báseň bez názvu

Svatopluk Čech

Zapřáhnu já sobě do vozu pohádky čtyři bílé koně na zlaté oprátky – heja, heja, hej! Na stříbrném voze zlaté rolničky, kola perníková, z cukru kolníčky. Sbohem, všední světe! vynudil mne dosti copatý tvůj rozum s tetkou rozšafností – dobře se tu měj! Rozvahu a moudrosť ať si vezme ďas, chci být pošetilcem rozpustilým zas. Heja! do pohádky v báchorkovém voze: Ve sklenném tam zámku na slepičí noze krouží čaroděj. Hovoří tam ptáci, pějí květiny, na motýlech jezdí vzdušné dívčiny. Kdo je mysli stejné, ať sem na vůz skočí; a vás, líčka hezká černých, modrých očí, vítám nejraděj. Pro sta, pro tisíce dosti místa v něm – kritiku jen pro bůh! nepusťte mi sem. Nepíšu dnes pro ni, nechci slávy dobýt, sloky uhlazené vzorným rýmem zdobit, spřádat vážný děj. Chci jen lítat modrem volně, po chuti, kamo fantasie bleskne perutí. Koníci již hrabou zlatem – podkovkami – nuže, v jaro bájek leťme vlašťovkami, heja, heja, hej! Vůz mi blýská stříbrem, zvoní rolničky, perníková kola, z cukru kolníčky. Povídá se, povídá se – fi! kdo tomu věří – že prý dlouhou chvíli mívá klíčník rajských dveří. Že prý duše spravedlivá nyní bílou vranou a že pusto, děsně pusto před nebeskou branou. Nevěřím já tomu klepu – mámeť bohu díky! dosuď staré ženy, šlechtu, kněze, kostelníky. Dosuď lidé bohabojní kapry jedí v postě – – Nevěřím – jen co jsem slyšel, vypravuju prostě. Nuže slyšte: Fortník rajský ve své dlouhé chvíli z okna nebeského k zemi svatou hlavu chýlí. Sleduje tu kouli bláta v její vratké pouti, nad tím lidským hospodářstvím divně hlavou kroutí. A tak jednou shlížel zase k blátivému míči, pohrával si při tom v pase s nebeskými klíči. V tom – ach, běda! – zlaté klíče vysmekly se z pasu, s prstů sklouzly, dolů slétly v mihotavém jasu. Jak dvě hvězdy padající bleskly ve hluboku, ztratily se v modré dáli zděšenému oku. Nevím, nedbám, co se dálo po té ztrátě v nebi – pro mne nemají tam věru klíčů zapotřebí. Leč co na zemi se sběhlo s nebeskými klíči, báchorka má nehledaným veršíkem vám líčí. Klobouk v týle, za kloboukem čtverolístek jetele; ale pod ním jonák švarný nedívá se vesele. Ach, proč jiným blaho květe, mne jen bída s nouzí hněte?! Kéž se na mne aspoň jednou skoupé štěstí usměje! – – Klopýt’ náhle – a dva klíče zasvitly mu z koleje. Pozvedá je – jaké skvění! Potřás’ jimi – zvonků znění! Zda to pekla vábná léčka? Či dar dobré víly snad? Sem, vy klíče! Vaším zlatem otevru si štěstí hrad. Přivinu si ke rtům jednou slastí plnou číši mednou. Skokem výská – k nebi točí kloboučkem svým vesele; cestou líbezně mu zvoní divné klíče v kabele, jakby houslí zlatým zvukem, dívek smíchem, číší ťukem. Vrtě hlavou, k divným klíčům Abraham se uklání, semtam kývají se letem dlouhé pejzy na skráni, klíče klade v ruku z ruky, zkoumá tepem jejich zvuky. Zlato – bručí – ledajaké, předpotopní fasona, a pak – hocha zrakem bodl – zlé jsou kličky zákona, poctivci teď právo všade tisíceré léčky klade. Ale posléz plný měšec z kaftanu se povyplet’ – – Jaká rozkoš! Jaký život! Kéž by trval tisíc let! Sluncem hoří vínko v číši, medem dívek ústa dýší. – – Kráčí z města jonák bledý, klobouk tiskne do oka, s pustou hlavou, těžkým srdcem povzdechl si z hluboka: Ach, vy klíče, klíče zlaté, přeškoda vás na stokráte. Nad kelímkem sivou hlavu kloní Abraham: dvé tam vzácných klíčů taví šlehající plam. V slzách zlatých rozplývá se ušlechtilý tvar a slyš! tichou hudbou zvučí drahocenný var. Zní to, jakby šeptal nad ním andělíčků tlum, jako chvějících se křídel étherových šum. Zní to, jako harfy nebes přitlumený tón, dalný zpěv, jenž obechvívá Hospodinův trón... Neobvyklých citů tísní měkne Abraham – – Máchnul rukou: Hloupé snění! Smyslů klam a mam! Spánku bůh sen čarokrásný v jeho lože svál: zdálo se mu, že je slavný velboháčů král. Že je kursů mocný vládce, bursy velekněz, že si před vůz triumfální spřáhá hausse i