Zahlédl jsem jizbu. Měla plíseň
na stropě a v šerém přístěnku,
v krbu chlad, v komíně větru píseň,
černý les a hvězdy v okénku.
Žena s okem kalným, lící bledou
bzučela tam nad kolébkou šedou:
Hajej, hajičkej!
Přikradnuv se ticho ku kolébce
křídla nad robátkem svěsil jsem
a zrak jeho opatrně, hebce
zaclonil svým pestrým vějířem.
Hvězdy, kvítka, perle, andělíčky
rozsypal mu nad kleslými víčky –
hajej, hajičkej!
Na to ženě před slzavé hledy
rozestlal jsem jasné obrazy:
Dítě vzrůstá nedotknuto jedy
hříchů sladkých, luzné nákazy,
hvězdu cnosti na odvážném čele
s losem způrným v boj se dává směle –
hajej, hajičkej!
Matka sama. Jednou v síni kroky –
,Synu!‘ „Matko!“ – Jásot do nebe.
,Paní ta? Andílek modrooký?‘
„Žena, dítko. Jdu si pro tebe.“
Vnouče stařena teď laská, hřeje,
v dumách kolébá a nad ním pěje:
hajej, hajičkej!
V chýši blaho. Zaplašil jsem tíseň
z hrudi její. Ticho v přístěnku;
i v komíně zmlkla větru píseň;
les a hvězdy zdřímly v okénku.
Všechno kleslo míru do náručí,
ze sna jen to nad kolébkou bzučí:
Hajej, hajičkej!
Hošík smědý, snivých zraků
ve plášť zabírá se hrubý,
opice pak v rudém fraku
s ramene mu cení zuby.
Pod ním klobouk opestřený
vybledlými fábory,
v jehož hloubi groš se stydí
za neštědré siňory.
Nahradím ti, dítě jihu,
strastiplné dnes i včera!
Hůlkou dotkl jsem se v mihu
chlupatého premiera.
A v tu chvíli – divno k víře –
uhladiv si v předu frak,
chlapci v salonní manýře
poklonil se opičák.
A prál jemně: „Vzácný pane!
Račtež shlédnout se své výše
na ministra požehnané,
rozkošné opičí říše.
Libo-li vám snížiti se
opičího do plesu,
račte usednouti se mnou
v tuto dvorní kalesu.“
V nárožní se záři sloní
vozík titěrného díla,
před ním rolničkami zvoní
koza divná, sněhobílá.
Vsedli, jeli, zastavili.
Po praskavém řebříku
naposledy vyšplhali
do jakéhos kurníku.
Uvnitř hlučí to a třeští,
zvoní, klape, deptá, buší,
kvičí, mlaská, piští, vřeští,
že hoch obě zacpal uši.
Hemží se tu, kupí, tísní
opičáci, opice,
v různých barvách, v různém kroji –
přepodivná směsice!
V čáce, turbanu i čapce,
s portou, chocholem i stužkou,
kol do kola hvězdy, střapce,
s trubkou, vějířem i puškou,
v sukni, spodkách, kamizole
plné třpytných knoflíků –
jak by se sem byli shlukli
se všech tyčí, řebříků,
kruhů, bidel, kolovrátků,
bubínků, velbloudích hřbetů,
ze všech klecí, budek, sádků,
zvěřinců a kabinetů,
ze všech trhů, veletrhů,
sbírek, výstav na odiv –
také mely neuviděls,
neuvidíš jaktěživ!
A to vše se nosí, řídí,
klaní, krčí, brvy klene
po člověcku – jakby lidí
stíny drobné, znetvořené.
Opičák tu se smetákem
v papírové koruně
na rohožce tvář nadýmá
jako mocnář na trůně.
Jedni po dvořansku křiví
křivá záda všemi směry,
druzí po lokajsku civí
na zbytky a na duzéry.
Jiný nakřivenou berlou
divné tropí pabuňky,
onen k vážným okulárům
směšné druží posunky.
Jeden stropy nosem boře
advokátsky mžourá okem,
jiný paničkám se koře
kotrlcem je baví, skokem,
opičky pak obličeje
rozšklebené v dél i šíř
jakby studem nedovedně
schovávají za vějíř.
Dívaje se tomu reji
nízkých, nerozumných zvěrů
s pitvornými obličeji,
myslí hoch: „Toť směšné věru!“
Však tu na ubruse řásném
zočil náhle před sebou
hrozny, mandle, fíky, datle
s ananasů velebou.
