O JEDNOM KRÁLI.*)

O JEDNOM KRÁLI.*)
Kéž by znovu povznesla svůj štít doba přílbic, kápí, nade hlavou báječnosti kmit! S košem’s tenkrát do lesa moh’ jít na medvědí tlápy. Rytíř romantiku kupcům s šera vtloukal obuchem, dámy v partách nosívaly péra místo za uchem. Tehdy osvěty jsi korouhev vznášel, věčný Říme! ctností kvetl bohumilý zjev, zbožné umění, církevní zpěv a jus noctis primae. V bázni boží mocnáři se rvali, jednou rukou kříž, poháru pak druhou vznášívali drahocennou tíž. ——— *) Ve „Světozoru“, 1870, pod šifrou S. [122] Nebylť ještě prach a lidu hlas vynalezen ani – život na trůně byl věčný kvas; moudrost státnická tě, pouhý špás, spočívala v dlani. Ku zábavě pro knížecí hochy za kříž, otčenáš národy a říše do punčochy cpával Mikuláš. Nu, tu malá králi jednomu nehoda se stala: Nevím, pro jakou to pohromu – ostatně nic po tom nikomu – říš mu byla malá. Víte zajisté, že přešeredná malý kabát věc; avšak říše malá, prapřehledná mrzutější přec. Sedneš-li, tu z říše musíš ven vystrčiti botu, a než vstaneš, věstí upachtěn vyslanec, že soused ten a ten posílá ti notunotu. Odplivneš si zlostí... znovu říčný posel řízy lem líbá ti, že’s pych svým pohraničný spáchal odplivem. 123 Však mu osud horší ještě žel v duši vrážel břitko, to že pod žezlem svým v šíř i dél v říši trpasličí nacházel poddaných jen řídko. Ba, až se to říci stydím, věru! Král ten stařičký neměl říše celém u rozměru ani dušičky. Kdo z vás někdy sedal na trůně, pochopíť on jistě hořký cit, když čelo v koruně, a bezlidné říše na lůně vymeteno čistě. V audienci tváří božsky klidnou těšiti tu spřež, ba, ani tu konstituci bídnou dát jí nemůžeš. Aj, tu jednou s léčkou ukrytou čert se zjevil králi. Tenkrát nebyl ještě raritou, nad Bloksbergu hlavou zavitou babám dával bály. Trident však s Loyolovými sluhy přiskřipl mu chvost, a teď po divadlech bas jen druhý zpívává co host. 124 S poklonou tu Satan úskočnou za špet krve v péře trojí králi žádost výbočnou splniti chce, nežli započnou hvězdy kmitat v šeře. Coufl starý král ve zbožném žasu, udělat chtěl kříž – však se rozmyslil a velel ďasu: „Rozprostraň mou říš!“ Čert se shýbl k zemi s úsměvem, vzal říš v ruce obě – žasni, duše, nad tím výjevem! – táhl, táhl, až roztáhl zem těsta ku podobě. Roztáhl ji, že se setkal náhle západ s východem v říši přeohromné, neobsáhlé – „Poddané teď sem!“ A čert vyňal z kapsy zázračnou píšťalku hned bídy. Zapískl, – a spoustu přízračnou, v siné dálce jedva význačnou, vládčí zřely vidy. Blíž a blíž! To lidstva trou se davy se všech světa stran, jako na břeh, rozviklav své stavy, bouří okeán. 125 Však ó hrůza! větrem za nimi cáry divné vlají – s hlavami se vlekou kleslými, s okem zhaslým – stíny matnými lidí být se zdají. „„Musíš vzíti za vděk tímto brakem! Nevytáhneš, věz, šťastné občany ni pekla hákem za domova mez!““ „Budiž! Však bych mohl provádět královské též ranty, musím hrdou suitu míti v sled, dvorní divadla, v nich pěvkyň květ, a k nim intendanty. Musíť cizina mou stále vídat otevřenou dlaň, musím šperk a ministerstva střídat – stluč mi k tomu daň.“ Satanáš se ulekl těch slov. Vzhlédl na zástupy choulící se hadrů ve příkrov, jak boj vedou o šeredný lov s hladovými supy – – – Na to hlavou zavrtěl a křídla rozpjav temnoty – střemhlav ulít’ v horoucí svá sídla z říše žebroty. 126 Však čas, letě páry na křídlech v před, se vysmál čertu. On, jenž chytá blesky na bidlech, líp též ve finančních pravidlech vyzrál na pobertu. Říše zříš, kde bídy pouze šlápěj, hladu jenom pláč, a přec – – Nech však tendence a zapěj o hvězdičkách radš! 127