;
a když jsem za pluh v dědinu se vrátil,
mrak nepaměti luzná vidma schvátil.
Leč v nádheře těch komnat znova vzhledl
sen prchlý na mne pohádkovým zrakem
a žhavou tužbou prochvěl prsa moje,
dny prošlé zahalil mi nudy mrakem
a loudil k vlnám opojného zdroje –
jen jednou ať tou vlnou ret se zvlaží,
ten doušek celé žití práce zváží!
A v to jak zlaté ptáče z větví zkázky
mi pěla hudba rozkoše a lásky
z pod útlých prstů, které v tanci hbitém
lehounce hopkovaly přes klávesy,
jak za měsíce lesním nad pažitem
když zástup elfů slaví vzdušné plesy.
Tou hudbou zmámen, v poutech sladké mdloby
jak v opojení kouzelného vína,
jsem hájem, plným sasankové zdoby,
za soumraku se vracel do Třemšína.
Nechť dav se rodu, zlatu klaní,
slaví reků meč (
já hrdě zmozolenou dlaní
třímám prostou kleč.
Nad čela mocných pozlacená
mohu skráně vznést,
neb jenom z práce pravá cena,
pravá zkvétá čest.
A nejpřednější ze všech prací
ta, již koná pluh:
jí pusté zemi ráje vrací
žehnající bůh.
To sémě, které pilnou hrstí
nořím v matku zem,
zářícím zlatem vyjde z prsti
v rozkoš bratrům všem.
Jen z toho zlata klasů zroben
Krésův pyšný šat
i vínek nádherný, jímž zdoben
vládčí majestát.
Jen ze zlatého toho moře
s chrpy koralem
nám svitla vzdělanosti zoře
s uměn zápalem.
By přestal ňadra velké matky
křísit dělný pluh,
svět v pustinu by klesl zpátky,
ve tmu lidský duch...
Nuž, kove prostý, v černé líše
hrdě blýskej dál!
Ten rodný lán je moje říše,
v ní já volný král.
Jí dobyl předek ostřím rádla,
ji můj hájí pot,
v ní poctivá vždy práce vládla,
vzcházel dobrý plod.
Vzlét malý skřivan z černé brázdy
a v nebes modro tíh’,
tam zvučně jásal, dolů střásal
perličky zpěvů svých.
Já hleděl za ním, jak mu zlatí
svit něžná křídla, jak se tratí
v těch tůních blankytných.
Již zanik’ tečkou v modré výši
ten zpěvný role druh,
leč s hůry ještě zlaté deště
svých písní sype v luh;
tiš’, tišeji se žalm ten lije,
až jeho libé melodie
již sotva vnímá sluch.
On plesá nad širokým krajem,
jenž jarním sluncem vzňat
ze svěžích luhů, setby pruhů
tká sobě vábný šat;
on hymnou slaví nivu rodnou,
rolníka práci blahoplodnou
a tiché štěstí chat.
On zpěvem vylévá jich city
v ty vzdušné peřeje,
jich libá zdání, sladká přání
a blahé naděje,
od lazurného nebes trónu
tichounký ohlas rajských tónů
jim nazpět snášeje...
Proč pojednou se vtírá divě
v mou duši jiný zvuk,
klid bere hrudi, srdce pudí
v nezvyklý burný tluk
a jako píseň mořské víly
mne k tajemnému víru chýlí
snů, rozkoší a muk?
O, stiš se, brachu! Zaplaš z mysli
ten svůdný, marný sen!
Dál konej čile práce milé
jak v zašlý mnohý den,
kdy za svým rádlem v rodné líše
za skřivánčího žalmu s výše
jsi kráčel spokojen!
Po práci nohou zemdlenou
jsem hájem kráčel domů,
kde v jarní náruč zelenou
mne jaly větve stromů,
kde podléštky a fialy
ze svěží trávy vzhlédaly
a zněla píseň kosa,
kde loudilo se do ducha
cos jako ráje předtucha
a v oči sladká rosa.
Ó dotknula se ňader mých
svým kouzlem jarní krása,
jež s velkých křídel motýlích
pyl hvězdný na zem střásá;
svit lahodný a vonný vzduch,
much zlatých rej a poupat ruch,
vše divnou rozkoš věstí,
báj vane lístků šepotem
a srdce burným tepotem
ždá po neznámém štěstí.
Duch člověka se poddává
té kouzelnici zmámen,
jež poutem květův otkává
i mrtvý sluje kámen;
tu mlčí chladná rozvaha
a ruka tajná zasahá
jen v citů tklivé struny,
z nich láká divný ples i stesk
a v oči sype snivý lesk
jak stříbro jarní luny.
Mne petrklíčů zlatý vděk
jal blahou jarní tísní,
jež plodit bude věků věk
bez počtu starých písní –
tu jako jinoch blouznivý
v peň buku stříbrošedivý
jsem vyryl jmeno její
a zpovědí tou v němý peň
sám sobě vyznal zároveň
svou lásku bez nadějí.
Nadarmo rozum volá: zpět!
a mužný stud se vzpírá:
ta láska jako vesny květ
mne kouzlem obestírá,
tak bláhová jak jarní sen,
jenž z vůně, záře narozen
hrá duhou bez podstaty,
však také stejně líbezná
a nezdolná a vítězná
jak vesny pohled zlatý.
Mně splývají v rej mlhavý
těch tváří bledé rysy,
ty matné dívčí postavy,
jež poutaly mě kdysi –
to býval vždy jen plachý sen,
jejž novým směnil příští den,
jen hříčka krátké touhy;
však mezi nimi jedna líc
vždy zářila mi jasně vstříc,
ač byla přelud pouhý.
Teď ideál ten luzných krás
mi září v živém těle –
leč běda! propasť dělí nás...
Když k ní se náruč stele,
zas pouhý přelud obmyká,
jen vidinu, již snění tká
do stínu jarních stromů,
a v neúkojném toužení
zřím na hvězd jasné hemžení,
jež provází mne domů.
Zas rozhrnuji větve mladých buků dvou,
jež do stínu mne často na kraj lesa zvou,
kde listy hebounké mi ochvívají skráň
a průhled otvírají na Boreckou pláň.
Ta milá rovinka se sluncem zaskvívá
a jarní zelení se všecka usmívá,
v ní potoky se lesknou stříbrem rozlité,
jímž blatouch vroubí zlatem břehy točité.
Od zámku mnohou řadou do luk, do polí
se rozbíhají v dálku štíhlé topoly
a jako nadechnuty v nebes okraji
hor ladné obrysy se v zadu modrají.
Báň lazurná se bělá chmýřím oblačným,
vzduch nad krajinou září zlatem průzračným
a s rozkoší v něm koupá křídla bělavá
roj holubů, jenž družně výší pohrává.
Mé myšlenky s tím rojem krouží pospolu
tam nad tou rudou bání v kole topolů
a závistivě hledí na holoubků shon,
jimž ruka bílá sype drobty na balkon.