Pomeranč tu zlatohávý
otevírá plná ňádra
a v paprscích vonné šťávy
bílá objevuje jádra,
slívy modrají se velké
jako vejce slepičí –
a hoch myslí: „Krásný věru
je ten život opičí!“
A již mnohou na lahůdku
brouše zuby, bystře hledy,
mnohou vodě do žaludku
pozapomněl hošík smědý
na hlad, žízeň, bláto, zimu,
denní strasti, úkory,
na groš ve klobouku hloubi
i na skoupé siňory.
Já se, bratři! v podobě motýla
snesl v ňádra rozpoutaná, bílá
kněžky mladé. S houpavé té vlny
v obličej jsem zíral kouzla plný.
Ale prvé v neprůhlednou clonu
zahalil jsem starou strážnou donnu,
léč by skrytou na knížecí dcerku
nezvětřila ve křídlatém šperku.
Dívka vzhlédla. Vidí žasnouc tiše
obrovského květů tovaryše
na své hrudi – očka v brvy tříseň
plaše ukrývá, však slyší píseň:
„Vsedni na mne, pojmi letné pásky!
Unesu tě v jasnou říši lásky:
Rozkoše, jíž srdéčko tvé nezná,
okusíš tam, dívko přelíbezná!“
Váhá kněžka. Motýl vábí, loudí.
A již vstává, zlatý dešť jí proudí
po bělostné šíji, po rameně –
a již vězí nožka ve třemeně.
Letí vzduchem – dole háje, nivy...
Křídel velkých, ozlacených kyvy
nad čelem jí vlásky rozvívají,
do líbezných dum ji uvívají.
Divný komoň zanesl ji v letu
do kalicha ohromného květu.
Ach, tam krásno! Rosa blýská z hloubi,
se stínem zář růžová se snoubí.
Tu však, běda! vonnou nad kolébkou
ruka kostnatá se jeví s trepkou.
Bdělá donna, pohřešivši děvu,
únosce to stíhá v krutém hněvu.
Než i pomoc blízká: motýl pod ní
již co loď se noří v tůně vodní
a jak plachty se zlatými kraji
pestrá křídla nad ní třepetají.
Zlostná donna! Nad průsvitnou nivou
vějířem svým bouři bělohřívou
rozmávala. Vítr v plachty lehá,
lanem hedbávným loď v boky šlehá.
Otvírá se opěněný jícen
a člun s hůry do propasti sřícen
rozpadá se. Rozhlučené
již se moře nad kněžicí klene.
Než, ó divy! v křišťálové stropy
vln se hlavy pojiskřené klopí,
sloupy průsvitné se vzhůru točí,
květný koberec, kam noha kročí...
V kouzelném tom sídle jinoch krásný
uvádí ji na trůn bleskojasný,
líc mu plane, z oka nebe svítá,
a ret slovy sladkými ji vítá:
„Krásná kněžko! Ne po boku sobce,
který v zlaté pochová tě hrobce,
démantem ti vrásky v čelo vpíše
z vůle rodičů – zde buď tvá říše!
Zde stan lásky, blaha! Nech tam v dáli
boří, staví, přenášejí skály,
učí, kupčí, dobývají světa –
sem ta všední vřava nedolétá!“
Náhlý hřmot jí spánek plaší s čela.
Po třetí to donna omrzelá
rozkoš její krátí. – Bylť jsem donnu
letem štětce změnil na madonnu.
Jemné růže v pleti sněhobílé,
ladné brvy, kadeř zlatou v týle
nastínil jsem. Jarní půvab svěží
v oku plá a na hrudi se sněží...
Pak jsem zrcadlo jí podal maně.
Jak tu výskla, zatleskala v dlaně,
s lože vyskočila v mladé kráse – –
stará bručíc vylezla tam zase.
Démant ve rmutu mne zvábil skrýše.
Lampy čadné objevoval kmit
pestrý cimbál, překocené číše,
kostky, roucha, svůdný kovu třpyt,
vrásky, oči vypoulené tupě,
nahá ňádra – v divé, pusté kupě.
Spali po kvasu. A stranou v šeru,
kde se vlna hříchu ztrácela,
spatřil jsem – ne divou bajaderu –
ale pokleslého anděla.
O loket tam dívka opírala
hlavu krásnou – oči zastírala.