baisse. Lanýže mu vlaží nektar zlatých pokálů, na oprátkách zlatých řídí smečku žurnálů. Prsa blýskají mu řádů hvězdným plápolem, tribunové lidu před ním čelem bijí zem. Umění je mecenášem: V luzném poletu gázovým jej křídlem vznáší motýl baletu. Ba i půvab hudby, básní, oper, vážných dram – – Zívnul ze sna – probudil se – Milion ten tam! Ráno k tyglíku se šourá – bože, jaký div! Klíčů dvé tam, spjaté kroužkem, leží jako dřív. Leknutím žid od nich coufá, chví se jako list: „Což mi světlý věk náš není před zázraky jist?! Není pro mne také zlato z dolů Kabbaly – jednou by mně místo klíčů plevy zůstaly. A můj malý Isak tímto vánkem z luhu Vil snadno by se idealním směrem nakazil. Se škodou rád se jich zbudu!“ Setřev chladný pot zavěsil dvé klíčů k páru starých dlouhých bot. Podivně se drahé klíče skvějí v čele krámku pestrou vetešinou; kolemjdoucí diví se a smějí, hlavou zavrtí a – krámek minou. Posléz učenec tu stanul maně. Brejle vyňal z nekonečných šosů, očistil je šátkem, dechnuv na ně, zasnoubil je tenounkému nosu. Utkvěl pohledem na zboží zlatém, hladě tabatěrku zadumaně, až pak šňup’ si, klíče koupil s chvatem – blažen vetešník mnul za ním dlaně. A kněz vědy ve svatyni svojí klíče ohledává líc a ruby. Hle, jak zlatá křidélka se pojí překrásnou tu prací v divné zuby! A jak hledí na útvary sličné, zvolna v duchu bádajícím svitá, z šera věků sídlo nebetyčné věží zlatých zástupem se kmitá. Rozletá se brány čarokrása, jeví komnat stříbroskvělých řadu... Vzkočil učenec a mocně jásá: „Mám vás, mám vás, klíče Vyšehradu!“ Uchopil se péra v divém spěchu; ve světnici dusné shrben sedě ve dne v noci píše bez oddechu, archů kůpa roste vůčihledě. Nadarmo máj vonný v okno dýše, k potulce jej vábí zkvetlým luhem: učenec jen sedí, zkoumá, píše; pouze havran učený mu druhem. Druh ten ponurý své mívá sídlo na rameni jeho; na leb lysý ukládá mu družně temné křídlo a své skřeky v péra skřipot mísí. Píše učenec o světa vzniku, o bramánských Védách, Kingech čínských, o významu řeckých dramatiků, o kommentárech alexandrinských. Píše o „trigorce“, o „kurhanu“, o Svarohu, pluku Igorevě, o nosovkách dávných Polabanů, o „vítězi“, o „věhlasné děvě“. Dokazuje pak, že ode dávna ke klíči vždy zámek jakýs patří, se zámkem pak uzavěrka správná dvéře nějaké a stavbu bratří. A jak Owen z jedné drobné kosti živočicha neznámého zbádal, tak můj rek ohromnou učeností z klíčů dávný Vyšehrad si spřádal. Jako kejklíř soukal z této špetky nekonečné pásmo pestrých bohů, rozkvět vědecký za časů Tetky, vzácnou krásu Krokovského slohu. „Tak hle! žili naši předci slavní –“ končil autor s vlasteneckým plesem – „za časů, kdy Germánové dávní v kožích volských toulali se lesem. –“ Vyšla kniha přenesmírné váhy, čtěna, hltána ve shonu chvatném, v druhém vydání se tiskla záhy a pak pro lid na papíře špatném, naposledy skvostně pro salony, při ní čarokrásné ilustrace, vazba umělecká, drahé spony – pravý triumf domácí to práce! Rozlilo se po Čechii celé článků, přednášek a rozprav moře; poëtičtí páni učitelé usedali na křídlaté oře, o Krokových klíčích básně pěli utěšené, čisté, vlastenecké, na perutích orlích povznášeli v ideálů říši duše dětské. Slavověncem hojných důstojenství učencova zaskvěla se hlava; hrnuly se pocty, čestná členství a řád z Rusi světce Stanislava. Leč had závisti se vypjal brzy: povstal odpůrce a pamflet vydal, nález popíral v něm rýpal drzý, na původce mrzkou hanu kydal. Dávný Vyšehrad – prý učí věda – vystavěn byl drvem blízkých borů a vchod jeho zavíral se leda na petlici nebo na závoru. Umlčen byl ovšem vlasti škůdce, ale vstali jiní; rozeštvány lidu mysli ve sběsilé půtce Klíčiánů s Antiklíčiány. Veselo tu bylo, jak se sluší: Taká věc vždy bývá soustem božským pro každičkou ryzí českou duši od Šumavy k horám krkonošským. Každé péro klálo v jizlivosti jako dýka jedem napuštěná, vlasy navzájem si rvali