Péro sokolí.

Péro sokolí. (Příležitostná.)
Písničkáři, hrstku rýmů na tu blánku napiš nám, k popěvku ti sokolímu nejvhodnější péro dám! Takto čile ke mně vece statný jonák širé plece, jemuž hrály pod kadeří zraků jaré plápoly – k čelu sáhl, hbitě stáhl s čapky péro sokolí. Zvolna jsem se choplichopil péra a rým pilně k rýmu klad’ o červáncích za večera, o démantech jitřních lad, [31] o stolístce, jejíž nachy obletuje motýl plachý, a jak na kvetoucí větvi ptáček libě šveholí – Leč tu skříplo, zlostně típlo zpurné péro sokolí. „Nejsem skromné chmýří, brachu, které krotký houser vlek’ tichým dvorkem, v polním prachu, houští trav a chudobek. Jinému-tě zvyklo ruchu v modrojasném, volném vzduchu na peruti směle vzpjaté přes pahory, údolí hrdě kroužíc, k výši toužíc čacké péro sokolí.“ A brk odbojný v mé dlani o své újmě – ký to div! – jal se v bystrém, svižném psaní blánkou rejdit jako živ. Ostré črty, rázné sloky,sloky tvoříc ohnivými skoky, svistíc, šustíc bujnou notou 32 v nezkrocené svévoli po papíru v divém víru tančí péro sokolí. A mně zdá se, že mi hraje v žilách nová, mladá krev, že kol spánků šumíc vlaje rudobílá korouhev, tisíc očí bleskem svítí, bouře síly v čin se řítí, o bývalé české slávě hromem píseň hlaholí – A tu maně z chabé dlaně klesá péro sokolí. Nejsi pro mou slabou ruku, nejsi pro náš shnilý čas, čekej, v ohnivějším tluku až se vzpruží srdce zas. Zde bys měkl v naší mdlobě nebo skřípal v marné zlobě, nad úpadkem naší síly zachvíval se nevolí – V místo pravé, k čapce tmavé vrať se, brku sokolí! 33 Nad bujarou hlavou kývej, připravuj tam lepší dny, oheň jarý v čela vlívej, o svobodě hrdé sny, pod tebou nech sval se tuží, k síle nadšení se druží – A pak osud příznivější snad si tebe vyvolí, by zdar český v dějin desky vepsal, péro sokolí! 34