A jí k uchu skloněn, v němžto září
budoucího hříchu zástava,
démon s černou, divošklebnou tváří
slova šepce mrzká, rouhavá:
O ctnosti, že dým je, prázné slovo,
o bídě, že tíží nad olovo...
S druhé strany nachýliv se chvatem
zanesl jsem duši její zpět
do dědiny, kde se v klidu svatém
kolem ní a v ní usmíval svět;
ňádrem vlálo prvé lásky přání,
matka žehnala jí v umírání...
Zachvěla se dívka. Pozdvihl se
k nebesům ten velký siný zrak,
minulosti ráj v něm zamihl se,
jako hvězda letíc přes oblak,
slza z něho vyřinula žhavá,
sepjaly se ruce – sklesla hlava.
Aj, tu démon – v divém soptě hněvu –
v cimbál udeřil. Hned vzchopila
k novému se chasa šumu, zpěvu,
bleskly oči, v číši ztopila
poslední se studu čásť – a z míry
vykypěly smyslnosti víry.
Pokynul jsem. Mžikem řada roků
tlupu minula. Tu zapletá
hnát se s bílým hnátem; zmije v oku
siptí dutém; žebra oblétá
pestrý cár; leb chřestí rozkývaná
v divém tanci – hrozná podívaná!
S děsným výkřikem tvář děva skryla.
Vzchopila se, letí do dveří;
démon v patách: jeho dlaň se vryla
do vlnivých, rusých kadeří.
Spěchám na pomoc – a tuhé zvřelo
zápasení o spanilé tělo.
V tom tu shůry na peruti tmavé
sestra – bledá smrť – mi přispěla,
sklonila rty chladné, bolnosmavé
klesající dívce do čela,
v náruč pojala ji stinnou, řásnou,
ku hvězdám ji vznesla – bílou, krásnou...
Zalétl jsem těsné do prostory
věže pochmurné. Tam nad čelem
spoutaného muže strastí sbory
perutě jsem uspal ševelem.
Vzlétal k nebi – létadla mu spjali,
o svobodu volal – žalář dali,
kámen odvaloval s vlasti rovu – ...
za to pohřben do tmy, do okovů.
Teď mu světem na okénka lemu
proužek nebe, vrabčí rodina;
návštěvou já sám přicházím k němu
a v mých patách krásná vidina.
Zdálo se mu: Bleskem rozraženy
dokola se řítí věže stěny,
a on z rumu, puklých okovů
vznáší témě k nebes pokrovu.
A hle! nad ním v pobouřeném vzduchu
jako chmůry, bledě, kolísavě
uhánějí legiony duchů
v nepřehledném tísníce se davě.
Na oblačných štítech, vozech, koních
obrovské se mužů kreslí tvary;
žen pak ladná těla vzhůru po nich
pnou se přítulně jak bílé páry.
Zbraně dávné: kýje, šípů vaky,
meče, kopí, rozhoupané praky
nadhlaví jich plní blyskotem
a zpěv šumí větru hukotem:
Z hloubi pravěků to hlučí temně:
Svoboda!
A zpět hřímá tisíceré plémě:
Svoboda!
Jak zákon velel nám, své životy
jsme položili za hráz cizoty,
meč perský sklál nás do mohyly,
však věčně žijou – Thermopyly!
Za chrám svatý, za praotců víru
ronili jsme žití toky vřelé,
nad vyhnanstvím plane zákon smíru
a chrám stojí v srdci Israele!
Hvězda Gracchů – problesknuvši krátce –
za Aventin klesla truchlým letem.
Však boj jejich za lid utlačený
neutlumen dosud bouří světem!
Okovy jsme pánům pohrozili
zlomenými, na kříže nás vbili
řadou nepřehlednou. A hle! s kříže
den se snesl na otroctví mříže!
Nové davy. Blíže, zřetelněji
postavy se odstiňují hrdé,
viděti zrak bleskný, rysy tvrdé
v osloněném reků obličeji.
Slunce hávů ozlacuje řasy,
štít se třpytí, uzda, podkova,
na přilbicích křídla kovová,
plamenité meče, pukle, pasy,
krunýře, korouhví zlatá tříseň,
bubny víří, rozlehá se píseň.
Krutý Montfort bouřil na Tulúzu,
Béziers poklesl v rum,
však duch pravdy nad oheň a hrůzu
čelo vypjal k nebesům!
