Ve stonu vichřice a mrazném šlehu,
jenž v roucho, vlas i vous tkal třpytný led,
sbor psanců klečel na pomezí v sněhu
zpět pohlížeje v slzách naposled:
„Již s Bohem, vlasti! Do širého světa
jdem’ vyhnancové smutní – po všem veta!“
Pláč k nebi stoupal z duší hluboka,
až pozdvihl se v bědujících středu
muž vážné tváře, laskavého vzhledu,
v němž slzou prosvit’ zápal proroka:
„Již vznesme kříž svůj, bratří milovaní,
a v posled pocelujme rodnou zem’,
tu matku sirou, pomodlem’ se za ni,
by Hospodin jí zůstal ochráncem.
Tam setbu naši divá bouře smetla
a v cizinu nás vrhá vzteklý vír,
však zbyl nám mocný štít, zbraň ducha světlá;
jí šiřme světem bratrství a mír
a nejsnažněji klaďme dobra sémě
v hruď mládeže, kde dřímá příští svět,
by lepší, spanilejší vzrostlo plémě
z běd, temnoty a bouří těchto let. –
Ó, již mi v mlhách svitá rajským leskem
ta doba šťastnější, v níž vyraší
zas libý květ i v pustém luhu českém,
a pevná víra skráň mi povznáší,
že přes vyhnanství skaliny a hloží
zpět uvede nás v domov ruka boží!“
Tak bratr Amos posiloval druhy,
a políbivše zemi, na níž tál
jich slzou horkou ledu příkrov tuhý,
mez vlasti překročili, zašli v dál.
Nad krajem českým chmura smutně vlála,
jíž nekmital ni paprsk v mrtvý luh,
a cizím nivám světla jeho plála –
hvězd těchto sluncem Amosův byl duch.
Kam bludnou nohou vkročil v cizí lada,
květ spanilý mu v každé stopě rost’
a s něžnou láskou sila v srdce mladá
dlaň jeho lepší lidstva budoucnost
a brzy obrem strměl v duchů říši
svět širý podmaniv své jasné výši.
Leč také strasť, již poznal v žití záhy,
mu byla věrnou družkou bludné dráhy.
Trud, svízel, nouzi, ztrátu duší milých,
zášť, nevděk, ústrk, soků pletichu,
zmar, zneuznání tužeb ušlechtilých –
vše našel v trpkém sudby kalichu,
a žehem bolestným vždy v srdci plála
strasť z bídy vlasti, touha po ní stálá.
Z niv Polsky družné, z luhů Britska dálných
k ní zraky pjal, se švédských břehů skalných,
na vratké palubě ve hluku vln
a svistu lan snil o ní stesku pln,
v lad pruských písku, v révách Tokaje,
a chtivě pátral ve tmách po záblesku,
jenž v uvolněnou vlasť by zjevil stezku;
vždy oklamán a znovu doufaje
tam v onu stranu hleděl smutným okem –
však bez útěchy rok se střídal s rokem...
Již schýlila se hlava v stáří sněhu,
zrak, země syt, se k hvězdám upínal
a v městě hostinném na mořském břehu
kmet velký, vlasti dalek, zhasínal.
V tu chvíli duch, svět opustiti maje,
jak blesku mihem ještě přelétá
dnů zašlých pásmo, všechny známé kraje,
kde upomínka mládí rozkvétá.
I zamodral se v jeho vnitřním oku
tlum Karpat, mlýn u tiché vesnice,
svit’ Přerov, Fulnek, svědci šťastných roků,
než bouř ho svála na břeh Orlice,
zří jasný proud, hrad Žerotínů vlídný,
kde z Labyrintu světa, psanec bídný,
si v lesní skrýši našel srdce ráj...
A žhavá touha naposled ho chvátí –
Již konec! V rodnou zem’ se nenavrátí.
Však nereptá. Jen slza teče lící,
dlaň povznáší se, vlasti žehnající:
„Měj, národe, mé požehnání vroucí,
mocnější nad žehnání otců mých
a jdoucí s tebou v síle nehynoucí
až ku pahrbkům končin věčitých,
buď ratolestí u studánek živých,
jež nad zeď roste, povždy zelená,
v prach klesniž pýcha nepřátel tvých divých
a ty drť patou jejich temena!“
S tím požehnáním hasnoucí již hledy
v dál, k rodné straně létly naposledy.
Leč tu se ozval v jeho smrtnou dumu
ten svatý hlas, jejž slýchal vnitřní sluch,
když uzavřev se pozemskému šumu
v taj noříval se nadehvězdných tuch:
„Již po všech bouřích mír ti kyne v hrobě,
jejž tělu tvému chystá cizí luh,
však navrátí se kdysi v lepší době
do blažší otčiny tvůj světlý duch.“
I stalo se. Žil dále nad mohylou
a vrátil se i v domovinu milou.
Zas žehnajíc se vznáší mezi námi
ta velebná i libá postava,
zrak hvězdný, každému z nás mile známý,
tvář ušlechtilá, vážná, laskavá,
měst ruchem tiše kráčí s dumnou skrání,
ves každá zná těch lící vlídný jas,
zná patriarchu, který něžně sklání
dlaň pečlivou na hebký dětský vlas
a vážně dí, an zrak mu láskou svítí:
„Pojď, synu milý, uč se moudrým býti!“
I mluví k starým, všemu lidu hlásá:
„Jen v srdci dětském příští zdar a spása!
Svou lásku cele obětujme jemu,
stkvost moudrosti a dobra množme v něm,
ku vlasti lásku, lásku k lidstvu všemu
a touhu k jasným pravdy výsostem,
by vzrostlo po nás pokolení nové,
jež vešlo by v to šťastné Kanaán,
kam létali již toužní moji snové,
když lid můj hynul ve tmách ušlapán.
Aj, zora jitřní mrákotou mu zkvetla
a prchnou bohdá chmury poslední:
ve věku příštím, věku pravdy, světla,
nad vlastí mou se plně rozední.“