NA HROB HAVLASŮV.

NA HROB HAVLASŮV.
Byl’s jedním z těch, jimž tísní prsa smělá jak pouto otročí kruh českých hor, jimž teskno v otčině, kde obestřela vše mdloba mrákotná jak těžký mor. Chtěl’s žíti. Ne však po Feáků mravu, jimž úkolem je žití sytý břich, ni jako skot, jenž v jarmu kloně hlavu, svůj život měří počtem sypkých ryh. Chtěl’s žít, jak slušno pro nadšení syna, chtěl’s půdu deptati jak volný oř, tvou hlavou myšlenky jak perly vína šosáctví všemu hrály na příkoř. Leč záhy zakusil’s, že místa není v tom kruhu našem pro tvé bujné chtění, že v tupé mrákotě zde všechno tlí, že v polosnách vše bez činu se klátí, že shaslo nadšení, ba přestal smáti sám nad sebou se ret náš ochablý. I jal tě stesk jak volné ptáče boru uzounké klece dusném u prostoru, rozepjal’s křídla jasný pod blankyt – Oj, s bohem buďte, přátelé! Chci žít! [168] Přec miloval’s tu zem, svých otců chatu. Na cizím lánu sníval’s o návratu, v toužebném nazpět putoval jsi spěchu a hroudu vlasti nadšen zulíbal a strádal opět, ba i v teskném vzdechu pod jarmem hrubým šíji ohýbal. Než, jarními když kraj se plnil ruchy, přilétlo ptáče, zkvetla fiala, vše procitlo, jen hlavy naše hluchy a srdce naše mrtva zůstala, tu zableskl tvým okem touhy kmit, a znova rozpjal’s perutě: Chci žít! A žil jsi, příteli! Dnů málo jen – než, za rok života byl každý den. Ves půvab země obsáhl tvůj zor: klín moře bezměrný se pod ním vlnil, dech jihu slzou rozkoše jej plnil na patě sněžných velkolepých hor, noc jižní v lokty kouzelné tě jala, a pralesem tvá noha putovala. Tam v božský večer, když se třpytné hrany hor ledovatých odívaly v nach, když zkvetly bílé nesčíslné stany po stráních jasných, v šerých dolinách, když jak les živý s úbočí se řítil řadami železnými temný šik, a prachu oblakem ve hřivách svítil hrot kmitající nachýlených pik, když písně kozácké kol ohňů zněly a bubny kolem vířily a hřměly – v ten večer poznal’s rodu svého sílu, 169 jejž dotud zřel’s jen v bídě, povržení; tam olbříma jsi k velkému jej dílu jdoucího spatřil v němém vytržení. Ba, divákem jsi němým nebyl jen ve slavný lidu slovanského den. Ach, kolikrát as v jezdců mraku lítém vichorem letě, hlavu vzpřímil’s, výskl, a kolikrát meč nahý z pochvy blýskl, bys pokochal se slunným jeho třpytem, jak často na rty palčivé jsi tiskl kov studený a zpomněl, skřípě zuby, na všechnu hanbu, trýzeň domácí, jak mrzké jho tam ducha, srdce hubí a sterým poutem síly podvrací, jak nohou cizota tam deptá šíje a na vše, co nám svato, drze plije. Zde děj zas velký nad tvou vanul hlavou, duch okřál bleskem nadšení a slávou, zde spatřil’s bouři slovanského moře a v očích stotisíců svatý žár, i zaslechl jsijsi, poklesaje s oře, vítězný hrom, jímž duněl Avliár. Teď dřímáš v zemi daleké – ne cizí. Pod Kavkaz ustlala ti slávská říš v lem čarokrásný knížecí své řízy, pod olivu a platán, pod cypříš. Tam iris lazurná ze stinné hloubi vavřínu kyne nebes modru vstříc, chmel tamo s révou divokou se snoubí a v hrob ti sklání věnců na tisíc. 170 Tam vlnami se plamennými chvějí granátů květy, růží, azalejí, že vůní klesá opojena skráň. Ves hmyz a plaz tam drahokamem svítí, sám pavouk ten, jenž lehkou protká nití kdys myšlenek tvých bujných prázdnou schráň. Tam ze tvých ňader oheň jarý ssaje růžový hrozen, lesní merunka, jež v úkrytu jak děvče jihu zraje. Tam svěží, jasná květu korunka prosvitne houštím, jakby oko tvoje vyhlédlo ven věčnosti ze závoje. Tam hlomoz kramářský ni smutek lživý ni školská chvála hrob tvůj nenavštíví, ni pozdní přízeň. Sbory slavíků kol pěti budou. Časem hlavu skloní Gruzínka nad ním, v chůzi pozazvoní kovovou zdobou bílých kotníků, neb řada velbloudů kol stoupat bude s větrným stanem na čabrace rudé, neb starý kozák, opřen o píku, tam stane chvíli ve vysoké trávě a zadumá se o boji a slávě. Tam tisíců jsi klesl do mohyly, již s nadšením krev za otčinu lili, a líp se ti v tom hrobě bezejmenném, příteli, dřímá v hrdin objetí, než pod laciným veršem, pod kamenem, jejž snesli by ti z chlubných obětí, jejž vztyčili by u slavnostním hluku a v klín zas chabou položili ruku. 171