I když tu kvítí, je to chladné kvítí.
Zřím v širých rovin rozlohu.
Měl bych říc’: Synu, uč se moudrým býti!
Dnes, Pane, nemohu.
Pout příliš těžká posléz’ chodce znaví,
když celou cestu hledíš zpět.
Má hlava těžká a jsou tu, kdož praví:
„Počíná příliš blouznit kmet!“
Jak mírný vánek dotýká se šedin
mé hlavy umdlené
mír lesů, luk, mír sním tu polí, dědin
své vlasti vzdálené.
Sním, kdy už Pán mi odejíti velí,
o jiném odchodu.
A ránu nesu, jež se nezacelí,
hemžením národů.
Tenkráte byla zima. Z doupat, skrýší
nás hnali posledních.
Tak tiché hory a my ještě tišší.
A sníh a sníh a sníh.
Ó, rodná půdo, drahá tak a milá,
jak loučení to snést?
Tenkráte zima všude vůkol byla
a nyní v srdci jest.
Já nebouřím se a já neproklínám
po Božím rozkazu.
Od místa k místu a vždy někam jinam
do vichru, do mrazu!
Nic z toho, co je dáno lidským vlohám,
nevrátí rodnou zem’.
Oxenstjernovi vrhl jsem se k nohám
a marně prosil jsem.
V tom protivenství, v marném kvaltování,
svou nesu lopotu.
A modlím se, by naše utíkání
nebylo v sobotu.
Tvá, učiteli, moudrost na zmar přijde,
marně jsi šel.
Bloudili pouští čtyřicet let Židé,
ty ještě dél’!
Já věřím v Boha, jenž mé druhy sklátil,
že není přísný jen,
že tvář svou navždy od nás neodvrátil,
když vydal domov v plen.
A třeba budoucnost je zahalená,
třeba jsem marně práh’:
Ratolest suchá se zas zazelená,
zřím světlo v temnotách!
Vidiny zvláštní ve svém srdci nosím
a slyším hlasy tajemné.
Pokorný sluha, tiše Pána prosím:
odejmi kalich ode mne!
My prošli peklem útrap neskonalých,
my prošli propastí,
od nás i příštích oddal trpký kalich
jít světem bez vlasti!
Van večerní se dotýká mých šedin,
mé hlavy znavené.
Mír lesů, luk, mír polí sním a dědin
své vlasti vzdálené!
A hledě věčně zraky tesklivýma
na jedno místo zpět,
sním: odešed, když doma byla zima,
chci ještě vidět květ!
K šťastnějším z nás Bůh mluvil; ne však ke mně,
ač napínal jsem sluch.
Já mohu se jen dohadovat temně,
neb sláb je lidský duch,
A oči lidské příliš v stáří slepé.
Mé srdce stísněné.
Zavoní květy, bude zase lépe:
ale už pro mne ne.
A snad i děti půjdou marně za mnou,
snad děti dětí mých,
snad nutno cestu odpykati klamnou
a odpykati hřích.
Umdlévá duch a kniha padá z ruky.
Ó, Bože, při mně stůj!
Ne pro vnuky, možná až pro pravnuky
kšaft zanechal jsem svůj!
I když tu kvítí, je to cizí kvítí.
Zřím rovin rozlohu.
Měl bych říc’: Synu,uč se moudrým býti!
Dnes, Pane, nemohu.
Vidiny zvláštní v hlavě kmeta nosím
a slyším hlasy tajemné.
Pokorný sluha, tiše Pána prosím:
odejmi kalich ode mne!