prostí, vzdělanci pak česť a dobrá jmena. Zvláště pro venkovská naše města, v nichžto leckdy za korouhev strany z nouze slouží purkmistrova vesta, byly klíče nález převítaný. Pro klíče teď válka hrůzná vřela v hostincích i při kavárních stolcích, pro klíče si rozbíjeli čela v besedách a ve zábavních spolcích. Až hlas jeden zahřměl do té vřavy: Volte komissí, ať řádně zbádá prožluklé ty klíče, jsou-li pravy – tak jen ukončí se mrzká váda. Slavnou vážnosť v obrejlených zracích, do tichého učencova sídla kommissí se brala v divných fracích – ale – nastojte! – co tamo shlídla?! Směsí pestrou naplněna síně: šaty, knihami a rukopisy, učenec pak zvedá zespod skříně tváří bledých potrhané rysy. Zděšen zírá v okno otevřené, hrozná myšlenka mu hlavu týčí –: „Ulétl mi havran – svatý Jene! – ulétl mi s Krokovými klíči!“ „Ha – ha – havran!“ slavný sbor se diví, v tísni mrká, šňupe, pleš si hladí; odpůrci pak divně ústa křiví, „Ha – ha – havran!“ syčí jako hadi. Učenec náš smutně hlavu klopí, po ztracených klíčích vzdychá stále; bídné žerty z havrana si tropí lidé zlí, však dobří věří dále. Já však lotru křídlatému klnu: Nechť mu v zobák nevletne ni muška, nechať žízniv mine zdroje vlnu, ať mu zkrátí život hříšný puška! Kterak mohli jsme z těch klíčů těžit, o jich pravosti se krásně příti, polemických článků spousty věžit, před Evropou veškerou se skvíti, chlubit se, že předci naši slavní zdobili se uměn sterým květem za časů, kdy Germánové dávní v kožích volských pobíhali světem... Nad vrcholkem havran kváče – marný jeho hněv: Hošík veveřicí skáče s větve na větev, štíhlý kmen se pod ním klátí, však již ručka hnízdo chvátí – nebesa, ký zjev! Dvojí klíč z té ptačí stvůry vstříc mu zlatem blýsk’. Šťasten odnášel si s hůry netušený zisk. Jak se divné klíče skvějí! Po dětském teď obyčeji do jednoho písk’. Slyš! tu kouzlem božských tónů zazněl něžný důl, jakby křídlem seraf zvonu rajského se tknul, jak by chvěním svaté ruky z nebes varhan čarozvuký nápěv zavanul. Hochu zdá se, že kol mění stromů zástup sám stinných větví zauzlení v šerotajný chrám; bezděky ve zbožném vlání koleno se na mech sklání jako k modlitbám. Do druhého klíče na to polehounku dých’: zazvonilo duté zlato jako dívčí smích, skřivánčí jak trylek plesný, jako zurkot kvítím Vesny vlnek stříbrných. Jakby sama země duše slastí jarních taj zahrávala v libé tuše květnou na šalmaj. Nohu do tance to chvátí a kol zdá se skočnou hráti celý boží kraj. Poplach ve vsi. Mladý, starý chvátá se všech stran, velebník sám vyběh’ z fary, zvoník nechal hran; každá duše hudbou jata, jižto loudí z klíčů zlata učitelův Jan. Učitel byl hlava bystrá, varhaníků král, za předního hudby mistra slaven šíř i dál. Poznal klíčů dary skvělé a hned v dumném jeho čele záměr velký zrál. S hochem rozejel se světem do sídelních měst; o zázračném děcku letem šířila se zvěst, které v pouhém klíčů svistu za krále všech koncertistů dovedlo se vznést. Kam hoch přišel s klíčů zlatých sladkým rokotem, davy posluchačů vzňatých hřměly tleskotem, na klín brávaly ho kněžny, princezek jej prstík něžný vnadil piškotem. V muže dospěl. Opojivý slávy poznal vděk, soupeřů též pohled křivý, utajený vztek. Ti nechť plnou tváří dují, ze svých klíčů vyluzují protivný jen skřek. Ať klíč jakkoli se staví, ret se namahá, hvizd jen syčí pronikavý, hudba neblahá. Až sok jeden prst si vznesl na nos pojednou a hlesl vítězně: Ahá! Klíče látkou, tvarem stejné zhotovit si dal, za klíče je čarodějné mistru vpašoval. A když ubožák ten příště hrdě vyšel na jeviště pro vavřín – ó žal! – nevydal tu otvor skvělý filomely tluk, ale drsný, ochraptělý, srdcelomný zvuk, jakby zalkal nade krovem v luzném stříbře měsícovém kocour z lásky muk. Hudec v uleknutí zbledl, hosty jímá žas. Druhý klíč teď ke rtům zvedl, leč ten zahrál zas, jakby za mourkovým vzdechem od vikýře zazněl echem mícky toužný hlas. Jako smyslů zbaven