VĚNOVÁNÍ k první sbírce básní (vydané roku 1871).
Za vlast, pravdu, lásku k lidem, světu, co mne k písni budí, za to vše, za dědictví krásných snů a vzletů, za památku muže poctivce, za otcovskou převelikou lásku, za oběti, za nadějí zmar, za hruď zemdlenou a v čele vrásku – přijmi, otče můj, ten skrovný dar! Za tu píseň, jíž’s mne uspávala, za ty kyvy prosté kolíbky, za ten křížek, jímž’s mi žehnávala, za ty tiché, vroucí polibky, za ty dobré oči, plné lásky, za mateřských ctností řídký zjev, za líc ubledlou a v ní ty vrásky – přijmi, matičko, můj chudý zpěv! [85]

KANDIOTKY.
Na koberci pestrém v stínu palmy osmahlý se baša halí v dým; vous mu kryje pás a chochol čalmy křídlem třepetá se motýlím. Kyne. – Otvírá se sluhů řada. A hle! v pozadí tam u prostřed na odiv se vynořuje vnada, jakou v ráji neshléd’ Mohamed: dívka hor tak štíhlá a tak svěží, v očích půvab ohnivý jí leží, vlas jí zčeřen splývá do pasu, kvítí pln a slunce topasů, tak tu stojí v malebném svém kroji a v ní stud je s pohrdáním v boji. – Za ní stařena, jak ohněm blesků, vichrem, deštěm zpustošený sloup – ale jako zlatou arabesku zachovala jiskru oka hloub. Baša vstal. „Ha bohatší jsi v kráse nad Kašmíru požehnaný důl; [86] sajhy zrak a palma na oáse, ó co proti sličnosti tvé gul?*) Slyš mne, černobrvá džaurkyně, dokládám se velkým prorokem: ty že nemáš mně být otrokyně, ale já tvé krásy otrokem! Pokyň jen – a zelené hedvábí jako břečtan ovine tvé váby, na čele ti bercen, drahý kámen, zazáří jak stobarevný plamen, kolem šíje perel kruh se svije, a kol prstu démantová zmije, roucho zlaté spinadlo ti sepne, kdo tě spatří, div že neoslepne, ozdobím tě jako kněžnu bájky – a pak vsednem’ do lehounké čájky. Zajdeš tam, kde v kole usedaje žen mých lepých veselí se sbor od Tiflisu, od Bachčiseraje – ves jich půvab zatemní tvůj zor. Tamo po nápěvu tamburiny jako vír se točí chorovod a kol kolem bloudí jako stíny mouřenínek vlnovlasý rod. Na zlatých se perlách vodoskoku chvějí kola stobarevných duh a kdy přání zableskne se v oku, k nohám hlavu skloní ti eunuch... ——— *) gul tur. – růže. 87 Za matkou tvou do rodinné vísky půjde soumar se břemenem zlata – O již zajmi trůn mé odalisky! Lehkáť pro tebe hor těchto ztráta.“ Dívka pravila: „Prv nohy, ruce zbaviti dej řinčivých těch pout, naposled bych v rozloučení muce k matičce se mohla přivinout.“ Kyne baša. Okov pádem zvoní – dcera v náruč matčinu se kloní. Vášnivě se okolo ní vine, jako břečtan o bezlistý suk; zrak jí plápolá a z úst jí plyne země rodné čarokrásný zvuk: „Víš, ó matko, jakou kleftů dcera uspává se písní za večera: Kdyby při Turku kdy měla spáti, že by ustlala si do jezera? Víš, jak otec hrdý na úsvitě žehnává jí, do boje se řítě: Kdyby měla za Turka se vdáti, že by proklel ji a její dítě?“ 88 Zachvěla se matka – ze tmy víka jiskra horečná jí pozasvitla; z ňader ven se vybleskla jí dýka, a jak meteór se vzduchem kmitla. O plášť šírý otírá ji z dlouha – A hle! ze strakatých jeho řas dívka padá – po ní krve prouha a kol kvítím propletený vlas. Nezavyl to šakal vytím hladu – zkřik’ to baša, rva si světlou bradu, nezavlál to pestrý chochol s čalmy – matčin trup se pozachvěl to s palmy. 89

KYRYSNÍK.
Přišel voják z vojny domů, postesk by si – nemá komu. Matičku mu pochovali, otce vedle zakopali, milá jeho u oltáře. – Došel on si na hrobaře: Oj, hrobaři, v tuto dobu do nového dej se hrobu! Nekopej ho v svaté zemi – kopej ty ho za olšemi, za olšemi, u rybníka – pro vojáka kyrysníka! [90]

CHALOUPKA.
Tichou znal jsem chaloupku, jak je člověk vídá: na střeše pár holoubků, a v ní holá bída. Pod křídla si hlavinku holubi schovali, – dole mrtvou dívčinku v rubáš oblékali. Broukali jsou do noty čápi mudrlanti: Hle! – když dcera žebroty za pánem se fantí! Z matčiny že lakoty dítě v hanbu dáno, broukali jsou do noty čápi – nevídáno! [91] Nezná čáp tam nahoře, jaké hladu zpěvy; v podzim letí za moře, co je zima, neví... Matka líbá chladnou tvář, otec kletbu hřímá, babička pak nad žaltář nahrbena klímá. U okna opírá syn o dlaň hlavu snivou, hledě nočních do krajin notu bručí divou: „Páni bratři, vesele! u nás vždycky neděle, dokud v kapse dukáty. Víno, holky pro junáky: Bratře, to je život ňáký – hraj, ty dědku hrbatý! Zahraj, dědku, veselou; však nám brzy ustelou na houpavou postýlku: Pěkná postel – v prvním patře, konopná to šňůra, bratře, na dřevěném bidýlku...“ 92 Leží dívka – svit jí hrá kolem obličeje – otec kleje, matka štká, a syn zticha pěje. Mlčky jenom babička k růženci se kloní, za kuličkou kulička pod prstem jí zvoní. Znal jsem tichou chaloupku, jak je člověk vídá: na střeše pár holoubků, a v ní holá bída. 93

HUSITA NA BALTU.
Hromu rachotem a vichru letem vozy Husitů se valí světem, vojínů v nich tváře opálené, žen i dívek prsy rozhalené; uprostřed tam kalich zlatoskvoucí bledý kněz hle! tyčí ku nebesku – uhánějí jako orkán řvoucí za lomozu zbraní, bubnů vřesku. Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří, z obrví však jarý oheň září. Jako dóm, kdy již již v prach se boří, však v něm dosud věčná lampa hoří. Na čele mu šišák bleskem hraje, na hrudi se třpytí šupin řada, po pleci mu jako prapor vlaje vichrem zdmutá, sněhobílá brada. Ha! již Baltu odvěké ty vzdory řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory s šedých skal se nad pěnnými valy jako mořští orli roztěkaly. [94] Mužů šíje vzpínají se výše ve vítězoslávě. Ženám hledy bujněj’ planou, ňádra dmou se v pýše, slza kmetům ve vous splývá šedý. Aj, tu vůdce: „Trup se loučí s duší, našed hrobu, jaký reku sluší! Slavný hrob – to skalní tato stěna, naše jednou, potom odcizena, teď ha! naše v novém vítězení! Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej, přílba blýskavá pak na temeni vlasy vichrem rozeváté sbírej! Hlavu opřete, bych zíral, bratři! hrdě před sebe, jak reku patří. I štít lesklý položte mi k noze – jak jsem sedal ve válečném voze. V sluch ať hučí Balt mi rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu budu dlíti zkaměnělýzkamenělý věkovité slávy české strážce –“ V krátce skonal kmet – a vedle přání na skalní hrob upraven mu skráni. V ruce palcát – přílba kryje čelo – tak tu dřímá bohatýrské tělo. – Ve sluch Balt mu hučí rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu sedí, jako zkamenělý dávnověké slávy české strážce! 95 Hromu rachotem a vichru letem Husitů vůz nebouří již světem. Sláva kalicha již zbledla, zhasla, a pěsť hnije, Evropou co třásla. Však tam v dáli jeden posud sivý sedí Husita a hlásá světu, kam až druhdy český vítězivý ve velebném zavlál prapor letu. Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá, na přílbu pták mořský staví hnízda, palcát halí mech a po krunýři skalní květ své sporé zvonky šíří, s prsou však mu kalich září zlatý jako maják moře do dálavy, nad hlavou pak jemu rozepjatý vlaje prapor dávné české slávy. Bouře do pěnné kdy hřívy švihá Baltu, že až k nebesům se zdvihá rozlícen – a koráb v bezdno vrhá, stěžeň praská – plachta v dvé se trhá: často plavec, stoje na řebříku lanovém, se děsí nenadále hledě ve tvář reku nebožtíku v blesků svitě, na vysoké skále. Zdává se mu, jakby život nový probouzel se náhle v hrdinovi, 96 mrtvé rty jak by se rozsmekaly k písni, před níž Němci utíkali, jakby oko děsivého zjevu blesky metalo a sevíral tu palcát těžký ve strašlivém hněvu starý mrtvý Husita na Baltu. 97

BOUŘE. – Mořská fantasie –
I.
MODLITBA DÍVKY PŘED KAPLÍ NA BŘEHU.
Ó hvězdo mořská, matko milosti, ve sváru živlů mír svůj rozhosti, a zažeň vichrů divý sněm nebeských očí pokynem, ó hvězdo mořská! Ó hvězdo mořská, slze stavící, měj nad korábem svatou pravici, zahal jej v plášť své záštity a stěžeň zacel rozbitý, ó hvězdo mořská! Ó hvězdo mořská, duší touha mi zavívá jako vítr plachtami, ó kněžko čisté lásky ty, již stěžeň zacel rozbitý, ó hvězdo mořská! [98] II.
PÍSEŇ PLAVCŮ O LODNÍM SKŘÍTKU.
Lodní mužík – ten si vodí vám co šlakovitý šlak, jako klíšť se drží v lodi – (povídá to starý Jak). V kazajce a pruhovaných spodkách jako marynák v plachtách sedá nadouvaných (viděl ho tam starý Jak). Rád má lidi – plavců děcka uhýčkává – sklénku však nad stvoření kochá všecka – (právě jako starý Jak). A kde skoupý na výčepky soudek proň, tu cpe si vak a prach lodní stírá s trepky – (na to důkazy má Jak). Hledá sobě lepší bydlo, ale s lodí amen pak: zkáza sedá za kormidlo, utone – – (kříž dělá Jak). 99 III.
ZPĚV HOCHA V KOŠI NA STOŽÁRU.
V košíku vysoko v hnízdě co pták vysílám široko bedlivý zrak. Otec můj koráb, voda má matka, plachty mé sestry, stěžeň má chatka, veselé jsem hoše, prozpěvuju z koše: La la la! V jiný se vykrádá lodní duch stan, bouře loď ovládá ve hvizdu lan. Pode mnou loď se kolísá divě po vodních ořů bělavé hřívě, stěžeň praská holý, já však ve vrcholi: La la la! Pod nohou stožár mi chví se jak děd, a blesků požár mi zalívá hled. 100 Nech stěžeň praská! V mokrém tam hrobě voda mne matka přitulí k sobě krystalnými lokty a vln šeptnou klokty: La la la! IV.
JINOCH POD STOŽÁREM.
Jak ten obraz božské Panny v šedý stěžně kmen, obrázek mi přelíbezný v srdce zasazen. A jak tuto pod obrazem lampa mžiká tmou, lásky hvězdička se míhá tmavou duší mou. Za hory jsem strmé zašel, hlubé za moře, však mé srdce zůstalo tam v chatce nahoře. Uviděl jsem dálných lesů divukrásný květ, 101 ale krásnější je přece dívčinky mé ret. Nespatřil jsem hvězdy také v nebi celičkém, jaká rybářce mé zlaté svítí pod víčkem. Za poklady obešel jsem cizích zemí lem, však ten poklad ve tvém, dívko, srdci rozmilém. Kněžko nebes, ochraň zmaru šedou stěžně hruď a dvou srdcí věrné lásce milostiva buď! V.
V KAJUTĚ.
Dívka (ve visutém lůžku).
Bojím se tě, můj otroku! Šílenství ti hárá v oku – 102 Černoch.
Spi má mladá, spi má panípaní, ve velkého ducha dlani, spi má paní, spi! Já jsem černý, ty jsi bílá, musselín tě obestýlá jako peruť mhy, spi má paní, spi! Spi, má paní, v bouře ruchu, perly blýskají ti v uchu jako hvězdičky. Ty jsi světlá, já jsem tmavý – v luzném vlase plápolavý diadém ti tkví – spi má paní, spi! SpiSpi, má mladá, spi má paní, ve velkého ducha dlani, spi má paní, spi. Brzy budem bílí oba, jasnými nás vodní koba spojí prsteny – spi má paní, spi! Dívka.
Slyšíš, slyšíš, můj otroku, jak to praská v lodi boku...? 103 Černoch.
Já nejsem otrok, však slavný jsem král, před časy Sudan se pěsti mé bál, zlatý kruh okolo lýtka mi plál, ve vlase perly – ba slavný jsem král! Spi má paní – koráb letí cizím břehům do objetí, na něm okov zní – spi má paní, spi. Ba nejsem otrok, jsem veliký král, jemuž plášť tygří kol ramenou vlál – spi má paní – dollar zvoní, pod bičem se ze zad roní krve potoky – spi má paní, spi. Ale teď znovu jsem veliký král, slyš rachot bitevní – zvoní cimbál... Nespi, drahá moje milko, zulíbám ti bílé čílko, korálové rty, milkomilko, neusni! Dívka.
Nech mne – Satan ve tvém oku, udusíš mne, z lodi boku voda vplývá, zhynem v toku, pro Ježíše, můj otroku... 104 VI.
NA PALUBĚ V BOUŘI.
Kuchtík (vylézaje z nitra lodi).
Pod palubou vody jako v žumpě. Lodníci.
Vyvalíme soudky, bratři! Kapitán.
K pumpě! Lodníci.
Ha ha ha! Kapitán.
Vám k smíchu? Však si ticho zjednám bičem. Jedni.
Rozpařme mu břicho! Jiní.
Přivažme ho k stěžni, nechať patří na řádění naše! 105 Ostatní.
Dobře, bratři! Jinoch pod stožárem.
Kněžko nebes, uchraň zmaru šedou stěžně hruď a dvou srdcí věrné lásce milostiva buď! Lodníci (vyvalujíce soudek na palubu).
Plnýť celý – ani šplechu – však ti dopomůžem k dechu, jen co vyjdeš na palubu; kapitán ti zacpal hubu lakomý, ha ha ha lakomý. Vodní řasa, staré dítě, za to věnci ověsí tě, opláchnou tě jasné brody, napiješ se slané vody jako my, ha ha ha jako my. 106 Z kajuty křik.
Pro Ježíše, můj otroku! Sbor opilých lodníků (křepčících okolo stožáru).
Hezky, hezky do kolečka toč sese, brachubrachu, beze strachu, kdo se bojí, ten je bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečka. Ženy (lomíce rukama).
O Mar’je, shlédni na nás shůry a rozptyl hvězdným pláštěm chmury – Sbor lodníků.
Kdo se modlí, ten je bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečka. Ženy.
Ty, ježto v nebešťanů kůru roníš pablesk hvězdný skrze chmuru v bezdny, ó slituj se, hle pod nohama nám otvírá se moře tlama a kolem rozsápaná lůza – ó hrůza! 107 Sbor lodníků.
Celý svět je be – be – bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečkabečka. (Stožár se řítí s děsným praskotem.) Hlas se stožáru.
La la la... VII.
DVA POBŘEŽNÍ LOUPEŽNÍCI.
První.
Nu co’s ulovil? Druhý.
Hoch v písku bledý – známých tahů – První.
U svatého Bedy! Aj, toť našeho je břehu dítě. Míval děvče, na skalním kde štítě tamo chaloupka se míhá v šeru. Odplul kdysi – v dálku obemženou její prsten s sebou nes’ – 108 Druhý (prohledav mrtvolu).
– a věru s jinou také nevrátil se cenou. První.
Prstýnek mu nech a v moře zpátky ponoř jej... Druhý.
Hleď, se skály ten vratký dívky skok! Již bílé vznáší dlaně z vln – První.
Toť ona! Pomodlem’ se za ně! VIII.
ZÁSTUP RYBÁŘŮ PŘED KAPLÍ.
Ó hvězdo mořská, kotvo naděje, posvátnou dlaní uhlaď peřeje, sviť libě vodním závojem těm, co tam spějí s pokojem, ó hvězdo mořská! 109 Ó hvězdo mořská, zdroji života, nech bouře zlá i koráb ztroskotá, ty na dně pustém novou chýš z těch trosek lásce vystavíš, ó hvězdo mořská! Ó hvězdo mořská, dejž, by úpadem král bouře sklonil mračný diadem, a z trosek lásce – hlas náš slyš – tam na dně věčnou vystav chýš, ó hvězdo mořská! 110

