POHÁR MLADOSTI.

POHÁR MLADOSTI.
Svit hasnoucí se plaše třepetá na sivé kadeři a vpadlé líci, na vráskách muže, jehož pohled snící v půvabný večer oknem zalétá. Jak milo hleděti v ten zlatý vzduch, ve vlaštovic a mušek čilý ruch a ve kvetoucích stromů sněžnou řasu! Skráň lichotivě líbá teplý van, smích, píseň dívčí zvoní se všech stran a duše ssaje divnou jarní krásu... A muži zjevuje se v luzném lesku čas dávno prchlý, srdcem cítí vlát tak mocné toužení, tak plné stesku: „Ach, nazpět! Býti mlád! Být zase mlád!“ A prudčeji to přání srdcem válo, vzdech mnohý z ňader stísněných se krad’ a hoře trpké oka vlahou tálo: „Ach, navrátit se v ráj! Být zase mlád!“ Tu v nachu mráčků na blankytném svahu tvář spanilá se mihla vzdušných tahů, [228] ta světlá podoba, jež ukláněla líc divukrásnou v jeho mladý sen, již okem duše vídal roztoužen, leč nezahlédl nikdy zrakem těla. Teď zachvívá se v jizbě pojednou lehounkou parou, zlatě průhlednou a křišťálový pohár vznáší k němu; ten kypí vlahou jasně zperlenou a věnec růží kolem jeho lemů utkává svěží zdobu ruměnou. „„Tvá žhoucí tužba vyplněna buď! Zde pohár mládí nového ti kyne. Pij! Tímto nektarem ve zprahlou hruď zas pramen jara životního splyne. Zas hvězdami se duše naplní, zas blahostí se ňadra rozvlní a v srdce vlétne zlatý ptáček lásky; zrak jarým ohněm zajiskří se zas a temnou kadeří se zčeří vlas, líc rozjasní se, s čela prchnou vrásky, tlak starostí a nudy střese šíj’ a duší báseň zavlaje. – Ó pij!““ Hlas vidiny jak hudba z dálky zní a číše před ním vábivě se třpytí. On chvějící se rukou sáhá k ní a libou vůni z poháru již cítí tak svěží jako lesa jitřní dech, tak líbeznou jak vánek jara vonný, již kolébá se duše v rajských snech a v uchu zní to jako zlaté zvony – – 229 Leč ucouv’ náhle, ruka klesla zpět, stín zamyšlení na čelo mu sed’ i tázal se: „Zda v čarovném tom vínu se perlí také krůpěj zapomnění?“ „„Té tmavé krůpěje v mé číši není, vždyť Lethe omývá jen říši stínů.““ „Mám tedy tíhu zlou, jež tělo kruší, setřásti mlád, leč zachovati v duši památku všeho, co mi život vzal, a věděti, že urve mi to znova? Žeť přeludem dnů mladých ideal a hesla nadšení jen krásná slova? Mám v jaro života se navrátit s tím truchlým poznáním, jak vzácným bývá upřímný druh, jak mělký, plachý cit i v nejvěrnějším přátelství se skrývá, jak snadno ruce nejvřelejší zchladnou, jak srdce změní se a masky spadnou a člověk náhle samoten se chví, ovíván ze všad mrazem sobectví? Mám s jarým srdcem zajít nazpátky v čas tužeb milostných a při tom znáti, že glorie, jíž mládí lásku zlatí, je klamná cetka z říše pohádky, že v zem se promění, co zval jsem nebem, a manna rajská všedním bude chlebem, že láska svatá, o níž blouzní jun, kdes v říši nadzemské má vzdušný trůn? Má šlehnout zase ctižádosti plam, kdy poznal jsem, že slávy třpytný mam 230 za trýzně nestojí, jež v sobě chová ta lichá, hluchá zdoba vavřínová? Mám v paměti si zachovat, jak malé, jak šalebné je vše, co mladý duch ve svatozáři vídá neskonalé, jak nicotný je ves ten zemský ruch, kde pod praporem idealních vzletů a za hlaholu krásných, zvučných slov o pravdě, ctnosti, lásce k lidem, světu jen vášeň vévodí a mrzký kov?... Pryč, svůdná číše! Spokojen již budu s tím vlasem šedivým. Vždyť snáze nést tíž staroby než mladost bez přeludů. Z těch jenom půvab mládí utkán jest, a když nám drsná ruka života tu zlatou přízi roztrhá, když oku se zjeví lidských věcí prázdnota, pak marno volat kouzlo mladých roků, a marno hledat eden ztracený, když s něho rajské vděky setřeny. Miň navždy práh můj, lichý útvare snu teskného! Pryč, mládí poháre! Již, luzná postavo, se rozluč se mnou na věčný čas! Chci stárnout v pokoji a klidně vyčkat bytost jinou, temnou, jež vyprahlé mi rety napojí z té číše achatové, v níž se pění tajemné černé víno zapomnění!“ 231