Ach, pro ně jediného zrnka není tam,
je zpozdilý tam vábí jenom srdce klam,
by s prázdnem, bez naděje odlétaly zpět –
a příštím jitrem znovu tam se daly v let!
Za pluhem vzpřímila se šíje;
dlaň suší skráně, z nichž se lije
proud velkých krůpějí –
Hle! oblak prachu tam se zdvihá
a v něm se pyšný povoz mihá
blíž starou alejí.
V tu chvíli mrzký stud mě sklíčil
za hroudy rmut, jenž tvář mi líčil,
a za chudobný kroj,
stud za to rádlo, za tu roli,
za čestnou práci, za mozoly
a horký potu zdroj.
Já, nízký červ, se prachem vleku,
co zatím ona v jasném vděku
jak motýl přeskvělý
kol uniká ve hravém letu,
zdob hrdých plna, plna květů
a záře, veselí.
Já stěží jen, jak mimo jela,
svůj širák hrubý stáhl s čela,
jsa k zemi přimrazen,
když ona hlavou kynouc živě
a zdravíc rukou přívětivě,
kol přelétla jak sen.
Můj pohled provázel ji v dáli
a myšlenky mou duší vlály,
tlum teskných dotazů:
Kam jede as? Do městské vřavy,
kde obklopí ji hlučné davy,
rej pestrých obrazů?
Kde vítat bude v síních skvoucích
tu perlu děv sto zraků žhoucích
a pochlebníků sbor?
Kde zapomene v šumném víru
niv rodných, venkovského míru,
luk, hájů, vod a hor?
Kam odjíždí? A kdy se vrátí?
O směšno topolů se ptáti
a jinde mlčí ret –
Co tobě dráhy panské krásky?
Svět dal by bloudu na otázky
jen posměch za odvět.
Vy lesy modravé,
vy hory mlhavé,
co na mne volá z vás?
Co duši moji zve,
co srdce tužbou rve
za hvozdnatou tu hráz?
Zda nemůže mi plně kvésti
pod krovem rodným tiché štěstí,
zda nestačí mi dol ten známý,
kraj utěšený mezi vámi –
ó rcete, mlhavé
vy hory, modravé,
co znáte jiných krás?
Tu bílou cestu tam,
jež klikatí se k vám
a v mlhu zachází,
můj roztoužený zrak
v ten dalný modrý mrak
tak často provází.
A duch můj dále po ní chvátá
přes tisíc dědin, města zlatá,
kde život v bujný vír se mění,
číš sterých rozkoší se pění –
Jak často chtěl bych spět
v ten šíroširý svět,
v tu dálku bez hrází!
Tu ve bláhovém snu
jak rytíř dávných dnů
vyjíždím do světa,
ve zlaté svobodě
a pestré příhodě
den za dnem přeletá;
tu v zápasech a slastech žiju,
kol čela vavřín, růže viju,
dál, dále smělý rek se řítí,
kde cena vítězná mu svítí:
Již dobyt zlatý hrad,
kde nyje plná vnad
princezna zakletá.
Pryč, liché bubliny!
Klín tiché dědiny
dán tobě za podíl.
Ne v dálkách mlhavých –
zde v roli předků tvých
je žití tvého cíl.
Té věnuj skrovné svoje síly
a v čestné práci, zdárné píli
zde hledej sobě žití vnady –
nech větrům v plen ty vzdušné hrady,
ta vidma daleká,
kde žádná nečeká
tě z jasnorouchých víl.
Vy lesy modravé,
vy hory mlhavé,
ty bílá cesto tam,
nadarmo kynete,
v mou duši vinete
svých slibů třpytný klam.
To, čím sen zpozdilý mne šálí,
bych nedostihl světa dálí –
spíš oblačnou bych lapil stvůru,
jež nad vámi vlá po azuru,
vy hory mlhavé,
vy lesy modravé,
ty bílá cesto tam!
O dni, buď veleben, buď navždy vryt
v mou paměť blaženou tvůj zlatý třpyt,
tvůj vlažný jarní vzduch, tvůj blankyt čistý,
jenž shlédal na mne zelenými listy,
tvých fial vonný dech, tvých tůní jas,
tvých mušek shon, tvých kosů libý hlas,
jenž hymnem jásajícím opěvoval
ty rajské chvíle, které’s pro mne choval!
Když nyní dávno v zamodralý bor
tvé slunko smavé kleslo za obzor,
a v nachu, zlatě na večera práhu
jsi skončil důstojně svou skvělou dráhu;
když jarní noc již vystřídala tebe,
hvězd rojem věčným zažíhajíc nebe,
a já zde v těsné jizbě zmaten zírám
na vetchý zpěvník, péro v prstech svírám,
jež pokouší se darmo v chudé řádky
cit zahrnouti nevýslovně sladký:
tu váhám uvěřit, že tolik štěstí
dnem jediným se může na zem snésti,
tu strach mne jímá, nejkrasší mých dnů,
že’s pouhou stvůrou čarovného snu.
Já bloudil svěží zeleností luk,
v níž zkvetlým blatouchem se vily stružky,
jak stříbrné se zlatým krajem stužky;
vrb nakřivených, statných olší pluk
táh’ středem lučin kolikerou řadou,
jak potoku by strážný průvod skytal,
jenž províjel se hustou travou mladou
a nad nímž vážek modrolesk se kmital.
A zářným sněhem kvetoucího sadu
mlýn šedostřechý prokukuje vzadu,
svým pilným kolem zveseluje dol.
Dál za ním krásný lupenatý les
vše halí údolí a stráně kol
v bříz, buků, jasanů a habrů směs.
Tam hustším bylinstvem se potok šatí
a leckde pod zeleným sítin tlumem
a listův okrouhlých se zcela tratí,
že tichým jen se vyzrazuje šumem.
Most vetchý z kmenů březových a latí
je minulosti svědkem zádumčivým,
kdy háj ten upraven byl parkem divým.
Teď stezky zarostly a není vzdechu
po stolech kamenných a lávkách z mechu
kde asi mnohdy zníval šepot sladký.
Zbyl ze všeho jen můstek onen vrátký
a gloriet výš stráně na záhybu,
jenž podobu má obrovského hřibu;
kdys výhled skytal do širého kraje,
leč nyní zarost’ kol do kola houští,
že zraky z šeré skrýše nepropouští,
sám po krov oblý v haluzích se taje.
Kol něho chodívám po stezce stinné,
již sotva vidné v bujném křovin shluku,
na místo drahé pod skupinou buků,
zkad výhled na lán Borecký mně kyne.
I dnes tam noha nedočkavá spěla,
než blízko hřibového pavilonu
jak ztrnulá na mechu poutkvěla.
Hled pronik’ lupenů a větví clonu
a spatřil na sedátku, které vroubí
kol kolem stvol té gigantické houby,
tu, o níž ve dne v noci snívám s touhou.