V PITEVNĚ.
S učazené klenby, jasné slze na dlouhý stůl roníc, lampa visí, pod příkrovem tuto jako v mlze mrtvoly se odstiňují rysy. Zableskl se nůž a z pod přikrývky vynořil se obraz – mrtvé dívky... Něžná podoba: ach, málo vesen strakaté své zvonky věšelo ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen na ňádra jí splývá, na čelo. Hle! jak mezi rty se bělá skvěle řada perliček a v oblém víčku modra kmit – jak smutné vděky stele smrti ruka po sinavém líčku! Oj, což vázne nůž tvůj u povětří nad obětí sladkou, muži vědy? Želíš jí? – Jen bodni! – Neušetří toho červ, co změkčuje tvé hledy – červ – ó hnusný ženich! vrhne zmaru v oběť věnec andělských těch tvarů! [111] Jaké myšlenky to v lebku starou vtírají se, jakby vinní parou byla ztřeštěla – což moje hledy poprvé zří smrti obraz bledý? – Co tu blýská na prstu? – Aj, tenký zlatý kruh – jak mnoho obestírá – duše tvá veň sladké upomněnky vepřádá, jak uvadlé si sbírá listí v hnízdo opuštěné jeseň... Prsten zdvihaje, hled vyslal přeseň k dívce umrlé – Však ta, ó divy! zdvihá se, zrak pootvírá snivý, hlavinku ve světel diadému tyčí, ručku popodnáší k němu, sedíc na stole – v dol nožka sklouzla – a lká hlasem plným smutku kouzla: Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky! onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky. V něm více dřímá tajných věd, než chápe leb tvůj suchý, onť ode mne jak amulet odhání černé duchy. 112 Ten prsten ať se s prstem mým již více nerozstane, až s něho žárem světovým jak zlatá slza skane! Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky, onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky..lásky... Ach, ty zvuky! Jako hlahol zvonů rodné vísky provívají jej, zdá se mu, jak poznával by onu bujnou kadeř, vábný obličej – prsten písmem, zdá se mu, obtáčí jméno jeho – je mu divno, k pláči – utřel zrak – – A hle! tu nepohnuta smutnokrásných, neznámých však rysů leží mrtvola – a zlatokutá proužka v ruce, tenká, bez nápisu – Prsten padnuv smutně pozazvonil a nůž k řezu prvnímu se sklonil... 113

UMÍRÁNÍ.
Ve světla a temna věčném sporu mrká jizba, hrob to dřevěný, hodin starých pradávného vzoru ozývá se tikot se stěny. Modlitby v to stará matka šepce černý klokoč řadíc ku klokoči, pod lalochy chatrného čepce tisíc vrásek, pláčem spuchlé oči... „Matko, dusno, dusno tu až běda! Otevři! Snad navštíví mne dech jara vonný, motýl neposeda, okřídlení zpěváčkové střech. Tady trámů očazených tíseň drtí mne – ach, pootevři trochu – vlhkých zdí mne obestýlá plíseň –“ „„Nemluv, šetř se, ubohý můj hochu!““ „Aj, co šetřit – život můj již v koncích – ven chci, ven! Tam v stínu vrcholů umříti chci na modravých zvoncích v šumu lesním, ptačím šveholu – – Podej klec mi! Pustím ze žaláře ptáče to, by současně s mou duší [114] rozpjalo svá křídla v ranní páře –“ „„Ach, jak pod okny to hřmotí, buší!““ „Matko ne! – to není vřava všední – slyš, to buben volá k útoku děvy volnosti – jen popatř, vzhledni, jak jí pěkně sedí po boku... Pusť mne, matko! Tady umřít nechci – – ven tam, ven; slyš bubnů rachot v dáli, pušek hromy, jásot, koně řehcí – –“ „„Bože, synu! – smysly se mu kalí!““ „Sem tu korouhev, ať okane mne celého svým zlatým třepením – u před, orle, perutě své temné pod oblačným rozviň sklepením, orle můj, ty myšlenko má svatá! BratříBratří, u před, bouřící co mraky! V ruce palaš, v čele hvězda zlatá... “ „„Běda, vstává – ztrhané má zraky –““ A zdvih’ jinoch úsilím se divým polou z lože, vznesl ruku v před, ocelem jak by chtěl máchnout křivým; zaplápolal zrak mu naposled, jak by v dumy nejsmělejší žehu pod kadeří, kdy v ní přílba trůní, při praporu zlaté třísně šlehu ve hruď bujnou, kdy hrom bitvy duní... 115 Zaplál naposled a zhasl náhle, čelo sklonilo se na pelesť hrdě vypjaté – rty ztichly zprahlé – na hruď klesla rozhalenou pěsť. Schýlila se matka uchem bdělým nad synem, zda rtové drazí dýší, však jen hodin vetchých nad zemřelým uslyšela tikot v děsné tiši. 116

MÁ POESIE.
Poesie má je pravšední, setkáš se s ní všude: ku slepci si v kapli přisedni, on ti ji zahude. V roztlučené vozky svítilně pod plachtou se kmitá, s hvězdou na vod utonulou dně rákosu se chytá. Pod chaloupky čepcem sněhovým v zimě bájky bájí, dívčí vrkoč rosným květem svým ovlňuje v máji. Nad kolébky stinným obloukem „Hajej, hajej“ šepce, a síť hebkou s šerým pavoukem v dědů spřádá lebce. V korouhve se rozstřílené v cár zlatou tříseň choulí, divochům zas šípů metá zmar u kožené touly. [117] Poesie má v hor mračný štít hromu mlatem buší, všude, věčně v sluch ti bude znít, byť’s i zacpal uši. Poesie ta, kdy v ohně soud lid mé písně stočí, plachou ještě bezecenný troud jiskřičkou obskočí... 118

V KLÁŠTERNÍM SKLEPĚ.
Frater Krištof, jemuž pod ochranu dány sklepy, po zátce tam zátku vytahuje nočním při kahanu – zkoumáť vína k zítřejšímu svátku. Onť i v noci prospěch řádu pilnou střeží rukou a tak málo žádá chvály – skromná duše! – že se vkrádá po špičkách tam, ruku před svítilnou... Nejmilejší LacrymaeLacrimae jsou Christi posilou mu při noční té práci, a v těch slzách se duch jeho čistý jako v moři pobožnosti ztrácí. Za to nebes požehnání celé v takém nadplňku se v jeho těle zmnožuje, že nemá místa v pasu, a tvář – odlesk slunečního jasu... Půlnoc je a lampa fraterova slabým svitem sudy obepřádá. Slyš! tu v sudech – mocných náhle slova – podivná se rozzuřila váda. [119] Div, ó div! tu vína různorodá prou se hlučně, ve které z nich v Káně Galilejské proměněna voda všemohoucí byla rukou Páně. Drzým šumotemšumotem, slyš! lehké zboží z Champaně tu čest si osobuje; od jakživa svatební prý množí veselí a nejvzácnějším sluje. Od Rýna mu, jízlivé pln záště, Němec prostředně i bezprostředně dokazuje, že to nemůž’ předně vůbec být a za druhé i zvláště. Důvody je mocně překonává zdravé logiky a Bůh ví čeho, jemu jen že náleží ta sláva, jakž prý vůbec všechno všudy jeho. Maďar od Tokaje – teremtete! na to, hově odvěkým svým zvykům, křičí, div že obruč nerozmete: „Nullum vinum nisi hungaricum!“ Ba i skromná takto Mělničina na svůj účet v debattě je činna, stavíc nároky své, jako vždycky, hlavně na důvod filologický. 120 Však don Xeres nadýmá se hrdě a slov chlubných rozesílá šiky, že jsou všichni dohromady, tvrdě, kacíři neb aspoň schismatiky. On prý jenom hoden milosti té, země syn kacířskou krví zpité, on prý do očí ty blesky mnichům zasíval, jež zhoubu dštily hříchům... Tak se hašteřily. Tu však ticho frater ruky pokynutím velí, k rozsudku rty spravednému dělí, převelebné pohladiv si břicho: „Bratři milí, z vás se neskvěl žádný na svatebním v Galileji stole, vědělť Pán, že kdyby mok váš ladný byli okusili apoštolé, že by žádný z nich byl nechtěl dbáti o to, aby stal se mučenníkem, ale každý spíše chtěl se státi v našem řádu fraterem – sklepníkem.“ 121

O JEDNOM KRÁLI.*)
Kéž by znovu povznesla svůj štít doba přílbic, kápí, nade hlavou báječnosti kmit! S košem’s tenkrát do lesa moh’ jít na medvědí tlápy. Rytíř romantiku kupcům s šera vtloukal obuchem, dámy v partách nosívaly péra místo za uchem. Tehdy osvěty jsi korouhev vznášel, věčný Říme! ctností kvetl bohumilý zjev, zbožné umění, církevní zpěv a jus noctis primae. V bázni boží mocnáři se rvali, jednou rukou kříž, poháru pak druhou vznášívali drahocennou tíž. ——— *) Ve „Světozoru“, 1870, pod šifrou S. [122] Nebylť ještě prach a lidu hlas vynalezen ani – život na trůně byl věčný kvas; moudrost státnická tě, pouhý špás, spočívala v dlani. Ku zábavě pro knížecí hochy za kříž, otčenáš národy a říše do punčochy cpával Mikuláš. Nu, tu malá králi jednomu nehoda se stala: Nevím, pro jakou to pohromu – ostatně nic po tom nikomu – říš mu byla malá. Víte zajisté, že přešeredná malý kabát věc; avšak říše malá, prapřehledná mrzutější přec. Sedneš-li, tu z říše musíš ven vystrčiti botu, a než vstaneš, věstí upachtěn vyslanec, že soused ten a ten posílá ti notunotu. Odplivneš si zlostí... znovu říčný posel řízy lem líbá ti, že’s pych svým pohraničný spáchal odplivem. 123 Však mu osud horší ještě žel v duši vrážel břitko, to že pod žezlem svým v šíř i dél v říši trpasličí nacházel poddaných jen řídko. Ba, až se to říci stydím, věru! Král ten stařičký neměl říše celém u rozměru ani dušičky. Kdo z vás někdy sedal na trůně, pochopíť on jistě hořký cit, když čelo v koruně, a bezlidné říše na lůně vymeteno čistě. V audienci tváří božsky klidnou těšiti tu spřež, ba, ani tu konstituci bídnou dát jí nemůžeš. Aj, tu jednou s léčkou ukrytou čert se zjevil králi. Tenkrát nebyl ještě raritou, nad Bloksbergu hlavou zavitou babám dával bály. Trident však s Loyolovými sluhy přiskřipl mu chvost, a teď po divadlech bas jen druhý zpívává co host. 124 S poklonou tu Satan úskočnou za špet krve v péře trojí králi žádost výbočnou splniti chce, nežli započnou hvězdy kmitat v šeře. Coufl starý král ve zbožném žasu, udělat chtěl kříž – však se rozmyslil a velel ďasu: „Rozprostraň mou říš!“ Čert se shýbl k zemi s úsměvem, vzal říš v ruce obě – žasni, duše, nad tím výjevem! – táhl, táhl, až roztáhl zem těsta ku podobě. Roztáhl ji, že se setkal náhle západ s východem v říši přeohromné, neobsáhlé – „Poddané teď sem!“ A čert vyňal z kapsy zázračnou píšťalku hned bídy. Zapískl, – a spoustu přízračnou, v siné dálce jedva význačnou, vládčí zřely vidy. Blíž a blíž! To lidstva trou se davy se všech světa stran, jako na břeh, rozviklav své stavy, bouří okeán. 125 Však ó hrůza! větrem za nimi cáry divné vlají – s hlavami se vlekou kleslými, s okem zhaslým – stíny matnými lidí být se zdají. „„Musíš vzíti za vděk tímto brakem! Nevytáhneš, věz, šťastné občany ni pekla hákem za domova mez!““ „Budiž! Však bych mohl provádět královské též ranty, musím hrdou suitu míti v sled, dvorní divadla, v nich pěvkyň květ, a k nim intendanty. Musíť cizina mou stále vídat otevřenou dlaň, musím šperk a ministerstva střídat – stluč mi k tomu daň.“ Satanáš se ulekl těch slov. Vzhlédl na zástupy choulící se hadrů ve příkrov, jak boj vedou o šeredný lov s hladovými supy – – – Na to hlavou zavrtěl a křídla rozpjav temnoty – střemhlav ulít’ v horoucí svá sídla z říše žebroty. 126 Však čas, letě páry na křídlech v před, se vysmál čertu. On, jenž chytá blesky na bidlech, líp též ve finančních pravidlech vyzrál na pobertu. Říše zříš, kde bídy pouze šlápěj, hladu jenom pláč, a přec – – Nech však tendence a zapěj o hvězdičkách radš! 127

