Geronův smích.
Ve skvoucí síni prostorné
dlel Gero, děsná metla,
již na Slovany nesvorné
zášť osudu si spletla;
táž síň to byla proklatá,
kam do přátelské rady
kdys vlákal Vendů knížata,
by sklál je mečem zrady.
Teď pekelná mu došla lest
a čelo brázdí péče,
rve marným vztekem tvrdá pěsť
kříž krvavého meče:
Hněv Luticů ho vyzval v boj
a střásl jařmo cizí,
sláb, zděšen markraběte voj
a naděj’ v pomoc mizí.
[73]
I zdá se mu, že strašný zjev
kol po stěnách se mihá,
že třicet stínů, v prsou krev,
tam hrozivě se zdvihá,
že knížata, jež zhubit dal,
den pomsty věstí vrahu,
že Vendů bouř’ již stéká val
a ječí k jeho prahu.
V tom skřipla veřej. Gero zbled’
a maně s křesla vzkočil,
neb slovanský měl kroj i vzhled
muž, který náhle vkročil;
než nízko uklání se host
a ruku k srdci vtiská,
kde z bílé řízy kříže skvost
pod zlatým řasnem blýská.
„Jsem Tugomír, man slovanský,
jsem Stodoranů kníže,
však tajně za blud pohanský
jsem přijal pravdu kříže;
i lidu mého lepší část
již syta žreců vlády
chce surový mrav otců střást
a přijat vaše řády.
74
Leč Ukrané a Rataři
a Bodricové klatí
vše maří, tupí barbaři,
jež stydno bratry zváti:
svou hrubou patou zdusili
mé požehnané sémě
a k sobě jařmem přesily
i naše spřáhli plémě.
Ač nucen s nimi spolek mám,
přec Kristu sloužím skrytě
a v srdci věren zůstávám
i Němcům, dobře cítě:
mrav jemnější, byt lepší nám
jen v kázni vaší kyne,
jen vámi v jasný lidstva chrám
i Sláva nohu všine.
Ó slyš mou prosbu, markrabí:
K mým Stodoranům v léno
vše uděl mi, co v Zálabí
tam Luticů má jménojméno,
a lest má, pane, v malý čas
tu bouři vzdoru ztiší,
kraj celý pod mým žezlem zas
daň bude platit říši.
75
Vždy věrný tvůj a Němců man
a církve sluha stálý
otevru světlu dokořán
niv slavských širou dáli;
chci býti tamo pevný štít
a hradba říše svaté,
chci s tebou Pomořany bít,
i Bodrice bít klaté!“
An Tugomír řeč vede tak,
tvář divně Gero mění:
teď radost, úžas jeví zrak,
teď odpor, podezření,
až posléz náruč rozepjal
a ruce tiskl hosti:
„Sám bůh tě lidu tvému dal,
ty muži vzácných ctností!
Již mínil jsem, že lepších snah
je neschopno tvé plémě,
že třeba divé sdrtit v prach
a shladit s tváří země;
však nyní zdárný, velký Sláv
mně vrací v rod svůj víru,
buď zdráv mi, čacký mane, zdráv –
kéž sto mám Tugomírů!“
76
Pak ve přátelském hovoru
lstných piklů přízi tkali,
jak v šij by šlápli odporu
a Vendy s říší spjali,
až vřele tiskna jeho dlaň
Sas rozloučil se s hostem,
a z okna ještě mával naň,
když klusal hradním mostem.
Než, potom spěšně o boky
si otřel obě dlaně
a z hrdla chechtot divoký
mu vybuch’ nevázaně,
tak bouřlivý, že síně strop
tím smíchem zaburácel,
že ohlas jeho řadou kob
jak dálný hrom se ztrácel.
V tom smíchu zvučel divý ples,
ryk ukojené zloby,
v něm jakby zachechtal se běs
nad ssutkami a hroby,
v něm zněly skřeky vítězné
a radost pomsty dravá
a povržení bezmezné
a záště propast žhavá...
77
Již mizí v šeru dávných dob
ty hrozné, smutné děje,
již přes Polabců širý hrob
věk pozdní mlčky spěje;
kde Gero dlel, po ssutých zdích
houšť břečťanu se vije –
však onen krutý, děsný smích
v mém srdci posud ryje!
78