Den zvědavý sem v úkryt polotmavý
vnik osamělou zlatou světla prouhou
a gloriolou věnčil krásu hlavy,
jež k otevřené knize nachýlena
svůj profil jevila mi divujemný.
Houšť měkkých vlasů volně rozptýlena
kol skláněla s ní mnohý prsten temný,
an klobouček jak hříčka roztomilý
sňat odpočíval na sedátku stranou;
kol něho zlaté primulky se vily
s viólek zdobou čerstvě natrhanou.
Klas bělozářky svoje hvězdy sněžné
za hříčku poskytoval ruce něžné.
Snad přece blízkým vyrušena krokem,
zrak pozvedla. Já v tom již před ní stanul.
Tu lehce vzkřikla, s lávky vzletla skokem,
nach broskve dozrálé jí v lících planul.
Já klaněl se a pomateně zdravil –
střet náhlý téměř rozmyslu mě zbavil.
Řeč dívka začala: „Aj, kde mě znova
hra náhody, můj pane, svedla s Vámi!
Mé kroky stará alej topolová
v ten úkryt zvábila, již dříve známý,
kde vanou dechy zašlé poesie,
kde tak se milo sní a čítá v tichu
a právě jaro v nejvábnějším pychu
kol této trosky tisíc šperků vije.“
„Týž kouzelník mne vedl jako Vás,“
já promluvil. „Klid nedělní mi přeje,
bych také pokochal se divy krás,
jež vesna po lukách a hvozdem seje.
Znoj všední práce neutlumil ve mně
cit pro přírodu, tiché vděky země,
ba leckdy okouzlí mne kvítek prostý –
Hle příkladem ta bělozářka krásná
ve Vaší ruce! Toť Vám něžná hlásná,
že kraj náš také plodí vzácné skvosty.
Kdo kráskou líbeznou by nenazval
to milé dítko našich brdských skal,
tu štíhlou lodyhu a květný klas,
hvězd nejsličnějších čistý bělojas!“
„Ach, ano, pane!“ potvrdila živě,
„jest mnoho půvabů na české nivě;
však také duch ji dražším květem zdobí,
než z dáli tušila jsem do té doby.
Ta kniha zde mi právě otevřela
sad vašich poetů, svět duchů nový;
v ní uchvácena tone duše celá,
v té básni o Jarmile, o Hynkovi,
tak plné stesku temného i žele
a přec i čarovného krásy pele.
Ta dívka na skále, ten večer luzný,
stín věže v hloubi vod, sen vězně hrůzný,
rej smrti nad líbezným jarním kvítím –
Ač chápu ledakterý verš jen z pola,
přec ve všem kouzlo poesie cítím,
jíž věru žádné srdce neodolá.“
„Ah, český poeta ve Vašich rukou?“
já zvolal knihu malou otvíraje,
jíž vdechl s raněného srdce mukou
náš Hynek vůni nesmrtného máje.
„Až dosud řádek český v našem domu
byl hostem neznámým. Jen se rtů chůvy
znám jazyk váš a z prosté vesské mluvy.
Však ondy – ondy – přiznávám se k tomu –
mne podnítila Vaše slova vřelá –“
hlas její v rozpacích se chvěl a tich’,
zrak v zemi tkvěl, tvář ohnivě se rděla –
„že koupila jsem hrstku českých knih,
když ondy v městě návštěvou jsem dlela.“
„A začátek byl šťastný. On mi ručí,
že dále půjdete. Ó v našem sadě
již vedle skromných nezabudek pučí
i růže s liliemi v pyšné vnadě.
A kdyby třeba ku posměchu soků
jen hrstku chudobinek skytal oku,
já lnul bych přece větší láskou k němu,
než k pantheonu světa veškerému –
neb trudem nesčíslných drahých ruk
je zryt, je svlažen slzami a krví
a popel svatých ostatků jej mrví,
v něm cítím srdcí milovaných tluk,
dech vlasti své a lidu svého ducha,
v něm jasná, radostná mi vzchází tucha,
že květem čarodějným také nám
kdys otevře velebný slávy chrám – –
Leč odpusťte, že porušil jsem směle
sen poetický, sladké chvíle vám
svou řečí nejapnou a meškal déle,
než z laskavosti vlídné těžit sluší –
Jsem prostý rolník; neznám vašich mravů
a kladu slovo, jak mi vzniká v duši.“
„Ó vzdálena jsem směšné pýchy stavu
a nemiluju hladkých třpytných frází –
mně vaše řeč i přítomnost je mila –
ó věřte, pane – “ Vpadla do nesnází,
krev znovu nachem ohnivým se lila
v líc pochýlenou, chvěly se jí rety
a třásla ruka, drolíc bílé květy.
Tu s prstů kvítek do mechu se smekl.
Já naklonil se, bych jej podal Stelle,
leč bezděky jsem vedle něho klekl
a rázem zatmělo se v oku, čele.
Cos pojalo mě jako závrať náhlá,
vše mlhou zastřelo se před mým zrakem
a jako hvězdička tím svitl mrakem
jen ručky skvost, jež po květu se vztáhla,
ten démant zářivý na proužce zlaté
kol prstu něžného. Já v této chvíli
jak smyslů zbaven uchvátil vděk bílý
a na ruku jí vtiskl rety vzňaté –
I zachvěla se, ale neprchala
z mých prstů lehounká ta ruka malá
jak hebké pírko andělského křídla,
však plná pružnosti a tepla spolu,
jež trysklo v hruď mou z rozkošného zřídla
a zažehlo mé skráně do plápolu.
Až ruka její z mé se vymkla jemně,
tu teprv rozmysl se vrátil ke mně
i vstal jsem zmaten. Stella couvla stranou;
zrak bázlivý jsem vznesl v její tahy,
zřel, jak se chvěje, jak jí líce planou,
jak pod řasou se kmitá zásvit blahý – –
Slov hledají má ústav bezezvuká.
Tu s bohem! kynula mi něžná ruka
a dodal ret – v tom pohledu a hlase
ráj vzešel pro mne – : „Spatříme se zase.“
Jak přelud zmizela za houští lísek
a mladých bříz; já slyšel ještě chvíli,
jak pod nohou jí tiše chrustil písek
a větve šustily kol prchlé víly.
A pod kloboukem obrovského hřibu
jsem zůstal sám, jak rytíř zabloudilý
v říš pohádek; však dosud hlahol milý
zněl v uchu mém, zvuk blaživého slibu
a v mechu leželo zde kvítko zdobné,
s nímž před chvilkou si hrály prsty drobné.
Ten květ jsem pozvedl a v ňadrech schoval
jak něžnou zástavu a svědka štěstí,
v něž uvěřit se duch můj rozpakoval
a probloudil pak mnohé lesní scestí,
než soumrakem kol utichlého mlýna
jsem lučinou se vrátil do Třemšína...