HANDŽÁR.
Přede mnou tu handžár, pochvy prost, na stole se blýská – z dálky host. Na ozdobné knize českých zpěvů, sladkodechých, vyfintěných slov, nutících se k slzám, do úsměvu – podivně tu svítí drsný kov. Hledím k němu, v dlaň se hlava kloní, čelem chmurné vidiny se honí a duch stíhá věků tajemství – – Přede mnou se handžár klidně skví. Přemítám, kdy vyschne kalich muk, jejž pil praděd můj, pít bude vnuk. Přemítám, proč vedl bůh mé plémě pouští jen a nocí bezlunnou a proč osud zedrané mu témě trnovou jen věnčí korunou. Kdy se dovrší běd, hanby míra? Zrak můj teskně do budoucna zírá a hruď chabá úzkostí se chví – – Přede mnou se handžár klidně skví. [164] Jako kněz, jenž nad Chebarem snil, v údolí jsem kostí zabloudil. Stál jsem v bílé, neobhledné tříšti kostí rozmetaných v šíř i dál, ztrouchnivělých sterém na bojišti – ve Slovanstva kostnici jsem stál. A jak onen Hebrej v pole hluché, nad kostmi jsem zvolal: „Kosti suché, zdali oživnete, bůh jen ví – –“ Přede mnou se handžár klidně skvískví. Mrakem dýmu hledím v tichou ves – trámů černých doutnající směs. Mrtvo kol. Jen tamo na prs bílý, zacloněný pustou kadeří, s kvílením se drobná hlava chýlí – mroucí děcko k mrtvé mateři. Utišil je čepel s hůry mračné a zlé oko, rudé, krvelačné pod zelenou blýsklo korouhví – – Přede mnou se handžár děsně skví. Slyším bratrů nářek, pláče jek, jako kdys kol Babylonských řek. Dívku vidím, s mořem žalů v oku, holubici krotkou, tichou laň, jak jí s útlých, sněhobílých boků poslední rve clonu tmavá dlaň, v porobu ji smýká vilník hrubý; – vidím zločin, zločin – skřípám zuby a jak podrážděné oko lví přede mnou se handžár náhle skví. 165 Ha, již do úpění kmetů, děv pomsty hřímavý se mísí zpěv. V meče rezavé již perlík buší, houkla puška hlasně, vesele – a již zaslechli ji, k nářku hluší, naši příznivci a přátelé. Jeden žehnáním a druhý zlatem vraha obsypal, by v boji svatém brat můj klesl, s pouty otroctví – – Přede mnou se handžár klidně skví. Kulí smrtných pronikavý hvizd ohlásil již orly skalních hnizd. Jako živý vodopád se řítí s výšin svých již bratři junáci, blýskavicí handžáry jich svítí a jich píseň hromem burácí. Nic je nepoleká, nezastaví, v prachu válejí se lysé hlavy a hor ohlas hřímá: vítězství! – – Přede mnou se handžár jasně skví. Sem, ty handžáre, sem na mou hruď! Na srdce tě vinu, zdráv mi buď! Pryč s té knihy veršů sladkomřivých, zvučných rýmů! Nehodíš se k nim: jiné básně ve slokách ty křivých sepisuješ písmem krvavým. Nepoznal jsi našich sladkých žalů, slovanských’s jen sílu poznal svalů a tvá čepel surová se skví divokým jen leskem hrdinství. 166 Zde tě zavěsím! Tvůj smrtný lesk rozptyluj mé hrudi žal a stesk, zbrani vítězná, již ukul k boji dalekých mých bratrů svatý hněv! Nestyď se, že na čepeli tvojí bledým ruměncem hrá lidská krev. Řeka ještě do prachu jí steče, nad sledním než vrahem, jehož meče v srdci rodu slovanského tkví, poslední se handžár pozaskví. 167

NA HROB HAVLASŮV.
Byl’s jedním z těch, jimž tísní prsa smělá jak pouto otročí kruh českých hor, jimž teskno v otčině, kde obestřela vše mdloba mrákotná jak těžký mor. Chtěl’s žíti. Ne však po Feáků mravu, jimž úkolem je žití sytý břich, ni jako skot, jenž v jarmu kloně hlavu, svůj život měří počtem sypkých ryh. Chtěl’s žít, jak slušno pro nadšení syna, chtěl’s půdu deptati jak volný oř, tvou hlavou myšlenky jak perly vína šosáctví všemu hrály na příkoř. Leč záhy zakusil’s, že místa není v tom kruhu našem pro tvé bujné chtění, že v tupé mrákotě zde všechno tlí, že v polosnách vše bez činu se klátí, že shaslo nadšení, ba přestal smáti sám nad sebou se ret náš ochablý. I jal tě stesk jak volné ptáče boru uzounké klece dusném u prostoru, rozepjal’s křídla jasný pod blankyt – Oj, s bohem buďte, přátelé! Chci žít! [168] Přec miloval’s tu zem, svých otců chatu. Na cizím lánu sníval’s o návratu, v toužebném nazpět putoval jsi spěchu a hroudu vlasti nadšen zulíbal a strádal opět, ba i v teskném vzdechu pod jarmem hrubým šíji ohýbal. Než, jarními když kraj se plnil ruchy, přilétlo ptáče, zkvetla fiala, vše procitlo, jen hlavy naše hluchy a srdce naše mrtva zůstala, tu zableskl tvým okem touhy kmit, a znova rozpjal’s perutě: Chci žít! A žil jsi, příteli! Dnů málo jen – než, za rok života byl každý den. Ves půvab země obsáhl tvůj zor: klín moře bezměrný se pod ním vlnil, dech jihu slzou rozkoše jej plnil na patě sněžných velkolepých hor, noc jižní v lokty kouzelné tě jala, a pralesem tvá noha putovala. Tam v božský večer, když se třpytné hrany hor ledovatých odívaly v nach, když zkvetly bílé nesčíslné stany po stráních jasných, v šerých dolinách, když jak les živý s úbočí se řítil řadami železnými temný šik, a prachu oblakem ve hřivách svítil hrot kmitající nachýlených pik, když písně kozácké kol ohňů zněly a bubny kolem vířily a hřměly – v ten večer poznal’s rodu svého sílu, 169 jejž dotud zřel’s jen v bídě, povržení; tam olbříma jsi k velkému jej dílu jdoucího spatřil v němém vytržení. Ba, divákem jsi němým nebyl jen ve slavný lidu slovanského den. Ach, kolikrát as v jezdců mraku lítém vichorem letě, hlavu vzpřímil’s, výskl, a kolikrát meč nahý z pochvy blýskl, bys pokochal se slunným jeho třpytem, jak často na rty palčivé jsi tiskl kov studený a zpomněl, skřípě zuby, na všechnu hanbu, trýzeň domácí, jak mrzké jho tam ducha, srdce hubí a sterým poutem síly podvrací, jak nohou cizota tam deptá šíje a na vše, co nám svato, drze plije. Zde děj zas velký nad tvou vanul hlavou, duch okřál bleskem nadšení a slávou, zde spatřil’s bouři slovanského moře a v očích stotisíců svatý žár, i zaslechl jsijsi, poklesaje s oře, vítězný hrom, jímž duněl Avliár. Teď dřímáš v zemi daleké – ne cizí. Pod Kavkaz ustlala ti slávská říš v lem čarokrásný knížecí své řízy, pod olivu a platán, pod cypříš. Tam iris lazurná ze stinné hloubi vavřínu kyne nebes modru vstříc, chmel tamo s révou divokou se snoubí a v hrob ti sklání věnců na tisíc. 170 Tam vlnami se plamennými chvějí granátů květy, růží, azalejí, že vůní klesá opojena skráň. Ves hmyz a plaz tam drahokamem svítí, sám pavouk ten, jenž lehkou protká nití kdys myšlenek tvých bujných prázdnou schráň. Tam ze tvých ňader oheň jarý ssaje růžový hrozen, lesní merunka, jež v úkrytu jak děvče jihu zraje. Tam svěží, jasná květu korunka prosvitne houštím, jakby oko tvoje vyhlédlo ven věčnosti ze závoje. Tam hlomoz kramářský ni smutek lživý ni školská chvála hrob tvůj nenavštíví, ni pozdní přízeň. Sbory slavíků kol pěti budou. Časem hlavu skloní Gruzínka nad ním, v chůzi pozazvoní kovovou zdobou bílých kotníků, neb řada velbloudů kol stoupat bude s větrným stanem na čabrace rudé, neb starý kozák, opřen o píku, tam stane chvíli ve vysoké trávě a zadumá se o boji a slávě. Tam tisíců jsi klesl do mohyly, již s nadšením krev za otčinu lili, a líp se ti v tom hrobě bezejmenném, příteli, dřímá v hrdin objetí, než pod laciným veršem, pod kamenem, jejž snesli by ti z chlubných obětí, jejž vztyčili by u slavnostním hluku a v klín zas chabou položili ruku. 171

ZIMNÍ NOC.
Naslouchám samoten, co vítr pěje. Zhasíná svíce. Hledím na stěnu, kde mroucí zář, jak lampa čaroděje, míhavých stínů kreslí proměnu. Stín vánočního stromu mezi nimi větvemi kývá, hraje kosmatými. Tma nyní kol. Skráň do dlaně se hrouží. Leč kolem čela, cítím, že mi krouží má poesie chmurná vděků planých jak motýl noční křídel otřepaných. Pryč, motýle, s těch zvadlých čela květů! Proč nepřilétáš v zašlé podobě, kdy nebes azurazur, vlny smaragd v letu jsi sobě sbíral k pyšné ozdobě? Proč do zprahlého nenosíš mi nitra pel růže stolisté a rosu jitra? Pryč, motýle! PryčPryč, vánoční ty sne! mně nesou žal tvé zpěvy líbezné. [172] Mně lépe do noty tam venku zvučí varhany bouře. Nesčíslný shluk tam píšťal skrytých šumí, stená, skučí tajemnou hudbu nezbadaných muk. I hledím do noci, kde vichr šílí a trhá v chomáčky plášť zimy bílý. Teď vykřikl jsem. Známé drahé hlavy ve vločkách mih’ se obrys třepetavý. Toť on! Jen chvíli hrůzou zachvělo se tělo mé jak dechem věčných ledů, pak s jasnou vláhou v roztouženém hledu s pocitem blahým na něm utkvělo. I hledím vytržen, jak burným sněhem ta drahá líc se jasněj’ probírá, pod rubášem, jenž urván větru šlehem vlá kol a prchá, v dál se prostírá. Ach, otče můj, tak obličej tvůj drahý mi září v paměti z mých dětských let, kdy věk a hoře ve tvé krásné tahy nevryly ještě hluboký svůj sled, kdy čelo hladké k nebesům se pjalo a jarým leskem oko plápolalo. Kdy v mužné síle, ideálů pln, ramenem silným v píli nehynoucí zrak upíraje k lidstva hvězdě skvoucí jsi veslo ztápěl do života vln; ba krásou nadzemskou teď tamo září tvůj obličej, nebeským světlem vzňat, závoje žití poslední ti spad’ útržek sporý s lunojasných tváří a zcela proměněn tvůj dobrý hled v ten hvězdný třpyt, co životem tě ved’. 173 Ach, čeho žádáš na svém bídném synu? by z cizí země vykopal tvůj prach a přenesl jej v milou domovinu? Či přicházíš, bys drahou ruku vztáh’ – jak před skonem jsi žádal – nad mou skrání a otcovské jí vdechl požehnání? Či slovo nějaké, jež’s chtěl mi říci před skonem svým, jež nevyřknuté vzal ti ze rtů anděl smrti bledolící, bys pro útěchu rád mi zanechal? Ó, promluv! promluv! Prahnu po tvém hlase a po všem tom, co spočívalo v něm, co nikdy v uchu nezazní mi zase – Ó promluv již! Jen pohni drahým rtem! Otcův hlas.
Co vyznával jsem, v srdci choval vezdy, co bylo myšlenkou všech mojich dnů, co vedlo mne, jak záře dálné hvězdy, mých tužeb korunu, mých perlu snů den příští vyplní, den velkých činů, můj plesá duch – a ty mi truchlíš, synu? Což zapomněl jsi dob, kdy na mé hrudi jsi skrýval slzu, k mým se vinul rtům, kdy v tiché světničce, před světem chudi, jsme střehli poklady svých svatých dum? Mé srdce mrtvé plesá v hrobním stínu, že sen se plní – a ty truchlíš, synu? 174 Ó pojď, pojď v náruč mou! Chci tebe vznésti zas k výši zářivé nad zemský prach, zas věnec nadšení ti v kadeř plésti a v boj ti žehnat, dědici mých snah, a dějiště ti zjevit velkých činů, bys okřál k životu, můj chorý synu! V tom pozdvihla se náruč otce mého jak valná závěj sněhu jiskřivého a pojala mne v lokty. Jak mi blaze! Ze skrýše teplé sněhu vánicí hled můj se prochází po mléčné dráze, jak v zašlý čas, kdy hladkou sanicí v objetí jeho, útlý hoch, jsem sníval a pláště skulinou se k nebi díval. Přes kraje letíme, jak větru vání. Teď pod nohou nám ledu valí kry mohutná řeka. Po bílé tam pláni nesčetných jisker skotačivé hry. Leč nastojte, ta niva jiskřící pojednou vzhůru kouří se a práší, pak celá bílým oblakem se vznáší jak pozdvižena prudkou vichřicí. Však život tajemný ten jeví sníh: ze spousty jeho beztvárné a hrubé znenáhla obrys všeliký se klube, směsice divná tvarů lehounkých, jak hříva komoňů, jak plášťů cípy, jak vlasy, vous, jež bouře zimní rve, jak meče, lučiště a toulce s šípy i pušky, šavle, bubny, korouhve – 175 jak sever oživlý, jenž vojskem sněhu podmanit chvátá jihu květ a něhu. Ba, zřetelně již kolem v jasném vzduchu bitevní severu se jeví šik, sněhové pláště v divném hrají ruchu a ledové se blyští hroty pik, sníh kolem žerdí v chomáče se chytá, mráz praporů těch stříbří okraje, kdes jíní květem na pochvách se kmitá, a časem třásní s ramen zavlaje, na čapkách bílých z kosmatého sněhu skvost ledu plane v démantovém žehu. Jsou smíchány tu různé zbraně, kroje: třpytivé šupiny, v něž Oleg slavný kdys odíval své bohatýrské voje, i Síče bulava a bunčuk dávný, i prapory, jež Petr k letu pudil, a bubny, jimiž Děbič Balkán budil – Ba, zdá se, jakby Hospodinův dech byl náhle zavál u nesčetné hroby, jež vyryly v zem tuto zašlé doby, a jak by z kůry ztuhlých plání těch slovanských kostí miliony vzrýval, zas těla podobou je přiodíval, hnát v rezavých jim tyčil třemenech a toužením, jež druhdy nevyplnil, zas mrtvá prsa bouřlivě jim vlnil. Dál k jihu letí; kudy krajem bouří, mrak nových duchů od země se kouří. Kdes moře hlav se vyvlnilo z rovu, jež kdysi Lazar sčítal na Kosovu. 176 Pak ráje porubané smutný hon: roj starců, žen i dívek, zevšad sletlý, i povražděných dítek oblak světlý jak andílků, již boží věnčí trón. Teď hory před námi. Tam pode skalou spícího muže děva oblačná se dotkla obrovského ručkou malou: Markova sestra, víla průzračná. I povstal jonák, protírá si oči, ze skály vytrh’ slunojasnou zbraň, poskočil, výskl, buzdoganem točí, jej metá k hvězdám, v pevnou chytá dlaň a mezi letící se vznáší stíny po sladkém boku víly posestriny. Hoj, cypříš, pinie – dech jihu sladký – lesk divný v dálce temnem proniká, kde k zemi dřímající Pontus hladký toužebně skvoucí ňadra přimyká. Než jaký stín to jasnou plochu kalí? Ký mrak se z dálky nad vodami valí, jak racků dlouhokřídlých hustý sbor? Již letí kol, již rozeznává zor lehounkých lodic nesčíslných mračna, jež rodí dálka i sám moře klín: hemživých člunů spousta polprůzračná, bezčetných zobců mnohotvárný stín, druh druhem projíždí jak mlhou mlha, stín člověka po stínu rahna šplhá, 177 obláčkem vlají plachty různotvárné a zbraně kmitají se v přízi lan; nesčetné davy kozačiny švarné po moři sbírá mrtvý ataman, hřmí „urá“ bez konce a v plachet mihu jak listí vichorem se nesou k jihu. Teď před námi, jak město z bájí říše, ve stříbře luny štíhlých věží les jak tisíc prstů bílých nad cypříše vztaženo slavně hvězdných do nebes. A brána, zazděná po mnohý věk, se mžikem rozskočila. V šumném letu přes plochy střech, kde na koberců květu zastřených dívčin odpočívá vděk, jichž bílý kotník, zvonci ověšen, před chvilkou ještě v jarém tanci zvonil šedému starci, jehož leb se sklonil k jich kolenu – teď ze sna vyděšen skráň lysou vypíná, zrak do tmy poulí a v zimní vichřici se mrazem choulí. Velebný chrám se duchům otevírá a v jeho temeni, čím vanou blíž, půlměsíc bledne, tisíc hvězd se sbírá v obrovský, skvoucí, plápolavý kříž. Voj severu teď chrámem šumí, víří a prudkou vichřicí s pošmourných stěn, jak pavučinu, křídla netopýří, praporů vetchých rozmetává plen, kol na zdi mizí verše prorokovy a zlatých písem zdoba všeliká, koranu tamo blednoucími slovy obličej Kristův jasně proniká, 178 jenž věky zahalen byl v malty cloně. Zas postať obrovská na skvoucím tróně se světlem věčné lásky v božském zraku plá s hůry, jakby požehnati chtěl hustému duchů nesčíslných mraku, jenž velebným se chrámem rozestřel. Jak příboj bez konce se hlavy vlní do šeré svatyně, hruď její plní. Zasvitla hvězda v temném pozadí, ve dvě se hvězdy rozskočila mžikem, a z každé nových řada tajným vznikem vytryská, vzlétá, chrámem dovádí, již sto, již tisíc do kola jich hoří, chrám velebný ve světel ztopen moři, planoucích svící v rukou nesčetných; i v kopuli se světel věnec nítí od římsy k římse, plamenné co kvítí, věncoví skáče září třepetných. Zeď otvírá se, oltář vydává, jejž kdysi strážnou hrudí obemknula, když ve chrám spousta Osmanů se ssula, – nesčetných kněží vážná postava na stupních v oblaku se třpytí dymném a velebný chrám šumí duchů hymnem: Den spásy nadešel! Procitlo plémě, jež povrženo v plemen zástupu, jim bylo otrokem a v prachu země snášelo jarmo, bič a potupu, jež svíjelo se věků řadu mnohou pod berlou cizinců, jich těžkou nohou, 179 jak Rómy barbar za jich krb se bilo, v arénách k zábavě jim krev svou lilo, až skleslo tak ve světa pohrdání, že samo tupilo svých předků rov, svůj mrav a způsob, vlastních citů vlání, řeč rodnou s kouzlem prvních matky slov. Však nyní rozpomněl se rod ten, vstává a pociťuje v údech obří síly, již perutěmi k letu pozahrává Slovanstva orel bílý! Ve stesku západ k východu se dívá a ve zlých snech tam vidí lesklou jež pik sáhodlouhých, jimiž step se kývá, a spoustu noh, jež stoupá na otěž, jak moře kobylek roj drobných koní, mrak jezdců huňatých, již v let se kloní, jen chvíle čekají, by náhlým tryskem půl země v kopyt zahalili prach, zář ducha ztlumili svých kopí blyskem, zdupali podkovou žeň svatých snah; Gog Magog písma, Hunů nových mračna chrám zapálí, jenž snesen věků pílí, a v popele tom zhřeje prsa lačná Slovanstva orel bílý. Sen zlého svědomí, stín bázně lichý. Ne k plenu, výboji náš vstává rod: jhem povrhá jen cizí zvůle, pýchy, svůj z vodítek vyzouvá juný chod. Ctí s tebou, západe, tvé hrdé dómy, jak ty jsi z ňader Hellady a Rómy 180 ssál božských osvěty kdys mléko jasné, on vzdělanosti tvojí na hrudi byl odkojen. Však dospěl k síle žasné a sahá pro los v dějin osudí. Skráň zdvihá plnou nových dum a vznětů, svou kolejí chce spěti k lidstva cíli a k volnému svou peruť vznáší letu Slovanstva orel bílý. Došuměl chorál duchů. V dálce zmírá. Chrám jasný zanikl, tma kolem čirá. Jsem samoten. Skráň do dlaně se hrouží. Však nad temenemtemenem, cítím, že mi krouží ohromnou perutí, pln jaré síly Slovanstva orel bílý. 181

