ŽIŽKA.
Kolem Žižky při večerním chladu
sebrali se podhejtmani v radu.
Unaveni denním po zápolu
stírají pot s lící, krev i prach,
louč pak, vězíc ve štěrbině stolu,
odívá je v přelétavý nach
a jich stíny obrovité matně
na šedivém kreslí stanu plátně.
Za stolem tu sedí hejtman slepý
bez pohnutí, jakby v těžký sen
pozabrán; leč prsty mocné třepí
starodávné bible pergamén.
Po levici mladší jeho brat
na dlaň čelo kadeřavé níží,
nad nímž listnatou je zdobou svíží
přílbice lem skvoucí obepjat.
S pola vojín, s pola písař on:
zkrvavený mlat na bílé bláně
před ním spočívá, brk šeré káně
vlasem protčen, z jehož rusých clon
k bratru zírá oko mužně skromné
v oddanosti vroucí, neoblomné.
[182]
Po pravici Roháčovy zraky
pod obočím hustým, z temných řas
svítají jak blesky pode mraky;
od temene prostý černý vlas
smědé tváře hrbolaté rysy
oplývá a nad blyštivou řadou
šupin železných se dole mísí
ve mrak temný s rozcuchanou bradou.
Před ním leží obnažený meč,
z něhož tknutím obrněné ruky
časem jasné vyluzuje zvuky, –
v radě nemluvný, jen tu zná řeč.
Ostatní pak různo v šeru, záři
skupeni jsou stanem; dvojí duch
zástupem jich vane; v hnutí, tváři
obráží se prudký vášně ruch.
Smíšeni tu vojíni a kněží.
Mnozí obé v jedné postavě:
pod biretem kněžským rouhavě
Prokůpkův knír vztyčený se ježí,
vedle Ambrož v dlouhé černé říze,
s blyštivou však přílbou na hlavě
obrací list v žalmů svaté knize:
hledáváť vždy citát, nenajde-li,
v pochvu sahává pro důvod skvělý.
Jedněch k zápasu a druhých k míru
přiklání se mysl bohatýrů.
Na úmluvu s panstvem obé strany
přivěsila pečeť zrádná Praha,
s Římem dvorné vyměnila blány,
na Zikmunda zakývla též vraha,
183
na vše strany lstivou přízi tkala,
lva by slepého v ni zamotala,
však lev zařval, zatřás’ mocnou hřivou,
v nevěrnou se ztopil českou krev,
v plamenech a dýmu rodnou nivou
rachotil jak bouře jeho hněv.
Hoj, což doposud je uši brní
po strašlivé tlápy jeho ráně,
jížto zdrtil jako žernov zrní
tisíc lebek v malešovském láně!
Dlouho krajem hřměl. Teď od hor kdesi
k Praze samé udeřil co blesk
náhlým obratem. Tři dny již děsí
v poli špitálském ji temný třesk
nesčíslných zbraní. Však proč stojí
klidně tam? Proč výpady zlý škůdce
odráží jen v liché drobné půtce?
či hlas v jeho útrobě též dvojí
ozývá se, jako vůkol v stanu
ze rtů radících se podhejtmanů?
Jedni volají: Již činu chvíle,
než se páni seberou nám v týle,
již na zrádnou houfnicemi vrkni,
berany ji, Žižko, v plece trkni,
znič to zrady hnízdo v sloupech dymných!
Co tím ztratí kalich, národ, Jene?
Sto jen věží, Antikristem zděné,
a hrsť kupců zištných, neupřímných.
Druzí radí: Dost již k plesu vrahů
v útrobách jsi řádil rodné země,
ušetř aspoň srdce – nech jí Prahu –
pro kalich, jejž nad vrtkavé témě
stále vznášela – dost jinde díla.