Teď, bělozářko, ležíš na mém stole
u veršů zmatených. Leč hvězdy květů
kol kolem povadly na zpráhlém stvole
a nevzkřísí je polibek mých retů –
před chvilkou zářily jak padlý sníh
a teď jsou bledé jak ty moje rýmy,
v něž darmo chtěl jsem slovy plamennými
zář vdechnouti chvil oněch blažených.
Či zvadnou také, sotva rozkvetly,
ty skvoucí naděje, v nichž srdce jásá,
či na chvilku jen duší přelétly
jak vidin stepních potměšilá krása,
jež hroznějším jen činí pouště klín,
kde vykouzlila klamný palem stín?
Snad právě ona v pyšné komnatě
mou smělost kárá, chuďasu se směje,
jenž ruku vztáh’ ve slepém záchvatě
přes šírou hloub, jež mezi námi zeje – –
Ne! Ne! Zřím posud onen pohled její
a slova slyším: „Spatříme se zase!“
dál duchem světlé vidiny se chvějí –
Zde spočiň ve zpěvníku, květný klase!
Ač uvadl jsi, věřím srdce zvěsti,
že tebou věčné rozkvetlo mi štěstí.
Když pěvců lesních jásající hlásky
den uvítaly na obzoru zlatém,
já dlel tam opět, na tom místě svatém,
kde čarovná mi vzešla hvězda lásky.
A hle! tam na sedadle pavilonu
– jak včera mému pohledu se skryla? –
za sloupem zahledl jsem knihu onu,
jež snící dívce společnicí byla.
Ve zmatku nechala ji zde a jistě
dnes přijde pro ni. Smělý záměr šlehl
mou hlavou. Na uzounkém bílém listě,
jenž vložen stránku nedočtenou střehl,
jsem tužkou v dopis plamenný, ač krátký
své city vdechl, složil bouři nitra,
a prosbou skončil bezejmenné řádky,
že pro svůj ortel sám si přijdu zítra.
A přišel jsem. Nadarmo pátrám kolem
po knize, odpovědi. Sloup tu šedý,
jenž hřibu, besídky, byl statným stvolem,
na sebe rázem upoutal mé hledy;
jak runy čaruplné v jitřním svitě,
jenž listím vnikal, písmena se skvěla
do dřeva jeho vrytá: „Miluji tě“
a pod tím hvězda. Miluje tě Stella!
Jak anděl v nadpozemské glorii
tam vedle hrdé matky klečela
ve starém, šerém oratorii,
kde paprsk jitřní tkal jí do čela
skel různobarvých divné odlesky
a na líci sen dřímal nebeský.
Hlas varhan zněl a chvěl se vonný dým;
já pod kůrem se tratil v prostém davu
a hleděl vzhůru na tu krásnou hlavu,
jež klonila se k řádkům nábožným.
Než posléz dolů přes modlitby sletlo
dvé čistých hvězd, s mým pohledem se střetlo.
A znova, znova zaletaly dolů,
v nich oko mé zvěst divukrásnou četlo;
my v hudbě varhan hovořili spolu
tou němou řečí lásky – –
Již ústa spečetila sladkou zvěst
črt písma bledých, jasných líce hvězd.
Tam kde háj tichý, svatyň mého blaha,
nad stezku skrytou stinné loubí klene,
jsem ptal se: „Miluješ mne, Stello drahá?“
a ona šeptla: „Tvoje navždy, Jene.“
Oknem hledí do světnice
luna, bledá kouzelnice,
kývajíc mi na lučiny,
kde se chvějí v čilém spěchu
její stvůry, lehčí dechu,
ze stříbrné pavučiny;
hle! tu jedna tančí vzduchem,
za ní v patách jiný smíšek,
větrným se chvějí ruchem
jako chmýří pampelišek;
jedna dveřmi ke mně vklouzla,
druhá oknem, zevšad letí
do světnice luny děti,
upadám v síť jejich kouzla.
Vytáhly mne z jizby mocí
do hvězdnaté jarní noci
a tam z měsíčního lesku
stříbrnou mi kladly stezku
přes lučiny, lesa šerem,
přes osení rovným směrem
tam, kde hvězda nevysoko
zářila jak lásky oko.
Světlo její blíž a blíže
větvic oblakem se skvělo –
a již tisknu horké čelo
na studené parku mříže.
Ó vy dítka luny bledé,
ó vy divné, plaché stíny,
které jarní noc si přede
ze stříbrné pavučiny,
víl a šotků sbore něžný,
na motýlích křídlech spějte
do komnaty svojí kněžny,
snivou skráň jí obechvějte,
na ramena, krásnou šíji,
pod kadeře vonné, temné
usedněte do lilijí,
všeptejte jí v ouško jemné
moji touhu, prosbu vroucí,
ať mi zjeví přeletavý
jenom stín své krásy skvoucí,
jenom obrys drahé hlavy!
Ale hvězda rázem zbledla
a pak zhasla v okně stmělém;
jenom fantasie předla
obraz luzný horkým čelem...
Než, co tamo na terase
v měsíčním se míhá jase,
jaký stín se chvěje z domu
pod skupiny snících stromů,
zrychluje mi srdce tluky?
Pod zachvěním mojí ruky
povolila vrátka sadu,
bezděky se v houští kradu –
Roucho bílé kol se chvělo
a v líc luna svitla. „Stelo!“
Ulekla se, lehce vzkřikla,
leč tu zrakem v šero vnikla,
rozeznala moje tahy.
„Ty! Jak polekal’s mě, drahý!
Tady! V noci! Nespí máti,
někdo zahlednout nás může –“
„Chtěl jsem pouze rozkoš ssáti
tvého blízka, sladká růže,
vzdálen tebe tužbou hynu.
Ó jen chvilku podej ruku,
ať ji zlíbám, ať ji vinu
k bouřlivému srdce tluku!“
V náruč klesá žádostivou
a kol víří hravé stíny,
upředené lunou snivou
ze stříbrné pavučiny.
Jak ve snu žiju... Sotva věřit mohu,
že skutečností jsou ty božské chvíle
ve vonném soumraku, nad květem hlohu,
ve stínech nočních, v záři luny bílé,
že opravdu ty jemné dlaně svírám,
v ty oči temné blahem zmaten zírám
a v ústa drahá, nad něž sladších není,
že plamenná smím tisknout políbení.
Můj život byl jak polní cesta všední,
jež plání střízlivou se nudně vije;
zná jenom drsný skřípot kol; den ke dni
jen mělkou kolej znova do ní ryje;
zří pouze jednotvárné vlny klasů
a svlačec chudičkou má za okrasu.
Teď moje dráha pojednou se noří
v houšť zakletého lesa, každým krokem
div nový budím, vílu s hvězdným okem,
a každá větev zlatým květem hoří.
Mé lásky růže kouzelná tam zkvítá,
stín tajemství jen sladší pel jí skýtá,
tam prchám tajně skutečnosti chudé,
sním božský sen a neptám se, co bude.
Má hlava štěstím závratným se točí,
v mých ňadrech šumí citů skryté moře,
kam hledím, vstříc mi planou krásné oči,
jak ve snu chodím po rolích a dvoře...
