BŮH.

Svatopluk Čech

BŮH.
Jsem prášek v záři slunce, jsem slunce jasný vznět i velím prášku: zůstaň! a slunci: dej se v let! Jsem první zábřesk jitra, jsem soumrak večerní, bouř’ na moři i vánek, jenž čeří stepi květ. Jsem kormidlo i stěžeň, jsem kapitán i loď, jsem výspa korálová, jež trosky vrhá zpět. Jsem zrcadlo, jsem obraz, jsem zvuk i ozvěna, jsem ptáče, jsem i ptáčník i lep, jímž líčí snět. Jsem života strom šírý, jsem papoušek i v něm, jsem mlčení, myšlénka, jsem jazyk, hlas i retret. Jsem flétny liboznění, jsem duše člověka, jsem jiskra ve křemeni, jsem zlata třpytný hled. Jsem opojení, réva, jsem lisovna i mešt, jsem hospůdka i piják i číše, kterou zved’. [161] Jsem svíce, jsem i motýl, jenž krouží kolem ní, jsem slavík, jsem i růže, k níž řídívá svůj let. Jsem choroba i lékařlékař, jsem jed i protijed, jsem sladké vše i hořké, jsem žluč i také med. Jsem vítězství, bojiště, jsem války řev i mír, jsem útočník i hradba i střelba na odvět. Jsem kámen, malta, zedník, jsem půdorys i krov, jsem stavba dokonaná, jsem zbořeniště sled. Jsem lev i jeho kořist, jsem jehňátko i vlk, jsem pastýř, jehož stáda um žádný nespočet’. Jsem bytostí všech řetěz, jsem veškerenstva kruh, jsem stupnice, v níž stoupá i padá celý svět. (Dželal-ed-din Rumi.)