184
Taký vůdců spor. Jak bystřin dvou
s protějších když skal se rovná síla
v pádu střetne, změří prudkost svou,
s třeskotem se obou tříští toky,
s rachotem se lámou, bijí, rvou
mezi skal těch zpěněnými boky,
až pak letí hlučném při zápole
střemhlav u propast, že poutník dole
naslouchá vod vádě s úžasem:
tak tu vůdci hlučně, hlučněj v kole
měří se slov prudkých zápasem.
Náhle povstal Žižka. Hluk a váda
rázem tichne. Oněmělých zor
v jeho líci bledé, temné bádá,
v jakou stranu rozhodne jich spor.
Mluví Žižka. Tiše. Hlas však stále
hněvem vzrůstá, jak hrom blíž se vale:
Sšikujte své houfy v útok ranní,
k Praze obraťte všech pušek jícen,
až Týn vzplane, jitra svitem znícen,
jak hrom boží udeříme na ni!
Bůh ví, že mi mocně k srdci sahá
večerní teď dumných zvonů zpěv,
jímž mi stará připomíná Praha
minulých let mnohý blahý zjev.
Avšak cítím, že Pán hvězdných stanů,
jenž nám v Husi seslal pravdy zvěsť,
za kladivo hrozné na obranu
v národa mne mého vtiskl pěsť,
185
abych řádil v jeho vrahů tlumě
a je tepal jak cep žito v humně,
abych ubránil mu pravdu svatu
a náš jazyk milý. Proto k mlatu
sahal jsem, ne z ukrutnosti líté,
z touhy po cti marné. Všichni víte,
co jsem konal – boží nástroj slepý –
vždyť tam svištěly též vaše cepy!
Než kdy potepal jsem vlky cizí,
domácí mi zmij’ své jeví hryzy:
s panstvem Praha, jižto v boji lítém
Tábor chráníval svých prsou štítem.
Zpříčil se jí boží zákon ryzí,
po němž spraviti chci český lán,
by v něm bratři jen – ni rab ni pán –
v jedinou se shlukli obec svornou
a tvrz boží pravdy nerozbornou.
Ještě víry škrabošku si vtiská
v neupřímnou líc, – však ze spod blýská
po jhu zašlém oko chtivé zpět,
po nevolné zemi s pány, chlapy,
po širáku rudém, černé kápi,
po bláznovské kukli cizích tret,
jež jsem s každou lží a hanbou, strastí
vymésti chtěl na vždy za mez vlasti.
Kletba zlá, jíž hněv nás tíží nebe:
žádost cizoty – nevážnost sebe!
Kalich ten, jejž světa všeho zlobě
na vzdory dlaň naše k nebi třímá
vítězná, chce vyžebrati sobě
za almužnu z chabých rukou Říma!
Korunu tu, od níž bitev žáry
cizáckou jsme odrazili dlaň,
186
vydavší nám Jana v popů spáry,
zvoucí proti nám svět celý v zbraň,
na prokleté vložiti chce témě
arcivraha naší víry, země!
Leč tak nebude! Již dotkala
v šaleb osnově své tajné nitky,
rozetne tu přástvu meč můj břitký,
jejž tak zpupně z pochvy vyzvala.
V krvi poklesne a ve plameni
frejířka ta, jež se s každým líbá
jak nevěstka písma Aholiba,
nezůstane kámen na kameni,
a kde stála Praha lícoměrná,
zbude jen mé pomsty stopa černá!
Zahřímal tak Žižka. Hněv mu krutý
škubal rtoma; řasy pozdvihly se,
příšerně dvě sluje zamihly se
démona jak pohled mračný, dutý.
Na meč sklonil Roháč pádnou ruku,
že kov zazněl, jak by v plesném zvuku,
jedni mlčky, druzí s pochval slovy
opustili vůdci stanu krovy.
Osamotněl slepec. Louče zmírá
plápol poslední. Tma jako v hrobě
pod stanem se pustým rozestírá.
Pochýlil skráň Žižka v dlaně obě.
