SNOVÉ.

SNOVÉ.
K nohám noci matky do hvězdného sídla snů se shromáždila tíseň zlatokřídlá; letem unaveni v odpočinku době, co dnes který činil, vyprávěli sobě. I.
Zahlédl jsem jizbu. Měla plíseň na stropě a v šerém přístěnku, v krbu chlad, v komíně větru píseň, černý les a hvězdy v okénku. Žena s okem kalným, lící bledou bzučela tam nad kolébkou šedou: hajej, hajičkej! Přikradnuv se ticho ku kolébce křídla nad robátkem svěsil jsem a zrak jeho opatrně, hebce zaclonil svým pestrým vějířem. Hvězdy, kvítka, perle, andělíčky rozsypal mu nad kleslými víčky – hajej, hajičkej! [130] Na to ženě před slzavé hledy rozestlal jsem jasné obrazy: Dítě vzrůstá nedotknuto jedy hříchů sladkých, luzné nákazy, hvězdu ctnosti na odvážném čele s losem zpurným v boj se dává směle – hajej, hajičkej! Matka sama. Jednou v síni kroky – „Synu!“,Synu!‘ „Matko!“ – Jásot do nebe. ,Paní ta? Andílek modrooký?‘ „Žena, dítkodítko. Jdu si pro tebe.“ Vnouče stařena teď laská, hřeje, jemně kolébá a nad ním pěje: hajej, hajičkej! V chýši blaho. Zaplašil jsem tíseň z hrudi její. Ticho v přístěnku; i v komíně zmlkla větru píseň; les a hvězdy zdřimly v okénku. Všechno kleslo míru do náručí, ze sna jen to nad kolébkou bzučí: hajej, hajičkej! II.
Hošík snědý, snivých zraků ve plášť zabírá se hrubý, opice pak v rudém fraku s ramene mu cení zuby. 131 Pod ním klobouk opestřený vybledlými fábory, v jehož hloubi groš se stydí za neštědré siňory. Nahradím ti, dítě jihu, strastiplné dnes i včera! Hůlkou dotkl jsem se v mihu chlupatého premiera. A v tu chvíli – divno k víře – uhladiv si v předu frak, chlapci v salonní manýře poklonil se opičák. A prál jemně: „Vzácný pane! Račtež shlédnout se své výše na ministra požehnané, rozkošné opičí říše. Libo-li vám snížiti se opičího do plesu, račte usednouti se mnou v tuto dvorní kalesu.“ V nárožní se záři sloní vozík titěrného díla, před ním rolničkami zvoní koza divná, sněhobílá. Vsedli, jeli, zastavili. Po praskavém řebříku naposledy vyšplhali do jakéhos kurníku. 132 Uvnitř hlučí to a třeští, zvoní, klape, deptá, buší, kvičí, mlaská, piští, vřeští, že hoch obě zacpal uši. Hemží se tu, kupí, tísní opičáci, opice, v různých barvách, v různém kroji – přepodivná směsice! V čáce, turbanu i čapce, s portou, chocholem i stužkou, kol do kola hvězdy, střapce, s trubkou, vějířem i puškou, v sukni, spodkách, kamizole plné třpytných knoflíků – jak by se sem byli shlukli se všech tyčí, řebříků, kruhů, bidel, kolovrátků, bubínků, velbloudích hřbetů, ze všech klecí, budek, sádků, zvěřinců a kabinetů, ze všech trhů, veletrhů, sbírek, výstav na odiv – také mely neuviděl’s, neuvidíš jaktěživ! A to vše se nosí, řídí, klaní, krčí, brvy klene po člověcku – jakby lidí stíny drobné, znetvořené. 133 Opičák tu se smetákem v papírové koruně na rohožce tvář nadýmá jako mocnář na trůně. Jedni po dvořansku křiví křivá záda všemi směry, druzí po lokajsku civí na zbytky a na duzéry. Jiný nakřivenou berlou divné tropí pabuňky, onen k vážným okulárům směšné druží posuňky. Jeden stropy nosem boře advokátsky mžourá okem, jiný paničkám se koře kotrlcem je baví, skokem, opičky pak obličeje rozšklebené v dél i šíř jakby studem nedovedně schovávají za vějíř. Dívaje se tomu reji nízkých, nerozumných zvěrů s pitvornými obličeji, myslí hoch: „Toť směšné věru!“ Však tu na ubruse řásném zočil náhle před sebou hrozny, mandle, fíky, datle s ananasů velebou. 134 Pomeranč tu zlatohávý otevírá plná ňádra a v paprscích vonné štávy bílá objevuje jádra, slívy modrají se velké jako vejce slepičí – a hoch myslí: „Krásný věru je ten život opičí!“ A již mnohou na lahůdku brouše zuby, bystře hledy, mnohou vodě do žaludku pozapomněl hošík snědý na hlad, žízeň, bláto, zimu, denní strasti, úkory, na groš ve klobouku hloubi i na skoupé siňory. III.