ŽIŽKA.
Kolem Žižky při večerním chladu sebrali se podhejtmani v radu. Unaveni denním po zápolu stírají pot s lící, krev i prach, louč pak, vězíc ve štěrbině stolu, odívá je v přelétavý nach a jich stíny obrovité matně na šedivém kreslí stanu plátně. Za stolem tu sedí hejtman slepý bez pohnutí, jakby v těžký sen pozabrán; leč prsty mocné třepí starodávné bible pergamén. Po levici mladší jeho brat na dlaň čelo kadeřavé níží, nad nímž listnatou je zdobou svíží přílbice lem skvoucí obepjat. S pola vojín, s pola písař on: zkrvavený mlat na bílé bláně před ním spočívá, brk šeré káně vlasem protčen, z jehož rusých clon k bratru zírá oko mužně skromné v oddanosti vroucí, neoblomné. [182] Po pravici Roháčovy zraky pod obočím hustým, z temných řas svítají jak blesky pode mraky; od temene prostý černý vlas smědé tváře hrbolaté rysy oplývá a nad blyštivou řadou šupin železných se dole mísí ve mrak temný s rozcuchanou bradou. Před ním leží obnažený meč, z něhož tknutím obrněné ruky časem jasné vyluzuje zvuky, – v radě nemluvný, jen tu zná řeč. Ostatní pak různo v šeru, záři skupeni jsou stanem; dvojí duch zástupem jich vane; v hnutí, tváři obráží se prudký vášně ruch. Smíšeni tu vojíni a kněží. Mnozí obé v jedné postavě: pod biretem kněžským rouhavě Prokůpkův knír vztyčený se ježí, vedle Ambrož v dlouhé černé říze, s blyštivou však přílbou na hlavě obrací list v žalmů svaté knize: hledáváť vždy citát, nenajde-li, v pochvu sahává pro důvod skvělý. Jedněch k zápasu a druhých k míru přiklání se mysl bohatýrů. Na úmluvu s panstvem obé strany přivěsila pečeť zrádná Praha, s Římem dvorné vyměnila blány, na Zikmunda zakývla též vraha, 183 na vše strany lstivou přízi tkala, lva by slepého v ni zamotala, však lev zařval, zatřás’ mocnou hřivou, v nevěrnou se ztopil českou krev, v plamenech a dýmu rodnou nivou rachotil jak bouře jeho hněv. Hoj, což doposud je uši brní po strašlivé tlápy jeho ráně, jížto zdrtil jako žernov zrní tisíc lebek v malešovském láně! Dlouho krajem hřměl. Teď od hor kdesi k Praze samé udeřil co blesk náhlým obratem. Tři dny již děsí v poli špitálském ji temný třesk nesčíslných zbraní. Však proč stojí klidně tam? Proč výpady zlý škůdce odráží jen v liché drobné půtce? či hlas v jeho útrobě též dvojí ozývá se, jako vůkol v stanu ze rtů radících se podhejtmanů? Jedni volají: Již činu chvíle, než se páni seberou nám v týle, již na zrádnou houfnicemi vrkni, berany ji, Žižko, v plece trkni, znič to zrady hnízdo v sloupech dymných! Co tím ztratí kalich, národ, Jene? Sto jen věží, Antikristem zděné, a hrsť kupců zištných, neupřímných. Druzí radí: Dost již k plesu vrahů v útrobách jsi řádil rodné země, ušetř aspoň srdce – nech jí Prahu – pro kalich, jejž nad vrtkavé témě stále vznášela – dost jinde díla. 184 Taký vůdců spor. Jak bystřin dvou s protějších když skal se rovná síla v pádu střetne, změří prudkost svou, s třeskotem se obou tříští toky, s rachotem se lámou, bijí, rvou mezi skal těch zpěněnými boky, až pak letí hlučném při zápole střemhlav u propast, že poutník dole naslouchá vod vádě s úžasem: tak tu vůdci hlučně, hlučněj v kole měří se slov prudkých zápasem. Náhle povstal Žižka. Hluk a váda rázem tichne. Oněmělých zor v jeho líci bledé, temné bádá, v jakou stranu rozhodne jich spor. Mluví Žižka. Tiše. Hlas však stále hněvem vzrůstá, jak hrom blíž se vale: Sšikujte své houfy v útok ranní, k Praze obraťte všech pušek jícen, až Týn vzplane, jitra svitem znícen, jak hrom boží udeříme na ni! Bůh ví, že mi mocně k srdci sahá večerní teď dumných zvonů zpěv, jímž mi stará připomíná Praha minulých let mnohý blahý zjev. Avšak cítím, že Pán hvězdných stanů, jenž nám v Husi seslal pravdy zvěsť, za kladivo hrozné na obranu v národa mne mého vtiskl pěsť, 185 abych řádil v jeho vrahů tlumě a je tepal jak cep žito v humně, abych ubránil mu pravdu svatu a náš jazyk milý. Proto k mlatu sahal jsem, ne z ukrutnosti líté, z touhy po cti marné. Všichni víte, co jsem konal – boží nástroj slepý – vždyť tam svištěly též vaše cepy! Než kdy potepal jsem vlky cizí, domácí mi zmij’ své jeví hryzy: s panstvem Praha, jižto v boji lítém Tábor chráníval svých prsou štítem. Zpříčil se jí boží zákon ryzí, po němž spraviti chci český lán, by v něm bratři jen – ni rab ni pán – v jedinou se shlukli obec svornou a tvrz boží pravdy nerozbornou. Ještě víry škrabošku si vtiská v neupřímnou líc, – však ze spod blýská po jhu zašlém oko chtivé zpět, po nevolné zemi s pány, chlapy, po širáku rudém, černé kápi, po bláznovské kukli cizích tret, jež jsem s každou lží a hanbou, strastí vymésti chtěl na vždy za mez vlasti. Kletba zlá, jíž hněv nás tíží nebe: žádost cizoty – nevážnost sebe! Kalich ten, jejž světa všeho zlobě na vzdory dlaň naše k nebi třímá vítězná, chce vyžebrati sobě za almužnu z chabých rukou Říma! Korunu tu, od níž bitev žáry cizáckou jsme odrazili dlaň, 186 vydavší nám Jana v popů spáry, zvoucí proti nám svět celý v zbraň, na prokleté vložiti chce témě arcivraha naší víry, země! Leč tak nebude! Již dotkala v šaleb osnově své tajné nitky, rozetne tu přástvu meč můj břitký, jejž tak zpupně z pochvy vyzvala. V krvi poklesne a ve plameni frejířka ta, jež se s každým líbá jak nevěstka písma Aholiba, nezůstane kámen na kameni, a kde stála Praha lícoměrná, zbude jen mé pomsty stopa černá! Zahřímal tak Žižka. Hněv mu krutý škubal rtoma; řasy pozdvihly se, příšerně dvě sluje zamihly se démona jak pohled mračný, dutý. Na meč sklonil Roháč pádnou ruku, že kov zazněl, jak by v plesném zvuku, jedni mlčky, druzí s pochval slovy opustili vůdci stanu krovy. Osamotněl slepec. Louče zmírá plápol poslední. Tma jako v hrobě pod stanem se pustým rozestírá. Pochýlil skráň Žižka v dlaně obě. Naslouchá té známé zvuků směsi, v nížto tábor zvolna pousíná: slyší, jak zem duní pod kolesy, s řetězem se řetěz zvučně spíná, 187 slyší zbraní lomoz, bičů hvizdy, nesčíslné kroky, dusot jízdy, hlasy mužů, dětí křik, žen pění, svatého blan písma šelestění, – vše to splývá pozvolna a zmírá – ještě šepot vedle stanu kdes – i ten ztichl – zvučně sponou kněz, domodliv se, bibli uzavírá. Dítěte kdes ze sna blábolení ozvalo se – matky chlácholení – stráže v dáli zvolání kdes táhlé – kdesi na blízku kůň ještě náhle, hodiv hlavouhlavou, zvoncem pozazvonil – ještě bubnu kůže hnutím čela spícího kdes temně zabručela – a klid čirý na tábor se sklonil. Však on bdí tu, hlava, mysl umná těchto lidských spoust. Na jeho kyn vznesou se těch vojů mračna šumná, za ním poletí, jak obra stín. Kolikerý slavný konal čin nástrojem tím živým ruky svojí! Však teď zdá se mu, že zemdlel v boji, malátná že ruka klesá v klín. Vítěz nezdolný že našel soka, jenž jak titan roste do vysoka, stokrát sražen, znovu před ním vzlétá – nesvornost to lidu jeho kletá. Zachvěl se rek slepý. V jeho vlasy vichr zadul, zdvihnuv okraj stanu. Zachvěl se jak v blízké smrti vanu, zachoulil se těsněj v pláště řasy a sen divný oblétl mu hlavu. 188 Klesá mrak, jenž oči jeho halí; vidí hvězdu dálnou – k ní se valí bitevní vůz jeho v branném davu. Mezi ním a hvězdou jako moře spousta hlav se vlní v šumném vzdoře, však on drtí vozů svojich koly zástupů těch tlum, jak stébla v poli. Marně drtí, před ním setba hustá hlav těch vzdorných v nekonečno vzrůstá. Bouří kolesa přes mrtvol valy – však ta hvězda ještě v dáli – v dáli. Zdá se mu, že zvolna tichne, zmírá vozů lomoz za ním. Hledí zpět a hle! z vozů trouchnivých tam vzpírá nesčetný se k němu dutý hled mrtevců, již nad lebkami točí vetchých cepů rzí a červotočí v rukou kostlivých. A jako led rámě jeho poklesá – hnát bílý – prázdnou hruď plášť vetchý obletuje, žeber skoulí mrazný vichr duje; ale dotud ruka, plna síly, kostlivými prsty svírá mlat, vůle dotud v duté hnízdí lebi a ji vzpíná, v tužný pudí chvat k bílé hvězdě na dalekém nebi – Zarděla se v jitra barvách čarných hrdá Praha věží, štítem, krovem, růžových jak stínů, lepotvárných, divná výspa v moři červánkovém. I Týn velkolepý, dvojvěžatý 189 v purpurový odívá se hav, až pak náhle, bleskem slunce vzňatý, zlatem zdobí dvojici svých hlav a již celý v záři tone skvělé – Či chce krásou zmámit nepřítele? Nevidí však stanu otvorem Žižka matku měst, jak vnadou skví se. Slyší jen, jak tábor probouzí se kroků zvukem, šumným hovorem. Slyší lomoz kol a dusot koní, o vozů jak boky řetěz zvoní, kladivo jak temně na hřeb tluče, jak se budí buben ze sna, bruče, tětiva jak bzučí na lučišti, na zkoušku jak palcát vzduchem sviští, slyší modlitby žen, dětí vzlyk, bojovníků pomíšený křik, až tu náhle souzpěv kdesi hřmící: „Kdož jste,“ zavznělzavzněl, „boží bojovníci!“ A jak vichr, v rozsáhlém kdy lese od vrcholku k vrcholku se nese, někde zahučí, hlas onde ztlumí, až pak mocnou hudbou rozešumí všechny vrcholky po celém boru: tak ta píseň hlučná, zvoucí k válce, dál a dál se nesla po táboru, až kraj celý v šíroširé dálce zaburácel jako moře hřmící: „Kdož jste, kdož jste boží bojovníci!“ Zaplanuly vůdci tváře bledé při tom zpěvu – těžký schvátil mlat – 190 vztáhl ruku a již před stan vede k prostému jej křeslu věrný brat. Sedl Žižka. Na klín palcát klade. „Nuž, co Praha?“ ze rtů se mu krade. „Oblekla se v jitra zlatý hav před skonem,“ – dí bratr Jaroslav. „Však co to? Teď brána otvírá se, padací most na příkop se chýlí, pestrá tlupa po něm ubírá se, povznášejíc v čele prapor bílý. Jízdní jsou i pěší. Péra kynou s Lechů čapek, zlato skví se ryzí, vánek hraje s drahou sobolinou, konšelů háv cuchá, kněžské řízy. A hle! před zástupem v bílém šatě pacholátek dvé, jak poslů máje, polštářů dvou nesou na šarlatě, s jehož třepením dech jitra hraje, haluz zelenou a visuté pečeti na bláně svinuté.“ Přiblížil se zástup. Krok svůj staví před Žižkou, jenž v stanu šerém stíně, v davu podhejtmanů, s mlatem v klíně, sedí zamračen. A mluvčí praví: Kníže Korybut i město Praha k zastavení proudů bratské krve, k potírání společného vraha 191 mír ti nabízí, jak býval prve, aby nad krvavé svárů brody sklenula se duha libé shody a nás pojila věk věků příště – – Žižka (s trpkým úsměvem).
Dlouho as, jak mír u Konopiště. Kolda.
Vari s pečetí, jež za vás – zrádce – na Havelské smlouvě rdí se studem! Pražan.
Však tvůj znak se v poli, krví rudém, za škůdce rdí země – Jiní Pražané.
Konec hádce! Kolda.
Blesky boží! Několik Táborů (zdržujíce jej).
V pochvu meč! 192 Bartoš z Valečova.
Ať brání teď vás Zikmund, Řím a zrádní páni, jejichž korouhev po třetí právě s pranýře jste sňali k nové slávě! Pražan.
Však se bohdá ubráníme sami! Kněz Ambrož.
Dosti slov! Ať hřmí teď srubnic tlamy! Křik a lomoz. Výš a výše vzplává váda bratří, Pražan, – Žižka vstává – Než tu náhle pomíchanou vřavou postava se mihla lepá, směrná, kol níž vlála vlnou poletavou mrak co temný kněžská říza černá. I vlas tmavý kněžským pod biretem havraní jak křídla vzpjal se letem. A v té chmuře jako měsíc bílý mladá, bledá zjevila se tvář, v níž zrak temný, kouzelné pln síly, plamennou kol kolem vrhl zář, obojí že maně couvla strana a ret mnohý zašept’: Rokycana! A jak za štít Praze, s hlavy sklonem náruč rozepjal co křídla temná mladý kněz, a slova srdcejemná zazněla mu ze rtů jasným zvonem: 193 Slepý hrdino, svou vztáhni dlaň. Hlavy dosáhneš, v níž jarým chvatem plamenná krev bije v mladou skráň – Roztříšti to čelo těžkým mlatem, znič tam všechnu bujnou naděj’, snahu, dřív než první šíp zasviští v Prahu! Dřív, než vyrveš po bratrském boji srdce z ňader matky, vlasti svojí! Srdce to, jímž od pradávna bije země tato, v jehož čilý tluk od staletí kraj náš rodný vije každý záchvěv plesů svých i muk, tento střed, jenž všechny snahy, síly, všechen lidu pojil, živil ruch, tuto skříň, v níž snesl s umnou pílí nejkrasší své šperky český duch. Všechny děje své a slavné kony v kamenné to moře národ tesal a těch věží nesčetnými zvony stokrát k boji bil a vítěz plesal. Rozpomeň se, Žižko, na lopotu předků nesčíslných, moře potu, než těch věží nepřehledný řad nad pilířů lesy hrdě vzletl k nebesům, než v modru libě zkvetl kamenných těch květů slavný sad! Připomeň si krve moře žalné, jímž lid český mnohé věky valné uhájil ten klenot, pýchy zdroj. Zpomeň si, jak v tomto právě láně bojoval jsi první slavný boj s vojem Němců Prahy ku obraně! 194 A teď chtěl bys ohnivé své střely do věží těch rýt, jež věky zřely? Chtěl bys vykonati děsný čin, před nímž Zikmund sám se zachvěl, coufal? Zdrtí-liž své matky hlavu syn? Kdybys čin ten vykonat si troufal, raníš vlasti hruď, již nezacelí věků řada. Kraj by zalkal celý, vzkřik’ by hrůzou, zaúpěl by bolem, zalkaly by hory modré kolem, šumavské i staré sosny černé a kde jaké české srdce věrné! Pomni, že tam pravdy boží svaté nad Betlémem vzplanul hvězdný zjev, že dlaň Prahy jařmo svrhla klaté, za kalich že první lila krev, že ten kalich vznesla k hrůze vrahů nad vítěznou hlavu v bitev hrom a že vzplesá, pohrobíš-li Prahu, všemi zvony Antikristův dóm. Vinni jsme, že kráčet ve své mdlobě bez tebe jsme chtěli cestou jinou; však teď, vůdče, vracíme se k tobě. Hle, tam naši na východě hynou a vrah cizák řádí na Moravě. Nuž tam veď nás! Tvé se bystré hlavě podřídíme pevným svorným šikem. Ukroť hněv – i Bůh je slitovníkem! V tolikerém velkém, slavném boji vítězství se smálo tvému meči, – 195 ale nad vše, nad vše bude větší, dnes-li zvítězíš nad zlobou svojí! Ó, bys viděl, jak tam k tobě vzpíná kamenné své lokty, plna kras, Praha velebná, jak slunce jas královské jí čelo bleskem spíná, jak těch věží, věkem černých, tíseň, kamennou tu slávy české píseň červánek rtem purpurovým líbá – – Však ty nevidíš. Nuž její hlas ze rtů mojich slyš. Ó, slyš mne, reku, jenž tu k tobě koleno své shýbá, potud shýbané jen k nebes vděku: Jsi-li Žižka, jak jej v srdci máme, jsi-li boží hrdina, jenž zbraň nepřátel jen vlasti, víry láme, jemuž nadšení jen tyčí skráň pro národa čest a svaté snahy – vstup co přítel do plesavé Prahy! Mlčí kněz. A v tichu přehlubokém stojí davy. Všechna kolem tkví lidu spousta badajícím okem v líci vůdcově. Tou divná chví citů proměna. Tu mračné brvy škubnutí, jak by chtěl knězi říci, dál že zří duch jeho pátrající, že by zardousit měl přece v krvi plémě zvrácené, jež dále tkáti bude přízi svou, až v českou vlasť cizák vrah se s Antikristem vrátí – nyní jakby nořil ve propasť 196 duše hled – teď jakby těžkou mdlobou klonil tvář – zas líc mu plane zlobou – a teď jakby jasnou po ní zář jarní slunko mihotavě střelo – Zachvěl rtem. Však nepromluvil. Tvář dlaní zastřel. Náhle vypjal čelo a máv’ těžkým palcátem kol hlavy: „Jménem Páně, dítky – do Moravy!“ 197

