báseň bez názvu

Slunka jarní lesky širých oken řadou na podlahy mramor pestré záře kladou, mihotavé stíny tabul umně tkaných ze skel různé barvy, drobných, šestihranných. V čele síně skví se drahé křeslo dvojí; před jedním král český v říze zlaté stojí, jako jitřní slunce v nachu červánkovém září pod purpurným baldachýnu krovem. Vedle něho hojnou stříbrohlavu řásou královna se třpytí snivé luny krásou. Jak les kmenů statných páni s jedné strany, jak sad květů luzných s druhé paní, panny. Před tím sborem slavným nízko sklání čela poslů říše dánské četa pestroskvělá. V čele jich pan Strange Ebbesön se jeví, hladkých mravů dvorných, krásy málem děví; po skráních mu plynou vlny rusých vlasů na kabátec drahý s dýkou skvostnou v pasu, s měkkou sobolinou na řasnatém lemu. Mladistvý pan Limbak na pravici jemu, Olaf Lykke v levo ruce s lesklým kovem kříží na krunýři z šupin ocelovém; Albert z Eskildsö tu moudrým okem vzhlíží, tučný Petr Globe křiví páteř stíží, vážně Petr biskup obličej tu kloní velebný, kol něhož vlasů sníh se roní s bílým vousem na hruď, z pod infule skvělé, do níž z perel křížek vetkán přeuměle. Mluví teď pan Strange ozdobně a hladce: „Valdemar, král mocný velké říše dánské, posílá nás k tobě, slavný Čechů vládce. Jemu poddáno vše plémě seveřanské; ostrovů roj valný v jeho žezla stínu jako smaragd hojný v moře siném klínu kyprou lučin zeleň v jezer tichých jase zrcadlí, kde nivou tučný skot se pase. Kolem chatek šťastných chrustí klasy zlaté, sledí stříbrem blýská moře přebohaté. Do přístavů čilých ze všech konců světa množství bělokřídlých korábů se sletá jak bělásků s cizích zemí zlatým pelem. Pyšná kvetou města. Kláštery a chrámy k nebi velebným se vypínají čelem. Boží jsme my vojsko a bůh válčí s námi: Nad Volyní kleslou víry slunko jasné do pohanské chmury blahodějně svítá, nad Arkony rumem kříže břevno spasné zatknuto je v padlé témě Svantovíta. V široširém kruhu, kde břeh slávský zmývá Baltu ohromného vlna stříbrosivá, poddány nám hojné Polabanů kmeny, ba, i Němců kraje Dánům podrobeny. Už i Čudům divým král náš mocný chystá na šíj urputnou jho sladké Jesu Krista. K jeho slovu hrdin bez počtu se řítí svatý kříž, česť dánskou uhájit svou krví; tisíc lodí letí na kyn jeho brvy v ozbrojení hrozném, mořští draci lítí. Strašný nepříteli, milostným je doma: jako vlídný otec k lidu svému shlíží a med laskavosti kane jeho rtoma, moudrý jeho zákon zlosyna jen tíží. Ale cit, jenž – bohem v srdce štěpen muži – k líbeznosti ženské sílu jeho táhne, krále schvátil touhou po milostné druži a lid jeho vlídné po mateři práhne. Pátravý hled jeho koruny tvé lesky v dálku přivábily, v rozkošný kraj český, kde kmen Přemyslovců z šerých věků klínu vypíná se mocně slávy na výsluní – A hle! fialinka, skrytá v jeho stínu, lahodou své krásy, cností libou vůní zajala mu srdce; o ní mluví stále, jmeno její šeptá, kloně snivé hledy v umný štětce výtvor, její stín to bledý, a zpěv skaldů budí k její pouze chvále. Jeho jmenem tobě, slavný Čechů králi, královno ty jasná, pozdrav nesem’ z dáli, na kolenou prosbu vznášejíce vroucí: Vložte v jeho ruce perlu přežádoucí, Margaritu kněžnu, světlou svoji dceru. Zaplesá s ním všecek národ na severu! Jako snoubí svlačce květnatého zdoba mohutné dva kmeny přes tok dravé vody: tak přes živel zbujný, který tiskne oba, tento sňatek spojí vznešené dva rody, národy dva mocné družby poutem svíže ke zdaru jich obou, svatého i kříže!“ Zaševelil vánek v pyšných kmenů lese, ale dél se sadem vábných květů nese: schylují se k sobě hlavy lepolící s vínky skvoucích perel v jasné, temné kštici, čile oko s okem, dlaň se střetá s dlaní; tak ruch jemný vane sborem panen, paní po Dánově řeči. Však ni šepot kolem neozval se z pestrých tlumů pod prestolem a všech zraky posléz ku králi se pjaly, jehož rtové Dánům tak se odezvali: „Vítáni nám buďte, vzácní vyslancové krále, jenžto předním na severu slove. Žádosť, již nám zjevil nyní vaším retem a dřív listu blanou, vroucí tužby plnou, srdce otcovské nám blahým jímá vznětem. Známo nám, jak slavnou bitvou nesčíslnou dánské moci záře s víry spasným svitem rozlila se v baltském kraji rozložitém. A ztuď sahá vládce, jehož jasné čelo s leskem koruny zář cností vzácných nosí, po kvítku, jež na pni našem otevřelo kalíšek svůj bílý, plný nebes rosy, ale skrytý cudně, zkvetlý v našem klíně, však ne v lescích trůnu, v jeho pouze stíně! Hodna prestolu jest, díme s pýchou blahou, ač lesk zemské slávy nevábí jí zraky a duch její dávno zbožnou tíhne snahou k jiné nesmrtelné záři nad oblaky; mněli jsme, že prchne ze světského ruchu jak do hnízda ptáček bouří zaplašený pod řeholní závoj, mezi svaté stěny, že tam bude, v rajskou pohřížena tuchu, modlitbami vzlétat k nohám Spasitele za náš kraj i národ, za člověctvo celé, Nuže, jinam vzácné poselstvo jí kyne a dá bůh, že poupě k taji skromně lnoucí v růži královskou se čárně porozvine na výsluní moci, dechem lásky vroucí. Však dřív poznejte ji; štětec mnohdy klame a vždy obraz mrtvou podobu jen skýtá, pouhý odlesk vnější; v živé tváři samé teprv celá, pravá podstata se čítá. Po bezduché malbě, po cizinců chvále dotud znáte ji; ať nyní živa věstí, vašeho-li hodna vznešeného krále, svítá-li zrak její Dánsku hvězdou štěstí. My pak v rodinnou se uchýlíme radu, zbádáme, kam dceři duch i srdce měří, vznesem’ hled ku krále nejvyššího hradu: ten snad posléz tajným vnuknutím nám svěří, jaké rozhodnutí pravou jesti drahou za Markéty naší budoucností blahou. Protož odkladu nám kratičkého přejte; v našem hradě pak, jenž nyní vaším hradem, hostinnosti naší volně užívejte. Černíne náš milý, na tvá bedra kladem’ sladké břímě péče o milené hosti. Pilně dbej, ať u nás v ničem nepohřeší pohodlí a potěch vlastních domácností a též jejich lid ať hojnosti se těší. Tabule se naší s láskou súčastníte a než noci černá korouhev se vztýčí, konečné snad naše rozhodnutí zvíte, z něhož, nebe přej, ať libě povyklíčí nevadnoucí růže blahosti a zdaru dceři naší, Dánsku, králi Valdemaru!“ Černín komoří tu vyšel z panstva davu, s pozdravením vážným přidružil se k hostem. Velebná to postať. Předků věrna mravu, oděna je v šatě starodávném, prostém: S vysokého těla dlouhý plášť se line ve záhybech ladných, na rameni pravém sepjat sponou zlatou; krátkým spodním havem kožený pás s mečem širokým se vine; z temné škorně svítá mnohé zlaté kvítko a řemení zdobně obepíná lýtko. Přes řasno až k pasu vous mu splývá bílý, z šedin obličej zří vážný, ušlechtilý okem, jež se třpytí v juném dosud žehu pod obrvím bílým, chomáčkem to sněhu. Poklonivše znovu nízko svoje čela před králem a kněžnou, vyšli zvolna hosté za Černínem v loubí hradu leposkvělá. Kmet je baví družně v lahodnosti prosté, provádí je komnat čaroskvoucí řadou, velebností chrámů, sadu libou vnadou; všechno památné, co hrad ten v nitru chová, ukazuje, moudrá připojuje slova. Dánové se diví staveb mohutnosti, kráse jejich slohu, nitra jejich třpytu, nesčíslných ozdob, skvostů čarosvitu; a když na výstupek stařec uved’ hosti, odkud obsáhly jich překvapené zory náhle vábný dol, jímž slavná Praha zlatá kupila svých domů, chrámů lepé sbory, víly vltavské jsouc pasem obepjata širým, blankytovým, v jehož smavém jasu smaragd ostrůvků hrál větší pro okrasu, mocný Vyšehrad když jejich oko shlídlo v plné velebnosti v čele sivé skály jako králů bájných divulepé sídlo, jasnou zeleň kolem, chlumy modré v dáli: „Ach!“ tu mnohohlasé rozkošného žasu tlupou pozaznělo jako jedním retem a zrak lačný, blahým naplněný vznětem, dlouho potápěl se v nevídanou krásu. Ba, sám šedý biskup v nadšenosti hlasné tvrdil: ani Veile, ani Gurre krásné, aniž jinou stranu jeho vábné vlasti na roveň že nelze půvabům těm klásti. Posléz v hodovnu se za komořím brali. Oslnil je síně přepych neskonalý: vzácné malby stěn a drahokamy hojné zářící v nich jako hvězdy na blankytu; rozvěsené po nich bitev pleny zbrojné, zlaté jilce, štíty, toulce v perel třpytu; hladkých mramorových dlaždic pestré lesky, sestavených vkusně v ladné arabesky. Vesna sama hle! pro větší půvab ještě nádheře té skytla tisíce svých dětí; po stěnách se vinou v ladné věnců spleti, podlaha též plna květového deště, pestrých plna hvězdic, kalíšků a zvonců, jejichž vůně vane do všech síně konců. Dvořanstva tu čeká shromáždění valné, v kožešinách drahých, kmentu, stříbře, zlatu, v tovarech i vzácných mnohé země dalné, v cizím různém kroji, v dědů lepém šatu. Pavlán v síně výši jako hnízdo ptačí; do trub tamo dlouhých, třepetného jasu, s nichžto látky vzácné kanou za okrasu, pištců zástup duje, co jim líce stačí; bubenník v jich středu paličkami švihá: jako blesk tu jedna, druhá tam se mihá a teď obě rázem sklánějí se spolu na dvojici kotlů břeskném ve hlaholu. Tak sbor hudebníků plesně hosty vítá, kolem nichž se mžikem věnec panstva splítá. Jeden pro slov kvítka spěje k římským luhům, dánským hovorem se druhý hostům vděčí, jiných český pozdrav tlumočí svým druhům Albert z Eskildsö, jsa znalý mnohých řečí. Však již opět hlahol hudby doprovází Přemysla, jenž s chotí do hodovny vchází. V čele tabule s ní sedá; s pravé strany u něho pan Strange s ostatními Dány; za těmi pak dolů do konce až stolu páni čeští o řad dohodli se spolu; naproti nim dámy u královny řadou jako dlouhý řetěz květů, různých vnadou. Jenom po princezně, k níž jich mysli spějí, nadarmo se zraky Dánů otáčejí. A roj sličných pážat v zefýrovém chvatě poletuje síní; posuňkem jim velí podčeší a stolník; v bělorůžném šatě na pohrudí lev jim září stříbroskvělý. Hostů skvoucí věnec obsluhují hbitě: Ten tam dlaní jednou vznáší ostražitě širou mísu zlatou, smavé zraky chýle v obrubu jí zdobnou práce ušlechtilé, jako kejklíř lehko s ní se chvěje blíže, spadlou k líci kadeř druhou rukou dviže; jiný naperliv číš letmo mednou vlnou, před hosta ji staví, rovně po kraj plnou; takto beze zvuku, beze hlasu krouží, jako duchové, již rekům báje slouží. Rukávy jim dvojné, zdmuté chvatnou pílí, vlají v zadu jako křídla za motýli. Dvorský mrav tu není poutem hovornosti; přitlumujeť pouze hlasy hodovníků a jen král když mluví aneb někdo z hostí, mlkne hovor na rtu pánů, paní rtíku jako náhlým kouzlem až do konce stolu a vše visí na rtech jeho bez hlaholu. Takto stromy lesa, když jím vítr vane, v lehký snoubí šum své hlasy pomíchané, pojednou však šepot mlkne kolem všude a jen mocný dub tu ve vichřice dmutí korunou svou chvějnou šumný nápěv hude, ostatní pak stojí tiše, bez pohnutí. Přemysl se vlídně s každým hostem baví; vyptává se, jaký život na seveře, jaká země tvářnosť, jaké lidu mravy – po bitvách a plavbách, orbě, lovu zvěře. Nejeden tu volně pouští uzdu řeči: ten, jak s chrtů smečkou stíhal zubra stopy, až mu v mohutnou plec břitké vrazil kopí, onen, jak se utkal s Vendy prudkou sečí v děsné bitvě mořské pod Volyňským valem, jiný Arkony pád líčí se zápalem. Globe jen tu skromně mlčí; k zlaté míse blahou tučnou tváří pilně uklání se. Ale též pan Strange roztržitým zdá se. Řadou paní, panen tajně rozhledá se; jak dvě včelky pilné za květinek medem, oči jeho po nich bloudí toužným hledem. Ale na posledním z těchto živých květů, na tabule konci, stavily se v letu. Ač to nejnižší všech dvorských děvic asi a šat její nejmíň skvostnými hrá jasy, přec jej vábí nejvíc, jako v pestrém vínku zakochá si pohled libou fialinku, nech své líčko něžné skromně sklání v listy. Její obličej tak milý, svěží, čistý rázem popohnal mu srdce prudším tepem a zrak dlel jak zmámen na tom zjevu lepém. Než teď ukryla mu hlavinku tu krásnou kytice, jež před ní z vázy zlaté strmí, kalichův a zvonců směsí pestrou, řásnou; vedle té pak ještě nade vzácnou krmí, jež má útvar páva, peří rozestřené jako skvostný vějíř duhově se klene – obé záclonu jí neprůhlednou spřádá. Nadarmo pan Strange v peří, květech bádá, hlavu nazad šine, ku předu a stranou – neproniká clonu před milostnou pannou. Zatím kolem něho sudba země Svaté horlivými slovy plní rety vzňaté. Biskup Sjaelandský tu s pražským Danielem dojímavě touží v rozhovoru vřelém, že ta půda drahá, jížto milosť boží každou pídi spasným posvětila činem, ve spuštění truchlí, v ssutinách a hloží, krutě rozdeptána divým Moslemínem; že ten luh, kde spásu zvěstovali s hůry nad robátkem v jeslích nebes plesné kůry, kde bůh člověk slova pravdy věčné hlásal, kde krev za nás cedil, smrti břímě střásal, že hrob jeho svatý, jenž jak hvězda září světu věřícímu z pohanské tam noci, že ta všechna místa zpupný divoch maří, křesťanů tam hlouček hyne bez pomoci. O výpravách kříže dále řeč se snuje; bývalý tu křižák čile vypravuje o svých bojích, strastech; jiný cestu líčí, k Jordánu již konal v říze putovničí. Jen pan Jiřík starý, z Buzoviců kmene, mlčky kloní líce, husto rozbrázděné mnohých roků péčí, mnohou krutou sečí. Poslouchá jak ve snách bohatýrů řeči, časem rtů jen pohyb, záblesk oka praví, že by mohl zjevit činy větší slávy. S úsměvem naň hledí Přemysl i vece: „Což ty, pane Jiří, sedíš beze slova? Vždyť i tvé se křížem skvěly juné plece. O šachu ten příběh netaj ze skromnosti. Doufám, že zaň dojdeš chvály pánů hostí a my rádi známé vyslechneme znova.“ Jiřík trhnul sebou, jak by střásal snění; plaše pohled’ kolem a všech vida zření obrácené k sobě, zapýřil se málo, však hned oko jeho směle pozaplálo, poklonil se králi, hostů dánských řadu a tak začal, hladě šedivou si bradu: „Po tvé vůli, pane, rád ten příběh sdělím; ale řeči mistrem nejsem valně skvělým, protož, hosté vzácní, mějte shovívání: milejší mně mečem, nežli slovem klání. – Ano, byl jsem v zemi, jejíž sešlou tváří stopy Krista Pána zbožným očím září nesmrtelným leskem; v zanícení němém k zemi pad’ jsem, zočiv hvězdu nad Betlemem, na Golgotě prsť jsem líbal spásonosnou, boží hrob jsem kropil slzí vlahou rosnou. Byl jsem tehdáž jinoch osmnácti roků, ale nad věk statný; po otcově boku, s českých křižáků jsem stoupal valným sborem krále Vladislava jasným pod praporem. S Francouzův a Němcův ohromnými šiky na východ jsme táhli; voj ten převeliký jako řeka valil krajem šumné vlny, z něho kmital kříže odznak nesčíslný, nad ním praporů jak letních oblak vlálo, oko tisíceré nadšeností plálo. – Však – ó žel! – čím dále voj se valil k cíli, tím víc řídnul, hynul, ztrácel jaré síly, huben morem, hladem, šípy nebes žhavých, zbraní, zradou láje, horší šelem dravých... Boží hrob, ta perla víry drahocenná, zůstal pod loupežným drápem Saracéna. Však ne vinou naší bohulibé snahy zmařeny; krev česká proudila tam valem; hrdinsky tam klesl též můj otec drahý. Tím se zbožný žár můj zvýšil pomsty palem: boj mne vídal prvním, kde byl nejvýš zlícen, a jak slepý spěl jsem v nebezpečí jícen. Ve svaté až město jsem se vloudil směle v šatech arabských, nad hrobem Spasitele pomodliv se, unik’ nástrah mosleminů – mnoho vykonal jsem takých smělých činů. Saracén kýs mladý – Selim nazýval se – mátohou všem kříže bojovníkům stal se. Orlem hnízdil na lbi nebetyčné skály osamělé; hrad ten silou obřích ramen zdál se vytesán tam v temný skály kámen; mračně rozhlížel se pouště tesknou dálí. Odtud s lidem svým se snášel orla lety na křesťanů slabé, rozptýlené čety; však i dál si troufal za křižáckým šikem; jak by z půdy tryskl, ze předu neb zadu vyřítil se náhle, zrubav tlupu mžikem bez trestu zas vichrem dostih’ svého hradu. Křesťanů hněv marně bouřil k němu vzhůru, sražen klesal nazpět – Selim smál se s výše bezmocné jich zlobě – v nezkrocené pýše půlměsíc tam skvoucí trčel v oblak chmůru. Mluvilo se vojskem, že ten jinoch zpupný kouzelník je ranám smrtným nepřístupný, že hruď jeho v seči jista bez brnění, v motýly kol něho šípů déšť se mění, že zná v čárný závoj mizet beze stopy. Slyšte jen! Kdys v líté seči klesl s koněm, meč mu lebku rozťal, v bok se vrylo kopí a kov sterých kopyt, škorní deptal po něm – Než aj! za dnů málo přepad’ naši tlupu ten, jejž za kořisť jsme pokládali supů, hrdě letěl mračnem šípového deště, jarý jako dřív, ba zdál se mladším ještě. Jedni děli: Rány scelila moc kouzla! Jiní zase: Zloba ďáblova to vklouzla do mrtvoly, by v ní kříže sluhy mořil! Já však nevěřil těm řečem, denně znovu cestu hledaje, bych doupě dravčí zbořil, pokořil a ztrestal zpupnosť Selimovu. Tlupa nepřátel kdys v léčku mému sboru padla, porubána – náčelník jat pouze –, Selimu ji poslal žoldán za podporu. Lesť ten úspěch vnukl žhavé mojí touze. Turbany jsme padlých obtočili hlavy a tak s vůdcem jatým po svízelu mnohém dostihli jsme šerem podoblačné skrýše zbojce nezdolného; znamení prv rohem zajatec dal vzhůru, roh též zazněl s výše. Odpověděl strážcům mohamedán jatý a již vcházeli jsme rozletlými vraty. Pochodní zář plachá v ústrety nám svítá z rukou hradní chasy. Oj, což náhle s ramen cizí háv nám klesá, krvorudě zkvítá kříž na prsou našich, z oka šlehá plamen! A než překvapení damascenky chytli, již se v jejich tlumu meče naše kmitly jako hlesky mrakem; Kristus! Kristus, hřmělo ze rtů našich; z jejich Allah! pozaznělo. Zápas nastal tuhý v nádvoří a hradu, kam čásť našich vnikla; já pak v jejich čele pádě přes mramorných stupňů valnou řadu, oslněn jsem stanul v síni čaroskvělé. Tlupy sloupů štíhlých nad ozdobné hlavy oblouky tu pjaly podkov ladným tvarem, jež pruh divných okras, pestře mihotavý, vroubil stříbrem, zlatem, kamy v lesku jarém. Také stěny vůkol prací vykládanou zářily, jež v bájné splétala se kvítí, jemná tak, že mněl jsi přízi hebkou zříti, z nitek zlatých, pestrých přeuměle tkanou. Věta rozmanitá z písem lžiproroka províjela kvítí zlatistými slovy, kupole pak shůry vzdušná, pestroboká sesílala mnohý útvar krápníkový; a s těch na řetízcích stříbrných se dole houpaly jak věnec hvězdný, třepetavý lampy divuskvostné ve plamenném kole, po nádheře kolem strouce pablesk hravý, vábně zápasíce různobarvým kmitem s tajuplným zadních komnat polosvitem. Uprostřed té síně stál sám vládce hradu. Náhlý poplach ze hry vyrušil jej: stranou zářných figurek směs bez ladu a skladu válela se deskou, skvostně vykládanou. Krásný zjev byl Selim: Postať hrdě vzpjatá objevuje tvary ztepilé a směrné v rouše lepořasém z hedbáví a zlata; hvězdou noci jarní svítá oko černé v tajuplném kouzlu zespod hebké řásy, v líci bledé, hladké, dívčí věru krásy. Hlavu kryje přilba, všecka zlato ryzé; klénot její svítí tvarem půlměsíce, jako turban drátu stříbrného příze obrubu jí halí, splývá kolem líce na dva terče zlaté, jak dvě slunce skvoucí, chránící mu ňadra, bojovně se dmoucí. Právě z pochvy drahé, po níž zlatě zkvetá písmo koranu, kov zakřivený vzletá, i ten hojným veršem zlaceným se zžíhá a jak siný blesk se nade skrání míhá. K němu družina se sbíhá divým shonem. Vábná síň se plní třeskem, rykem, stonem. Mramoru sníh s mutným červánkem se druží, koberců květ rudne nachem rosy děsné. Mezi sloupy, kde as jindy ve hře plesné škeřily se zoubků perly ústek růží, vraha zběsilého tvář se jeví vrahu s lítou krve žízní v temnu šklebných tahů. Kde snad vábným tancem smavé krasavici oko plálo, kotník zlatou zvonil zdobou, vzduch se kmitá mečů strašnou blýskavicí, bolestí ret ječí a zub skřípe zlobou. Mne však do souboje rozjiskřeným okem přivábil hned Selim. Prudkým k němu skokem chtivě zaletěl jsem, jako v náruč milce, s mečem napřaženým, jemuž z ozdob jilce jako plamen čepel vlnovitý žířil. A hned zápas vichrem bouřlivým se zvířil: Kovový můj plam tu vzhůru k nebi šlehal, tu se rovně k ňadrům odpůrcovým vlnil, tu, jak před útokem lstivý had, si lehal: Selim pak vzduch leskem šavle křivé plnil, kresle do něho jak děcko uhlem žhavým jiskřící se křivky kmitem kolotavým; mih té zbraně chvílí zdál se po mně vzlétat jako osidlo, jež lapá koně stepi, a již do své kličky třpytné šíj’ mi vplétat. Svižný Saracén jak přelud hroznolepý před mým okem v lehkých obratech se míhal, že hled stěží zraku jeho sršné žáry a blesk meče, štítu okrouhlého stíhal – div jsem neuvěřil v jeho tajné čáry. Tak jsme drahnou dobu v zápolení lítém napřahali meče, rány odráželi, na štít časem třeskně naráželi štítem, jako berani dva, když se bijí čely. A jak stranou stádce hledíc na tu srážku ticho ždá, kam skloní vítězství svou vážku: takto v boji ustav bezděky, lid branný na úžasný souboj hleděl s obé strany. Dlouho nerozhodně zuřil. V mocné zlobě posléz uchvátil jsem jilec v ruce obě a ťal rázem hromným – –“ V řeči jarém toku rukou Jiří máv’, leč – běda! – pěstí silnou zasáh’ pana Globa ruku, včelku pilnou, která zlatou lžíci lákavého moku právě nesla k ústům, jak med v otvor úle; teď on, stižen ranou řečnického meče, vypouleným okem hledí ustrnule, jak med ubrusovou třásní k zemi teče... Jiří koktaje za prominutí žádá, v rozpacích se pýře; kolem na rty pánů úsměv nad rozmarným výjevem se vkrádá; však již stařec dále prudkou líčí ránu: „Do přilby mu třeskla meče rána vzteklá, že šperk její rozprch’ se v déšť jisker zlatý a jun zatřásl se s temene až v paty – zbraň mu padla z ruky – přílbice se smekla k šíji s odervanou stříbrotkanou clonou – a hle! pod ní, jak by kráska zlatý hřeben vytrhla, jenž poutal kučer spoustu vonnou, pojednou vlas lesklý, zatmělý jak eben proudy měkkými se bujně povyronil k šíji, v ňadra bojem zpola obnažená – – V úžasu jsem ucouf’, čepel zmaten sklonil a rtem udivení výkřik zazněl: Žena! Ano, dívka jsem – dí ona –. Jsem Nighara, Selimova sestra. Zkvétali jsme spolu jak pod jedním listem dvojné poupě jara, duše s duší spjatá v rozkoši a bolu. Skráň na skráni plála, když nás k nebe stanu zbožný otec vznášel zvěstí alkoranu, hry též Selimovy byly mými hrami, ba když cvičiti se začal v díle mužném pohrdnuvši dívek prací, zábavami s ním jsem častokráte v závodění družném s ořem harcovala, k terči bila střelou a vzduch protínala damascenkou skvělou. Pak nám zemřel otec. Selim v jeho stopy věrně stoupal, meč svůj tase pro Allaha – sklátilo jej ve hrob nevěřících kopí, supům pohozena hlava jeho drahá. Zůstavil mi hoře a s ním svaté hněvy; Allah v ňadra chabá vdech’ mi divnou sílu, že se zasnoubila s mečem ruka děvy a duch její zmužněl v pomsty krutém dílu. Poznal jsi, jak vládnu ocelí a štítem – Nuže, znovu v seč, ať zápas rozhodneme! – Vzchopila meč kleslý v ruky sklonu hbitém. Mne však pjalo dosud ustrnutí němé, jako lid můj kolem. Až jsem po té zvolal: Sesterskou ctím lásku, ctím ten zápal vroucí, jenž tu před žasnoucím okem zaplápolal v hrdinnosti dívčí zázrak divuskvoucí. I mně vůdčí hvězdou víra – pravá víra, z Betlému že svitla spása všehomíra; i mne k pomstě nítí drahé hlavy ztráta, jež mi pouště pískem žhavým pozaváta. Ale s tebou válčit rytířství mi nedá, meč, jenž Kristu slouží, před ženou se sklání a jen v záštitu se nad čelo jí zvedá. Volně odtud vyjdi, slovo mé tě chrání, a nás muže nech, ať v drsné mečů hudbě rozhodneme o své, toho hradu sudbě. Ne tak! – volá dívka – já jsem hradu duší, hlavou branců těch; mně rozhodnouti sluší. Dost již krve teklo, dotud síly rovny – přejme, živ ať vyjde lidu zbytek skrovný. Sami dobojujme zápas o tvrz tuto, a když mečem nechceš, volme zbraně jiné – důmyslem a vtipem budiž rozhodnuto. Hle, tam duchů něžné zápasiště kyne, kde i s ženou rytíř bez vady se měří; jemu ruce naše osud hradu svěří. K šachu! On ať určí sídla toho pána; soku s družinou buď volná cesta přána. Bezděky jsem svolil. Jako tknutím proutku čarovného mžikem obraz kol se změnil: Kde ryk zloby zněl, běs války zuby cenil, sedíme teď klidně, k loutce kladem loutku na prkénko pestré. Do kola se kupí svorně křižáků i Saracénů tlupy; ruka dosud jilec křečovitě svírá, ale oko jejich zvědavě jen zírá, kterak řadíme teď k bitevnímu šiku něžné figurky na místě bojovníků. Do ticha jen tahy lehkým znějí ruchem. V boji tom Nighara zjevila mi v mále, že v ní chrabrosť s bystrým zasnoubena duchem. Ač hry dobře znalý, v tísni vězím stále, útočí jak lvice, každou léčku ničí. Tak se dlouho bila vojska trpasličí, sem tam klonily se rozhodnutí vážky, až boj bez vítězství skončil, bez porážky. S úsměvem Nighara řekla: Marně bádám, jakou rozhodnutí nyní získat zbraní? Pro dnes – odvětil jsem – všechny zbraně skládám. Nezdolal jsem tebe. Zůstaň hradu paní. Však již, děvo hrdá, nakloň mysl k míru, nevyzývej kříže vojsko. Nerad znovu setkal bych se s tebou v bitvy vzteklém víru! Nesetkáš se! – děla. – Stínu Selimovu dost již prolila jsem v oběť krve vaší, ženství zapuzené zpět se v duši vkrádá, války démona mi z chabých ňader plaší. Navždy již má dlaň ten meč, tu přilbu skládá, už Nighary nikdy neuhlídáš siré. Odejdi co přítel, dobrý bohatýre, a dar tento vlídně přijmi na rozchodu: šach ten, památný to klenot mého rodu, obemžený zkazek tajuplným vděkem, zvěstmi o báječném kraji, předalekém, o kněžnách, jichž bílé prsty na něm hrály, o krvavých svárech, které nad ním vzplály, o květnatých poutech milostného stesku, jež se tajně pjaly přes tu skvostnou desku – Tobě však, až milé nad tebou se sklene nebe otčiny, nech časem připomene děvu nešťastnou, jež v stínu dalných palem žije vzpomínkami, modlitbou a žalem. Tak se stalo. Se mnou k domácímu lánu putovala divná kořisť od Jordánu. Nad můj hrad ty šachy jsou mi dražší skorem – cenu jejich vlastním ohledáte zorem.“ Skončiv takto Jiří, přikýv’ k sobě páže; to jak zefýr letí, kamo rytíř káže. Příběh divuhodný hosté starci chválí, nad hrdinstvím žasnou děvy saracenské a kmet Černín z věkův omlžené dáli na to váží zvěsť, jak útlé ruce ženské luky napínaly, mečem statně vládly, Děvín vyvěživše proti Vyšehradu, o Šárce báj Dánům sdílí, o Ctiradu. Král však Jiříka tak žertem volným škádlí: „Zdá se přec, že v půtce s bohatýrkou perné bídně podlehl jsi – pravda, nezmohly tě její zbraně, vtipy – ale kouzlo černé: vlasů havraních tě spjaly hebké sítě a štít prožehlo ti žárem temné oko, do srdce svým bleskem vniklo přehluboko. Vyznej! Nezapírej! Hle, vždyť ještě nyní, kdy žár bujné hlavy uhas mrazem jíní, mladickým ti ohněm vzletné oko sálá, líčíc půvab oné čarodějky, brachu! Škoda, že tak věrně k Mohamedu stála – byl bys dámu jistě odnes’ místo šachů!“ „Žertem jsou tvá slova, králi,“ Jiřík praví. „Krásná líc mi nikdy nepomátla hlavy. Nejsem Ctiradem. Vždy ctil jsem ženské cnosti, rád jich odlesk vídal v rysů vábných cloně, k ženám rytířské vždy konal povinnosti, ale nikdy rozum neztratil jsem pro ně. Nepěstím ten způsob, nedůstojný muže, slaďounkou tu milosť, zbrklou službu paní, v modlářské jež cetky halí naše druže a jim v okotržném blouznění se klaní; protivny mně z duše zženilé ty zvuky, vzlykavá ta píseň, jež k nám nyní vane z cizích louten, plných divné slasti, muky, místo starých zpěvů krásy nehledané – –“ Při tom na podálném křesle utkvěl zorem. Se dvořanů mladších cizorouchým sborem toulavý tam pěvec, z dálného as kraje, s loutnou v klíně sedí, sladce pozíraje na protější paní. K Jiříkově řeči prudce vážný Černín šedou hlavou svědčí. K onomu se vrací letem páže mladé, drahocenné šachy v ruce jeho klade. Jiří staví pyšně před žasnoucí Dány šachovnici, jakou zřídka člověk vídá: na cedrové desce čistě vykládány role zlatá s rolí stříbrnou se střídá. Jeho prsty zvolna měšce okraj šíří řásný, zářivý jak máku květné chmýří, na němž, sestaveny v divné písmo zdobné, jako kapky rosné svítí perly drobné; hloub teď ruka sklouzá, povynáší z důli skvostnou figurku, ji staví na tabuli: slon to křišťálový, v jehož zádech trčí válečná věž lehká s tlupou bojovníků, pod šípem tu jedněch tetiva se krčí, jiní napřahují k hodu dlouhou píku; také slonu v šíji honec kopí třímá, slon sám jeví pod ním bojechtivou snahu, hrozivě svůj chobot vypíná a zdýmá, těžkou nohu zdvihá k podeptání vrahů – všechno křišťál horský, průhledný a skvělý, z něhož div ten kouzlil mistr přeumělý. A dál Jiří zdvihá jiná dílka různá, tvarů rozmanitých, krásou stejně luzná: krále, ferse, slony, jezdce, čluny, pěšce; rojí se tu z nitra kouzelného měšce útvar za útvarem v rozmanité kráse, jako vidin zářných tíseň rojívá se z obraznosti pěvce, když mu kolem čela duhy křídlem chvíle tvůrčí pozachvěla. Figurky a deska z ruky v ruku bloudí, obdivu hles mnohý ze rtů hostí loudí. Petr biskup mní, že z Persie ty šachy, neboť Saracéni za hřích kladou sobě tvořit díla mrtvá živých ku podobě – před modlářstvím směšné modlářů ty strachy! Přisvědčuje Globe; lahůdek syt, pase s rozkoší teď oči na figurek jase, se všech stran je hladí prsty jeho tučné, zkoumají též ťukem hrany lehkozvučné; bohatým on velmi; četné jeho lodě mnohdy za kupectvím plují po východě, tamní šach prý časem přivážejí taky, jímž si lodníci čas krátí na palubě: kuželů to hrstka, osekaných hrubě, rozlišených výškou jen a vrubů znaky, zavázaných v uzel; rozestřeš tu látku – a hle! šachovnice vetkána je v šátku. – Jiný, křižák někdy, v poušti viděl dalné šachy ještě prostší; dvé tam beduinů načrtlo je kopím v písků žhavém klínu, za figurky k tomu vzavše sledy žalné mrtvých karavan: běl kostí tlících vůkol, člověčí dvě lebky měly králův úkol. – Učený pan Albert z figurky zas jedné, – loď to křišťálová, za plachty jí slouží plátky slonoviny tenké, polprůhledné, plavců řad z ní zlatá vesla v tůni hrouží – mní, že z Indie ty šachy; tam prý lodi ve figurek sboru; rozpak jen mu plodí, že tam králů čtvero. Než v tom svorni všicci, že to dílo divné v nádherné své zdobě předčí nad kouzelnou samu šachovnici, s pokladem jež bájným v Merlinově hrobě nyní leží, na níž figurky kdys hrály samy sebou v poctu Artušovi králi. O hře v šachy na to rozhovor se spřádá. Her to perla skvoucí! – všichni kol ji chválí –. Obrazem je stavů, z nichž se říše skládá, moudrosť panovničí hravě vnuká králi, vojevůdci dává mnohou vtipnou radu, pro každého chová sterou ducha vnadu. Ba, jest obraz světa – jakož napsal kdosi – Temná, světla pole lidské značí losy, lidé světem chodí, každý v roli jiné, král tu, rytíř, chuďas různým směrem těká, však jsou loutky všichni, jež prst boží šine, po hře pak je všechny hrob jak měšec čeká, do něhož ty loutky bez rozdílu spějí, žebrák nejvýš snad, král padne nejspodněji. Ba – vzdech’ pražský biskup – v šachovnici světa s jedné strany Bůh a s druhé satan hraje, zlých tu voj se s dobrým u zápasu střetá, mnohou duši křehkou nebi odnímaje; ale víra blahá v písmě kotví svatém, že král světla kdys trůn temna skácí matem. Strange hovorům těm naslouchá jen zpola: jeho zrak dlí stále na tabule konci, kde teď pod kytice peřestými zvonci, ze zpod tuhého pér modrookých kola prosvitla mu sličná hlava nakloněná, peřejemi hebkých vlasů obroněná; stěží poutá jejich vlnky rozbujnělé zlatý skránec tenký, s perel hvězdou v čele. Milý pane Strange, co ti oko zžíhá? Co vzdech na rty vodí? Či tvé duše vidu dálné seveřanky podoba se míhá s okem modrojasným, jako moře v klidu, v jehož hluboku se divná báje šeří, s vlasem hebkým, měkkým jako kajky peří? Zda pleť její luznou, jako sněhy horské, když je lehkým nachem zdobí jitro norské, porovnáváš s čistou září obličeje, jenž tam zdola jarním paprskem tě hřeje? A zda dumáš: Tam tu Libušinu dceru nezastíní žádná Freja na severu? Vládce z dum jej budí hlasem vlídně zvoucím: „Nevábí tě vzácné šachovnice vnady do turnaje na tom zápasišti skvoucím? Odpůrce si vybeř z mého panstva řady. Aneb raděj’ –“ s žertem v přitlumeném hlasu přikloniv se dodal – „vím, že ve tvém věku nejsladší je kolba s kouzlem ženských vděků – a zde holdují též krásné prsty bílé této královně všech zábav ušlechtilé – nuže, nejkrasší tam vol si do zápasu! Avšak nechvátej! Dřív zkoumej pilně z dáli, nechať poznáme, zda vkus tvůj hoden chvály.