Jsem jako cizinec ve vlastním domu.
Dnes náhle stanul krok můj před chatrčí,
jež na mém dvoře v pozadí se krčí
za kvetoucími vršky starých stromů.
Mne překvapila netušená změna:
Pod kabřincem a štítem, černým lety,
jak padlý sníh se třpytí čistá stěna,
a v barvách pestrých malované květy
z té půdy bílé živě vynikají:
tu v rohu chrpa s pampeliškou svítí,
tam svlačce nevídané obmykají
dvě okénka svých divných zvonků sítí
a z blankytného podrovnávky pruhu
zříš pučet jiných drobných kvítků duhu.
Ta malba prostičká je, neumělá,
přec zamlouvá se srdci, oko baví –
jak divem omládla jí chatrč celá,
má svěží obličej a pohled smavý.
I zápraží je srovnané až milo
a pavlač opravena, bez mezery,
vše čisto kolkolem – To jistě dílo
jest Běty šedivé a její dcery.
Hle, jak z té vetešiny zasmušilé
si upravily bydlo prostomilé!
V čas dávno uprchlý má paměť letla,
v čas, babička kde chvějící se ruku,
jež zápraží to staré pilně metla,
vstříc láskyplně vztahovala vnuku
a na stupátka tato věkem hnědá
jej vzhůru vedla do náručí děda.
I nyní bezděky jsem vzhůru stoupal
a hle! jak druhdy, něžný domek ptačí
ze dřeva zroben pod štítem se houpal
a kořenáče řadou na pavlači
jak vzdušná zahrádka se tiskly k sobě,
ve květů rozmanitých pestré zdobě.
V tu chvíli obechvělo moje dumy
to kouzlo milé, které v sobě kryje
kraj domácí a lidu poesie,
jež ve zlatých mu klasech sladce šumí
a srdcích prostých. Jako zvony z dáli
mým duchem známé, krásné písně vály
a staré pohádky. Já viděl zase
ty divy všecky báječného světa,
jež kdys nám líčívala snivá Běta:
ty stromy ze skla, kněžky zlatovlasé,
jimž vlála nad korunou péra páví,
a znovu z démantů a perel splítal
své stěny palác pohádkové slávy
i hudbou zvonů stříbrných mě vítal.
Však nyní na prestolu jeho skvělém
pod nachem baldachýnu, pod korunou
tvář jiná zasvitla mi jasnou lunou:
dvé temných očí v lásky svitu vřelém –
Jen Stella všude, Stella! – Bledne, hasne
síň báječná, ty tam jsou perly jasné,
kol dřevo s červotočí místo zlata,
štít s řezbou chudou zastřel trůnu skvosty
a místo paláce tu sešlá chata,
již vápnem, hrudkou nalíčil vkus prostý.
Sem nemohu ach! svoji kněžku vésti,
zde rajské štěstí nemůže mi zkvésti.
Ó sídlo předků mých, ty chato sivá,
jež pod omšenou střechou v tichém snění
jsi schraňovala mnohé pokolení,
jak mláď svou křídlem kvočna starostlivá,
ty’s k blahu postačila prostým lidem,
jichž celý život lopotnou byl prací
a v těsném kruhu plynul všedním klidem.
Zde s dílem stejným každý rok se vrací,
vzlet ducha, citů jemný pel se ztrácí.
Ten selský dvůr, má trpasličí říše,
jak moh’ by hostit perlu oněch světů,
kde duch jen rozkoší a krásou dýše
a ruka nezná všedních práce hnětů!
Sem nikdy neskloní se moje Stella.
Až dosud mnil jsem, že v té líše chudé,
kde pouť mých otců tiše k rovu spěla,
i pro mé štěstí dosti místa bude.
Však nyní – co mi lomenice šedá,
kde nikdy skrovné hnízdo nevyvolí
můj ptáček zlatý, co mi hrstka rolí,
jež nikdy plodu sladkého mi nedá!
Sny jinošské mým čelem víří znova,
zas naděje ty skvělé pnou se k výši,
jež upřádala mysl studentova
zde pod tím štítem, v této právě skrýši,
kde o prázdninách tichý stánek míval.
Za dvojicí těch malých oken tady,
jež nyní plní balsamínek řady,
jak často nad knihami veršů sníval
o kráse, slávě pestrošumném žití,
velkých metách, jež mu v dálce svítí!
Snů těchto příboj úchvatný se vrací.
Duch, který jednou křídla rozpjal výše,
již nehodí se v jarmo hrubých prací
a nemá zakrnět ve rmutné líše.
Proč opustil já bloud kolbiště duchů
a pohřbil dary své v tom selském hluchu?!
Zda možno zpět? Zda k oněm cílům vyšším
až dosud smělé naděje mi kynou?
Ať jakkoli, hlas mocný v nitru slyším:
Nech otky drsné, zbraň si obeř jinou,
pryč z těsných poměrů, ven z nízké chaty,
kam nepronikne blaha paprsk zlatý!...
Z těch myšlenek mě vytrh’ švehol ptáčků
ve kleci pod štítem a kroků zvuk –
To dcera staré Běty na pavláčku
sem bystře spěla, vrátivši se z luk,
jichž kvítek leckde zbyl jí v rouchu, vlase;
na stupně skákala jak srna čilá,
až srp jí rozkolébán zvonil v pase,
a teď se překvapením zarazila,
kdy zočila mne před komůrkou svojí.
Pak pozdravila, kol se mihla spěšně
tvář její rdící se jak zralá třešně.
Já sešel dolů, zmítán dále v boji
svých myšlenek a citů –
Dnes bolestnou si zprávu nesu z háje.
Na místo drahé dívky její list
jsem našel tam: „Až toto budeš číst,
já polétnu již do vlašského ráje
po boku kněžny spřízněné, jež s sebou
tak náhle na cesty mě unáší,
že listem jen se mohu loučit s tebou.
Však nežli jeseň chladná zaplaší
vám vlašťovice s pohostinných krovů,
zde v milé skrýši shledáme se znovu.
Až dotud zdráv buď, vzpomínej, můj drahý!“
Ó řádky, naší nezvyklou jí řečí
tak pilně sestavené, jemné tahy
té drahé ruky – bodavými meči
v mých prsou ryjete! Tak nenadále
má zapadnout mi v mlhu dalekou
to líčko, po němž nyju, prahnu stále!
Dni, měsíce se líně povlekou,
než zulíbám je zas! Tu dobu dlouhou
mám samoten zde dlíti s těžkou touhou?
Vy lesy modravé,
vy hory mlhavé,
za vámi dlí můj duch;
on s tužbou vyletá
den každý do světa
za vlnitý výš pruh.
Tam daleko, v zem věčných růží,
kde vavřín s olivou se druží,
kde v cypřišovém snívá šeru
má krásná lilje ze severu –
Zda v touze její zor
za modro dalných hor
též míří v rodný luh?