píská, v čele chladný pot; z potměšilých klíčů tryská chaos děsných not. Dlaní chvějnou k vírné skráni hudec sahá, z nenadání klesá do mrákot. Ale zítra slyší žasna: Jeho skřek a kvik umění byl perla jasná, nové školy vznik, pokrok neskonalé ceny – takto hlásá proslavený hudby esthetik. Dosti už těch sladkoznících starých nápěvů, cinkajících, klinkajících citů výlevů. Nechcem’ ucha kratochvíli; myšlénku chcem’, plnou síly, v rázném projevu. Posléz uvěřil sám zpola nešťastný náš druh, že jej k velkým činům volá hudby strážný duch. A když chtějí, dále píská v nové klíče, ječí, vříská, až je brní sluch. Lidé s esthetickým brusem dále k němu lnou, naslouchají s jemným vkusem, oči k nebi pnou vytržením, jak se sluší – zacpavše si doma uši dobře bavlnou. On však potají lká z ticha: „Bídný klam a mam!“ „Kam se dělo,“ – trpce vzdychá – „sladké kouzlo, kam? Zda to kov týž čaruplný, z něhož pršel nesčíslný zvuku drahokam?“ A jak ukrutně jej mučí žárlivosti pal, když kol o soupeři zvučí dithyramby chval, že mu kynou bájné zdary a že hrá, jak mistr starý nikdy nezahrál. Chce jej slyšet. Do nástroje sok jak dechl jen, rozlehl se: „Klíče moje!“ divý mistrův sten. Pravda zjevila se brzy, vydat musel šibal drzý drahocenný plen. Klíče mistr má. Leč marné ždání na úspěch. „Kov sám původ hudby čarné, hráč jen skytá dech;“ – posměch slyší pohrdavý – „klíče umělci jsou praví, on k nim pouhý měch.“ Z jasné slávy čarovidu zbyl mu charý dým; prchal z měst a kryl se lidu, žal jen zůstal s ním. Klíčů třpyt jen hněv mu plodil, až je zlobně v pospas hodil vlnám jezerním. Nad sítěmi mladý rybák sní, k ňadrům vzdychavým tvář bledou chýlí, hledě tam, kde v tůni jezerní z modrých vln se vypíná hrad bílý. Praví báj, že zakletý ten hrad chová kněžnu krásy nevídané; s cimbuří tam postať lunných vnad míhá se a vábná píseň vane. Darmo však se náruč po ní pne: uzamkla ji ruka čaroděje na dva klíče zlaté, kouzelné a ty klíče vmetla do peřeje. Vidí rybák řízu bělostnou větérkem tam na cimbuří vláti, slyší z dáli píseň milostnou – touha vířivá mu srdce chvátí... Marný stesk mu rosí víčka lem – – S těžkým povzdechem se chopil sítí – avšak hle! co vlhkým pletivem jako rybek zlatých dvé se třpytí? „Oh, to ryby nejsou!“ – zavýsk’ jun – „Jsou to klíče zakletého sídla!“ Schvátil je a mžikem hbitý člun nad ním rozepjal svá bílá křídla. Pod perutí touhy vichřivou letí k zámku po jezerní pláni, v jejíž vlnu modrojiskřivou snivý soumrak růžový se sklání. A kol na zářivou hladinu tisíc terčů zelených se noří, na každém z nich kvítek leknínu jako kahánce plam bílý hoří. Po leknínech v luzném mihnutí ruka rusalčí tu onde sáhne a tlum sněhobílých labutí na otěžích zlatých loďku táhne. Ze zámku pak mládci v ústrety oblak bílých holoubků se spouští, hravé, ševelné jich třepety člun mu halí sněžných křídel houští. A jak zámku jinoch blíží se, přes ohradu zeleň rudokvětá vodopádem plesným níží se, koberec mu z růží v cestu splétá. Skočil hoch na mramorový práh před vysoké brány stříbrojasem a jen klíče kouzelné k ní vztáh’, rozletla se v ruchu sladkohlasém. A vstříc jemu bílá ramena vznáší děva nevídané krásy, že jí hlava jeho zmámená k nohoum klesá v roucha zlaté řásy a že jako se tvář cheruba vzírá v něžnou líc, již obestýlá vlasů měkkých světlá obruba zlatě pršíc na ramena bílá. Ale hvězda zraku zářivá vábně tak mu kyne z řasy zlaté a jej k teplé hrudi pozývá, dvojicí vln svůdných povypjaté: že ji schvátil a ret plamenný vtiskl na rtů vonné růžné kvítí, že se chytil rybák zmámený v kadeří těch zlatých jemné síti... Plným douškem jinoch šťastný pil sladkošumný nápoj z lásky číše v sídle kouzelném, kde ručky Vil spřádaly jim z růží vonné skrýše a kde hudbou sirén ukrytých ukolébán sníval čaruplně v měkkém zlatě vlasů rozlitých na bělostných ňader hebké vlně... Tu kdys, probudiv se, po tichu z podušky té vnadné hlavu dviže, jak se vznáší motýl z kalichu lilie, jež posud spánek víže. Vykradl se rychle po špičkách z komnaty a hradu k zářné bráně a ji, vystoupiv na vlhký práh, zavřel spěšně ve třeskuté ráně. A pak bleskurychle otočil v zámku klíče – otočil je znova – z hloubi oddech’ – na člun vyskočil – odrazil se veslem od ostrova. „Ach, vím nyní, proč jsi zatvořil bránu tuto, dobrý čaroději!