“ S díkem poklonil se Strange a v tu chvíli od stolu se vzchopil. Neníť třeba jemu, aby perlu hledal ve krás těchto sněmu: peruť touhy nese k luznému jej cíli. Opět vánek tichý zavlál květů sadem, každý kalíšek se chví po jeho vanu: opět ševelí ruch jemný krásek řadem a všech obličej se obrací v tu stranu, kudy postava se štíhlá, svižná nese Dána mladistvého v těsném rouše lepém, a srdéčko mnohé v utajeném plese, v touze tajné, sladké prudším bije tepem. Ale na žádnou z nich Strange nepohlíží, lehce dále kráčí do konce až stolu, poslední kde děva skromně hlavu níží jako květný zvonec na hebounkém stvolu. Kloní se jí Strange, mlha zrak mu kalí, jaks mu vázne jazyk dvorných řečí znalý: „Zahraješ-li se mnou, krásná panno, v šachy?“ Hnula sebou prudce, tváří libé nachy prošlehly. Jak ptáče hnízdíc tiše kdesi v bezpečnosti klamné pod haluzek směsí, – když se z nenadání rukou nešetrnou listnaté ty clony nad ním porozhrnou a v skrýš nazírá mu dítek zbujných četa –, plaše očko vznese, křídlem zatřepetá: Takto zachvěla se dívka, v tísni vzhledla, když host vyrušil ji tichém ve ústraní a sto zraků náhle spočinulo na ní. Leč pak sličná postať ochotně se zvedla, s úklonou, a lehce vklouzla ručka její pod rameno mužné, v podporu se stroucí – spolu takto k čelu tabule se chvějí. Teď i pánů sborem obdiv zachvěl vroucí; spočívá všech oko, plno zářné těchy, na páru, jenž s lehkým šustem síní vlaje, šíře vůkol úsměv jasný, blahé vzdechy jako máj, když kráčí do zkvetlého kraje. Zatím blízko krále panoškové čilí mezi křesla dvě stůl něžný postavili. Bohatýři dva se v tuhé půtce střetli a jak ještěři dva uzlovitě spletli údy oděnými brní šupinatou; oba zpola kleslí; jednoho však tíha sokova již zmáhá, vítěz rukou vzpjatou štít si nade hlavou vodorovně zdvihá, by snad chránil ji před jiných vrahů meči v zuřící kol (zde však oku skryté) seči – – bitevní ten výjev stolek tvoří hrací: zápasníků těla nohu z kovu litou a štít jaspisový desku kruhovitou – obé provedeno krásnou, pilnou prací. Strange se soupeřkou sedá k tomu stolu, mezi nimi stojí šachovnice skvělá. Pánů skupina je obstoupila v kolu, aby na hry postup zajímavý zřela; ba sám král za křeslo děvino se staví, vlídný jeho zrak tím turnajem se baví. „Přednost patří dámě,“ Strange hovor spřádá. „Prvním,“ šepce děva, „krále důstojenství; zástupcem ty’s jeho.“ „Král můj žezlo skládá vezdy k útlým nožkám spanilého ženství.“ „K čemu slov těch zápas?“ Přemysl teď kyne. „Náhoda buď soudcem, jak to v obyčeji.“ Měšec chopil Strange, vstříc jej dívce šine, vzíraje jí okem žhavým k obličeji, jenž zas nachem zkvétá pod sklopeným zrakem; však již úsměv tichý, vítěz nad rozpakem, svitl řasou, zahrál na poupěti retů. Okamžik se chvěla ruka nad sebranou rudou řásní měšce, jak nad růží planou kolíbá se bílý motýl ve třepetu, na to lehce vklouzla do měšce a vzlétla – mezi prsty září figurka jí světlá. „Viz, že na tvé straně bílí,“ Strange praví. „Poznal světla voj, kde jasná jeho kněžka. Já pak vojska noci vévoda jsem tmavý – světlu tma, – stín záři odolají ztěžka.“ „Ne tak!“ vládce vpadá. „Že jsi k paním dvorný, mžikem poznali jsme. Nyní chceme znáti, zda’s i mistrem zde. Boj lichý, nepozorný zábavou by nebyl. Chtějte proto hráti vážně, opravdově, o lákavou cenu – Co by’s vyhrav, pane, volil za odměnu?“ Roztouženým okem Strange k dívce vzhlíží. „Volil bych,“ pak mluví chvějícím se hlasem, „kroužek zlatistý, jenž prstík onen tíží.“ „Ó, ten prsten –“ dívka v zardění a zmatku šepce, kryjíc hled ve víčku dlouhořasém – „vyjímám. Jest otcem dán mi na památku.“ „Otec tvůj by svolil as,“ dí vládce na to. „Ale prsten zvykem za prsten se mění.“ „Zde je prsten můj!“ Dán zavolal. „To zlato – méně skvostné snad – mé srdce nejvýš cení. Vetkla mi jej máti za polibků vroucích, poslední jej světíc slzou z očí mroucích.“ Prsten táhne s prstu, ale zlatá zmije v objetí kol něho přetěsném se vije, zahryznuta v maso. Marné namahání. „Nuže,“ vzdechl Strange v mocném oka vzplání, „s prstenem tím dávám sama sebe v sázku!“ Král se zasmál. Kolem zasmáli se páni, ruměnec však zdobí rozpačitou krásku v líci červánkovým vděkem zoře ranné, rdějí se i spánky, purpurně i plane špička něžných oušek, skrytých pod kadeří, jako jahůdky dvě stinných větvic šeří. „Náhlý’s věru, pane,“ vesele král řekl. „Snad by’s tvrz tu vábnou útokem rád ztekl? Dvořiti se umíš. Zvuk tvé řeči slyše každý mněl by, že z ní výheň lásky dýše. Pomni, že zde svého zastupuješ vládce, pro něho že konáš námluvní tu cestu – – Snad bys pro sebe zde neždal o nevěstu? Však již dosti žertů. Ustanovme krátce: Vyhráš-li, buď tento její prsten tvojím; prohráš-li, ty’s jejím od hlavy až k patě. Tak jsi chtěl. Než kterak sobě opoutá tě vítězka, zvíš pak – to pečím zůstav mojim.“ Překvapen tu Strange vzhledl k jeho líci, pátravě též. Také druzi jeho v žase upřeli na krále pohled bádající. Však ten jenom úsměv jevil očím hostí. Pánové však čeští pohleděli na se, a pak se zdvojenou na šach zvědavostí. Hlavu klopí dívka. Ruce její řadou figurky již skvostné na prkénko kladou. Nezvyklé mu figur vysvětluje tvary: ,Hle! zde král – nám také králem šachem sluje; k němu na východě vezír přistupuje, moudrý poradce –‘ „Však lépe u nás jistě, kde se králová zaň k panovníku druží.“ ,Nemyslím, že družka na svém tuto místě. Šach jest obraz války – ta jen sluší muži.‘ „Ale věrná druž i v nebezpečí s druhem. Neskytá-li krásný obraz šachu kněžna, když zaň letí v seč, jej chrání v boji tuhém, za štít nastavujíc vrahům prsa něžná?“ ,Krásný, pravda. Mně však vábnějším být zdá se –‘ živě povzlétla tou řečí něžná hlava a svit nadšení se mihl v jemné řáse – ,– králová když dobrá, máti lidu pravá, jako lásky anděl křídlem měkkým plaší každý mrak, jenž války hrůznou bouří straší, s čela choťova, když jeho mysl jemní, změkčuje mu srdce, schyluje ho k míru –. Prvním lásky zákon – bohu v bojů víru rouhají se lidstva démonové černí!‘ V úžasu vzhled’ Strange na dívku, jež nyní v líci čilém plá jak sama světla kníní, zdiveni též druzí Dánové k ní hledí, až jí Strange vážnou čelí odpovědí: „Nenávidíš boj! – I svatý boj, ó děvo, kdy krev proudí za vlasť, za posvátné dřevo, jež sám Kristus za nás drahou rosil krví?“ ,Kristus – věčná láska!‘ – Dívka šeptem děla s divným důrazem. V ráz pak se odmlčela rtoma jemně chvíc, zrak halíc v dumné brvy. – – Pak dál nezvyklých mu figur význam věstí: ‚V lodi běhouna tvůj důvtip sotva tuší. My jej popem zovem; sudím také slove.‘ „Spravedlivosť ovšem po bok vládce sluší.“ ‚A zde s obou stran dva statní rytířové na vzepjatých ořích. Rohy slon tu s věží, osazenou lidem zbrojným, pyšně střeží. Roch nám jeho jméno – po Roku snad báje, ohromným jenž křídlem stíní celé kraje.‘ „Rolníci zde, pěšci, nejnižší stav říše.“ ‚Leč co bez nich král, kněz, rytíř ve své pýše?!‘ „Němci pěšákům těm vendi říkávají.“ ‚Vendi? Zkuď to slovo?‘ „Pokřtili je jmenem uhnětených Slávů v kraji porobeném, bídných rabů svých, jež v povržení mají.“ Prudce děvy tenká obočí tu vzletla, oko zaplálo, tvář mákem planým zkvetla. Leč zas čelo klesá – pod brvou svit rosný – smutku stín tvář halí – ret se chvěje, šeptá: ,Ne dost, že jim šíje krutě ve prach deptá, i svůj posměch mísí zhoubce neúprosný v jejich ston... Což klesli! Lidé přenešťastní – rodem, řečí blízcí nám jak bratří vlastní – –‘ „„Dost již věru slov!““ král řekl máchnuv dlaní s lehkou nevrlostí. „„Již je do podrobna vylíčen váš voj, jak v básních opěvaní reci, jejich jména, oruží jich zdobná, tváře, postavy. Již proti sobě stojí vojska nedočkavá – nuže k boji, k boji!““ Nádherně tu dvojí vojsko proti sobě září v rozmanité úpravě a zdobě. Jedno křišťál světlý, druhé stmělý trochu, avšak průhlednosti, záře oba stejné, zdola v odlesků hře skvostné, čarochvějné deska zrcadlí v nich zlata, stříbra plochu. Boj už započíná. Zvolna k předu kráčí pěšec proti pěšci; šemíkovým skokem přes ně jezdců oři zlatohříví skáčí; přímo slon se řítí těžkopádným krokem s věží střelometnou; šikmo přes tok šírý převáží člun lehký smělé bohatýry pod bělostnou plachtou; vezír ostražitě v pravo v levo chvátá krále ku záštitě. Poslyš, pane Strange! Hleď si více síly nepřátelské, nežli blankytné té záře pod zatmělou brvou; než té vábné tváře, jež se k loutek tlumu z houšti vlasů chýlí, jako bohyně kdys z oblak nade Trojí klonila tvář lunnou k miláčků svých voji; než té ruky, která přes figurek čela jako holubička poletem se bělá: – Kolem tvého krále stahují se sítě úž’ a těsněj’ – pozor! – mžikem odzbrojí tě. Sebral se pan Strange. Skrytá šachů víla, úskočná Kaisa, kouzlem svým ho jímá, závojem svým čarným hráče obestýlá, že vnad oněch nezří a jen pole vnímá, na němž jeho voj se leká blízké zhouby. V čele přemítavém vrásek roj se hloubí, oko sem tam těká bystře, úzkostlivě, a kdy přeletem na prstu ruky vábné stihne kroužku lesk, tu zaplápolá chtivě. Perný boj! Leč náhle útok její chabne, v obranu se mění, bojácně již coufá, a sok osmělený dále, dál si troufá, poslední už síla odpůrkyni klesá a teď vítězné „mat!“ ze rtů jeho plesá. Vstavši lehce, dívka naklonila hlavu s milým úsměvem a znikla v panstva davu, který nyní volně ševelí a šumí kolem vítěze, jenž kupí v zadumání na bojišti něžném padlých pestré tlumy. „Vítězi česť plná,“ král se k němu sklání. „Ale rcete, v tuhém neklesla-li boji sokyně též čestně na korouhev svoji?“ „Slavně bojovala!“ nadšeně mu svědčí mladá krev, pan Limbak, s jiskřícím se okem. „Dím, že ve hře vtipné nade Stranga předčí. Bez dechu jen stále coufal před útokem a ten obrat náhlý v nejkrutější tísni zajisté co host jen zdvořilosti vděčí.“ „Neškubej mu vavřín,“ žertovně ho plísní učený pan Albert. „Nehodlám sic příti, že se hrdinsky ta děva umí bíti. Mne však více poutal celý způsob její. Zpytuju rád odlesk duše, jak se jeví jasnými mně znaky v lidském obličeji. Neklamu se, dím-li: V půvabu té děvy duše sídlí čistá, dobrá, ušlechtilá jako v hnízdě z růží holubička bílá. Nad šachy se nejsnáz’ prolamují pouta, do nichž potměšilec rysy tváře nutí a zlý démon nitra v náhlém vyblesknutí na světlo se řítí z ukrytého kouta. Protož zdá se mi, že pěkná zvyklosť ona, kde se snoubenci před svatbou v šachu měří, – u nás v Dánsku mnohdy obřad ten se koná – v základech tkví moudrých; více často ženich nevěstě, ta jemu bezděky tu svěří, nežli v nejtajnějších za rok okamženích. Úskočnosť tu mnohdy blýskne tahem lstivým, mnohdy pravá tvář se na chvíli tu zjeví – dotud skrytá maskou vlídnou, za úsměvy – škodolibá, zpurná, s okem škaredivým, prchlivosť tu skrytá náhlým žárem šlehá – – Než, jak hrála ona! Čilý a přec klidný obličej ten, na rtech úsměv stále vlídný, a ta skromnosť, jemnosť, milostná ta něha!“ „Již ten oka blankyt samým nebem září!“ vybuch’ mladý Limbak s roznícenou tváří. „Mně pak –“ vece Globe, špoule do úsměchu rety masité – „se nejvíc ruka líbí. Věřte, na rukách vkus nejlépe se tříbí. Mléková ta běl – stín růžového dechu – modrá žilek síť, jež sotva svítá koží – teplá přece pleť – tvar útlý a přec plný – prstíků těch něžných měkký pohyb, vlnný – políček tou rukou byl by rozkoš boží!“ Ale vážně praví Petr biskup na to: „Dívka spanilá to v skutku tělem, duší. Stříbrem moudrých slov jí zvoní srdce zlato, cos jak vanot křídel andělových tuší na blízku jí člověk, jak dech nadzemnosti, jakýs majestát ji tichý obeskvívá, veleba to něžná nevinny a ctnosti, a ves dobra vděk se v cudném oku skrývá.“ Vládce naslouchá těm slovům. Úsměv blahý pohrává mu rtem, zář slunná plní tahy. Pojednou pak zvážněv, praví tlupě hostí: „Nyní zábavě vás volné zůstavíme, hosté vážení. Ku krátké pobožnosti, k poslední se tajné radě vypravíme a jak bůh nám vnukne, rozum, srdce hnutí, zjevíme vám po té svoje rozhodnutí.“ S chotí spanilou tu odved’ Čechů vládce hrstku panstva jen, své přední tajné rádce. Někdy ptáčník vězně svoje opeřené klecí, prostrannou sic, houfně uzavřené ve volnější žalář světničky své pouští; tu aj! různé ptactvo, sdružené tam těsně, vyhrne se z vazby pestrobarvou houští, po prostoru širém rozptýlí se plesně, volně vzpíná křídla, očkem blýská blaze, kutí, co se právě každému z nich líbí: ten tam drobty chleba zobá na podlaze, onen pérečka si nade římsou tříbí, tamo párek jiných škádlivě se stíhá, každý pěje, tiká, štěbetá svou notu, a kol jizbicí se šumný oblak míhá bílých, žlutých, rudých křídel ve třepotu: Podobně, když pouto přísnějšího řádu krále odchodem se smeklo, širou síní volnější ruch nastoup’ jarošumnou vládu; čilejší tu život rozproudil se nyní pestrou směsí postav, hlasitějším šumem po prostoře celé; ctihodným zde tlumem starců zástup vážnou rozmluvou se baví, hlavinek tam dívčích květný záhon smavý motýlů roj vábí, dvořící se juny, onde pěvec štíhlý v pyšném paní kole probouzí své loutny stříbrozvuké struny, jiní dosud sedí při lákavém stole u číší, jak včely u medové rosy, neb tam k růžolícím, boubelatým dětem sladké Pomony lnou jako mlsné vosy, zde se vtipy rojí usmívavým retem, hra tam jiné poutá – ale mnohé oči k síně vchodu často napjatě se točí. Leč pan Strange bloudí neklidně tou směsí pestrou, ševelnou. Sem kvapě, tamo zase, rozhlédá se pilně, zda mu svitne kdesi perlová ta hvězda v měkkém hnědém vlase. Ale marně pátrá – nikde stopa děvy – a sál bez ní smutným, pustým se mu jeví, jako květný kraj, když slunce ve mrakavě. K soudruhům se vrátil. Tito mluví právě s Černínem o vděku prchlé jeho víly. Táže se pan Globe: „Jaké její jméno?“ „Drahomiř,“ kmet praví po rozpaků chvíli. „Pěkně slyšeno, hůř’ bude vysloveno: Dar – Drag – mir.“ A směšně kroutí Globovi se rtové pod nezvyklým slovem, které divněji jen mění se a moutí na jazyku vzdorném při pokusu novém. Na pomoc mu Limbak vyrazil: „Darg – Dagmar!“ „Ano,“ nadšeně v to Strange zvolal, „Dagmar! Dagmar, denní panna našich dánských zpěvů, Dagmar jméno pravé pro sličnou tu děvu! Dagmar, dítko světla, červánků a zoře, jitřenka, co plaší světa tmu a hoře – –“ Náhlý vůkol šum. Všech zraky poutá k sobě panoš dvéře síně otevírající – rozletly se – sálem ticho jako v hrobě – slyšeti zvuk varhan v dáli zmírající. A hle! nyní vchodem v panovnické slávě Přemysl se zjevil. Ve královském hávě lepořasém vyšel jako slunce skvoucí, záře zlatem ryzím od hlavy až k patě. Králová pak sličná vedle něho jdoucí s lící milostnou, ve stříbrotkaném šatě, podobá se luně, když nad hory vzchází. Než aj! mezi nimi – – Zda to vyprovází jitřenka je luzná v rosné mlze sněžné? Jaké zjevení to dívčí čaroněžné? V bělostného roucha lehké, vzdušné přízi, plné démantků, jež v záhybech té řízy třpytí se jak rosa v řásních růže bílé, zjev ten lehounce se chvěje hlavu chýle k ňadru vábnému; zrak stinná řasa kryje; obličej sám bled jak růže sněžné lupen v roji kadeří, jenž v hojné mráčky skupen chmurou hnědou kolem luny té se vije na ramena, k ňadrům; nad milostným čelem kadeře ty spíná stříbro diademu; vínku z lilijí má tvar; na jeho lemu rosa démantů hrá v mihu čaroskvělém. Pane Strange – ach! – co v nitru tvém se děje? Zdali vidina, jež tam se luzně chvěje v libé záři hvězdné, v nedůtklivém lesku, k nížto pohlednouti sotva troufáš sobě – zda to děvice, jež přede chvílí k tobě smavě klonila se přes šachovou desku? Vidí zrak – než duch se přesvědčuje s tíží – Ona děvice tak blízká byla, blízká – Ale zde – ach! – propasť bezedná se níží, tisíce tu mečů plamenných se blýská mezi ním a děvou, která tamo září jako kněžka světlá – jíž on charou tváří, oslněn, se sklání trůnu na podnoží – jako vidmo nebes, jasný seraf boží! Kolem kněžičky se hejno pážat čilých hemží v milolícím, leporouchém sboru, jako motýlků roj modrých, růžných, bílých, veselým když tancem zdraví jitřní zoru. Dva jí vlečku roucha bělostného zvedli jako sněhu závěj za mladičkou jedlí. Jeden v předu kráčí; obličej mu svěží vlasy vroubí zlaté, v čele zastřiženy; polštářem jsou ruce útlé obtíženy sametovým – hle! skvost jakýs na něm leží. Na třesavých dlaních polštář blankytavý kolébá se lehce; pohyb tento hravý prstýnek tam jeví v mihotavém třpytě jako luny skvoucí srpek na blankytě. K Dánům král se béře. Jeho ruce, oči s otcovskou se pýchou po kněžičce točí; „Hle, zde Markéta, dceř naše milovaná. Již vám známa nyní. Jako kvítek čistý lilie, když na něm utkví záře ranná, slunci otvírá svůj kalich bělolistý, vláhu noci střásá v roztouženém chvění, měsíční běl snivou v úsměv zlatý mění: tak se její duše proměnila blaze sladkým poselstvím, jež přiletlo k ní z dáli; od klášterních stínů k jiné skvoucí dráze obrátila mysl, k Valdemaru králi, jehož zářný obraz, ač jí známý pouze z matných štětce barev, z nejasných jen zvěstí, rázem naklonil ji vroucí jeho touze. Ráda svolila, s ním spojiti své štěstí, jemu býti chotí, lidu jeho matkou, opustiti s vámi domovinu sladkou. Ale po zvyku se v tiché kobě tajíc, šumu dvornímu se plaše vyhybajíc, žádala, by v rouše dvorní panny prosté poznati vás prve směla, vzácní hosté, sama nepoznána. Splnili jsme přání dětinné. Než ajhle! její pravá cena svitla vám, ač chudou clonou zahalena. A duch náš se kochal v tajném zaplesání chválou nadšenou, jež ze rtů vašich zněla k uchu našemu: jsouc dvořance jen vzdána domnělé, bez lichých cetek, nehledána přímo ze srdce vám jistě vypučela. Troufáme již nyní, že ta perla naše, kteráž okouzlila umné zraky vaše, zalíbí se plně vašemu i pánu, skvostnou zaplá zdobou na prestolu Dánů. Milý pane Strange, ty za svého krále vykonal jsi švarně námluvní tu cestu a zde – věren vlasti obyčejům stále – v šachy svatební jsi zahrál o nevěstu; vítězem jsi vyšel z boje líbezného: tento prsten vyhrál jsi – pro pána svého.“ V odvět ladí Strange rety rozechvělé, výmluvný však jazyk zdá se spoután cele. Jako bezduch zírá; lehce jen se chvějí lepé rysy v divně bledém obličeji. Náhle před kněžičkou na koleno klesá s čelem pochýleným; za ním druzí Dáni; Petr biskup jenom s povypjatou skrání velebně se týčí, ruce k nebi nesa, pod kadeří bílou jaře oko svítá, nadšeně ret zprávu Přemyslovu vítá: „Budiž velebena vůle nad oblaky, davši královnu nám, jejíž srdce věnem nese Valdemaru cností poklad taký! Dagmar jsme ji maně pokřestili jmenem, Dagmarou nám zůstaň! Libosmavou Zoří, kterou jasný den se Dánsku povynoří, kterou na Kanutův mocný trůn se vhostí sláva s rajským vděkem, síla s milostností záříce kol kolem šíroširým světem ve sdružení vroucím krásy nevídané: Nechť ten sňatek jitrem zlatých dob se stane, dařících vlasť moji štěstí jasem, květem!“ „Amen!“ vládce zvolal. „Však již, hosté milí, vstaňte! Pane Strange, sáhni ku polštáři, z něhož svůdně tak ti zlatá výhra září! Aj, což’s náhle vážný tak, ba zasmušilý? Či snad přemítáš, jak’s málo vyhrál sobě, s výhrou pro jiného v jedné prohrav době sebe samého, stav poddaným se cele soupeřce, již v boji udolal jsi skvěle!? Nikoli! Tvůj pohled výmluvně mi věstí, že rád ze srdce to poddanství chceš nésti. Nuže, královnu svou příští pod ochranu přijmi již a provoď na severní stranu! Markéto, již dráha zářivá ti kyne v daleký kraj cizí velkým za úkolem. Nech, ať na prsa tě otec ještě vine, v nichžto válčí pýcha s rozloučení bolem!“ Jako k dubu vichrem útlá bílá bříza přimknula se dívka k mocným ňadrům králi; jako perutě ji ruce obepjaly, s nichžto kanula až k zemi skvostná říza, tak že na chvíli jak ve oblaku zlatém zmizela pod řasným, zářivým tím šatem. Obejmul ji prudce, zulíbal jí líci, v čelo jí pak složil ruce žehnající: „Budiž s tebou, drahá, moje požehnání a s mým naučením provázej tě všade. Zůstaň bohabojnou: nadzemské jen vlání v žití bařinu květ čisté krásy klade. Do hrobní až noci světa zmatek čírý ozařuj ti ladně svatá hvězda víry! Česť buď tobě poklad cenou neskonalý, ji braň sobě statně posledním až vzdechem! Dbej, ať její zář ti nikdy nezakalí ani skvrny stín, ni hana lehkým dechem: nade všechen půvab cudný vděk je ženy jejím čistým leskem libě ozářený. V oddanosti vroucí uchystávej muži po trampotách vlády krbu tiché vnady, však i na trůně buď důstojnou mu druží, břímě koruny s ním sdílej, skytej rady, účastí svou vřelou vzpružuj každou snahu na oslavu říše, k poddaného blahu. Nezapomeň nás! Než v lásce také vřelé objímej lid onen, novou domovinu a hleď podmanit si jejich srdce celé. A kdy o tvé cnosti, lahodě tvých činů rozletí se světem blahošumné chvály – vlasť a rodiče tví zaplesají v dáli!“ Celuje ji znova, k choti své ji veda. Klesající dceru kněžna v lokty béře a líc její k dívce nakloněná, bledá, slzu za slzou jí roní na kadeře. Mluviti chce, ale krásní rtové její bez hlaholu jenom třesavě se chvějí. Tak tu stojí mlčky skupení to tklivé; slyšeti jen vzdechy, štkání žalostivé. I kol síní širou vzlykot přidušený ozývá se. V pestrém hlav těch vlnobití na půvabné tváři mnohé dívky, ženy krůpěj pohnutí se jasnou hvězdou třpytí na pablescích slunce. Takto v ranní zoři rosné démantky po květném sadě hoří. Králová teď tlumí žaly své a dceři ruce žehnající sklání do kadeří: „Budiž s tebou, drahá, moje požehnání a s mým naučením provázej tě vezdy! Andělem buď míru, dobra, slitování na trůně, kam zvou tě blahopřejné hvězdy, obestýlej měkce cizí dalnou zemi a ves její národ lásky perutěmi. Slíbej každou vrásku s čela manželova, plaš mu péče z mysli, mírni jeho hněvy, pro každou měj bídu pomoc, těchy slova, nepropouštěj žádné hoře bez úlevy, a též tam, kde právo tasí čepel mstící, vině milostivou budiž přímluvnicí. Lehči břemena, jež lidu šíje hrbí, hleď, ať robotníkům prací uondaným chleba dostatkem vždy kynou tiché krby, nabádej i chotě, nechať ku poddaným s otcovskou se chýlí láskou shovívavou, jako ty jim budeš stále matkou pravou. Nezapomeň na mne, jako tvoje máti vroucí upomínkou k tobě, dítě zlaté, do dálky tam denně bude zalétati, prosíc nebesa, by v míře vrchovaté na hlavu tvou sladkou dštila štěstí růže a vše nejkrasší, co žití skytnout může.“ Křížek ozdobný, jenž za ňadry se kryje na tkanici zlaté, snímá s bílé šíje a jím něžné hrdlo dceři obestírá. „Přijmi tento božský symbol umučení, ostatky jenž svatých ve svém nitru svírá, v upomínku na mne, moje naučení. Až se kolem tebe shluknou roje pečí, křížek ten je spasným rozeplaší svitem, až ti duše zalká v nitru žaly zrytém, křížku toho síla zázračná ji zléčí. On tě bude sílit pokušení dobou, on tě bude chránit před nepřátel zlobou. Když jej budeš líbat, pomni, že tvá máti tisíckrát jej vroucím celovala retem, a můj duch pak bude družně kolem vláti, s tebou vznášeti se nad pozemským hnětem.“ Chvíli matka ještě dceru v loktech třímá, slzí k její vroucně přitulené hlavě. Za ruku pak lehce dívenku král jímá a ji odevzdává četě hostů, pravě: „Zde již pro dánského vládce ruce vaší svěřujeme poklad, nade vše nám dražší.“ „Zdráva budiž Dagmar!“ Limbak volá mladý, „zdráva kněžna Dagmar!“ druzi jeho za ním, „zdráva! zdráva!“ šumí českých pánů řady, „zdráva!“ zvoní ze rtů dívenkám a paním, které k Markétě se hrnou v čilém chvatu, polibky a slzou pokrýt naposledy ruku milenou neb aspoň lemy šatu, naposledy ssáti slzavými hledy luznou podobu. „Buď zdráva!“ hučí dále bouří sterohlasou po širokém sále, v chodbách, kde se tísní služebnictva tlupy, a jak dalný šumot zbouřeného moře ozvěna sem duní z dola, kde se kupí lidu pestré davy po rozlehlém dvoře. A v to na pavláně vrátkém hudců kůry mísí trub a kotlů břeskný hlahol shůry. Neplyne tam Odrou k severu od Štětína velká labuť bílá: koráb ozdobný to rozestýlá stříbrotkaných plachet nádheru. Bělostná je příze hebkých lan, stříbrem kmitá trup, v němž s obou stran dlouhých vesel dvojí hustá řada odměřeně zdvihá se a padá okrouhlými trčíc otvory z podpalubní skryté prostory. Stříbrem také ozdoba se míhá, která tvary majíc labutí, nade přídou v lepém sklenutí hrdlo štíhlé do povětří zdvihá, křídloma hruď postýlajíc lodní; hlavu jí jak uzda ovíjí řetěz tulip, růží, lilií, těžkým věncovím se houpá pod ní na mohutné hrudi korábu a stín jarních těchto půvabů pestře mihotá se hloubkou vodní. Na palubě purpurový stan větérkem se vlní. Před ním stojí Dagmar ve svatebním skvostném kroji, družina pak vzácná s obou stran. S jedné dánských poslů hrdý sbor; jenom Strange s kormy opodál do vln hrouží neodvratný zor, jak by vzhlédnout ke stanu se bál. Skloněna je hladká jeho tvář a v ní rusý vlas, jenž na hruď padá, s dumnou bledostí své stíny spřádá. Častěji teď jako samotář dlívá tak pan Strange, prve dvorný, nyní netečný a nehovorný. Za něho pan Albert vzornou pečí stal se paladýnem světlé děvy, horlivě jí slouže, hbitou řečí vykládaje plavby různé zjevy. S levé strany k Dagmaře se druží smavý zástup sličných zlatovlásek – pyšný vínek seveřanských růží, které z nejvzácnějších země krásek vybral Valdemar a kněžně vstříc vyslal na korábu, jehož křídlo unáší ji blaze ševelíc v Ribe, staroslavné jeho sídlo. Kněžně po bok nejkrásnější z nich. Ze záplavy vlnek nesčetných, která hrdlem, šíjí porozlita lnem se bělá, zlatým leskem svitá, s tichým na rtech úsměvem se hříží milá tvář jak vesny jitro svíží. Oko její čistá studnice, v níž se nebes odlesk jasný modrá, v níž se jeví mysl děvice ke dnu až, tak laskavá i bodrá. Kristina zní jméno dívky krásné. Jakž se nejprv maně setkaly její, kněžny oči modrojasné, navzájem si plesně vyznaly: Unášíš mi srdce, sličné robě, buďme družkami ves život sobě! Po široké řece zvolna plyne koráb nádherný. Kam oko zírá, niva kol jak louka široširá svěží jarní zeleností kyne, v dáli na severu jen se tlumí lehce zamodralé buků chlumy. Potokův a říček hustou sítí blýskají se břehů kypré luhy, jako v rouše zeleném se třpytí zdobně propletané stříbra stuhy. Tu tam chata pod olše a vrby střechy rákos obemšený hrbí a zde onde šedá chýžek tlupa sebraných jak chomáč plachých kur, když se mihne mračnem křídlo supa. Však zde jenom racek na lazur bílým křídlem kreslí plaché runy. V řece časem rybolovců čluny stranou chvatně prchají, leč náhle zastihly je šumné vlny táhlé, které ňadrem lodi zbouřeny valí se až po rákosí břehu a tam zelenavé hřebeny v pěnu tříští jako v chumle sněhu. Člun se prudce kolísá i točí a v něm rybák žasem zkameněv sítě pouští z rukou, třeští oči na kouzelný nevídaný zjev, na stříbrná rahna, purpur vlajky, na koráb, jenž zdá se vidmem bajky... Jarním sluncem ozářená niva usmívá se vůkol přívětivá: ale časem, když se mráčkem kalí nebes oko, veselý ten luh na chvíli se mutným stínem halí, jak by nad ním letěl smrti duch, že se divák s myslí unylou rozhlédá jak širou mohylou. A jak nebem obláčky se honí, tak i kněžně vlídnou očí zář časem chmura přeletavá cloní a stín zádumčivý halí tvář. Světlé nevěstě pan Albert sdílí osud krajiny, jíž zraky pílí: „Kraj ten rozlehlý, kde nyní mír vládne pod ochrany dánské křídlem, slýchával kdys krutých bojů vír, zpupných Slovanů jsa volným sídlem. Od pochmurných břehů Visly dalné k západu až tam, kde do moře vrhají se labské proudy valné, po nesmírné žily prostoře Vendů divých nesčíslné kmeny v pohanskou noc hluchou pohříženy. Místo k nebi, kde bůh sídlí pravý, na rujanské výspy bílý štít zraky vznášely, kde čtverohlavý v pyšném lesku strměl Svantovít. Svatou hrůzou poutníci se chvěli ve svatyni Retry nádherné, kde kol Radigosta davem čněly obrněné modly příšerné. Triglav – zastřen rouchem zlatotkaným, aby nezřel země žal a hřích – klonil ku svých žreců věštbám planým divnou trojici hlav stříbrných. Klaněli se Živě; z tuřích rohů připíjeli ke cti Černobohu; v jiných bohů nesčíslný chrám scházeli se k tichým modlitbám a též chata každá v jizby rohu střehla trpasličí sošky bohů, opatrujíc v úctě pokorné domácí ty skřítky pitvorné. Mrtvá příroda svým zjevem různým mluvila k nim, božstev tajných plna: Pod rákosím šepotala vlna tajemných svých vidin hlasem luzným, jejichž podoby jak světlé stíny míhaly se plaše pod lekníny. V temné hloubi lesa, pod lupením kmenů obrovských, jež halil mech, pohan cítil s pověrečným chvěním skrytých, neobsáhlých prsou dech, světa báječného slýchal zvěsti v šumu chvějících se ratolestí a když listím prosvit’ luny kruh, stříbrným naň okem zíral bůh. Pod stožárem vratkým objat bouří, vídal v temných mračen směsici, ve vln rozbortěných bílém kouři nesmírnou tvář, hněvem děsící, z pod obrví, čupřinaté pěny, metat bleskem pohled rozlícený. A když v noci zimní vichřivé z chaty vyhled’, myslí strachem jatou prašných sněhů chumle jiskřivé proměnil si v hřívu rozevátou koně bílého, s nímž noci celé arkonského chrámu mocný bůh objíždí kol kolem země kruh chránit věrné, trestat nepřítele. Zlaté klasy slovanské to plémě rádlem vybouzelo z ňader země; po květnatých nivách žírný skot poháněli; v hustých lesů šeři vysílali za těkavou zvěří bystrých šípů okřídlený hrot: sítě kladli v hojných jezer tůně, shrnovali v lodic širá dna drobných sleďů mračna stříbrná, hemžící se v Baltu štědrém lůně. Budovali sídla dřevěná, okrášlená řezbou, malbou umnou, města, širým světem slavená, naplněná lidu spoustou šumnou, jejichž velkolepé přístavy vídaly háj stěžnů třesavý a v něm peřestou směs národů hemžící se v čilém obchodu. Ale mysli řádům otců věrné, lichých bohů tvrdošíjné ctění osudu jim neslo kostky černé. Hlasatelé spásy na kamení metali zde zrní božích slov – Hoj! tu rozbleskl se žár a kov! Kříž tu vzešel nad slovanskou nivou, ale ne svou září milostivou: vzešel děsným třpytem purpurným nad praporem bitvy pochmurným, nad křídlatých přílbic strašným leskem; bojovníků rozlícených tlum kázal jim teď evangelium mečů zvoněním a bubnů břeskem. Bránili se chrabře věků řad Črezpěňané, Ukři, Rarozi, kmenové též jiní přemnozí – krev se stále kouřila z těch lad. Mrtvol hromadami pokrývali dřevěných svých tvrzí širé valy, máchajíce s udatností lví Jarovíta hroznou korouhví. A co konal slávský viking smělý – jako báje výpravy ty zněly. Srostlý v jedno se svou lodí sivou, jako mořský orel v děsný let křídla rozpínal nad vodní nivou. – Běda lodi, s níž se tamo střet’, běda břehu, kamo zobák vryl – o tom dlouho uměl vyprávět dánských mateří a dětí kvil! Ale neplaten byl kmenů těch odpor lítý. Meče Dánů, Sasů v rozrůzněných jejich zástupech řádily jak srpy v houští klasů. Přes krvavých trupů druhý val vítěz do pevných se tvrzí dral. Poklesaly v rumy chrámy švarné, rozkotány modly divotvárné. Zasténaly věkovité pně hájů posvátných pod seker tepem, zapraskaly větve žalostně v obejmutí žáru velkolepém, stará božstva uletala z nich ve příšerných dýmu oblacích. Klesli Vendové – hluk boje ztich’ – prosto moře loupeživých lodí – z rozkotaných sídel slovanských novým pánům zlatá žeň se rodí. Osadníků davy se všech stran sem se valí, Němcové i Dáni, z nových měst již mnohý boží stan povznáší kříž jasný lepou bání. Slávů lepší čásť šíj kloní již pod Kristova jařma sladkou tíž, libuje si v novém kroji, mravě a řeč otců tlumí pohrdavě. Ostatní pak plaše ustupují do nevlídných pustin, lesních slují, nebo v trpké, těžké nevoli nesou cizích pánů povržení. Ba již dalekou ta doba není, kdy tu navždy slavské hlaholy oněmí, kdy v lůně toho kraje zbudou jenom sledy kostí tlících po Bodricích, Srbech, po Luticích, – pusté hroby jen a chmurné báje.