Již od nás v teplý jih
roj vlašťoviček tíh’,
les oděn v pestrý hav;
již nebem chmury jdou,
jak táhne duší mou
zlých dum a péčí dav.
Však marně v suchém vřesu sedám
pod žlutým bukem, darmo vzhlédám
přes lány smutné holých polí
na malý zámek pod topoly –
Ach, prázdno všude jest
a z dálky žádná zvěst,
ni lístek na pozdrav.
Či paměť rodných niv
jí urval jihu div,
ten věčný květů jas?
Snad láska ochladla,
či navždy uvadla,
můj obraz v duši zhas – –
Tak pochyb roj v mou hruď se vtírá,
zlá obava mi srdce svírá
a plamenná mě touha mučí,
vzduch prázdný chytám do náručí –
Kdy z hor těch modravých,
z těch lesů mlhavých
mé slunko vyjde zas?
V těch trapných pochybách i žhavé touze
ve stesku zlém a v upomínkách blahých
jak letní doba míjela mi dlouze!
Čím déle postrádám těch lící drahých,
tím vábněji se z obraznosti hrouží,
tím nezkrotněji po nich srdce touží.
A nejistotou hruď má rozervána:
Zpráv od ní žádných. Tuchy nemám ani,
kde prodlévá. Kdys Boreckého pána
jsem vyčíhal na polích jako maní,
chtě vylouditi zvěsti za hovoru.
Ó schůzka nešťastná! Nás volba blízká
za chvilku svedla do tuhého sporu:
On doufal, že mne za spojence získá
svých záměrů, jež proti všemu čelí,
zač plane nadšením náš národ celý.
Jáť poznal, zášti odrodilské zmije
že pod maskou se světovosti kryje;
hněv můj se rozpoutal; já mluvil směle –
my rozešli se jako nepřátelé.
Jak trudné dumy tehdáž cestou domů
mne provázely! Jaké citů vření!
Jak moh’ bych synem býti muži tomu!
Však šílenstvím to pouhé pomyšlení:
Vždyť otce toho, hrdopyšnou matku
by povržlivým smíchem rozesmálo,
že smím jen sníti o takovém sňatku.
Jak těžký boj a naděje jak málo!
Tak příboj temných myšlenek mě sklíčil.
Však brzy skleslý duch se znovu vztýčil:
Přec doufat musím! Život můj tu v sázce.
I v těžších bojích přálo štěstí lásce.
Sen bláhový v mou skráň se často krade.
Kdys román čet’ jsem o princezně mladé,
již urval guillotině strážce prostý,
muž revoluce, vzdav se její kráse;
i prchli k moři; zbylé její skvosty
hruď obměkčily námořnické chase,
že v lodi skryla nebezpečné hosty
i zanesla je příhod směsí různou
na ostrov daleký, kde žili leta
ve skvoucích divech tropického světa
robinsonádu lásky čaroluznou.
Ten pošetilý román volá ráda
zpět moje paměť, fantasie vzňatá
ráj z lian skvostně kvetoucích si spřádá
a palmovými listy krytá chata
mne v loktech kněžny unesené stíní –
té nejkrásnější, jaká zkvetla divem
kdy v hedvábí a zlatě skvoucích síní
a v parků vděkuplných loubí snivém.
V tom zmatku citů hledím sobě málo
svých rolí, dvoru. Co mi po všem nyní?
Nic není zde, co srdce mé by hřálo.
Ať stará Běta pohledy mě viní,
že statku nedbám. Marna snaha její,
by vrátila mne starých do kolejí.
Však musím vyznat: pomocnici platnou
jsem získal v ní; to léto sama skorem
vše řídila a vlastní prací zdatnou
i péčí rozšafnou všem byla vzorem.
Teď práce minuly a v pustém kraji
podzimní chmurou chladné větry vlají. –
Dnes opět hájem po všech drahých místech
jsem bloudil. Smutno bylo vše; mé nohy
šum teskný probouzely v padlých listech
a s hůry červenavý lupen mnohý
na hlavu moji klesal s tichým vzdechem,
jenž zdál se mojich vzdechů vlastních echem.
Leč v pavilónu slovíčka dvě malá
na šedém sloupci, vrytá ručkou milou,
ta slova: „Miluji tě“, dosud znalá,
mě potěšila čarodějnou silou.
Já vroucně zlíbal je a pravil k sobě:
„Vám věřím! Vy jste heslem mého žití
a jestli všechny naděje se sřítí,
má láska nezhasne ni v temném hrobě.“
Dopadla jsi, krutá ráno,
plnou tihou z nenadání;
srdce moje rozerváno,
bouří tepny žhoucích skrání – –
Dosud ptám se, zda to sběhla
skutečnost se před mým zorem,
čili pekel jiskra zžehla
fantóm děsný v mozku chorém...
Konečně se navrátila,
kdy již zima v roucho bílé
kraj náš chladný ošatila.
A já spěchal, touhou šíle,
tam, kde ojíněnou střechu
altán z bílých větví zvedal,
ale v závěji a mechu
marně drahý list jsem hledal,
večer kolem Borce křížil,
v zasněžený park se plížil,
darmo vzhlédal v oken záře –
nespatřil jsem drahé tváře.
Stejně uplynul den druhý;
i v den třetí, když se šeřil
soumrak zavátými luhy,
k zámečku jsem stezkou měřil.
Cestou vzpomínal jsem zase,
kterak tehdy, rok as tomu,
v zimním krásném lunojase
z Podboří jsem kráčel domů
a jak poprve tvář její
zasvitla mi v jiskrách ledu
z pestrých saní nad závějí.
A co dál ty dumy předu,
náhle řada zdobných saní
jako ptactvo z bájných luhů
s pestrou směsí vozků, sluhů,
vyfintěných pánů, paní,
letí fábor na fáboru,
vlajný chochol za chocholem,
za cinkotu, za hovoru
po umrzlé cestě kolem.
V záři pochodní se míhá
sanice ta čaroskvělá,
pestrá loďka loďku stihá
v moři jiskrného běla.
Utajen sám v závoj šera,
rozeznal jsem v hostí sboru
pána Boreckého dvoru
i choť jeho – Kde, ach, dcera?
Poslední kol sáně letly.
Pochodeň, jež plála v předu,
do nich metala pruh světlý...
Ztrnul jsem jak útvar ledu.
Sáně, jež se podobaly
velké, pestré labuti,
vysoko příď lesklou pjaly
v lepotvárném vzklenutí,
s chocholem pér duhovatých,
s blýskavicí zvonků zlatých.
V nitru milokrásné hříčky
uviděl jsem Stellu zase
s nachovými mrazem líčky,
v sobolině měkkořasé,
krásnější, než do té chvíle
zářila kdy mému zraku.
Byla rovna luzné víle,
na labuti po oblaku
nesoucí se v letu plesném.
Uvnitř na sedátku těsném
jenom pro ni místo bylo;
ale mladý švihák za ní
trčel na výstupku saní.