“ zavolal a klíče ponořil v jezero, kde víří nejhlouběji. Fráter velkou rybu chytil do keseru – pro celý to klášter sousto chudé věru. Ale mniši zdejší důchod mají sporý, krátké obědy, tím delší za to hóry. V odříkání stálém věrně slouží bohu, žíně tělo mučí, tvrdý sandál nohu. Statků nedbají, jež ničí rez a moli, nebes nehynoucí radosti jen volí. Jak včelky pilné modliteb jen medy ve svých celách robí za člověctva bědy... Fráter kuchař zajel v rybu ostřím nože – jaké to v ní jikry zářivé, ó bože! V úžasu již vine z ryby místo mlíčí zlatý kroužek s dvěma bleskutnými klíči. V ustrnutí stojí nad jiskřivým zlatem, otci kvardiánu pak je nese chvatem. Šedý kvardián hned myslí zbožnou cítí libý dech, jímž voní nebeské jen kvítí. Oči jeho zplály svatým zanícením, ruce s radostným se k nebi vznesly chvěním: „Díky Pánu, jehož milostí nám slány klíče světce Petra, klíče rajské brány!“ Blahým krajem věstí ústa tisícerá, že se nebes klíče snesly do kláštera, že tam ve svatyni hvězdojasnou září zázračně se třpytí šerem na oltáři. A hle! kol do kola z nivy blízké, dalné zbožných poutníků se hrnou davy valné. Pestré korouhve se nad zástupy třpytí, bílé družičky jsou samá pentle, kvítí, hlasná odpovídá píseň předříkači – k pohostění zbožných jedva klášter stačí. Rázem nový život řeholníkům zkvetá, ofěry se sypou, po chudobě veta! Hóry se teď krátí, obědy se dlouží, tváře ruměnné se do kulata krouží. Ne již modliteb med bratří ve své cely snášejí, než vínko jasné po korbeli. V refektáři zpěv a vřava bujná znívá, ale na kůře mnich do kapuce zívá. Nebes klíči zemské odemkli si ráje, ale zamkli sad, kde věčné blaho zraje. A když dovršena byla míra hříchu, potrestal Pán viny prostopášných mnichů: Rozplašeni světem, zašli beze slechu a, kde klášter stával, na rozvalin mechu v houšti břečtanové, v kapradí a hloží jedle temnou větví spočinul prst boží. Byl hoch jeden snivé líce, s divným třpytem v oku tmavém; plaše bloudil světa davem jako spadlý se měsíce. A kde těkavec ten snící minul zástup měštěnínů, ukázal naň otec synu s řečí moudře varující: „Výstrahou ti, synu milý, buď ten jinoch pobloudilý! Planě zkvétá, plodem zdatným nezaskví se s hrdé výše, nestane se členem platným společnosti, vlasti, říše. Nedosáhne cti a jmění, zajde v bídě, povržení neželen...“ a vážně na to klepnul v tabatěrky zlato, na níž Kristus pěknou prací – koupena je v licitací. Vyhýbá se jinoch lidem, s lesním přátelí se klidem. Samoten tam těká, nyje. Ale jedna dobrá víla, mocná víla Fantasie kouzlem svým jej obestýlá: V tajuplném větví kyvu vřes mu mění v sady divů, v čaroháje mění mechy, v elfů číše zvonky chudé, v rubínové hradů střechy muchomůrek terče rudé; v kapradiny hebké krajky odívá mu kněžnu bajky, do hluboka jasné tůně rusalčím jej vábí zjevem, uspává jej na svém lůně tichou zkazkou, libým zpěvem. Ale divná tíseň citů v ňadru jinochovi dřímá, k neznámému neurčitu tajemnou ho tužbou jímá. Netrápí jej slávy žízeň, ani lásky sladká trýzeň, – nezbádaný cit jej vleká do vysoka, do daleka. A tak jednou dumal zase v kapradině lepořasé, když máj vdechl na balvany svěží zeleň mladých mechů a větérků teplé vany mísil s ambrou květných dechů, kukačku kdy zbudil prvou, vlny pustil volným skokem a kmit’ pod zelenou brvou fialinky modrým okem. V tom slyš! ozvalo se kdesi libé znění mezi lesy, jakby hvozdu srdce bajné v dáli znělo sladkým tlukem – a hoch v poutech moci tajné snivě kráčel za tím zvukem. Kráčí přímo lesa houští, slézá strmé boky skalné, po sklonech se srázných