“ Skončil řeč pan Albert. Mutné snění obepřádá Dagmařino líce... Pojednou vzhled krajiny se mění: Břehy ladné rázem coufajíce v ohromné dva oblouky se klenou, jak by v širou náruč otevřenou braly velkolepou vodní pláň, jež se před korábem pozaskvívá leskem stříbrným a v dálce splývá s azurem, jímž září nebes báň. Zdali velebný to Balt již vine skvostný koráb do náruče siné? Nikoli! Zas tamo na severu z vodní spousty břehy hrbolaté vyhouply se v záři slunka zlaté, v bučin valných zamodralém šeru... Či snad Odra, syta šumné pouti, v obrovské tu jezero se hroutí? Rozkošné to divadlo, kdy kruhem tu se vynořuje, tamo hasne na obvodu pláně stříbrojasné břehů zeleň vlnovitým pruhem, přivábilo na příď korábu sličnou kněžnu. Komonstvo s ní švarné těší se těch proměn půvabu a pan Albert zjevy různotvárné, snující se vodní dálavou, vysvětluje řečí poutavou: „Odra, slyšíc blízkou píseň moře, v jarém dmutí milánovi vstříc hruď tu šíří valné po prostoře, z daleka již rozestírajíc k Baltu ramena svá roztoužená: levé rámě – křivolaká Pěna, pravé – Děvanovy ladný proud. Jimi v jasné kadeře mu sahá, ale k prsům ňadra svoje blahá nemůže mu vroucně přitisknout: Ostrovy dva mezi ně se šinou – Volín rozložitý hvozdem stmělý, Uznojm táhnoucí se v dálku sinou – Svina stužkou stříbrnou je dělí. Ajhle! tam, kde pahorků těch řada k Děvanovy jasným vlnám spadá s výspy volyňské, před málem let skvěl se Slávy čarovábný květ. Každý vánek, jenž ty vršky holé, pustiny ty smutné obletá, každá vlna, čeřící se dole, tesklivě tam šepce: Vineta! Vineta! les šumí v dalném kole, a kraj široširý v temném bole Vineta! lká tiše, Vineta! Vineto, ty mořské vidmo skvělé, Volyni, měst perlo spanilá, jak jsi hrdě na těch výšin čele ve knížecí slávě trůnila! Pokořit se tvému půvabu přilétaly davy korábů, tísnily se šumně u tvých nohou; štědře sypaly ti do klínu spousty perel, zlata, rubínů a co skvostů září pod oblohou. Vídala’s všech končin tovary: Klaněly se tobě stožáry, jež co jedle, bílé věčným sněhem, trčely kdys nad půlnočním břehem v divukrásnou záři severa; zdravily tě plachty cizotvárné končin dalekých, kde z půdy žárné kypí bajných květů nádhera, vozíce ti v lodí širém lůně Arabie klénoty a vůně... Nyní osiřel ten smutný břeh a loď plaše vyhýbá se jemu – vaneť z pustiny té smrti dech. Hledě z dálky k místu truchlivému, slyše tam jen mořských ptáků křik, lodivod, dnů zašlých pamětník, čelo na dlaň chýlí zadumán: Vidí v duchu nával kolísavý plachet různotvárných, stěžňů, lan, lidu kupčícího pestré davy, pyšné stěny, záři skvostných bran, města velebného krásy steré – a vzdech maně z útroby se dere: Možno-li, že všechna tato sláva mžikem zhasla ve stín příšerný, jako vzdušný přelud nádherný, jejž ďas mořský nad vodami tkává?! Kde’s o Volyni, ty hrdé Jumne pověstí? Kde žulový tvůj hrad, Jomsburg mohutný, jenž moři vlád’? – Trváte jen v písni slavošumné! Když vás v kole bohatýrů slaví šedý skald, což vítá bleskem oka hrdosmělé Jomsvikingů davy, obrovitou postať Palnatoka trčící nad lodi zobák sivý. Stíhá duchem udatenství divy na palubě vratké; bouře jekem, rahen skřipotem a racků skřekem slyší topor na štít pevný třískat, vidí sekery a meče blýskat v potrhaných plachet šedé směsi, bičované vichru zlobným ruchem, a bouř’ velebná, jež táhne duchem, v řasu jasné krůpěje mu věsí. Vypjalo se rámě dánské síly nad Volyní, v rázu strašlivém na zářivou hlavu mořské víly dopadlo jak Thora kladivem. Magnus král ji mečem, ohněm sklátil, zdupal do prachu. Leč krátký čas žití s kouzlem bývalým jí vrátil. Na pomořský trůn si sedla zas a jak druhdy svítil v kraje dalné, vábil k sobě lodí shluky valné rusalky té svůdné zlatý vlas. Tu král Niels ji zdrtil mocnou pěstí – Vstala zas a kříže spasný třpyt nad čelenkou nádhernou jí svit’: vzešloť sémě blahonosných zvěstí, které metal po těch březích kol biskup Ota, Vendů apoštol. Ale nezdržely prosby žádné bohem usouzený města zmar. Zapřisáh’ se velký Valdemar, jehož syn teď Dánsku slavně vládne, na věky že zlomí Slávů pych. Pod korouhví kříže s vojem valným na korábech vyplul nesčetných k Ranské výspy mocným křidám skalným. Udeřil v ten běloskvoucí štít všeho Slovanstva i padla rázem věkoslavná Arkona, kles’ na zem hromovitým pádem Svantovít a moc dánská se zákonem Páně vztýčila svou berlu na Rujaně. Poslové tu přišli Volyňanů, Volyňský sám biskup v jejich čele; mluvili, že tuto Slávy stranu objímá již náruč Spasitele, prosíce, by výspa, která pěstí stejnou s Dány samospasnou víru, ušetřena válkou mohla kvésti v pevném s nimi přátelství a míru. Ale kříž, jenž zdobil poslů havy, neodvrátil krále od výpravy: Zamítl jich ruku příkrým slovem, že, co Slovan, zrádná jesti zmije, že rod jejich třeba zkrotit kovem, ve jho dánské sepnouti jich šíje. Když s tou zvěstí přišel biskup zpátky a že s loďstvem král již Baltem kvačí, dřevních bludů tajní vyznavači národ jedva pokřestěný, vratký, odvrátili od Kristových řádů; z lesních pustin, kde se léta kryli, šedí žrecové se vyrojili, nad výspou si osvojili vládu. Hřměli k davům plamennými slovy: Hle, co platno vám, že víru drahou otců svých jste spláchli křestnou vlahou – zdaž vás nyní obrání bůh nový? Obraz jeho hrozebně se skví s dánských stožárů a korouhví, jež vám zkázu nesou – Vojsko Krista na vás, křesťany, jho strašné chystá... Kříž od výspy vraha nezaplaší – práhneť jako dřív po krvi vaší. Z ciziny jen okov, meč vám hrozí, není přítele vám v zemi širé – jediný ti štít, ó plémě siré: otců tvojich věkožizní bozi! Triglav přijme dítky pobloudilé, sílu vítěznou jich vdechne zbrani a náš ostrov, sídlo svoje milé, zaštítí, jak druhdy, mocnou dlaní! Postrašeni do Kamína spěli ti, kdož věrně lnuli k víře svaté, zanechavše město, ostrov celý v moci chátry, bludným žárem vzňaté. Zašlá chmura pohanství se nově rozvalila mžikem po ostrově; kříže klesly; žreců zástup vez’ modlu tříhlavou, již skrýval kdes v duté hrudi obrovského kmene, slavně nazpět v obnovený chrám a lid četné lodě ozbrojené na obranu chystal proti nám. Leč již také našich lodí mračno k výspě valilo se, boje lačno. Však ten boj ať Lykke tobě líčí, kněžno spanilá! Hle, jak mu týčí hrdou šíj’ hles první o té válce, hle, jak živne, z oka metá blesky, jako komoň válečný, kdy vřesky polní trouby ozvaly se v dálce!“ Dagmar tiše k bohatýru vzhledla. Vyšla mocná postať rekova, kolem níž se z šupin, kroužků předla bleskotavá říza kovová. Na hlavě mu přilba okrouhlá shora ostnem postříbřeným plá a tvář hrdobná s ran hojných sledy rdí se nadšením, jež blýská hledy. Zvoní rek, an Dagmaře se blíží, škorní železnou a kovem havu; kloně před ní plavohřívou hlavu rukavice těžké zvučně kříží na krunýři; obrněnou rukou míří v dálku s řečí jasnozvukou: „Hle! tím průlivem voj našich lodí vnikl do límanu bouřným mrakem – Jakou rozkoš slavné vidmo plodí, jež mi paměť kouzlí přede zrakem! Vidím strašlivé to ptactvo boje, draků hrozných temnokřídlé roje, hrnouti se z oněch mořských vrat, šířiti se kvapně po límanu, nadýmati plachty v jitřním vanu, po zkypělých vodách tancovat! Kolísá se nad užaslou vlnou stožárových jedlí širý les, klátí rahen větví nesčíslnou v lan a těhel úponkovou směs, v rozmanité chumle třepetavé zdouvaje svých plachet loubí tmavé. A jak lesem, když naň bouře lehá, blesk se míhá, hromu rachot zní, tak tu plachtami zář mečů šlehá, tak tu burácí zpěv bitevní. Nejhroznější z těchto mořských draků v čele strmým, skvoucím křížem plál; za ním vládce bojechtivých zraků týčil se, s ním arcibiskup stál, slavný Absolon, muž bohem daný plamenná co metla na Slovany. Živě dosud vidím před sebou postať jeho obrovskou, jak z davu zpola kněz, půl v bohatýrském havu vypíná se s hrůznou velebou, opřen pěstí křečovitě spjatou o válečnou lesklou sekyru, ano shora pod infulí zlatou s mihotavým křížem safírů oko, v loďstvo Vendů zahloubané, svatým plamenem vstříc boji plane. Tamo, kde se pod Volyně čelem Děvanova proudí z límanu, čekalo nás loďstvo Slovanů plachet hustých třepetavým bělem. Záhyb límanu i průliv za ním hemžily se těchto plachet vláním, jako bělásků když oblak sletne nebo hruš sesype pršky květné. Jako by dvě ptáků dravých mračna v azuru se střetla bojelačna, na se vrazila ve hněvu slepém zobci, pařáty a v pusté směsi rozvířila křídel prudkým tepem, šumotem a skřekem podnebesí, až by chodec dole vypna hlavu vzhlédl užaslý v tu vzdušnou vřavu: Takto na modravém na límaně ohromná dvě loďstva ruchem boje, nevídaným dosud v této straně, schumelila divě plachty svoje; srážely se v pobouřené vodě mohutnými boky steré lodě, zobci ostrými si v žebra bily, spáry háků do beder si ryly, lovily se lany, do palub vtínaly si kotev ostrý zub; zněly třesky mostů, klesajících s lodi na loď, boje hluk a ryk, zbraní řinkot, zápasníků křik, sténajících tu, tam plesajících, a vzduch mísil v bitvy šum a jek poplašených mořských ptáků skřek. Mořský sup, jenž nesl moji četu, směsicí tou stíhal v bystrém letu pyšnou labuť vzácných půvabů. Byl to největší všech korábů slovanských a nejzdobnější spolu: Hrdě nad ostatních stěžnů les trčel stožár jeho do nebes s vlajkou stříbrotkanou na vrcholu; s rahen visely mu plachty sněžné jako jarní oblaky a v nich sem tam kmitaly se zdoby něžné hvězdic drobných, stříbrem vetkaných; nad klounem pak přídy povypjaté, vyřezána pěkně, tříhlavá pohanského božství postava, s rohem v ruce, čněla v říze zlaté. Plovoucí to byla svatyně loďstva pohanského. Zástup kněží na přídě stál v jasné skupině. V kadeře jim zeleň tkala svěží haluz lípová; kol údů vlály řízy sněhobílé; oči plály žárem blouznivým a zpěvy hlasné ze rtů slavným sborem šuměly, an jich prstů tepot umělý rozechvíval struny varyt jasné. Za nimi pak širý lodi trup svítil zbraní bohatýrských tlup – Svaté korouhve to paladýni, která sklání na těch postav tíseň kmentu běl a stříbra jasnou tříseň jako sněhu chomáče a jíní. Posvátný ten prapor pilně střeží neprostupná hradba statných těl, spousta k luku přiložených střel, spousta kopí, jimiž loď se ježí. Ke korábu tomu zaměřil mořský orel můj a v ladné plece železným jej zobcem udeřil; na příď mezi rozplašené žrece těžký most se rachotivě řítil a boj na něm strašlivý se znítil. Na koráb můj zástup vztekle kvačil, nazpět zástup Slovanů jej tlačil, závodíce v udatnosti lví; ale již již na pohanské zbraně klonila se vážka vítězství, když tu náhle na opačné straně druhá dánská loď svých háků zuby slávské lodi vťala do paluby. Jako chrtů dvé, když v bystrém skoku zakousne se vztekle s obou stran jelenovi do schvácených boků a ten krví, pěnou postříkán semotam se klátí, sebou zmítá, parohy se v houští větvic vplítá, marně setřást ohaře se snaží, jejichž zub se hloub mu v nitro vráží: Takto koráb těsně uvízlý v lodic objetí, jež s obé strany v jeho bok se pevně zahryzly, kolísá se prudce rozhoupaný, praskaje sem tam se potácí, s boku na bok divě hourácí, třepá strůje směsí pomatenou, pokryt vody rozbouřené pěnou. Palubou mu kypí zápas lítý: Kmitají se mečů, seker blesky, pokřik rozlehá se, zvoní štíty, šípy syčí, duní palic třesky, v děsná klubka mužů dav se splétá – skřipot zubů zní a mroucích sten – mnohý hřmotně přes palubu slétá a vrah ještě k vodě nakloněn po něm bije s vášnivostí slepou, jako tuleně když lovci tepou, a kol kolem vlna zpěněná vystřikuje, krví ruměnná... Posléz trupy kněží porubaných přídu pokryly, směs řasné běle, zlaté třísně krví uzardělé, sprchlá zeleň věnců rozškubaných, tváře mroucí, u nich varyta zlatostrunná, pádem rozbitá. Přes tu spoustu, s těžkým v ruce mlatem, chvatně vystoup’ obrovitý Dán tam, kde v lodním klounu povypjatém tříhlavý byl idol vyřezán, rozpřáhlo se rámě svalovité a mlat padl v temném třeskotu na modly té čelo, zlatem kryté: za hromného Dánů chechotu idol na sto kusů roztříštěný sesypal se do kypící pěny. Ale doposud se sněžila svatá korouhev ze středu čety, která kol ní Dánům na ústrety bodce dlouhých kopí ježila, mezi nimiž meče různotvárné blýskaly se, zraky hněvem žárné. Nade všechny strměl hrdou skrání praporečník štíhlý; meč mu jasně zářil v pravici a levou dlaní třímal prapor, jehož bílé třásně kanuly naň, zpola kryly jej, že z nich bledý zíral obličej jako zimní bouře prašným sněhem; havranní mu vlasy ve vrkočích k líci spadaly a v temných očích nadšení se skvělo vroucím žehem. Odevšad jsme buráceli prudce vzteklým útokem v ten živý val, tříštily se dřevce v tuhé půtce, jisker déšť ze štítů vytryskal, mečů blesky křížily se v kole, mrtvol vršky kupily se dole, hrudí vráželi jsme na oštěpy v nerozvážné zlobě hluši, slepi. Nezřeli jsme v boji divokém, kterak zatím koráb, poborcený našich lodic prudkým útokem, níž a níže klesá, v chumle pěny dopola již ztápí palubu, pomstylačně s sebou v záhubu lodě, v bok mu zahryznuté, táhna, – až křik zazněl: „Koráb klesá! Běda!“ Boj tu skončen. Jeden spásu hledá v lanoví; ten zachytil se rahna; jiné splachuje vln proudný chvat a čásť našich na své lodě pílí, hledíc zobce jejich odervat od korábu, jenž se v propasť chýlí. Já však, opozdiv se v líté řeži, rahno skřípavé jsem chytil stěží. Odtud spatřil jsem, jak s šípem v boku Pomořan, jenž prapor svatý nesl, zbrocen krví na palubě klesl, ztopené již do pěnivých toků; kterak do korouhve řasnaté jako v rubáš zahalil se celý a zub kotvy, k stěžni připjaté, zatkl sobě za pás stříbroskvělý. Takto spoután s lodí klesající, zapadal s ní v šumnou vodní sluj unášeje drahý prapor svůj, jenž mu obestíral mroucí líci; v peřejích se ještě zavlnily prapor, kadeř – na vždy pak se skryly. Však již ke mně také vyšlehoval vlny hřeben, – pustil jsem se rahna, – pracně vodou rozbouřenou ploval – mrákot objala mne chvíle drahná – až pak lano, sletlé odněkuď, vytáhlo mě na vysokou hruď korábu, kde s králem Valdemarem na kolena klesnuv Absolon vděčil nebi v zanícení jarém za pohanské lodi bídný skon. Zachvělo se Vendů loďstvo celé pádem svatyně. Jich spousta zřídlá zmatena jak stádce osiřelé v útěk obrátila plachet křídla. Za ní! Hoj, byl veselý to hon! Děvanova zpěnila se s šumem prchajících lodí pustým tlumem, pokryla se plachet hustou směsí, jako shonem oblak podnebesí. Za nimi dav našich korábů nesl se, jak mračno jestřábů za vlaštovek mořských plachým rojem; v mnohou loď tu ještě zabořil ostrý zobák, s ní se utkal bojem, spálil ji neb ke dnu ponořil. Kolem Volyně, jíž ze všech bran proudily se prchajících davy, dále bouřil stísněn, pomíchán, lodí nával, plný ryčné vřavy, vzhůru Děvanovou, až pak na ni večer klesl; pod křídloma jeho žalná troska loďstva slovanského spasila se z divokého štvaní. Zpátky! Na Volyň! zahřmělo heslo z biskupových úst. Hned šumně tam loďstvo naše vichřicí se neslo. Pochodní a loučí sterý plam zaplápolal na korábech šerem, hřebeny vln táhlé zbarvil nachem, míhal se a jiskřil všakým směrem v poletavých září reji plachém jako bludičky, když v bařeništi tancem divým příšerně se blyští. Odlesky těch světel hrály nyní na skalnatém břehu pod Volyní. Tajemně tu vtínaly své zuby do večerních nebes hrdé sruby, pyšně převyšoval chrámu štít dřevěné, však mocné města valy, nad ním vzcházel snivé hvězdy třpyt – – „naposled!“ jsme slavně přísahali. Město v posupném tu čnělo klidu. Hrstka jenom zběsilého lidu chystala tam odpor zoufalý, na spěch širé tarasila brány; jako duchové se nad parkany stíny jejich plaše míhaly. Snaha zpozdilá! Střel smrtných mraky vymrštily vzhůru luky, praky, z lůna korábů pod temný val ozbrojenců tlum se vysypal, pochodní rej září míhavou zakřepčil jim děsně nad hlavou, v rukou meče nesčetné se kmitly, hákem řebříky se hradeb chytly, vymrštěná lana harpun hrotem, tříštily je seker pádné rány, okovanou hlavou s děsným hřmotem beran bušil do sténavé brány. S třeskem sřítila se naposledy. Bouřili jsme dál. Jak v báji stane rytíř v městě kouzelném a hledy zžaslé noří v krásy nevídané, zrakem zdiveným jsme stíhali zjevy nádherné, jež kolem všude ve páchnoucích smolnic záři rudé leskem těkavým se míhaly: Jevily se sloupy dřevěné s hojnou zdobou řezby zlacené, v pyšných stěnách zářivými kamy tvary květů, ptenců vykládané, purpurové clony podobami zvířat, lidí skvostně protkávané... Tu a tam se vznítil zápas vzteklý s hrstkou obranců, jež směsí trupů brzy klesla k zemi. Hojnosť lupu naši z opuštěných domů vlekli: Tu ten v smíchu šňůru perel sobě vine kolem šíje; druhý nese skvostnou přilbu; třetí raduje se urvaného pasu drahé zdobě; jiný při pochodně kmitu sází z měšce na dlaň peníz rozmanitý, na němž divné obrazy jsou ryty, písma zemí všelikých a rázy; jiný prohlíží si zvědavě bůžka zlatého – má hocha tvar, jemuž cukruje se na hlavě stříbroskvoucí holubiček pár. Já však spěchal se soudruhy dál, tam, kde na pahorku v města středu Triglava chrám obnovený stál. Ale jaký obraz skyt’ se hledu: Náhle před námi nad města krovy vyvalil se s jisker deštěm vzhůru rudý mrak a v zážeh purpurový oděl široširo noční chmuru. A když do města jsme dále spěli, divadlo jsme hrůzněkrásné zřeli. V záři ruměnné nám plane vstříc dřevěný ten chrám, jsa objat zpola výhní plamennou, jež tráví z dola jeho stěny, lačně vzpínajíc k jeho štítům steré žhavé šíje. Siptí, křepčí plamenné ty zmije jako při píšťalce krotitele; nádherných stěn klénot všeliký, maleb ušlechtilých barvy skvělé ohnivými žehou jazyky; sloupy dřevěné, jež umělou řezbu jeví, zdobu přeskvělou, dostihují bleskorychlým skokem, kolem nich se do kotouče vinou, nad ně hlavy třepetavé šinou; jedna z hlav se dělí ode trupu, sama křídlatým se stává zmokem a výš letí po vábivém lupu, – mžikem bystrý ještěřík se chyt’ drápkem rudým za nádherný štít, v roh se zakousl a rychlým vzrostem v saň se mění, jež krov celý střebe jícnem krvavým a hvězdné nebe zpupně šlehá jiskrnatým chvostem... Sřítila se brána předsíně leskuplné, shora nepokryté, kterou záclony nach obrovité ode vnitřní dělí svatyně. Sřítila se pádem třeskutým v trosek pustou směs, již plamen halí a z níž v jisker dešti černý dým chmurou těžkých kotoučů se valí. Chvíli vše se tají ve mraku – mrak se dělí zvolna – jeví nyní jako v rámci rudých oblaků obraz divný chrámu ve předsíni. Starý, vysoký tam stojí žrec. Směrnou postať bílá říza halí a vlas bílý s temene se valí na hruď širou, ramena i plec, jako vlny mléka dolů kypí kolem vážné tváře vrásčité, sem tam protkán svěžím lístkem lípy z haluze, kol spánků zavité. Tak tu stojí velebně a směle bez pohnutí, běloskvoucí cele a jen zrakové mu tmaví, žární září jak dvě hvězdy noci jarní. Za udidlo skvostné třesavá ruka třímá obrovského koně; i ten září bělem bezúhonně – posvátný to komoň Triglava! Jako závěj sněhu vichřicí změtená a ve slunečním svitu tancem světélek se jiskřící, tak mu s šíje, v dovádivém kmitu zapletených perel, hustě splývá po bělostné pleci bílá hříva. Ku předu též jednou čupřinou přes čelenku stříbrnou se sklání a zrak jarobujný pozaclání, že jak zimní hvězda skulinou haluze, již halí sníh a jíní, zrak ten svítí mráčkem bílých žíní. Liljí září tělo bujaré, jehož nedotkla se zemská tíha. Stříbrem okras na zádech se míhá posvěcené sedlo prastaré se stříbrným třemenem; jen boha větrná v něm houpává se noha. Zdýmá nozdry, v zubech uzdu stiská, nepoklidně hrabe kopytem, jehož podkova se stříbrem blýská, hřebů zlatých srší zákmitem. Proti nám kmet levou ruku šine jako na obranu. Z úst mu plyne hlahol divný: tu jak prudkou hrozbou burácí, tu měkne tklivou prosbou, tu jak mořem žalů teskně šumí, tu zas jako kletba děsná hřímá – ač z nás nikdo slovům nerozumí, přec ten hlahol podivně nás jímá. V tom již za ním ohně jazyk žhavý zasáh’ oponu. Jak zory vznikem vlnící se oblak červenavý plamenně se zžíhá: takto mžikem vzplála v ohně bystrém záchvatu nesčíslná řasa šarlatu. Nitro svatyně se objevilo: V jisker mračnu, které v okolu z bortících se břeven hustě dštilo, v purpurovém svitu plápolů, z nádhery stěn vztekle šlehajících, příšerně tu strměl trojí hlavou zlatý kolos. Září rudoplavou žár se děsně obrážel mu v lících. S očí sprch’ mu stříbrotkaný pás příze lehké, rojem jisker vzňaté; hrůzně zíral k nám a volně z řas kanuly mu velké slzy zlaté. Za rachotu bořících se klád, deštěm trosek zpola ukryt hledu, náhle kolos naklonil se k předu a pak hromovitý jeho pád zatřásl vším vůkol v děsné bouři, všechno hale v plamenech a kouři. Z této spousty rozlehlo se ještě hlasu nadlidského temné hřmění, ozvalo se strašné zařičení a cos kmitlo z ohně, jisker deště, zavířilo shůry jako sněhu lavina – stříbrných podkov blesk – lebky zasažené temný třesk – a již deptá v burném hřívy šlehu naší tlupou komoň posvátný, vzpíná se a skáče, řičí, supá, bleskem kol se míhá, třeští, dupá – bílý přízrak děsně úchvatný! Za šíjí mu vzňatá hříva lítá rojem háďat ohnivých a hází jiskry kolem – již i sedlo chytá – jezdcem plamenem teď komoň zmítá, jak by mrskán žhoucím běsem zkázy... Tu jsem klesl. Zběsilého oře do čela mi třeskla podkova. Procitl jsem v lodi. Vůkol moře pokrývala červeň nachová. V rudém světle bylo kolem zříti tíseň korábů a plachet chvění, každé těhlo v lan a rahen síti – všechno zřetelné jak v záři denní. A tam – zdá se, že břeh širý hoří – hrdá Volyň ve plamenů moři! Zvěděl jsem, že tlupa soudruhů z hořícího města prchající spasila mne. – V širém okruhu svítil kraji obrovitou svící města požár; noci dvě, dva dni ohromnou nám zářil pochodní na břehu a v lodích hodujícím, z vítězství se šumně radujícím. Na to vypálený prostor holý kol a kol jsme pluhem rozryli, v černé brázdy nasypavše soli, kříž pak ohromný tam vztýčili na místě, kde božství ohavného hrdá svatyně poklesla v rum, na hřbitově města přeslavného – Hle, tam chmurně trčí k oblakům! Bláhový však lid, tak náhlý pád města nádherného nechápaje, u krbu si praskavého rád o Vinetě šeptá divné báje: Že prý líman strážný ve svůj klín shrnul sám to město čarokrásné, a kdo hledí bystře do hlubin, že prý vídá, jsou-li vody jasné, svatyně a věží rysy třasné, potopených lesků hravý stín.“ Odmlčel se Lykke. Dagmar bleda poutkvěla zasmušilým zorem na volyňském břehu; nad pahorem kříž tam černý, obrovský se zvedá. Přízrak děsný zatřásl jí náhle: Vzrůstá temný vykoupení znak k širokosti, výšce neobsáhlé vypínaje témě do oblak. Leč kým nyní krev jí mrazí zjevem? Co se bělá černým jeho dřevem? Splývá po něm bílé roucho řasné ženy obrovité, smutně krásné, která na něm rozpjata se chví; v liliovém běle nohou vnadných zkrvácený hřeb jí hrůzně tkví; krev se pýří ve záhybech ladných řízy, ježto vlá jak bílá pára jitřním vanem lehce zvlněná, na obrubě pestrým kvítím jara, jemně tkaným, prostě zdobena; tam, kde k srdci splývá volná kštice, vetkána v ní stříbrem holubice; výše nahá, bílá ramena šíří se a v jemný půvab rukou ostré hřeby vnikly žárnou mukou. Ale nejvýš srdcem zachvívá krásná hlava smutně nakloněná, a líc přespanilá, truchlivá, změtí vlasů temných obroněná, jimiž s lípy snítkou trnitá koruna se strašně proplítá, ostnem ryjíc v nesčíslné ráně čela cudného, kde dravců dvé listí věnce lipového rve, křídlem černým tepajíc jí skráně. S hrůzou Dagmar na zmučenou zírá, kteráž oči zvolna pootvírá. Nesmírná tu výheň muk a hoře, trýzně nevýslovné mnohý věk, slzí beznadějných celé moře, těžké mračno strašných výčitek z noci zraků těch se na ni valí – Zatřásla se Dagmar – zor svůj halí – – Když jej vznesla opět, prázdný kříž pochmurně tam strměl nad pahory. Zmizel děsný přelud. K vodě níž svezly se jí postrašené zory. Zelenavým svitem hraje pod ní tichá, neprůhledná spousta vodní. Však co teď se děje ve vod lůně? – – Jako před poutníkem, který stane na skal nebetyčných mlžném trůně, trhlinami mlhy rozervané náhle z dola slibná zeleň svitne, víska, řeka – dál se mlha zdvihá – a vděk nížin široširých stíhá překvapené oko, nenasytné: Takto vodní clona neprůzračná teď se trhá v zelenavá mračna, až vid čarokrásný ve hluboku náhle jeví užaslému oku rozjasněna do samého dna vláha křišťálově průhledná. Viděti kraj vodní v bajné kráse: V rozmanitém ladném útvaru skalí zubaté tam vypíná se v lescích koralů a jantaru; zvonce medús růžových se chvějí nad čarnými luhy vodních řas, jimiž mořské hvězdice se rdějí, jimiž blýská lastur duhojas; živoci se rojí nesčíslní na dně hlubokém i jasnou vodou, která výše stříbrně se vlní; různobarvou směsí, různorodou hemží se tu obrovitých raků, krabů pitvorných a divých kraků; v reji čilém, letu střelhbitém míhají se ryby podob různých, fraškovitých, půvabných i hrůzných, ploutví duhovitých zákmitem, vousem hravým, lesklou šupinou a tu onde sleďů voje celé vznášejí se jako stříbroskvělé oblaky nad vodní krajinou. A tam uprostřed – hle, jaké divy! – Čarokrásně z vodní dole nivy město skvoucí, ohromné se pne do vlnivé vláhy průzračné. Zářným kouzlem báchorkových sídel třpytí se tam v podlímanském kraji; kolem věží místo ptačích křídel rybí ploutve růžové mu hrají. A v něm lidu nesčetného davy třesavě se chvějí ve vod klínu, útvar jejich lehký, průsvitavý podobá se zjevu světlých stínů. Zříš tu luzné dívčí podoby, jimžto vodní kvítí vlasy temné províjí a lastur ozdoby spínají rouch světlých řasy jemné, jimžto nohy něžných útvarů krášlí třpytné kruhy z jantaru. Viděti tu s mečem, kopím, štítem hrdolepé zjevy bohatýrů, s ocelových šupin hravým třpytem, i též muže v prostém kroji míru. K boku mnohého z nich krásná žena v čisté milosti je přitulena, na prsa mu kladouc tichou líc, v loktech něžných děcko chovajíc, kteréž stíhá roucha ze záhybu velkým okem přeletavou rybu. Bajan s věncem ve stříbrném vlase strunou varyta prst lehce snuje a sbor kněží v říze bělořasé boha velebného obklopuje, který z města středu, zlatem záře, vypíná se, kolos trojí tváře. Rtové všech se pohybují, chvějí, jako v písni. Kněžna kloní ucho: z vody zní co’s tajemně a hlucho, však čím dále silněj’, zřetelněji, až pak zdola k Dagmařině sluchu hlasně bije šumná píseň duchů: „Nahoře tam pod oblohou smavou nedopřál nám bydla zpupný vrah, ubíjel nás jako zvěři dravou, metal oheň v chatek tichý práh, víru, jazyk, otčinu nám bral, klidného nám koutku nenechal, kamo hlavy sklonit, v země šíru – Tu hle! voda v lůno ochranné stulila nás, plémě uštvané, a nám skytla věčné sídlo míru. Na zemi tam naše stopa mizí, města naše – spousty popele, padly svaté háje, rádlo cizí ruší dědů kosti zetlelé, v potupě tam hasne slávský rod – Jenom semo v tiché stany vod nedosáhne katů zloba lítá: Zde ruch života, jenž tamo zhas’, dál se vlní luhem vodních řas pod stříbrným štítem Svantovíta. Hyne tam i drahé mluvy znění; potají si ještě zavzdychne a jak žežulice při jeseni v posled zalká, navždy utichne. Navždy milý hlahol oněmí nivou tam i lesem, stráněmi, nikdy více plesem skřivanovým ze rtů dívčích k nebi nevýskne, nikdy zvučnou perlou netryskne do strun zlatých zpěvem bajanovým. Ale tuto mluvou, písní naší krystalná hloub šumí, zvoní dál, vzhůru vláha soucitná ji vznáší: citů našich vlání, ples a žal skalám, hájům, nivám kolkolem sděluje vod šumným hlaholem, naším zpěvem hučí, duní, šplýchá, přizvukuje k vesel tepotu a jej břehům v tajném šepotu snivou vlnou do rákosí vzdychá. Kdy však pomníme své mrzké zhouby a zpěv pomsty zahřímá náš hněv: tu vod spousta rozkypí se z hloubi, rozduní se v jek a ston a řev, s rachotem se v hory vytýčí, z opěněných jícnů zasyčí, že až cizák, slyše strašnou notu, ohlušen tím třeskem hromovým, pod strhaným schoulen taklovím s čela setře chladnou krůpěj potu. Dokud bude čníti z mořské vřavy skály Arkonské bělostný štít, širým Baltem píseň mrtvé Slávy hymnou bude nekonečnou znít, z těchto jezer, límanů a řek šeptat naše zvěsti v pozdní věk, věčně valit ku pobřeží tomu utrpení našich žalný šum a hlas pomsty vznášet k nebesům v bouře slavném rachotu a hromu!“ S hrůzou Dagmar slyší vody zpěv, s hrůzou vidí, jak ty valné sbory ponořenců zdvihají k ní zory nesčíslné, z nichžto blýská hněv, jak i Triglav, jemuž klesá s očí páska stříbrná, k ní zlobně točí zraky veliké a ruce zvedá, jako polyp k lodi výš je dlouží – – Vzkřikla kněžna – tvář ve dlaně hrouží, chvěje se, jak anděl smrti bleda. S kormy přiskočil pan Strange bleskem – – Však již Dagmar, zachycena hebce sličnou Kristinou, – „stín pouhý!