NA LODI VYHOŠTĚNCŮ.
Složiv ruce, svěsiv čelo,
opřev záda o stožár
zadíval se neveselo
ve vody a větru svár.
„Stupte, pane, v podpalubí!
škaredí se mořský lán,“
prál mu, bílé jevě zuby
v sivé líci, kapitán.
„„Od vlasti mne bujným skokem
loď ta vrhla tisíc mil;
dovolte, bych aspoň okem
chvilku tam se navrátil.
Dovolte, bych páru bílou
měnil v rodné chaty dým,
z obláčků tkal žínku milou,
drahé dítko – hrál si s ním!““
„Marné lkání! – Slza Vaše
v moři bezdném zaniká.
Hleďte sebe! Loď hle! naše
již se s bouří potýká!“
[158]
„„Však jsem zažil horší bouři,
slyšel hřmění pušek, děl,
nad námi kdy v ohni, kouři
prapor volnosti se rděl.
Svobody se koráb svatý
ztroskotal mi pod nohou.
Což teď život s bídou spjatý,
pod bezdušnou oblohou?! – ““
„Času skříň je léků plna,
v duši vrátí mír i jas.
Však již pojďte! Již nám vlna
pěnou vroubí vous i vlas!“
„„Nech mi slinou tváře líčí,
do nichž plval celý svět!““
„Ráhno skřípá – lano syčí –
vzpychne bouř co nevidět!“
„„Sykot lan a sykot lidí,
sykot, posměch se všech stran,
s jeviště se herec klidí
blátem hanby znamenán.
Ztřeštěnec – chtěl v řádu skály
vztyčit nové znamení,
ve štítu měl ideály,
máchal mečem nadšení.
Volnost, lidskost, pravda byla
heslem jeho bláznovským –
Oj, rci bláznu, dobo shnilá,
tvým co znakem, – heslem tvým?““
159
„Hleďte sem!“ dí patron lodě
s trpkým na rtech úsměvem,
prstem ukazuje k vodě,
nad obrovské vlny lem.
Bílé ptáče na hřebenu
zpěněném se zamihlo,
však již s hůry lačno plenu
oko zlé je postihlo...
Zaťav pěstě, schmuřiv čelo,
opřev hlavu o stožár,
hledí psanec neveselo
ve vody a větru svár,
jak tam dravec mračné výše
v černých křídel rozpjetí
krví v bílou pěnu píše
divé heslo stoletístoletí.
160