Naslouchá té známé zvuků směsi,
v nížto tábor zvolna pousíná:
slyší, jak zem duní pod kolesy,
s řetězem se řetěz zvučně spíná,
187
slyší zbraní lomoz, bičů hvizdy,
nesčíslné kroky, dusot jízdy,
hlasy mužů, dětí křik, žen pění,
svatého blan písma šelestění, –
vše to splývá pozvolna a zmírá –
ještě šepot vedle stanu kdes –
i ten ztichl – zvučně sponou kněz,
domodliv se, bibli uzavírá.
Dítěte kdes ze sna blábolení
ozvalo se – matky chlácholení –
stráže v dáli zvolání kdes táhlé –
kdesi na blízku kůň ještě náhle,
hodiv hlavouhlavou, zvoncem pozazvonil –
ještě bubnu kůže hnutím čela
spícího kdes temně zabručela –
a klid čirý na tábor se sklonil.
Však on bdí tu, hlava, mysl umná
těchto lidských spoust. Na jeho kyn
vznesou se těch vojů mračna šumná,
za ním poletí, jak obra stín.
Kolikerý slavný konal čin
nástrojem tím živým ruky svojí!
Však teď zdá se mu, že zemdlel v boji,
malátná že ruka klesá v klín.
Vítěz nezdolný že našel soka,
jenž jak titan roste do vysoka,
stokrát sražen, znovu před ním vzlétá –
nesvornost to lidu jeho kletá.
Zachvěl se rek slepý. V jeho vlasy
vichr zadul, zdvihnuv okraj stanu.
Zachvěl se jak v blízké smrti vanu,
zachoulil se těsněj v pláště řasy
a sen divný oblétl mu hlavu.
188
Klesá mrak, jenž oči jeho halí;
vidí hvězdu dálnou – k ní se valí
bitevní vůz jeho v branném davu.
Mezi ním a hvězdou jako moře
spousta hlav se vlní v šumném vzdoře,
však on drtí vozů svojich koly
zástupů těch tlum, jak stébla v poli.
Marně drtí, před ním setba hustá
hlav těch vzdorných v nekonečno vzrůstá.
Bouří kolesa přes mrtvol valy –
však ta hvězda ještě v dáli – v dáli.
Zdá se mu, že zvolna tichne, zmírá
vozů lomoz za ním. Hledí zpět
a hle! z vozů trouchnivých tam vzpírá
nesčetný se k němu dutý hled
mrtevců, již nad lebkami točí
vetchých cepů rzí a červotočí
v rukou kostlivých. A jako led
rámě jeho poklesá – hnát bílý –
prázdnou hruď plášť vetchý obletuje,
žeber skoulí mrazný vichr duje;
ale dotud ruka, plna síly,
kostlivými prsty svírá mlat,
vůle dotud v duté hnízdí lebi
a ji vzpíná, v tužný pudí chvat
k bílé hvězdě na dalekém nebi –
Zarděla se v jitra barvách čarných
hrdá Praha věží, štítem, krovem,
růžových jak stínů, lepotvárných,
divná výspa v moři červánkovém.
I Týn velkolepý, dvojvěžatý
189
v purpurový odívá se hav,
až pak náhle, bleskem slunce vzňatý,
zlatem zdobí dvojici svých hlav
a již celý v záři tone skvělé –
Či chce krásou zmámit nepřítele?
Nevidí však stanu otvorem
Žižka matku měst, jak vnadou skví se.
Slyší jen, jak tábor probouzí se
kroků zvukem, šumným hovorem.
Slyší lomoz kol a dusot koní,
o vozů jak boky řetěz zvoní,
kladivo jak temně na hřeb tluče,
jak se budí buben ze sna, bruče,
tětiva jak bzučí na lučišti,
na zkoušku jak palcát vzduchem sviští,
slyší modlitby žen, dětí vzlyk,
bojovníků pomíšený křik,
až tu náhle souzpěv kdesi hřmící:
„Kdož jste,“ zavznělzavzněl, „boží bojovníci!“
A jak vichr, v rozsáhlém kdy lese
od vrcholku k vrcholku se nese,
někde zahučí, hlas onde ztlumí,
až pak mocnou hudbou rozešumí
všechny vrcholky po celém boru:
tak ta píseň hlučná, zvoucí k válce,
dál a dál se nesla po táboru,
až kraj celý v šíroširé dálce
zaburácel jako moře hřmící:
„Kdož jste, kdož jste boží bojovníci!“
Zaplanuly vůdci tváře bledé
při tom zpěvu – těžký schvátil mlat –
190
vztáhl ruku a již před stan vede
k prostému jej křeslu věrný brat.