“ šepce a zas prohlédá slz jemným leskem, plaší shrnuvších se pánů, paní obavy ve vlídném pousmání. Marně zvou ji do podlubí, stanu, – zůstane ve svěžím přídy vanu. Rámě pážat čiperné tam neslo na koberec měkký skvostné křeslo. Usedla si kněžna; k noze její vlídně pozvána si skromně sedá Kristina; zrak její s péčí vzhledá ku bledému kněžny obličeji, k očím dumavým, jak poletují smutné po březích, jež kol se snují. Koráb zahýbá tam, kde se úží Svina od Lebínských bílých skal, k nimž roj něžných ostrůvků se druží, zelených, jak bys tam rozmetal hrstku smaragdů po vodním klínu. Posléz těsně s obé strany spjat břehem, šeřícím se v buků stínu, proud jej vynáší z těch úzkých vrat v náruč mořské, široširé pláni. Vstříc jim září Baltu veleba. Stožár před ní hluboko se sklání a loď prudčeji se kolébá, jako kůň, kdy zočí pláně stepné, bujněj poskočí a šíji vzepne. Nazad Uznojmu a Volyně břehy táhlým obloukem se tratí; mnohý vrch tam v modré lesině poslední dne políbení zlatí a lem na západě barví nachem. Moře jiskří se jak zlatým prachem – a zde onde mákem planým rudne – nádhera těch barev zvolna chudne – zvadla poslední červánků růže a kol kolem stíny noční pnou hebký závoj, k lodi úž’ a úže vinou lehkou přízi stříbrnou a již měsíc bledozlatým kruhem s rojem hvězdic svitá nebes luhem. Kněžna sličná sedí v zadumání v teplém, měkkém noci objetí na přídě, jež s ní se zvolna sklání a výš, výše stoupá v zápětí, na lodi, jež s boku v bok se chýlí jako velká kolébka, již ruče houpají sem tamo družné víly Baltu starého, jenž temně huče, o loď vlny šumně rozrážeje věčnou svoji kolébavku pěje. Ale nespí Dagmar. Hledí vzhůru na kmitavé záře krásy věčné v safírové výši nekonečné, na obláčků tichých lehkou chmuru. Krůpěj zvolna po líci jí stekla, bezděky dlaň třesavá se smekla v ruku Kristině, jež na ni vřele přitiskla rty něhou rozechvělé. Sepjala pak Dagmar dlaně, klekla, zraky vznesla ku hvězdnaté báni. Slyšela jen družka její milá vzdechy klopotné a tiché štkání, však ni ona jistě netušila, za koho se nesla nocí k ránu jako smutná holubička bílá modlitba ta vroucí k nebes Pánu... Na palubě dlely ještě bdíce, když lesk jitra ozlatil jim líce, když se na západě roztrhaly ranních mlžin šedé záclony a tam zasvitly jak sněžné valy dálné skály padlé Arkony. Ribe, slavné Ribe, město šedých věží, což se usmíváš dnes třpytivé a svěží? Stavby nebetyčné, jež se věkem chmuří, praporce si pestré zatkly na cimbuří, květů řetězy jim halí štíty sivé, divné výstupky a sošek chmurné davy, opřádají mnohý smělý arkýř tmavý, pnou se přes ulice uzoučké a křivé, věnčí řady štíhlých sloupců nad pavlány, v zapletení hustém visí s každé brány. – Podobáš se, Ribe, svatební dnes matce, starušence, hosty vítající sladce, hladící své vrásky v usmívání blahém, tající svých vlasů stříbro v čepci drahém, ve svatebním čepci, jenž se zlatem svítí, ubrán v pestré peří, fábory a kvítí. Však-tě Ribe v skutku po svatebním kvase blaženo se budí. Jedva věží šerých tklo se růžným prstem jitro zlatořasé, vyrojil se příval postav tisícerých z domů mezi dav, jenž k úsvitům až denním v ulicích noc probděl šumným veselením. Jako po lučině bujné větru letem trávy houšť se vlní s nesčíslným květem, šalvějí se modrá, kopretinou bělá, tu zas pryskyřníkem žlutě září celá: takto dav, jenž hlučně proudí ulicemi, těkavě se mění barev svity všemi. S měšťanů a bondů různobarvým krojem lesklý háv se mísí, kněžské roucho tmavé; tu tam jeví dívka líce usmívavé pod růžovým věncem, lehkým pod závojem; i též drobotinu dítek smavohledou matky nesou v loktech, za ručky si vedou. A tou spoustou lidu šumí zvěsti hlasné o dnech památných, jež Ribe zřelo právě: Valdemar jak mocný ve královské slávě vyjel na ústrety nevěstě své jasné, již pan Strange vezl tužbám jeho vroucím z dalné země české, slavné, přebohaté, které září v klíně drahokamem skvoucím Praha, divukrásné sídlo stověžaté. Hovoří, jak bylo přehlednouti stěží zástupy, jež obou ždaly na pobřeží. Řekou z Ribské brány valily se davy, potoky k nim spěly tlupy vesničanů, až pak v šumné moře slévaly se hlavy, s břehu pnouce zory na západní stranu. Posléz lodník starý s náhlým bleskem oka tulení svou čapku hodil do vysoka: „Jedou, jedou!“ Sterý krk se protahoval směrem, kamo stařec rámě napřahoval; ale méně bystré oko ledva zřelo cosi tam jak mráčku třepetavé bělo. Vedle jiný mráček lehce ruměnil se; rostly letem, každý v plachtu proměnil se. Blíž se nesl hrdě v lodí prostších roji, zlacen jitřním sluncem, velký koráb dvojí; jeden labutí měl útvar, plachty bílé, druhý plachtoví měl nachem uzardělé, na výběžku strmém mohutného kýle zdobu nesa pyšnou, ryzí stříbro skvělé – orlí poprsí to s hlavou povypjatou, blyštící se v dálku pod korunou zlatou. S korábem tím vyplul v hojné četě panské Valdemar vstříc kněžně. Než kdy s lodí její setkali se v Baltu proti výspě Ranské, přestoupil k ní vládce. Ze rtů ke rtům znějí všechny podrobnosti milostného střetu: Z daleka mu svitla děvic dvorních sborem jako lilie ve shluku pestrých květů a též ona prvním rozeznala zorem ve skupině pánů svého zasnoubence, an z nich vynikal jak orel nade ptence. Na loď její vstoupiv, na kolena klesl před ní, útlou vroucně políbil jí ruku a zrak roznícený k libé tváři vznesl, třasně pohybuje rtoma beze zvuku, blouznivý jak jinoch, láskou opojený, poprvé kdy klečí u noh krásné ženy. Jako ku světice tváři, takto vzíral na schýlené líčko, pod sklopenou řasu, kde se červánek jí luzný rozestíral v jemném stínu svislých, hnědovlných vlasů. Nato vstal a vlídně kázav ruky kynem panu Strangovi, by za ním následoval, ve stan uvedl ji, dvorně besedoval s kněžnou pod nachovým jeho baldachýnem; Kristina jen sličná a pan Strange byli svědky nadšení, jímž snoubencovi rtové vroucími tam slovy volně pozdravili tu, již obletali dlouho toužní snové. V Bukovci jich ruce biskup spojil slavně. A pak pluli dále. Šťastnou plavba byla: do plachet jim větřík dýchal neunavně, čistá nebes báň se v moři zrcadlila, lahodně se skvělo, po něm vlnky drobné laškovně si hrály v barev změně zdobné. V čistém zlatém vzduchu nad zářivou tůní břehové se kolem usmívali slunní dánských ostrovů. Tu malebného tvaru skály čněly z bílých příbojových varů; tu je do chobotů zvali přívětivých, zářících jak safír s rozptýleným bělem plachet, mořských ptáků v rámci pozatmělém ladně nakupených vrchů, hvozdů snivých; tu zas vábilo je kouzlo tichých krajin, lučin smaragdových, jarní vláhou zpitých, stinných vrb a buků, šerých různo hájin, pestrých stád a chatek olším poukrytých. Královy však oči, třpytící se v rose citů rozkošných, jen bližší půvab ssály – Až se Ribské břehy vynořily v dáli, až i lidstva mračno na nich zjevilo se. Mrak ten rozvlnil se jako v burném vání. Již-tě s břehu jasně na korábu zříti jednotlivé zjevy. Infule se třpytí nad vlnivým stříbrem biskupových skrání; Lykkova tu září postať obrovitá, brněním kol kolem šupinatým krytá; s vážným Albertem se druží Limbak jarý, Globe jeví širé, kypící své tvary, stranou dlí pan Strange, hlavu k prsům chýle, jak by mořská nemoc seděla mu v týle. Ale v lodě středu před nachovým stanem po králově boku v rouše stříbrotkaném půvabem svým Dagmar zajala všech zraky. Vzlétly vymrštěných čapek pestré mraky širo nad hlavami zvlněného davu a loď, vinoucí se zvolna do přístavu, uvítala lidu vřava hromohlasná: „Zdráv buď král nám! Zdráva královna buď jasná!“ A když vystoupivši na koberec měkký mostu, pojícího s lodí písek břehu, plně ukázala davům jemné vděky postavy a líce, hrdliččí svou něhu, podobna jsouc zjevu, který nepřichází z říše pozemské, než ze snů blahých kraje, kde duch, tělesnosti sproštěn pout a hrází, v čisté záři křídlem étherovým hraje, kde bol neznámým, kde nemučí zlo žádné a jen krása s dobrem zasnoubena vládne: tu dech na chvíli se ztajil množství všemu a pak zástup, znova plesně buráceje, vstříc jí spěchal, rty své přitisknouti chtěje k řízy její sněžné stříbrnému lemu; matky povznášely dítka do vysoka, jasná vláha tryskla z nejednoho oka, a kol ze rtů znělo: „Ach, což sličná jesti! – Jaká dobrota jí září z tiché líce! – Líbezný ten anděl nese Dánsku štěstí! – Bůh ti žehnej, krásná bílá holubice!“ Na krotkého koně, jemuž hřívy bělo a sníh plecí tisíc květů ovíjelo, jako by to zima s jarem zápas vedla, usadil sám vládce do zlatého sedla manželku si vzácnou. Sám pak na černouše vedle skočil – obraz divné mužné krásy s jasným vlasem, v hojné rozvlněným řásy, splývajícím bujně po nádherném rouše, s rusým, hebkým knírem, rozčeřeným jemně, s tváří hrdolepou, s okem jaroskvoucím, pohledem jež stále obletuje vroucím kněžnu, stoudně k oři schylující témě. Jeli cestou k Ribe. Podkovy jich koní brodily se v růžích, rozmetaných po ní rukou dívek sličných; v drahocennou látku, která dráhu celou nachem postírala, ořů kopyta se zvolna zabírala. Uvítáni deštěm květů, sterých šátků povíváním plesným, za hlaholu zvonů, za jásotu lidu v pyšné město vjeli, v každičkém kde okně, každém na balkonu jako mračna tlupy diváků se tměly, kde i na střechách, jak vytesané stvůry chrličů, se tváře ukláněly shůry. – – O příjezdu kněžny tak, pln její chvály, vypráví si národ; mluví o slavnostech, které včera v městě radostném se dály, o nádheře rouch a nevídaných skvostech, o pokladu peněz, který v ruce chudé deštěm stříbrným a zlatým hojně pršel, o malvazu, který místo vody všude proudy bílými a červenými sršel... Za hovorů takých k sídlu královskému zástupy se valí. Pevný most se klene tamo k velebnému hradu obrovskému přes příkopy širé, vodou naplněné, jížto uklání hrad, jitřním sluncem zlatý, třaslavé své stíny do šerého klína. Nad ním okrouhlá věž bílá k nebi vzpíná střechu špičatou nad okraj zubovatý. Tam se různobarvé valí vlny lidu. Jako nejpestřejší koberec tu shora plné nádvoří se představuje vidu: Mezi prostším davem pyšné zjevy dvora jsou tu purpurným a zlatým svitem tkány jako v polním kvítí skvělé tulipány. Ze směsi té stráží obrněné roty trčí dlouhých kopí blýskavými hroty. Jako motýlové po lučině jarní těkají sem tamo panošíci švarní, kadeřaví, v modrém, bílém šatě vlavém. Tu hle! nese jeden šarlatovou vlečku za dámou, jíž zbrojnoš cestu klestí davem; tam hoch krotí chrtů nedočkavou smečku; onde s okřídleným soudruhem se baví sokolník; pták v ruce křídloma jej tepe a hlavičkou kývá, na níž červenavý chochol pozlacené přilbičky se třepe. Ba i šaška vidět; zástupem se kmitá chřestě rolničkami v rouše z pestrých cípů, pitvorné své žezlo za nezbedných vtipů v běhu vymršťuje, se smíchem zas chytá. Náhle zraky všech se obrátily z důli na pavlán, jenž věž tam obepínal v půli, obrovský jak prsten na prstě Titana. Zjevilať se tam ve svěžím svitu rána krásná dvojice: Po boku chotě krále, zářícího v plném lesku důstojenství sličná Dagmar, obraz nejsladšího ženství, jak se mlha jemná tulí k hrdé skále. Vstříc jim zahřměl zdola hlučný pozdrav lidu; král mu vděčil volně v majestátním klidu ruky pokynem; leč Dagmar prostomile klonila k nim hlavu v srdečnosti čilé, úsměv láskyplný jevíc v obličeji jako paprsek té čisté záře ranné, který třpytně těkal po koruně její ze stříbrných květů liliových tkané. Posléz opustili pavlán; vzhůru věží po točitých schodech vystoupili spolu. Na cimbuří skráň jim ovál větřík svěží a zrak na vše strany ukláněl se dolů. Jaký obraz Dagmar úchvatný tu zřela! Nejblíž kolem věže v rouše praporcovém tíseň střech a vížek malebná se střela tvoříc sterý dol a hřeben lesklým krovem. Ve závratné hloubi, v pestrou hmotu slita hemžila se lidu spousta rozmanitá po ulicích města, po zámeckém dvoře, zdrobnělá s té výšky, mravenčí jak chasa, a těch davů plesná vřava mnohohlasá zněla sem jak šumot vzdáleného moře. A kol města širo zříti na vše strany rovinu jak okruh nesmírného stolu, po němž pokrov pne se z látek pěkných tkaný: zelená tu s hnědou vládu mají spolu, lučiny to hojné, valná vřesoviště; s nimi rolí vzorky úhledné se snoubí, hájů třáseň v dáli tu a tam je vroubí a šperk jasných říček, stříbrně se blyště, drahým vyšíváním proplétá se na nich; jako hříčky sem tam střechy chat se krčí, někde z chomáče jich vížky svatyň trčí a vše usmívati zdá se v lescích ranních čirou blažeností. V západním pak lemu plá cos, drahokamu rovno obrovskému, – moře to, jež dráp svůj do břehu tam vrývá, skvoucím okem v širou Jutskou pláň se dívá. Dokola král ruku šinul s touto řečí: „Hle, tu širý blankyt dílec omezuje říše mé, jež nad něj tisíckrát je větší. Však čím teď, kdy mojí sladká Dagmar sluje, čím ta říše pro mne? Dotud vzlet můj pouze k země výsotám se nesl v orlí touze, miloval jsem bouři, smrtnou hudbu zbrojnou, po slávě jen práhnul žízní neúkojnou. Ale teď mi vlají nitrem city nové jako teplé vánky jarní krásou vonnou, snové moji v tiché blaženosti tonou a svět celý ztopen v záři červánkové. Ó má choti drahá! Odhalím ti na dno srdce své. To srdce pod pancířem tvrdým spalo tvrdý sen. V něm bylo temno, chladno. Lásku ženy smíchem odmítal jsem hrdým. I když k země blahu z nádherného vínku nevěst královských jsem vybral bez váhání tebe, miloněžnou tichou fialinku: nejen Přemyslova trůnu slavné plání, než i chvála tvojich půvabů a cností, obraz tvůj – slib aspoň vzácné líbeznosti – zajaly mne sice; ale srdce spalo dosud sen svůj klidný, lásky nepoznalo. Procitlo však záhy. Jako vánek časem probudiv se, jedva trávy chvěje klasem, ale sílí, vzrůstá, až i kmenem klátí: tak jsem cítil ňadrem z nenadání vláti touhu tajemnou po bytosti té luzné, o níž šeptaly mi štětce barvy nuzné. V barvitý ten stín jsem život, duši vkládal a kol něho hvězdnou svatozáři spřádal. Ožila ta malba, z rámce volně sklouzla a kam koli šel jsem, přede mnou se vzduchem vznášela jak výtvor milostného kouzla. Když jsem plnil jarní háje lovu ruchem, mezi kmeny buků v polosvitu hravém lehounce se chvěla podoba ta něžná nad kalíšky květů jako elfů kněžna. Když mi zněly meče bohatýrů davem, náhle s hudbou sladkou slétly na přílbice růží poupátka a bílé holubice: s tichým úsměvem se mihla středem reků ona postava jak posel krasší říše, neznámé mi dosud, světa něhy, vděku. A když síní šumnou, v hojných skvostů pýše věnec paní sličných zářil mému zoru, v kobu svou jsem prchal z těchto vábných sborů, vzdychaje tam nad tvým obrazem se shýbal, k srdci vinul jej a barvy mrtvé líbal. Strange žárlivosť mou budil. Smí tam zříti tuto sladkou líc, těch očí záři smavou, na palubě těsné po tvém boku dlíti – co já v dálce hynu tužbou nedočkavou. Vždyť má naděj všecka, meta každé snahy v podobizny tvojí vtělila se tahy. A když spatřil jsem tě – sen když tělem stal se – ba, před skutečností krasší rozplýval se – – O jak šťasten, drahá, k ňadrům vinu tebe! Zdá se mi, svět celý že mým štěstím jásá, že mi závidí té slasti samo nebe, jemuž skřivánek mé blaho písní hlásá. Co mi nyní sláva, moc a říše celá? Nech to zajde všecko! Mému štěstí stačí země píď, krov chudý, na něm píseň ptačí a v mých loktech Dagmar, hvězdička má skvělá. Dnes, kdy po noci, jež prchá blahem zpitá, v rodné zemi mé nás první jitro vítá, přijmi moje dary, svatebním jak zvykem. Nechť tvá mysl sama nejlepší si zvolí: Vzniká-li ti v duši přání jakékoli, vyslov je a bude vyplněno mžikem. A čím těžší úkol jeho vyplnění přinese, tím větším zavážeš mě díkem!“ Královna tu stála v jemném prsou chvění, víčka sklánějíc před jeho zrakem žhavým a tvář ostýchavá nachem přelétavým hned se pýřila, hned liliově bleda z temna vlasů zřela čarovábnou lunou, unyle se kloníc třpytnou pod korunou. Zamyšlení hustý stín jí v čele sedá a teď oko vroucně k manželu se zvedá: „„Ó, jak’s dobrotiv! Přec duše moje váhá, mám-li odhaliti trojí přání vřelé, jež mi plní hruď. Ty prosby příliš smělé ret můj v této chvíli projevit se zdráhá.““ „Trojí přání! Zjev je! Práhnu po té zvěsti: Pro tvůj vděk chci všechno vykonat, vše nésti. Přísahu mou slyš před širou země tváří: Při tom blankytu, při moři, jež tam září, při koruně té, jež blýská na mé skráni, při lásce, jež plá mi v ňadrech velká, čistá, přísahám ti, drahá: Každé tvoje přání, je-li v moci lidské, splním dozajista!“ „„Poslyš tedy, drahý! Když jsem po příchodu našem do svých komnat kroky obrátila, kolena mi paní jakás obchvátila, rouchem, zjevem svědčíc o vznešeném rodu, na líci však jevíc stopy těžkých pečí; slzou ke mně zřela s úpěnlivou řečí: ,Že prý štěstí nemá pro neštěstí citu, říkají; jen sobcům platí tato slova, v domě lidí dobrých štěstí nemá bytu, zní-li nářek bídy z domu sousedova. Když se plný kalich blaha k tobě chýlí, jasná nevěsto, o vzpomeň si v tu dobu na stín člověka, jenž v zoufalosti kvílí v děsné temnici, jak živá kořisť hrobu, na dnu chladné věže, zbaven denní záře, rve si šedé vlasy, nehtem ryje tváře, jak tam hluše sténá, k nebi spíná ruce, v odpověď jen okov chřestí jeho muce – Na sestru se jednu rozpomeň v té chvíli, jíž ten obraz dere hruď, klid žití ruší a již proto stíhá zášť, že nemá síly soucit s bídným bratrem, žal svůj ztajit v duši!‘ – Vězněm bratr tvůj? Kdo jsi? Co vinou jeho? ptala jsem se. – Lkala nešťastnice dále: ,Zlomené jsme snítky kmene královského! Brat můj Valdemar je Valdemara krále strýcem pokrevním. On církvi svaté oddal život svůj a berla biskupská se skvěla v ruce jeho. Ale v srdci červ mu hlodal světské marnosti a zahubil jej zcela: Ctižádostí puzen, v zaslepené pýše proti Knutovi kdys, předešlému vládci, dobýti chtěl mečem podílu té říše, spolčen s nepřátely otčiny a zrádci – Hořce pykal za to! Čtrnáctým již letem v Oringsborgu hyne těsném ve žaláři, čtrnácte jar nad ním rozvilo se květem – žádné neproniklo k němu vlídnou září. Jeho ston tam vnímá temnota jen hluchá, v nížto budí údy zmořené jen s tíží strašné hlasy pout, jež ukrutně ho víží, těla stín jen halí kajicného ducha. Vím, o vím, že marně úpění mé nezní ve sluch tvůj: Ach milosť ubohému vězni! Svojí přímluvou jej vybav z děsné noci, vrať jej zemi, církvi! Zbytek jeho žití bude jednou prosbou k nebeskému Otci, aby na tvé cesty sypal blaha kvítí!‘ Takto lkala, slzy loudila v mé líce. A teď prosím vroucně: Nech, ať milosť vládne, sejmi těžká pouta nešťastného strýce! Slituj se! Dost pykal za své činy zrádné.““ Valdemar líc měnil za té řeči tklivé, hněv mu blýsknul okem, čelo zryly vrásky, přeletěly chmury líce starostlivé, až z nich svitnul opět slunný pohled lásky a král odpověděl: „Srdce milované! Není hoden ani krůpěje té rosy, která z očí rajských v osud jeho kane, temný zloboh ten, za něhož anděl prosí. Vzhlédáš s výčitkou? O vím, tvá dobrosť čirá nezná lidských ďáblů, shovívavě tuší skrytou dobra hvězdu v nejtemnější duši. Ó kéž zůstane ti blahá tato víra! Ó kéž nezjeví ti nikdy satan taký propasť bezednou, jež v prsou jeho zeje, kde zla příšerné jen černají se mraky a svit nebeský kde hasne bez naděje. Ó, kéž nepoznáš to plémě lidských zmijí, které zlu se těší, jen svým jedem žijí, k útokům jen zrádným úskočně se vinou, s rozkoší též uštknou ruku dobročinnou. Takovým jest ten, jenž tvoji soustrasť budí, žel, že ujec můj! To démon v posměch víře talár posvátný si připjal k mrzké hrudi, pošklebně se převlek duší za pastýře. Modlitbou prý bude zbytek jeho žití! Bojím se, má drahá, věř, že nebe spláče nad tou modlitbou. Že bude kovem zníti tam, kde nad krvavým polem havran kráče. Bože, dej, ať křivdí strýcovi ta slova! – Však tvé přání stavím nad rozvahy radu: V Oringsborg se Strange vydá bez odkladu a tvým jménem sejme pouta biskupova.“ „„Díky tobě vroucí,““ Dagmar vece choti. „„Věř, že ducha tmy v něm dokonale zhrotí odpuštění svit. Můj duch se heslem řídí, že: kdo sije dobré, posléz dobré klidí. Teď i druhou prosbu, králi, vyslyš mile: Usmívá se Dánsko mnohým žírným luhem, avšak na něm rolník pilný zasmušile starostlivou hlavu věsí za svým pluhem. Vesele by statné rámě klečí vládlo, ale krutá daň mu tíží zdatné rádlo. Ujmi se, ach, ujmi rolníka! On skvělé budově tvé říše základ pevný stele, z mozolů svých dlaní národ všechen živí. Ze zlata těch klasů, které loudí z nivy, blaha jasný paprsk do všech končin svítá, z něho věnec uměn zářivý se splítá, z něho tvého dvoru pýcha prýští celá, z něho utkána i koruna tvá skvělá. Za rolníka prosím, rolnického kmene haluzí jsouc sama: z černé brázdy zkvetla, z líchy potem rukou pilných ovlažené pradědovi mému vlády berla světlá. Za pluh oroduju, požehnaný nebem: Nejen tělu zemský, ale také duši rajský pokrm chystá posvěceným chlebem. Nad meč rytířský mu vyšší pocta sluší: ten kol zhoubu sije – pluh jen život plodí, z ran, jež zemi vtíná, štěstí jen se rodí. Zbav jej těžkých platů! Do všeživné hrudi země matičky se vnoří svěžím ruchem a žeň nádhernější z jejích ňader zbudí. Vroucněji lid k tobě přilne vděčným duchem a kraj, blahobytu šumě zlatou vlnou, poplatků těch ztrátu splatí měrou plnou.““ „Tvojím slovem, drahá, k rozhodnutí zraje, co již dlouho vážil duch můj přemítaje. Slavně skončena jest velkolepá stavba, již můj otec začal: Zbujnosť Vendů klesla, zničeny jich lodě, volna kupců plavba a moc dánská k nebi obryní se vznesla. V pochvu skryji meč. Květ míru pouvadlý rozvine zas Dánskem tiché vnady svoje a pluh, zbaven platů, jež naň boje kladly, vyloudí z té půdy nové blaha zdroje. – Avšak, choti sladká, divných žádáš darů: jeden k ujce mého, druhý k orby zdaru; a já štědrostí svou tebe, jenom tebe rád bych zahrnul – nuž, pamatuj teď sebe!“ „„Pro mne třetí prosba ze dna srdce plyne a má duše celá s ní se k tobě vine. Pod tvým žezlem, drahý, v bídě nevýslovné hynou nešťastného kmene trosky skrovné. Lid ten cizím tobě; ale mému rodu pokrevním jest bratrem. S pohnutím zrak vlahý v žalné jeho tváři stíhá známé tahy, pozoruje v žití mnohou tklivou shodu, a když mluva jeho k uchu zaševelí, srdce zachvěje se v urychleném tluku: domníváť se slyšet ohlas drahých zvuků, jež mi nad kolébkou zpěvem sladkým zněly. Nešťastný lid Vendů! Vypil na dno kalich bolesti a hanby, strastí neskonalých! Ukrutnou štván sudbou, věčně krví zbrocen, věky snášel útrap míru vrchovatou a teď ve smrtelných mukách, navždy zhrocen, vítězům se svíjí pod železnou patou. Jeho vísky v rumech černých pochovány, cizinec mu béře pastviny a lány, a Sláv bídný, štván od dědičného prahu, bez přístřeší bloudí; ve pralesů šeři o brlohy skalní rve se s divou zvěří – přec mu vítanější zvěř ta cizích vrahů. A kde zůstaly mu rodné posud luhy, utlačen tam vleče rabství okov tuhý, klesá tíhou platů, vydán bez ochrany zvůli cizích pánů; očím jeho kalným nekyne svit spásy s žádné, žádné strany – hrob jen konec nese útrapám těm palným. Mrzká potupa se věsí k jeho jménu, jeho ston má posměch ryčný za ozvěnu – hyne v žalu němém – vítáť hana pustá i tu řeč, již tvůrce položil mu v ústa – A tak nešťastné ty kmeny hynou, hasnou – Ó buď, choti drahý, buď jim hvězdou spasnou!““ „Za ty prosíš, milá? Toto plémě bídné blízkým sobě zoveš?“ „„By mně cizím bylo, hoře jeho k němu srdce mé by vilo – Za ně lkám! Ó nachyl k němu tváře vlídné!““ „Znáš-li též, jak divě zbojnické to plémě pustošilo mečem, ohněm naše země? Jak se lodi jeho dánskou krví rděly, zdouvaly své plachty matek dánských stenem, jak od našich břehů zpustlých odjížděly obtíženy smrtí, pláčem, kletbou, plenem?“ „„Leč kdo naučil je, zemědělce mírné, v meče proměňovat rýče své a pluhy? V bojiště kdo měnil nivy jejich žírné? – Se sousedů pychem věčný zápas tuhý! Za plenem kde spěli na korábu bystrém, zdaliž norský viking nebyl jejich mistrem?““ „Ano, válčili jsme s tímto lidem divým, válčil Dán i Němec; ale kříž jen svatý s korouhví nám zářil bleskem vítězivým, jen tou září rajskou duše byly vzňaty. A ty pro pohany horlíš zatvrzelé, proti nimž sám kdysi svatý symbol víry na Pomoří nesl, vojům českým v čele, zbožný biskup Zdík ?“ „„Jej víry zápal čírý vedl sem i mnohé; všechny dozajista nevedla v ty boje láska k církvi čistá. A zda šířit sluší pravdu smrtným kovem, kterou štěpil Pán jen mírným lásky slovem? Zdaliž apoštoly s mečem vyslal v dáli? – Jazyky jen světlé nad hlavou jim plály. Od východu kdysi aj! dva bratří svatí ze Soluně vyšli, láskou k bohu vzňatí, s písmem pouze v rukou, s blahou na rtech zvěstí – holoubci dva rajští s míru ratolestí. Sili zlaté zrní na slovanské roli a žeň přebohatá vzešla pílí skromnou, zašuměla blaze nivou přeohromnou za pravými lásky božské apoštoly. Místo meče jazyk zvonil dušejemně, slovo živé k srdcím od srdce tu znělo a hle! bez boje tam Slávů valné plémě ochotně své nitro Kristu otevřelo. A co na severu zmohly četné voje? Místo blahé zvěsti slyšel pohan tady hněvu pusté jeky, strašný rachot zbroje, místo lásky hněv naň zíral odevšady, místo apoštolských řečí k němu šuměl hlahol cizích kněží, jemuž nerozuměl. Šíj tu víry jho pak ovšem zamítala, – ne jho sladké, ale jařmo krutých strastí; věky míjely a nikde nesvítala poznání zář spasná bojů nad propastí. Zvítězil tu kříž; leč symbol věčna žití do věčného hrobu národům těm svítí. Vyslyš prosbu mou! Křivd těchto hlubé moře lásky zjevem smiř! Těch kmenů zmírni hoře! Slovanu buď otcem dobrým jako Dánu, dej mu práva stejná, zbav ho krutých břemen, chraň ho před útiskem od vítězných plemen, chraň ho v rodné chatě, na zděděném lánu! Místo cizích mnichů, kněží řeči jiné, pastýře tam vlídné vyšli z jeho středu, aby slovem lásky, drahou řečí dědů pěstili v něm víry sémě blahočinné. Zaklínám tě v slzách! Vyslyš prosbu vroucí! Jinak promění se trůn tvůj zlatý pro mne v místo temných stesků, v muky prestol žhoucí! Slyšeti tu budu vzdechy srdcelomné soukmenovců mroucích, jejich kletby, stony – A ta koruna – – jak těžka mojí skráni! – visí na ní trpkých slzí miliony, tíhou vyčitek mi čelo k zemi sklání... Však ty splníš jistě, zač tě ret můj prosí, ztišíš bol, jenž slzou zraky moje rosí; oko tvé jak hvězda spásy milostivě shlédne k utlačeným na pobaltské nivě!““ „Vstaň, ó Dagmaro! Vstaň! Není u mých nohou, cherube, tvé místo! Zjasni zrak svůj libý! Mníš-li, že král dánský neplní své sliby? Že ti rty mé čehos odepříti mohou? Vstaň již! Vyplním i prosbu tvojí třetí. Zdvihni korunu, již sejmula si s čela: nebudou již na ní slzy Vendů lpěti – Sblížila je srdci na vždy slza vřelá, která s této líce přespanilé slétla v jejich temný los jak spásy hvězda světlá! Z rosy té, již líbám z jemné tvojí řasy, – přísahám ti – lepší vykvitnou jim časy!