TAJNÉ HOŘE.*)

Svatopluk Čech

TAJNÉ HOŘE.*)
V zelený soumrak dumavý hluboké, tiché doubravy přicházel panoš bledý; unyle zíral do mechu a čelo v hojném povzdechu ukláněl na kmen šedý. Co nesměl ani řasy kmit v komnatě hradní vyzradit, zde šeptal stinné skrýši: jak duše toužebná se pne po skvoucí hvězdě líbezné ach! v nedostupnou výši. Zní opět lesem jeho vzdech, rukama lomí, klesá v mech a zrývá prsa mladá. Ach, na věky již pro mne zhas’ andělských zraků čarojas a noc mi v duši padá! ——— *) Ve „Květech“, 1882, pod chiffrou J. D. [221] Mám žíti dál? Nést věčný bol? – – Hvozd mlčí teskně. Vánkem kol jen listí padlé chřestí, a s podálného hradu zní fanfára lesem svatební jak hrana lásky, štěstí. 222