spouští přes balvanů trosky valné, jimiž bystřin blesky srší, kolem nichž se pustě vrší bouře vzteklou rukou skosen chaos roztříštěných sosen. Posléz’ přišel do údolu, jenž jak zaklet odpočíval ve hvozdnatých strání kolu. Větví mrak též hustě splýval jeho klínem a ztud ony k uchu zněly tklivé tony. A již také oči shledly trosky gotického krovu s vížkou štíhlou šerem jedlí. Tam zní posvátného kovu jemný hlahol, který mnichy svolával kdys na kůr tichý. Houští stromů jun se béře ve chrám pustý, pobořený, jenž si halí v lesním šeře do břečtanu černé stěny. Na troskách tu klenby sletlé, v ostružině bujně zkvetlé našly netušené lůže lil’je kamenné a růže zapředené v samet mechu. Skrze prolomenou střechu blankyt do svatyně zírá, plachý kmit hrá ssutinami a les všetečný se vtírá oken, kružby dutinami, huňaté své větve stela na soch rozbrázděná čela. Zabrán v teskně blahé dumy kráčí hoch přes truchlé rumy tam, kde oltář stával kdysi. Teď tu pusto a tam vzadu s černé stěny břečtan visí roven lístků vodopádu. Zelení tou obepředen ze zdi povypadlý v koutě zachytil se kámen jeden v hebkém břečtanovém poutě. Však aj! za ním v temné spáře duté stěny jaká záře! Zvědavě tam jinoch sáhl a – dvé zlatých klíčů stáhl. V užasnutí hledí na ně, obrací je zadumaně. Zda to mnichů poklad zmaru uchránila tajná skrýše? V tom se k němu snesla s výše ve průhledném dívčím tvaru zářná obraznosti víla rozpínajíc dvojí křídlo rovné těm, jež rozestýlá v letu kmitném lesní šídlo: vzdušné, mihotavě hravé, hned je matně průsvitavé, hned se třpytí v luzném klamu bleskem zlata, drahokamů. Duhou hrá teď jemným chvěním a ret mluví sladkým pěním: „Vezmi klíče, hochu můj – opusť temnou světa sluj! Hlucho tady, pusto tady – pro tebe tu není vnady. Kalné je to lidské štěstí: víno, zlato, lásky vděk, slávy hrdošumné zvěsti, vědy tichý požitek. Klamnou pěnu, rmutné kvasy skytá číše žití toho. Blaha požívá jen, koho já si k ňadrům přivinu; mých jen prstů čarné tknutí vykouzluje na té rmuti libel hravé modrojasy, sněžný kvítek leknínu! Tobě jenom patří, synu, tyto klíče pravých slastí: Nuže, opusť charou hlínu, ostav hrubé světa šlaky a pojď světlých do oblastí – vezmi klíče, hochu můj, přes červánky, přes oblaky do ráje mě následuj!“ Za vílou tu ze kláštera vyšel jinoch, z jedlí šera. Než aj! před ním údol halí rozvlněná mlha bílá a ves obzor pozastýlá: tak se někdy krajem valí, hledíme-li s alpské hůry, horských mlžin moře sivé, kupící se v dýmné stvůry ve hře vanů proměnlivé. A v tom rozvlněném běle valných oblak vzdušnou stezku duha čarokrásná stele v sedmibarvém hravém blesku. Po ní vzhůru víla chvátá – nevíš, zda ji nožky nesou čili křídla lehce vzpjatá, jež se mihotavě třesou v barev změně ustavičné: teď se šatí do blankytu, v červánků teď nachy sličné, hned se v luny stříbrosvitu a hned zory zlatem skvějí, duhy peřestými skvosty... Za ní jeho nohy spějí, lehce, vazeb tíže prosty. Chodník stoupá pronikaje sedmibarvým svojím šlehem krásou oblačného kraje, mlhových alp vzdušným sněhem, nakupeným v různém tvaru jako vlny mléčných varů, kouř jak bílý, sněžné peří, prostíněné lehkou šeří. Hle! tu v dáli divukrásně zarděly se mlžné řásně a v té růžovaté páře plamenného polokruhu oslnivá bleskla záře, jako slunce tvář kdy svitá, zpola ještě poukryta, v červánkovém nebes luhu. Než, kdy blíže konec stezky a když oko ustrnulé na oslepné zvyká blesky, zří: to není slunka půle, ale do zdi do safírné, čnící k výši nedozírné, ohromná to zlatá brána rubínem kol obkládaná, po ní divné, živé hřeby: spousta hlavinek to něžných na křidélkách růžných, sněžných – – Taková je brána k nebi. Hoch teď, vílou dobrou veden, v otvor zámku po tichounku z nebes klíčů vetkl jeden, otočil jej po lehounku. Ale přece z jasné duti – trochu zrezavělé asi – ozvalo se zaskřipnutí; leč ne skřipot hrubohlasý zemské rzi; než libý hlásek, jakby ze sna zlatovlásek, když