KOMENSKÝ.*)

KOMENSKÝ.*)
Ve stonu vichřice a mrazném šlehu, jenž v roucho, vlas i vous tkal třpytný led, sbor psanců klečel na pomezí v sněhu zpět pohlížeje v slzách naposled: „Již s Bohem, vlasti! Do širého světa jdem’ vyhnancové smutní – po všem veta!“ Pláč k nebi stoupal z duší hluboka, až pozdvihl se v bědujících středu muž vážné tváře, laskavého vzhledu, v němž slzou prosvit’ zápal proroka: „Již vznesme kříž svůj, bratří milovaní, a v posled pocelujme rodnou zem’, tu matku sirou, pomodlem’ se za ni, by Hospodin jí zůstal ochráncem. Tam setbu naši divá bouře smetla a v cizinu nás vrhá vzteklý vír, však zbyl nám mocný štít, zbraň ducha světlá; jí šiřme světem bratrství a mír ——— *) V „Nivě“, 1892. [273] a nejsnažněji klaďme dobra sémě v hruď mládeže, kde dřímá příští svět, by lepší, spanilejší vzrostlo plémě z běd, temnoty a bouří těchto let. – Ó, již mi v mlhách svitá rajským leskem ta doba šťastnější, v níž vyraší zas libý květ i v pustém luhu českém, a pevná víra skráň mi povznáší, že přes vyhnanství skaliny a hloží zpět uvede nás v domov ruka boží!“ Tak bratr Amos posiloval druhy, a políbivše zemi, na níž tál jich slzou horkou ledu příkrov tuhý, mez vlasti překročili, zašli v dál. Nad krajem českým chmura smutně vlála, jíž nekmital ni paprsk v mrtvý luh, a cizím nivám světla jeho plála – hvězd těchto sluncem Amosův byl duch. Kam bludnou nohou vkročil v cizí lada, květ spanilý mu v každé stopě rost’ a s něžnou láskou sila v srdce mladá dlaň jeho lepší lidstva budoucnost a brzy obrem strměl v duchů říši svět širý podmaniv své jasné výšivýši. Leč také strasťstrasť, již poznal v žití záhy, mu byla věrnou družkou bludné dráhy. Trud, svízel, nouzi, ztrátu duší milých, zášť, nevděk, ústrk, soků pletichu, 274 zmar, zneuznání tužeb ušlechtilých – vše našel v trpkém sudby kalichu, a žehem bolestným vždy v srdci plála strasť z bídy vlasti, touha po ní stálá. Z niv Polsky družné, z luhů Britska dálných k ní zraky pjal, se švédských břehů skalných, na vratké palubě ve hluku vln a svistu lan snil o ní stesku pln, v lad pruských písku, v révách Tokaje, a chtivě pátral ve tmách po záblesku, jenž v uvolněnou vlasť by zjevil stezku; vždy oklamán a znovu doufaje tam v onu stranu hleděl smutným okem – však bez útěchy rok se střídal s rokem... Již schýlila se hlava v stáří sněhu, zrak, země syt, se k hvězdám upínal a v městě hostinném na mořském břehu kmet velký, vlasti dalek, zhasínal. V tu chvíli duch, svět opustiti maje, jak blesku mihem ještě přelétá dnů zašlých pásmo, všechny známé kraje, kde upomínka mládí rozkvétá. I zamodral se v jeho vnitřním oku tlum Karpat, mlýn u tiché vesnice, svit’ Přerov, Fulnek, svědci šťastných roků, než bouř ho svála na břeh Orlice, zří jasný proud, hrad Žerotínů vlídný, kde z Labyrintu světa, psanec bídný, si v lesní skrýši našel srdce ráj... A žhavá touha naposled ho chvátí – Již konec! V rodnou zem’ se nenavrátí. 275 Však nereptá. Jen slza teče lící, dlaň povznáší se, vlasti žehnající: „Měj, národe, mé požehnání vroucí, mocnější nad žehnání otců mých a jdoucí s tebou v síle nehynoucí až ku pahrbkům končin věčitých, buď ratolestí u studánek živých, jež nad zeď roste, povždy zelená, v prach klesniž pýcha nepřátel tvých divých a ty drť patou jejich temena!“ S tím požehnáním hasnoucí již hledy v dál, k rodné straně létly naposledy. Leč tu se ozval v jeho smrtnou dumu ten svatý hlas, jejž slýchal vnitřní sluch, když uzavřev se pozemskému šumu v taj noříval se nadehvězdných tuch: „Již po všech bouřích mír ti kyne v hrobě, jejž tělu tvému chystá cizí luh, však navrátí se kdysi v lepší době do blažší otčiny tvůj světlý duch.“ *** I stalo se. Žil dále nad mohylou a vrátil se i v domovinu milou. Zas žehnajíc se vznáší mezi námi ta velebná i libá postava, zrak hvězdný, každému z nás mile známý, tvář ušlechtilá, vážná, laskavá, 276 měst ruchem tiše kráčí s dumnou skrání, ves každá zná těch lící vlídný jas, zná patriarchu, který něžně sklání dlaň pečlivou na hebký dětský vlas a vážně dí, an zrak mu láskou svítí: „Pojď, synu milý, uč se moudrým býti!“ I mluví k starým, všemu lidu hlásá: „Jen v srdci dětském příští zdar a spása! Svou lásku cele obětujme jemu, stkvost moudrosti a dobra množme v něm, ku vlasti lásku, lásku k lidstvu všemu a touhu k jasným pravdy výsostem, by vzrostlo po nás pokolení nové, jež vešlo by v to šťastné Kanaán, kam létali již toužní moji snové, když lid můj hynul ve tmách ušlapán. Aj, zora jitřní mrákotou mu zkvetla a prchnou bohdá chmury poslední: ve věku příštím, věku pravdy, světla, nad vlastí mou se plně rozední“rozední.“ 277