Oko průvodce se vrylo
chtivě v úběl čela skvoucí,
v líčko purpurově žhoucí,
které k němu s vábným leskem
snivé oči obracelo –
a teď rychle jako bleskem
vtisk jí políbení v čelo...
Jako vidmo přelet’ kolem
peřestý hon bílým polem;
zanik’ hlahol; z dálky tmavé
rolničky jen tiše zněly –
Já stál posud zkamenělý.
Proto tedy v touze žhavé
lkal jsem po té drahé líci,
by ten rajský pohled spolu
zaryl v srdce zoufající
osten smrtelného bolu?!
Šílenství mou duši chvátí – –
Musím celou pravdu znáti!
Konec všemu! Ortel smrti
slovy krutými mne drtí:
„Zaplašte sen bez naděje!
Propast mezi námi zeje.
Zapomeňte! Buďte s bohem!“
Ne již v milé řeči naší –
v cizí mluvě, chladným slohem
poslední mou naděj plaší
lístek hrozný, který vniká
v duši mou jak žhavá dýka...
Již tmí se venku jako v nitru mém.
Svit poslední mé okno slabě zlatí
a větve lípy rozložité v něm
pozvolna hustším soumrakem se tratí.
Ó lípo stará, tebe ráno příští
zas oděje do září zlatistých
a tam, kde nyní jenom led se blyští
na kostrbatých větvích bezlistých,
čas brzký vrátí smaragdové řasy
i vonných květů tisíce ti dá,
včel bzučení a hnízda zpěvné chasy;
ty budeš slavit vzkříšení – Leč já?
Jest konec všemu. Jako lupen lesa
před časem urván bouří k zemi klesá
a bez památky v rudé směsi setlí
těch listů nesčetných, jež před ním sletly:
tak padnu v ohromný ten jícen němý,
kde mizí beze stopy den co den
sta, tisíce... Kdo vzpomíná jich jmen?
Much jednodenních, mrvících jen zemi?
Co byl můj život? Práce ze dne ke dni,
jen hrubá práce pro to nízké žití
a k tomu myšlenky a city všední
těch milionů, jenž se prachem sytí –
A když jsem jednou k jasné výši vzlet’,
ráz krutý do prachu mne srazil zpět
a hruď mi proklál bolu osten žhavý –
Ó, srdce, utichne tvůj trapný vír:
ta hlaveň lesklá, tento jícen tmavý
lék tobě poskytnou a věčný mír.
Či mám se vléci dále prachem země
s tou trýzní, která neutichne ve mně?
Dřív neznal jsem, že medem rajským dýše
i pohár zemských vnad a spokojen
jsem nesl skromný los, až oné číše
ret dychtivý se dotkl opojen.
A teď, kdy číš ta rozpadla se v kusy,
mám plahočit se dále v jarmu všedním,
dál žíti život, který se mi hnusí?
Ne, odhodím to břímě! Stiskem jedním
chci odemknout si tajeplnou bránu
v noc věčno nebo k jasnějšímu ránu.
Nechť cokoli tam za tou hustou clonou,
chci roztrhnout ji. Knihu žití svého
chci zavřít cvakem článku kovového,
jak tento zpěvník zrezavělou sponou.
Jest dozpíváno. Sklápnu vetchou desku.
Vzdech zoufalý jest posledním tu slovem,
jak prvním bylo trpké slovo stesku,
když praděd můj se loučil s rodným krovem.
Nač žíti? Darmo čekat spásy zoru!
Jsme kovadlinou, do níž věčně buší
zlé sudby kladivo, a v marném vzdoru
jen síly naše neplatné se kruší.
Jen ponížení kolem, jho a muka.
Ta křivda surová, jež bila dědy,
nás bije stále, bude bíti vnuka –
O chtěl bych nésti srdce svého bědy,
dál žitím kráčet s duší otrávenou,
jen kdybych jeden blaženosti svit
moh’ koupit bratrům nešťastným tou cenou.
Leč hněvem, hanbou bez moci se chvít
a denně zřít, jak zloba lid můj hubí,
a bez pomoci jenom skřípat zuby,
to raděj servat mrzká pouta žití –
Ó žel, že křivda, jež nám duši střebe,
hruď nemá jedinou, bych druhou v sebe,
však první kuli do ní mohl vrýti!
Zde mezi listy leží kvítko zvadlé.
Mým dotknutím se drolí, suchá tráva –
kde hvězdy květů jako sněhy padlé?
Ó krátká byla zářná jejich sláva!
Dlaň, krásnější jich, urvala je stráni
i spočinuly chvilku na rtu vnadném;
leč zhouba číhala v tom blahu zradném,
smrť přineslo jim něžné celování.
A stejně prchla mého štěstí chvíle.
Z té droliny se před mým okem křísí
zas květy svěží, hvězdy zářně bílé
a s nimi krasší ještě běl se mísí
těch ruček, šije, čela, svoji ruku
kol drahé vinu, slyším lásky slova
z těch milých rtů, hlas čarovného zvuku,
jímž zazní snad jen píseň andělova
v můj temný hrob, a cítím políbení
těch teplých ústek, nad něž sladších není –
Ó rajský vděku, slasti nevýslovná,
ó chvíle blaženosti svrchované,
co ze všeho mi zbylo? – Hrstka skrovná
sežloutlé trávy, k níž má slza kane – –
Zvuk starých hodin! Jejich drsný hlas
tu hlásal hodinu, kdy poprve
v mou kolébku se rozlil slunce jas –
a nyní v noc mě nekonečnou zve.
Jak mnohý měřil blahý, smutný čas!
Co vše mi jeho tikot vypráví!
Dny dávno prchlé kouzlí před můj zrak,
tvář sester malých, dětské zábavy,
ráj nevinnosti ztracený – tyk tak! –
Ach, jak by náhle liliemi kvet
a zvonky nebeskými zvonil vzduch,
zas kolem vstává zapadlý ten svět,
sny líbezné, jež sníval dětský duch.
Zas vrčí kolovrátek, oheň praská
a po stěnách se míhá báje drak,
zas matka na lůžko mne klade, laská
a zpěvankou mě uspává – tyk tak! –
Ó matičko, líc tvoje dobrotivá
zas hledí na mne, stojíš zde jak živá –
snad láska mateřská tě pudí z hrobu,
bys při mně dlela v tuto těžkou dobu,
bys nežli zahalí mne věčná noc,
než usnu navždy, synu zoufalému
svou modlitbou zas přišla na pomoc,
jak druhdy večer dítku ospalému? –
Hle, otcova též postava se blíží
s tím okem vážným – tamo sestry moje
zas živy jdou, jak poupátka dvě svíží –
tam druzi dětství – jiných podob roje –
Co chcete u mne, stíny milých hlav?
Ach, ano, vetchá rafij v tichém ruchu
již ocitla se na hodině duchů
a vstříc mi přichází ten vzdušný dav,
by uvítal mě na práhu své říše...