Sedl Žižka. Na klín palcát klade.
„Nuž, co Praha?“ ze rtů se mu krade.
„Oblekla se v jitra zlatý hav
před skonem,“ – dí bratr Jaroslav.
„Však co to? Teď brána otvírá se,
padací most na příkop se chýlí,
pestrá tlupa po něm ubírá se,
povznášejíc v čele prapor bílý.
Jízdní jsou i pěší. Péra kynou
s Lechů čapek, zlato skví se ryzí,
vánek hraje s drahou sobolinou,
konšelů háv cuchá, kněžské řízy.
A hle! před zástupem v bílém šatě
pacholátek dvé, jak poslů máje,
polštářů dvou nesou na šarlatě,
s jehož třepením dech jitra hraje,
haluz zelenou a visuté
pečeti na bláně svinuté.“
Přiblížil se zástup. Krok svůj staví
před Žižkou, jenž v stanu šerém stíně,
v davu podhejtmanů, s mlatem v klíně,
sedí zamračen. A mluvčí praví:
Kníže Korybut i město Praha
k zastavení proudů bratské krve,
k potírání společného vraha
191
mír ti nabízí, jak býval prve,
aby nad krvavé svárů brody
sklenula se duha libé shody
a nás pojila věk věků příště – –
Žižka
(s trpkým úsměvem).
Dlouho as, jak mír u Konopiště.
Kolda.
Vari s pečetí, jež za vás – zrádce –
na Havelské smlouvě rdí se studem!
Pražan.
Však tvůj znak se v poli, krví rudém,
za škůdce rdí země –
Jiní Pražané.
Konec hádce!
Kolda.
Blesky boží!
Několik Táborů
(zdržujíce jej).
V pochvu meč!
192
Bartoš z Valečova.
Ať brání
teď vás Zikmund, Řím a zrádní páni,
jejichž korouhev po třetí právě
s pranýře jste sňali k nové slávě!
Pražan.
Však se bohdá ubráníme sami!
Kněz Ambrož.
Dosti slov! Ať hřmí teď srubnic tlamy!
Křik a lomoz. Výš a výše vzplává
váda bratří, Pražan, – Žižka vstává –
Než tu náhle pomíchanou vřavou
postava se mihla lepá, směrná,
kol níž vlála vlnou poletavou
mrak co temný kněžská říza černá.
I vlas tmavý kněžským pod biretem
havraní jak křídla vzpjal se letem.
A v té chmuře jako měsíc bílý
mladá, bledá zjevila se tvář,
v níž zrak temný, kouzelné pln síly,
plamennou kol kolem vrhl zář,
obojí že maně couvla strana
a ret mnohý zašept’: Rokycana!
A jak za štít Praze, s hlavy sklonem
náruč rozepjal co křídla temná
mladý kněz, a slova srdcejemná
zazněla mu ze rtů jasným zvonem:
193
Slepý hrdino, svou vztáhni dlaň.
Hlavy dosáhneš, v níž jarým chvatem
plamenná krev bije v mladou skráň –
Roztříšti to čelo těžkým mlatem,
znič tam všechnu bujnou naděj’, snahu,
dřív než první šíp zasviští v Prahu!
Dřív, než vyrveš po bratrském boji
srdce z ňader matky, vlasti svojí!
Srdce to, jímž od pradávna bije
země tato, v jehož čilý tluk
od staletí kraj náš rodný vije
každý záchvěv plesů svých i muk,
tento střed, jenž všechny snahy, síly,
všechen lidu pojil, živil ruch,
tuto skříň, v níž snesl s umnou pílí
nejkrasší své šperky český duch.
