UMÍRÁNÍ.

UMÍRÁNÍ.
Ve světla a temna věčném sporu mrká jizba, hrob to dřevěný, hodin starých pradávného vzoru ozývá se tikot se stěny. Modlitby v to stará matka šepce černý klokoč řadíc ku klokoči, pod lalochy chatrného čepce tisíc vrásek, pláčem spuchlé oči... „Matko, dusno, dusno tu až běda! Otevři! Snad navštíví mne dech jara vonný, motýl neposeda, okřídlení zpěváčkové střech. Tady trámů očazených tíseň drtí mne – ach, pootevři trochu – vlhkých zdí mne obestýlá plíseň –“ „„Nemluv, šetř se, ubohý můj hochu!““ „Aj, co šetřit – život můj již v koncích – ven chci, ven! Tam v stínu vrcholů umříti chci na modravých zvoncích v šumu lesním, ptačím šveholu – – Podej klec mi! Pustím ze žaláře ptáče to, by současně s mou duší [114] rozpjalo svá křídla v ranní páře –“ „„Ach, jak pod okny to hřmotí, buší!““ „Matko ne! – to není vřava všední – slyš, to buben volá k útoku děvy volnosti – jen popatř, vzhledni, jak jí pěkně sedí po boku... Pusť mne, matko! Tady umřít nechci – – ven tam, ven; slyš bubnů rachot v dáli, pušek hromy, jásot, koně řehcí – –“ „„Bože, synu! – smysly se mu kalí!““ „Sem tu korouhev, ať okane mne celého svým zlatým třepením – u před, orle, perutě své temné pod oblačným rozviň sklepením, orle můj, ty myšlenko má svatá! BratříBratří, u před, bouřící co mraky! V ruce palaš, v čele hvězda zlatá... “ „„Běda, vstává – ztrhané má zraky –““ A zdvih’ jinoch úsilím se divým polou z lože, vznesl ruku v před, ocelem jak by chtěl máchnout křivým; zaplápolal zrak mu naposled, jak by v dumy nejsmělejší žehu pod kadeří, kdy v ní přílba trůní, při praporu zlaté třísně šlehu ve hruď bujnou, kdy hrom bitvy duní... 115 Zaplál naposled a zhasl náhle, čelo sklonilo se na pelesť hrdě vypjaté – rty ztichly zprahlé – na hruď klesla rozhalenou pěsť. Schýlila se matka uchem bdělým nad synem, zda rtové drazí dýší, však jen hodin vetchých nad zemřelým uslyšela tikot v děsné tiši. 116