Kdys na pavlán ve slávě celé
vystoupil Jiří král;
leč pod korunou zlatou v čele
mrak starostí mu stál.
Z dum vyrušen byl zvonků hraním –
to z kukle rolničkové za ním
brat Paleček se smál.
„Oj, milý brachu,“ zvolal kníže,
„teď k sobě sám jsem děl,
že koruny té skvoucí tíže
mi přinesla jen žel,
že měl jsem vyměnit si záhy
za čapku tvou ten klenot drahý,
jenž trním v čele tkvěl.
Hle, pro tu kukli zvonečkovou
bych neměl válčit s kým
a denně piklů přízi novou
by neutkával Řím,
zrad neznal bych ni han a kletby,
mně pod rolničkou stále kvet’ by
jen žert a smích a šprým.“
Však zavrtěl jen prudce hlavou
druh vtipný na tu zvěst,
že zdobu zvonků třepetavou
rozkýval v bujný chřest.
„Ne, ne,“ řek’ vážně, „bratře králi!
Tou směnou bychom vyzískali
si oba malou čest.
Já pod korunou ve dne v noci
bych vesele si ved’,
však čelit panstva zbujné moci
bych věru nedoved’,
ni mařit pletich římských přízi,
ni chránit zemi zloby cizí
a spoust a han a běd.
A když bys viděl vrahů ruku
té země štěstí rvát,
zdaž v rolniček bys doved’ zvuku
ty na rtech úsměv lhát?
Ne! Šašek já – ty král jsi pravý –
jen v stínu Jiříkovy slávy
můž’ Paleček se smát.“