jej ukolébá máti, vidině se zasmál skvělé. – Vytáh’ klíče obezřele smělý jun; kruh dveří chvátí – i ty vrzly – milo sluchu, jakby při kolébky ruchu máti nad robátka smíchem sama hvězdné noci tichem zasmála se v čirém blahu. – Stanul hoch na ráje prahu. Nesdělí řeč, daná lidem, marně vypsat brk se snaží, co tam pojal uchem, videm, stoje ráje na zápraží. Hlava rozkoší mu víří, prsa burně rozechvělá blahem nesmírným se šíří, jakby rozskočit se chtěla, rty se třesou, řasy chvějí, lící krůpěj za krůpějí blýská rosným třpytem ranním... Zašeptla v tom víla za ním: „Dále, hochu, dále spěj! Nebeská tu předsíň pouze – druhý klíč si uchystej, ke druhé se bráně dej: Tam cíl věčný každé touze!“ Krok – leč náhle na práh coufá, sotva vzhlednouti si troufá. Zastřelať mu rajské vnady jakás hrůzně krásná bouře, plno sněhu před ním všady, plno bělostného kouře, plno blesků duhovatých. Není bouř’ to, ale vlání ohromných dvou křídel vzpjatých, jejichž třásněmi se sklání tváře hněvná, sluncem skvělá Michaela archanděla. Zbrojnoš ráje rozpřahá se k ráně mečem, který hledu démantovým ohněm zdá se, šlehajícím z jilce středu; z luny stříbra jilec kován, zlatem hvězd je vyšperkován. Na obranu maně zdvihl jinoch klíče nade skráně – ranou strašlivou je stihl rozhorlený zbrojnoš Páně: drahé klíče rozlítly se v tisíc jisker meče rázem, jiskry branou zakmitly se, zlatým deštěm sprchly na zem. K nové ráně meč se točil; než tu z rajské fortny kročil svatý Petr. Mne si řasu, rovná v lunojasné skráni stříbrné dva mráčky vlasů – zdá se jaksi po vyspání. V cestu stoupá Michalovi; ale důtku sobě klidí: „Aj, to řád je z brusu nový – dokořán tu ráje brána a tvé klíče v rukou lidí!“ Vece klíčník nebes-pána: „Jaký děs, že v naší kobě opět host po také době?! Beztoho již teskno věru sedět z rána ku večeru v poušti fortny té a hluši, nespatřiti lidskou duši, zřít jen stále krásy známé – k čemu to tu všechno máme? Nadobro snad ve člověku zhasla žádosť rajských vděků! Mní snad, že je vskutku tady, jak jim líčí nebes vnady malíři a kazatelé: spousta oblakové běle, serafové, plní nudy, cherubíni sklenné pleti a to drobné kolem všudy hlávek okřídlených smetí; ze všech retů že se lije nekonečná symfonie, do strun harf se prsty hrouží – – Jaký div, že nezatouží po takové blaženosti – ? Koncertů tam dole dosti. – – Zajdi sem jen, hochu, časem – nejlíp’ s večernice jasem – v bránu ťukni po třikráte, – závory vnitř sejmu zlaté. Můžeš chvíli zde, jak nyní, rozhlednout se po předsíni, nech tvůj ret i dole hlásá, jaká to zde u nás krása. Jenom dvé střež jako v hrobě: Neprozraď jim k nebi cestu, znamení, jež děl jsem tobě – jinak dojdeš krutých trestů!“ – Nazpět hocha v zemská sídla snesla víla duhokřídlá. Od té doby jinoch milý každý den, kdy nebes luhy hvězdným kvítím zazářily, ubíral se stezkou duhy, klepal třikrát v nebes bránu, prodléval tam často k ránu. Ale rozkoš neobsáhlá, již tam duše tajně ssála, v těsných ňadrech šumně vlála, po sdělení mocně práhla. Až kdys v tajemném v tom vlání bloudě hvozdem, z nenadání sedl na kmen, padlý bleskem, vložil na koleno blánku a svým tajným blahem, steskem vyplnil tak mnohou stránku. Domů nesl plod své tísně a tam přepsal krasopisně na velin ve zlatém rámku, poštovní též přilíp’ známku a vše ztajiv pod obálku redakci to zaslal v dálku. S konceptem však chodil snivě, kde byl jaký přítel mladý, předčítal jim zádumčivě veršíků těch divné vnady, zvěsti o tajemných slastích, jimiž dýší rajské luhy. Schvátila též jeho druhy touha po nadhvězdných vlastích; škemrali a žebronili, až ho k zradě naklonili: Vyjevil jim k ráji dráhu, znamení též trojím ťukem a teď s halasem a hlukem dav se valí k nebes práhu, na bránu tam klepá, buší; nedojde-li odpovědi, aspoň v otvor klíční hledí, k němu přichyluje uši. Pustí-li je Petr svatý, mívá teprv potíž s nimi: věsí se mu všude v paty, na fortnu mu píšou rýmy, čtou mu sladkou svoji notu, posouzení skromně ždají – Michael smích jedva tají: „Vidíš, to máš za dobrotu!