“ Gurrské jezero, jak divukrásně listím buků lesk tvůj prokmitá, safíru jak záře, ukrytá zpola v zeleného kmentu třásně! Různotvárných vrchů skupení objímá tě pěkně, bok jim halí hájů valných jasné lupení neb i temné jehlí; obé v dálí splývá ve stín lehce zamodralý. Rozplynulá v ladné choboty vláha čistá leží bez pohnutí jako v poutech sladké dřímoty; zřídka vánku laškovného dchnutí v něžné vlnky stříbrné ji čeří, jež si hrají s rákosinou břehu, jak by rusalky svých prstů něhu lichotně mu vily do kadeří. Drahný čas tu jako v zakletí jezerní pláň utajená snila v hor a hájů družném objetí. Tu a tam jen chatu zrcadlila rybářskou, ze břeven prostě sbitou, v rákosí a v olší poloskrytou. Zřídka nad hladinu modrou vzletla člunu chudobného plachta světlá. Z lesu dřímavého k její vodě jenom laň se brala svižným krokem, obhlížela, pijíc, v jasném brodě krásnou hlavu tichosnivým okem, prosta bázně: v tichém údolí zřídka plnily jí srdce steskem zlověstného rohu hlaholy s láním ohařův a toulů chřestem. Tak dol tento dřímal tichý sen, až kdys Valdemar, sem zbloudiv lovem, půvabem té strany okouzlen nový vděk jí přidal mocným slovem, vyvěživ tu v krásném jezeru hradu malebného nádheru. Do samého středu vodní pláně základ položily dělné dlaně a jak vlivem čarodějné síly chvatně vyrůstal ten zámek bílý z modrých vod; teď rozkošně tam ční jak byt rusalek hrad jezerní, vypínaje k nebi sněžným třpytem ve zdí pevných pasu kruhovitém stěny, kteréž zdobně ubrány v hojné arkýře a pavlány, štíhlé věže s krovem špičatým nad cimbuřím pěkně zubatým – a to všechno bělá se i pod ním třaslavými stíny klínem vodním. Sličné choti za svatební dar odevzdal to sídlo Valdemar. V zátiší tom hnízdo přeskvělé královští si našli manželé pro líbánky blahé; pobyt milý s nimi dvořanů jen hlouček sdílí. A líc jezera bez chmury, vrásky, chlumů sbor, jenž ku zrcadlu tomu spřádá v rámec jarní zeleň stromů, zdá se s nimi plesat blahem lásky; v listí, vlnek roztouženém šumu s nimi celý kraj sní sladkou dumu. A když bludný skald se kolem beře houští bukovou, tu svůdné lesky v zapletených větví snivém šeře odloudí jej časem s lesní stezky; kráčí dále za loudivým kmitem a tu náhle, vyšed z lůna háje, stane opojen: Jak vidmo báje, skví se před ním v dolu rozložitém modré jezero a v jeho středu zjevuje se užaslému hledu v podvečerním lesku proměnlivém čarokrásný zámek běloskvělý, jako leknín obrovský, tam divem z jezerního klína vypučelý. Tu dech nadšení mu duši zvíří, okem starým bleskne zápal junný, prsty ponoří se v harfy struny a zpěv jasně zahlaholí v šíři: Tvou chválou, ó Gurre, zní harfy hlas: Jak oko Freje z těch bujarých lesů, tvých zelených řas, tvůj modrojas plá milostným leskem a slzou se směje! Pryč, Frejo, ty lichá bohyně! V té jasné tůni zrak jiný se obráží nevinně – té hladině jen Dagmary krása i lahoda trůní. Jak holoubek rajský přiletla sem do bitevních vírů a sklonila s milostným pozdravem na dánskou zem’ květ nového štěstí a ratolesť míru. Již zapomněl na vřavu bojovnou náš slavný kníže; teď láska jen rukou laškovnou hruď rekovnou mu rozkoší plní a růžemi víže. Zde v úkrytu sítí andělských vnad je pevně zpředen. To jezero modré, ten bílý hrad a vonný sad dvou blažených duší jsou rozkošný eden. A milosti jejich opojný dech kraj celý plní; jím ševelí sladce lesnatý břeh a v lásky snech i jezero kolem se toužebně vlní. Ó jezero Gurrské, perlo vod, blaž ve svém lůně tu dvojici vzácných vděkův a cnot a jejich rod ať kraluje věčně na Knudově trůně! Jako mraku stín po květné nivě sadem, jenž se s Gurrským zámkem druží, v chodbách, které utkány jsou z růží, štíhlý Strange bloudil zádumčivě. Jaro vábně zevšad otvíralo tisíc poupat v pestré nádheře a též kolem hradu vděk svůj stlalo po širokém hladkém jezeře, jehož klín tu zářil na vše strany, z azuru a zlatých blesků tkaný. Čarovná tam vesny berla místy vyloudila kvítka bílá, žlutá – světélka, víl rukou zažehnutá; kahánce k nim plovoucí jsou listy. Voda kolem, slunce zlatem sytá, v jemných vlnkách jiskřivě se kmitá, hrajíc vábně svity měňavými až tam, kde se v její nitro hloubí zelenými stíny, třaslavými, chlumů obrysy, jež břeh jí vroubí. Vůkol ráj a v ňadrech peklo málem. Rvou je muka lásky beznadějné s žarlivostí krutou v žehu stálém. A ty sžírající boly tejné živit musí, rozpalovat znova každým okamžikem. Vidět musí stále ty, již srdce rvou mu v kusy každým hnutím svým a zvukem slova: V rozkoši a trýzni ustavičné musí hledět v nedostižnou záři tváře zbožňované, rajsky sličné, která jiného svým vděkem daří. A muž srdce jejího – ach, žel! – milovaný jeho velitel, důvěrníkem lásky své jej volí, arci netuše, že každou zvěstí o své lásky neskonalém štěstí do srdce mu vlévá žhoucí boly. A pan Strange musí krýti před ním démona, jenž sápe duši jeho, maskou účastenství přátelského nebo dvorním pochlebenstvím všedním. Proto nejraděj, kdy možnosť přeje, se svým žalem do samoty spěje. Tak i nyní. Došel vonným sadem k otevřené brance, od níž schody mramorové běloskvoucím řadem sklánějí se k lemu jasné vody. Sadu zeleň plazivá též splývá bujně po nich v čisté vláhy klín. A hle! na stupních zde odpočívá v tichém snění panoš Dagmařin. Hoch to sličný: Kolem hladké líce dívčí krásy, divujemné pleti, vlasy měkké, volně splývajíce ve prstenců světlých bujné změti, jak len jasný s lehkým zlata třpytem v šíj se valí v toku vlnovitém, ale k bělostnému čelu hladce přilehají, zastřiženy krátce. Na ztepilé těla údobě září hebký oděv bělorůžný v hojných třásní zlaté ozdobě. Jako kolouch štíhlý je a pružný, každé oko přirozeným vděkem poutává, když kněžnu provázeje síní skvostnou, po koberci měkkém jako motýl zářivý se chvěje. Nyní pohlíží zde v tichém snění na stříbrnou vláhu, která líbá mramor stupňů, perlí se a pění; na labuť, jež ladnou křivkou shýbá svoji táhlou, sněhobílou šíji k růži leknínu, jejž zvolna míjí křišťálovou vlahou vážně plujíc, sněhová v ní křídla odstiňujíc. Skvostná čapka v rukou panošíka spočívá; s ní kypí péro řásné a kde s lemem zlatým brk se stýká, zaskvívá se klenot sponky krásné: drobné granáty tam jiskrou hravou upřádají hvězdu rudožhavou. Jeho prst si s lesklým šperkem hraje a zrak často do klína se smeká na ty lesky, pýchou plápolaje. Ztajila mu tráva sadu měkká kroky chodce teskného, jenž za ním v otevřené brance nyní stanul. Hoch se bavil dále sněním, hraním, i zpěv přitlumený se rtů svanul: Daleko na Jutském břehu, na výstupku skalných lad v šumu vln a vichrů šlehu strmí otce mého hrad. V jizbě vrčí kolovrátky, venku slyšet racků smích, – vzpomínka mi kyne zpátky v teplo loktů mateřských, odkud spěl jsem v cizím roji za královnou svojí. Sestry mé si tamo hrají s lasturami pod skalou, jasné vlásky proplétají maceškou a fialou, bratři moji za kořistí pouští v oblak sokola, meče brousí, přilby čistí, s vínem roh jde do kola – Mne tu služba tichá pojí ku královně mojí. Ať se bratři těší zbraní, sestry píseňkou a hrou – Vlídný zrak mé jasné paní mou je slastí veškerou. Zaslechnu-li šelesť kroku, pod nímž blaho rozkvetá, srdce moje v rychlém skoku v ústrety jí zalétá, touží v sladkém nepokoji po královně svojí. Když se na rtu milostivém slunný úsměv rozlije, dlaň se zachví milým kyvem jako vánkem lilie: vichorem jí k noze spěji nedočkavě na ten kyn, vyhledal bych k těše její perlu skrytou do hlubin, démant v horských skřítků znoji pro královnu svoji. Však též ruce tyto jednou uchopí luk, meč a štít, těžkou přilbu v čelo zvednou, budou smrť a zhoubu sít. Jako vichr na komoni poletím, kde slávy hlas do třeskotu kopí zvoní: Valkýry mne skryje vlas pokleslého v lítém boji za královnu svoji! Vyrušen v tom blízkým šustem, vzdechem, panoš ohledl se, povstal spěchem. Strange však, na stupeň k vody lemu volně usadiv se, pozval hoše vlídným pokynem, by sedlo k němu. Blahosklonně ptá se vlekonoše po všem, co se kolem kněžny děje, pozorností pilnou provázeje všední příhody a rozmary. A hoch dosti vypravovat může: vždyť den celý kolem Dagmary poletá jak motýl kolem růže. Teď mu sděluje, jak pluli včera po jezerní pláni za večera. „Král a kněžna pod nachovým krovem spočívali spolu v zádi člunu na sedadla rouše brokátovém. Skald jim ku potěše harfy strunu často rozechvíval umnou rukou v bolnosladkou píseň libozvukou. A když ustával, jen vesla tepot mísil se a vlnek snivý šplun v milostný pod baldachýnem šepot. Lehce kolébal se skvostný člun po hladině vodní; na té hrál místy odlesk výhně zlatorudé, v nížto západ proměnlivě plál. Světla kouzelná se chvěla všude, kam jen spěly opojené zory: Od oblak, kde rubín s topasem stíhaly se vábným zápasem, žár ten splýval na lesnaté hory a slal hájům do třepetných listů tu déšť granátů, tam ametystů. A dál od studnice těchto září jevily se chlumy vlnité jako v lehkém fialovém šláři, ještě dál jak modrem ovité, až pak halily se zadumaně v temné stíny na protější straně. A zde uprostřed té vodní nivy v oněch čarolescích rudoskvělý strměl hrad, jak báje výtvor smělý – zřeli jsme krás netušených divy! Zrakům žasnoucím se objevil kraj ten známý v rouše pohádkovém, že sám kníže časem ulevil vytržení svému vzletným slovem. Tak jsme pluli. Kněžna skrání přitulena choti k ramenu, zrakem těkala po vodní pláni. Tu ve světel čárných mihotání drobnému jsa roven plamenu, stulíku květ nad okrouhlým listem blízko lodice ve brodu čistém zasvítil se jako ryzí zlato. ,Hle, jak sličný květ!‘ z úst kněžny vzdechem splynulo a v okamžiku na to ruka moje z člunu vyhnutá urvala květ bleskurychlým spěchem. Než v tom prudkém hnutí s rohem vesla sponka čapky málo přitknutá setkala se, do hlubiny klesla. Nedbaje té ztráty podal jsem kvítko kněžně. Ona blahosklonně přijala je a pak s úsměvem sáhla k ňadrům po zářivé sponě, která zdobila tam pláště řasu. ,Nahradím ti, co jsi ztratil pro mne!‘ pravila i sama za okrasu tento šperk mi přitkla k čapce skromné. Viz ten skvost! Jak milo zraky pásti na té něžné hvězdě rudoskvělé z granátů; to z útrob její vlasti krve krůpěje jsou zkamenělé – –“ V rozčilení mocném Strange sáhl po panoší čapce, sponku stáhl. Domnívá se hoch, že šperku krása žhavé oko rytířovo zžásá, že jej mocí neodlučnou baví jisker červených roj mihotavý, že svým leskem třepetným jej slní a teď jemnou vláhou zrak mu plní. Ale jiné myšlénky a city nade skvostem, k němuž hlavu kloní, duší Strangovou se rojí, honí jako plaché kaménků těch třpyty: Tato ruměnná stolístka světla v ráji, nedostižném jemu, květla a ten eden v její drobné listy nadýchal své vůně éther čistý. Tato hvězda jiskřivá se skvěla v nebi jeho snů, tam ve úkrytu ňader andělských se družně chvěla každým hnutím líbezného citu... Drahnou dobu Strange zadumaný hvězdu granátovou prsty svíral, otáčeje klénot na vše strany na hru jisker dovádivých zíral. K posledu sňal baret svůj a hbitě šperk, jenž tam se míhal v rudém svitě, s něho stáhl, zatknul tuto sponku za obrubu čapky panošovy, provázeje rychlý pohyb slovy: „„Z rubínů ten květ na zlatém stonku velikostí, leskem, hvězdy tvarem srovnává se s královniným darem, ale nad ním povznešen je cenou – valný zisk ti vzejde šperků směnou.““ Avšak panoš výměně se brání: „Ne, mně dražším lesk té chudší hvězdy – vždyť mi bude připomínat vezdy Dagmařinu přízeň její plání.“ „„Dražším ti ten skvost – Nuž, přidám zaň ještě zlata hrsť!““ A Strange z pasu měšec vyškubnul a jeho dlaň plna vábivého peněz jasu k pážeti se vzpjala. Však ten vrtí zlatorusou hlavou. „Ne – ne pane! Šperk ten drahý nevydám leč smrti.“ Hněvem oko Strangovo teď plane. Čapku panoší, k níž vlastní zdobu připjal prve, chlapci na klín vmetl s měšcem plným; skokem prudkým vzletl a hlas věstil podrážděnou zlobu: „„Mým být musí, musí tento skvost! Musí, chlapče! Přízeň královnina nových darů popřeje ti dost.““ A šperk hochův pevně na hruď vina Strange sestupuje chvatně dolů k jezeru, kde člunu přída šedá z rákosiny husté povyhledá. Nedbá, že hoch v nevoli a bolu za ním kvapí, za obrubu roucha chytá jej a hledí vyrvat sponu – panošových proseb neposlouchá, nedbá jeho výčitek a stonů. Unikl mu Strange rychlým krokem, na člun lehký přenesl se skokem – odrazil jej veslem ode břehu – člun se rozkolébal v pěny sněhu. „Vrať mi skvost můj!“ páže s břehu kvílí. Nadarmo. Člun letem dále plyne a v něm Strange chmurné čelo chýlí nad sponou, již ruka k srdci vine. „Vrať mi skvost můj!“ Hlas tam hyne lkavý. Měšec, jímž hoch mrštil rozhořčeně, o člun zazvonil a zmizel v pěně – Strange nepozvedl ani hlavy. Sad, jenž na umělé výspě pučí pod hradem, vod Gurrských u náručí, v části jedné, nepřístupné jiným, nejčastěji krále s chotí vítá a jich lásce úkryt vábný splítá houštin vonných labyrintem stinným. Všechno plesem bujarým tu hýří v různém vděku májového kroje: onde větve červánkem se pýří, tu je halí sněhu třpytné sloje; spousta květin ze záhonů týčí hlavinky své s modrem, nachem, zlatem jako tlupy krásek trpasličí, pestřící se karnevalu šatem. Ale růže kralují v té říši květů nesčetných; běl, červeň jejich všude vévodí v těch květných rejích, zevšad pozdravy jich vonné dýší. Sklánějí se také skvostým lemem nad okrouhlým onde vodojemem, z jehož vody uprostřed se vznáší socha fantastická; její pysk chrlí vzhůru skvoucí vodotrysk, jenž pak shora sněhově se práší a těch rudolístek sbory sličné rosí v jemné pršce ustavičné. Avšak nejkrásnější dílo tvoří růže tam, kde hebounké jich pruty v živý baldachýn jsou vyklenuty, který květem nespočetným hoří. Přiměla je ruka zahradničí, že jak břečtan kostru z lehkých tyčí hustě obetkavše se všech stran, lásce spředly čarokrásný stan. V této stolístkové jeskyni statný Valdemar se k nohoum sklání srdce svého něžné vládkyni. O koleno její opřen skrání zpola sedí tu a klečí zpola na ruku jí tiskna rety vřelé a v líc, po níž závoj dum se stele, toužebným jí zrakem patře z dola. Kněžna zraky zamyšlené klopí, ale prsty levice se topí ve králových vlasů rusé vlně, sklouzají též na šíj láskyplně. Libý polosvit se vkrádá stěnou ze květův a poupat upředenou, chvějící se jemně v dechu vonném. Vchodem skrýše líbezné je zříti stromů tlupy malebné, zář kvítí pod motýlů duhokřídlým sborem a přes nízké sadu omřížení jezera tě loudí modré skvění; po zrcadle třpytném pohled těká za bělavou plachtou do daleka, odkud zírají sem břežní chlumy clonou par, jak stínem tiché dumy. K šeptu vodotrysku slova něžná přidružili Valdemar a kněžna: „O čem dumáš, drahá?“ „„Kmit’ se duší noci dnešní sen.““ „Byl vzácný videm či v něm duch tvůj zvláštní význam tuší?“ „„Byl z té příze obvyklé, jíž lidem anděl snů ruch zemský pozastírá, k níž si volně pestrá vlákna sbírá z říše možnosti a nemožnosti – prostý sen, jejž slovo kouzla zhostí.““ „Slovo tvé mu spíše přidá vnady. Sděl jej, prosím.“ „„Že se volně nesu říší vzduchu nad zemskými lady, zdálo se mi. Spousta niv a lesů mizí dole v nedozírno temné a rej světlých obláčků mi spřádá jiný kraj ze svojí příze jemné. Houstnou beránčí ta vzdušná stáda pod mou nohou, která lehce pílí přes vlnivý koberec ten bílý. Zářivá mé pouti kyne meta: Prostřed větrného toho kraje za zdí z oblak utkanou, jež hraje nachem červánků, sad luzný zkvetá. Znáš to kouzlo tajemné, jímž zdobí krásný sen své zjevy bezpodstatné: nech jen snímky zemských věcí robí, všední tvary skutečnosti matné, vždy je daří zvláštním čarosvitem, světel hrou, jíž nezná země tato, v nichžto srdce, divnou touhou jato, chví se nevýslovně sladkým citem; pěvčí obraznosť ni oblasť báje nemá září těch – to předsvit ráje! Kouzlem takovým sad onen kynul. A zjev jasný v nadpozemské vnadě růži zářivou, již utrh v sadě, otevřenou branou vstříc mi šinul. Vidina ta divná, anděl světlý, vznášela se nad plamenným prahem, jak by útvar mlhy, z moře vzletlý, chvěl se jitřních nebes žárným svahem, v zoři, žhoucí svitem drahokamů, jež naň sype odlesky svých plamů. A ta růže ve vztažené dlani velká, krásná, líbezně se pýří jako nejkrásnější červan ranní, a dech vůně opojivé šíří. V lupeny své rosné duši táhne, jež k ní touhou nevýslovnou práhne. Chvátám, letím k tomu zdroji blaha, po květu již ruka chvějná sahá, dlaň ji chápe již – Tu náhle hasne anděla i sadu vidmo jasné, klesám do propasti nedozírné. Veta po bělostných mráčků stádu, mračen bouřlivých jen shluky vírné provázejí mne v tom strašném pádu s prahu ráje do hlubiny bezdné – v temno hluboké se pohled hříží – tma kol kolem – nikde jiskry hvězdné – jenom blesky chmurami se kříží. Jenom růže, již dlaň ke rtu zvedá, v temnotách mi září rajskou těchou, opájí mne něhou sladkodechou. Na srdce ji vinu – Leč, ó běda! do ňader mi vniká osten dravý, srdcem raněným bol zmítá žhavý; zděšena teď růži ke rtu vinu – ohněm žehá jej – a kam ji šinu, všude osten ukrutný se vtiská, mučí děsný žár, krev z údů tryská. – Avšak hle! Ta každá krůpěj krve, jež pod ostnem do propasti slétá, v pádu mění se: z ní růže zkvetá rovná půvabem svým růži prvé. Vzduchem chvějí se ty růže se mnou, vůkol mne již oblak jasný tkají, linou ke mně, však teď nežehají, lichotně mne halí řasou jemnou, až pak země dopadnuvši v letu, klesám jako v hebké lože vonné na houšť jejich; skráň ve spoustě květů jako v červánkových vlnách tone. Růžová zář jejich plaší chmury kolkolem – vše svítá – ranní zoře topí vábný kraj ve blesků moře a líc milená mě vítá s hůry – tvoje líc to, nakloněná právě nad mým ložem, kde jsem procitnula – venku budila se v plné slávě jitra kníní, květnou vůní dchnula.““ „Sen tvůj pravdy obrazem je z části. Moje Dagmar perutí snů vzletá k nivám edenu, své pravé vlasti, a s nich nosí do temnoty světa růže nebeské. Mně, hroudy synu, přináší ty květy serafinů, z nichž pak line z jitra do soumraku rosa blahostná do mého zraku, jejichž vůní v čistém opojení den můj celý v rajský sen se mění. Ano! Tebe ve snu eden vítá – mně však tebou na zemi zde svítá, tká své čarolesky v moje bdění. Zde můj ráj: to tiché Gurre smavé, tento hrad, ten ostrov, tato cela z růží utkaná, ty vlnky hravé, chlumy kolem, krajinka ta celá. Po ní tvoje blízkosť, tvoje láska svity kouzelné, tak vábné stele, že jich nechová ve přízi skvělé ani duhobarvá snění páska. Někdy myšlénka se čelem kmitne, že to právě sen; strach duši chytne, aby skutečnosti drsné tknutí nepřineslo hrozné procitnutí. Vari, myšlénko! Jsou skutečností tyto zjevy rozkošné, ty růže kolem vůni pozemskou jen hostí. Ruka vztažená je trhat může po chuti – též ostny jejich cítí – do kadeří tvých je mohu víti v žárný věnec na hlavinku něžnou – nad čelo – sem ruměnnou – sem sněžnou – –“ Ve hře milostné král ustal náhle. Kdesi za jezerem, z dálných strání ozvalo se zatroubení táhlé, ozvěnou se neslo vodní plání. Je to rohu válečného hlas. Někde zbrojnoš na sousedním hradě, mysl k dumám bohatýrským ladě, pro potěchu rozhlaholil as roh ten divoký, jenž syt jsa míru touhou zařičel po bojů víru. Mžikem ruka manželova klesla s čela Dagmary, kam růže tkal, vzpřímilo se tělo, skráň se vznesla a sluch jeho bystře naslouchal rohu toho třepetnému vřesku; oko zahrálo mu v divém lesku. Než jen chvilku bohatýrský duch, vzbuzen rohu bitevního skřekem, krále unášel ve války ruch, lásky nevolníka změniv rekem. Šlehal chvilku jen Valkýry vlas jeho vzpjatou skráň, a pak se svezlo na kleslou zas Frejy měkké žezlo a svit bojechtivý v oku zhas’. Usmíval se znovu ženě vstříc, jež svit onen vidouc přiskočila, starostlivě k němu vzhlédajíc šíj’ mu rukou pevně obtočila, jako v bázni, aby démon války, jehož drsný jek se ozval z dálky, neurval jí drápem zkrvavělým toho, jenž jí blaha světem celým. Ale král ji znovu k sobě vine. Opustiv teď hnízdo z růží stinné, nazpět do hradu se s chotí beře. Jednou rukou bok jí obestýlá, v druhé časem zdvihá nad kadeře haluz květuplnou, svislou s keře, aby volně prošla Dagmar milá. V dáli umlkla již hudba rohu. Ticho kolem – jen krok obou zvučí a kol zářícího květem hlohu oblak hmyzu křídlatého bzučí. Jenom vlaštovčí dva tiché hlásky – s výše, kde se tulí hnízdo drobné římse hradní v arabesky zdobné, štěbetají blahou píseň lásky. Tam, kde těká slunce pablesk zlatý nesměle po vnitřní stěně hradu, oblouk za obloukem rozepjatý nad nizounkých sloupů valnou řadu, v povýšeném patře do nádvoří otevřenou vzdušnou chodbu tvoří. Všechno mramor, rojem ozdob krytý, jenž se míhá bělavými třpyty. V jednom z oblouků těch zakaboněn sedí Lykke. V objetí meč svírá, nad ním hlavou čupřinatou skloněn o zářivý jilec bradu vzpírá. Před ním na zdi leží přilba sňatá mocných křídel, neobvyklé tíže; na ní zroben ze stříbra i zlata trčí klénot ve podobě kříže. Nuda dřímá v lících zarputilých a zrak časem s pohrdou se smeká do nádvoří, kde roj pážat čilých ve hře dětské rozmařile těká, roztřásaje v běhu pestré stuhy šatů hebkých s různým šperků kmitem jak roj libel v čarolescích duhy honící se lesním nad pažitem. Nelepých dum jeho pásmo matné přerváno. Ve mramorovém loubí rozlehly se náhle kroky chvatné. Z šerotajné korridoru hloubi král se vynořil. Onť hradem kříží Stranga hledaje. Pan Lykke vstavá, jeho líce mrak se rozprchává a skráň hrdá před králem se níží. „Víš-li, kde pan Strange?“ vládce zvídá. „„Nevím, pane!““ Lykke odpovídá. „„Kdos mi pravil, že jej onde k boru plouti viděl na kocábce vrátké; pravda-li to, jistě z toulky krátké brzy vrátí se ke službě dvoru.““ Králi mráček na čelo se plíží. „Snad jej nudí tato výspa tichá, snad ten život poklidný jej tíží, po šumu a ruchu města vzdychá...? Jako vězeň v těchto snivých lesích touží as po Ribských šumných plesích. Vylétá si z tíše mého hradu do okolních sídel pro náhradu –“ „„Promiň, pane můj, že hájím druha: Není Strange již, čím prve býval, když jak perla dvořanů se skvíval, kvasů král a paní hladký sluha. Delší čas již věsí divnou změnou hlavu v tajné dumy pohříženou, prchá v samotu a ticho hledá. Ze rtů vyhoštěn je úsměv slunný, prsa vzdychají a líce bledá jeví žalu tajemného runy. Jistě tento vzduch, tak luzně dchnoucí růžemi, tak plný něhy vroucí, sladkým jedem lásky přesycený, původem je této smutné změny.““ Králi úsměv z líce chmuru plaší. „Pěkně velebíš vzduch mého dvoru, líbeznou tu výspu, radosť naši! Brlohem ti otravy a moru. A což, medvěde ty škarohledý, což hruď pancíř ledový ti pásá, což tě straší láska, milosť, krása jako třpytná číš, jež chová jedy?“ Odvětil mu Lykke s vážnou lící, vnitřním rozruchem se lehce rdící: „„Ženu mladou mám i sličnou dosti. Když se do pochvy meč ve cti kryje, když jsem sproštěn dvorních povinností, srdce roztoužené vstříc mi bije a rád vcházím pod rodinnou střechu, jež mi skytá věrné lásky těchu. Však má láska není jařmo růžné, nedůstojné pouto šíje mužné. Není studnou sladkých slz a vzdechů. Zřím-li muže, který ve jhu měkkém chabě klesá, zmámen ženským vděkem, který šepotaje něžná slova na hedvábném klíně hlavu chová, zírá v nebe své pod jasnou kštici, plesaje, když rajskou holubicí k němu slétá ručka úbělová: – víš, o pane, že rád mluvím z příma – tu cit nevole mou duši jímá. Tak jsem utvořen! Co změklé, pane, nevhod bytosti mé drsnohranné. Nad boj s berserky, věř, těžší úkol vložil jsi, ó králi, na mé plece spjav mne do té zlaté Gurrské klece. Hrdličí to cukrování vůkol, rokot zlatých strun a růží něha, ten vzduch vonný, plný sladké mdloby – dusnou tíhou na prsa mi lehá. Medvěd jsem, jak děl jsi; znám se k tomu. Ano, medvěd spadlý do útroby meduplné zdoupnalého stromu, kde se chycen sladkou šťávou dusí, jež teď pysku mlsnému se hnusí. Dřív jej vábila – leč duch můj stále nechutil si sladkou něžnosť onu, v níž tu z rána do večera tonu. Zde mi teskno – nudou zhynu v mále. Jak ten mořský pták, jenž křídlo zvedá jenom do mraků, kde bouř se líhne, tak má bytosť celá k boji tíhne. Smutně, viz! ta přilba ke mně vzhledá – ,kdy zas vrahům zablýskám?‘ se táže a meč někdy k tomu zaharaší výčitkou: ,Což uvadlo tvé páže? Zapomněl jsi slavné družby naší?‘ Ó kdy vzejde opět krásná chvíle, že ta přilba zaplá v záři rudé a meč vrahům vypravovat bude o ramenou dánských pádné síle?! Ó, kdy král můj, pouta vábná střesa, vypna opět hrdosmělou hlavu vylétne jak orel pod nebesa světem šířit dánskou moc a slávu?!““ Domluvil. Jen rty se mocně chvějí, zraky planoucí na králi tkvějí. Ten se mlčky do myšlének noří, jarým zápalem tvář lepá hoří, hlava vypjata, zrak bludným svitem v daleku se toulá neurčitém, až pak vece, tvář si přejev dlaní: „Kroť se, Lykke milý, dočkej času! – Však teď dole svolej lovců chasu. Chci se vydat na veselé štvaní v bory za jezerem – Pojeď se mnou! Honců vřava, rohů hlaholy, chrtů běh a třepot sokolí snad tam zaplaší tvou nudu temnou!“ Jedna fortna hradu poukryta dřímá ve zdí mocných šeru stálém. Jenom ranní paprsek se kmitá chvíli v jemných zdobách nad portálem, plodech sochařovy pilné ruky. Hlaviček a křídel mračna hustá vytesal tam, andělíčků shluky, z jejichž vlnění milostně vzrůstá nade brankou soška Spasitele; široko jest jeho náruč svatá pod laskavou tváří rozepjata, jako by zval na hruď lidstvo celé. S postavy té svit se šíří dolů na dubovou branku, stříbrem kutou, s řezeb hojnou směsí provinutou stříbrem květných liliových stvolů: řezby tyto v různém zjevu, znaku skutky milosrdné jeví zraku. Posléz pod brankou zář stupně zlatí, jež se v šerou vodní hloubku tratí. K nim v tu dobu den co den se blíží šerý člun, jejž náklad divný tíží. Postav smutných tlum tam oko vídá, vpadlých tváří, v cárů pustém kroji, jak by nádheře to slala bída poselstvo ze strašné říše svojí. Tak i dnes. Člun k tajné brance pluje se skupinou mužů, žen i dětí, – truchlých zjevů z bídy různé sluje. Pod bílým tu vlasem, vrásek změtí z oka vyhaslého slza kane do haleny kmeta rozedrané; vedle matka, kloníc v žalné mdlobě umořenou líci, bledé robě tiskne na vypráhlé mléka zřídlo – Všem tu schouleným pod sudby tíhou rozedralo kruté sudby rydlo obličeje mnohou strasti rýhou. K fortně připluli a stupně její naplnili směsí truchlých zjevů. Nedočkavě oči matné lpějí na oblouku fortny, branky dřevu, jako by jim odtud v temno hoře zasvitnouti měla spásy zoře. V tom aj! slunce na skráň Spasitele vdechlo mihotavou aureolu, pak se smeklo na andílky dolů, – a teď v záři jeho libě skvělé, padší v otevřenou právě branku, viděti je sličnou postavu, zatopenou v jitřní záplavu, jako světlorouchou nebešťanku. Rajských luhů zjevení jak luzné zaskvěla se Dagmar tlupě nuzné v roucha prostého jen bílé řáse, bez klenotů, v čiré vlastní kráse. Vedle ní se štíhlý panoš jeví, vzácně krásný postavou i tváří – tak hoch rajský v malbách na oltáři provázívá půvab svaté děvy. Jak by linul obraz tento dvojí v okolí též čistou záři svoji, líce žebráků se jasní náhle: naděje se v kalných očích nítí a jak motýl na podzimní kvítí mdlý též úsměv sedá na rty zpráhlé. Dagmar v suchou dlaň, jež k ní se šine, klade třpytný kov; tu dary jiné z náruče zas béře panošovy, rozdílí je s laskavými slovy. Ba, i děcko z rukou matky bědné zdvihá k sobě, pamlskem je sytí a pak šinouc k němu v ruce jedné hříčku, jež se v cetkách lesklých třpytí, druhou hladí světlé jeho vlásky a zří blaze, jak mu očka malá rozjiskřila radosť neskonalá – něžný obraz mateřské to lásky. Takto šíří na vše strany těchu, blahý ševel vděčných slov a vzdechů. Než co muž, jenž tamo klečí stranou, bez pohnutí trvá, beze slova, tvář si hale rouchou obervanou? Jaké přání zjev ten chmurný chová? Blíží se mu Dagmar; peníz blýská v ruce krásné, jež se chýlí k němu. Ale muž jí hlavou k roucha lemu poklesá, rty v jeho třáseň vtiská. „Vstaň! Co přání tvé?“ dí Dagmar jemně. Žebrák nesměle tu vznesl témě. Zjevila se kněžně lebka holá obetkaná šedin sporou změtí a tvář hlubých vrásek, mrtvé pleti. Obrví však dosud temné, husté na zapadlé oči stín svůj klade; z těch se chvilkou jiskra plachá krade jako bludné světlo z tůně pusté. A hlas jeho přitlumený sténá: „„Bída krutá, pro niž není jména, jest mým údělem. Leč k tomu prahu jinou, než ti kolem, nesu snahu: za svitem jdu rajským, který splynul do pekla, kde živ já trýzní hynul. Býval čas, že otevřeno stále vítalo mne sídlo mého krále, hrdě před ním hlava má se nesla v lesku velebném; teď noha psance s žebráky se plíží k tajné brance, aby k noze bídná leb ti klesla.““ Dagmar vlídně k ubožci se sklání: „Kdo jsi, starče? Vstaň! Své sděl mi přání!“ „„Mutný kouř jsem pohaslého žáru, sláva padlá, rozplynulá v páru, zašlé důstojnosti stopa chará – stín jsem kněžice kdys Valdemara.““ Ustoupila Dagmar mocným hnutím, k ubohému shlíží s ustrnutím. „Chotě mého strýc – jenž roky valné ztrávil v temnu Oringsborské věže?! Biskup Valdemar – v té tlupě žalné, v rouše bídy, u mých nohou leže?! Klečeti zde nesmíš – Povstaň přece! Nedůstojnou mošnu s beder sejmi, žebrácký plášť s posvěcené plece – Vítán buď! Ó povstaň! Požehnej mi!“ „„Nehoden jsem posvátného stavu. Tobě žehnat mám? Já – dlaní touto, zločinců jež nesla mrzké pouto? Tobě vznést ji nad andělskou hlavu? – Přicházím jen zlíbat nohou sledy cherubu, jenž zjasnil noc mé bědy.““ „Nemluv tak! Pojď hostem v síně naše!“ „„Vstup mi navždy zamčen krále hněvem. Ukrývat se musím před ním plaše, jako noční stín před slunce zjevem.““ „Hle! sám Kristus kyne s toho vchodu s láskou všemu člověckému rodu. Každému, kdo tudy vchází, šíji svatým štítem pohostinství kryji.“ Kněžna prosebným jej zvala okem, chopila se ruky jeho mile, až kmet povstal, vrávoravým krokem stoupal k fortně, kam jej vedla čile. Dagmar ještě ohledla se s prahu, rukou tlupě mávla na pozdrav. Díkem šumným rozloučil se dav s andělem, jenž zjasnil jeho dráhu, a zrak jejich prodlel ještě chvíli na brance, jež ukryla zjev milý, jak by zapadlo za mraky tmavé jarní slunko krásné, usmívavé. Člun, jenž přivezl sem bídu čirou, odplul zjasněn nadějí a vírou. – Hochem sledováni, chodbou šerou Dagmar s hostem do hradu se berou. Pod shozeným pláštěm žíně hnědá na starci se jeví, řasou hrubou k zemi splývajíc, a pod obrubou sandál nohy bosé povyhlédá. Uvádí ho kněžna do komnaty. Páže propouští. Jsou sami spolu. Na křesla jej zove brokát zlatý k posetému drahokamy stolu. Ale stařec smutně vrtí hlavou: „„Ty mne vítáš s lící přelaskavou, mojí ruky dotýkáš se vlídně – Víš-li pak, co bohopustých činů tato ruka vykonala bídně, znáš-li, kněžno, celou moji vinu? Berlu posvátnou mi svěřil Pán, abych v míru vedl duší stádce; já však zhoubu nesl v dánský lán, lidu nepřítel a vlasti zrádce. Po žezle, jež choti tvého bratru nebem dáno, ruka má se vztáhla, na lid vlastní zvala cizí chátru, s jeho vrahem úhlavním se spřáhla. Vinen dvojnásob, že řízu svatou poskvrnil jsem pustým rejem hříchů – však Bůh trestů měrou vrchovatou v bídu nejhlubší mou srazil pýchu! Klesl jsem jak Satan do propasti! S nádherného lesku v temno děsné, pohřben za živa do sluje těsné, – já, jenž zemí širokou chtěl vlásti. Podlomilo zpupnosť šíje hrdé kruhem ocelovým pouto tvrdé; posmíval se, když jsem svíral pěstě, strašlivě mi řetěz, vůkol chřestě, a když hoři těžkým povzdechem ulevil jsem, hrozné kletby sípal, v malomocném hněvu zuby skřípal: zvuky tyto ďáblů posměchem ozvěna jen opáčila dutá. Ó ty Oringsborská věži krutá, ve tvé plísni jedovaté stlela navždy moje zemská bytosť celá. Tamo všechny vášně, bujné snahy zašly ve zdí chmurných tvrdém hnětu, do nichž ryl jsem: navždy s bohem! světu svojich nehtů klikatými tahy. Tam jsem zapomněl, jak den se nítí, kterak zima s podletím se střídá, odkvetl mi tam ves půvab žití, zuby cenila jen žití bída. Trýzeň okovů, puch sluje dusné, plazu podzemního reje hnusné, nekonečná noc, tiš hrobu smutná, stěny chladné, s nichžto vláha rmutná jako slzy zatracenců tekla, – – Dost již, královno! ať jasnou duši hnus a zděšení ti nerozruší nad obrazem celým toho pekla. Často pohlédal jsem na strop vzhůru, kde se slabý, truchlý polosvit kradl skoulí v tuto věčnou chmuru. Tamo vlákny šerými se chyt’ pavouk mříže rezavé a splítal ve tkanivo šedé vzdušnou nit – lidský osud já v té přízi čítal. Takto člověk na té špetce hlíny zámyslů svých lichou přízi splétá, k výšinám tu směle vlákno metá, tu se spouští vážně do hlubiny, utkává síť vtipně rozepjatou, aby lapil mouchu štěstí zlatou, a mní, že ten výtvor jeho píle všemu předčí v lepotě a síle. Než, ach veškerá ty lidská snaho, žízni moci, bohatství a slávy, trudná péči o pozemské blaho, zpupnosti, již plamen vášně tráví, jak jste marné, bídné, bez podstaty, jak jste nicotné, ať opřádáte na výsluní zdaru prestol zlatý, neb své nitky v temné sluji tkáte! Krůpěj žalu na spleť vaši skane, a již to tam přástvo potrhané, jeden vánek lidských snah a činů sfoukne vzdušnou, bledou pavučinu. Uzavřel jsem tamo žití knihu toužně čekaje, až posel smrti rukou kostlivou mé pouto zdrtí, s beder mdlých mi složí země tíhu. Avšak jiný posel do žaláře mého vstoupil náhle; hrobní chmury milosti tvé rozplašila záře. Klesly okovy, já stoupal vzhůru na svět volný vrávoravým krokem, čistý vzduch zas lokal retem chtivým, okřál slunce svitem lahodivým a zas objal poloshaslým okem nebe modré, zelenou tu zemi. Avšak co mi zem ta s květy všemi, vzduch ten, slunce svit? Již nemá vnady pro mne svět. Stín těla zbyl jen tady; ale duch nad lichým zemským ruchem mešká v jiné oblasti, kde sídlo věčné pravdy. Nesmrtnosti křídlo šumí vůkol mne v tom prázdnu hluchém. Zasloužil jsem zemřít mečem kata za své činy. Pouta jen mi dali. Teď i ta mi rukou tvojí sňata. Před zákonem lidským trest můj malý! Vyhnanstvím chci samoděk se káti. Pryč z té půdy, která zrádce nohu odmítá, chci přes moře se bráti, v cizím kraji trudně sloužit Bohu. V kajicném tom rouchu, s křížem pouze na poutnické holi, ve svět širý zajdu daleko, ve vroucí touze zemříti za svatou pravdu víry. Do vzdálené vlasti divých Čudů míří krok můj, kamo nezaletla dosud záře nebeského světla v čiré temno pohanského bludu. V končinách těch pustých, kde se šeří hluché pralesy nad jezer kmitem, volným rejdištěm jsou líté zvěři, lidu sveřepému širým bytem, přes močály, kryté zradnou plísní, proniknu až tam, kde obřad podlý kouřící se krví lidskou třísní prestol Jumaly, ohavné modly. Nepravého boha s trůnu svalím, lesy, chrámy modloslužby, spálím a kříž zatkna do svěcené země, očistěn tam ve hrob skloním témě.