PÍSEŇ.*)

Svatopluk Čech

PÍSEŇ.*)
Klesť šustí pod nohou a loubí rudé ve smutném tichu zpustlé obory, listnatých korun visí zbytky chudé jak rozedrané bitvou prapory. Kdes větev zapraskala – větvic sítí zřím srnu, zvědavě tam stojící; jak párem hvězd ze žlutých listů svítí svých velkých, černých očí dvojicí. Mne mocně dojal její pohled snivý, tak plný vděku, tiché lahody, zář něžnou linoucí v háj zasmušilý uprostřed zvadlé, mroucí přírody; neb hledě na ten výjev, nenadále jsem spatřil obraz vlastní sudby své: v mou jeseň životní, kde chuděj’ stále, též září tichých, snivých očí dvé. ——— *) Ve „Květech“, 1896, pod pseudonymem J. Volný. [278] V nich vidím jitro, kdy se ve mně stmívá, z nich vrací se mi tucha jarních krás, sen mládí dávného mi luzně kývá – ó tiché, černé oči, žehnám vás! Ó sviťte v jeseň mou, vy oči laně, ať vaším paprskem se zaskvějí sny moje naposled, než padne na ně sníh zimy věčné chladnou závějí. 279