Zableskl se kalich v duchů noci,
Tábor novým Betlémem se stal,
národ jeden celé světa moci
myšlénky své silou odolal.
Vzpomeň na den slavný u Morgart’nu!
Nevymřelo plémě Winkelriedů,
ještě mnohý s prsou svého lidu
ve svá srazí cizou halapartnu.
Velký hrob nám ustlal Turek na Kosovu –
vnuk náš z něho vstává – Osman klesá k rovu –
jména naše slaví píseň jasnozvuká
a hrom kletby drtí – Brankoviče Vuka.
Zem, již vydrali jsme Oceánu,
podruhé nám Filip zatopil
naší krví. – Nám z té krve zkvetla
svoboda – on v ní se utopil!
Zdálo se, že celý národ zhasl
mžikem tím, kdy meč nám přeťal vazy;
a hle! národ dvěstěletý střásl
náhrobek – a kde jsou naši vrazi?
A dál nové řady bohatýrů.
Šíře, šíř’ se stelou mračna pluků,
zaniká jich píseň v písní víru –
jediná to bouře slavných zvuků!
Však ta bouře sama píseň hlasná,
jejíž slova anděl nadšení
tuto vepsal v oči, čela jasná –
píseň slávy, píseň vzkříšení!
Píseň o myšlénkách velkých, svatých,
které nad malátnou země hrudou
duchů smělých, srdcí božstvím zňatých
hledají – a věčně hledat budou!
Píseň o boji, jenž s otců k synům bouří,
nade proudem staletí se kouří,
nevidomě, v siném bezmezí –
v němž i poražený vítězí!
Kdo je sečte, stíny bojovníků
za vlasť, právo, pravdu, svobodu,
světa obnovení? Tíseň šiků
úžasná, směs pestrá národů,
oblak praporů a zbraní lesy –
letí tu jak orkán pod nebesy...
Prapor hvězdnatý zde týčí mrakem
hubič pralesů a otročiny;
za ním v rudé čapce bleskným zrakem
hrdá Francie své vede syny;
tamo tlupa starců, žen i dětí –
obrana to vzdorné Saragossy;
nad vojem, jejž sbor proroků světí,
péra vlajou, míhají se kosy;
Vlach tu ohnivý, tam Irčan smělý,
řecký fes, albánské fustanelly,
Srb tam rvoucí poloměsíc bledý,
pusty syn i Arab, Hindu smědý...
Však ó viz! Jak druhdy při něm stáli
v jednom šiku za věc posvátnou,
s ranami, jež vrahové jim vkláli
v prsa věrná zbraní malátnou,
nyní tamo v jasném proměnění
pod praporem starým vesele
pozdravují vězně v šumném pění
bratří v boji, druzi, přátelé.
A teď s hůry komoň jeden bílý
prázdným sedlem v dol se k němu chýlí;
v střemenu se rozhoupala pata,
prsa ovlála mu hříva zlatá
a již ve velebné duchů vřavě
jak list vichrem stržený se chví.
„Kam?“ zašeptal – a kol kolem v davě
odvět šumný: „Tam, kde vítězství!“
Ohlédl se: Juných zraků třpyty –
družné pozdravy – palašů kmity –
a dál nových vojů spousta šedá,
šírá, šumná – konce nedohlédá...
V šedém domku přebývají
dědeček a babička,
ve dvou tělech nahrbených
jedna dobrá dušička.
Ve dvou hlavách osněžených
jedna tichá myšlenka
a do srdce jediného
čtyry jasná okénka.
A nač oba po den celý
zpomínají jedině,
ruka má jim odestírá
v temné spánku hodině.
Zdá se jim, že anděl bledý
v jednom retů dotknutí
oba uspal, k nebi vznesl
na bělostné peruti,
a že k domku podívat se
chvátá celá vesnička,
jak tam v jedné rakvi spějí
dědeček i babička;
že jim jedna hrana zvoní,
jedno miserere zní,
a kněz za oba že čítá
jedinou mši smuteční;
jeden hrob že oba sloučil,
jediný kříž nad nima,
pod křížem pak jediná jen
růžička se ujímá;
a tam na nebeské báni
obě dobré dušičky
světa pán že ubytoval
do jediné hvězdičky.
Nevím, co tam dále mluvilo snů plémě,
neb se jeden s hůry náhle snesl ke mně;
nevšeptnu jej ani v krásné ouško děví,
vždyť sen prozrazený prý se nevyjeví.