Všechny děje své a slavné kony
v kamenné to moře národ tesal
a těch věží nesčetnými zvony
stokrát k boji bil a vítěz plesal.
Rozpomeň se, Žižko, na lopotu
předků nesčíslných, moře potu,
než těch věží nepřehledný řad
nad pilířů lesy hrdě vzletl
k nebesům, než v modru libě zkvetl
kamenných těch květů slavný sad!
Připomeň si krve moře žalné,
jímž lid český mnohé věky valné
uhájil ten klenot, pýchy zdroj.
Zpomeň si, jak v tomto právě láně
bojoval jsi první slavný boj
s vojem Němců Prahy ku obraně!
194
A teď chtěl bys ohnivé své střely
do věží těch rýt, jež věky zřely?
Chtěl bys vykonati děsný čin,
před nímž Zikmund sám se zachvěl, coufal?
Zdrtí-liž své matky hlavu syn?
Kdybys čin ten vykonat si troufal,
raníš vlasti hruď, již nezacelí
věků řada. Kraj by zalkal celý,
vzkřik’ by hrůzou, zaúpěl by bolem,
zalkaly by hory modré kolem,
šumavské i staré sosny černé
a kde jaké české srdce věrné!
Pomni, že tam pravdy boží svaté
nad Betlémem vzplanul hvězdný zjev,
že dlaň Prahy jařmo svrhla klaté,
za kalich že první lila krev,
že ten kalich vznesla k hrůze vrahů
nad vítěznou hlavu v bitev hrom
a že vzplesá, pohrobíš-li Prahu,
všemi zvony Antikristův dóm.
Vinni jsme, že kráčet ve své mdlobě
bez tebe jsme chtěli cestou jinou;
však teď, vůdče, vracíme se k tobě.
Hle, tam naši na východě hynou
a vrah cizák řádí na Moravě.
Nuž tam veď nás! Tvé se bystré hlavě
podřídíme pevným svorným šikem.
Ukroť hněv – i Bůh je slitovníkem!
V tolikerém velkém, slavném boji
vítězství se smálo tvému meči, –
195
ale nad vše, nad vše bude větší,
dnes-li zvítězíš nad zlobou svojí!
Ó, bys viděl, jak tam k tobě vzpíná
kamenné své lokty, plna kras,
Praha velebná, jak slunce jas
královské jí čelo bleskem spíná,
jak těch věží, věkem černých, tíseň,
kamennou tu slávy české píseň
červánek rtem purpurovým líbá – –
Však ty nevidíš. Nuž její hlas
ze rtů mojich slyš. Ó, slyš mne, reku,
jenž tu k tobě koleno své shýbá,
potud shýbané jen k nebes vděku:
Jsi-li Žižka, jak jej v srdci máme,
jsi-li boží hrdina, jenž zbraň
nepřátel jen vlasti, víry láme,
jemuž nadšení jen tyčí skráň
pro národa čest a svaté snahy –
vstup co přítel do plesavé Prahy!
Mlčí kněz. A v tichu přehlubokém
stojí davy. Všechna kolem tkví
lidu spousta badajícím okem
v líci vůdcově. Tou divná chví
citů proměna. Tu mračné brvy
škubnutí, jak by chtěl knězi říci,
dál že zří duch jeho pátrající,
že by zardousit měl přece v krvi
plémě zvrácené, jež dále tkáti
bude přízi svou, až v českou vlasť
cizák vrah se s Antikristem vrátí –
nyní jakby nořil ve propasť
196
duše hled – teď jakby těžkou mdlobou
klonil tvář – zas líc mu plane zlobou –
a teď jakby jasnou po ní zář
jarní slunko mihotavě střelo –
Zachvěl rtem. Však nepromluvil. Tvář
dlaní zastřel. Náhle vypjal čelo
a máv’ těžkým palcátem kol hlavy:
„Jménem Páně, dítky – do Moravy!“
197