Já se, bratři! v podobě motýla snesl v ňádra rozpoutaná, bílá kněžky mladé. S houpavé té vlny v obličej jsem zíral kouzla plný. Ale prve v neprůhlednou clonu zahalil jsem starou strážnou donnu, léč by skrytou na knížecí dcerku nezvětřila ve křídlatém šperku. 135 Dívka vzhlédla. Vidí žasnouc tiše obrovského květů tovaryše na své hrudi – očka v brvy tříseň plaše ukrývá, však slyší píseň: „Vsedni na mne, pojmi letné pásky! Unesu tě v jasnou říši lásky: Rozkoše, jíž srdéčko tvé nezná, okusíš tam, dívko přelíbezná!“ Váhá kněžka. Motýl vábí, loudí. A již vstává, zlatý déšť jí proudí po bělostné šíji, po rameně – a již vězí nožka ve třemenětřemeně. Letí vzduchem – dole háje, nivy... Křídel velkých, ozlacených kyvy nad čelem jí vlásky rozvívají, do líbezných dum ji uvívají. Divný komoň zanesl ji v letu do kalicha ohromného květu. Ach, tam krásno! Rosa blýská z hloubi, se stínem zář růžová se snoubí. Tu však, běda! vonnou nad kolébkou ruka kostnatá se jeví s trepkou. Bdělá donna, pohřešivši děvu, únosce to stíhá v krutém hněvuhněvu. 136 Než i pomoc blízka: motýl pod ní již co loď se noří v tůně vodní a jak plachty se zlatými kraji pestrá křídla nad ní třepetají. Zlostná donna! Nad průsvitnou nivou vějířem svým bouři bělohřívou rozmávala. Vítr v plachty lehá, lanem hedbávným loď v boky šlehá. Otvírá se opěněný jícen a člun s hůry do propasti sřícen rozpadá se. Rozhlučené již se moře nad kněžicí klene. Než, ó divy! v křišťálové stropy vln se hlavy pojiskřené klopí, sloupy průsvitné se vzhůru točí, květný koberec, kam noha kročí..kročí... V kouzelném tom sídle jinoch krásný uvádí ji na trůn bleskojasný, líc mu plane, z oka nebe svítá, a ret slovy sladkými ji vítá: „Krásná kněžko! Ne po boku sobce, který v zlaté pochová tě hrobce, démantem ti vrásky v čelo vpíše z vůle rodičů – zde buď tvá říše!“říše! 137 „ZdeZde stan lásky, blaha! Nech tam v dáli boří, staví, přenášejí skály, učí, kupčí, dobývají světa – sem ta všední vřava nedolétá!“ Náhlý hřmot jí spánek plaší s čela. Po třetí to donna omrzelá rozkoš její krátí. – Bylť jsem donnu letem štětce změnil na madonnu. Jemné růže v pleti sněhobílé, ladné brvy, kadeř zlatou v týle nastínil jsem. Jarní půvab svěží v oku plá a na hrudi se sněží... Pak jsem zrcadlo jí podal maně. Jak tu výskla, zatleskala v dlaně, s lože vyskočila v mladé kráse – – stará bručíc vylezla tam zase. IV.