“ A ti veršovníci s hůry hvězdic plné kapsy nosí, rajských květů celé fůry, džbery nebeské i rosy, bečky blankytové jíchy, spravedlivě plné cíchy peří z křídel nebešťanů: že již málem pozemšťanu protivna je rajská vůně a že člověk až se stydí v společnosti slušných lidí mluvit o hvězdách a luně. Ale zrádce rajské cesty stihly zasloužené tresty: V potu tváří sbírat musí květy slov a rýmů zvonky v ladných veršů zdobné sponky, studovati steré Brusy, poslouchati přátel znělky, velebit jich talent velký, o honorář míti strachy, zdobit všechny almanachy, literárním klepem břísti, kritikářů rady čísti, úvah roje nespočetné o zdravém a chorém směru a, co nejhorší je věru, proslovy též psáti vzletné! A kdy v řádných lidí kruhu někdy shlédnou veršotepce, v loket občan ťukne druhu, ukáže naň stranou, šepce: „Hleď, tam poëta ten velký – – Zdá se, že mu nejdou k duhu jeho ghasely a znělky! Kabát má též ledajaký. Zdaž to důstojno je muže, chytat hvězdy nad oblaky, trhat pomněnky a růže, s motýly si hráti dětsky – Moh’ být užitečným tvorem, doktorem či profesorem, snad i mandát poslanecký ulovit – – “ A vážně na to klepne v tabatěrky zlato, na níž Kristus pěknou prací – koupena je v licitací. Ale svaté nebes klíče, když se jako prška skvělá rozprysknuly v tisíc jisker pod čepelem archanděla, k zemským hájům, borům sletly a kam zapad’ prášek světlý, nad zemí se vypnula zlatojasná Primula. Nad hebounkým štíhlým stvolem povynesla do výšky zlato rajské, zkvetlé kolem líbeznými kalíšky; rosa nebes plá jim v lůně, edenu v nich dřímá vůně. Kdykoli se jaro sličné motýlím k nám křídlem snese, povyhlédnou fial očka, vlna zahrá v šumném plese, háj si spřede roucho nové z lístků, třásně jehnědové, a žežulka na buku zateskní své kukuku: Pokaždé tu, kde se klene hebký pokrov listový, mechem svitnou roztříštěné zlaté klíče Petrovy, a kdo jejich kouzlo znají, ráj si jimi odmykají. Jinoši tam chodí švarní, dívenky tam bloudí smavé, srdéčka tam ryjí na kmen břízy bílé, olše tmavé, při tajemném lesa šumu upřádají sladkou dumu, sbírají si do zvůle zlatojasné primule. Snílkové ti šťastní znají petrklíčů divný taj: že nám posud otvírají jedno nebe, jeden ráj – eden to, jejž zem’ si pěstí: blaho mládí, jara štěstí. Také já jsem kdysi chodil s jarým srdcem, junou duší tam, kde mladí nebes vánky v listí šepotavém tuší, tam, kde s ambrou rajských dechů pod břízou mu pro potěchu zlatý kvítek rozkvetá – byl jsem také poëta. Kdysi také ret můj chvějný křídlaté se věštky ptal a ten ptáček blahopřejný dosti let mi zakukal; díky za ta všecka leta – jen že po těch mladých veta! Rád bych smazal roků řadu, v háje mlád se vrátil zase, skráň tam opřel o kmen buku, snil tam jako v zašlém čase, petrklíčů zlato sbíral, ztracený ráj otevíral; ale ach! – zlá srdce tíž’ – neumím je trhat již! Když je trhá ruka jedna, musí druhá spočívat v ručce jiné, ústka medná k nim se musí usmívat a zrak dvojí v tichém blahu ronit na ně rosnou vláhu. Navracím se z lesa právě kytičku jich k srdci vina; semtam v nich cos ovšem blýská – ale to je rosa jiná. Povadly mi cestou taky – dárek je to všelijaký; ale což?! – buď za vděk vám! – Nedám více, nežli mám. Pro čtenářku oklamanou také dobrou radu vím: Moji knížku pohoď stranou, k lesům vyjdi májovým – krásnější tam báseň klíčí zlatistými petrklíči!

Patří do shluku

dagmar, skvoucí, třáseň, zdoba, zžíhat, vzdušný, třepetavý, spousta, kadeř, řasa

21. báseň z celkových 203

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PRAVDA. (Svatopluk Čech)
  2. None (Svatopluk Čech)
  3. None (Svatopluk Čech)
  4. None (Svatopluk Čech)
  5. VE STÍNU LÍPY. (Svatopluk Čech)
  6. None (Svatopluk Čech)
  7. ADAMITÉ. (Svatopluk Čech)
  8. None (Svatopluk Čech)
  9. STEP. (Svatopluk Čech)
  10. None (Svatopluk Čech)