SVLAČEC.
Sloup vážně strmící do nebes blankytu
na čele větrném nes’ mnicha stylitu.
Ten nivě mizící ve hloubi kolkolem
dal výhost na věky tím hrdým hlaholem:
„Ze rmutných světa vln, nad lichou, bídnou zem
ať v oblaka můj sloup ční pravdy majákem,
ruch nízké všednosti jak dálný moře šum
sem jedva zalétej do hvězdných mojich dum!“
Když do výše muž stoupal svatý,
u sloupu maně tíhou paty
vtisk’ malé zrnko do rmuti.
Dech jara vzbudil spící sémě:
dva lístky vzneslo z lůna země,
dvé útlých, něžných perutí.
Leč motýlek ten v zemskou kůru
je zaklet vazbou věčných pout
a nikdy vzhůru do azuru
křidélka nemůž’ rozepnout.
[248]
Rok míjel po roce. Muž na lbi sloupu dlel,
na tváři vrásek roj, na hlavě stáří běl;
než zanícený duch se vznášel výš a výš
do týnu věčnosti, ve svatých tajů skrýš.
Nech dole vadnul kraj, nech jarní zdobou kvet’,
rej zjevů prchavých netísnil starce vzlet –
z té rmuti pozemské, jíž vymk’ se z objetí,
sem v oblasť nebeskou ni prášek nevzletí!
Hle! ostýchavě svlačec klade
na podnož sloupu lístky mladé
a výše vzpíná útlý stvol.
Již na sloup věsí jemnou nitku,
peň žulový mu do závitků
zapřádá lehce kol a kol;
tká po něm vzhůru zdobnou sponku,
hruď jeho v zeleň zastírá
a s lehkých stonků úběl zvonků
na všechny strany otvírá.
Smrť temnou perutí nad starcem zachvěla
a ret svůj ledový mu vtiskla do čelačela.
Na sloupu leže zřel jen blankyt nad sebou,
plášť věčna, protkaný hvězd jasnou velebou;
svou duši ztápěje v jich nesmrtelný jas,
ve sboru bleskutném svých božských vidin has’,
jak orel povznešen nad zemskou nicotou,
jež pod ním v tupém snu se střela temnotou.
Vzplál východ zoří. Mroucí hledy
v tom upjaly se naposledy
249
na lože, sloupu strmý lem.
Aj! lístek dvojí v ranním lesku
tam na hlavice arabesku
sed’ zelenavým motýlem.
Kdys uhnětený nohy tlakem,
až k nebi klíček prachu vzlet’ –
před kmeta zrakem skonu mrakem
svit’ bílou hvězdou svlačce květ.
Věk mnohý uplynul. Sloup omšen k nebi ční
a čelem zvětralým o zašlých dobách sní.
Vše změnilo se kol: i lid i řeč i kraj,
o víře starcově zní temná pouze báj.
Hrsť kostí s popelem a dutou holou leb
již dávno s hlavice svál vítr v širou step,
zvěsť o něm zanikla; ve sloupu toho stín
ku snění uléhá jen bludný beduin.
Než dosud k bokům vetché žuly
raménka jemná svlačec tulí
a věncem pne se do výšky;
až na vrcholek sloupu stoupá
a kolkol čistým vzduchem houpá
své běloskvoucí kalíšky.
Až minulosti hrdou stvůru
bouř časů v trosky rozbije –
on ještě vzhůru do azuru
kol ssutin věnce uvije.
250