V BUŘANU.*)
Moře jarní trávy, buřan květuplný po obzor až valí měkké, pestré vlny. S ním se blankyt snoubí. Kamo sáháš okem, tichá step jen dřímá ve snu přehlubokém. Dávno tomu, dávno. Stepi sen nezvyklým byl šumem rozplašen. Uviděla, žasnouc, od západu valiti se vozů temných řadu, blížiti se vichrem jezdců roj, – neznámý jí hostů šat a zbroj. Hlahol rozléhá se kol do kola, – naslouchá mu, rozumí jen zpola. Ký sem vítr přivál divnou chasu snědých tváří, pustých brad a vlasů, půl jak hrdé bohatýry báje, půl jak bludné syny Himalaje?! Vetchých oděvů a zbraní směs postýlá jim plíseň, krev a rez. Letem vzdouvají se kusé hávy, čapky srsť tu hledy zaclání, ——— *) Ve „Květech“, 1879, pod pseudonymem Fr. Palát. [198] s přílby rezavé brk onde páví k osmahlé se šíji uklání. Kosmatou hruď mnohý jeví spár těsných kabátců, s jichž prsou chudé povívají zbytky látky rudé, kalicha jak hrubý, sešlý tvar. Kůže hnědá, odraná se choulí na dřevěných štítech. Prázdné touly, těžké cepy houpají se vzadu s pohárem a tykví v divném ladu, s dropem zloveným – ba smutný vid skýtá neznámý ten branný lid! Stanuly teď vozy. Jezdci oře k pastvě vyhnali ve květů moře. Ženy ňader osmahlých a lýtek sestoupily s vozů. S nimi pak po obrovských kolech chomáč dítek sesypal se jako šotků mrak. Nejeden tu hošík pružný, smědý, pod přílbičkou na bělavé hlavě stepí rozesílá bystré hledy jako sokol honce na rukávě. Ba i nahé robátko tam stranou na pavézu snesli oprýskanou. Děvče k němu kleklo miloněžné, kalich majíc na košili režné v ňadrech vetkaný jak rudý květ, usmívá se na ně, k němu kloní bílé čelo s řadou lesklých tret, při tom v přilbě kostkami mu zvoní. 199 S prvního teď vozu muži, ženy opatrně kmeta snesli v trávu, zvolna, lehce opřeli mu hlavu o štít velký, k vozu přikloněný. Tak tu sedí, polovzpřímen tělem. S temene mu splývá vlasů sníh kolem tváří vpadlých, zvráštělých, a krev zardívá se plátna bělem v rozhalených prsou. Oči sklenné bloudí v knize staré otevřené, ležící mu v klíně. Ztichl šum a všech zrak se sklonil k jeho rtůmrtům. Stařec promluvil: „Nad blízkým rovem kajicným se s vámi loučím slovem. Zhřešili jsme, bratři! K mnohé seči za jazyk a víru spěl náš voj, ale posléz’ přirostla nám k meči srdce lítá, zvykem stal se boj, bez volby již prapor náš se klonil, kam plen pozýval, kde měšec zvonil, z bohatýrů hrdých, Páně sluhů stali jsme se hejnem dobrodruhů! V boji mrzkém, v Uhrách naši četu Hospodin teď rozbil na odvetu, mně hruď proklál, vás co trosku žalnou vyvrhl v tu stepi valnou, dálnou – však vás aspoň spřízněný nám v rodě družný národ přijme na východě! 200 Ale já zde věčný budu sen v šíré stepi spáti samoten. Skloňte ke mně třáseň praporu, válečný zpěv zazni ve sboru, vpadněte všech houfnic hudbou jarou, rozhlučte všech bubnů kůži starou, bych mněl, na slavné že klesám dráze v boji posvátném – pak umru snáze! Do hrobu meč nahý dán mi buď, nech v mé dlani mrtvé rez jej ztráví – druha věrného mé hanby, slávy. Bibli tu pak vložte na mou hruď – za živa kde stále měla dlíti, nechte spasné její blány ztlíti! Zdá se mi, že v poslední té chvíli Hospodin mé duše oko sílí, budoucnosti závoj odkrývá. Vidím – běda! – ve skráň mého lidu hloub a hloub se trní zarývá – však již vstává, – střásá hanbu, bídu – – A teď vidím: z východní té strany mrak se zdvihá jezdců hustý, branný, a v něm vrátí vnuci našich vnuků do vlasti se předků v bitev hluku. Koní bouř’ přeletne po mém rově, zachytí můj popel na podkově a jej ponese v zem rodnou zpět, jež se zrodí nové slávy květ!“ Za svítání ustlali jsou kmetu do peřestých vonných stepních květů. 201 Povzdechy, modlitby tichým slovem s vůdcovým se rozloučili rovem. Dál se hnula vozů řada tmavá, prapor s kalichem vlá v Ukrajinu, za nimi pak v ladném stepi klínu uhnětený buřan zvolna vstává. Zmizeli již v dáli. Kamo sáháš okem, step jen tichá dřímá ve snu přehlubokémpřehlubokém, po obzor až valí měkké, pestré vlny moře jarní trávy, buřan květuplný. 202

Nic.*) (Perská průpověď.)
Byť celý svět se v úděl dostal tobě, jdi bez radosti dál – toť pouhé nic! Byť celý svět jsi ztratil v sudby zlobě, jdi bez žalosti dál – toť pouhé nic! I žal i radost minou, zajdou v hrobě, miň klidně tento svět – onť pouhé nic! ——— *) Ve „Květech“, 1880, pod pseudonymem A. Rouček. [203]