Démant ve rmutu mne zvábil skrýše. Lampy čadné objevoval kmit pestrý cimbál, překocené číše, kostky, roucha, svůdný kovu třpyt, vrásky, oči vypoulené tupě, nahá ňádra – v divé, pusté kupě. 138 Spali po kvasu. A stranou v šeru, kde se vlna hříchu ztrácela, spatřil jsem – ne divou bajaderu – ale pokleslého anděla. O loket tam dívka opírala hlavu krásnou – oči zastírala. A jí k uchu skloněn, v němžto září budoucího hříchu zástava, démon s černou, divošklebnou tváří slova šepce mrzká, rouhavá: O cnosti, že dým je, prázdné slovo, o bídě, že tíží nad olovo... S druhé strany nachýliv se chvatem zanesl jsem duši její zpět do dědiny, kde se v klidu svatém kolem ní a v ní usmíval svět; ňádrem vlálo prvé lásky přání, matka žehnala jí v umírání... Zachvěla se dívka. Pozdvihl se k nebesům ten velký siný zrak, minulosti ráj v něm zamihl se, jako hvězda letíc přes oblak, slza z něho vyřinula žhavá, sepjaly se ruce – sklesla hlava. Aj, tu démon – v divém soptě hněvu – v cimbál udeřil. Hned vzchopila k novému se chasa šumu, zpěvu, 139 bleskly oči, v číši ztopila poslední se studu část – a z míry vykypěly smyslnosti víry. Pokynul jsem. Mžikem řada roků tlupu minula. Tu zapletá hnát se s bílým hnátem; zmije v oku siptí dutém; žebra oblétá pestrý cár; leb chřestí rozkývaná v divém tanci – hrozná podívaná! S děsným výkřikem tvář děva skryla. Vzchopila se, letí do dveří; démon v patách: jeho dlaň se vryla do vlnivých, rusých kadeříkadeří. Spěchám na pomoc – a tuhé zvřelo zápasení o spanilé tělo. V tom tu s hůry na peruti tmavé sestra – bledá smrt – mi přispěla, sklonila rty chladné, bolnosmavé klesající dívce do čela, v náruč pojala ji stinnou, řásnou, ku hvězdám ji vznesla – bílou, krásnou..krásnou... 140 V.
Zalétl jsem těsné do prostory věže pochmurné. Tam nad čelem spoutaného muže strastí sbory perutě jsem uspal ševelem. Vzlétal k nebi – letadla mu spjali, o svobodu volal – žalář dali, kámen odvaloval s vlasti rovu – ... za to pohřben do tmy, do okovů. Teď mu světem na okénka lemu proužek nebe, vrabčí rodina; návštěvou já sám přicházím k němu a v mých patách krásná vidina. Zdálo se mu: Bleskem rozraženy dokola se řítí věže stěny, a on z rumu, puklých okovů vznáší témě k nebes pokrovu. A hle! nad ním v pobouřeném vzduchu jako chmury, bledě, kolísavě uhánějí legiony duchů v nepřehledném tísníce se davě. Na oblačných štítech, vozech, koních obrovské se mužů kreslí tvary; žen pak ladná těla vzhůru po nich pnou se přítulně jak bílé páry. Zbraně dávné: kyje, šípů vaky, meče, kopí, rozhoupané praky nadhlaví jich plní blyskotem a zpěv šumí větru hukotem: 141 První dav.
Z hloubi pravěků to hlučí temně: Svoboda! A zpět hřímá tisíceré plémě: Svoboda! Leonidův sbor.
Jak zákon velel nám, své životy jsme položili za hráz cizoty, meč perský sklál nás do mohyly, však věčně žijou – Thermopyly! Makabejci.
Za chrám svatý, za praotců víru ronili jsme žití toky vřelé, nad vyhnanstvím plane zákon smíru a chrám stojí v srdci Israele! Gracchovci.
Hvězda Gracchů – problesknuvši krátce – za Aventin klesla truchlým letem. Však boj jejich za lid utlačený neutlumen dosud bouří světem! Otroci římští.
Okovy jsme pánům pohrozili zlomenými, na kříže nás vbili řadou nepřehlednou. A hlehle! s kříže den se snesl na otroctví mříže! 142 Nové davy. Blíže, zřetelněji postavy se odstiňují hrdé, viděti zrak bleskný, rysy tvrdé v osloněném reků obličeji. Slunce hávů ozlacuje řasy, štít se třpytí, uzda, podkova, na přílbicích křídla kovová, plamenité meče, pukle, pasy, krunýře, korouhví zlatá tříseň, bubny víří, rozléhá se píseň. Albigenští.
Krutý Montfort bouřil na Tulúzu, Béziers poklesl v rum, však duch pravdy nad oheň a hrůzu čelo vypjal k nebesům! Husité.