““ Za té řeči biskupovy tváře lehce zruměněly, zplálo jaře oko zapadlé; leč tělo skleslo jako mdlobou na ozdobné křeslo. Útrpně naň hledíc, Dagmar děla: „Zdali stačí k takovému dílu slabé rámě starobného těla? Sklátily by snadno jarou sílu obtíže té pouti. Ký zdar kyne, dojdeš-li tam, v poušti nehostinné, v lůně divokého pronárodu bezbrannému starci bez průvodu?“ „„Co mi život? Rád to břímě složím, kde Pán povelí. Ať klesnu poutí, ať mi bude přáno dostihnouti končin oněch, velké říši boží podmaniti nové dalné kraje. Jestliže pak pod oštěpem vraha pohanská ta země krev mou vssaje, bude splněna má vroucí snaha, k nebi zajásá ret mroucí v díku: Na zjasněném čele věnec zkvitne – Bůh jej nehodnému sotva skytne, znak svých vyvolených bojovníků – slavný věnec mučennických růží!““ Znějí souhlasem teď její rtové: „Nuže, jdi, kam záměr velký zove, s nímž tak vroucně duše tvá se druží. Ale domnění, že psance zvěst vlasti zůstavíš a záští stálé s nesmířeným hněvem svého krále, nesmíš trudně do ciziny nést. Seč má přímluva, má prosba jesti, všechno učiním, by rozloučené znovu sdružily se ratolesti velebného královského kmene.“ Stařec k ní se blížil. Ve své dlaně třesavé tisk její ruce obě, líbal je a slzy ronil na ně. „„Srdce andělské dal Tvůrce tobě. Duch můj nízký, otrávený zlem, světa obraz ponurý si spřádal hřích jen s bídou shledávaje v něm. Věřím teď, že zář, již nad azur jedině ten mračný duch můj vkládal, splývá do pozemských také chmur, že bůh dobrý také v naši hlínu klade světlá srdce serafínů. Ty chceš duhou smíru překlenouti propasť, která mne a krále dvojí? Nehoden jsem zrak jen k němu pnouti, a – zdaž on má rajskou duši tvoji?!““ „Dobrý jest můj choť – – Buď hostem mým, nežli Valdemar se z lovu vrátí; pohov zde svým údům zemdleným. K obsluze ti hotov bude státi panoš můj. Buď zdráv! Mám pevnou víru, že, než závoj noci na kraj splyne, hlava tvoje pod perutí smíru v tomto hradě blaze odpočine.“ Laskavě mu kývla k pozdravu a pak vyšla z komnaty. Leb šedý k ňadru chýle, pokornými hledy stařec lepou stíhal postavu; leč kdy měkký obrys bílé řízy za vchodu se ukryl závěs řásný, jako v rozplynulý oblak mizí obraznosti přelud čarokrásný: čelo vypjal, posupně se vztáhla obočí a ze zapadlých zraků cosi vyšlehlo, jak z nočních mraků když se kmitne blesku záře náhlá. Dagmar Valdemara z honu vítá na stupních, jež vlnka čistá smáčí. Král ji objímá, jí rámě skýtá a s ní branou, okras plnou, kráčí do rozkošné chodby, kterou splítá houští bujné, planouc růží sterou, tvoříc klenbu vonnou, milošerou. „Jak tě bavil hon?“ dí kněžna králi. „„Po lovu se tážeš,““ vládce praví s úsměvem, „„ty, která plaše z dáli vyhybáš se zvukům lovčí vřavy? Ó bys rozkoš poznala, kdy lesy zbouří rohů břesk a lovců hluk, když psů láním plachá zvěř se děsí, koně řehtají a zvoní luk, když jak střela do oblasti vzdušné sokol kmitne, v kořisť zatne drápy, neb když lesklé kopí v půtce krušné medvědu v bok huňatý se ztápí!““ „Nikoli. Té hry se zrak můj děsí, když tlum chrtů lani v bok se věsí neb kdy holubička smrtnou střelou sklácena zem barví krví vřelou. Proč ach! člověk sije smrť a muka mezi tvory, s nimiž na píď času na tom luhu, v slunečním tom jasu byt mu vykázala boží ruka?“ „„Taž se, drahá, proč i jestřáb krouží nad hrdličkou a proč siptí zmije, proč i v luzném květu jed se kryje a hlíz mučivých se hejno plouží. Tak svět upravila vůle svatá: sladké s trpkým, s jasem tma se míchá, s žalostí je radosť, rozkoš spjata, s divokostí zpurnou něha tichá. Tak se v píseň pozemského žití snoubí bouře hluk i šepot kvítí, radosť plesavá i bolu skřek, vzdechy milenců i bitvy jek.““ „Jsou zde vášně pochmurné a zpupné; avšak nevěřím, že lidstva šíje spjata na vždy ve jho jejich tupné. Nad hvězdami láska věčná žije a skrz mlhy pozemské a mraky paprsk její v lidskou hruď se lije. Vyronil se blaze paprsk taký ze rtů božských, které kdysi děly ku člověku: Láska zákon celý, udeřen v líc jednu, nastav druhou! Zvítězí kdys lásky svaté jasy, zapudí bouř válek na vše časy a svět zkrášlí věčnou míru duhou.“ „„Ač se duše mužná tomu příčí, ač mne hanbí změkčilosti výtka: cítím-li tvou blízkosť holubičí, klesám bezděk tvého do vodítka, mysl má tu ochočena tíhne k nauce tvé něžné, vzdor se mění v měkkou poddajnosť a srdce jihne – pro všechny mám lásku, odpuštění.““ „Nuže, odpusť jednomu, tě prosím.“ „„Opětně? Jíž místo berly práva milosti jen haluz v ruce nosím – čí zas Dagmar okov rozkotává?““ „Ten již rozkotán tvým slovem vlídným. Ale po jiném též slově touží vinník – slituj se nad starcem bídným! Tys mu víc než soudce. V žilách krouží vám krev jedna, oba k sobě víže zákon posvátný –“ „„Již tuším jméno,““ zachmuřiv se náhle, vpadl kníže, „„jež krev bouří mi, jen vysloveno – jím rty čisté neposkvrňuj znova. Prost je vazby. Na tom víc než dosti.““ „Utlum hněv, jejž srdce k němu chová, podej ruce mu jak ujci, hosti.“ „„On již tady snad –? On pod mým krovem? Dagmar, Dagmar! Uhnětenou zmij’ zdviháš soucitně, by v pychu novém brzy vzpjala zkázonosnou šij’. Stisknouti mám ruku, která snad již již spřádá sítě nových zrad na mou nohu, jak je bratru předla, by z mé dlaně kleslé berlu zvedla?““ „On je vetchý kmet. Stín člověka jen mu zůstavila dlouhá strázeň – budí již jen útrpnosť, ne bázeň. Světská marnivosť již daleka hlavy, kterou smrti křídlo stíní. S poutnickou sem holí, v drsné žíni přišel nastupuje krušnou pouť mezi pohany, tam zažehnout světlo pravdy boží. Vše je klamem, skryt-li za kajícné jeho tahy zlosyn úskočný. Než pojď, ó drahý, pravdu čti v tom obličeji samém.“ Za té řeči dostoupili vzhůru ke komnatám hradním. Dagmar táhla jemně manžela; teď hbitě sáhla za výstupkem chodby do purpuru, jenž vchod koby pozastíral řásně, prsty něžnými, by vešel v kobu, prosila. Král vstoupil s temnou lící. Stařec před oknem tu seděl spící, spíš jak ponořený v těžkou mdlobu. Cesta trudná slabé zmohla tělo. Hlava spočívala v okna lemu na vyzáblé ruce. V kadeř jemu šedivou své jasy slunce střelo, než líc ve stínu, tak vetchá, šerá, do níž hojné rýhy, hrboly vtesala svým dlátem trýzeň sterá, zdála se jak tváře mrtvoly nepohnutá, ve sny hrobu kleslá. S tělem sešlým, žíní roucha hrubou podivně se stýkal hedbáv křesla s těžkou zlatou třásní pod obrubou. V mísách zlatých stranou na stole vzácné krmě stály, jedva tknuté, v číši víno jedva nasrknuté. Z výklenku pak švarné pachole, dané kněžnou za posluhu kmetu, vystoupilo s nízkou úklonou. Dagmar kynula a páže v letu zmizelo za vchodu záclonou. „Nuže, viz!“ dí kněžna králi zticha, „a rci, není-li tvá bázeň licha?“ V tom se zbudil stařec. Vypjal čelo, otevřel zor kalný, povyhaslý, povstal, tělo zimničně se chvělo, ruce vztažené se mocně třásly jako větve, když je vichor třímá; až pak náhle, jak by vetchý kmen klesl rázem hromu zastižen, s rukama se vrhl rozpjatýma na podlahu tváří před knížetem. Kolena objímal vladařova, jenom vzlykot, nesouvislá slova vydávaje třesoucím se retem. „„Povstaň!““ kníže temným hlasem vece. Ale hnutí duše, uchvácené soucitem, již v líci odvrácené zřetelně se jeví. „„Povstaň přece!““ Ale stařec úpí: „Bídným plazem k nohám tvým se vleku. Zdrť mi šíji, zdeptej červa, jenž se v prachu svíjí – muka zoufalého skonči rázem! Pohled na tebe mé strašné viny v plném hnusu před mou duši staví, studu, žalu sterý osten žhavý zarývaje srdce do hlubiny. Z velebné tvé líce na mne zírá bratra tvého obraz ušlechtilý, plný vzácné leposti a síly, vznešený zjev krále – bohatýra. A já bídák, leposti té rub, vztáhl ruku po čelence skvělé na tom spanilém a moudrém čele – – Pomsti jej! Tas meč svůj! Zrádce zhub!“ „„Ujče, vstaň! Zde tvoje místo není,““ král teď vece, v hlasu měkké chvění. „Ujcem zoveš mne?“ kmet řečí plesnou volal, tělo zvolna povznášeje. „Nemáš pro mne mstitele tvář děsnou, v oko vlídné pohlednout mi přeje? Víc než slovo knížecí tvé moci, které vrátilo mi slunce lesk po žalářní hrůzné, dlouhé noci, víc to slovo: ujec, stokrát více poskytlo mi v dar, ten mír tvé líce, kde jsem čekal jenom bouř a blesk. Zdá se mi, že rázem se mne klesá břímě vin. Teď volně v cizí kraje půjdu očistěn, mír v duši maje, soucitný tvůj pohled v srdci nesa.“ Mlčí Valdemar; než s jeho tváře soustrasť zvolna snímá závoj šerý hněvu, odporu a nedůvěry, propouštějíc slunné smíru záře. Ještě rozličné ty citů směry zápasí, tu zloby nové hnutí, tu zas měkká útrpnosť se zmáhá a ret chvějící se dlouho váhá, nežli věstí boje rozhodnutí: „„Mně tvá vděčnosť, ujče, nenáleží. Bez přímluv mé choti tlel bys dosud zapomenut v Oringsborské věži. Já tvou vinu váže a tvůj osud byl bych, věz to, odhodlal se stěží pokutu tak těžké zrady zkrátit, ruce, která tolik strastí kdysi na otčinu snesla, volnosť vrátit. Však teď patře ve tvé žalné rysy, slyše ve tvém hlase žhavou lítosť věřím, že to pokání je pravé, že jsi ve hlubinách věže tmavé pohřbil zlomocnou tu dávnou bytosť, a šíj zlomená, vlas tento bílý, tváře strastí pluhem rozorané jenom k soucitu mou duši chýlí. Nuže, ano! Nechť se po tvém stane, dobrá Dagmar. Zde má ruka, kmete, podává ti plné odpuštění, zapomnění minulosti kleté, česť ti vrací, důstojnosť a jmění. Jdi, kam berla pastýřská ti kyne, neb kam touhy volají tě jiné; však než zvolíš dráhu v žití novém, hostem odpočiň si pod mým krovem.““ V síni nádherné za dlouhým stolem Valdemar ve sboru věrných kvasí. Na stříbrných nohou chodí kolem picí roh, jenž bohat na okrasy: Z kosti slonové je celý zroben, hojně zlatem, drahokamy zdoben. Řezby, které obvod rohu chová, jsou jak sloky němé epopeje, v nížto rydlem ruka umělcova zobrazila všecky Dánska děje ve skupinách figur, jež se vinou kolem číše mnohou vypuklinou. Roh ten spodkem prohnutiny svojí podepřeným zlatou podnosnicí na podstavci tomto pevně stojí vzhůru trče otvorem a špicí; pro bezpečí stranou ku otvoru dvé mu ještě figur s divnou zbrojí, dvé to Vendů, slouží za podporu, jak by o stůl vzpíral nohu dvojí. Nižším koncem číše, špičkou rohu, zobrazena šerá bájí doba: Odin ční tam z kola starých bohů, na ramenou krkavce své oba; pod ním Skioldungů dávné plémě řadami svých králů, hrdin věnčí níž a níže rohu oblouk tenčí; Ivar vítězné tu vznáší témě, Harald se Sigurdem o korunu zápasí a Ragnar hrdě ční nad zobákem lodi bitevní, vikingů to král na vodním trůnu. Koráb Gotfridův daň Franků vleče, Gorm tu Starý za Hildury štítem vítězně odráží cizí meče, Svend se mstí nad věrolomným Britem. V rohu prohbí nad podstavcem zlatým trosky bůžků drtě kročejemi stoupá za symbolem spásy svatým Kanut Velký vedle krásné Emmy. Odtud vzhůru, kde roh ku otvoru vyšším koncem pozvolna se šíří, již se vinou u velebném sboru Dánska křesťanského bohatýři: Estrithson tu mečem v jedné mává, v druhé nesa vzorec kathedrály, vedle zase Haraldovi králi z ruky visí pergameny práva a Knut Svatý nad ním ve svatyni rukou bondů rozjitřených klesá, tamo Erich, prapor kříže nesa, a výš králové se vinou jiní. Velkého pak Valdemara zříti na dvou rytinách, jež pnou se kruhem: v jedné před ním Arkóna se řítí, Volín hoří na obraze druhém. Nejvýš obruba je obepnuta vítězstvími bojovného Knuta. Nad otvorem poháru se klene sličným poukem víko postříbřené, na němž nesou stříbrní tři lvové dánskou korunu ve tlapách vzpjatých; z koruny pak této křišťálové kříž se vzpíná ryzích lesků zlatých. Roh ten putuje po stole kruhem. V čele tabule král zadumaný; ujec Valdemar mu s pravé strany, Lykke sousedem po boku druhém. Soudruh nejmilejší, Strange švarný, nevěrně se vzdálil, zmizel rázem, marné dotazy, shon poslů marný, až bond jakýs přišel s divným vzkazem: Strange posýlá ti s bohem, králi, díky vroucí za tvou přízeň skládá, upomínky milostivé žádá, mrtev pro svět, v lásce k tobě stálý. Tajemný ten vzkaz a ztráta milce osten v nitro zachmuřené vrývá, s tváře královského zasmušilce vážný stín i na dvořany splývá. Ale posléz chmury s čela plaší, rukou obojí roh skvostný vznáší: „Budiž v této číši, do níž vůkol zemřelý můj bratr vyrýt kázal dějin obrazy, by k ní se vázal vedle smavého i vážný úkol, by též dobou, kdy meč v pochvě dřímá a dlaň pohár pěnící se třímá, kdy mok révy budí žert a ples, předků slavný děj nám vzorem svítil a duch k činům velikým se nítil – buď v tom rohu pochováno dnes vše, co navršila těžká vina mezi vlasť a nevěrného syna, mezi trůn a zrádných piklů strůjce, mezi mne a nešťastného ujce. Za vše kál se mnoholetou trýzní, vše teď v nepaměti zapadává; chvíle ta mu vrací dávná práva, česť i hodnosť s panovnickou přízní. Tak buď přijat do vašeho kruhu, přátel mých a věrných říše sluhů. Nechať berlu posvátnou zas ujme, nechť se modlí za otčinu drahou, a té všichni svornou povždy snahou síly své a vzněty obětujme!“ Stařec pohár chvějící se rukou přijal, složil před se na tabuli, oči slzavé se k nebi pnuly, a ret zazněl řečí tklivozvukou: „Sláb jest jazyk můj, by tlumočníkem stal se citu, jenž mým srdcem zmítá, aby vděčil za vše plným díkem, co tvá milosť nehodnému skýtá. Nejsem hoden, číše té se tknouti, kde mi výtkou každá ozdoba, z níž ta každá světlá podoba zdá se ruku proti zrádci pnouti, zdá se volat: Vari, bídný, vari! My jsme horlili a krev svou lili pro česť národa, pro vlasti zdary; ty však, potomku náš odrodilý, k haně věčné vznešeného jména neváhal jsi, vášní mrzkou znícen, lid svůj vléci nad záhuby jícen – vari od nás, ruko poskvrněná! Aniž ruce ty se dotknou znova mitry zářivé. Poutnickou holí směněna je berla biskupova a cíl jiný stará noha volí. Ruka, jež roh tento obklíčila vlasti naší veškerými ději, skvoucím pásmem historie její, dobře na vrcholku vytýčila nad korunou kříž ten bleskotavý – dánské slávy zdroj a znak to pravý. Lesk ten svatý zářil nad stožárem našich lodí, plál nám v bojů víru, v něm se zažíhaly čistým žárem zbožné duše našich bohatýrů, předkové jej zbraněmi a vesly do vzdálených končin světa nesli a čím více rostla jeho říše, čím zář jeho mocněji se skvěla, tím i dánská berla dál se střela a lesk dánské slávy zářil výše. Znak ten blýskal z bouře síly dánské, jež se valila přes Baltu pěny, smetla Svantovíta s výspy Ranské, rozbila dav model v Retře ctěný, všechna božstva Slovanů, jich kněze rozplašila, přes tu oblasť širou rozepjala říše naší meze, pronikla ji blahou v Krista vírou. Ale tamo na dalekém lemu končin východních se posud věží modla chmurná v kole mrzkých kněží zpupně proti bohu křesťanskému; Jumala to čudských lesů šíří kříži posupně se staví v cestu na prestolu děsném, jenž se pýří krví umučených věrozvěstů. A Knut, Erich, Svend a Valdemar, našich králů sbor, již církve zdar hájili až k poslednímu vzdechu, kormoutí se hvězdnou nad oblastí a hlas jejich slyšet v bouří echu; Kde tvůj zbožný zápal, dánská vlasti? Proč tvé rámě modloborné vázne? – Zdvihni kladivo své hromorázné, roztříšti ten idol slavným třeskem, s něhož krev tvých mučenníků řine, postup dále s božským kříže leskem, kam ti sudba velkolepá kyne! Vím, že v tisíceré dánské hrudi hlas ten hřímavé kdys echo vzbudí. Však než zaduní ty hněvy burné, sám jak buřňák zaletnu v ty dálky s křížem jediné a víry slovem – zapadnu-li tam do vlny chmurné, tím snad spíše nad mým hluchým rovem zarachotí bouře svaté války.“ Obrážel se ve dvořanů kole řeči biskupovy mocný dojem. Svitlo mnohé oko pod závojem chmurné dumy náhlém ve plápole, a pan Lykke zabloudil až k boku chvějící se dlaní, pod níž maně z pochvy povypjal se čepel zbraně, jako lačný dravec na poskoku. Na králi zrak mnohý spočíval. A ten oka blouznivými třpyty do prázdna se kamsi zadíval, v jakýs dalný obzor neurčitý, hned, jak Čudů kmet se dotkl řeči, sotva slyše, zač dál stařec horlí; a pan Lykke znovu sáhl k meči věda již, co věstí zrak ten orlí. Víc a víc se jiskří oko králi, teď se vrací z neurčité dáli, na ozdobách rohu spočívá a řeč hlasná rtoma zachvívá: „Již ta bouře, o níž’s mluvil, kmete, zrodila se, moje plní nitro, Dánskem roznese ji příští jitro, za krátko ji lodi rychloleté přenesou přes Baltu vody valné, ohromí tam Čudů vlasti dalné a jich modlu vzdorovitou smete. Na velikosť takového díla nestačí tvá, starče, vetchá síla ani zbožné tvoje zanícení; nových mučenníků třeba není. Místo tichých, vlídných věrozvěstů promluví bůh války veliký k davům pohanů ve smrtném chřestu kovovými mečů jazyky. Pomyslil jsem sobě, že již dosti zem ta zakusila v boje víru, že teď může slavna, v bezpečnosti pěstovati zlaté květy míru; ale v nitru mém hlas jiný zůstal, ozýval se každým okamžikem, každým jilce zachřestěním vzrůstal, každým v dálce zaržáním a rykem, tvoje, kmete, řeč svým vroucím znětem zastihla jej v plném vzruchu právě a teď volá ke všem Dánska dětem: Znovu k boji, boji, k moci, slávě!“ K jasným hájům azurovou bání zlatý slunce štít se zvolna sklání, na protější straně v siném šeru skví se matně stříbrný srp luny a v tu dobu plynou po jezeru od Gurrského sídla hbité čluny. Král i královna se loučí s místem, kde jim plynuli ve blahu čistém dnové líbánků. Žár bojechtivý, který králi v ňadrech zplápolal, choti prosbám, vzdechům odolal: tento žár i nyní v prsou živí, an jak socha v čele loďky stoje čelo kloní do myšlének roje: v dáli, kývajíc mu věncem hvězd, skvoucí sláva k oblakům se zvedá, vnímá hrdošumnou její zvěst, – na skrýš lásky své se neohlédá. Za to Dagmar často vlhkým zorem na hrad jezerní se nazpět dívá, který pablesků a šera sporem v divných půvabech se pozaskvívá, a vzdech často prchá její hrudi. Ve srdcích dvou věrných bytostí city její ohlas vroucí budí: Kristina jí s tichou lítostí, stojíc vedle, na obličej bledý upírá své krásné, něžné hledy a hoch spanilý, v panošském kroji, který smuten za královnou stojí, každé její vzdechnutí jak echem věrně provází svým družným vzdechem. Dvořané na člunu druhém plují; Lykke pne tam pod přílbicí hlavu oděn těžkou ocelovou strůjí; králův ujec vedle září z davu: neníť zahalen již hrubou žíní, rouchem biskupským se blýská nyní, nesa infule a berly zdobu; ale postať sešlá roků tíhou a tvář vetchá s četnou vrásek rýhou již již zdá se nachýlena k hrobu. K lodi té člun dvorních panen druží různý šatů šperk a lící vnadu, plovoucí jak záhon pyšných růží. Služebnictva prám se jeví vzadu. Bez hovoru, zvolna čluny plynou, tají se i děvic dvorních šepot; v podvečerní ticho nad hladinou zní jen vesel odměřený tepot. Na břeh vystoupily pestré sbory, vyhouply se statným ořům v sedla, jeli cestou, která přes pahory bukovými háji k moři vedla. A kde sivých kmenů mezera objevila jezdcům naposledy tichý úval s leskem jezera, Dagmar stanula a smutné hledy v půvabný ten obraz pohroužila, v jasnou hladinu i věnec vrchů, po nichž různobarvou světel prchu západu dlaň červánková sila; tam, kde podvečerní záplavou hradu zjev nad vodou řeřavou velikým se zaskvěl drahokamem, tona v purpuru a zlatě samém. Řasou zasvitla jí perla vlahá, a rty vzdechem zachvěly se v taji: „S bohem, s bohem, líbezný ty kraji! S bohem, Gurre, hnízdo mého blaha!“ Jeli dále hvězdnou nocí k moři, koráb zavezl je v Ribe dalné, kde pak Dagmar osaměla v hoři, an král sebrav loďstvo, vojsko valné vypravil se mocně na pohany, podrobit si divé čudské strany... Osiřelo Gurre v lůně chlumů. Podzim začal chladným dechem váti po jezeře, suché listí stláti břehem pohrouženým v tesknou dumu a hrad opuštěný truchle snil nad vodou, již mlhy závoj kryl. Pouvadly sadů jeho květy, sprchlé růže stezkou rozesety, po níž nešelestí kroky žádné. Mrtvé ticho komnatami vládne, chodbami jen časem zdá se nésti smutný šepot o minulém štěstí. Jezerem se tu tam plachta bělá leda nad rybářským člunem chudým; věnec hvozdů kol, jež přioděla jeseň rouchem hnědým, žlutým, rudým, mlčí ve snu pevném; honby ruch neleká zde snivé laně sluch. A když bludný skald tu někdy stane nad jezerem v zasmušilém dole, mezi buky, jimžto ve vrchole sporým suchým listím podzim vane, břečtan cuchajíc ve vlase šedém: na hrad zadívá se dumným hledem, záchvěv tesknoty mu srdcem táhne, rukou třesavou do harfy sáhne a zpěv jeho širém po údolí nad jezerem smutným zahlaholí: Ó Gurre, zde truchlíš v podzimní čas jak zašlá vnada, kdy vráskou se mění čela jas a stříbrem vlas, kdy vzpomíná v žalu ach! na léta mladá. Sní v úmlku teskném tvůj prázdný hrad jak hnízdo hluché, když uletli pěvci z podzimních lad a větrů chlad mu do nitra sype jen lupení suché. Kam děli se dnové rozkoší tvých, kam štěstí se skrylo, sbor ztepilých junů, děv líbezných, kam zpěv a smích, kam dvojice světlá, jíž rájem si bylo? Teď královnu v Ribe objímá stesk, an hrdý kníže kdes daleko letí v bitevní třesk jak živý blesk za velikosť Dánska, za oslavu kříže. Ó nebeský králi, vítězství dej, mír uspěš sladký! Až skončí se slavně válečný rej, by vrátil se, přej, muž v náručí choti, syn v objetí matky! Pak hrdinům dánským na ústret mé zazní struny a k jásotu jejich bude pět můj šťastný ret, jak slávou se věnčil náš panovník juný. Leč zajdu-li znovu před Gurrský hrad, zpěv bude zníti o čarovné síti andělských vnad, jíž znovu jat král zlatého míru kol rozsévá kvítí. V Ribském hradě pevném, v okně šeré koby Dagmar pilnou rukou roušky jemné robí. V díle ustala teď; mříže zdobnou spletí za vlaštovic párkem smutný pohled letí, které z malitkého hliněného sídla pod římsovím k pouti rozepjaly křídla do jižnějších krajů. Oko se jí kalí vláhou kormutlivou. Ach, vy druzi malí, vám je přáno letět, kam vás touha zove, kde vám v teplé vlasti zkvete blaho nové. Snad též uvidíte na větrné pouti zemi, po níž touhou srdce mé se rmoutí, zemi přespanilou v modrých vrchů věnci, ráj mé duše dětské – Ach vy šťastní ptenci! Takto podvečerních mráčků zlatým leskem stíhala let jejich Dagmar s tichým steskem. Však ne pouze tužbou po domovu vzdychá, necítí jen choti opuštěné muka, ale jinou také hořkou krůpěj míchá do číše těch žalů proradná jí ruka: Ten, jejž vyprostila z temné věžní sluje, nyní za odměnu pro ni pouta kuje! Dotud viděla v tom světě dobro všudy, tušila je také na dně srdce zlého, jak se zrnko zlaté tají v temnu rudy; věřila, že paprsk světla nebeského z každé hříchu sluje na čas chmury pudí – Jaká pojala teď duši závrať vírná, ana zděsila ji náhle v lidské hrudi čirého zla propasť šklebná, nedozírná! když se zjevila jí tato podlosť čirá v oné záři nebes, dlaní posvěcenou vytyčujíc berlu církve drahocennou, jížto kořila se vroucně její víra! Muž ten strašný vyšel na přímluvu její ze tmy žalářní, kde v mukách, bez nadějí hynul mnohá léta. Vyšel s bílým vlasem, stařec nahrbený na pokraji hrobu – ale v srdci vetchém nesl dávnou zlobu; vzrostla jen a stvrdla valným trýzně časem. Zločinný cíl stejný: prestol, před ním planul, avšak nyní v pohár dávné vášně kanul také pomsty jed. A po čem smělec mladý úprkem se řítil, k tomu rozvážlivě nyní stařec míří, oklikami lstivě, za přetvářky clonou kuje dílo zrady. Dlouho tajila se před královny okem jeho podstata. Jen vetché jeho čelo, svislé kajícně, se zvolna povznášelo, jak se týčí stéblo uhnětené krokem, mnohý hrbol zdál se z líce vpadlé ztrácet, v oko kalné paprsk života se vracet, ale v jeho tazích zdály se jí vryty stále vděčnosť, lítosť, šlechetné jen city. Zatím opatrně ruka, pletich znalá, obetkala kněžnu hustou piklů přízí, zvolna všechny věrné od ní vzdalovala, zevšad nahrnula kol ní tváře cizí. A pak náhle padla s lící pleticháře maska úlisnosti; z nenadání zřela Dagmar ohromená, hrůzou zkamenělá zrádci, násilníku do úšklebné tváře. Divé rysy své jí zjevil bez ostychu, v žalář hrad jí změniv, sluhy v její stráže – královna teď hříčkou zločinného pychu; Kristina jen u ní zbyla, věrný páže. Takto dumá kněžna v roji těžkých pečí; v tom se rozhlaholil při večera sklonu na kostelích Ribských zbožný jazyk zvonů a svou hudbou svatou její trýzeň léčí. Klesla na kolena, ruce ke rtům spjala, modlitbu ze hloubi duše zašeptala, drahocenný křížek, poslední dar matky, z roucha vyňala, naň rety žhavé vtiskla, na obrázky jeho z oka slza tryskla a tou v duši poklid navrátil se sladký. Tichem večerním dál Ribské zvony znějí, vlnami svých zvuků jásavých a žalných v doby blaženější kněžnu unášejí. Zaletá v zem jinou, do chvil dětství dálných, v milou kobu známou, na klín roditelky, odkud naslouchajíc blaze zvonů zvuku, pozírala dolů k pyšných věží shluku, nad nímž rojily se nebem zlaté včelky. A zas děvě snivé tam se nese k uchu milých, známých zvonů podvečerní píseň, v srdéčku jí budíc divnou slasť i tíseň, v duši linouc štěstí neznámého tuchu – – – Z dum těch vyrušily Dagmar tiché zvuky. Lehce pod prstíky útlé bílé ruky v šerém pozadí se zdvihá clona řásná, která kobu dělí od sousední síně, z nížto Kristina se vynořuje krásná; za ní v tajuplném koby polostíně, do něhož jen kradmo pozdní paprsk vniká, viděti je sličnou postať panošíka. Z ticha ku královně Kristina se chvěla; v nízkou stoličku, jak měla v obyčeji, na polštář si sedla družně k noze její, na ruku jí tisknouc políbení vřelá. Dagmar sklonila se ku své důvěrnici, jemně pohladila světlou její kštici a ret zašeptal: „Co neseš, moje milá?“ „Žel, že smutné stále přináším ti zvěsti –“ ještě úzkostněj’ hlas děva přitlumila – „kdy zas v tyto mraky vyjde slunce štěstí?! Jaký děsný zvrat! On, jemuž’s vazby mříže otevřela kdys, teď tebe v pouta víže, zradou splácí milosť, postrach kolem šíří, rukou zločinnou po dánské berle míří – ba, již dovršit se chystá černou zradu! Již si vzdornou pevnosť zřídil z toho hradu, naplniv ji svojich přívrženců davy, a již také z jihu v cizích vojů čele pomocník mu táhne – S pomocí tou směle dánskou korunu si v čelo zbujné vstaví! Tak si přislibuje – leč sám bohdá padne z nenadání zbojce do své léčky zradné. Darmo cizí zbraně ku pomoci volá, ni hrad pevný bouři lidu neodolá. Národu jsi všemu říše perla drahá; širou oblastí, kam dánský hlahol sahá, srdce nesčíslná láskou k tobě hoří. Hrad ten s odbojníkem ocitne se brzy jak ostrůvek v Dánů rozkáceném moři, které odevšady zahřmí k jeho tvrzi, vkypí ssutým valem, prolomenou branou, vysvobodí kněžnu vřele milovanou, zrádce ohavného u tvých nohou zdáví. Poslyš jen, ó kněžno, jaké nese zprávy panoš tvůj!“ Tu kněžna zrakem hochu vděčí a blíž k sobě vlídným pokynem ho zove. „Dobrý hochu můj,“ zašeptli její rtové, „pro mne vydáváš se v také nebezpečí!“ Panoš, k noze její kolenem se níže, dlaň na srdce vkládá, oko modrojasné s oddaností vroucí ku královně dviže; pablesk večerní, jenž v okně zvolna hasne, svislé na ramena kadeře mu zlatí. „Kéž bych mohl,“ vzdychá, „krev za tebe dáti!“ „Díky, hochu můj! Než jaká tvoje zpráva?“ „Ač nás řetěz bdělých stráží obetkává, zbraňuje nám východ z toho hradu, přece unikl jsem odtud,“ panoš ticho vece. „S košem velikým a kytlí vyžebranou hocha kuchyňského, proklouznul jsem branou. Tu hned přede hradem znamenal jsem péči, jakou chudina ti za tvou lásku vděčí. Stál tam zástup chudých, volal bez ustání: Proč nám přístup k matce halapartny brání? Kde je dobrá Dagmar? Jaký mrak nám halí vlídnou tvář, jež z duší plašila nám žaly? Proč se ruce tají, z nichž jak z liljí ráje rosa blahonosná dštila v bídy kraje? Takto bědujíce tlačili se k bráně, stěží zapudily dav ten drábů zbraně. A když dál jsem kráčel, zasléchal jsem všady hlasy rozjitření z biskupovy zrady po ulicích města. Šel jsem neprodleně k domu Globově, bych donesl mu zvěsti o příkořích, jež ti od biskupa nésti. Našel jsem ho v síni, an meč na koleně starožitný, dávno netasený k válce, čistil, ostří jeho zkoumal hmatem palce. Když mě poznal, radosť zjasnila mu líce, dotazů po tobě klad’ mi na tisíce. A jak vyprávěl jsem o tvém trudném stavu, znovu čelo chmuřil, okem zlobně blýskal, křečovitě pěstí jilec meče stiskal, a tak promluvil, když dokončil jsem zprávu: Však již hromonosná pomsty bouř se blíží, – s blesky jejími i tento meč se skříží. Vzdáliv odtud vše, co věrně k trůnu stojí, mne tu jediného nechal na pokoji, soudě as, že Globe jenom sleďů lovu rozumí, zná zvonit jenom stříbrem, zlatem; brzy bohdá zví, že znám ve hněvu svatém rozzvučeti hudbu jiného též kovu – hudbu strašlivou; že nejsem žokem tuku, ale bystrý hled mám, k tomu křepkou ruku, abych prohledl tu přízi piklů zrádnou a v čas zahromoval do ní ranou pádnou. Nato promlouval, že doufá biskup darmo na bezbrannou zemi vložit mrzké jarmo. Nechť král s vojskem v dálce modly Čudů sráží, dosti zbylo v zemi boje schopných paží. Selský voj se zdvihá z domácího luhu na ochranu kněžny, která s jejich pluhů sňala těžké platy; jižtě místo kleče věrní bondové se vděčně chápou meče dobrodějku svoji vyvést ze zajetí; heslo po všech krajích, s výspy k výspě letí: nežli srpem zlatý luny štít se stane, že vlasť šíroširá žárem pomsty vzplane proti zrádci tomu. Lidu svaté hněvy nejpevnější hradby rozkotají hravě, vojsko odbojcovo rozmetou jak plevy. Tak mi věstil Globe, ku závěrku pravě: Snad se zdaří kněžnu vymknout z jeho spárů, dřív než hrad ten vzplane ve válečném žáru. Ty jsi v zakuklení sklamal strážců zraky – snad i královně vhod bude způsob taký. A hned zítra, kněžna přijme-li tu radu, sděl mi dobu, směr a přestrojení v listě, jejž luk tajně s šípem sešle za ohradu severní, kde ve křích na ukrytém místě důvěrník můj sečká za prvního tmění. Já však uchystám vše, aby bez prodlení Dagmar ve průvodu bezpečném se dala na cestu, kam zrádce moc by nesahala. Však nechť její mysl kamkoli se skloní, to jí sděl, že chví se tisíc věrných o ni – a že mezi nimi touží nejvřeleji Globe cedit krev svou na ochranu její.