S KUŽELE BÁJÍ.*)
Jak ze sna vidím na kuželi bílou kadeř lnu, z níž chůva dobrá, šedovlasá, v šeru zimních dnů když v dětí kruh si k ohni sedla, nám za vrčícím kolem předla tolik zlatých snů. Zas pod křídloma báje letím v trpaslíků říš a směju se, že do lastury zapřáhli si myš, že ořech – člun – si vlekou k vodě a muchomůrka v nepohodě že jim skýtá skrýš. Zas vnímá duch můj s podivením, báj co šepce dál, že drobounký ten lid si zrobil palác v lůně skal, že rubín, safír s drahým kovem tam na klenutí křišťálovém čarokrásně plál. ——— *) V pamětním listě „Národ sobě“, 1880. [204] Ach, stará bájko, duší vlá mi tvoje divná zvěst, když hana dechem hrubým kalí rodu mého čest. I nad ním obr soused křičí: Hle, tento národ trpasličí jak mi směšným jest! Však ty, ó lide, nedbej hánců, po svém jen se sprav a s chutí dále rukou, čelem pracuj, snášej, stav! Nechť na plece druh stoupá druhu a výš a výš se hemží v kruhu mravenčí ten dav! Již pilíř nejeden se vzpíná směle nad zemí – – Dej Bůh, ať klenba záhy vzplane krásy zářemi, a v práh-li obr nohu vstaví, ať smích mu na rtech pohrdavý žasem oněmí! 205

KRÁL A ŠAŠEK.
Kdys na pavlán ve slávě celé vystoupil Jiří král; leč pod korunou zlatou v čele mrak starostí mu stál. Z dum vyrušen byl zvonků hraním – to z kukle rolničkové za ním brat Paleček se smál. „Oj, milý brachu,“ zvolal knížekníže, „teď k sobě sám jsem děl, že koruny té skvoucí tíže mi přinesla jen žel, že měl jsem vyměnit si záhy za čapku tvou ten klenot drahý, jenž trním v čele tkvěl. Hle, pro tu kukli zvonečkovou bych neměl válčit s kým a denně piklů přízi novou by neutkával Řím, [206] zrad neznal bych ni han a kletby, mně pod rolničkou stále kvet’ by jen žert a smích a šprým.“ Však zavrtěl jen prudce hlavou druh vtipný na tu zvěst, že zdobu zvonků třepetavou rozkýval v bujný chřest. „Ne, ne,“ řek’ vážně, „bratře králi! Tou směnou bychom vyzískali si oba malou čest. Já pod korunou ve dne v noci bych vesele si ved’, však čelit panstva zbujné moci bych věru nedoved’, ni mařit pletich římských přízi, ni chránit zemi zloby cizí a spoust a han a běd. A když bys viděl vrahů ruku té země štěstí rvát, zdaž v rolniček bys doved’ zvuku ty na rtech úsměv lhát? Ne! Šašek já – ty král jsi pravý – jen v stínu Jiříkovy slávy můž’ Paleček se smát.“ 207

LETNÍ PROCHÁZKA.
Ó dívčino, hleď v okno jen, jak motýl pestrý na listu révy lehce rozkloněn tě vábí ven, ven mezi něžné květiny, tvé sestry! Co tuto při slavnostním stole v tom naškrobeném hostí kole, kde náhody nás rozmar sved’ dnes poprvé – snad naposled? Jak mám se bavit s ujcem, dědem o válkách, moru, zašlé době, s farářem o darwinské zlobě, když tys jen myšlenek mých středem, ty – jediný zde libý květ v tom hluchém věnci suchých tet? Pojď, unikni jich stráži bdělé na chvilku aspoň pod blankyt, ať povím ti, jak ráje celé mi ozářil tvých oček svit, jak se mi líbí líčko tvé, ten snivý půvab čistých skrání, ti rtové, svěžích třešní dvé, až příliš krásní k zulíbání. [209] Ó pojď! hle! ku pianu právě zlověstně kantůrek se blíží, již plachým prstem po oktávě jak dravec za lupem se plíží, již soprán kvílí, reptá bas – Ó pospěš, útěkem se spas! Tak zval ji toužebný můj zor a již nás objal v sadě vonném pod větví hustých řásným sklonem líbezný září, stínů spor. I bloudím s ní v tom svitu měnném jak s vílou v sadě okouzleném a moje rty jí šepotají, ač váhavě a s bázní jen: že – pomalu již višně zrají a jak dnes krásný letní den. Tak dostihli jsme branky sadu a dál nás volný kročej nes’. Podobna bělavému hadu ve blízký vinula se les pěšina stébly žloutnoucími, z nichž koukol, vlčí mák se rděl a hvězdnatými očky svými chrp siný půvab prohlížel. A nad vlnivou spoustou klasů skřivánek v letu míhavém zanikal v nebes modrojasu s jásavým země pozdravem. 210 Již háje lem zelených větví tichým ševelem nás družně k odpočinku zve v hebounké třásně své. Jak milo zde v té stinné skrýši, kde za krajkami svěžích trav rty něžných květů vonně dýší, kde nad peřestých zvonků dav měsíček terč svůj bílý výší, kde jahoda pod lístky zelené ukrývá líčko ruměné a nad travou orlíček houpá hlavu modravou! Před námi v usmívavém dole nad nízké chýše vesničky jak pastýř v oveček svých kole ční šedý kostel stařičký. A za ním nad obzor modravě vdechnut ladný obrys hor, kam bezděky se dáváš v let toužebnou duší v ten širý svět, v ten boží svět, kde krásy tolik srdce mladé tuší. To letní zlato, v jehož vlně kraj přede mnou se koupá plně, jež listů zeleň nad mou hlavou protkává září třepetavou a skrádajíc se v nitro lesa 211 skulinou lupenaté střechy penízky míhavými klesá na staré pně a kypré mechy, jež dívce sličné po mém boku obrubu líbá snivých řas –: i do mých ňader v klidném toku svůj roní smavý lesk a jas. Ó, jaká opojenost blahá v útrobě mladistvé se hostí! V ní tuchne každá vášeň, snaha, zjev minulosti, budoucnosti; rty duše ssají v tichém díku jen sladký nektar okamžiku. Naslouchám, jako děcko hravé v mateřských loktech blahodějných, ukolébavce šepotavé včel kmitavých a stromů chvějných i žežulce, jež volá z šera buků kuku, kuku! V tom polobdění, polosnění vše kolem čarovně se mění: Stříbrný plášť a brada šedá tu zdobí modřín, lesů děda, a bříza, mladá jeho paní, v zelené cloně kadeří bělostné tělo k němu sklání. Z tajného bylin zášeří mravenců bohatýrský voj pro sličnou kněžku táhne v boj, již v muchomůrce, štíhlé věži, pod rudým krovem zloboh střeží. 212 V lískový ořech – kočár zdobný – zapřažen koník lesa drobný, jenž z tajemného klínu háje přiváží zlatý poklad báje – – Co vyprávěl jsem zlatovlásce po boku mém, již nevím věru. Ne o hvězdách a růžích, lásce, o mroucí písni na jezeru, jak mravem bylo romantiků; než podle moderního zvyku snad o plesích a cukru, kávě neb o verších, jež vyšly právě. Však za to vlhkým třpytem zor s ní sladší vedl rozhovor o luzném půvabu, jenž dřímá ve střetu snivých duší dvou, o rozkoši, jíž mocně jímá sen milosti hruď mladistvou – – V tom buků zástup větru dechem zahučel v náhlém záchvatu. – Povstala dívka s tichým vzdechem, jejž opáčil jsem hlásným echem – již volá chvíle návratu! Hled můj se táže zraků víly, jež uvolněný rovná vlas: Zda neměli jsme zlatou chvíli a sejdem’-li se brzo zas? – – *** 213 Po letech opět sedím tady, leč samoten. Zas vlhký zor údolí stíhá zlaté vnady a v dáli modrý obrys hor; než krásy, jež duch tušil jarý v tom božím světě, světě širém, uprchly jako růžné páry drsného větru zlobným vírem. Zas mezi klasy chrpa zkvétá a libosmavý léta svit zas listím k mojí noze metá penízků zlatých bludný kmit; však fantasie usedlá mi nekouzlí do lesních skrýší tu divokrásnou báje říši, již před léty tam zahlédla. Teď hledím na svět chladně, sytě; – minulo jaro života a brzy v kadeř bílé nitě mně babí léto zamotá. Háj šeptá o snu krasších let, v ráj mladosti mne vábí zpět žežulčím hlasem v teskně-blahém zvuku kuku, kuku! Pryč, stíny dum! Jsem spokojen, když poskytne mi kněžka léta těch lepých květů hrstku jen, jež do zlatých si vlasů vplétá. Ač tyto květy pozdějšího věku tak nejsou svěží, plné libých vděků, 214 jak životního jara luzné kvítí, – přec u vděčnosti volím pro ně žíti. K nim druž se půvab upomínek! V tajemné schráně ňader svých ostříhám skromný, něžný vínek těch nezabudek těšivých. Ač napohled jsou chudé tak, přec blaží duševní můj zrak, jak ona chvíle v lesním skrytu, v paprsků letních polosvitu s dívčinou svěží, jejíž líc jsem nespatřil s té doby víc. Snad proto právě tak mně milá ta upomínka nevinná, že ona slasť tak čistá byla, tak bezděčná, tak dětinná: vždyť lidská rozkoš často bývá jak onde v lučních kvítků kole na pampelišky útlém stvole lehounká koule nedůtklivánedůtklivá. Jak lichotně se v oko vkrádá ten vzdušný útvar bělosiný, jejž umně příroda si spřádá z přejemné hvězdné pavučiny! Však utrhneš-li dutý stvol, neb dotkneš-li se koule dechem, již oprchává náhlým spěchem lehounké chmýří kol a kol, hvězdiček hejno vzduchem kývá – a holý stvol ti v ruce zbývá. 215 Nuž, lesino, buď zdráva zde, ty stinná, tichá skrýši snění, i ty, má družko jednodenní – Zda posud žiješ? Jak a kde? Zda podpíráš jak já v tu chvíli snivou hlavu a myšlenkou se zabíráš do blahých upomínek davu? Zdaž před tebou jak zlatý sen zasvítá onen letní den, jenž ku procházce krátké sved’ nás poprvé a naposled? 216

LETNÍ VEČER.*)
Ó krásná chvíle, kdy své zlaté řasy den letní sklání na ospalý zor a v usmívání ještě libé jasy posílá v luh a řeku, sad a bor; kdy srpy tichnou v ladném strání sklonu, jen žab a cvrčků píseň tichá zní a snivý hlahol kostelního zvonu kraj prochvívá svou hudbou večerní! Tu myslívám: Již dosti trudu, znoje mně život přinesl – jsem unaven; kéž ukončí se, dozní žití moje tak lahodně jak letní tento den, v tom zlatém úsměvu, v tom vábném klidu, v té tiché písni, jež mi duší vlá, kéž přejde v noc, kde toužebnému vidu hvězd nesmrtelných krása vzplápolá! ——— *) Ve „Květech“, 1881, pod pseudonymem J. Stára. – Tato báseň jakož i jiné z následujících byly napsány k obrazům, jchžjichž reprodukce „Květy“ přinesly – jsou tedy verše zpola příležitostné, které zde podávám jen pro úplnost díla, jež má býti celistvým obrazem mé dosavadní literarní práce. Zároveň poznamenávám, že v témž období 1881–1897 vznikly mé cykly menších básní „Jitří písně“, „Nové písně“, „Písně otroka“ a „Modlitby k Neznámému“, kteréžto cykly vřadím do jiné části Sebraných spisů. S. Č. [217]

VZPOMÍNKA.*)
Ve svaté noci s nebeských sídel snáší se zástup andělů v zem; slyšíme ševel tajemných křídel v půlnočním vzduchu rozechvělém. Jedny tu vábí přes bílé nivy kostelních oken míhavý zor, aby tam v nápěv pastýřský snivý vmísili hlasů líbezných sbor. Jiní se nesou v příbytky jasné, kde blahých tváří věnec je svit; do dětských oček, v jehličí řasné sypou tam hvězdic radostný kmit. Však jeden anděl opodál druhů zalétá v pusté brlohy šum, kde čelo jedno v hýřivém kruhu kloní se náhle do světlých dum. ——— *) Ve „Květech“, 1882, pod chiffrou J. D. [218] Na chvilku tichne v ječivé struně neladná hudba, hlomoz a smích – přelétá vánek vánoční vůně, míhá se svatých perutí sníh. Přelétá hlahol vánočních zvonů, pastýřská hudba, betlemský zpěv, ochvívá skráně v zářivém sklonu vánočních větví čarovný zjev. Zdvihlo se suché, vrásčité čelo, duhové pásmo blažených snů na chvilku po něm letmo se chvělo s odleskem zlatým krásnějších dnů..dnů... Zamáchl rukou – vztáhl ji k číši – do vřavy pusté poklesá zpět – – Anděl však nese ku hvězdné výši z ponuré tůně leknínu květ. 219

VOJÍNŮV ŠTĚDRÝ VEČER.*)
Zimní nocí vojín cválá – Ej, proč stanul? O čem sní? V okně chaty zážeh zlatý, milá záře vánoční... Cizí štěstí zrak mu kalí, ze rtů loudí těžký vzdech; v dumě žalné k chatě dálné letí touhy na křídlech. Tamo v jizbě smutno, pusto, nad kolébkou péčí roj; žena vzdychá; nevysychá v oku věrném slzí zdroj. A muž, otec v noci svaté, kdy zpěv míru s nebes vál, v cizí dálce letí k válce – – Marný vzdech! Dál, koni, dál! ——— *) Ve „Květech“, 1882, pod chiffrou J. D. [220]

TAJNÉ HOŘE.*)
V zelený soumrak dumavý hluboké, tiché doubravy přicházel panoš bledý; unyle zíral do mechu a čelo v hojném povzdechu ukláněl na kmen šedý. Co nesměl ani řasy kmit v komnatě hradní vyzradit, zde šeptal stinné skrýši: jak duše toužebná se pne po skvoucí hvězdě líbezné ach! v nedostupnou výši. Zní opět lesem jeho vzdech, rukama lomí, klesá v mech a zrývá prsa mladá. Ach, na věky již pro mne zhas’ andělských zraků čarojas a noc mi v duši padá! ——— *) Ve „Květech“, 1882, pod chiffrou J. D. [221] Mám žíti dál? Nést věčný bol? – – Hvozd mlčí teskně. Vánkem kol jen listí padlé chřestí, a s podálného hradu zní fanfára lesem svatební jak hrana lásky, štěstí. 222

