BŮH.
Jsem prášek v záři slunce, jsem slunce jasný vznět
i velím prášku: zůstaň! a slunci: dej se v let!
Jsem první zábřesk jitra, jsem soumrak večerní,
bouř’ na moři i vánek, jenž čeří stepi květ.
Jsem kormidlo i stěžeň, jsem kapitán i loď,
jsem výspa korálová, jež trosky vrhá zpět.
Jsem zrcadlo, jsem obraz, jsem zvuk i ozvěna,
jsem ptáče, jsem i ptáčník i lep, jímž líčí snět.
Jsem života strom šírý, jsem papoušek i v něm,
jsem mlčení, myšlénka, jsem jazyk, hlas i retret.
Jsem flétny liboznění, jsem duše člověka,
jsem jiskra ve křemeni, jsem zlata třpytný hled.
Jsem opojení, réva, jsem lisovna i mešt,
jsem hospůdka i piják i číše, kterou zved’.
[161]
Jsem svíce, jsem i motýl, jenž krouží kolem ní,
jsem slavík, jsem i růže, k níž řídívá svůj let.
Jsem choroba i lékařlékař, jsem jed i protijed,
jsem sladké vše i hořké, jsem žluč i také med.
Jsem vítězství, bojiště, jsem války řev i mír,
jsem útočník i hradba i střelba na odvět.
Jsem kámen, malta, zedník, jsem půdorys i krov,
jsem stavba dokonaná, jsem zbořeniště sled.
Jsem lev i jeho kořist, jsem jehňátko i vlk,
jsem pastýř, jehož stáda um žádný nespočet’.
Jsem bytostí všech řetěz, jsem veškerenstva kruh,
jsem stupnice, v níž stoupá i padá celý svět.
(Dželal-ed-din Rumi.)