“ V tom chřest klíčů zazněl, zaskřípěly dvéře. Pochůzkou to klíčník obvyklou se béře. Dnes však stařec tento, jenž se jindy plížil něm a zamračen, k nim chvátavě se blížil do komnaty vešed. Schýliv hlavu starou s hustých vlasů sněhem nízko před Dagmarou, klekaje k ní zdvihl úctyplnou líci a hled oddanosť jí vřelou tlumočící. Po té pravil tiše: „Hlavu moji bělem péče pokryly pod trojím velitelem z rodu Knutova, jimž byl jsem věrným sluhou. S radostí jsem viděl na královském kmeni Valdemara vzrůstat slibnou haluz druhou, viděl jsem ji kvésti v okotěšném skvění. Nejednou jsem šťasten houpal na koleni sličné pachole, jež ke mně starci lnulo, mohutněti zřel jsem krásnou postať junou, a jak radostně mé oko zaplanulo, když pak mužná skráň se vzpjala pod korunou! Štěstí plným bylo, když ku jeho boku choť se vinula, jas nebešťanky v oku, ty, ó vzácná kněžno, jejíž líce milá rázem srdce moje celé podmanila – Viděl jsem pak truchlé rozloučení obou, viděl jsem i strýce nevděčného změnu, tebe strádající jeho lstí a zlobou, nedůstojně moci jeho podrobenu. A teď přiložit mám v pomoc vetchou ruku, aby schystal tobě trpčí ještě muku, té, k níž připoután jsem úctou, láskou, díkem, královně své mám se státi žalářníkem?! Rozhodl se biskup, že tvou vazbu ztuží, že od tebe vzdálí panoše i druži, chtě již dovršiti zjevně svoji zradu. Však dá bůh, že marně žalář chystá tobě. Známť já jediný zde tajnou chodbu z hradu, jejíž vchod se skrývá právě v této kobě. Viz tam na stěně ten obraz kněžny Emmy, jejž rám pozlacený jímá řezeb lemy; veliký ten obraz, k podlaze až dolů ke zdi zdá se přikut, ale v skutku tvoří veřej otvoru, jenž v tuto zeď se noří; dotkneš-li se v rámu květového stvolu, odskočí ten obraz, zjeví otvor stěny, za nímž stupeň četný šnekem zatočený vede do hlubiny, pod základy hradu, tam pak pod zemí se táhne ku západu chodba, ústíc v kapli staré o samotě, k níž teď leda pastýř prchá v bouřné zlotě. Tamo desku v půdě snadno sochor zvedne, z otvoru vystouplé nikdo nezahledne. Odtud blízko k moři – vejdem’ v lodi nitro – na bezpečném břehu pozdraví nás jitro. Nuže bez prodlení do tajného vchodu, jenž tě vrátí věrným v bezpeč, na svobodu! Za námi zas obraz do stěny se vklopí. Užaslý se tyran rozhlížeti bude po zajatcích marně prázdnou kobou všude, kudy unikli mu, nezví, nepochopí.“ Překvapení, radosť zračila se v lících postav tří, ta slova mlčky vnímajících; všichni povstali teď, u zápětí kmetu setmělou již kobou blížili se stěně. Stařec ruku vztáhl po zlaceném květu v rámci obrazu – V tom couvnul postrašeně. V chodbě ozvaly se rychlé kroky, zbraně, záclona se zdvihla prudkým hmatem dlaně a zář pochodní se vlila do komnaty. V čele ozbrojenců vešel chvatným krokem biskup Valdemar, teď přímo, hrdě vzpjatý, s lící posupnou a pánovitým okem. Změněny jsou zcela jeho postať, rysy – zda to kmet, jenž skroušen šíji hrbil kdysi? Drsný šat ustoupil nádhernému havu, drahokamů záři, kmentu, zlatohlavu; sporé na něm znaky mísí úřad svatý s válečnickou strůjí: noha škorní blýská, prsa obepíná pancíř šupinatý, ruka s prstenem kříž v jilci meče stiská. Takto ke skupině kráčí polekané s řeči jízlivou, z níž výsměch krutý vane: „Aj, zde porada se koná důležitá, k níž i šedý klíčník zrnka vtipu skytá. Čas byl věru spolek rozvázat, kde kuly vzdory se a pikle na odpor mé vůli. Nuže, do podzemí, kam jste měli vsadit panoše, s ním starce toho veďte dolů – tam pout chřestem mohou baviti se spolu, o podnicích zrádných poklidně se radit. Pannu Kristinu však slušná koba zove, v níž jen prosta bude jasné společnosti; předsíň zaujmou pak statní žoldnéřové, by sny dívčí tamo předla v bezpečnosti.“ Kynul zbrojnošům; ti shrnuli se mžikem kolem hocha, starce; kmet se podal chvějně; ale smělý hoch se bránil s hněvným křikem, dýkou oháněl se v útočníků hejně, až po krátkém vzdoru, odzbrojen byv jimi, stál tu sevřen, spoután, s šaty zedranými. K násilníku kněžna prosíc ruku vzpíná: „Proč má hoch ten trpět? Jaká jeho vina? Jakou jeho volnosť přinese ti škodu? Nesmí-li být při mně, pusť jej na svobodu. Pusť i toho starce. Vyslyš, oč tě prosím, nech, ať sama tíhu hněvů tvojich nosím.“ Avšak onen tvrdě odbyl prosbu tuto: „Zde má vůle platí. Jižtě rozhodnuto. Ať po vhodnou dobu s šedohlavcem sdílí brloh podzemní ten hošík rozmařilý. Nechať zkouší na čas drsné ruby štěstí, nechať nahledne v ty sluje žalů tmavé, kde na místě loutny těžké pouto chřestí a jen rmutu krůpěj chladí témě žhavé. I já poznat musil –, zkoušet léta – léta – hrůzu těchto běd – a neznal žádné viny – Vzpomínkou se pění krev – O, věži kletá! – Pryč, vy černé, děsné Oringsborské stíny! Odveďte již, stráže, do vězení oba, pannu tam, kde čeká přichystaná koba.“ Odchází tlum drábů, hocha, starce vleka. Ale Kristina před velitelkou kleká, kolena jí chvějnou rukou objímajíc, v její roucho kryjíc tvář a hlasně štkajíc. „Povstaň, sestro moje,“ laskavě jí děla Dagmar hlasem, v němž se bolesť duše chvěla. „Povstaň, klidně jdi, kam násilí ti káže. Nechť nás pevné stěny, stráže, zámky dělí, srdcí našich spolek nikdo nerozváže, a ten, v jehož dlani tento hrad, svět celý spočívá jak hříčka, v každý čas a všude okem nebeským nad námi bdíti bude.“ K těmto slovům děva utichla i vstala. K ruce kněžny shýbla ret; než Dagmar jala v lokty milou družku. Na to bez odporu Kristina ven vyšla v ozbrojenců sboru. Zůstala tu Dagmar sama proti svaku, jenž k ní krutě mluvil, velitelsky vztýčen, s ohněm pekel samých v baziliščím zraku: „I stvol byliny, byv těžkou nohou sklíčen, někdy pozvolna zas týčí k nebi kalich – však i po letech, byť hor je kruší tíha, právo utištěné ruka boží zdvihá. Pohřben za živa, já v mukách neskonalých hynul násilnictvím nelidského kata, který rozsápav ta pouta krve svatá, potupiv i berlu posvátnou v mé ruce, na pospas mne hodil beznadějné muce, z koruny že dánské, z valné skvostů řady za úděl mé ruce po slušnosti braly jeden bledý kámen, Sönderjylland malý; právo přirozené pokřtil jménem zrady. Křivda sestárla, já mrtev byl již světu; než tu vůle svatá ztýranému kmetu žalář otevřela za velikým dílem: aby poskvrněnou berlu za odplatu vybral aspoň svého trýznitele bratu. Již se nespokojím s říše skrovným dílem: daloť v ruce moje spravedlivé nebe synovcovu moc i korunu i – tebe. Ale že jsi nástroj, kterým se mne sňala nebesa pout břímě, nezkřivím ti vlasu; jen, by piklů příze tebe neotkala, ponechám tě ve své stráži do těch časů, ažtě na základech pevných pyšně stane velké dílo, k Dánska blahu zosnované.“ Jak by obludná saň před ní rozvíjela jedovatých příšer tvary, barvy všecky v děsném souboru, tak vládkyně se chvěla, an řeč tuto syčel zloduch pokrytecký; stála s duší hnusem, děsem rozrušenou před tou propastí zla nikdy netušenou. Než pak na biskupa tiše upjalo se čisté v slzách oko, blankytný květ v rose. Divnou mocí jímal tento pohled němý odpůrce, že zmaten oči sklopil k zemi. Chvíli dlel tak před ní v pochodňovém svitě zraky mžouraje, s ohyzdným retů škubem, a pak odvrátiv líc zrudlou rozpačitě odtud plížil se jak démon před cherubem. Za clonu též vyšli zbrojnošové zbylí, tam se ve předsíni za stráž uhostili. Záclon mezerou, jíž pochodňová záře do komnaty stmělé prouhu světlou roní, viděti jich divé postavy a tváře i lesk halaparten, jež tam chvilku zvoní. Dagmar na kolena klesla, tiskla čelo k okna chladné mříži; oko vlhké spělo vzhůru k obloze, kde boží lampy věčné již se zažíhaly kolem dráhy mléčné... Dnové míjeli, co Dagmar u zajetí nehodném se chvěla v bolných citů změti. Nejednou květ zlatý v rámu staré malby v oko svitnul jí, jak uhnětenou zval by, že si otevříti může odhodlaně cestu na svobodu pouhým stiskem dlaně; ale vždycky coufla od vábného stvolu: Kdyby dostihly ji na útěku stráže? Kdyby k nepřátelům jiným spěla dolů? A pak družka milá ke hradu ji váže; zdaž by nepomstili věznitelé krutí na Kristině, hochu kněžny vyváznutí? V myšlének těch stráži odolala svodu, bůh-li ráčí, čestně vyjde na svobodu. – – Zatím širým Jutskem, na ostrovech všade mocný ruch a zápal chvátí staré, mladé. Jméno „Dagmar“ letí po všem dánském kraji od vesnice k vísce, přes vody a lada, jako ve troud jiskra v každé srdce padá, heslem zaznívá tu hlasitě, tam v taji. Vše se bouří z míru kouzelným tím slovem: rolník zaměňuje rádlo smrtným kovem, klidný měšťan myslí bojovnou se nítí, rybák oštěpu se chápe místo sítí, lovec na hon lidí chystá břitké střely – v jeden hrozný voj se mění národ celý. Žár ten jitří, nese v nejdálnější kraje, trudem cest a bouří zlobou pohrdaje, neznámý muž jakýs, jemuž pod přílbicí obličej se kryje v bohatýrskou roušku, upletenou jemně ze železných kroužků; ta jak závoj halí tahy jeho lící, nechávajíc pouze zrakům úzkou spáru, odkud jako hledím svítí v mutném žáru. Lepou postavu šat obestírá chudý; jenom na srdci mu skvostnou září plane přitknut na kabátci klénot žhavorudý, roven hvězdě z jisker krvobarvých tkané. Muž ten heslo dává, bouří, sbírá davy uznáván jsa mlčky vůdcem příští vřavy. A již lodí, členů hejna bělokřídlá jako ptactvo v jeseň, když se sbírá k pouti, viděti je letem k Jutské straně plouti od ostrovů všech, kde Dáni mají sídla, od Sjaellandu, Falstru, Laalandu a Fýnů spousta plachtoví se bělá v moře klínu. Různo vystupují ozbrojení muži na břeh, kde k nim nadšen Jutský lid se druží, a ta spousta ze všad k Ribe míří chvatem. A v den umluvený, když kol města zoře svitla valnou plání, s hnědým vřesu šatem, vlnily se živé mraky na obzoře, rychle valili se v temném, hrozném věnci zevšad nesčíslní k Ribe ozbrojenci. Ale také z města nyní odboj žíří proti hradu. V poplach srdce zvonů bije, bojovný ruch dole ulicemi víří: měšťané se chápou meče, mlatu, kyje, biskupovy dráby tepou; města brány zvou mrak blížících se bondů zotvírány. Měšťanstvu pan Globe stal se velitelem, oblíben jsa v lidu. Podivně se snoubí úbor válečnický s tučným jeho tělem: přilba rytířská, jež rudé čelo vroubí nad kynoucím, širým terčem obličeje, s něhož ruka velká stírat neustává pot, jenž perlami ke dvojné bradě spěje; starožitný meč, jímž rámě tlusté mává; z kovu pás, jenž v předu dvojí hlavou dračí požehnané břicho sepnout jedva stačí. „Sousede!“ a „strýče!“ všechny oslovuje, s vojenskými slova námořnická míchá, a přec ochotně mu každý vyhovuje – měšťanstva onť všeho miláček a pýcha. Jak by ostrovan, jenž na vysoké hoře prostřed ostrova byl usnul, spatřil náhle z jitra pod sebou kol kolem šíré moře, kamo zrakem těká, vodstvo neobsáhlé: onoť přes noc hráze zdolalo a dyny, zevšad vylilo se bouřně do pevniny, ostrov shltilo, jen vrch ten strmí z vody, dole místo luk a rolí vírné brody, vlny, s rachotem jež bijí k hory boku: Takto z rána biskup, stoje na cimbuří, rozhlíží se vůkol, poděšení v oku, po nesmírných davech, jimiž kraj se chmuří odevšad, po moři lidu, z něhož zbraně probleskují, nad nímž jako plachty lodní četné prapory se chvějí v ranním vaně; ke tvrzi to moře šumí a již pod ní burácejí přední vlny sterohlasně, „Dagmar!“ zní tam, „Dagmar“ v ryku hromovitém a již na korouhvích viděti lze jasně obraz kněžny, jitřním zanícený svitem. Stírá biskup s čela tesklivého znoje krůpěje; než smělý vzdor se vrací brzy: Rolníci to, kupci, nezkušení boje! Důvěří své síle branné, pevné tvrzi a pak nadějně do jižních krajů shlíží, zda již z Holštýnu se vojsko Němců blíží, v pomoc vyzvané; též v lodích od západu spojenci v čas přijdou ku pomoci hradu. Za hlaholu trub na hradby hlasatele vyslal k zástupcům, co zatím vypjat v pýše na cimbuří hradu, se závratné výše shlížel ve třpytivém rouchu, mitře skvělé, berlu drahocennou objímaje dlaní, jak zjev nadzemský tam plana v záři ranní. „Jaká vůle vaše?“ hlasatel se táže. „Dagmar chceme! Dagmar!“ hlučí hromem zdola a zbraň lesklou zdvihá tisíceré páže. „Volna, v bezpečí tu kněžna,“ hlasač volá. „Nuž ať vyjde volně ku věrnému lidu; rozkáže-li ona, rozejdem’ se v klidu!“ křičí v popředí pan Globe hlasem tuřím. Hlasač odchází: též biskup nad cimbuřím ztratil se. Lid čekal s nepokojným šumem, „Dagmar!“ blíž i dále znělo valným tlumem, až pak hlasatel na hradby vyšel znova, odvět biskupův jim hlásaje v ta slova: „Biskup Valdemar, muž rodem v Dánsku prvý, králi vzdálenému nejbližším jsa krví, za něho jal otěž vlády, jak se sluší; královnu též chrání. Nevydá ji zvůli buřičů, co zpupně poklid země ruší –“ Přetrhla řeč jeho bouře hněvu zdůli; však muž se zastřeným lícem ztišil rukou davů hluk a zvolal řečí hlasnozvukou: „Zřetelna tím vzkazem, biskupe, tvá zrada. Kdo ti zemi svěřil? Kým ti v ruce dány hrad a královna? Jí jenom patří vláda. Vzdej se! Marný vzdor tvůj. Otevři své brány! Proti našim hněvům zeď ta slabou hrází, kněžny vydání jen uchrání tě zkázy.“ Ale za odpověď hlasač jenom s hradby řeč svou ukončuje: „Vari ode tvrze, pokuta sic krutá s děsným hromem klatby všechny zastihne, kdož vypjali se drze proti mocnosti, jíž správa země sluší, jež i posvěcenou třímá berlu duší.“ Hlasač odešel za hněvné lidu vřavy. A hned zuřivostí zaslepené davy, nedbajíce hlasů rozvážnějších, k hradu vrhali se rovni lítých vlků stádu. V dešti střel, jenž s hůry odvážlivce vítal, ztřeštěnců těch nával proudil dravým tokem, do příkopů hlubých pršel pádem, skokem, vodou tam se brodil k prsům; již se chytal smělec nejeden zdi výstupků a rohů, do pukliny zdiva chvatně šinul nohu, povzbuzován zadních ohlušivým rykem – Ale výjevy ty příštím okamžikem zastřel jako dýmem valný oblak prašný, z něhož rachot zněl a křik a ropot strašný: Sřítilyť se shora, náhle převaleny přes zubatý okraj srázné hradeb stěny, hrozné balvany a třeskutými rázy vše, co ve příkopech, topí, drtí, tříští – zděšen prchá lid – roj střel mu v patách sviští – nepřátel jej ryčný výsměch doprovází. Než teď nezkušenou tuto sílu selskou tajemný muž onen, bouře původ pravý, v otěže jal řádné rukou velitelskou. Vhodně uspořádal, rozestavil davy, zřizovati kázal náspy pro záštitu, za střelby čet zadních, v širých pavez krytu vyplňovat příkop kamením a hlinou; stroje přivlečené blíže k hradu šinou, jiné naspěch robí; kamenné z nich koule, pakou vymrštěny, ve svištivém bzuku pilně lítají jak hrozné včely z oule; k tomu z pilných tetiv nesčíslných luků do hradu se nesou husté šípů mraky, spoustu kamení tam loučí hojné praky. Ale také hradeb střílny, chodby kryté bez ustání sypou střelby rozmanité. Jenom jedné hrany rozlehlého sídla zhouba straní se, jež z kuší, praků letí: v okna mřežoví tam spousta lidu shlídla sličnou tvář, jak lunu v temných větví spleti. Takto dva dni prošly. Den kdy svitnul třetí, k útoku se chystal oblehačů vůdce. Stroje spoustu kulí vychrlily prudce; přes příkop, již místy zasypaný zcela, jiné šinuly se ku hradbám a branám a v nich těžké klády okovaná čela rozhoupaly k děsným, všebořícím ranám. Jako beranové obrovští ty stroje trkají, že chví se brány, drobí stěny; kolem nich se hemží mravenčí jak roje tlupy bojovníků, štíty nad temeny, na něž se hradeb a věží, podsebití šípů liják chřestí prudký, nechabnoucí, kamenů se řítí těžké krupobití, voda horoucí se lije, smola žhoucí. A když slunce přešlo přes oblohy témě, pod úprkem davů zachvěla se země, zevšad pádících ke hradu s divým rykem; zdí se zachytává žebřík za žebříkem, po nich muž za mužem chvatně stoupá dále, proti střelám, jež se s hůry sypou stále, nad hlavami pnouce štíty ku ochraně, že je shora hrůzně krásný pohled na ně, jak by povznášely širé terče z hloubi železné bez počtu obrovité houby. Třeskutě v ty terče zní střel krupobití; někdy velký kámen s rachotem se řítí, sražen štít i lezec, pod ním druhů řada a vše s křikem, hřmotem do hlubiny padá s kusy žebříku a dole pak se kupí pod balvanem štíty, zkrvácené trupy; však již zase jiný žebřík tam se vzpíná, konce hákovité v puklé zdivo vtíná, po něm vzhůru kvapí útočníci noví. Jinde odrážejí branci biskupovi žebřík, jehož hák již hřebene se chápe; s ním řad mužů nazad kácí se. Tam tepou vztekle ruku, která na vrch zdi se drápe, nedbajíc ran strašných, s dychtivostí slepou... Co tak vůkol hradeb divoký boj zuří, biskup vystupuje znovu na cimbuří. Krajem, nad nímž v západ slunce již se chýlí, starostlivé oko k jihu chtivě pílí. Oj, což divým plesem náhle zraky vzplály, jásavý zvuk ze rtů vydral se. Pláň širá tamo podivným se mrakem vlní v dáli – Pomoc. – Němců voj! – Teď v západ k moři zírá – zřetelně tam svítí vody prouha skvělá; leč jen plachta jedna v přístavě se bělá. Chvátá na pavlán, jenž obepíná kruhem v půli věž, by svojim v zápolení tuhém novou odvahu a síly vdechl svíží zprávou radostnou, že posila se blíží. Avšak nastojte! Ký zvláštní ruch se vzmáhá v davech nepřátel, jak vlna rostouc v letu od západu blíž a blíž ke hradu sahá. I boj ustal chvíli. Ze sterých teď retů dole jásot hřmí. Již zřejmě slyšet z něho: „Král! Král Valdemar se vrací s vojskem celým, vítězstvím tam v dáli ověnčiv se skvělým. Ku Ribskému břehu valné loďstvo jeho přirazí dnes ještě. Radostné ty zvěsti přináší pan Lykke, napřed vyslán králem – Hle! tam právě cestu zástupem si klestí!“ Biskup leknutím se náhlým skácel málem, chvějnou rukou chyt’ se zábradelních mříží; až pak z ohromy se probrav, zvolal dolů: „Nevěřte jim! Lež to! Nám se pomoc blíží. Už voj Němců zřít, an z jihu semo měře udeřit se chystá v záda selské sběře. Ještě chvíli statně napínejte síly!“ Řeč ta v obležencích svěží zápal zžíhá; však též útočníkům nový žár se sdílí z dolních zástupů. Již na hradby se zdvihá vůdce s lící krytou, s rudým v ňadru skvostem, v mečů blýskavici ční, jak byl by čárem jakýms obrněn v tom kabátci svém prostém. Švarná postava plá mroucím slunce žárem. Zatím biskup znovu na vrch věže spěchá. V západ zří. Tam ajta! plachty bílé šíří loďstvo přátel z jihu. Však již mizí těcha: V severu, kde moře nachově se pýří v lescích večerních, tlum valný jiných lodí z lůna vodního se mračnem bílým rodí: cos jak bílý kříž na purpurovém lánu ve vzduchu tam vlá – To jistě loďstvo Dánů. Zdrcen biskup chvíli stál se svislou lebí; zuby zaskřípal; zdvih’ líce na smrť bledé; pěstí zaťatou pak vzhůru zatřás’ k nebi, kde již večera se stlalo roucho hnědé. – Na modlitbách kněžna klečí ve své kobě, s hrůzou naslouchajíc boje hlučné zlobě, která blíž a blíže ozývá se z hloubi. V ní třesk mečů s rykem strašlivým se snoubí, jásot vítězný a chropot smrtných stonů; teď sem biskupova znějí slova vzteklá: „Zrazen! Opuštěn! Ó shlť vás jícen pekla!“ Kněžna v rozčilení chvátá před záclonu. Předsíň opustila drábů strážných četa, kvapíc do vřavy. Jen pochodní dvé v koutě, zastrčeno na zdi ve železném poutě, prázdným prostorem své plaché svity metá. Slyšeti hřmot chodbou, zařinčely dvéře prudce otevřeny, zjevila se jimi divá biskupova postať v pološeře s vyděšenou tváří, šaty změtenými, s holou hlavou; v ruce svítila mu dýka. Zavříti chtěl rychle; než tu za ním prudce vrazila již lepá postať bojovníka, jenž ho stíhal s mečem napřaženým v ruce. Muži tomu rouška železná líc kryla; z ní jen spára úzká zraků blesky dštila. Na kněžnu v tom žhoucí upjaly se hledy; žár jich pohasnul; jen zřely neodvratně na obličej krásný, liliově bledý. Užil toho biskup; rozehnal se chvatně dýkou; zarazil ji rázně ve hruď soku po jilec až skvostný. Kněžna hrůzou vzkřikla, s rukou vztaženou k nim spěla v rychlém skoku – avšak podruhé již smrtná čepel vnikla ve hruď raněnému, jemuž ve ston muky „Dagmar“ ze rtů hleslo – meč mu klesl z ruky – na prsa dlaň tiskl – potácel se chvíli – a kles právě k nohám královny – lem bílý roucha jejího se oděl do purpuru krví ubožce, jenž kles’ ve věčnou chmuru. Biskup zkrvavělou dýku znovu vznesl a „Jsem ztracen – avšak tebe nedostanou!“ zuby skřípaje, rtem popěněným hlesl. Ale nedopadla čepel smrtnou ranou, vyrvána mu z ruky. V rozhodné to chvíli panoš Dagmařin jí v pomoc dospěl k cíli. Lidem okovů byv sproštěn, vzhůru pádě dostih’ komnaty, kdy biskup napřáh’ dýku, bleskem vymrštil se k němu jako hádě a kov břitký hbitě vymknuv útočníku, an vrah ustrnulý stál tu změněn v sochu, blýštícím se hrotem zamáv k jeho hrudi. „Ustaň!“ prudce Dagmar vzkřikla. „Ustaň, hochu! Chraň se hrozné viny! Jediný mu sudí spravedlivý bůh. Zde přenech ortel nebi! Nebes posvátná kol něho zář se stele; byť ten oděv hostil světa vyvrhele, nesmí tknout se ruka posvěcené lebi. Ta, jež chmurnou oblasť pozemskou mi zjásá, ducha nad nicoty bezdnem vznáší: víra chránivě plášť hvězdný před ním rozestírá. Biskupe, spěš se mnou, kde ti kyne spása.“ Jednu z pochodní vytrhla z kruhu chvatně, jala biskupovo rámě jemnou dlaní; on jak bezduch, krokem vratkým bral se za ní do komnaty tam, kde povyzíral matně z rámu nádherného obraz starožitný. Stiskla v řezbách rámu květový stvol třpytný a hle! jako veřej ze stěny se šinul obraz, jevě hloub’, jíž schodů šnek se vinul. Pochodeň mu vtiskla do třesavé dlaně: „Sestup rychle dolů! Podzemní tam stezka od hradu se táhne ku západní straně. V jejím konci sochor – v chodby stropě deska – odstraň ji a vystup v kapli osamělou, odkud uniknout se zdaří nivou stmělou. Zde bych trestu sotva uchránila tebe. Nuže, sestup rychle! provázej tě nebe!“ Než jak bez vědomí, s vystřeštěným zrakem stál tu stařec. Dagmar jemným ruky tlakem pobídla jej v otvor – bezděky tam kročil; za ním obraz nazpět do stěny se vtočil. Naslouchajíc kněžna stála v chodbě tmavé, až za stěnou dozněl kročejů zvuk slední, a v tom ucítila na ruce rty žhavé panoše, jenž klesl na kolena před ní. „Nevyzraď ni slovem, co jsi tuto zočil,“ řekla mu a vyšla napřed do předsíně. Za ní hoch. Tu náhle ku mrtvole kročil, jíž skvost na prsou se kmital v polostíně. Schvátil pochodeň a k padlému ji nahnul – vzkřikl – železnou mu roušku s líce stáhnul – a vzkřik’ mocněji: „Pan Strange! Ach, pan Strange!“ „Co že díš?“ tu Dagmar zděšena. „Pan Strange?“ „Viz, ach královno!“ A s tváří hrůzy plnou Dagmar na podlahu zírá, kde se jeví pod přilbou a vlasů hebkou rusou vlnou líce bledá, hladká, krásy málem děví. Rty jsou zsinalé; než kolem nich cos hraje jako blahý úsměv; z víček oči sklenné hledí ztrnule, jak v dumě roztoužené v zem by nazpět zřely z posmrtného taje. Kněžna vzlykajíc tvář skryla v roucha řasu. Pamětí se mihl Strange zašlých časů, panic jarobujný, jenž na pražském hradě jako zlatý motýl těkal v panen sadě... Klekla k padlému a křížem čelo chladné požehnala slzíc; jedna krůpěj sletla na rty zemřelého s žalné líce vnadné jako na květ zvadlý jitřní rosa světlá. „Jaký tuto klénot?“ náhle zavolala ukazujíc tam, kde nad krvavou ranou s jeho ňader látkou chudou, rozedranou hvězda drahokamů rudých plápolala. „Můj to klénot,“ panoš pronesl; „vše povím. V Gurre za urvané kdysi vodní kvítí obdařila jsi mne skvostem granátovým. Spatřil jej pan Strange – žádal sponu míti – a když pohrdnul jsem zlatem, šperků směnou, mocí urval mi tu hvězdu drahocennou.“ „Věděl Strange, že jsem já ti sponu dala?“ „Věděl, že’s ji pro mne s ňader vlastních sňala.“ Duma hluboká na chvíli obepředla kněžny líc. Pak znovu v oči mrtvé shledla. A tu mněla, jak by na ni v matném jase zřely toužebně pod jemnou řasou stinnou. Mocné pohnutí se třáslo v jejím hlase: „Ponech mu ten šperk; dám náhradu ti jinou. – Však co to?“ Zvuk mečů, kroků z venčí chřestil. Panoš chvátal v chodbu, „Přátelé!“ jí věstil. Vyšla. Chodbou dlouhou světla, zbraně nesa, pospíchá sem zástup; vstříc jí bouřně plesá. Z davu Kristina k ní s lící jasnou letí; Dagmar laskavě ji vine do objetí. „Ó jak změnilo se všechno jednou nocí!“ radostně dí panna. „Hrad ten v naší moci a sto pomstychtivých mečů hledá zrádce –“ „Noc ta,“ Dagmar vpadla, „hrůzou, krví syta.“ „Ale přeradostné po ní jitro svitá: S vojskem vítězným se vrátil jasný vládce –“ „Choť můj –? Smím-li věřit velikému štěstí?“ „Lykke k večeru ty přines’ blahé zvěsti.“ „Díky nebesům! Ach, za vše vroucí díky! A kde Lykke dlí?“ „On táhl s bojovníky, které z korábu král vyslal proti voji, jenž se blížil z jihu, co sám zatím kníže lodím nepřátelským smělá křídla střiže – ta noc jistě přidá vítězství nám dvojí!“ Hlásal takto Globe, vyšinuv se z davu. Stěží poznala jej, svědka svatby svojí, Dagmar v nezvyklém tom bohatýrském havu, pocuchaném, krví potřísněném v boji, jenž tak divně slušel rozšafnému brachu, tělu obšírnému, tučných tváří nachu. „Jakou odměnu,“ dí kněžna, „mám ti dáti za tvé služby velké, muži obětavý!“ „Služby nepatrné –“ v tísni Globe praví, neuměje pásmo řeči zdobné tkáti. „Dobře našinci jde k duhu, takou melou časem obodřiti zmalátnělé oudy, slušně rozjařiti krve líné proudy. Chvíle ta je za vše odměnou mi skvělou, kdy zas mohu pohled oblažený vznésti k andělu, jenž Dánskem sype hvězdy štěstí –“ Cit mu dusí slova; na kulatých lících plá dvé slzí velkých, zvolna splývajících. Chce je setříti; než prsty krví syté kudy obličejem rozložitým spějí, zůstavují rudé prouhy rozmanité, že je nalíčen jak maska při mumreji. „Dagmar!“ hlučí zdola, „Dagmar!“ v síle nové výš a výš se nese bouřném ve hlaholu. „Odměny tam stejné ždají tisícové,“ Globe děl. „Ó kněžno, k lidu sestup dolů!“ Královna se béře bojovníků davy, které v chodbách, síních nadšeně ji zdraví, níže na pavlán. Den jasný málem tvoří velké, plápolavé ohně po nádvoří, kolem nichž se vlní pestrá spousta lidu. A když v pochodňovém svitu na pavlaně zjevila se sličná postať jejich vidu, zableskly se vzhůru nesčíslné zbraně a bouř zahučela, duní, neustává: „Zdráva Dagmar! Hvězdo spanilá, buď zdráva!“ Však již opět Globe velitelce sdílí, že pan Lykke přines’ blahou zvěsť. S ním pílí v bohatýrskou síň. Ve smolnic plachém svitu viděti tam spoustu rohů, zbraní, štítů. Lykke, čekaje tu, hrdě k síně krovu postavu pne mocnou, šupinami kovu od hlavy až k patě obrněnou, prachem hojně pokrytou a děsným krve nachem. Koleno před kněžnou shýbnuv na podlahu, hlásal vítězství: „Jak v bouři plaché bravy v útěk obrátil se nával jižních vrahů, když jsme zavichřili vztekle v jejich davy. I na moři jistě sláva pyšně zkvetla králi našemu, jenž cizí loďstvo stíhá; vždyť tam nad koráby dánskými se zdvihá svatá korouhev, jež s výšin hvězdných sletla a vítězství navždy k dánským zbraním váže.“ „Prapor s nebe sletlý?“ královna se táže. „Ano, prapor prsty andělskými tkaný, seslaný nám bohem v pomoc na pohany. Nech, ó královno, ať líčí slovo chudé děj ten velebný, jenž navždy zapsán bude v desky dějin dánských nesmrtelnou runou, věčně oslavován pěvců zlatou strunou! Vojsko naše táhlo divou lesní pouští. Duby obrovské tu spletí mocných suků předly hustý soumrak, v němž na kmenech buků zpola mechem krytých, nevídané tloušti, míhaly se skvrny bělavé. Jak plémě hadů hroznotvárných plísní vlhké země tlusté kořeny se v uzly zaplítaly, tiplic oblak visel nad močálem tmavým, z šera hnijícího býlí prosvítaly jenom jedovaté houby nachem žhavým. Pošmurno vše bylo v tomto lesním hluchu, bez ptačího zpěvu, bez žití a ruchu, stesk se v duši plížil, jak by klín těch lesů plnilo zlé kouzlo, hejno tajných běsů. Dostihli jsme posléz’ kraje houšti divé. Před námi tu pustá planina se střela, za níž opět lesů valná hluš se tměla. Na pláni nesčetné davy bojechtivé postav divokých, ve škárách lesních šelem, s oštěpy a kyji, surovými luky, vstříc nám zaduněly zuřivými hluky. Uprostřed té pláně na prestolu skvělém ohněm velikým, jenž hořel u noh její, socha obrovité modly rudě plála. Hrozivě k nám s hůry hleděti se zdála s děsným úšklebkem na zlatém obličeji. Před ní otáčí se divným tancem v kole postava, kol níž se při poskoku zmítá valná třáseň žíní, ceta rozmanitá, mávajíc nad hlavou stříbrem tenké hole. Byl to podvodný kněz pohanského bludu, kouzelník, jenž slova pronášeje tejná, přivolával v pomoc lichá božstva Čudů. Vzýval Jumalu a volal Vejnemejna, Runu příšernou, jež hrom a blesky rodí, Ilmarajna, který smečku vichrů vodí, volal nesčíslné roje vzdušných běsů. Pohledl jsem bezděk jeho hůlky směrem. A hle! kraj tam za ním hustším, hustším šerem halil se a z vlny počernalých lesů nad obzor se pjaly různotvárné chmury – mním, že nebyly to pouhé mračen stvůry: Zřel jsem obrys hlavy nesmírné a výše kladivo, po širém nebi protažené, v ruce obrovské nad hlavou napřažené; rychle vznášela se do větrné říše titanská ta postať – vedle druhá – třetí – a již vichřicí po nebi spousta letí podob gigantických – roucha z černých mraků vlají příšernými třásněmi a cípy – míhají se tvary vzdušných palic, praků, stíny oštěpů a touly mračné s šípy – vše to schumeleno temnou, vírnou směsí valí se jak příšer honba pod nebesy. A z té mrakavy se rodí na sta zvuků: Jako svištění střel z nesčíslných luků, jako šumot valných korouhví, jak hrkot koles ohromných a koní dusot, frkot, nadzemský jek, ropot, smích a vřava vzteklá, jako zlobný sykot nesčíslných hadů, jak fen sterých štěkot, jak řev šelem pekla. Kladivo teď duchů třesklo při dopadu na štít země strašnou, ohlušivou ranou, že vše zatřáslo se nivou polekanou, a již rána hřímá za ranou, již třaská všechno vůkol, duní, skřípá, šumí, praská. Vše to událo se v mihorychlém sledu a tma čirá náhle zastřela vše hledu. Jak by nezdolný třas letěl celým šikem, vojsko naše couvlo v neladu a děsu; za ním Čudů nával se zuřivým rykem silou vítěznou se řítil ve klín lesů. Však ne pouze jejich palice a hroty v našich řádily. Když sršíc do temnoty klikatě se vzňalo blesků světlo sírné, zřel jsem, kterak dubů korunami shůry skláněly se temné ruce, přenesmírné, kterak chápaly do křivých prstů chmury Dánů poletavý vlas a třeskem hromů rozrážely těla jejich o pně stromů – ba že divochů nás zloba nedrtila: to moc nadlidská, msta běsů temných byla. Mnoho shltila nás tehdy smrti tlama. Již pod mlatem čudským ocitla se sama Berengarie. To, kněžno, jihu růže luzně spanilá, než s hrdou myslí muže, vzácná perla z dalných Portugal, kde háje citrýnů a mandlí září vonným květem. Královská ta dcera jako kněžic báje na pouť dobrodružnou vydala se světem ve družině skrovné. K severu až vzletla smělou perutí, kde s výpravou se střetla krále našeho. Hned přidala se k němu; podíl majíc na všech svízelích a trudech; jako bohatýr na koni jela v temu s drsným brněním na vděkuplných údech a dlaň bílá mnohdy do nejprudší seče zasršela smrtnou blýskavicí meče. Ale tehdáž v lese, rozbouřeném ďasy, ovála ji smrť. Již čudská ruka krutá chopila ji kleslou za hedbávné vlasy, palice se vznesla k ráně napřáhnutá; leč sám kníže přispěl ku pomoci panně, útočníka skolil jedním rázem zbraně, kněžnu zdvih’ a vyrval z nebezpečí hbitě – zočil jsem ten výjev v siném blesků svitě. Zdálo se mi, kněžno, v osudné té chvíli, že v tom lese strašném potrou běsné síly voj náš rozplašený, chabý, rozdrobený. Už jen Viclav, Ranský kníže podrobený, vzdoroval; ta četa Vendů jako skála ve příboji vzteklém sama ještě stála, však již bortila se i ta slední dyna – Tu kles’ arcibiskup Ondřej, s vojskem jdoucí, na kolena vetchá ku modlitbě vroucí, úpěnlivým hlasem vzýval Hospodina: „Popatři, ó shledni na své vojsko věrné, pane zástupů! Ach, vyslyš kvilné hlasy! Vytrhni nás, bože, z drápů moci černé, nevydej nás rabům pekla na pospasy! Zázrak, Hospodine, učiň! Sešli shůry bojovníků světlých okřídlené kůry, rozplaš vojsko temna, zlobohy a ďasy mečů cherubínských nebeskými jasy!