Písničkáři, hrstku rýmů
na tu blánku napiš nám,
k popěvku ti sokolímu
nejvhodnější péro dám!
Takto čile ke mně vece
statný jonák širé plece,
jemuž hrály pod kadeří
zraků jaré plápoly –
k čelu sáhl,
hbitě stáhl
s čapky péro sokolí.
Zvolna jsem se chopil péra
a rým pilně k rýmu klad’
o červáncích za večera,
o démantech jitřních lad,
o stolístce, jejíž nachy
obletuje motýl plachý,
a jak na kvetoucí větvi
ptáček libě šveholí –
Leč tu skříplo,
zlostně típlo
zpurné péro sokolí.
„Nejsem skromné chmýří, brachu,
které krotký houser vlek’
tichým dvorkem, v polním prachu,
houští trav a chudobek.
Jinému-tě zvyklo ruchu
v modrojasném, volném vzduchu
na peruti směle vzpjaté
přes pahory, údolí
hrdě kroužíc,
k výši toužíc
čacké péro sokolí.“
A brk odbojný v mé dlani
o své újmě – ký to div! –
jal se v bystrém, svižném psaní
blánkou rejdit jako živ.
Ostré črty, rázné sloky
tvoříc ohnivými skoky,
svistíc, šustíc bujnou notou
v nezkrocené svévoli
po papíru
v divém víru
tančí péro sokolí.
A mně zdá se, že mi hraje
v žilách nová, mladá krev,
že kol spánků šumíc vlaje
rudobílá korouhev,
tisíc očí bleskem svítí,
bouře síly v čin se řítí,
o bývalé české slávě
hromem píseň hlaholí –
A tu maně
z chabé dlaně
klesá péro sokolí.
Nejsi pro mou slabou ruku,
nejsi pro náš shnilý čas,
čekej, v ohnivějším tluku
až se vzpruží srdce zas.
Zde bys měkl v naší mdlobě
nebo skřípal v marné zlobě,
nad úpadkem naší síly
zachvíval se nevolí –
V místo pravé,
k čapce tmavé
vrať se, brku sokolí!
Nad bujarou hlavou kývej,
připravuj tam lepší dny,
oheň jarý v čela vlívej,
o svobodě hrdé sny,
pod tebou nech sval se tuží,
k síle nadšení se druží –
A pak osud příznivější
snad si tebe vyvolí,
by zdar český
v dějin desky
vepsal, péro sokolí!