Jen ještě vteřinu – jen prstu tlak –
a budu vidmem sám – Již na mne dýše
mráz hrobový – jen vteřinu – tyk tak! –
tyk tak! – Již ustaň, ustaň, hrozné tikání! –
Či objímá mne šílenosti mrak?
Mně zdá se teď, že přímo ve skráni
mám ono kývadlo, že v mozku divém
sem tamo lítá poplašeným kyvem
jak srdce zvonu třeskutými tepy,
div horoucí mé čelo neroztřepí –
Ó kniho stará, otevřít se bojím
tvé desky spuchřelé! Ach, ano, tady
mé krve stopa rdí se listem tvojím
a zde těch divých veršů pusté řady.
Jak děsný přízrak v paměti se budí
noc osudná, kdy smrtonosná kule
zde zamířila do zoufalé hrudi.
Však jiná byla tehdáž sudby vůle:
To srdce, které chtělo ztichnout, bije
a zdrávo jest a nový život žije.
Ty’s, kniho, byla zpovědnicí mojí
v tom těžkém zmatku, bloudění a boji,
v tom scestí života. Nuž, přijmi spolu
i poslední tu krátkou kapitolu.
Můj výstřel tehdáž sídlo žití minul,
však do prsou mi třeskl těžkou ranou
a mdloby hustý závoj na mne splynul. – –
Dál nejasné jen rysy v duchu tanou;
však jitrem jedním z toho polosnění
jsem probudil se zcela. Tikot známý
jsem zaslech’ opět, hodin starých znění
a zočil stropu domácího trámy.
Pak níž’ se pohled smekl, k oknu mířil.
Tam jako žhavý vlčí mák se pýřil
nad čelem jasně bílým šátek prostý,
v úhledných řasách věnče svěží tváře,
a kolem oblých ramen jitřní záře
po chudé roušce sila zlaté skvosty.
To Maruška tam, dcera staré Běty,
nad jakous prací seděla. Líc mladá
a ruměnná, ta jitřní záře, květy,
jež v okno tkala kořenáčů řada,
vše v obrázek se pojilo tak svěží
a jasný! Zdálo se, že na všem cosi
jak úsměv tiché veselosti leží,
lesk mládí zdravého, třpyt jarní rosy.
Já cítil velkou slabost; ale v duši
mně bylo volno, milo. V hloubi nitra
stín jakýs chvěl se jen, – jak člověk z jitra,
že sen měl strašný, neurčitě tuší
a při tom rád je, že se můry sprostil.
Týž pocit v duši pokojné se hostil.
Pak Maruška se přiblížila ke mně
a lék mi podala. Pod mojí hlavou
i lože na to upravila jemně
a těšila mne s lící ostýchavou.
Jak libá ukolébavka mi zněla
řeč její, sen zas na mé oči střela,
však nyní spánek tichý, volný, zdravý;
jen starou Bětu ještě v polospaní
jsem uviděl, jak vchází, jak se staví
nad mojí pelestí a ke mně sklání
svou hlavu sivou, vetchých tváří vrásky,
zrak plný tiché dobroty a lásky.
Tak mihla se ta líc; sen potom sladký
mně proměnil ji v tahy drahé matky. – –
Já slabostí byl poután k loži dále
a dlouho Maruška jak Marta pravá,
jak něžná sestra sloužila mi stále,
vždy plná péče, milá obětavá.
Děj zašlých dnů mi táhl sice hlavou
a v srdci ryla upomínka bolná,
však nebyla již zoufalostí dravou,
a s ranou těla hojila se zvolna.
Když poprvé jsem z domu vyšel zase
a procházel se sadem, vískou, polem,
kde všechno v májovém se smálo jase
a zeleň kvítím pestřila se kolem –
v té chvíli radost, touha žití nová,
již cele zvítězila nad mým bolem;
tu poznal jsem, co krásy vzácné chová
ta země, rodný luh, že v tomto vděku
dost nových slastí kyne, žal se ztrácí,
že najíti zde mohu tisíc léků
a nové štěstí v pilné, zdárné práci.
A když jsem zahradou se vracel domů,
tu kouzlo domova, sen dětství zlatý
v mou duši vpředla, hledíc květem stromů,
ta stará pavlač výminkářské chaty.
Tam stála Maruška; kol svěžích lící
jí hrálo jarní slunko laškující
a jakás píseň moravská jí zněla
ze smavých, čerstvých retů vonným vzduchem
a milá něha zpěvem tím se chvěla.
Tu jiná postava mi letla duchem,
jak lilie štíhlá, v jemné, divné kráse,
a srdce bolně sevřelo se zase.
Však rukou máchl jsem a pravil k sobě:
Již ustup, vidino! Tvůj přelud čarný
mé srdce zajal v idealní zdobě,
co skutečným se zdálo, sen byl marný.
V mé hnízdo nehodí se rajka cizí,
leč skromná prostá naše holubice,
byť neměla než lásku, srdce ryzí
a tiché cnosti domácí – nic více! –
Jen krátce připisuji: Měsíc tomu,
co z chaty, jež se třpytí v roušce nové,
jsem uved’ žínku do předního domu.
Jsem šťasten. S bohem, kniho! Práce zove.
Sen křídly duhovými tebe
již halí
a pod řasou ti kmitá nebe,
můj malý.
Tvá ručka buclatá se vine
kol rolničky, jíž sen ti kyne,
rtík usmívá se blahodyšně
a zardívá se jako višně
plod zralý.
V té kolébce své prosté, malý,
spíš krásně,
jak by k ní hedbáv s nachem tkaly
své třásně.
Jak robě knížecí máš tady
svět nejkrásnější, zlaté hrady
a sladkou hudbu bájných zvonů,
jíž nezná žádný mistr tonů,
král básně.
Ó dřímej sladce na kolébce
té prosté,
kde anděl pohádku ti šepce,
můj skvoste!
Tvůj otec s polibkem se sklání
a žehnáním k té malé skráni
a sen jej obletuje blahý,
že v tobě dědic svaté snahy
mu vzroste.
Ty nemáš slávy poznat výši
a bědu,
pít rozmařilých slastí číši
a jedu,
ty nepůjdeš za zlatou hrudou,
za hlučným rejem, línou nudou:
Ty budeš tiché práci žíti
a hájit, šířit, zdarem krýti
lán dědů.
Ty budeš rodu, vlasti chovat
hrsť půdy
a zlaté plody vyluzovat
z té hrudy,
ty budeš potem svým ji smáčet,
však za to hrdě po ní kráčet
a vděků dost v ní najdeš vezdy,
jak mezi klasy modré hvězdy,
mák rudý.
Buď lidu skromným, prostým členem,
můj synu,
jen dobro ať je stále věnem
tvých činů!
Los tichých práce bohatýrů
ti spokojenost chystej v míru,
a nebe těš mne tvojím blahem,
než zdřímnu pod kostelním prahem
v lip stínu.