Z DOB ZAŠLÝCH.*)
Na stupně usedám, jež halí mech, a hledím dolů do zpustlého sadu. Dob dávno zašlých tajuplný dech skráň ovívá, již v ruku snivě kladu; zvuk vody, jež se kalným proudem sklání v omšený mramor, zní jak tiché štkání a důlky steré, jež se kolem jeví ve stupních starých, v kamenné jich mříži, mně v duši kouzlí sterou nožku děví a steré bílé ručky půvab svíží. Zřím dívky, paní v šatě pestroskvělém, zřím statné muže, kterým s šíjí vlaje plášť hedbávný, jimž nade pyšným čelem vlá zdoba per klobouků přes okraje; zřím hrdé zástupy, jež s leskem, šumem tu v párech šeptavých, tu hlasným tlumem po stupních těchto spějou k růžím sadu, neb vzhůru k číším v pyšném letohradu; ——— *) Ve „Květech“, 1882, pod chiffrou V. M. [223] tu pod živůtek zlatý lásky bůže v nejedno srdce toužebné se vkrádá a šepotem ret schůzi tajnou spřádá, až luny svit se skloní v sadu růže... Kam poděly se hrdé postavy v nádherném kroji zapadlého věku? Kam bujný šum? Taj lásky šeptavý? Kam tolik lesku, rozkoše a vděku? Nic nezbylo, než vlhké kamení, mech na něm, stopy kroků tisícerých, nic nežli snílka tiché vzpomnění, jenž se zpustlého parku chodeb šerých sem zabloudil a na skloněné skráni ucítil minulosti tajné vlání. 224

NA BEZDĚZI.
„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli? Kde myšlenky tvé toulají se, kde? Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí, a beř, co péče má ti skýtá zde. Snil’s o doubravě pode hradem stinné, kde v šepot listí ptačí zpěv se line: nuž, ajhle! zde ti pro potěchu nesu do náručí tu sladkou píseň lesů.“ Posupný Herman, na Bezdězi vládce, tak vece královskému dítěti, sirotku Václavu, jejž Ota zrádce tam u nečestném chová zajetí. Klec prostou s úsměškem mu v ruce klade, o jejíž stěny, snítky lesní mladé, pták polapený bije křídlem sivým a něžnou hlavou s očkem úzkostlivým. Hoch bledý klícku v ruce slabé jímá. Ač na líci, již hebký věnčí vlas, stín utrpení, churavosti dřímá, přec v oko, na rty nutí klid a jas. [225] Ač nuzný šat mu halí útlé tělo, přec hrdě, důstojně pne dumné čelo a jeví moudrým okem, pevným retem, že předstihl duch léta časným vzletem. Zpět k oknu zašel. Obraz divných vděků: Jak obra skvostný, velkolepý šat, ovrouben sinou mlhou na daleku, kraj široširý dole rozepjat. Tu v pestrý háv se pojí hvozdy, luhy, jím řek se vlní stříbrojasné stuhy, tu na sta skromných vísek v houští sadů, tu na pahorcích pyšné věže hradů... Kdož pomyslil by, tato krása všecka, ty širé nivy, dálné modro hor, že údělem jsou nebohého děcka, jež na ně upírá svůj vlhký zor, že srdéčku, jež v nevoli tu nyje, vstříc nesčetné tam srdce toužně bije, že chlapec tento bledý s nuzným šatem je sirotek po hrdém králi zlatém! Tam v modru daleko se tají Praha – Ó, což se touhy peruť po ní pne! Tam hýčkaly jej hebce v lůně blaha upřímné lásky lokty milostné; tam z očí mateřských ráj děcku kynul, tam otec na hruď zářivou jej vinul, tam sypal nejskvostnější prestol světa čarovné lesky v jeho dětská léta. 226 Vše zašlo, prchlo! – Mrtev otec milý – Lesk, blaho minuly jak zlatý sen – i mateřské jej lokty opustily – teď v zajetí tu strádá samoten. Zde záští jed mu v útlou duši kane, zde cizoty jen mráz kol něho vane, zde cizinský jen hlahol v ucho zvučí a nepřátel pych tupí jej a mučí. Zrak jeho těkal po daleké nivě, pak v myšlenkách se do náručí smek’ na prostou klec, v níž schoulen úzkostlivě hlavinku chýlil háje zpěváček. Má ptáče s ním zde v tuhé vazbě strádat? o zašlém štěstí teskné dumky spřádat? Má vězni vězeň zpívat v žalné shodě nevole strasti, touhu po svobodě? Ne, nikoli! Útlounkým prstem hbitě klec otvírá a hledí dumavě, jak ptáče rozpíná ve slunném třpytě křidélka volná, letíc k doubravě; pak s okem jasným, zvonivými slovy klec prázdnou vrací strážci Hermanovi: „Syn Otakarův dar ti vrací s díkem: on můž’ být vězněm – nikdy žalářníkem!“ 227

POHÁR MLADOSTI.
Svit hasnoucí se plaše třepetá na sivé kadeři a vpadlé líci, na vráskách muže, jehož pohled snící v půvabný večer oknem zalétá. Jak milo hleděti v ten zlatý vzduch, ve vlaštovic a mušek čilý ruch a ve kvetoucích stromů sněžnou řasu! Skráň lichotivě líbá teplý van, smích, píseň dívčí zvoní se všech stran a duše ssaje divnou jarní krásu... A muži zjevuje se v luzném lesku čas dávno prchlý, srdcem cítí vlát tak mocné toužení, tak plné stesku: „Ach, nazpět! Býti mlád! Být zase mlád!“ A prudčeji to přání srdcem válo, vzdech mnohý z ňader stísněných se krad’ a hoře trpké oka vlahou tálo: „Ach, navrátit se v ráj! Být zase mlád!“ Tu v nachu mráčků na blankytném svahu tvář spanilá se mihla vzdušných tahů, [228] ta světlá podoba, jež ukláněla líc divukrásnou v jeho mladý sen, již okem duše vídal roztoužen, leč nezahlédl nikdy zrakem těla. Teď zachvívá se v jizbě pojednou lehounkou parou, zlatě průhlednou a křišťálový pohár vznáší k němu; ten kypí vlahou jasně zperlenou a věnec růží kolem jeho lemů utkává svěží zdobu ruměnou. „„Tvá žhoucí tužba vyplněna buď! Zde pohár mládí nového ti kyne. Pij! Tímto nektarem ve zprahlou hruď zas pramen jara životního splyne. Zas hvězdami se duše naplní, zas blahostí se ňadra rozvlní a v srdce vlétne zlatý ptáček lásky; zrak jarým ohněm zajiskří se zas a temnou kadeří se zčeří vlas, líc rozjasní se, s čela prchnou vrásky, tlak starostí a nudy střese šíj’ a duší báseň zavlaje. – Ó pij!““ Hlas vidiny jak hudba z dálky zní a číše před ním vábivě se třpytí. On chvějící se rukou sáhá k ní a libou vůni z poháru již cítí tak svěží jako lesa jitřní dech, tak líbeznou jak vánek jara vonný, již kolébá se duše v rajských snech a v uchu zní to jako zlaté zvony – – 229 Leč ucouv’ náhle, ruka klesla zpět, stín zamyšlení na čelo mu sed’ i tázal se: „Zda v čarovném tom vínu se perlí také krůpěj zapomnění?“ „„Té tmavé krůpěje v mé číši není, vždyť Lethe omývá jen říši stínů.““ „Mám tedy tíhu zlou, jež tělo kruší, setřásti mlád, leč zachovati v duši památku všeho, co mi život vzal, a věděti, že urve mi to znova? Žeť přeludem dnů mladých ideal a hesla nadšení jen krásná slova? Mám v jaro života se navrátit s tím truchlým poznáním, jak vzácným bývá upřímný druh, jak mělký, plachý cit i v nejvěrnějším přátelství se skrývá, jak snadno ruce nejvřelejší zchladnou, jak srdce změní se a masky spadnou a člověk náhle samoten se chví, ovíván ze všad mrazem sobectví? Mám s jarým srdcem zajít nazpátky v čas tužeb milostných a při tom znáti, že glorie, jíž mládí lásku zlatí, je klamná cetka z říše pohádky, že v zem se promění, co zval jsem nebem, a manna rajská všedním bude chlebem, že láska svatá, o níž blouzní jun, kdes v říši nadzemské má vzdušný trůn? Má šlehnout zase ctižádosti plam, kdy poznal jsem, že slávy třpytný mam 230 za trýzně nestojí, jež v sobě chová ta lichá, hluchá zdoba vavřínová? Mám v paměti si zachovat, jak malé, jak šalebné je vše, co mladý duch ve svatozáři vídá neskonalé, jak nicotný je ves ten zemský ruch, kde pod praporem idealních vzletů a za hlaholu krásných, zvučných slov o pravdě, ctnosti, lásce k lidem, světu jen vášeň vévodí a mrzký kov?... Pryč, svůdná číše! Spokojen již budu s tím vlasem šedivým. Vždyť snáze nést tíž staroby než mladost bez přeludů. Z těch jenom půvab mládí utkán jest, a když nám drsná ruka života tu zlatou přízi roztrhá, když oku se zjeví lidských věcí prázdnota, pak marno volat kouzlo mladých roků, a marno hledat eden ztracený, když s něho rajské vděky setřeny. Miň navždy práh můj, lichý útvare snu teskného! Pryč, mládí poháre! Již, luzná postavo, se rozluč se mnou na věčný čas! Chci stárnout v pokoji a klidně vyčkat bytost jinou, temnou, jež vyprahlé mi rety napojí z té číše achatové, v níž se pění tajemné černé víno zapomnění!“ 231

MATKA.*)
Své štěstí všecko chová v objetí – – Ó, dřímej, zlaté dítě! Snů vlídný anděl k tobě přiletí a hebce zacloní tě křídloma z červánků a duhy, ve hvězdné unese tě luhy; a když mi navrátí pak tebe, snů pásku sejme s očí tvýchtvých, tu vstříc ti svitne druhé nebe z radostných očí mateřských. Mé ráje zašly. Žal a tesknota mne trpkým vzdechům učí. Však tebou jitřní blaho života zas tisknu do náručí. A když mé srdce blízko cítí srdéčko tvoje sladce bíti, ——— *) Ve „Květech“, 1883, pod pseudonymem J. Doubrava. [232] tu vždy jak vánkem nové vesny se ňadra moje zachvějí a duší zazvoní ruch plesný, roj zlatých snů a nadějí. Tu na tvé čílko v rajském pocitu můj žhavý ret se chýlí a vlhké oko k nebes blankytu s modlitbou vroucí pílí: Mně nechať ze své klenotnice Bůh neskytne dar žádný více, než po života krušném boji na skráně lesky stříbrné – a v náhradu ať hlavu tvoji vším světa štěstím zahrne! 233

SKŘIVÁNEK.
Když chodil s apoštoly Pán Ježíš po zemi, kdys vonný chlad je objal pod háje větvemi, a písní nejkrásnější, již ve hrdélku měl, tu každý z lesních ptáčků pouť jejich provázel. Zpěv sýkor, pěnic, drozdů tu hymnou jásavou jak sladké hosiana zněl Kristu nad hlavou, že zástup apoštolů pohřížen v rajský sen těm libým žalmům ptačím naslouchal vytržen. [234] Až posléz vyšli z háje na široširou pláň, kam dýchala žár letní bez mráčku nebes báň; jen brázdy rozrývaly jak vrásky hnědý luh, jímž oráč v potu tváři svůj řídil těžký pluh. I pravil svatý Petr: „Jak smutné ticho tu! Tam lovci hudba ptačí hrá v lesní samotu; i pastýři, když volně nad jasným zdrojem sní, ze stinných větví buku hlas drobných pěvců zní; i ten, kdo v sadě růží čas hříčkou maří jen, slavíků zpěvem bývá do ráje unášen: A hle! tu rolník pilný za zdatným pluhem svým bez těchy trudně kráčí bezhlasým prostranstvím.“ Pán mlčky bral se dále až tam, kde rádla chod muž zarazil a zemdlen utíral čela pot. 235 Ta rosa chmurných skrání přes líce vrásčité skanula pod radlici do prsti rozryté. V tom Pán se mlčky shýbl pro tuto vlhkou prsť a rukou z černé brázdy povznesl země hrsť. Tajemná slova šeptal a vroucně k nebi zřel, pak s božským pousmáním dlaň svatou otevřel. A hle, tu místo hlíny na dlani přesvaté zřít bylo stvořeníčko zahnědlé, křídlaté. Ten ptáček volným letem rozepjal křidélka a shůry sypal zpěvné perličky z hrdélka. Výš’, výše třepetavě do blankytu se nes’ a krajem sladce zvonil líbezný jeho ples. Zpěv jeho v rozkoš tichou všech srdce potopil; sám oráč, líce zjasniv, kleč chutě uchopil. 236 A zástup apoštolů pln citů slastných, něm, zpěváčka ještě stíhal zářivým pohledem, když zanik’ v modru nebes útlounký ptáčka zjev, a jedva slyšet bylo tichounký shůry zpěv... Tu promluvil Pán Ježíš v nebeském úsměchu: „Nuž, Petře, toho pěvce měj rolník v potěchu! Když v zemi omlazenou za vesny vnoří pluh, vždy z první brázdy vzlétne ten zpěvný jeho druh. Ten zpěv mu bude jasnit mrak těžké roboty a libou zvěst mu hlásat s azurné výsoty: i na něho že s láskou oteckou vzpomíná Ten, jehož svatá náruč svět celý opíná. To ptáče, brázdy dítko, nos role chudý šat, však nejsladším se pěvcům má písní vyrovnat, 237 a na znamení má se z nich nejvýš k nebi nést: jak milá Bohu práce, k níž člověk stvořen jest!“ 238

PŘEDČASNÁ SMRT.*)
Moře snů mladých útrobou šumí, naděje pnou se v odvážný let, čelem se chvějí zářivé dumy, hruď chová lásky čarovný květ. Vzpíná se komoň – šavlí jun zvoní – válka jej volá v široký svět – hlavinka dívčí žalem se kloní, v modlitbě vzlyká mateřský ret. Rachotí buben, polnice vříská, uhání komoň v bitevní šum; v oku je temno, palaš se blýská, rozsévá zhoubu v nepřátel tlum. Náhle ach! ruka v ňadra se klade, bolestný výkřik ulétá rtům – S bohem, vy růže milosti mladé! S bohem, vy hvězdy jinošských dum! ——— *) Ve „Květech“, 1883, pod značkou J. D. [239] Olovo zrádné do srdce vlétlo, navždy tam jarý ztišilo tluk, bujarou hlavu do prachu smetlo, zničilo sterý nadějí puk. Přes ňadra kleslá vojsko se řítí, ston jejich tlumí vítězný hluk – Kdož tu dbá zhouby mladého žití, milenky siré, mateřských muk?! 240

