Ó hvězdo mořská, matko milosti,
ve sváru živlů mír svůj rozhosti,
a zažeň vichrů divý sněm
nebeských očí pokynem,
ó hvězdo mořská!
Ó hvězdo mořská, slze stavící,
měj nad korábem svatou pravici,
zahal jej v plášť své záštity
a stěžeň zacel rozbitý,
ó hvězdo mořská!
Ó hvězdo mořská, duší touha mi
zavívá jako vítr plachtami,
ó kněžko čisté lásky ty,
již stěžeň zacel rozbitý,
ó hvězdo mořská!
Lodní mužík – ten si vodí
vám co šlakovitý šlak,
jako klíšť se drží v lodi –
(povídá to starý Jak).
V kazajce a pruhovaných
spodkách jako marynák
v plachtách sedá nadouvaných
(viděl ho tam starý Jak).
Rád má lidi – plavců děcka
uhýčkává – sklénku však
nad stvoření kochá všecka –
(právě jako starý Jak).
A kde skoupý na výčepky
soudek proň, tu cpe si vak
a prach lodní stírá s trepky –
(na to důkazy má Jak).
Hledá sobě lepší bydlo,
ale s lodí amen pak:
zkáza sedá za kormidlo,
utone – – (kříž dělá Jak).
V košíku vysoko
v hnízdě co pták
vysílám široko
bedlivý zrak.
Otec můj koráb, voda má matka,
plachty mé sestry, stěžeň má chatka,
veselé jsem hoše,
prozpěvuju z koše:
La la la!
V jiný se vykrádá
lodní duch stan,
bouře loď ovládá
ve hvizdu lan.
Pode mnou loď se kolísá divě
po vodních ořů bělavé hřívě,
stěžeň praská holý,
já však ve vrcholi:
La la la!
Pod nohou stožár mi
chví se jak děd,
a blesků požár mi
zalívá hled.
Nech stěžeň praská! V mokrém tam hrobě
voda mne matka přitulí k sobě
krystalnými lokty
a vln šeptnou klokty:
La la la!
Jak ten obraz božské Panny
v šedý stěžně kmen,
obrázek mi přelíbezný
v srdce zasazen.
A jak tuto pod obrazem
lampa mžiká tmou,
lásky hvězdička se míhá
tmavou duší mou.
Za hory jsem strmé zašel,
hlubé za moře,
však mé srdce zůstalo tam
v chatce nahoře.
Uviděl jsem dálných lesů
divukrásný květ,
ale krásnější je přece
dívčinky mé ret.
Nespatřil jsem hvězdy také
v nebi celičkém,
jaká rybářce mé zlaté
svítí pod víčkem.
Za poklady obešel jsem
cizích zemí lem,
však ten poklad ve tvém, dívko,
srdci rozmilém.
Kněžko nebes, ochraň zmaru
šedou stěžně hruď
a dvou srdcí věrné lásce
milostiva buď!
Bojím se tě, můj otroku!
Šílenství ti hárá v oku –
Spi má mladá, spi má paní,
ve velkého ducha dlani,
spi má paní, spi!
Já jsem černý, ty jsi bílá,
musselín tě obestýlá
jako peruť mhy,
spi má paní, spi!
Spi, má paní, v bouře ruchu,
perly blýskají ti v uchu
jako hvězdičky.
Ty jsi světlá, já jsem tmavý –
v luzném vlase plápolavý
diadém ti tkví –
spi má paní, spi!
Spi, má mladá, spi má paní,
ve velkého ducha dlani,
spi má paní, spi.
Brzy budem bílí oba,
jasnými nás vodní koba
spojí prsteny –
spi má paní, spi!
Slyšíš, slyšíš, můj otroku!
jak to praská v lodi boku...?
Já nejsem otrok, však slavný jsem král,
před časy Sudan se pěsti mé bál,
zlatý kruh okolo lýtka mi plál,
ve vlase perly – ba slavný jsem král!
Spi má paní – koráb letí
cizím břehům do objetí,
na něm okov zní –
spi má paní, spi.
Ba nejsem otrok, jsem veliký král,
jemuž plášť tygří kol ramenou vlál –
spi má paní – dollar zvoní,
pod bičem se ze zad roní
krve potoky –
spi má paní, spi.
Ale teď znovu jsem veliký král,
slyš rachot bitevní – zvoní cimbál...
Nespi, drahá moje milko
zulíbám ti bílé čílko,
korálové rty,
milko, neusni!
Nech mne – Satan ve tvém oku,
udusíš mne, z lodi boku
voda vplývá, zhynem v toku,
pro Ježíše, můj otroku...
Pod palubou vody jako v žumpě.
Vyvalíme soudky, bratři! K pumpě!
Ha ha ha! Vám k smíchu? Však si ticho
zjednám bičem. Rozpařme mu břicho!
Přivažme ho k stěžni, nechať patří
na řádění naše! Dobře, bratři!
Kněžko nebes, uchraň zmaru
šedou stěžně hruď
a dvou srdcí věrné lásce
milostiva buď!
Plnýť celý – ani šplechu –
však ti dopomůžem k dechu,
jen co vyjdeš na palubu;
kapitán ti zacpal hubu
lakomý,
ha ha ha
lakomý.
Vodní řasa, staré dítě,
za to věnci ověsí tě,
opláchnou tě jasné brody,
napiješ se slané vody
jako my,
ha ha ha
jako my.
Pro Ježíše, můj otroku!
Hezky, hezky do kolečka
toč se, brachu, beze strachu,
kdo se bojí, ten je bečka,
ple – ple – ple – plesnivá bečka.
O Mar’je, shlédni na nás shůry
a rozptyl hvězdným pláštěm chmury –
Kdo se modlí, ten je bečka,
ple – ple – ple – plesnivá bečka.
Ty, ježto v nebešťanů kůru
roníš pablesk hvězdný
skrze chmuru
v bezdny,
ó slituj se, hle pod nohama
nám otvírá se moře tlama
a kolem rozsápaná lůza –
ó hrůza!
Celý svět je be – be – bečka,
ple – ple – ple – plesnivá bečka.
La la la...
Nu co’s ulovil? Hoch v písku bledý –
známých tahů – U svatého Bedy!
Aj, toť našeho je břehu dítě.
Míval děvče, na skalním kde štítě
tamo chaloupka se míhá v šeru.
Odplul kdysi – v dálku obemženou
její prsten s sebou nes’ – – a věru
s jinou také nevrátil se cenou.
Prstýnek mu nech a v moře zpátky
ponoř jej... Hleď, se skály ten vratký
dívky skok! Již bílé vznáší dlaně
z vln – Toť ona! Pomodlem’ se za ně!
Ó hvězdo mořská, kotvo naděje,
posvátnou dlaní uhlaď peřeje,
sviť libě vodním závojem
těm, co tam spějí s pokojem,
ó hvězdo mořská!
Ó hvězdo mořská, zdroji života,
nech bouře zlá i koráb ztroskotá,
ty na dně pustém novou chýš
z těch trosek lásce vystavíš,
ó hvězdo mořská!
Ó hvězdo mořská, dejž, by úpadem
král bouře sklonil mračný diadem,
a z trosek lásce – hlas náš slyš –
tam na dně věčnou vystav chýš,
ó hvězdo mořská!