Zableskl se kalich v duchů noci, Tábor novým Betlémem se stal, národ jeden celé světa moci myšlénky své silou odolal. Švýcarští spolčenci.
Vzpomeň na den slavný u Morgart’nu! Nevymřelo plémě Winkelriedů, ještě mnohý s prsou svého lidu ve svá srazí cizou halapartnu. 143 Srbové u Kosova.
Velký hrob nám ustlal Turek na Kosovu – vnuk náš z něho vstává – Osman klesá k rovu – jména naše slaví píseň jasnozvuká a hrom kletby drtí – Brankoviče Vuka. Geusové.
Zem, již vydrali jsme Oceánu, podruhé nám Filip zatopil naší krví. – Nám z té krve zkvetla svoboda – on v ní se utopil! Bělohorští.
Zdálo se, že celý národ zhasl mžikem tím, kdy meč nám přeťal vazy; a hle! národ dvěstěletý střásl náhrobek – a kde jsou naši vrazi? ––– A dál nové řady bohatýrů. Šíře, šíř’ se stelou mračna pluků, zaniká jich píseň v písní víru – jediná to bouře slavných zvuků! Však ta bouře sama píseň hlasná, jejíž slova anděl nadšení tuto vepsal v oči, čela jasná – píseň slávy, píseň vzkříšení! 144 Píseň o myšlenkách velkých, svatých, které nad malátnou země hrudou duchů smělých, srdcí božstvím vzňatých hledají – a věčně hledat budou! Píseň o boji, jenž s otců k synům bouří, nade proudem staletí se kouří, nevidomě, v siném bezmezí – v němž i poražený vítězí! Kdo je sečte, stíny bojovníků za vlast, právo, pravdu, svobodu, světa obnovení? Tíseň šiků úžasná, směs pestrá národů, oblak praporů a zbraní lesy – letí tu jak orkán pod nebesy... Prapor hvězdnatý zde tyčí mrakem hubič pralesů a otročiny; za ním v rudé čapce bleskným zrakem hrdá Francie své vede syny; tamo tlupa starců, žen i dětí – obrana to vzdorné Saragossy; nad vojem, jejž sbor proroků světí, péra vlajou, míhají se kosy; Vlach tu ohnivý, tam Irčan smělý, řecký fes, albánské fustanelly, Srb tam rvoucí poloměsíc bledý, pusty syn i Arab, Hindu snědý... Však, ó viz! Jak druhdy při něm stáli v jednom šiku za věc posvátnou, s ranami, jež vrahové jim vkláli v prsa věrná zbraní malátnou, 145 nyní tamo v jasném proměnění pod praporem starým vesele pozdravují vězně v šumném pění bratří v boji, druzi, přátelé. A teď s hůry komoň jeden bílý prázdným sedlem v dol se k němu chýlí; v střemenu se rozhoupala pata, prsa ovlála mu hříva zlatá a již ve velebné duchů vřavě jak list vichrem stržený se chví. „Kam?“ zašeptal – a kol kolem v davě odvět šumný: „Tam, kde vítězství!“ Ohlédl se: Juných zraků třpyty – družné pozdravy – palašů kmity – a dál nových vojů spousta šedá, šírá, šumná – konce nedohlédá... VI.
V šedém domku přebývají dědeček a babička, ve dvou tělech nahrbených jedna dobrá dušička. Ve dvou hlavách osněžených jedna tichá myšlenka a do srdce jediného čtyři jasná okénka. 146 A nač oba po den celý zpomínají jedině, ruka má jim odestírá v temné spánku hodině. Zdá se jim, že anděl bledý v jednom retů dotknutí oba uspal, k nebi vznesl na bělostné peruti, a že k domku podívat se chvátá celá vesnička, jak tam v jedné rakvi spějí dědeček i babička; že jim jedna hrana zvoní, jedno miserere zní, a kněz za oba že čítá jedinou mši smuteční; jeden hrob že oba sloučil, jediný kříž nad nima, pod křížem pak jediná jen růžička se ujímá; a tam na nebeské báni obě dobré dušičky světa pán že ubytoval do jediné hvězdičky. ––– 147 Nevím, co tam dále mluvilo snů plémě, neb se jeden s hůry náhle snesl ke mně; nevšeptnu jej ani v krásné ouško děví, vždyť sen prozrazený prý se nevyjeví. 148