MÁ POESIE.

Svatopluk Čech

MÁ POESIE.
Poesie má je pravšední, setkáš se s ní všude: ku slepci si v kapli přisedni, on ti ji zahude. V roztlučené vozky svítilně pod plachtou se kmitá, s hvězdou na vod utonulou dně rákosu se chytá. Pod chaloupky čepcem sněhovým v zimě bájky bájí, dívčí vrkoč rosným květem svým ovlňuje v máji. Nad kolébky stinným obloukem „Hajej, hajej“ šepce, a síť hebkou s šerým pavoukem v dědů spřádá lebce. V korouhve se rozstřílené v cár zlatou tříseň choulí, divochům zas šípů metá zmar u kožené touly. [117] Poesie má v hor mračný štít hromu mlatem buší, všude, věčně v sluch ti bude znít, byť’s i zacpal uši. Poesie ta, kdy v ohně soud lid mé písně stočí, plachou ještě bezecenný troud jiskřičkou obskočí... 118