RODNOU VSÍ.*) (Z „Vojenských písní“.)
Zas po letech mě války běh zanesl v okruh známých střech; než ret můj truchlivě se ptá: Zda tys’ to, milá vísko má? Kam obrací se smutný hled, zří šlepěj hrůz a zkázy sled, a hnízdo zlatých dětských dum, má rodná chata – troud a rum. Jen tuto chatu, rodnou ves jsem širým světem v srdci nes’ – mí drazí dávno mrtvi již a teď i rodná klesla chýš. ——— *) Ve „Květech“, 1884, pod chiffrou J. D. [241] Kde na útulný, starý štít rod vlaštovčí svůj lepil byt a štěbetal k mým dětským hrám, tam zčernalý se kloní trám. Kde z milé jizby matky líc okénkem zářila mi vstříc, teď teskně nořím pohled svůj ve šklebný otvor, pustou sluj. A prázdno, pusto jako tam i v srdci vlastním na vždy mám: vše, co mi draho, mileno, v tom černém rumu pohřbeno. Leč na kůň! Dále! Polnic jek mne hlasně volá v boje vztek, snad zas tam najdu v dešti střel, co drahého jsem v žití měl. 242

NA ÚTĚKU.*)
Koní dvé klusá soumrakem buků, měkký mech tlumí podkovy ruch; chví se dvé srdcí v úzkostném tluku a přece plno blažených tuch. Nadarmo přísné pohledy bděly – přes hlubou propast předsudků všech přenesl děvu skok jeden smělý na tajné lásky zakletý břeh. S miláčkem ráda zříká se všeho, opouští zámku rodného lesk – Chudobu raděj po boku jeho, nežli tam věčný v nádheře stesk! Rychle jen dále ve družném honě! – Hle, co tam stranou? Jaký to zvuk? V leknutí ruka zaráží koně, v úzkosti srdce tají se tluk... ——— *) Ve „Květech“, 1884, pod chiffrou J. D. [243] Nic! – Jenom srna v poskoku hbitém – slyšet jen háje lahodný dech. Dále, jen dále pod lásky štítem na věrné družby bezpečný břeh! 244

NA VÁHU.*)
Plášť noci tměl se nad Tatranským dolem a v rákosině šeré kmital Váh; proud teskně šuměl jako tichým bolem a tklivou žalobou mi k srdci sáh’: Ach, proměnil se mému sluchu, vidu v tok slzí nesčetných a v nářek lidu, jenž mroucím hlasem stená o pomoc – Váh šumí, šumí své teskné dumy a nad Tatrami těžká, černá noc. Leč zpomínka mi v noční clony hnědé obrázek vábný zlatou nití přede: zřím opět, jitřním blahodějným svitem jak usmívá se chatky čistá stěna, prostičkou malbou pestře ozdobena, pod sivých došků obemšeným krytem. A přede vrátky švarná děva stojí, tak svěží, vábná ve svém pestrém kroji, ——— *) Ve „Květech“, 1885, pod pseudonymem Bohdan Žitný. [245] ve sněžných řasách, nachu, zlaté cetě, jak bohatý mák s rosou v zářném květě. Po milém, tichém, dobrém obličeji jí hrají veselé slunéčka třpyty; zrak hledí v dálku, sladkým sněním zpitý, a ňadra, čerstvé rty se lehce chvějí; až náhle píseň z ústek zazvonila, jak jásot skřivánčí, stesk slavičí, jak ručej zpěvných perel romonila ze snivé hloubi duše hrdličí, vše tlumočila v dušejemném znění, co dívčí srdce čisté sní a tuší, že naslouchal jsem v němém opojení a dosud zvuk ten prochvívá mi duší. Zjev mizí, tichne hlahol dívčích rtíků. Noc kolem halí Váhu němý břeh; jen onde tlupu spících kočovníků svit luny jeví v matných obrysech. A řeky žalný pláč mi srdce svírá: „Skráň potupenou chýlíš smrtnou mdloboumdlobou, ó národe můj, hyneš vrahů zlobou i proviněním vlastním – větev sirá, jež odtrhla se od rodného kmene a jejíž listy schnoucí, rozptýlené rve zevšad vichrů nepřátelských moc – –“ Váh šumí, šumí své teskné dumy a nad Tatrami černá, těžká noc. Ztiš, starý Váhu, šumné svoje lkání! Nechť lid tvůj chud a povržen je světu: 246 on poklad ceny báječné si chrání ve sněhu hor svých, ve svých dolin květu, v ok mořských jase, ve krystalných zdrojích i v dobrých, upřímných těch očích svojich, pod chatek nízkých obemšeným krovem, v tom každém kvítku, lístku jetelovém, jímž prostě září chatrčí těch stěna, jímž děvic jeho roucha ozdobena, v té ryzí duši své i v srdci zlatém, ve zkazek svojich sadě přebohatém, a ve rtu, s něhož sladký zpěv se lije – – ten bájný poklad vděků, poesie. Nechť útisk mučí rod tvůj holubičí, ne, nevěřím, že tolik ryzí krásy a tolik dobroty spár zloby zničí. Zřím v temnotách již zoru jeho spásy: Z těch nízkých chat, jak druhdy v zemi naší, mu vzejdou noví věštci, mesiáši, lid chabý žárem nadšení se vzpruží, i síla úporná mu svaly ztuží, zpět volně přitulí se do náruče, kde věrné srdce bratrské mu tluče. A větve rozváté se znovu spojí ve květnou korunu, již nerozdvojí na věky vichrů nepřátelských moc – Váh zahrá plesně vstříc mladé vesně a s Tater prchne dlouhá, těžká noc. 247

SVLAČEC.
Sloup vážně strmící do nebes blankytu na čele větrném nes’ mnicha stylitu. Ten nivě mizící ve hloubi kolkolem dal výhost na věky tím hrdým hlaholem: „Ze rmutných světa vln, nad lichou, bídnou zem ať v oblaka můj sloup ční pravdy majákem, ruch nízké všednosti jak dálný moře šum sem jedva zalétej do hvězdných mojich dum!“ Když do výše muž stoupal svatý, u sloupu maně tíhou paty vtisk’ malé zrnko do rmuti. Dech jara vzbudil spící sémě: dva lístky vzneslo z lůna země, dvé útlých, něžných perutí. Leč motýlek ten v zemskou kůru je zaklet vazbou věčných pout a nikdy vzhůru do azuru křidélka nemůž’ rozepnout. [248] Rok míjel po roce. Muž na lbi sloupu dlel, na tváři vrásek roj, na hlavě stáří běl; než zanícený duch se vznášel výš a výš do týnu věčnosti, ve svatých tajů skrýš. Nech dole vadnul kraj, nech jarní zdobou kvet’, rej zjevů prchavých netísnil starce vzlet – z té rmuti pozemské, jíž vymk’ se z objetí, sem v oblasť nebeskou ni prášek nevzletí! Hle! ostýchavě svlačec klade na podnož sloupu lístky mladé a výše vzpíná útlý stvol. Již na sloup věsí jemnou nitku, peň žulový mu do závitků zapřádá lehce kol a kol; tká po něm vzhůru zdobnou sponku, hruď jeho v zeleň zastírá a s lehkých stonků úběl zvonků na všechny strany otvírá. Smrť temnou perutí nad starcem zachvěla a ret svůj ledový mu vtiskla do čelačela. Na sloupu leže zřel jen blankyt nad sebou, plášť věčna, protkaný hvězd jasnou velebou; svou duši ztápěje v jich nesmrtelný jas, ve sboru bleskutném svých božských vidin has’, jak orel povznešen nad zemskou nicotou, jež pod ním v tupém snu se střela temnotou. Vzplál východ zoří. Mroucí hledy v tom upjaly se naposledy 249 na lože, sloupu strmý lem. Aj! lístek dvojí v ranním lesku tam na hlavice arabesku sed’ zelenavým motýlem. Kdys uhnětený nohy tlakem, až k nebi klíček prachu vzlet’ – před kmeta zrakem skonu mrakem svit’ bílou hvězdou svlačce květ. Věk mnohý uplynul. Sloup omšen k nebi ční a čelem zvětralým o zašlých dobách sní. Vše změnilo se kol: i lid i řeč i kraj, o víře starcově zní temná pouze báj. Hrsť kostí s popelem a dutou holou leb již dávno s hlavice svál vítr v širou step, zvěsť o něm zanikla; ve sloupu toho stín ku snění uléhá jen bludný beduin. Než dosud k bokům vetché žuly raménka jemná svlačec tulí a věncem pne se do výšky; až na vrcholek sloupu stoupá a kolkol čistým vzduchem houpá své běloskvoucí kalíšky. Až minulosti hrdou stvůru bouř časů v trosky rozbije – on ještě vzhůru do azuru kol ssutin věnce uvije. 250

JARNÍ SNĚNÍ.*)
Chceš věděti, co v rákos šepce vln křišťálových čilý shon, když máje dech se vlní hebce po jasných zvoncích anemon? Chceš poznat, čím se blankyt směje, ký hvozdem vane sladký taj, když divnou rozkoší se chvěje a vzdychá, září jarní kraj? V té chvíli v dívčí oko drahé pod snivou řasu pohleď jen a pronikne ti srdce blahé všech jarních vln a květů sen. ——— *) Ve „Květech“, 1885, pod pseudonymem J. Doubrava. [251]

VÁDA KVĚTŮ.
Ruch klevetivý jednou na záhoně vjel do besedy drobných macešek, sem tamo peřestá jich líčka kloně, v nichž pitvorný se jevil úsměšek, až ze šuškání zlomyslných krásek ke svlačci donesl se ostrý hlásek: „Jen vizte, hi hi hi, kam až se pne ten větroplach do výše závratné! Prsť tato živná ku rozvoji stačí nám všem – jen dobrodruh ten zhýralý tká fantastické svoje spiraly kams pod blankyt až do oblasti ptačí. Snad sprostou jest mu roditelka zem, snad pohrdá všech květin údělem a směšně opičí se po motýlech, kejklířsky těkaje po vzdušných cílech?! Hle, kterak otvírá své květné číše jen hmyzu v posměch s nedostupné výše!“ Jim svlačec hrdě odpověděl s hůry: „Jak vás, ó duše nízké, vzlet můj hněte! Že vy tam dole vypnout nemůžete skráň trpasličí z prachu zemské kůry – [252] aj, mníte proto, aby každý s vámi se krčil do rmutu, v němž tlíte samy? Nechť podlá závist sočí pode mnou, mé snahy nadšené výš, výš se pnou v ten jasný éther, blíže k nebes taji, kde nehyzdí mne střevlec kalem svým, kde kalichy mé čisté oblétají jen vzduchu dítka křídlem zářivým.“ A dále vzpínal bandalír svůj řasný, jenž z lístků, květných pohárků byl tkán, statnému stromu na vrcholek jasný. Tu zahovořil pyšný tulipán: „Vím, proč se pachtí svlačec do výšky; tam nahoře, ze stínu loubí svitnou přec do oka ty bledé kalíšky, když obdaří je slunce prškou třpytnou. Však zde, na půdě prosté vedle nás by zanikl ve sboru skvělých krás. Jak stín by s matnou svojí bělobou zde mizel v chudém, starosvětském šatě, kde jiní září skvostnou ozdobou ve stříbře, perlách, purpuru a zlatě –“ „Za svlačce nechci dřevce lámat,“ vece z besídky jasmín. „Avšak míním přece, že vkusnější jest jeho kalich prostý, než tvoje, tulipáne, říza drahá, ty barvy plamenné a vzácné skvosty. K té pestré nádheře vkus hluchý sahá, 253 chuť zvrácená; jen zrak se chladně pase bez vyšších vznětů na tom pyšném jase. Ty’s mrtvá loutka pozlátkových třpytů: vždyť duše květná – vůně – tobě chybí, ten pravý květin vděk, ten opar libý, jenž srdce potápí v tůň sladkých citů.“ V tom ozvalo se z azurného lemu, jejž tkaly pomněnky kol vodojemu: „Jak se tu chlubí vetřelcové cizícizí, že před nimi vděk našich luhů mizí! Přec nám zde sluší vavřín vítězný. Nás vlastním popudem ta zem si plodí a šat náš vkusný, prostě líbezný v rám toho kraje nejlépe se hodí. Jen vizte modré naše hvězdičky – zdaž neokouzlí, ač tak maličky, zrak umný víc než tulipánů pýcha? A nechť si opojně tam jasmín dýchá, přec vůně fial sladší vůní všech, jsouc kraje toho vlastní jarní dech. Však námi zhrdá cizomila pych: jej oslňuje divný útvar bajný a žárných barev přepych cizokrajný, aróma prudké, dráždící mu čich; on z daleka si tvary, vůně snáší, jež nehodí se do přírody naší“naší.“ I růže vmíchala se v tento spor: „Jste úzkoprsí, modráčkové milí; zášť k cizině vám kalí slabý zor. Aj, pěkný byste záhon sestavili 254 ze straček, pampelišek, myších oušek, chrp, fial, heřmánků, mateřídoušek – – Ne! Samy kralujte si v háji, luhu; než umělá kde ruka sadu velí, ta širým světem sbírá květnou duhu, tká v rodný vděk i cizí půvab skvělý. A pravá krása domovem je všady. Hle! mnou se pyšní každé ponebí a nadšeně bard severu mé vnady jak Farsistanu pěvec velebí. Mne panovnicí květin všude zvou, a nebude snad jmíno neskromností, že nad vás všechny kladu krásu svou: můj čárný květ nejsladší vůni hostí, v prach nekrčí se, aniž v oblak vzlétá, tvar vábný má i velkost v ladné míře, červánků libým ruměncem se pýře – zdaž nejsem v pravdě první kráskou světa?“ „Tvých ctností rejstřík vyčerpán je zcela, jen – trnů svých jsi skromně zapomněla,“ náprstník pravil s uštěpačným smíchem a za ním škodolibé macošky sem tamo kývaly se v chechtu tichém, až třásly se jim pestré lalošky, i tulipán se smíchem rozkýval a svlačec sám se s hůry usmíval. „Ó všetečná vy ústa jedovatá!“ hněv růže vzkypěl – ale ztichla mžikem; i macošky umlkly s náprstníkem, všech květin ústka tichem náhle spjata. 255 Chřest kročejů... Po boku sličné děvy muž mladý vešel; v sadě stanuli a radostí jim zraky vzplanuly nad místa toho rozkošnými zjevy. Muž vzdechl posléze: „Jak vábný sad! Jak utěšený soubor sterých vnad! V jak ladný, bohatý se celek pojí ty kalichy a zvonce různotvárné, ty rozmanité barvy, bledé, žárné, ty velké květy v něžných kvítků roji, kde v lepý věnec rodné květeny i vděky cizích pásem vpleteny! Zde květný had se směle vzhůru vije, tam koberec hvězd modrých zemi kryje a jinde jiné září větvic šerem – rej květů shora, zdola, každým směrem. Zde macošek líc pitvorná tě baví, tam snivé očko pomněnky tě zdraví, blíž tulipán plá skvostů pokladem, keř růží vstříc ti šine vonnou řasu a svlačec nabízí ti diadem ze sněžných zvonců do rusého vlasu, stem zářných zraků vonný jasmín kyne tam naší lásce do jeskyňky stinné – – Ó rci, co vábněj’ toho sadu zkvítá, jenž ve sto vůní rozličných se hrouží, v němž různých květů na tisíc se splítá a každý po svém kráse celku slouží?!“ 256