CHALOUPKA.

Svatopluk Čech

CHALOUPKA.
Tichou znal jsem chaloupku, jak je člověk vídá: na střeše pár holoubků, a v ní holá bída. Pod křídla si hlavinku holubi schovali, – dole mrtvou dívčinku v rubáš oblékali. Broukali jsou do noty čápi mudrlanti: Hle! – když dcera žebroty za pánem se fantí! Z matčiny že lakoty dítě v hanbu dáno, broukali jsou do noty čápi – nevídáno! [91] Nezná čáp tam nahoře, jaké hladu zpěvy; v podzim letí za moře, co je zima, neví... Matka líbá chladnou tvář, otec kletbu hřímá, babička pak nad žaltář nahrbena klímá. U okna opírá syn o dlaň hlavu snivou, hledě nočních do krajin notu bručí divou: „Páni bratři, vesele! u nás vždycky neděle, dokud v kapse dukáty. Víno, holky pro junáky: Bratře, to je život ňáký – hraj, ty dědku hrbatý! Zahraj, dědku, veselou; však nám brzy ustelou na houpavou postýlku: Pěkná postel – v prvním patře, konopná to šňůra, bratře, na dřevěném bidýlku...“ 92 Leží dívka – svit jí hrá kolem obličeje – otec kleje, matka štká, a syn zticha pěje. Mlčky jenom babička k růženci se kloní, za kuličkou kulička pod prstem jí zvoní. Znal jsem tichou chaloupku, jak je člověk vídá: na střeše pár holoubků, a v ní holá bída. 93