PÍSEŇ.*)
Klesť šustí pod nohou a loubí rudé
ve smutném tichu zpustlé obory,
listnatých korun visí zbytky chudé
jak rozedrané bitvou prapory.
Kdes větev zapraskala – větvic sítí
zřím srnu, zvědavě tam stojící;
jak párem hvězd ze žlutých listů svítí
svých velkých, černých očí dvojicí.
Mne mocně dojal její pohled snivý,
tak plný vděku, tiché lahody,
zář něžnou linoucí v háj zasmušilý
uprostřed zvadlé, mroucí přírody;
neb hledě na ten výjev, nenadále
jsem spatřil obraz vlastní sudby své:
v mou jeseň životní, kde chuděj’ stále,
též září tichých, snivých očí dvé.
———
*) Ve „Květech“, 1896, pod pseudonymem J. Volný.
[278]
V nich vidím jitro, kdy se ve mně stmívá,
z nich vrací se mi tucha jarních krás,
sen mládí dávného mi luzně kývá –
ó tiché, černé oči, žehnám vás!
Ó sviťte v jeseň mou, vy oči laně,
ať vaším paprskem se zaskvějí
sny moje naposled, než padne na ně
sníh zimy věčné chladnou závějí.
279