“ Hle! tu růžově se cosi zavlnilo ve pletivu suků černých, kostrbatých a jak z rajských září liliově vzňatých utkáno, všech oči náhle oslnilo kříže znamení, jež – velké – větví shlukem zázračně tu plálo v temném bouřném vzduchu; zjev ten do srdcí nám linul blahou tuchu, sluch se naplnil jak rajských zvonků zvukem, květů houšť se zdála v pustém lesním lůně vábně prokvetat a dýchat libé vůně. A kříž mír a záři kolem sebe šířil: Zřetelně již bylo zřít, že do praporu skvostného je vetkán, jenž se nachem pýřil; a dál jeho světlo ve vítězném sporu plašilo tmu kolem s buků, dubů, dřínů: Směsice chmur divých, hroznotvárných stínů choulila se v útěk plachý mezi kmeny – zloduchů a běsů voj to poražený. Hvozd se jasnil; ustal hrom a vichr z náhla; s reptem neškodným za lesy bouře táhla; mraky zmizely a nebe, blankyt samý, tu a tam posvitlo dubů korunami. A nám do srdcí se s toho kříže vlila jarosť zázračná i odvaha i síla. S jásotem se hrnul na Čudy voj celý za korouhví svatou, kterou povznášely ruce královy, v nichž bez vědomí jeho žerď se ocitnula daru nebeského. Pohané teď, boží ohromeni ranou, klesali jak žito srpem požínáno; na poli, kde slavné vítězství nám dáno, kříž jsme vztýčili nad modlou rozkotanou. Prapor zázračný vlál s námi v rodné strany a v čas přiletěl, by zmařil rajským jasem i zde přástvo temné, upředené ďasem; a ten prapor prsty serafínů tkaný, svatý Danebrog, vždy Dánsko bude vésti za svým křížem bílým ku slávě a štěstí.“ „Díky nebesům,“ královna zašeptala, „že choť navrácen mi drahý!“ Chvíli němě čelo klonila, jež vraštilo se jemně chmurou lehýnkou; pak váhavě se ptala: „A což ona kněžna z Portugal?“ „Ta míří,“ odvětil pan Lykke, „k Ribe s loďstvem vládce –“ Posel věstí v tom: Král, potýkav se krátce, cizí loďstvo mořem rozprášil jak chmýří. Na břeh vyšel již a k Ribe jede spěchem. „V ústrety mu půjdu!“ Dagmar s libým vzdechem dí a s Kristinou hned z komnaty se béře; za ní ostatní; jen Globe napřed pílí, pokud stačí tloušť. Krok Dagmařin se chýlí k nádvoří, kde lid se vlní v ranním šeře. S jásotem zas novým zástupy ji zdraví. Než co její kroky na zápraží staví, s něhož řada stupňů do nádvoří sbíhá? Hle! pan Globe na těch stupních dole klečí a štít oblý, velký ku zápraží zdvihá. Královnu teď žádá prostou, vroucí řečí: „Kněžno milostná, ó přej mi toho štěstí, abych mohl s Lykkem starožitným zvykem na tom štítě v náruč královu tě nésti! Hle, to štít je lidu, který odbil právě od tebe, své modly, nepřátelskou zlobu – Nuže, přej, ať lid ten ve vítězné slávě vznese štítu svého nejkrásnější zdobu!“ Kněžna váhá, na štít rozpačitě zírá. Ze středu té plochy oblé za okrasu k obrubě, jež plá ve hřebů zlatých jasu, hvězda stříbrná své prysky rozestírá. Po váhání krátkém do té hvězdy spěla nohou zefýrovou Dagmar uzardělá za plesání lidu. Globe s Lykkem snadně štít pak na ramena zvedli svalovitá, na němž jitřním vzduchem vzpínala se vnadně sličná postava, bělostnou řízou krytá, jako nad okrouhlým listem leknín zkvítá. Tak ji nesou z hradu. Svítá v ranní mlze, hvězda poslední se v modru matně blyští, zahnědlými den se zžíhá vřesovišti, zlatí na nesčetných tvářích slasti slze, zlatí šumné davy, jež se nivou rojí, nad nimiž zjev luzný září svitem zoře na blýskavém štítu, jak by plesné moře na želvím si terči neslo kněžnu svoji. A vstříc zástupům se valí vřesem blíže třpytný voj. Jak oblak, jenž se jitrem pýří, prapor nachový se nad ním skvostně šíří s velkým, jasným znakem bělostného kříže. Pod korouhví svatou jede švarný kníže, na komoni sněžném. Na vraníku vedle půvab čarovný se chví na skvostném sedle. Zpola muž, půl dívka. V lehký pancíř skvoucí z šupin stříbrných jsou plece vábné spjaty; na něm jak dvé sluncí dvojitý kruh zlatý chrání ňader vnadu, lahodně se dmoucí; roucho ze stříbrných kroužků jemně tkané oblá ramena i nožku halí drobnou, která ve třemenů zlato rozhoupané chýlí se pod vlnou stříbrohlavu zdobnou. S líbezného líčka, které snoubí sněhy s květem granátů, dvě oči divné krásy zírají hvězd jižních opojnými žehy pod hedvábem černým dlouhé stinné řasy. Nad bělostným čelem stříbro přilby září, kol níž kruhem trčí hrotů řada zlatá z něžné koruny, jíž přilba obepjata. Pod ní rozkošně se linou kolem tváří na ramena, plece vlasů vlny jemné jako kolem luny husté mračno temné. Dagmar na jezdkyni chvilku zrakem dlela a zas upjala zor blahý na manžela; libý stud jí tváře ztápěl do červánků pod kadeří, jež se chvěla v jitřním vánku. Kníže, zjev ten zočiv na blýskavém štítě, z vojska vyjel tryskem; blahou záři v oku, s terče uchvátil ji do náruče hbitě, uzardělou těsně přivinul si k boku, usadiv ji k sobě na bílého oře; chovaje ji v klíně, líbal zas i zase její rty a líce, slzy v cudné řase – kolem burácelo plesně lidu moře, zbraně zněly, čapky do povětří letly – Takto znovu jasní manželé se střetli. – Útlý střevíček ze zlaté látky, na níž blýská velký drahokam, nádherné kolébky oblouk vrátký bez únavy houpá sem a tam. A máť zírá láskyplným zrakem pod sněhových krajek řasný lem, kde jak andělíček pod oblakem dítko usmívá se blahým snem. Při tom jedva slyšně rtové její kolébavku prostomilou pějí – cizí slov je zvuk i nápěv sladký, neznají tu píseň dánské matky. Ale ševelem těch rodných zvuků Dagmar uhýčkává duše muku, prchá z tísně přítomnosti zpět v dálnou vlasť a rozkoš zašlých let, kdy ta slova ze rtů roditelky nad ní bzučela jak rajské včelky, kdy zrak smavý zavíraly dítku verše ty jak prška zlatých kvítků. Zde kýs démon stále, hubič blaha, temnou rukou v osud její sahá. Chotě oderval jí vírem války, dal jí v kruté ruce nevděčníka, a když odražena zrádce dýka, když choť milený se vrátil z dálky, když pak lásky jejich kvítek skvostný vzpučel před mateřským okem blahým, poznovu ten osud nelítostný stanul mezi ní a mužem drahým. Onen stín, jenž lehce mih’ se v duchu, hned jak jméno kněžny ze zámoří nejprve jí zazvučelo k uchu, a když prvně na supavém oři shledla amazonku svůdných lící po králově boku cválající – stín ten brzy zhoustnul v těžkou chmuru, nesoucí jí bouři strastí dravých. Granátové poupě retů žhavých, zjevující zářných perel šňůru, opojivě vábné zřítelnice, jako skvoucí hvězdy jižní noci, Valdemara prudkou čaromocí táhly v okruh sličné kouzelnice. Časem unikal z těch mrzkých žárů, střásal záhubné ty očary, zamítaje svůdnou Berengáru prchal v náruč tiché Dagmary; ale brzy v čarodějky sluj zpět jej táhla neúdolná síla a zas před vítězný povoz svůj růžemi ho spjala jižní víla. Tak i nyní v mrzké lapen sítě Valdemar na Skanderborgu hradu, kde kol sebe Teja luzné dítě vykouzlilo půvab rodných sadů. S věncem růží hlava rozmařilce spočívá tam na hedvábném klínu, an prst amazonky, nechav jilce, k toužným zvukům ladí mandolínu, s ní tam zírá na sedání skvělá, veselí je bujný kvas i hon – zatím co zde žena osamělá tiší srdce zrazeného ston. Dětský hlásek zbudil kněžnu z dumy. Rychle uklání se v kolíbku a pláč ústek rubínových tlumí hustým deštěm vřelých polibků, do náručí bere pacholíčka, k srdci vine jej a hladí, hýčká; rusou hlavičku jí utišen klade na rameno; ale sen sklížiti mu nechce bílá víčka. Dagmar píseň miláčkovi pěje, spěchá pro květy a pro pochoutky, do klína mu snáší třpytné loutky; než cos jiného si děcko přeje: pohádka jen chová pro ně vnadu. Matka do pestrého bájí sadu hříží se a svému poupátku přináší tu prostou pohádku: „V šerém hvozdu, plném květné vůně, kníže Hřib vlád’ na mechovém trůně. Moudře kraloval on v říši hub a po čase Ryzci, svému synku, slavně zajel pod sousední dub pro nevěstu, kněžnu Holubinku. Kněžic ztepilý ve zlatém havu skvěl se hrdě ve dvořanů davu; Holubinka tichá, skromná, milá k jeho boku blaženě se vila. Ale srdce Ryzce bohatýra zmítalo se prudkým nepokojem: vábila ho cizí dálka širá, toužil proslavit se chrabrým bojem. Vyjel dobývati cizí říše. Komonstvo jej provázelo skvělé: Oříš zástup manů vedl v pýše; štíhlý Kozák s temnou přilbou v čele statně kráčel; za bronzovým štítem Borovík plál havu zlatým třpytem; Žampion též v jasném oruží, kolem šíje řásné okruží, s Klouzkem, Chorošem si vedli švárně – těžko věru říci jména všech, již tu v řásných pláštích, biretech, bílých, modrých, pýřících se žárně, v různotvárných přilbách, různém havu vydali se s princem na výpravu. V zámku Holubinka utírá si krůpěj za krůpějí s bílé řasy, ale králevič se vesel béře po hebounkém mechu v lesním šeře. Motýl udiven po vojsku točí křídel zlatotkaných pestré oči, jahůdka si plaše lupen stele před panenské líčko uzardělé, ale ptáček na bělostné břízce varuje svým zpěvem prince Ryzce: Nejeď dále, vrať se, králeviči! Kněžny velemocné říš tu šírá, valný voj se proti tobě sbírá, zajme tebe, vojsko tvoje zničí. Již se proti tobě v zápas lítý vojsko kněžny Muchomůrky žene, mají přilby krvavé a štíty, v toulech šípy jedem napuštěné. Neposlechnul ptáčka kníže smělý, v bitvu letěl s bohatýrským plesem; marny byly jedovaté střely, rozprášil voj hrozný širým lesem. Pyšně bral se vítěz rekovný v sídlo Muchomůrky královny. Smaragdové kapraďové stonky vějířů svých jemných oblouk řásný setkávají v palác čarokrásný, ozdobený lazurnými zvonky, a v tom vzdušném zámku zakletém kněžna trůní ve měňavém šatu z nejdražšího kmentu, ze šarlatu, drahokamy hojně posetém. Koruna jí rubínová září s čela bílého a půvab tváří svítá pavučinou muselínu. Otrokyně Čirůvka a Špička vějířem jí ovívají líčka, linouce k ní libé pršky stínu parasolů zlatých jemným kyvem. Žasl Ryzec v nádhery té klínu, v sterých vůní dechu opojivém a když vysvitly mu zpod závoje purpur lící, hrdla sněžné jasy, povzdechl si: „Jaké divné krásy! Takých nemá Holubinka moje.“ Kouzlo tajné zevšad vane k němu, čarovná jej opoutala síla, sklání hlavu k jejích šatů lemu a zlá pěje Muchomůrka víla: V suchopáru zářím nachem zhoubných žárů, předu nítě mocných čárů, polapí tě a můj dech skolébá tě v luzných snech. Polož hlavu do podušky, rytíři můj spanilý – chytám, lapám zlaté mušky, pestrá křídla motýlí. V čarném spěchu uspím všechno kouzlem dechu, srdce štěstí, duše těchu, hvězdné zvěsti, viny stín – všechno uhýčká můj klín. Z těžkého snu neprocitne, kdo se ke mně nachýlí – chytám, lapám vážky třpytné, pestrá křídla motýlí. Hravé třpyty čaruje můj proutek hbitý; na mém retu svaté city, křídla vzletu a bůh sám kouzelné jen hůlky klam. Málo Muchomůrku mate, kdo z té hříčky zakvílí – chytám, lapám mušky zlaté, pestrá křídla motýlí. Kněžic v šeru kapraďové síně pevně spí na Muchomůrky klíně, snad již nikdy z čárů neprocitne. A když zajdeš v lesa stinnou hloubi, uvidíš, jak rosné slzy třpytné bílou řasu Holubinky vroubí.“ „Smutná, divná pohádka – chci jinou,“ k matce ručky prosebně se vinou. „Ah, ty’s poslouchalo, zlaté robě, do konce? Nuž jinou povím tobě –“ V tom se zdola ozval ryk a šum, Dagmar oknem vidí lidstva tlum. Sličná Kristina se jeví v kobě, věstíc kněžně o podivném plenu: Lid sem vleče v radosti a zlobě polapenou v moři vodní ženu. Žasnouc, tázavě k ní Dagmar vzhlédá. Družka vypravuje: „Mořem plula na lodici kouzelnice šedá. Nad ní plachta tříhranná se dmula, jevíc čarodějné znaky steré, vetkané do příze plátna šeré: květy, báječný jež rodí luh, hvězdy, luny srp a slunce kruh. Divné řezby plnily bok lodi a příď nesla obraz čtverhlavý hroznotvárné jakés ohavy, jaké pekelná jen tůně plodí. Dánští lodníci ji v dálce shlídli a hned za ní pustili se v let. Ona prchala jak běsů křídly, ale náhodou jí na ústret jiné loďky pluly. Mořská žena zevšad stihately obklíčena, hrozivě zatřásla pěstí na ně a jak bleskem slétla v zápětí, s jakous divnou soškou v objetí, s hrozným chechtem do kypící sláně. Avšak lodníci za bílé kštice vytáhli ji z vody na palubu a nechť bránila se jako lvice ostřím drápů strašlivých a zubů, připjali ji ke stožáru lanem. A tu žena bezmocnými vzteky, s děsnou jiskrou v oku potrhaném, slova neznámá i hrozné skřeky vyrážela ze rtů, plných pěny. A hle! vlhký živel spřátelený poslušen byl vědmy zaklínání: Spokojenou dotud mořskou plání vzepjaly se vlny nestvůrné, zahalil mrak nebe lazurné, hromem zaburácel v mořskou vřavu a blesk sršel drahou klikatou – Námořníci s vědmou zajatou stěží spasili se do přístavu. A lid nyní do hradu ji smýká, zlostnici chce míti upálenu. Slyš ten křik!“ „Chci vidět mořskou ženu!“ chtivě zaznělo z úst pacholíka. Dagmar s ním se brala na terasu. Vstříc jí zazněl hlahol divých hlasů: „Lapili jsme čarodějku v moři, která bouřky černým kouzlem plodí na zmar našich rybáků a lodí – nechať vidma na hranici shoří! Vytáhly jsme schráň zlé moci tejné, loďku pitvornou, na blízký břeh – ta své velitelce čarodějné nejlépe se hodí na zážeh. Rozštípáme pekelnou tu stvůru, ženu vmetem’ v prken klatých žár – rozprchne se v temnou kouře chmuru stopa všeliká těch škůdných čár!“ V rozlíceném davu chátravá královně se jeví postava; zdá se v skutku zjevem z běsné říše. Tělo vyzáblé, stín těla spíše, s pletí do bronzova kalenou sluncem, nepohodou, povyhlédá rozedranou vetchou halenou, v níž se jeví mnohá stopa bledá vyšívané zdoby zvetšelé; hvězdy, květy, lístky jetele, jiné tvary divné, rozmanité, nití peřestou kdys v látku všité. V pustém neladu kol vpadlých skrání na ramena vychrtlá se sklání bílý vlas, tu v copů zbytky spleten, tu jak v bouři sněhy horské změten; uschlá haluz lípy věnčí jej. Podivně od bělostné té změti odráží se scvrklý obličej tahů příšerných, brunátné pleti, do něhož jsou vryty strastí spárem hlubých, ostrých vrásek tisíce jako runy na kamenu starém. Hustá obočí, na čele charém jak dvě hrstky sněhu visíce, stíní zraky, jež se děsně koulí v ohni zlobném. Tak před kněžny videm divná postať zmítá se a choulí v poutech těsných, obklíčena lidem, který vztekle odevšad ji svírá, sem tam vláčí, škube, tupí, týrá. „Pusťte, rozvažte ji!“ Dagmar velí. Rozkazu když strážci vyhověli, z davu jako lvice mořská žena vyskočila. Stojí před tarasem v plné příšernosti vytýčena, v cizí řeči laje dutým hlasem, jako když proud slují zašumí – přece smyslu kněžna rozumí. Ční tu starucha – zrak bleskem srší: a déšť kleteb ze rtů siných prší: „Kleta budiž půda, na níž stojím, prokleta i s mrzkým lidem svojím! Dravci hnusní, buďte kleti, kleti – všichni vy a vašich dětí děti! Klet buď, rode zlodějů a vrahů, jenž’s mi zhubil bratry, dítky, vnuky, a mne vyštval s domácího prahu do vichru a deště, hanby, muky! Klet buď, národe, jenž’s pouští hrobů učinil mou vlasť, můj národ milý bídným stádem proradců a robů; jehož ruce v popel obrátily háje, v nichž nám svatý šepot zníval, bohy skrušily, jež praděd ctíval, s nebem na rtech proklály nám hruď meči pekelnými – Proklet buď! Jak jsem žila šťastna v rodné chýži! Než ach! v naše luhy cizí roj přivalil se s oštěpy a kříži. Muže naše shltil marný boj, v naši zem se řítil vítěz klatý žehaje a vraždě, bohy tříště. Tu jsem vzpomněla na obraz svatý, který shlížel v lesní obětiště mnohé věky; pokolení mnohá žertvy skládala tu k nohám boha. Ten se nesměl za potupné vřavy skácet pod kladivem cizí láje! Chvátala jsem do svatého háje, kde ten zlatý bůžek čtverohlavý trůnil na omšeném balvanu v šerém taji lesních titanů. V dutý kmen jsem svatou sošku skryla a krok obrátila v rodnou ves; ale hrozná zář mne zarazila; ve plamenech praskal svatý les, rukou vrahů zažehnut. Já spěla nazpět k úkrytu. Dál šerem lesů obraz posvátný jsem unášela, řekou bředla, skalním na útesu v ukrytou se vydrápala sluj. Odtuď skulinami větví spjatých těkal zoufající pohled můj po plamenném moři hvozdů svatých, viděl rodné vísky plápoly, smrť a hrůzu v širém okolí. Ó těch roků neskonalé strasti! Cizince jsem zpupné zřela vlásti krajem drahým, v porobu a bídu vrhat chudé zbytky mého lidu. Zmlkal otců hlahol. Slávským dětem šuměla řeč cizí zvrhlým retem, tupícím svých otců mrav a bohy – zmíral v hanbě národ přeubohý. Klášter vzpínal hrdé svity kříže tam, kde stávala kdys moje chýže, a mne v lesích jako plachou zvěř ukrývala skalní sluje šeř, já z té skrýše jenom z večera plížila se v okruh lidských sídel a kol známých lánů, stromů, zřídel těkala jak noční příšera. Několik jen starců v nočním stíně vkrádalo se časem do jeskyně, by se poklonili modle dědů. Ti však pomřeli a sama s ní zůstala jsem v sluji ku posledu – božství toho kněžka poslední. Ale vyslídili krutí mniši i tu nebohou ve skalní skrýši – v patách biřiců mi hlučel hon, až mě ukryl skály mořské sklon a tam, v chobotu jsa tichém skryt, stěžeň slávské lodice mi kynul – v ochranný svůj plášť ji tady vinul, osiřelou, pro mne Svantovít. Svěřila jsem příští sudbu svoji zvůli mořských vln a větrů vanu; zanesly mne v tuto kletou stranu, klesám trýzní v dávných vrahů roji. Nedopřáli, abych svoje hoře navždy pohroužila ke dnu moře, socha posvátná jen tam se kryje a mně vzteklý vrah své drápy ryje v bídnou, na smrť utýranou hruď, plvá do mých tváří. – Proklet buď!“ Na královnu nyní bledou, chvějnou obrátila prsty kostnaté, zraky, blýštící se mocí tejnou, věšteckým jak ohněm rozžaté, a hlas její duněl z tůně hněvů jako dálný ohlas hromných řevů: „Ty jsi královna té kleté země, budiž kleta s ní i tvoje plémě! Před mým okem, jež se kmity plní z věšteckého žáru Svantovíta, budoucnosti mrak se vlní, vlní – hrůzný obraz za obrazem svítá: Vidím strašnou Moranu – je blízka mladé krásy tvé – již dlaní chladnou tvoji teplou, měkkou ručku svírá – šij si rubáš, žertvo její vnadná! A to pachole, jež tiskneš k sobě, hle! jak vzrůstá v libých cností zdobě, již se koruna mu v čele blýští – tu vše smrti kladivo zas tříští, tělo mladistvé tlí v temném hrobě. Vidím na tvém místě litici v loktech muže tvého; jeho sláva jak se v bídné trosky rozpadává; slyším okov jeho chřestící – Ha, jak děsným žárem zem’ ta vzňata! Otce vraždí syn a bratr brata – –“ „Ustaň!“ kněžna volá. Do té chvíle stála něma, hrůzou ztrnulá, jako břízka ve své říze bílé chvějíc se. Teď družce kynula, by zpět nesla do komnaty dítě, které ustrašeno ženy křikem k matce tulilo se s hořkým vzlykem. „Ustaň již! Proč na mne hřímáš lítě?“ k zajaté pak promluvila jemně: „Pravda, královnou jsem této země, ale zrozena jsem v jiném kraji, v luhu vltavském, jenž národ chová tvému spřízněný. – Zdaž moje slova zvukem svým ti sestru nehlásají?“ Chvíli mlčky vzírala k ní žena, příbuznými zvuky překvapena; ale již se znovu zloba nítí a proud hrozných slov se dále řítí: „Ha, lid bratrský! On s katany pokrevenců svých se chtivě přízní, chladně zírá v pohled ztrhaný bratrů svých a mlčí k jejich trýzni. Proti nim se staví po bok vraha. – Ženo zhoubce mého plemene, v čelo, polibkem tím znectěné, již ti ledový prst pomsty sahá! Však i národ tvůj zlou sudbu pozná. Vidím slávy jeho žalný skon. Krve záplava se valí hrozná, z nížto hučí stotisíců ston; vidím jej, an s šíjí pod sekyrou marně rozhlíží se zemí širou, kde dlaň družná spěje na pomoc – děsná, dlouhá zahalí jej noc – troska pohynulých sil a krás z moře, které pohltilo nás, bude smutně čnít ostrůvkem bědným – a pak s trpkým žalem vzpomene nešťastného bratrů plemene, v jehož zkázu zíral okem ledným. Moje kletby, jek mých hněvů, bolů slyšela’s... Nuž, vel již drábům svým, ať má bytosť sirá ve plápolu rozplyne se v šerý, lehký dým, nad tou zemí, kde mi rodná chata, vlasť a bratři, těcha víry vzata, vzhůru povylétne na oblohu, ve blankytné sídlo mojich bohů.“ Dagmar sestupuje s tarasu k ubohé. Zří zástup v úžasu, kterak ruce vztahuje k ní obě, a též sama divá postava žasnouc vzírá sličné ku podobě, jež k ní mluví slova laskavá: „Věř, že sdílím duše ve hluboku, ženo nešťastná, tvé hořké strasti – viz ty němé svědkyně v mém oku. I mé srdce spjato pevně s vlastí, i mně svata dědů závěť drahá. Věř, že strašný osud tvého lidu žhavým spárem do nitra mi sahá. Umenšit jsem chtěla jeho bídu, vronit krůpěj těchy v žalů moře, paprsk blaha do propasti hoře. A co lásky hlas na vůli muže, co dlaň slabá v kole dějin zmůže, vykonala jsem. Ach, těžko zvrátí ženy sval běh toho kolesa, které v bezedno tvůj národ chvátí – zde ruk svatých přejte nebesa! Dokud budu žít – Ach! tvoje ústa věstila mi blízký skon a v duchu stín mi tajemný se plíží zhusta, hrouží srdce v lednou smrti tuchu, ale všechno skládám v boží dlaň – chci být lidu tvému přímluvkyní, v lásce vždycky pamatovat naň. Chmura pohanství tvou duši stíní, ale spravedlivý je tvůj hněv, křesťanské an vaše zhoubce viní. Kdyby božské lásky blahý zjev byl k vám svítal z láskyplných zraků, šťastni hledíce k té lásky znaku, dleli byste v církve svatém lůně, jak my péčí bratrů ze Soluně. Láska jesti přední zákon víry, který ze rtů Kristových k nám vane: láska k bytosti té svrchované, ježto neviditelná svět širý vine v pláště blankytného lemy; láska k lidem, bratřím na té zemi. A kdo přináší tu lásku dvojí, sám jsa křestěn v jejich svatém zdroji, ty dvě čarovonné rajské růže: zdaž mu srdce odolati může? Kam šli s mečem vaši křestitelé, plemen zhaslých mohyla se zvedá, spousta trosek nivami se stele – však ti s láskou nepřišli – ó běda! Ženo ubohá, mou přijmi ruku, nech, ať zmírním soucitně tvou muku! Chceš-li, zůstaň zde, pod mojí péčí. Snad tu zapomeneš zašlých běd a žal pro vlasť ztracenou se zléčí. Snad tu duch tvůj usmířen si zvykne, snad i ve tvůj ocloněný hled znenáhla svit víry pravé vnikne. Aneb chceš-li, pod mou záštitou vrať se v domov, je-li v této říši. Tam ti zříditi dám tichou chýši a v ní života pouť trnitou můžeš skončit v bezpečí a míru, chovajíc svých otců mrav a víru pod mou ochranou. Nuž ukoj hněv, přijmi ruku mou, svá přání zjev!“ Za té řeči žena tváře chmurné zprvu odvracela, na mluvící pohledy jen upírala zpurné; ale brzy výraz těchto lící změnil se; již zvolna tály, jihly, svit se kradl v obličej i zrak a teď na nich temný hněvu mrak zcela rozplynul se v dešti vláhy, z oka pršící na drsné tahy. „Přijímám tvou ruku, dobrá paní, polibek bych vroucí vtiskla na ni. Ty jsi jasné dítko hvězd. A tobě metala jsem v dobrotivou líc kletby nejstrašnější v divé zlobě, věštbou hrůzyplnou hlaholíc! Ne, ta věštba byla klamným videm – dlouho žíti musíš k těše lidem! Kdybys ty se byla objevila místo lítých vojsk u našich prahů, snad by nyní v poklidu a blahu Slávů rodina tam Krista ctila. Řeči tvojí nerozumím zcela, ač je naší podobna. Však duši jímá to, co chápu; sladce v duši znějí lahodná ta slova vřelá. Ale šedým vlasům v pohanu nestopím svou skráň ve křestném zdroji; bohům starým věrna zůstanu, půjdu tam, kam předkové šli moji. Cizinkou jsem zde a v rodné straně nemám přátel již; jsem bez vlasti. Dovol však, bych pod štítem tvé dlaně stan si našla v Ranské oblasti. Pod Arkony troskou skalní sluj poslední ať slyší povzdech můj tam, kde křídová ta skála bílá s hrobem našich těch a nadějí chmurou smutku skráň si obestýlá nad pěnivou mořskou peřejí. Budu zřít jen hvězdy na nebesku, moře bude v moje dumy hřmít a ve svitu blesků, hromů třesku unese svou kněžku Svantovít! Klnula jsem, nyní žehnám tobě: Nech ti osud zlatou přede niť, mnohá léta v libých cností zdobě, hvězdo bílá, této zemi sviť, přízeň bohů nejkrásnější růže v kadeře ti stále zapletej, budiž šťastna v loktech svého muže, poupě tvoje skvostně rozkvétej, moře citů sladkých plň ti hruď, strasti nepoznávej – Zdráva buď!“ Jaká divoká to honba vichří plání? Valdemar to letí, za ním dánští páni, jeho plášť se zdvihá jako peruť běsů, zoufalý zrak šlehem cípu zastírá; s ním hoch letí, jenž do Skanderborských plesů zprávu děsnou přines’: Dagmar umírá. Jarní luhy chmurou zastřely se králi, vše se halí smutkem, kam jen pozírá, lesy teskně šumí, vodou pláč se valí, jarní vítr kvílí: Dagmar umírá. Před chvílí jej vnadil úsměv děvy cizí, vínem přetékalo číše zlato ryzí, kostky chřestěly a zněla mandolína – lítosť palčivá teď srdce rozdírá, neht se zoufale do nahých prsou vtíná a ret úpí k nebi: Dagmar umírá. Nestačí mu páni; přes most u Gredstedu panoš Dagmařin jen letěl v jeho sledu a když míhali se ve střelhbitém honě tam, kde Randbölská se niva prostírá, panoš k zemi klesl s uštvaného koně, král jen letí dále – Dagmar umírá. K Ribskému již hradu vichřicí se blíží, černě pozastřené město v žal se hříží, zvony lkají temně: Dagmar umírá; husté proudy lidu ke hradu se valí, na všech lících slzy, smutek neskonalý, a zní valný nářek: Dagmar umírá! Dagmar umírá. Líc její v dumách leží, bílá jak ten polštář, jenž se kolem sněží; jedna ruka hlavu synka k ňadrům vine, smutné Kristině se druhá na dlaň šine a v houšť stolístek se noří její hledy, jíž máj lože její věnčí naposledy. Podál dvořané si zastírají líce, dvořanky se modlí, tiše vzlykajíce. I pan Lykke tady křečovitě svírá bolem jilec meče v obrněnou ruku, za ním Globe slzy s tučných lící stírá a rtů divným škubem jeví srdce muku. Pojednou se tlupa žalná rozstupuje a zří s úžasem, jak přes práh do komnaty na kolenou vetchý kmet se pošupuje, s nepokrytou hlavou, oděn v bídné laty, kolem nichž se v bocích hrubý provaz vije. Do vyzáblých rukou svislá tvář se kryje, zřít jen lysou leb a kolem vpadlých skrání vlasy sněhobílé; slyšet prudké štkaní. Tak se vleče k loži Dagmařina skonu, k podlaze tam hlavu níží v bolném stonu. „Kdo jsi –?“ Dagmar šeptá. „Čeho žádáš, kmete?“ Odkryl tvář. V ní kněžna chvilku bádá zrakem... „Ty jsi –?“ Žasnouc praví. – „„Ach, to jméno kleté nevyslov! Nechť zajde nepaměti mrakem! Tento ret, lží sterých doupě, hoden není rozvlniti svatý vzduch, jejž Dagmar dýše, dovol mi jen vzúpět prosbu: Odpuštění! V temno zoufalosti shlédni s jasné výše!““ Žádá královna, by nechali ji v kobě samu s ním; pak vstříc mu vznáší ruce obě: „Všechno, biskupe, vše z plna srdce ráda odpustila jsem. Leč sama břímě nosím, které svěcená jen ruka s duše skládá. Bůh tě semo vedl: slyš mou zpověď, prosím.“ „„Já tvou zpověď? Já? Ó kněžno! hladov, žízně, bídný kajícník se skrývám do pustin; stěží poznala’s mou líc pod znakem trýzně – a přec nelze střásti s duše tíhu vin. Tvůj zjev nebeský mi teprv zažeh’ víru v nitra temnotách, již hlásati jsem měl, a já nejbídnější tvor ve světa šíru mám být knězem tvým – já světa vyvrhel?!““ „Viny sproštěn jsi. Než byť tvé nitro vřelo kvasem nepravostí, jenom svatý třpyt víra moje vidí, jenž ti věnčí čelo: velikou tu moc, práh nebes odestřít.“ Zpověď biskupovi ševelil ret bledý, vinu největší mu vyznal naposledy: „Lásku k manželi jsem zachovala stále, on vždy ňader mých byl hvězdou jedinou – ale někdy přece od podoby krále zalétal můj duch za jinou vidinou. Na obličej mrtvý pohledla jsem kdysi, na tvář panice, jenž cedil za mne krev – odtud nejednou ty bledé, ztuhlé rysy zřela jsem, těch zhaslých očí truchlý zjev. Mnohdy před mým zrakem, bdícím v noční hluši mrtvý Strange stínem tajemným se mih’ a stesk divné touhy pozachvěl mi duší – – Nejvíce mne tíží tento skrytý hřích.“ „„Anděl jsi,““ kmet vece, „„vzlétáš k nebes týnu křídlem křišťálovým, v němžto není stínu.““ „Zůstaň, biskupe, ať poznovu tě smíří mroucí ret můj s králem.“ „„Nech mě jíti jen! Nazpět v pustinu chod kajícníka míří; ale slovem tvým jdu šťasten, očistěn.““ Jedva odstoupil, král vešel v kobu chvatem, s lící rozrůzněnou, s pocuchaným šatem. Valdemar spjal ruce: „Odpusť, Dagmar drahá! Celá duše na rtu mém se tetelí: Tys’ jen mojí hvězdou, čistým zdrojem blaha – a teď ulétáš mi, strážný anděli?! Klnu vášni liché, v ňadru žhavou lítosť; zůstaň mi, ach zůstaň, jediná tys’ bytosť, jež mi jasní život hříchem setmělý!“ Dagmar obejímá klečícího krále, povznáší jej k sobě rukou chladnoucí. Polibek vtisk retů bledé na korále, celuje jí slzy s tváře vadnoucí. Kněžna šepce k němu: „Jestli na tvou dráhu z mojich očí slabý paprsk blaha vnik’, dosti mám. A tobě já na smrti prahu za každý zjev lásky vroucí skládám dík. – Mého sirotka veď ku pravdě a cnosti – – Berengaru – duch můj ach! zlou tuchu hostí, že strasť přinese tvé říši do vínku –, zkoumej, zda vděk těla chová duše krásu, učiň pak po radě ducha, srdce hlasu – a mně zachovej vždy tichou vzpomínku. A teď – cítím, že se smysly moje kalí – vládni v míru zlatém – miluj chudý lid – a buď –“ náhle smrtná bledosť tvář jí halí, ret se třese, mlhou zastírá se vid; ale silou duše přemahá tu mdlobu a hlas její zvučně, dojímavě zní: „Jediné jen slovo, posílám je z hrobu, svoji úpěnlivou prosbu poslední: Nad ostatky Slávů vznášej vlídnou ruku – nad ubohým –“ zmlkla, z prsou dral se ston, ještě „otec“, „matka“, „vlasti“ v matném zvuku zaznělo a ruka z řásných ňadra clon vyňala dar matčin, křížek v jemné zdobě, vroucně přitiskla jej na třesavý ret; ke vchodu pak ruku vztáhla, přejíc sobě všechny milé tváře v posled uvidět. A když vrátili se všichni do komnaty, Dagmar vznesla ruce, jak by žehnat chtěla; poklesly však mdlobou těžkou obepjaty, bledosť smrtelná se lícem rozestřela. Ale v jasné rysy milokrásné tváře cosi vkrádalo se jak hvězd jarních záře, jako zlatý motýl úsměv na rty sed’; kamsi do daleka v libé ztrnulosti upíral se sladce zamlžený hled, viděl růžné stíny blahé minulosti: viděl údol známý, věží valné davy, v jitřní mlze řeky stříbroskvoucí pruh; nad ní klonily se milené dvě hlavy a zvuk řeči sladké zvonil v její sluch. Protrhla se zase z líbezného snění, matný její pohled ke vchodu se pjal: ozvalo se tamo chvatných kroků znění a hoch štíhlý, sličný přes práh vrávoral. V Randbölském on luhu klesl k trupu koně, pěšky k Ribe spěchal ve zběsilém honě. Poprášen a zedrán, lapaje dech stíží, panoš Dagmařin se tlupou prodírá, k loži zdrcen klesá, v pelesť čelo níží a štká usedavě – Dagmar umírá. Dagmar umírá. Zas tajemný sen blahý kmitem hvězdojasným zdobí její tahy, ale zraky spjaty, brva jen se chví. Ticho v komnatě; vzdech jenom vůkol vane – máj v tom z venčí, s větve květem obsypané růži mroucí poslal zpěvné poselství. V perličkách těch zvuků celá duše taje, neslyšel tak nikdo ptačí hrdlo pět, rokotá ten ptáček, jak by s větvic ráje hvězdnatých byl sletěl na ten bídný svět. Utichnul. Než poslyš! Zdá se, jak by nyní zašumělo velké křídlo anděla a zvuk čarovný zní tiše, libě síní jako zvonky rajské – Dagmar umřela. Před skonem se lehce ruka její vznesla a jak poslední lesk žití v oku zhas’, panoši, jenž klečel vedle lože, klesla tuhá v kadeřavý, zlatorusý vlas. Na rty korálové, na bělostná líčka s libým úsměvem se snesl věčný klid; odletěla bílá, tichá holubička, po níž toužit bude věčně dánský lid.